ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.8.15.1
sp. zn. Pl. ÚS 8/15
Usnesení
Usnesení pléna Ústavního soudu - složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové (soudkyně zpravodajky), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka - ze dne 3. listopadu 2015 sp. zn. Pl. ÚS 8/15 o návrhu Mgr. Michala Heldenburga a Mgr. Olgy Heldenburg, zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, na obnovu řízení před Ústavním soudem.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem ze dne 31. 3. 2015 se navrhovatelé domáhali podle ustanovení §119 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, obnovy řízení o ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 1712/09 (usnesení ze dne 16. 7. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz) s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 7. 2014 ve věci R & L, s. r. o., a ostatní proti České republice (č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09), v němž se Evropský soud pro lidská práva zabýval i stížností navrhovatelů (č. 65546/09) a shledal porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak navrhovatelé uvedli, rozhodování o spravedlivém zadostiučinění Evropský soud pro lidská práva vyčlenil k samostatnému řízení, neboť měl v době vydání rozsudku za to, že tato otázka není připravena k rozhodování. Současně vyzval účastníky, aby jej ve lhůtě 3 měsíců seznámili s jakoukoli dohodou, které by se jim v tomto směru podařilo dosáhnout. K této dohodě však nedošlo a v řízení před Evropským soudem pro lidská práva nebyla otázka spravedlivého zadostiučinění dořešena, přičemž podle stěžovatelů ani není jasné, zda uvedený soud stěžovatelům spravedlivé zadostiučinění přizná a v jaké výši. Návrh na obnovu řízení podávají již nyní s ohledem na čl. 119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a navrhují, aby Ústavní soud řízení přerušil do chvíle, než Evropský soud pro lidská práva o spravedlivém zadostiučinění rozhodne.
3. Ústavní soud došel k závěru, že návrh na obnovu řízení je předčasný.
4. Podle ustanovení §119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je návrh na obnovu řízení možno podat do šesti měsíců ode dne, kdy se vyhlášené rozhodnutí mezinárodního soudu podle příslušné mezinárodní smlouvy stane konečným. V projednávané věci skutečně není pochyb, že se předmětný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva stal konečným ve smyslu čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Ustanovení §119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je však ustanovením vnitrostátním, které stanoví podmínky přípustnosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, a jeho výklad proto náleží výhradně Ústavnímu soudu.
5. Ústavní soud je přitom toho názoru, že ustanovení §119 odst. 3 je nutno interpretovat i v souvislosti s ustanovením §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je návrh na obnovu řízení nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak. Citované ustanovení §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu tedy stanoví vůbec samotné podmínky přípustnosti návrhu, které Ústavní soud musí zkoumat ještě předtím, než návrh podrobí věcnému přezkumu. Jednou z těchto podmínek je, že následky porušení práv nejsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění.
6. V projednávané věci, jak vyplývá z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva i tvrzení navrhovatelů, bylo rozhodování o spravedlivém zadostiučinění vyčleněno k samostatnému řízení. Ústavní soud se tak nachází v situaci, kdy nemůže řádně posoudit naplnění podmínek přípustnosti návrhu, neboť toto posouzení se odvíjí i od toho, jak Evropský soud pro lidská práva o zadostiučinění rozhodne. Nelze navíc přehlížet, že podle §119b zákona o Ústavním soudu je při věcném projednání obnovy řízení Ústavním soudem zkoumáno už jen to, zda předmětné rozhodnutí Ústavního soudu je v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Skutečnost, zda bylo navrhovatelům přiznáno spravedlivé zadostiučinění, již není v této fázi relevantní, a proto by tato otázka měla být postavena najisto ještě předtím, než bude vůbec návrh na obnovu řízení posouzen jako přípustný.
7. Pro účely §119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se proto rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva stává konečným až tehdy, kdy je otázka možného porušení Úmluvy posouzena jako celek, tedy včetně rozhodnutí o spravedlivém zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy. Za rozhodnutí o spravedlivém zadostiučinění je pak samozřejmě nutno považovat i rozhodnutí o vyškrtnutí zbývající části stížnosti ze seznamu v návaznosti na dosaženou dohodu mezi vládou a stěžovatelem ohledně nároků podle článku 41 Úmluvy.
8. Takovému výkladu odpovídá i znění čl. 41 Úmluvy, podle kterého Evropský soud pro lidská práva přizná spravedlivé zadostiučinění poškozené straně v případě, že vnitrostátní právo zúčastněného státu umožňuje jen částečné odstranění důsledků porušení Úmluvy. Tento článek stanoví subsidiaritu přiznání zadostiučinění Evropským soudem pro lidská práva ve vztahu k nápravě prostředky vnitrostátního práva, avšak činí tak v rovině možností poskytnutí nápravy. Jinými slovy, čl. 41 předpovídá, že si jmenovaný soud předem posoudí, nakolik může vnitrostátní právo důsledky porušení Úmluvy v konkrétním případě odčinit, nejedná se tedy jen o posouzení, zda tyto důsledky již odčiněny byly. Tomu odpovídá i praxe Evropského soudu pro lidská práva, který vyčerpání vnitrostátních prostředků před rozhodnutím o zadostiučinění nevyžaduje (a naopak v některých případech uvede, jaký způsob nápravy v rámci vnitrostátního práva považuje v dané situaci za nejvhodnější; srov. rozsudek ve věci Balšán proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 1993/02), přičemž řízení o zadostiučinění může být vedeno i paralelně s řízením vnitrostátním. Koneckonců i v nyní projednávané věci Evropský soud pro lidská práva odložil otázku spravedlivého zadostiučinění výslovně s ohledem na možné dosažení dohody mezi navrhovateli a vládou, nikoli již s ohledem na možné podání a projednání návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem.
9. Mechanismus poskytnutí spravedlivého zadostiučinění Evropským soudem pro lidská práva tedy počítá s tím, že uvedený soud může rozhodnout o zadostiučinění dříve, než bude rozhodnuto o případném návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem, a zároveň dle zákona o Ústavním soudu se přípustnost návrhu na obnovu odvíjí od toho, zda bylo navrhovateli přiznáno spravedlivé zadostiučinění. Za popsané situace je tedy rozhodování o obnově řízení před rozhodnutím o poskytnutí spravedlivého zadostiučinění předčasné a předčasné je i samotné podání návrhu na obnovu.
10. Lze dodat, že podání návrhu na obnovu řízení až po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o poskytnutí zadostiučinění se jeví jako nejvhodnější postup i s ohledem na výjimečnost institutu obnovy řízení, který může zejména v soukromoprávních vztazích výrazně narušit princip právní jistoty, a k němuž by proto mělo být přistupováno spíše zdrženlivě.
11. Zvolený výklad dle názoru Ústavního soudu nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv navrhovatelů, neboť jim nebude nic bránit, aby poté, co Evropský soud pro lidská práva o spravedlivém zadostiučinění rozhodne, podali návrh znovu. Stěžovatelé ostatně sami uvádějí, že by Ústavní soud měl o obnově řízení rozhodnout až po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva o spravedlivém zadostiučinění, a z toho důvodu navrhli i přerušení řízení před Ústavním soudem.
12. K návrhu na přerušení řízení Ústavní soud poznamenává, že jak již bylo řečeno, od rozhodnutí o spravedlivém zadostiučinění se bude odvíjet vůbec samotná přípustnost návrhu na obnovu. Z pohledu procesní ekonomie není opodstatněné, aby Ústavní soud přerušoval řízení o předčasných a potenciálně nepřípustných návrzích a vyčkával do chvíle, než bude moci jejich přípustnost posoudit. Případní navrhovatelé by se měli naopak až na základě rozhodnutí o spravedlivém zadostiučinění rozhodnout, zda návrh na obnovu řízení podají.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh na obnovu řízení odmítl podle §43 odst. 2 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, s přihlédnutím k §119 odst. 3 a §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu.