infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.2016, sp. zn. I. ÚS 2215/16 [ usnesení / ŠIMÁČKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:1.US.2215.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2016:1.US.2215.16.1
sp. zn. I. ÚS 2215/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Wildta, Ph.D, advokáta, se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Vítem Biolkem MBA, advokátem, se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016 č. j. 21 Cdo 4396/2014-176 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2014 č. j. 17 Co 79/2014-168, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákaz nucených prací nebo služeb dle čl. 9 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "Okresní soud") usnesením ze dne 23. 6. 2010, které nabylo právní moci dne 24. 7. 2010, nařídil prodej podniku společnosti KRIF, spol. s. r. o. (dále jen "povinná") a zároveň byl stěžovatel ustanoven správcem podniku povinné. Následně Okresní soud výkon rozhodnutí dne 20. 12. 2010 zastavil a přiznal stěžovateli odměnu za výkon správce a náhradu hotových výdajů vůči oprávněné v celkové výši 68 793 Kč. 3. Oprávněná podala proti tomuto usnesení odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "Krajský soud") co do výroku o náhradě odměny a výdajů vůči stěžovateli. Krajský soud v usnesení ze dne 19. 9. 2011 výrok Okresního soudu změnil tak, že odměnu a náhradu hotových výdajů byla povinna stěžovateli uhradit povinná. V mezidobí ovšem Krajský soud usnesením ze dne 24. 3. 2011 zjistil úpadek povinné, stanovil insolvenčního správce a určil lhůtu pro uplatnění pohledávek do 23. 4. 2011. Stěžovatel tak nestihl uplatnit pohledávku z titulu pravomocného rozhodnutí Krajského soudu, protože lhůta pro uplatnění pohledávek uplynula ještě před vyhlášením usnesení o povinnosti povinné uhradit stěžovateli pohledávku. 4. Stěžovatel uplatnil pohledávku u insolvenčního správce povinné jako pohledávku za majetkovou podstatou. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel kontaktoval insolvenčního správce nejprve telefonicky a poté insolvenčnímu správci zaslal dne 12. 9. 2013 dopis, ve kterém ho žádal o zaplacení částky jako pohledávky za podstatou. Insolvenční správce mu však dopisem ze dne 20. 9. 2013 odmítl částku zaplatit, neboť tuto pohledávku není možné podřadit pod taxativní výčet dle §168 a §169 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. Nejedná se tedy o pohledávku za majetkovou podstatou ani o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou a tuto pohledávku nelze uplatnit po uplynutí lhůty. Zároveň stěžovateli insolvenční správce sdělil, že výtěžek ze zpeněžení majetku povinné nepostačuje k plnému uspokojení pohledávky. 5. Stěžovatel poté podal dne 24. 9. 2013 k Okresnímu soudu žádost na úhradu odměny a nákladů vůči státu. Okresní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014 žádost stěžovatele zamítl. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že o náhradě odměny i výdajů už dříve rozhodl Krajský soud a řízení je tak zatíženo překážkou věci rozhodnuté. 6. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání ke Krajskému soudu. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle Krajského soudu Okresní soud sice nesprávně posoudil vadu řízení, avšak meritorně rozhodl správně. Pro přiznání náhrady státem totiž chybí zákonné zmocnění. Odmítl tak analogicky použít §8 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Vyhláška"). Soud odmítl aplikovat ustanovení o náhradě odměny a výdajů insolvenčního správce vůči státu při nemožnosti náhrady z majetkové podstaty nebo z nákladů řízení, protože stěžovatel se ve skutečnosti této pohledávky domáhat měl a mohl. Mohl totiž uplatnit pohledávku u insolvenčního správce ve lhůtě k tomu stanovené insolvenčním soudem, pokud tak neučinil, nevyužil svoje právo na náhradu odměny a nákladů a podmínka pro použití tohoto ustanovení odpadá. 7. Stěžovatel proti tomuto usnesení Krajského soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením dovolání zamítl. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením Krajského soudu. II. Argumentace stran 8. Stěžovatel namítá, že napadená usnesení zasáhla do jeho práva na zákaz nucených prací dle čl. 9 Listiny. V jejich důsledku totiž vznikl faktický stav, kdy byl stěžovatel nucen provést službu v podobě výkonu funkce správce podniku bez jakékoliv odměny a náhrady hotových výdajů. Byl tak porušen zákaz nucených prací, neboť dle stěžovatele mu za tento výkon práce náleží odměna. 9. Soudní moc stěžovateli znemožnila domáhat se odměny, protože se stěžovatel řídil rozhodnutím Okresního soudu, které určilo, že odměnu a výdaje má zaplatit oprávněná. Z důvodu dobré víry ve správnost rozhodnutí stěžovatel neuplatnil pohledávku na zaplacení odměny a nákladů u povinné. Toto nelze přičítat k tíži stěžovatele, protože tak postupoval s ohledem na presumpci správnosti individuálního aktu, vydaného státem. 10. Obecné soudy pak měly per analogiím použít ustanovení §8 Vyhlášky, protože tím, že postupoval v dobré víře, mu bylo znemožněno domáhat se náhrady odměny a nákladů na povinné i na oprávněné. 11. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že soudy se zabývaly pouze použitím analogie zákona, nikoliv analogie práva, tedy použitím obecných právních zásad. Také nesouhlasí s názorem, že měl svoji pohledávku přihlásit k insolvenčnímu správci a tím pádem pohledávka byla fakticky vymahatelná. Dle stěžovatele bylo znemožněno, aby se domohl svého práva jinak a použití analogie je pak jedinou možností, jak chránit jeho základní práva v podobě práva na zákaz nucených prací. 12. Okresní soud i Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázaly na odůvodnění uvedené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a navrhly ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. 13. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že smyslem této ústavní stížnosti je pouze polemika se závěry, které vyplývají z podústavního práva. Nejvyšší soud poukázal na roli Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, nikoliv pouhé zákonnosti. Pohledávku stěžovatel měl a mohl přihlásit u insolvenčního správce. Zvláště pokud existovala lhůta pro uplatnění pohledávek, a to s ohledem na právní vzdělání stěžovatele, které vylučuje, že by mohl presumovat správnost rozhodnutí, proti kterému bylo podáno odvolání a má zjevné vady. Připomíná, že i kdyby tento názor neobstál, náhradu by měl stěžovatel žádat nikoliv z titulu analogického použití Vyhlášky, ale z titulu náhrady škody způsobenou nezákonným soudním rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti škodu při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů. III. Hodnocení Ústavního soudu 14. Ústavní soud v prvé řadě musí zodpovědět otázku, zda výkon funkce správce podniku spadá pod výkon práce nebo služby dle čl. 9 odst. 1 Listiny. Tedy zda výkon této funkce nelze podřadit pod výluku dle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny. Toto ustanovení vylučuje zákaz nucených prací pro jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. Jedná se tedy o takový výkon práce a služby, který nevyžaduje souhlas osoby, která výkon práce nebo služby provádí. 15. Správce podniku se zásadně vybírá ze seznamu insolvenčních správců [§338i odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Osoba ustanovená soudem může odmítnout výkon této funkce jen, pokud jsou k tomu dány důležité důvody, které je oprávněn posoudit soud. Výjimečně pak může soud ustanovit jako správce podniku i osobu, která splňuje zákonné podmínky, ale není osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců. V takovém případě je nutný souhlas takové osoby. V obou případech se pro toto jednání vyžaduje souhlas. U osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců se potom dovozuje implicitní, předem daný souhlas. Shodně se svou judikaturou tedy Ústavní soud konstatuje, že není dána podmínka pro naplnění čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny a správce podniku tedy má právo na zákaz nucených prací nebo služeb v rámci výkonu této funkce [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 20/04 ze dne 25. 10. 2005 (N 203/39 SbNU 133; 195/2006 Sb.)]. 16. Současně Ústavní soud uznává, že z hlediska zásad materiálního právního státu a důvěry ve správnost individuálních aktů veřejné moci není žádoucí, pokud soud prvního stupně dá povinnost zaplatit pohledávku jednomu subjektu, soud druhého stupně přizná tuto povinnost druhému subjektu, v době rozhodnutí o odvolání je zjištěn úpadek druhého subjektu a lhůta pro uplatnění pohledávky tak uplyne před vyhlášením rozhodnutí soudu druhého stupně. V posuzovaném případě však dle názoru Ústavního soudu existují právní nástroje, v rámci kterých se stěžovatel mohl svých práv domáhat. Stěžovatel se měl pokusit nadále uplatňovat pohledávku u povinné, tak jak rozhodl soud druhého stupně. Pokud v korespondenci s insolvenčním správcem trval na uznání pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které je možné vymáhat kdykoliv po rozhodnutí o úpadku (§168 odst. 3 a §169 odst. 3 insolvenčního zákona), nelze to chápat jako vyčerpávající postup v případě uplatňování pohledávky u povinné. Stěžovatel měl možnost podat přihlášku k insolvenčnímu soudu dle §173 insolvenčního zákona. V případě, že by soud shledal, že tato přihláška je podána opožděně, usnesením by tuto přihlášku odmítnul. Dle §185 insolvenčního zákona je proti tomuto usnesení přípustné odvolání, kdy je k podání odvolání legitimován právě přihlášený věřitel. 17. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel měl na základě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu nejprve vymáhat pohledávku u povinné a vyčerpat tak všechny procesní prostředky, které mu byly k dispozici. Ústavní soud nemůže předjímat rozhodnutí obecných soudů o opožděné přihlášce. Nelze však vyloučit, že za takto mimořádných skutkových okolností by byla pohledávka stěžovatele uznána za přihlášenou. 18. Z ústavní stížnosti stěžovatele a jeho korespondence s insolvenčním správcem se zdá, že hlavním důvodem, proč stěžovatel svou pohledávku nakonec v insolvenčním řízení neuplatňoval, bylo sdělní insolvenčního správce, že majetek úpadce stejně na uspokojení pohledávek nepostačuje. Nicméně tato skutečnost není důvodem, proč by měl náklady stěžovatele hradit stát. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že nelze považovat za protiústavní, pokud správce podniku v konečném důsledku odměnu a náhradu hotových výdajů nezíská. Riziko spojené s vymáháním odměny za provedenou práci je vyvažováno jinými výhodami, v tomto případě monopolním postavením na provádění činnosti správce [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 20/04 ze dne 25. 10. 2005 (N 203/39 SbNU 133; 195/2006 Sb.)]. 19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. prosince 2016 David Uhlíř, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:1.US.2215.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2215/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 2016
Datum vyhlášení  
Datum podání 7. 7. 2016
Datum zpřístupnění 11. 1. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodaj Šimáčková Kateřina
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 9 odst.2 písm.d, čl. 26 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/2006 Sb., §173, §168
  • 99/1963 Sb., §338i odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
základní práva a svobody/zákaz nucených prací nebo služeb
Věcný rejstřík náklady řízení
advokát/odměna
insolvence/řízení
advokát/ustanovený
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2215-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 95662
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-01-24