infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2016, sp. zn. I. ÚS 2702/16 [ usnesení / LICHOVNÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:1.US.2702.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2016:1.US.2702.16.1
sp. zn. I. ÚS 2702/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 720/2015-169 ze dne 24. 2. 2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud"). Tvrdil, že jím bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně jeho jednotlivé složky, a to právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, krajský soud výrokem I. usnesení č. j. 54 Co 720/2015-169 ze dne 24. 2. 2016 nevyhověl žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení a výrokem II. potvrdil usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. 2 EXE 4570/2012-126 ze dne 6. 8. 2015, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce, nařízené za účelem vymožení pohledávky oprávněné GE Money Auto, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") ve výši 134 674,88 Kč s příslušenstvím. Výrok I. odůvodnil krajský soud tím, že ustanovení právního zástupce nebylo nezbytné, neboť z podání učiněných stěžovatelem v průběhu exekučního řízení vyplývalo, že se stěžovatel v projednávané věci adekvátně orientuje a je schopen hájit své zájmy v řízení sám. Stěžovatel s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasil, pročež se obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti, směřující primárně vůči výroku I. usnesení krajského soudu, namítal, že došlo k porušení principu rovnosti zbraní, neboť vedlejší účastnice, která je nadnárodní korporací, byla v řízení zastoupena advokátem, a tedy mohla na soud působit prostřednictvím kvalifikovaného odborníka, zatímco stěžovatel takovou možnost neměl. Stěžovatel v této souvislosti krajskému soudu vytkl, že se vůbec nezabýval otázkou, zda mu jeho majetkové poměry umožňovaly zvolit si právního zástupce a zda se tedy v důsledku nemožnosti zajistit si právní zastoupení neocitl vůči vedlejší účastnici v nevýhodě. Dle mínění stěžovatele nebyl závěr krajského soudu o tom, že je schopen hájit své zájmy sám, navíc dostatečně skutkově podložen. Například nemohlo být soudu známo, zda stěžovateli jeho podání někdo nepsal či mu s nimi nepomáhal. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení krajského soudu jako celek, neboť výrok II. přímo navazuje na shora vytýkané porušení jeho procesních práv. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro ustanovení advokáta, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatelů zasáhnout (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/14 ze dne 20. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobná situace v projednávaném případě ovšem nenastala. Z napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud se naplněním podmínek pro ustanovení zástupce, zakotvených v ustanovení §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, řádně zabýval a své závěry náležitě odůvodnil. V jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Namítal-li stěžovatel porušení principu rovnosti zbraní, lze v této souvislosti uvést, že závěr soudu, že účastník je schopen hájit své zájmy sám, implikuje, že v předmětném řízení není, s ohledem na kvalitu procesních úkonů účastníka, podstatného rozdílu v tom, zda účastník je či není právně zastoupen. K porušení principu rovnosti zbraní tedy nedochází. Ústavní soud má za to, že zhodnocení schopnosti stěžovatele hájit v řízení svá práva, tak jak jej provedl krajský soud, odpovídá zjištěným okolnostem a nijak nevybočuje z kautel spravedlivého procesu. Námitky stěžovatele vůči postupu krajského soudu se pohybovaly toliko v obecné, resp. hypotetické rovině, a neobsahovaly žádné konkrétní skutečnosti, které by byly způsobilé závěry krajského soudu zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní soud dále podotýká, že právo na spravedlivý proces tak, jak jej garantuje Listina a jak jej stvrzuje i čl. 6 Úmluvy, nelze vykládat způsobem, že se jedná o nárok na to, aby instituty, které objektivní procesní právo účastníkům řízení nabízí, byly využity za všech okolností dle vlastních požadavků jednotlivých procesních subjektů. Vzhledem k tomu, že zákon jednoznačně stanoví, že zástupce lze ustanovit jen tehdy, je-li toho k ochraně zájmů účastníka nezbytně třeba, bylo v případě nesplnění tohoto předpokladu nadbytečné zabývat se otázkou, zda u stěžovatele přicházelo v úvahu osvobození od soudních poplatků. Za daného stavu, kdy nebylo zjištěno reálné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu tak nezbylo než předloženou ústavní stížnost, pokud šlo o výrok I. usnesení krajského soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k výroku II. usnesení krajského soudu se jednalo o návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zmíněný výrok byl v souladu s poučením soudu napadnutelný dovoláním. Jak Ústavní soud zjistil z veřejně dostupného elektronického systému infoSoud na portálu www.justice.cz, stěžovatel dané možnosti využil a dne 30. 6. 2016 dovolání podal, přičemž doposud o něm Nejvyšší soud nerozhodl. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující vůči výroku II. napadeného usnesení odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost je možno poznamenat, že stěžovatel ve stávající ústavní stížnosti proti výroku II. žádné konkrétní námitky nevznesl a jeho údajnou protiústavnost vázal toliko na tvrzené vady výroku I., kterýmžto argumentům však Ústavní soud, jak uvedeno výše, nepřisvědčil. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2016 David Uhlíř v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:1.US.2702.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2702/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2016
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 8. 2016
Datum zpřístupnění 11. 1. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
Soudce zpravodaj Lichovník Tomáš
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §30, §132, §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na bezplatnou pomoc obhájce, tlumočníka
Věcný rejstřík advokát/ustanovený
soudní uvážení
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2702-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 95570
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-01-24