ECLI:CZ:US:2016:1.US.3379.16.1
sp. zn. I. ÚS 3379/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Lampara a 2. Květoslavy Lamparové, zastoupených Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti usnesení JUDr. Milana Suchánka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9 ze dne 8. února 2016 č. j. 085 EX 11011/14-246, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2016 č. j. 16 Co 98/2016-273 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016 č. j. 20 Cdo 3180/2016, za účasti soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. října 2016, stěžovatelé podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a namítali, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek usnesením ze dne 8. února 2016 č. j. 085 EX 11011/14-246 udělil vydražiteli příklep vydražených nemovitých věcí, blíže specifikovaných v tomto usnesení, za nejvyšší podání ve výši 550 000 Kč. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. dubna 2016 č. j. 16 Co 98/2016-273 jako věcně správné odmítl (výrok I.) a usnesení soudního exekutora potvrdil (výrok II.). Stěžovatelé napadli usnesení odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. července 2016 č. j. 20 Cdo 3180/2016 podané dovolání odmítl, neboť v něm byly uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítali, že druhé stěžovatelce nebyla doručena dražební vyhláška, soudní exekutor vydal dražební vyhlášky zvlášť na budovu (rodinný dům) a zvlášť na pozemek pod budovou a pozemky přilehlé, přestože všechny nemovitosti tvoří funkční celek, a dále že dovolací soud dostatečně neodůvodnil rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na judikaturu Ústavního soudu.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
6. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že tento soud se námitkami vznesenými stěžovateli zabýval, stěžovatelům vysvětlil, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitostí do několika samostatných fází, přičemž dražební vyhláška nebyla druhé stěžovatelce doručena z důvodu, že nebyla vlastníkem pozemků, jichž se dražební vyhláška týkala. Za dané situace proto odvolací soud hodnotil odvolání druhé stěžovatelky jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Pokud námitky prvého stěžovatele se týkaly způsobu prováděné dražby (vydáním dvou usnesení o nařízení elektronické dražby), odvolací soud konstatoval, že způsob provedení exekuce určuje soudní exekutor (§58 odst. 3 exekučního řádu) a vždy závisí na povaze vymáhané povinnosti. Odvolací soud neshledal ani žádné porušení zákona, které by bylo v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli, ani jiné porušení zákona či rozpor postupu soudního exekutora se zákonem.
7. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že dovolání bylo odmítnuto z důvodu, že dovolání stěžovatelů trpělo vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nebylo možno odstranit, neboť v něm byly uplatněny jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto, když otázky vznesené stěžovateli nejsou způsobilými dovolacími důvody a obsahují toliko výtky při postupu soudního exekutora při provádění exekuce, které samy o sobě dovolací důvod či předpoklad dovolání založit nemohou, neboť nevymezují otázku procesního či hmotného práva, která by náležela dovolacímu přezkumu. Stěžovatelé pak ani nenamítali, že chybným doručováním dražební vyhlášky jim byla znemožněna účast na dražebním jednání.
8. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelů na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jejich posuzované věci.
9. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
10. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu