ECLI:CZ:US:2016:2.US.1000.16.1
sp. zn. II. ÚS 1000/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 1000/16 ve věci ústavní stížnosti Františka Fillingera, zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, se sídlem Masarykova 542/18, Liberec, pobočka Praha, Slezská 1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4645/2015, kterým bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4645/2015 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatná zjištění z vyžádaného spisu a rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením zastavil dovolací řízení, přičemž uvedl, že v řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 3. 2015 č. j. 36 Co 579/2014-92 stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení, když ani nepožádal o ustanovení zástupce.
3. V exekučním řízení stěžovatel (v postavení povinného) na základě usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 9. 2012 č. j. 48 EXE 3701/2012-12 podal návrh na zastavení exekuce, o kterém rozhodl soudní exekutor tak, že se řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavuje, a po podaném odvolání krajský soud usnesení soudního exekutora potvrdil. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána pak stěžovatele podle jeho tvrzení vyzval, aby své dovolání doplnil mimo jiné o doložení plné moci udělené advokátovi. Zároveň stěžovatele poučil o tom, že může požádat o ustanovení právního zástupce. Stěžovatel proto využil svého práva požádat o ustanovení právního zástupce a tento svůj návrh zaslal jak soudnímu exekutorovi, tak exekučnímu soudu, tedy Okresnímu soudu v České Lípě. Konstatuje-li Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, že stěžovatel na výzvu soudního exekutora nepožádal o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení, pak to neodpovídá skutečnosti a stěžovatel s tím nemůže souhlasit. Stěžovatel se naopak domnívá, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, což se projevilo tím, že stěžovateli bylo bezdůvodně upřeno právo na přezkum dovolacím soudem. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil rovněž potvrzení generované systémem elektronické podatelny provozované Ministerstvem spravedlnosti, že jeho návrh na ustanovení zástupce byl soudu doručen.
4. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 48 EXE 3701/2012, jehož součástí je i elektronická verze spisu Exekutorského úřadu Přerov sp. zn. 103 EX 44066/12. Z obsahu této spisové dokumentace se podává, že soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne 22. 9. 2014 č. j. 103 EX 44066/12-82 zastavil řízení o návrhu na zastavení řízení (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele bylo citované usnesení soudního exekutora usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 3. 2015 č. j. 36 Co 579/2014-92 potvrzeno (výrok I) a stěžovateli byla uložena povinnost oprávněnému uhradit náklady odvolacího řízení, jejichž výše bude určena v průběhu exekuce. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal stěžovatel prostřednictvím soudního exekutora, JUDr. Tomáše Vrány, dovolání. Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána usnesením ze dne 18. 6. 2015 č. j. 103 EX 44066/12-122 vyzval stěžovatele, aby doplnil své dovolání mimo jiné tím, že doloží splnění podmínky povinného právního zastoupení doložením plné moci udělené advokátovi nebo doložením svého úplného vysokoškolského právnického vzdělání. V této souvislosti stěžovatele poučil také o možnosti požádat o ustanovení advokáta Okresní soud v České Lípě, splní-li stěžovatel zákonem stanovené podmínky. Návrh na ustanovení advokáta stěžovatel adresoval jednak samotnému soudnímu exekutorovi (jenž ho založil do jím vedeného spisu), jednak elektronické podatelně Okresního soudu v České Lípě. Toto stěžovatelovo podání však podle zjištění Ústavního soudu není ve spise Okresního soudu v České Lípě zn. 48 EXE 3701/2012 založeno. Následně Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolací řízení zastavil, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení a na výzvu soudního exekutora ani nepožádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
II. Vyjádření účastníka řízení
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření toliko odkázal na ústavní stížností napadené usnesení s tím, že se k ústavní stížnosti nebude blíže vyjadřovat. Proto toto vyjádření Ústavní soud pro nadbytečnost stěžovateli nezasílal k případné replice.
6. Společnost GE Money Auto, s. r. o., se postavení vedlejšího účastníka vzdala.
III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá ještě sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud současně připouští, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.
8. Z dříve provedené rekapitulace věci je totiž patrno, že se Nejvyšší soud zmýlil (byť i nikoliv vlastní vinou), pokud dovolací řízení zastavil s tvrzením, že stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení a ani nepožádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Jak je totiž patrno z kopie potvrzení generovaného elektronickou podatelnou okresního soudu, jež stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil (a také podpůrně z citovaného spisu soudního exekutora), stěžovatel dne 13. 7. 2015 skutečně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů, a to za účelem podání dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 3. 2015 č. j. 36 Co 579/2014-92. Tento přípis však není ve spise Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 48 EXE 3701/2012, patrně administrativním nedopatřením, založen, což vedlo k vydání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu a k nesprávnému zastavení dovolacího řízení, aniž by však bylo předtím o žádosti o ustanovení právního zástupce jakkoliv rozhodnuto.
9. Ústavní soud za této situace konstatuje, že v dané věci došlo k pochybení ze strany Okresního soudu v České Lípě, jež se následně projevilo ve vydání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.