ECLI:CZ:US:2016:2.US.1765.14.1
sp. zn. II. ÚS 1765/14
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 1765/14 ve věci ústavní stížnosti Z. M., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Husova 242/9, 110 00 Praha, proti rozsudkům Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. října 2008 č. j. 5 C 56/2008-10, ze dne 26. února 2009 č. j. 23 C 134/2008-24 a ze dne 15. září 2008 č. j. 15 C 140/2008-19, jimiž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit částky nezaplaceného jízdného s přirážkami a nahradit náklady řízení, za účasti Okresního soudu v Pardubicích jako účastníka řízení a CFS-FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o., se sídlem U Habrovky 490/15, 140 00 Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1680/13, 110 00 Praha 1.
I. Rozsudky Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. října 2008 č. j. 5 C 56/2008-10, ze dne 26. února 2009 č. j. 23 C 134/2008-24 a ze dne 15. září 2008 č. j. 15 C 140/2008-19 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudky Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. října 2008 č. j. 5 C 56/2008-10, ze dne 26. února 2009 č. j. 23 C 134/2008-24 a ze dne 15. září 2008 č. j. 15 C 140/2008-19 se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí a průběhu řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností ze dne 21. května 2014 doručenou Ústavnímu soudu téhož dne domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručených práv podle čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. října 2008 č. j. 5 C 56/2008-10 byla žalované (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (CFS-FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o. - vedlejší účastnice řízení) částku ve výši 507 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 6 069 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná částka představovala nezaplacené jízdné (7 Kč) a část nezaplacené přirážky k jízdnému ve výši 500 Kč (žalovaná ke dni podání žaloby zaplatila toliko 500 Kč z celkové částky přirážky ve výši 1 000 Kč), neboť žalovaná se při cestě prostředkem městské hromadné dopravy neprokázala pověřenému pracovníkovi právního předchůdce žalobkyně platným cestovním dokladem, čímž porušila povinnost vyplývající z §37 odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb. o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, resp. z §18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o silniční dopravě"). Žalobkyně se stala nabyvatelem pohledávky na základě jejího postoupení od původního věřitele.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. února 2009 č. j. 23 C 134/2008-24 byla žalované (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (CFS-FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o. - vedlejší účastnice řízení) částku ve výši 1 007 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 8 454 Kč (výrok II), vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná částka představovala nezaplacené jízdné (7 Kč) a přirážku k němu (1 000 Kč), neboť žalovaná se při cestě prostředkem městské hromadné dopravy neprokázala pověřenému pracovníkovi právního předchůdce žalobkyně platným cestovním dokladem, čímž porušila povinnost vyplývající z §18a zákona o silniční dopravě. Žalobkyně se stala nabyvatelem pohledávky na základě jejího postoupení od původního věřitele.
4. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. září 2008 č. j. 15 C 140/2008-19 byla žalované (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (CFS-FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o. - vedlejší účastnice řízení) částku ve výši 1 007 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 8 454 Kč (výrok II), vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná částka představovala nezaplacené jízdné (7 Kč) a přirážku k němu (1 000 Kč), neboť žalovaná se při cestě prostředkem městské hromadné dopravy neprokázala pověřenému pracovníkovi právního předchůdce žalobkyně platným cestovním dokladem, čímž porušila povinnost vyplývající z §18a odst. 2 písm. b) zákona o silniční dopravě [pozn.: správně má být zjevně §18a odst. 2 písm. c)]. Žalobkyně se stala nabyvatelem pohledávky na základě jejího postoupení od původního věřitele.
5. Z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z vyžádaných spisů Okresního soudu v Pardubicích dále vyplývá, že v době podání žalob bylo žalované 13, resp. 14 let, pročež bylo rozhodnuto, že žalovaná musí být v řízení podle §23 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") zastoupena zákonným zástupcem, a to svou matkou Z. S. (srov. usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. září 2008 č. j. 23 C 134/2008-11, usnesení ze dne 11. března 2008 č. j. 5 C 56/2008-4 a usnesení ze dne 26. května 2008 č. j. 15 C 140/2008-4). Zákonná zástupkyně žalované však povětšinou zůstala v řízení pasivní, kdy na podané žaloby buď vůbec nereagovala (viz řízení vedené pod sp. zn. 23 C 134/2008), anebo reagovala pouze tak, že souhlasila s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. Pouze v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 140/2008 pak navíc uvedla, že si je vědoma, že dcera jezdila dopravním prostředkem bez platného cestovního dokladu a dluh za ni hodlá uhradit, avšak s ohledem na finanční potíže požádala o splátky. Na samotné soudní jednání se žalovaná ani její zákonná zástupkyně bez omluvy nedostavily, a proto soud jednotlivé věci rozhodl v jejich nepřítomnosti (§101 odst. 3 o. s. ř.).
6. Žalovaná podala proti všem ústavní stížností napadeným rozsudkům žaloby pro zmatečnost z důvodu, že jí postupem okresního soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Žaloby pro zmatečnost byly pravomocně zamítnuty. Jednalo se o usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. ledna 2016 č. j. 5 C 56/2008-70, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. května 2016 č. j. 22 Co 111/2016-80, usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. března 2016 č. j. 23 C 134/2008-142, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. srpna 2016 č. j. 18 Co 259/2016-171, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. března 2015 č. j. 15 C 140/2008-61, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. května 2015 č. j. 27 Co 268/2015-66. Z databáze http://infosoud.justice.cz vyplývá, což Ústavní soud ověřil dotazem u Okresního soudu v Pardubicích, že stěžovatelka podala proti posledně uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a v jeho rámci k odnětí možnosti jednat před soudem a být přítomen projednání věci (čl. 38 odst. 2 Listiny) a dále bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny).
8. Stěžovatelka úvodem poukazuje na to, že mezi třináctým a osmnáctým rokem žila v dětském domově, kam byla svěřena do ústavní výchovy na základě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. května 2008 č. j. 19 P 26/2005-394. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že ústavní stížnost je přípustná, třebaže se v jednotlivých případech jedná o bagatelní věci, nicméně ve svém souhrnu spolu s náklady řízení značně převyšují hranici bagatelnosti. Stěžovatelka brojí proti postupu Okresního soudu v Pardubicích, který jí zcela odňal možnost jednat před soudem, čímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Rovněž se vyjadřuje k otázce přípustnosti žaloby pro zmatečnost. Dále uvádí, že o existenci rozsudků se dověděla až v rámci exekučních řízení a s jejich obsahem se mohla seznámit teprve dne 14. dubna 2014, kdy jí bylo umožněno nahlédnutí do příslušných spisů.
9. Zásah do práva na spravedlivý proces spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem a být přítomen projednání věci spatřuje v tom, že soud s ní v řízení vůbec nejednal, o žalobách se vůbec nedověděla, a nemohla se tedy vůbec vyjádřit k žalobním tvrzením a prováděným důkazům, ale místo toho jednal s její matkou jakožto zákonnou zástupkyní, ačkoliv mu musely být známy okolnosti, které takové zastoupení vylučovaly. Těmito okolnostmi byl v prvé řadě střet zájmů mezi matkou a stěžovatelkou ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť to měla být matka, která měla povinnost žalovanou částku za stěžovatelku zaplatit. Dále stěžovatelka argumentuje účelem institutu zastoupení účastníka, jímž je zajištění řádného výkonu práv a povinností. Pokud matka stěžovatelky nebyla schopna se o nezletilou stěžovatelku postarat a zajistit jí alespoň základní potřeby, pročež byla stěžovatelka svěřena do ústavní výchovy, tím spíše nemohla matka stěžovatelky ani hájit její zájmy v probíhajícím soudním řízení. Soud, kterému byla z jeho vlastní činnosti známa situace stěžovatelky, měl stěžovatelce ustanovit s ohledem na nejlepší zájem dítěte opatrovníka, nejlépe advokáta. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 19. února 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217). Stěžovatelka rovněž nebyla o projednávání věci nikterak informována a do řízení jakkoliv zapojena, čímž rovněž došlo k odnětí možnosti být přítomen jednání před soudem. Soud na jedné straně, aniž by zkoumal, zda by stěžovatelka nebyla schopná vyjádřit své názory, ji vyloučil z účasti na řízení, na druhé straně neměl ale žádný problém uložit jí povinnost k zaplacení žalované částky včetně příslušenství a náhrady nákladů řízení žalobkyni.
10. Stěžovatelka dále vyslovuje přesvědčení, že napadenými rozsudky bylo zasaženo i do jejího práva na ochranu vlastnictví, a to tím, že soud nespojil souběžně probíhající další řízení mezi týmiž účastníky se stejným skutkovým základem [k tomu uvádí např. nález ze dne 8. září 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 (N 154/62 SbNU 347) nebo nález ze dne 7. června 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10 (N 108/61 SbNU 609) aj.]. Vzhledem k tomu, že ve všech případech se jednalo o typizované žaloby se stejným skutkovým základem, považuje za nespravedlivé, aby jí za každé řízení byla uložena povinnost hradit náklady řízení mnohonásobně převyšující částku jistiny. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), v němž byl vyjádřen názor, že vzhledem k principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení je spravedlivé určit výši odměny za zastupování jako ekvivalent jednonásobku vymáhané částky.
11. Stěžovatelka se v doplněních ústavní stížnosti ze dne 27. července 2015 a 9. června 2016 dále vyjadřuje k souběžně vedenému řízení o žalobě pro zmatečnost a uvádí, že tento opravný prostředek není v dané věci přípustný, což se ukázalo, když její žaloby byly zamítnuty.
III. Rekapitulace vyjádření účastníků
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Okresnímu soudu v Pardubicích a vedlejšímu účastníkovi.
13. Soudce oddělení 15 C Okresního soudu v Pardubicích Mgr. Pavel Tureček jako účastník řízení ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění rozsudku sp. zn. 15 C 140/2008, přičemž zdůraznil, že matka žalované coby její zákonná zástupkyně uvedla, že si je vědoma, že dcera jezdila dopravním prostředkem bez platného cestovního dokladu a dluh za ni hodlá uhradit, avšak současně s ohledem na finanční potíže požádala o splátky.
14. Soudci oddělení 5 C a 23 C Okresního soudu v Pardubicích se ve stanovené lhůtě nevyjádřili.
15. Vedlejší účastnice řízení podala poměrně obsáhlé vyjádření, v němž nejprve popisuje okolnosti předcházející podání žalob. Uvádí, že vyhověla zákonné zástupkyni stěžovatelky, která požádala o splátkový kalendář (nejen pro stěžovatelku, ale i další její dcery), avšak ze splátek uhradila pouze jedinou ve výši 500 Kč. V době, kdy již hrozilo promlčení pohledávek, podala vedlejší účastnice žaloby, o nichž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadenými rozhodnutími. Podotýká, že matka stěžovatelky měla snahu hájit její zájmy a s vedlejší účastnicí iniciativně jednala. K samotné ústavní stížnosti uvádí, že ji považuje za nepřípustnou, neboť stěžovatelka dosud nevyčerpala procesní prostředky, které jí k ochraně práv náleží. V této souvislosti uvádí, že případné porušení práv stěžovatelky má být primárně řešeno v rámci probíhajícího řízení o zastavení exekuce, kdy je exekuční soud povinen zkoumat rovněž způsobilost exekučního titulu. Dále se vyjadřuje ke stěžovatelkou tvrzenému střetu zájmů mezi ní a její zákonnou zástupkyní a dospívá k závěru, že jejich zájmy nebyly v rozporu, a proto Okresní soud v Pardubicích postupoval správně a v souladu s okolnostmi případu i v této době aktuální právní úpravou. Závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13 nelze brát absolutně, tzn. že záleží na každém individuálním případu. Vedlejší účastnice nepovažuje za relevantní ani námitku ohledně spojení předmětných řízení, a to s ohledem na specifika rozkazního řízení. Vyslovuje dále přesvědčení, že náklady vedlejší účastnice na právní zastoupení byly vynaloženy účelně.
16. Stěžovatelka v replice k vyjádřením účastníka a vedlejší účastnice řízení uvedla, že ze spisů je zjevné, že matka stěžovatelku v řízeních řádně nezastupovala (byla "nekompetentní"), čímž muselo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k argumentaci vedlejší účastnice týkající se spojení řízení a specifik rozkazního řízení pak stěžovatelka podotkla, že v podstatě o rozkazní řízení nešlo, neboť vedlejší účastnice vydání platebního rozkazu nenavrhovala. Konečně nesouhlasí s tvrzením, že zastoupení vedlejší účastnice bylo důvodné.
IV. Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti
17. Co se týče přípustnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry plynoucí z nálezu ze dne 21. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14 (N 74/81 SbNU 285), v němž uvedl, že žaloba pro zmatečnost, ať již podaná na základě §229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, nebo podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v tomto případě nepředstavuje efektivní prostředek nápravy pro odstranění pochybení, v němž jsou spatřovány zmatečnostní vady, jehož vyčerpáním by byla podmíněna ústavní stížnost. Proto nelze považovat ústavní stížnost za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání procesních prostředků nápravy.
18. Ústavní soud si je na druhé straně samozřejmě vědom stěžovatelkou podaného dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. května 2015 č. j. 27 Co 268/2015-66 (věc vedená u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 140/2008), které se dotýká otázek nastolených stěžovatelkou i v ústavní stížnosti, přičemž výsledek dovolacího řízení by mohl mít případně vliv i na toto řízení o ústavní stížnosti. Z důvodu minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů, jakož i na základě principu subsidiarity ústavní stížnosti se proto k otázkám v řízení o žalobě pro zmatečnost řešeným [tedy, zda stěžovatelce byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, popř. zda stěžovatelka měla či neměla v řízení procesní způsobilost nebo nemohla před soudem vystupovat (§29 odst. 2 o. s. ř.) a nebyla řádně zastoupena] v tuto chvíli v nyní projednávané věci nevyjadřuje. Ústavní soud se nicméně rozhodl nevyčkávat na výsledek rozhodnutí o dovolání ve věci žaloby pro zmatečnost, neboť ústavní stížností napadená rozhodnutí představují pro stěžovatelku citelný zásah do její majetkové sféry, neboť stěžovatelka je postižena exekucí vedenou právě na základě ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nadto Ústavní soud shledal, že lze ústavní stížnosti vyhovět z jiného důvodu, než pro který byly žaloby pro zmatečnost podány (viz dále).
19. Ústavní stížnost je třeba považovat i za včasnou. Pro její posouzení byl s ohledem na čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, relevantní §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, podle něhož lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Takto určený počátek běhu lhůty je třeba nicméně vykládat způsobem, který nebude bránit věcnému projednání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu, jestliže jí stěžovatel namítá porušení práva jednat v řízení před soudem v důsledku takového postupu, který z povahy věci vylučoval, aby mu bylo doručováno toto rozhodnutí. Pokud za této situace měly právní účinky doručení nastat doručením jiné osobě, resp. osobě, která měla v řízení stěžovatelku zastupovat, avšak zůstává sporné, zda tuto svoji činnost vykonávala řádně (tato otázka je však předmětem řízení v rámci o žaloby pro zmatečnost), pak nelze pod pojmem "doručení" ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumět skutečnost, s níž příslušné procesní předpisy spojují účinky doručení. Za rozhodný proto v tomto případě Ústavní soud považuje až okamžik, kdy se stěžovatelka o rozhodnutí poprvé dozvěděla nebo mohla dozvědět, a od kterého tak měla reálnou možnost tento právní prostředek využít [srov. např. nález ze dne 25. září 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000 (N 111/27 SbNU 233), nález ze dne 9. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 811/05 (N 98/41 SbNU 279), nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307), bod 16, nebo nález ze dne 11. června 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13 (N 106/69 SbNU 733), bod 12]. Tato východiska se uplatnila i v nyní projednávané věci.
20. Z vyžádaných spisů má Ústavní soud zjištěno, že po celou dobu probíhajících řízení nebylo se stěžovatelkou, jež byla tou dobou nezletilá, jednáno přímo, nýbrž bylo jednáno s její matkou jakožto její zákonnou zástupkyní, které bylo také doručováno. Ústavní soud nemá důvod nevěřit tvrzení stěžovatelky, že se o existenci napadených rozhodnutí dověděla až v souvislosti s probíhajícími exekučními řízeními, což bylo dne 14. dubna 2014, kdy jí bylo umožněno nahlédnutí do příslušných spisů. Tento den byl proto z pohledu Ústavního soudu rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012), která tak s ohledem na výše uvedené byla podána včas.
V. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
21. Ústavní soud po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a po prostudování napadených rozhodnutí, připojených spisů Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 5 C 56/2008, sp. zn. 23 C 134/2008 a sp. zn. 15 C 140/2008 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
22. V dané věci probíhala u Okresního soudu v Pardubicích souběžně 3 soudní řízení zahájená v první polovině roku 2008, a to na základě žalob podaných proti stěžovatelce vedlejší účastnicí (žaloba ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 56/2008 byla podána dne 4. března 2008, žaloba ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 134/2008 byla podána dne 19. května 2008 a žaloba ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 140/2008 byla podána rovněž dne 19. května 2008). Všechny žaloby se přitom týkaly téže problematiky (jízdy prostředkem městské hromadné dopravy bez platného jízdního dokladu) a rovněž okruh účastníků řízení byl totožný. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti Okresnímu soudu v Pardubicích mj. vytýká, že nespojil souběžně probíhající další řízení mezi týmiž účastníky se stejným skutkovým základem. A právě v tomto směru je třeba dát stěžovatelce za pravdu.
23. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře [počínaje nálezem ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125)] připomíná, že §112 o. s. ř., podle něhož může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků, je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí. Tento výše citovaný právní závěr byl vyjádřen v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 sice toliko formou obiter dicti, následně byl nicméně do řady nálezů začleněn jako jejich ratio decidendi [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. června 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10 (N 108/61 SbNU 609), ze dne 8. září 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 (N 154/62 SbNU 347) a ze dne 19. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 247/11 (N 180/63 SbNU 91)]. Třebaže se citované nálezy věnují primárně souběžně probíhajícím exekucím, lze jejich závěry bez dalšího vztáhnout i na řízení nalézací.
24. Ve výše citovaném nálezu ze dne 8. září 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 Ústavní soud dále konstatoval, že za situace, kdy se justiční informační systémy neustále zdokonalují, je vždy nutné zvažovat, zda skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, které k příslušnému soudu nebo soudnímu exekutorovi napadnou, z důvodů procesní ekonomie nespojit. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení (§112 občanského soudního řádu) i z důvodu výše zmiňované minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýš žádoucí. K individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný.
25. V nálezu ze dne 16. července 2015 sp. zn. III. ÚS 236/13 (N 129/78 SbNU 51) pak Ústavní soud uvedl, že jestliže nalézací soud projednává odděleně občanskoprávní spory mezi týmiž účastníky, které jsou po skutkové a právní stránce shodné, a o žalobách rozhoduje jednotlivě, aniž využil možnosti uvedené v ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř. a aniž by věci spojil ke společnému řízení, může tímto postupem porušit základní právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. S ohledem na závěry vyplývající z výše uvedených nálezů posuzoval Ústavní soud i stávající věc. Nemohl přitom nepřihlédnout k okolnostem jednotlivých případů, celkovému kontextu vedených sporů a především pak k tomu, že stěžovatelka byla v době zahájení soudních řízení nezletilá (ve věku 13 let) a navíc neměla ani dostatečné rodinné zázemí (probíhalo řízení o svěření do péče - k tomu viz rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. května 2008, č. j. 19 P 26/2005-394), takže její schopnost účinně se právně bránit byla velmi sporná (to je však zejména otázka případného řešení v rámci žalob pro zmatečnost). Pokud by zůstaly její námitky uplatňované v ústavní stížnosti bez odezvy, ocitla by se díky kumulaci nákladů na soudní spory v neřešitelné situaci. Za této situace, kdy v době podání žalob na stěžovatelku probíhalo řízení o svěření do péče, jehož výsledkem nakonec bylo umístění stěžovatelky v dětském domově, bylo především povinností soudu uzpůsobit podmínky vedení sporu tak, aby účastníkovi řízení (stěžovatelce) nevznikaly vyšší než nezbytné náklady řízení. Za těchto specifických podmínek bylo povinností soudu spojit řízení i bez návrhu účastníků. Pokud se příslušní soudci Okresního soudu v Pardubicích nezabývali těmito individuálními okolnostmi sporů, které u nich probíhaly, porušili právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, což ve svém důsledku mělo dosah i na právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
27. Závěrem Ústavní soud podotýká, že není smyslem tohoto rozhodnutí, aby obhajovalo nebo navádělo účastníky právních vztahů k vyhýbání se plnění jejich povinností, případně zpochybňovalo právo věřitele na vymáhání pohledávky, nicméně musí existovat proporcionální vztah mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (ať již nákladů nalézacího řízení, nebo exekučního), které musí žalovaný, popř. povinný nést. Takto sofistikovaně a neúčelně vynaložené náklady by se tedy neměly stát faktickou sankcí vůči žalovanému, popř. povinnému, která je navíc nepřiměřeně přísná nebo dokonce likvidační, a neměly by ani představovat nepřiměřený zdroj zisku pro stranu oprávněnou, popř. exekutora.
28. Z důvodu porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces Ústavní soud podle§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud tak rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).