infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2016, sp. zn. II. ÚS 3748/16 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:2.US.3748.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2016:2.US.3748.16.1
sp. zn. II. ÚS 3748/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Denyse Bespalchenka, t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, zastoupeného Mgr. Petrem Křížákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2016, č. j. 3 Nt 131/2016-341, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2016, č. j. 2 To 73/2016-380, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto, že nemá nárok na bezplatnou obhajobu v řízení o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání do Ukrajinské republiky. 2. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že v nyní projednávané věci je obligatorní nutná obhajoba, jak to vyplývá z ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), a za této situace nelze rozhodnutí o nákladech obhajoby vázat na eventuální pravomocné odsouzení, k němuž je oprávněn pouze příslušný soudní orgán vyžadujícího státu, v daném případě Ukrajinské republiky. Proto ani není možné vydané osobě, bude-li vydána, uložit, byť dodatečně, náhradu nákladů vynaložených státem. Právo na obhajobu stěžovatele tak nebylo zkráceno a za této situace soud rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu. 3. Ke stížnosti stěžovatele vrchní soud uvedl, že argumenty nalézacího soudu jsou nejasné a jeho právní názor nesprávný, a proto věcně posoudil nárok stěžovatele na bezplatnou obhajobu. Shledal však, že se nelze omezit pouze na tvrzení, že stěžovatel nemá finanční prostředky z toho důvodu, že se nachází v předběžné vazbě. Pokud žadatel svoji žádost omezí na tyto chudé informace, pak je třeba je konfrontovat se širšími souvislostmi dané věci, tedy zejména s těmi okolnostmi, které dle shromážděného spisového materiálu charakterizují jeho osobu. Zde konstatoval, že se stěžovatel prezentuje jako dlouhodobý pracovník tajných služeb cizího státu, který na našem území obchodoval s pozemky a ani z lékařské zprávy, tvořící obsah spisu, nevyplývají žádné výraznější omezení jeho zdravotního stavu; za důležité pak také považoval, že stěžovatel relativně dlouhodobě žil na našem území pod falešnou identitou a jeho nerušený pobyt na našem území byl přerušen až dne 27. 4. 2015 v souvislosti s policejní kontrolou, při které předložil falešné doklady. Již z této okolnosti přitom dle vrchního soudu vyplývá oprávněný předpoklad, že stěžovatel ve skutečnosti finančními prostředky disponuje, a proto mu nárok na bezplatnou obhajobu nepřiznal. 4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítá, že ke své žádosti o bezplatnou obhajobu připojil vyplněný formulář potvrzení o majetkových poměrech, kde uvedl, že nedisponuje žádným majetkem ani příjmem (tato skutečnost ostatně koresponduje s tím, že je již od 27. 4. 2015 omezen na osobní svobodě). Dále zdůraznil, že ke stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu připojil sice pouze usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým mu byl v mezidobí přiznán nárok na bezplatnou obhajobu v jiné trestní věci, avšak to pouze z toho důvodu, že stížností napadené rozhodnutí neobsahovalo jakékoliv vyjádření k věcné stránce nároku (a tudíž se ani on sám k této otázce nevyjadřoval). Proto dle stěžovatele vrchní soud pochybil, pokud provedl vlastní posouzení jeho majetkové situace, aniž by ho však eventuálně vyzval k doplnění věcné argumentace (poté, co se ztotožnil s jeho námitkami směřujícími proti usnesení krajského soudu). Zde tedy stěžovatel namítá (i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010), že vrchní soud posuzoval jeho majetkové poměry jako první a zároveň poslední orgán, a navíc v situaci, kdy stěžovatel nemohl disponovat žádnými indiciemi o tom, že jsou jeho tvrzení a údaje chápány jako nedostatečné, neboť jej soud nevyzval a nepoučil ho, jakým způsobem má doplnit žádost pro přiznání bezplatné obhajoby. Závěrem stěžovatel zpochybňuje věcné závěry vrchního soudu stran jeho majetkové situace a vrchnímu soudu též vytýká, že dostatečně nereflektoval usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že stěžovatel má právo na bezplatnou obhajobu v jiném trestním řízení. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud předně připomíná, že právo na obhajobu ve své judikatuře považuje za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení (a takto lze trestní řízení chápat v jeho nejširší podobě, tedy tak, že do jeho rámce náleží i vydávací řízení dle zákona o mezinárodní justiční spolupráci, což se týká právě stěžovatele). Součástí tohoto práva je též právo účastníka trestního řízení na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu v případě, že si pro svou nemajetnost sám nemůže zcela či zčásti hradit náklady obhajoby, resp. při prokázání této nemajetnosti je soud povinen rozhodnout o tom, že stát zcela či zčásti ponese náklady obhajoby [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002 (N 15/25 SbNU 115); všechna rozhodnutí zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Podmínky pro přiznání práva obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu upravuje ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, přičemž otázka jeho interpretace a následné aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci představuje podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, však vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, II. ÚS 495/02, III. ÚS 841/06, II. ÚS 40/08, II. ÚS 916/09, III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, sp. zn. III. ÚS 1936/13). Na jeho základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně soudům obecným, zatímco Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce. K vyhovění ústavní stížnosti nestačí, že významné okolnosti, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, lze hodnotit odlišně, neboť k problematice institutu tzv. bezplatné obhajoby v trestním řízení zastává Ústavní soud, jak již bylo řečeno, vždy maximálně zdrženlivý přístup. 8. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí však Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, pro něž by byl nezbytný zásah do jurisdikce obecných soudů ve shora uvedeném smyslu. Naopak, již z odůvodnění usnesení vrchního soudu se podává, že se nárokem stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby zabýval a řádně vysvětlil, proč (na základě jakých skutečností) jej shledal nedůvodným. V napadených rozhodnutích přitom zdejší soud neshledal svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny. 9. Pokud stěžovatel poukazuje na nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43), musí Ústavní soud zdůraznit, že v této argumentaci přehlíží zejména tu skutečnost, že stěžovatelka v dané věci byla plně invalidní a zcela odkázána na peněžní pomoc státu. Výchozí úvaha tak reflektovala její zvláštní objektivní situaci (výdělečná neschopnost), kterou se obecné soudy snažily zpochybnit nevěrohodností jejích tvrzení stran vlastnictví jiného hodnotného majetku, aniž by však v tomto směru provedly řádné dokazování. Taková situace nicméně ve stěžovatelově případě nenastala. V řízení totiž bylo prokázáno, že stěžovatel byl před omezením na osobní svobodě výdělečně činný a jeho pracovní schopnost nebyla nijak dotčena (to ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje). Z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu je dále patrné, že při hodnocení osobních a majetkových poměrů stěžovatele soud vycházel z informací obsažených v trestním spisu, přičemž přihlédl též ke skutečnosti, že v jiném trestním řízení bylo stěžovatelovi právo na bezplatnou obhajobu přiznáno, aniž by však tato informace ovlivnila jeho konečné rozhodnutí, jak soud uvedl v odůvodnění napadeného usnesení. Vrchní soud tak dostál zásadám vyřčených v judikatuře Ústavního soudu, dle kterých se nejedná se o exces ani libovůli, pokud při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu je důraz kladen na celkovou majetkovou situaci žadatele, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12 nebo II. ÚS 3723/12). Dospěly-li tedy za této situace soudy k závěru o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. 10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění (především vrchního soudu) vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. 11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2016 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:2.US.3748.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3748/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2016
Datum vyhlášení  
Datum podání 14. 11. 2016
Datum zpřístupnění 9. 1. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS ostrava
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 104/2013 Sb., §14 odst.1 písm.a
  • 141/1961 Sb., §33 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na bezplatnou pomoc obhájce, tlumočníka
Věcný rejstřík extradice
obhajoba
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3748-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 95556
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-01-24