ECLI:CZ:US:2016:3.US.1632.16.1
sp. zn. III. ÚS 1632/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., t.č. Věznice P.O.BOX 5, Vinařice, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, T B.vokátem se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015, č.j. 14 T 132/2014-242, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č.j. 10 To 179/2015-263, rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 8. 2015, č.j. 14 T 132/2014-300, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č.j. 10 To 420/2015-323, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č.j. 7 Tdo 216/2016-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatele porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení se dostatečně nezabývaly jeho verzí, že na trestné činnosti se kromě něj podílela ještě další osoba. Dle názoru stěžovatele nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, vzhledem k tomu, že čin spáchal v přesvědčení, že pouze pomáhá vyzvednout věci této další osoby, které jsou zadržovány z důvodu nezaplacení dluhu. V tomto směru stěžovatel poukazuje na existenci tzv. negativního skutkového omylu, tedy na fakt, že nevěděl o určité okolnosti, která zakládala jeho trestní odpovědnost, v důsledku čehož měl být obžaloby zproštěn.
Orgány činné v trestním řízení se podle stěžovatele věnovaly důkazům svědčícím pouze v jeho neprospěch, neučinily skutková zjištění o jeho úmyslu spáchat trestný čin krádeže a dopustily se porušení zásady in dubio pro reo, jakož i zásady presumpce neviny. Pokud jde o kvalifikaci skutku dle §205 odst. 2 trestního zákoníku, má stěžovatel za to, že se soud dopustil změny popisu skutku v jeho neprospěch, a to přesto, že byl vázán zákazem reformationis in peius.
II.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015, č.j. 14 T 132/2014-242, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 8. 2015, č.j. 14 T 132/2014-300, nepřípustná, neboť chybí základní podmínka pro její podání, když podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížností napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci. Obě tato rozhodnutí okresního soudu však byla zrušena a formálně právně již tedy neexistují. Ústavní stížnosti tak v tomto rozsahu ani hypoteticky vyhovět nelze, neboť Ústavní soud nemůže zrušit rozhodnutí již jednou zrušená (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 700/08 ze dne 28. 4. 2009 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 18/15 ze dne 30. 6. 2015).
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č.j. 10 To 179/2015-263, je taktéž nepřípustná. Tímto zrušujícím usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Je přitom třeba zdůraznit, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, již nelze napravit v rámci soustavy soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243). Toto zrušující usnesení odvolacího soudu však nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele. Odvolací soud zrušil prvoinstanční rozhodnutí a soudu prvního stupně uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Jde tedy jen o dílčí rozhodnutí odvolacího soudu, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež nebylo skončeno, ale dále pokračovalo a stěžovatel mohl v jeho průběhu dále uplatňovat všechna svá procesní práva, což také učinil. Již proto nebylo možné považovat toto rozhodnutí za způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3105/09 ze dne 28. 6. 2010 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 552/12 ze dne 22. 5. 2012).
Pokud jde o zbývající napadená rozhodnutí, tedy rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č.j. 10 To 420/2015-323, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č.j. 7 Tdo 216/2016-23, Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, tato rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015, č.j. 14 T 132/2014-242, byl stěžovatel uznán vinným spácháním přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 11.000,- Kč.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č.j. 10 To 179/2015-263, byl k odvolání stěžovatele napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Krajský soud tento postup zdůvodnil zejména tím, že okresní soud nerespektoval zásadu akcesority účastenství, ačkoliv trestní odpovědnost účastníka závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, kterého se však nepodařilo zákonným způsobem obvinit či odsoudit. Účastenství ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku přitom není možné, není-li znám pachatel činu.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 8. 2015, č.j. 14 T 132/2014-300, byl stěžovatel uznán vinným spácháním přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což byl opět odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců a byla mu uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 11.000,- Kč.
Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 20. 10. 2015, č.j. 10 To 420/2015-323, o odvolání stěžovatele tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek zrušil, vzhledem k tomu, že účastenství na trestném činu je méně závažnou formou trestné činnosti než přímé pachatelství a okresní soud tak postavení stěžovatele zhoršil, pokud ho nejprve rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, č.j. 14 T 132/2014-242, uznal vinným spácháním přečinu krádeže ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, zatímco (v pořadí druhým) rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 8. 2015, č.j. 14 T 132/2014-300, stěžovatele uznal vinným spácháním přečinu krádeže ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Krajský soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pomocí k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) a §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, za což stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a uložil mu povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 11.000,- Kč.
Podle odvolacího soudu bylo provedenými důkazy spolehlivě zjištěno, že stěžovatel v průběhu nočních hodin roztáhl heverem kovovou mříž na přízemním okně, okno rozbil, otevřel a vnikl do prostoru budovy klubovny, odkud rozbitým oknem vyndal věci ve výroku rozsudku uvedené (hudební vybavení), náležející poškozenému, přičemž v místnosti, na mříži i na okenním skle byly nalezeny jeho otisky prstů. V hlavním líčení stěžovatel popsané jednání doznal, uvedl ovšem, že se ho dopustil v domnění, že jde o věci osoby V. V., se kterým byl na místě a který ho požádal, aby mu s vyzvednutím věcí pomohl. Tvrzení stěžovatele, že nevěděl, že bere z klubovny věci cizí, soudy již v předchozím řízení odmítly a odvolací soud se s tímto hodnocením zcela ztotožnil se zdůvodněním, že okolnosti činu vylučují, že by jej stěžovatel provedl v dobré víře. Z odborného vyjádření pak bylo zjištěno, že dosud neidentifikované daktyloskopické stopy z místa činu osobě V. V. nepatří. Za splnění zákonných podmínek byly také čteny dva úřední záznamy o podaném vysvětlení, v rámci kterých osoba V. V. neuvedla nic k tomu, že by měla na místě činu své hudební vybavení a popřela, že by s posuzovaným skutkem měla cokoliv společného. Odvolací soud uzavřel, že bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že však nebylo možno zhoršit jeho postavení oproti prvému meritornímu rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015, č.j. 14 T 132/2014-242), odvolacímu soudu nezbylo než stěžovatele uznat vinným pouze pomocí k uvedenému přečinu podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, jakkoliv jde ohledně prokázaného jednání podle přesvědčení krajského soudu o chybné právní posouzení.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č.j. 7 Tdo 216/2016-23, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud si byl zásady zákazu reformationis in peius vědom a promítl ji do výroku o vině. Skutek vymezený tak, že stěžovatel "spolu s dosud neztotožněným spolupachatelem...odcizil" blíže specifikované věci, sice odpovídá znakům spolupachatelství trestného činu podle §23 trestního zákoníku, avšak Krajský soud v Praze skutek posoudil jako pomoc k trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, neboť takto byl posouzen již v původním rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015 na tom podkladě, že stěžovatel "v úmyslu pomoci dle svého tvrzení kamarádovi....takto vytvořeným přístupem prolezl do...budovy..., odkud...podal V. V." specifikované věci. Po zrušení rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015 přitom došlo ve skutkových zjištěních ke změně v tom, že šlo o součinnost obviněného s neztotožněnou osobou a o společné odcizení specifikovaných věcí.
Pokud jde o kvalifikaci skutku dle §205 odst. 2 trestního zákoníku, v rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015 byl zákonný znak zpětnosti vyjádřen v tzv. právní větě výroku o vině dikcí, podle které stěžovatel "byl za takový čin v posledních třech letech potrestán", přičemž stejně tomu bylo i v právní větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015. Každý z rozsudků pak ve skutkové části výroku o vině vztáhl naplnění znaku zpětnosti k jinému odsouzení. V původním rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 14 T 132/2014, byl zákonný znak zpětnosti shledán podle skutkové části výroku o vině v odsouzení stěžovatele rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 T 90/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 11 To 35/2014, pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Tím však dle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č.j. 10 To 179/2015-263, nemohl být naplněn znak zpětnosti podle §205 odst. 2 trestního zákoníku. V odůvodnění původního rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 3. 2015 je však výslovně uvedeno také zjištění, že usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. 2 PP 188/2011, byl obviněný podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve věci Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 137/2009. Okresní soud tedy podle závěru učiněného Nejvyšším soudem správně zjistil skutkovou okolnost rozhodnou z hlediska naplnění zákonného znaku zpětnosti podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, avšak nepojal ji do výroku a uvedl ji jen v odůvodnění rozsudku. Pokud ji do výroku o vině zahrnul až Krajský soud v Praze v řízení konaném na podkladě odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. 8. 2015, nedošlo v důsledku tohoto zpřesnění podle Nejvyššího soudu ke zhoršení postavení stěžovatele. V této souvislosti pak Nejvyšší soud odkázal také na dosavadní judikaturu (viz č. 21/2012 Sb. rozh. tr.) i odbornou komentářovou literaturu (viz např. Šámal a kol., Trestní řád II, 7. vydání, C. H. Beck 2013, str. 3088), se kterou je takové rozhodnutí ve shodě.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že jednal ve skutkovém omylu vylučujícím úmyslné zavinění, poukázal Nejvyšší soud na to, že stěžovatel tímto způsobem prezentuje skutkový stav, která je odlišný od skutkového stavu zjištěného soudy, podle kterých osobou, se kterou obviněný čin provedl, nebyl V. V., ale jiná osoba, jejíž totožnost zůstala neznámá. Mezi skutkovými zjištěními a důkazy přitom Nejvyšší soud existenci extrémního rozporu neshledal. V tomto směru upozornil na úřední záznam o podaném vysvětlení, který byl v hlavním líčení za souhlasu státního zástupce a stěžovatele přečten, ve kterém V. V. opakovaně vyloučil jakékoli spojení své osoby s činem. Kromě konzistence obsahu těchto vysvětlení Nejvyšší soud vyzdvihl také zjištění, že přímo na mříži, po jejímž roztažení stěžovatel vnikl do objektu, byly kromě daktyloskopických stop stěžovatele nalezeny ještě stopy další osoby, ukazující na součinnost dvou pachatelů, nešlo ale o stopy V. V. Nejvyšší soud konstatoval, že závěr soudů o nevěrohodnosti verze stěžovatele je podporován také okolnostmi činu (násilné vniknutí do uzavřeného objektu v noční době), jakož i povahou odcizených věcí (mixážní pult a dva gramofony), když dle Nejvyššího soudu bylo i ze subjektivního hlediska stěžovatele seznatelné, že tyto věci jsou součástí vybavení klubovny, která byla v objektu a ve které se pořádaly hudební produkce, přičemž nebyl dán reálný důvod k představě, že osoba V. V. má něco společného s klubovou hudební produkcí.
IV.
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, snaží se zpochybnit provedené dokazování, jakož i skutkové a právní hodnocení a opakuje námitky uplatněné v odvolání a v dovolání. Přestože na tyto námitky krajský soud i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dostatečně a vhodně reagovaly, nepřípustně očekává, že Ústavní soud jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavněprávní judikaturou bylo však už mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Ústavní soud zásadně nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Maje na zřeteli tyto zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že k nedostatkům relevantním z hlediska ústavněprávního přezkumu v projednávané věci nedošlo.
Dle Ústavního soudu v posuzované věci nezbytnost jeho zásahu dána není. Z výše naznačené rekapitulace je patrné, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se již vypořádal krajský soud a Nejvyšší soud. Způsob, kterým tak učinily, lze vzhledem k přiléhavému odůvodnění považovat za ústavně konformní. Ústavní soud nezjistil, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, ani že by tato skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Neshledal ani stěžovatelem tvrzené porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny. Rozhodnutí přitom nelze považovat ani za jakkoliv svévolná či excesivní. Ústavnímu soudu tak vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší závěry učiněné obecnými soudy jakkoli zpochybňovat.
Obhajobě stěžovatele a jeho námitkám stran negativního skutkového omylu věnovaly soudy patřičnou pozornost. Vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a vysvětlily, proč nebylo možné přiklonit se k verzi prezentované stěžovatelem, když tato podle nich neměla v provedeném dokazování oporu a byla soudy vyhodnocena jako nevěrohodná. Podrobně se věnovaly také problematice případného zhoršení postavení stěžovatele oproti prvému meritornímu rozhodnutí, což se projevilo jak v tom, že byl stěžovatel odvolacím soudem uznán vinným pouze pomocí k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, tak v argumentaci týkající se kvalifikace skutku dle §205 odst. 2 trestního zákoníku. Se závěrem Nejvyššího soudu ohledně naplnění znaku zpětnosti podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, který byl podpořen také odkazem na relevantní judikaturu a komentářovou literaturu, se přitom lze ztotožnit.
Přesvědčení stěžovatele o jím namítaném porušení jeho základních práv Ústavní soud nesdílí. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta částečně jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a částečně jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu