ECLI:CZ:US:2016:3.US.3806.16.1
sp. zn. III. ÚS 3806/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 sp. zn. 3 Tdo 1157/2016, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. února 2016 sp. zn. 5 To 339/2015 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. června 2015 sp. zn. 47 T 125/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to jej podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč představujících dvacet denních sazeb po 500 Kč. Pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě nevykonal, soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Výrokem podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému Petru Bauerovi (dále jen "poškozený") na náhradě škody částku 837 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody poškozeného podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu tento rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem ve věci provedených důkazů.
6. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů, že proti vůli poškozeného násilím vstoupil do jeho bytu a shodil mu ze stolu televizor.
7. Připomíná, že na vstupních dveřích od bytu, na které měl předtím bouchat, a na televizoru, který údajně rozbil, otisky jeho prstů nebyly nalezeny.
8. Ve výpovědích poškozeného, dovozuje dále stěžovatel, jsou přítomny vnitřní rozpory, když poškozený nejprve tvrdil, že si vše pamatuje z toho důvodu, že inkriminovaného dne sledoval konkretizované sportovní utkání, které se však ve skutečnosti hrálo o měsíc dříve, přičemž nakonec v rámci výpovědi ve veřejném zasedání o odvolání připustil, že vůbec neví, jak celá věc proběhla, což odvolací soud bagatelizoval nepodloženým konstatováním, že tak učinil ze strachu. Rozpory stěžovatel namítá i ve vztahu k výpovědi svědkyně Anny Piskáčkové.
9. Stěžovatel přisvědčuje výpovědi svědka Evžena Grundy, který vyjádřil domněnku, že poškozený si vše vymyslel. Tuto hypotézu podporují i dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zvláštní specializace klinická psychologie, které předložil v rámci řízení před krajským soudem, z nichž podle stěžovatele vyplývá možnost, že u poškozeného se jednalo o tzv. fantazijní dotažení problému nebo alkoholovou psychózu, jimiž lze také vysvětlit změny v jeho skutkových tvrzeních. Za dané situace bylo podle jeho mínění nezbytné doplnit dokazování o vypracování dalších znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie k jeho osobě i k osobě poškozeného.
10. Dále stěžovatel vytýká porušení zásady subsidiarity trestněprávní represe (princip ultima ratio) s tím, že i kdyby skutek proběhl tak, jak soudy dovodily, o trestný čin nejde. Podle stěžovatele soudy pochybily posouzením kvalifikačního znaku užití násilí podle §178 odst. 2 tr. zákoníku v jednání, které mu přičítají, a nezohlednily zejména v rovině právního posouzení skutku ani délku trestního řízení a dobu, která již od údajného spáchání přečinu uplynula.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
17. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Jak bylo předznačeno, tyto oblasti patří do kompetenční sféry (obecných) soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
18. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti v této souvislosti namítá, že soudy měly nařídit doplňování dokazování o vypracování znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie k jeho osobě i k osobě poškozeného. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
19. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech znalce, který provedl psychologické zkoumání jak stěžovatele, tak rovněž svědka Josefa Oborníka, přičemž dovodil, že oba jsou osobami "i po této stránce zcela zachovalými", respektive obecně věrohodnými. Současně však konstatoval, že hodnocení věrohodnosti specifické, tj. vztahující se k posuzovanému jednání, představuje výsostné právo soudu prvního stupně, který musí důkazy - tedy i znalecký posudek - hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). Soud dodal, že stěžovatel (povoláním příslušník Policie České republiky) podle tvrzení svědkyně Zuzany Dolejší v kritické době mohl být pod vlivem alkoholu, čemuž by odpovídalo jeho předchozí chování, přičemž jej přivolaná policejní hlídka orientační dechové zkoušce na alkohol - oproti poškozenému, u nějž byl výsledek negativní - nepodrobila.
20. Pokud jde o věrohodnost tvrzení poškozeného, soudy na argumentovaném základě dovodily, že jej podporuje výpověď svědkyně Anny Piskáčkové. Oproti tomu, tvrzení podaná Josefem Oborníkem tato svědkyně vyvrací a jeho přítomnost u předmětného stěžovatelova jednání nepotvrdil ani záznam kamerového systému. Absence stěžovatelem požadovaného znaleckého dokazování tudíž ústavněprávní deficit nezakládá.
21. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení nevyvstal a ani stěžovatel v tomto směru žádnou námitku nevznesl.
22. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces ve stěžovatelově věci dle Ústavního soudu nenastal.
23. Ohledně výhrady, že na vstupních dveřích bytu, na něž měl předtím bouchat, a na televizoru, který měl rozbít, otisky jeho prstů nebyly nalezeny, soudy udržitelně vysvětlily, že stěžovatel se mohl inkriminovaného jednání dopustit, aniž by tyto stopy zanechal. Soudy se zabývaly rovněž otázkou časové identifikace sportovního utkání, v jehož průběhu mělo ke skutku dojít, i dnem předání televizního přijímače do opravny.
24. Ústavněprávní diskrepanci nezakládají ani úvahy krajského soudu stran výpovědí poškozeného, který v odvolacím řízení uváděl, že si některé skutečnosti nevybavuje.
25. Závěry soudů jsou zcela ústavně souladné, pokud byly v řízení provedeny důkazy tvořící tzv. logicky uzavřený řetězec důkazů a je možné vydat ve věci dostatečně odůvodněné rozhodnutí. To se v daném případě dle Ústavního soudu stalo; žádný relevantní či kvalifikovaný rozpor mezi důkazy Ústavní soud neshledal.
26. Totéž se týká i dodržení zásady in dubio pro reo. Dle Ústavního soudu nelze předmětnou zásadu vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů v důkazech, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti").
27. Neobstojí stěžovatelova výhrada týkající se zásady subsidiarity trestní represe, která se odvíjí z odkazu na nižší intenzitu násilí podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, resp. délku trestního řízení a dobu, která již uplynula od přičítaného spáchání skutku.
28. Ústavní soud ve své judikatuře shledal v některých případech excesivního porušení principu ultima ratio rozhodnutími obecných soudů důvod ke svému kasačnímu zásahu (zpravidla s poukazem na porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege, zakotvené v čl. 39 Listiny) - srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03 (N 196/35 SbNU 569), ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06 (N 186/43 SbNU 129), ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377), ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11) a ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/10 (N 155/58 SbNU 321).
29. Po zvážení všech výše uvedených skutečností - a vycházeje z výše vzpomínané judikatury - Ústavní soud neshledal, že by se soudy dopustily výkladového excesu, jestliže takto zjištěné jednání nekvalifikovaly jako běžné nebo obvyklé projevy řešení sousedských sporů, nýbrž je označily za narušení nedotknutelnosti obydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny), které se vymklo z rámce přestupkových deliktů do té míry výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Ústavní soud žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí pro porušení principu ultima ratio nezjistil.
30. Nejvyšší soud nepochybil ani svými úvahami stran možností neúměrnou délku trestního řízení - po důsledném přezkoumání všech podmínek zakládajících použití vyšší trestní sazby - kompenzovat i mírnějším právním posouzením skutku. Ústavní soud nicméně odkazem též na svoji starší judikaturu zdůrazňuje, že princip ultima ratio má ústavní rozměr, a je tedy nezávislý na momentálně platné zákonné úpravě trestního práva hmotného. Byla-li při aplikaci trestních předpisů porušena zásada subsidiarity trestní represe, je nerozhodné, zda se platný trestní zákon hlásí k tzv. formálnímu či k formálně-materiálnímu pojetí trestného činu. Princip subsidiarity vždy zůstává jedním z klíčových vodítek nejen pro zákonodárce, nýbrž též pro orgány činné v trestním řízení při aplikaci trestních zákonů, jež musí být s to zohlednit, že se v daném individuálním případě vyskytují mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň nebezpečnosti, resp. škodlivosti prověřovaného skutku je extrémně nízký. V takových případech se i přes formální naplnění znaků určitého trestného činu jeví postih prostředky trestního práva jako zjevně nepřiměřený nebo dokonce absurdní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 4244/12 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 5 Tdo 751/2011).
31. Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je adekvátní, z hlediska zákona obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není zjevně místa.
32. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
33. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu