ECLI:CZ:US:2016:4.US.1105.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1105/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 68, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016 č. j. 3 As 258/2014-25 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014 č. j. 62 A 85/2014-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 1. 4. 2016 se L. V. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Usnesením ze dne 8. 12. 2014 č. j. 62 A 85/2014-29 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") odmítl žalobu na ochranu proti nečinnosti, jíž se žalobkyně domáhala, aby správní soud uložil Městu Kuřim - Komisi pro projednávání přestupků (dále jen "žalovaný") postoupit její podnět příslušnému správnímu orgánu a poučit ji, o který orgán se jedná. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že dne 26. 5. 2006 předala v Základní škole v Kuřimi třídní učitelce svého syna a téhož dne po osmé hodině ranní byla informována, že syn ze školy odešel. Podle žalobkyně pracovníci školy odmítli jít jejího syna hledat a o předmětné věci nevyhotovili zápis, v čemž žalobkyně spatřovala zanedbání dohledu školou; o ponechání svěřeného dítěte bez dozoru informovala Polici České republiky, protože měla za to, že se stal trestný čin; Policie ČR věc postoupila žalovanému. Žalovaný v řízení o přestupku věc odložil dne 10. 7. 2006 podle §66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť neshledal důvod k zahájení řízení o přestupku, a žádné jiné řízení ve věci nevedl.
Správní soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009 č. j. 8 Ans 6/2009-83 konstatoval, že není-li žádné správní řízení ve smyslu §9 správního řádu zahájeno, nelze žalobu na ochranu proti nečinnosti účinně uplatnit. Nebyly tudíž splněny podmínky řízení o žalobě proti nečinnosti. Za této situace podle správního soudu nebylo namístě ustanovovat zástupce nezletilému synovi stěžovatelky.
Dne 24. 2. 2016 rozsudkem č. j. 3 As 258/2014-25 Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobkyně proti usnesení správního soudu ze dne 8. 12. 2014 č. j. 62 A 85/2014-29 zamítl. Kasační soud své rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil, a též konstatoval, že neexistuje žádné veřejné subjektivní právo jedné osoby na (správní) potrestání jiné osoby, v řízení zahajovaném z moci úřední. Proto ve shodě se správním soudem dospěl k závěru, že podmínky řízení o žalobě proti nečinnosti splněny nebyly.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že na rozdíl od kasačního soudu má o svém subjektivním právu naprosto jasno, a byla toho názoru, že její požadavek, aby škola hlídala jí povinně svěřené děti, je "docela obyčejným rodičovským základním přirozeným právem." V napadených rozhodnutích spatřuje porušení základního práva jejího syna na vzdělání dle čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle přesvědčení stěžovatelky zahrnující též zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech dle §29 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Neřešeným zanedbáváním povinností školy s následkem odchodů jejího syna bylo prý též porušeno právo syna na ochranu jeho zdraví dle čl. 31 Listiny. Ačkoliv k pochybení školy došlo již v roce 2006, dosud se jím nikdo kompetentní nezabýval, v čemž stěžovatelka spatřuje úmyslné průtahy a porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále namítla, že nebylo vyhověno jejímu požadavku, aby její syn byl v řízení o správní žalobě účastníkem řízení a byl mu v dané věci ustanoven právní zástupce, v čemž spatřuje porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na právní pomoc dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Postup komise pro projednávání přestupků stěžovatelka považuje za porušení pravidel pro výkon státní moci dle čl. 2 odst. 2 Listiny.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost, postrádající jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci, je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které správní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto rozsudku vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat, což platí obdobně i ve vztahu k napadenému rozsudku kasačního soudu.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry správního soudu a kasačního soudu při zjišťování podmínek řízení o její správní žalobě.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry správního soudu i kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelkou naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelná odůvodnění plně odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu