infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.2016, sp. zn. IV. ÚS 1368/15 [ usnesení / LICHOVNÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:4.US.1368.15.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2016:4.US.1368.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1368/15 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. J., t. č. v Ústave na výkon trestu odňatia slobody, Mierové námestie 1, Ilava, Slovenská republika, zastoupeného doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 5/2013 ze dne 19. 12. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 22/2014-3856 ze dne 15. 4. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1453/2014 ze dne 28. 1. 2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") sp. zn. 40 T 5/2013 ze dne 19. 12. 2013 uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se, stručně řečeno, dopustil tím, že jako kurýr měl převézt z České republiky na Slovensko 691 g metamfetaminu (dále též "pervitin"), k čemuž nedošlo, neboť při předání zásilky na území České republiky byl spolu s dalšími spoluobžalovanými zadržen orgány celní správy. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále trest vyhoštění na dobu pěti let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. K odvolání státního zastupitelství Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 12 To 22/2014-3856 ze dne 15. 4. 2014 zrušil ohledně stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli opakovaně uložen trest vyhoštění na dobu pěti let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tdo 1453/2014 ze dne 28. 1. 2015 podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti rozporoval právní kvalifikaci svého jednání dle odst. 4 písm. c) §283 trestního zákoníku, přičemž poukazoval na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, respektive na absenci jakýchkoliv důkazů k této okolnosti. Pokud obecné soudy konstatovaly, že si byl vědom jednak své účasti na páchání trestné činnosti organizovanou skupinou, a jednak že tato organizace působí na území více států, jednalo se podle stěžovatele o čirou, důkazně nepodloženou spekulaci. Uvedené závěry nelze zakládat pouze na tom, že stěžovatel je občanem Slovenské republiky a užívá auto se slovenskou imatrikulací a že ostatní osoby, v jejichž společnosti se nacházel v době zatčení, byly státními příslušníky Vietnamské republiky. Stejně tak nelze podle stěžovatele dovozovat jeho vinu z toho, že o měsíc dříve došlo k vývozu metamfetaminu za hranice Slovenské republiky, s kterýmžto skutkem neměl vůbec nic společného. Naopak, jak stěžovatel zdůraznil, z důkazů provedených v předmětné věci nevyplynulo, že by se předem domlouval se spoluobžalovanými na jakékoliv spolupráci. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel pak spatřoval v postupu Nejvyššího soudu, který se shora popsanými skutečnostmi, přestože byl na ně upozorněn v podaném dovolání, nezabýval. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle tedy za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Jedná se o v zásadě totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíc je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v ustanovení §120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, oproti mínění stěžovatele, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaného trestného činu neměly oporu v provedených důkazech, byly zcela nelogické či účelově vyložené, nebo se zakládaly na neexistujících či procesně nepoužitelných důkazech. Ve stručnosti lze připomenout, že stěžovatele usvědčovala především výpověď spoluobžalovaného T. H. Ch., který orgánům činným v trestním řízení objasnil, o co v celé věci šlo, včetně spojení se Slovenskem, dále protokol o sledování osob ze dne 29. 11. 2012 (den předání zásilky pervitinu) a svědectví utajeného svědka P. K., který jako pracovník celní správy zdokumentoval pohyb a činnost stěžovatele kritického dne. Stěžovatel byl navíc zadržen na místě činu, tj. ve vozidle, kde se nacházel jak pervitin, tak dvoje digitální váhy se zbytky drogy. Pozornosti obecných soudů neunikla konečně také skutečnost, že finanční suma celkově zajištěná u posádky inkriminovaného vozidla, tj. u obžalovaného T. H. Ch. a stěžovatele (celkem více než 20 360 Eur) koresponduje s cenou pervitinu dohodnutou v odposlechnuté telefonické komunikaci obžalovaného T. H. Ch. z předchozího dne (v podrobnostech viz str. 53 až 55 rozsudku nalézacího soudu, str. 13 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud nepřisvědčil ani výhradám stěžovatele stran údajně nesprávné právní kvalifikace podle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Domáhal-li se stěžovatel mírnějšího posouzení věci, založil svou argumentaci pouze na skutkových námitkách, tedy na vytvoření vlastní skutkové verze, podle níž si nebyl vědom toho, že jedná v rámci organizované skupiny působící ve více státech. Tato verze však byla obecnými soudy přesvědčivě vyvrácena, přičemž Ústavní soud nemíní skutkové závěry obecných soudů v tomto ohledu jakkoliv přehodnocovat. Z ústavněprávního hlediska obstojí rovněž postup Nejvyššího soudu, který se v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat námitkami skutkového charakteru. Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, nebyl tak povinen dovolání v této části řešit věcně podle kritérií stanovených v §265i odst. 3 trestního řádu. Jelikož se tedy stěžovateli v předmětné věci nepodařilo prokázat namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky, Ústavní soud postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. prosince 2016 David Uhlíř v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2016:4.US.1368.15.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1368/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 2016
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 5. 2015
Datum zpřístupnění 12. 1. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Lichovník Tomáš
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §120
  • 40/2009 Sb., §283
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík skutková podstata trestného činu
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1368-15_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 95631
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-01-24