ECLI:CZ:US:2017:1.US.2246.17.1
sp. zn. I. ÚS 2246/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 31. října 2017 sp. zn. I. ÚS 2246/17 ve věci ústavní stížnosti Darii Baronové, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 26. 8. 2016 č. j. 106 C 21/2015-193 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2017 č. j. 8 Co 52/2017-234 o nařízení soudního prodeje zástavy, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Ing. Václava Brabce jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2017 č. j. 8 Co 52/2017-234, v části II. výroku, a rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 26. 8. 2016 č. j. 106 C 21/2015-193, v části II. výroku, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v čl. 37 odst. 3. Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2017 č. j. 8 Co 52/2017-234, v části II. výroku, a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 26. 8. 2016 č. j. 106 C 21/2015-193, v části II. výroku, se zrušují.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2017, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vždy v nákladovém výroku č. II s tvrzením, že při projednávání její věci před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka vystupovala jako zástavní dlužník ve sporu o nařízení soudního prodeje zástavy, kde zástavním věřitelem byl vedlejší účastník. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále též jen "okresní soud") ze dne 26. 8. 2016 č. j. 106 C 21/2015-193 bylo rozhodnuto v části I. výroku, že soud nařizuje soudní prodej zástavy spoluvlastnického podílu stěžovatelky na nemovitostech v k. ú. Veveří, obec Brno, k uspokojení specifikované pohledávky vedlejšího účastníka, a to dle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 23. 6. 2009 a dle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 29. 7. 2009. V části II. výroku zavázal okresní soud stěžovatelku k úhradě nákladů řízení ve výši 20 409 Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka, bez stanovení lhůty k plnění. Z odůvodnění se podává, že vedlejší účastník doložil pohledávku zajištěnou existujícím zástavním právem a že zástavou je nemovitost, jejímž vlastníkem je stěžovatelka. Námitky stěžovatelky směřující k promlčení pohledávky a neplatnosti smluv o úvěru soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nezkoumal. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") tak, že procesně úspěšnému zástavnímu věřiteli (vedlejšímu účastníkovi) byly přiznány náklady řízení v plné výši. Lhůta k úhradě nákladů řízení stanovena nebyla, neboť, jak plyne z odůvodnění, přiznané náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může domáhat ve výkonu rozhodnutí nebo v exekuci jen z výtěžku zpeněžené zástavy dosaženého jejím prodejem.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud"), který rozhodnutím ze dne 2. 5. 2017 č. j. 8 Co 52/2017-234 změnil napadený rozsudek okresního soudu tak, že prodej zástavy spoluvlastnického podílu stěžovatelky na nemovitostech v k. ú. Veveří, obec Brno, byl nařízen k uspokojení specifikované pohledávky vedlejšího účastníka mimo nároku na smluvní pokutu za období od 27. 8. 2016 nadále a mimo paušální náhradu za náklady spojené s vymáháním dlužné částky, které původně okresní soud vedlejšímu účastníkovi přiznal. Krajský soud rozhodl opětovně o nákladech řízení před okresním soudem tak, že zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení ve výši 20 409 Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka, náklady odvolacího řízení nebyly přiznány žádné ze stran. Krajský soud shledal neplatným ujednání úvěrové smlouvy o paušální náhradě za náklady spojené s vymáháním dlužné částky a současně konstatoval, že nárok na smluvní pokutu lze přiznat jen do doby vydání rozhodnutí okresního soudu, proto v tomto směru rozhodnutí okresního soudu změnil. V otázce nákladů řízení před okresním soudem dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně a náhrady nákladů odvolacího řízení se vedlejší účastník vzdal.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Ústavní stížností napadla stěžovatelka nákladový výrok II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2017 č. j. 8 Co 52/2017-234 a nákladový výrok II rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 26. 8. 2016 č. j. 106 C 21/2015-193 s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu a byl porušen princip rovnosti účastníků řízení. Tvrdila, že vzhledem ke specifikům řízení o nařízení soudního prodeje zástavy nelze z její strany uplatnit námitky týkající se promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem, promlčení zástavního práva ani námitky směřující do smlouvy o postoupení pohledávky, kterou měl vedlejší účastník zajištěnou pohledávku nabýt. Z tohoto důvodu lze dle názoru stěžovatelky rozhodovat o nákladech řízení až poté, co je postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu, tedy až bude zřejmé, zda vedlejší účastník bude skutečně ve věci úspěšný, k čemuž lze dospět až ve fázi výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka dále odkazuje na argumentaci uvedenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06 (N 70/45 SbNU 127; toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz), se kterou se v plném rozsahu ztotožňuje. Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení nákladových výroků napadených rozhodnutí.
III. Vyjádření účastníků řízení
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti podané v nyní projednávané věci vyjádřil okresní soud, který sdělil, že rozhodnutí o nákladech řízení odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž v souladu s touto judikaturou nebyla v nákladovém výroku stanovena lhůta k úhradě nákladů řízení a bylo vyjádřeno, že přiznaná náhrada může být ve výkonu rozhodnutí (či exekuci) uspokojena jen z výtěžku zpeněžení zástavy dosažené jejím prodejem. V dalším odkázal okresní soud na odůvodnění svého rozhodnutí.
6. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil názor, že nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky.
7. Vedlejší účastník se k výzvě Ústavního soudu k předmětné ústavní stížnosti nevyjádřil.
8. Vzhledem ke stručnému obsahu vyjádření ostatních účastníků dospěl Ústavní soud k závěru, že replika stěžovatelky by k dané problematice nepřinesla nic nového, a proto s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení Ústavní soud tato vyjádření k replice stěžovatelce nezasílal.
IV. Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že případný mimořádný prostředek (dovolání) proti napadenému usnesení by byl v daném případě ex lege nepřípustný, neboť výše nákladů řízení, kterou rozporuje stěžovatelka, činí celkovou částku 20 409 Kč, a to s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, byla ústavní stížnost shledána přípustnou dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V. Upuštění od ústního jednání
10. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, proto od něj upustil dle ustanovení §44 věty první zákona o Ústavním soudu.
VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, a po posouzení napadených rozhodnutí shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)].
13. Současně je však třeba konstatovat, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení bylo zjištěno i v nyní projednávané věci.
14. V nálezu sp. zn. II. ÚS 114/06, na který odkazuje i stěžovatelka, Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§200y až 200za občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013), současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy, rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu.
15. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/06, přičemž otázkou závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu se Ústavní soud již zabýval např. v nálezu ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191). Na této skutečnosti nemění nic ani fakt, že soudy rozhodovaly v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, a tudíž nestanovily lhůtu pro plnění povinnosti spočívající v úhradě nákladů řízení.
16. Shodnou otázkou, tedy zda lze uložit (byť bez stanovení lhůty ke splnění) povinnost k úhradě nákladů řízení v rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy, se zabýval i nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 68/16 (N 74/85 SbNU 309), který dospěl k závěru, že takový postup není ústavně konformní. Na závěry tohoto nálezu lze v plném rozsahu odkázat i v této věci.
VII. Závěr
17. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2017 č. j. 8 Co 52/2017-234, v části II. výroku, a rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 26. 8. 2016 č. j. 106 C 21/2015-193, v části II. výroku, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl [podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a napadená rozhodnutí v označeném výroku zrušil.