ECLI:CZ:US:2017:1.US.2584.17.1
sp. zn. I. ÚS 2584/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti 1) Jean Marie Lisette Hustin, 2) Vlasty Hustin a 3) ROYAL-ANTIQUE, s. r. o., se sídlem Spytihněv 19, právně zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti příkazu soudce Okresního soudu ve Zlíně k domovní prohlídce č. j. 0 Nt 10/2017-4 ze dne 2. června 2017, proti příkazům soudce Okresního soudu ve Zlíně č. j. 0 Nt 10/2017-5, č. j. 0 Nt 10/2017-6, č. j. 0 Nt 10/2017-7, č. j. 0 Nt 10/2017-8 a 0 Nt 10/2017-9 ze dne 2. června 2017, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení příkazů soudce Okresního soudu ve Zlíně k domovní prohlídce a k prohlídkám jiných prostor a pozemků. Napadenými rozhodnutími měla být podle stěžovatelů porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V rámci trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 trestního zákoníku byl podán návrh na nařízení prohlídek ve specifikovaných prostorách. Soudce Okresního soudu ve Zlíně jejich provedení napadenými příkazy nařídil jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť mělo existovat reálné nebezpečí z prodlení spočívající v tom, že se v uvedených prostorách mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení, a to zejména sochy, sošky a artefakty ze slonoviny, a že se zde mohlo nacházet účetnictví obchodní společnosti ROYAL-ANTIQUE, s.r.o. (stěžovatelky 3.) s listinami dokladujícími nákup a prodej uvedených věcí v minulosti, výpočetní technika a další věci, které mohly s prověřovanou trestnou činností souviset, a u nichž mělo hrozit riziko, že budou odstraněny.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že prohlídky proběhly, aniž bylo v té době zahájeno trestní stíhání. Domnívají se, že pro provedení prohlídek nebyly splněny zákonné předpoklady. Příkazy k jejich provedení podle jejich názoru nebyly s ohledem na zásadní dotčení jejich práv, které jejich vydání vyvolalo, dostatečně odůvodněné. Kusé je podle nich i odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti. Příkaz údajně nespecifikuje, počet a dobu nabízených artefaktů ze slonoviny. Chybí v něm i posouzení, zda se jedná o artefakty ze slonoviny či naopak o starožitnosti, přesněji zpracované exempláře získané před více než 50 lety ve smyslu čl. 2 písm. w) nařízení Rady (ES) č. 338/97.
4. Podle názoru stěžovatelů orgány činné v trestním řízení měly zvolit mírnější způsob zjišťování podkladů pro odůvodnění podezření mírnějšími způsoby, které trestní řád zná, kupř. v režimu předstíraného převodu, a až po případném potvrzení podezření, že se v případě exempláře nejedná o výjimku z článku 8 odst. 1 a 3 nařízení Rady (ES) č. 338/97 ve smyslu čl. 62 bod 3 nařízení Komise (ES) č. 856/2006, provést domovní a jiné prohlídky.
5. Prohlídky v posuzované věci proběhly podle názoru stěžovatelů zcela zbytečně, neboť požadované artefakty a listiny vydali dobrovolně. Vydané artefakty jsou podle tvrzení stěžovatelů zjevně zpracované exempláře, které má na mysli čl. 2 písm. w) nařízení Rady (ES) č. 338/97, účetnictví a jiné věci se v prohledaných prostorách nenacházelo. Popsaný zásah do práv stěžovatelů je tak nepřiměřený.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah napadených příkazů i vyžádanou listinnou dokumentaci a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud především připomíná, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že není možná náprava jiným způsobem. Zde je nutno poznamenat, že prohlídka jiných prostor a pozemků je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší orgánům činným v trestním řízení, resp. trestním soudům. Ústavní soud může v případě prohlídky jiných prostor a pozemků kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.
8. Předně je nutné připomenout, že postup orgánů činných v trestním řízení je od okamžiku, kdy se jakýmkoli způsobem dozvědí o protiprávním jednání, veden zásadou oficiality. Pokud policejní orgán na základě vlastních poznatků či podnětů jiných osob či orgánů učinil závěr o podezření ze spáchání trestné činnosti, byl povinen věc prošetřit (srov. §2 odst. 4 a §158 odst. 1 trestního řádu). Pokud tedy orgány činné v trestním řízení obdržely poznatky o podezření, které by mohlo dosahovat trestněprávní roviny, bylo zcela namístě přiměřeně uplatnit i další postup podle trestního řádu.
9. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že soud v příkazu dostatečně konkrétně nepopsal trestnou činnost, z níž dotčené osoby podezříval. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že v této fázi trestního řízení orgány činné v trestním řízení povětšinou nedisponují dostatečnými informacemi o vyšetřovaném jednání, neboť právě prostřednictvím vydaných příkazů je trestná činnost podrobněji osvětlena. Proto by bylo nelogické, aby byly na orgány činné v trestním řízení kladeny nepřiměřené povinnosti stran popisu dotčené trestné činnosti, neboť toto je často možné právě až jejich realizací. K naplnění podmínky konkrétního popisu prověřované či vyšetřované trestné činnosti tudíž postačí, pokud z tohoto popisu lze seznat alespoň její základní parametry. V tomto ohledu napadené příkazy obstojí, neboť obsahují základní vymezení prověřovaného jednání, včetně uvedení toho, jaké další skutečnosti mohou být zjištěny jejich realizací, přičemž právě tyto důvody soud vedly k závěru, že je jeho prostřednictvím nezbytné zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů.
10. Ohledně námitky údajně nedostatečného vymezení hledaných věcí stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle nichž "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám, ani v případě postupu dle §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
11. Ústavní soud nepokládá za opodstatněnou ani námitku, že příkazy k prohlídkám jsou protiústavní proto, že v nich není obsaženo řádné zdůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti tohoto úkonu. Je třeba přisvědčit stěžovatelům v tom, že náležité zdůvodnění, proč je úkon pokládán za neodkladný či neopakovatelný, a proč je tudíž prováděn před zahájením trestního stíhání, je velmi žádoucí, protože zajišťuje transparentnost postupu státního orgánu, a za jistých skutkových okolností by absence tohoto zdůvodnění mohla být posuzována jako porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé však přehlíží, že podle judikatury Ústavního soudu nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy neodkladnost úkonu není z odůvodnění příkazu (ani interpretací) jakkoliv seznatelná. V posuzované věci jsou však důvody pro uvedený procesní postup dostatečně zřejmé, a to přímo z dotčených příkazů, v nichž soudce neodkladnost prohlídek odůvodnil nebezpečím zmaření, zničení nebo ztráty důkazů, které se v místech prohlídky mohou nacházet. Možnost zničení nebo odstranění důkazních prostředků přitom patří k typickým důvodům, které činí z domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků neodkladný úkon (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014, N 76/73 SbNU 351).
12. S tím souvisí i další námitka stěžovatelů, že chybí zdůvodnění toho, proč nebylo využito jiných mírnějších prostředků, neboť i dle názoru Ústavního soudu za daného skutkového stavu nepřichází v úvahu pouhé vyzvání podezřelých či dalších osob, které jim mohly být v páchání trestné činnosti nápomocny, k tomu, aby předmětné věci policejnímu orgánu vydaly či aby jim je policejní orgán odňal, neboť hrozí nebezpečí, že tyto osoby mohly vyjmenované věci, nezbytné pro objasnění případu, zničit nebo uschovat.
13. Ústavní soud připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k prohlídce vydán, existuje zpravidla málo "procesně fixovaných" informačních zdrojů a soudce je beztak mnohdy odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků [srov. odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické k nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb., N 121/57 SbNU 495), odst. 40].
14. Lze uzavřít, že napadené příkazy splňují zákonné požadavky, čímž se liší od případů, řešených nálezy Ústavního soudu. Při zohlednění okolnosti, že příkazy byly vydány v počátečním stádiu prověřování trestní věci, kdy nelze mít na obsah a podrobnosti jeho odůvodnění přemrštěné nároky, nelze dovodit, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně, či že by byl uvedený institut v posuzované věci dokonce zneužit, jak naznačují stěžovatelé.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu