infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2017, sp. zn. II. ÚS 2654/17 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:2.US.2654.17.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2017:2.US.2654.17.1
sp. zn. II. ÚS 2654/17 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici České Budějovice, zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 38/2017-40 ze dne 10. května 2017, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 51/2016 ze dne 17. srpna 2016 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 17 T 40/2015-1502 ze dne 17. března 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva a svobody zaručené čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, specifikované ve výroku o trestu, na dobu šesti roků a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným. Podle zjištění soudu prvního stupně se trestné činnosti dopustil tím, že v době od 20. 10. 2011 do 13. 11. 2012 v Táboře a v Dačicích jako předseda představenstva a generální ředitel společnosti Zoologická zahrada Tábor - Větrovy, a. s., se záměrem tuto společnost neoprávněně obohatit vylákal v sedmi případech od poškozených finanční prostředky tím způsobem, že s nimi uzavřel smlouvy o půjčkách a investicích na provoz zoologické zahrady, na základě nichž od nich převzal finanční prostředky, přestože si byl vědom nepříznivé ekonomické situace této společnosti a toho, že nebude schopna půjčky vrátit a převzatým smluvním závazkům ve lhůtách splatnosti ani později dostát, což věřitelům zatajil a převzaté finanční prostředky následně řádně nevrátil, a poškozeným tímto jednáním způsobil škodu ve výši 10 565 000 Kč. 3. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. 4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. řádu, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 5. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v postupu soudu prvního stupně, který v rozporu s ustanovením §25 tr. řádu nepostoupil stěžovatelem podaný návrh na odnětí a přikázání věci Nejvyššímu soudu, ale naopak sám rozhodl. Stěžovatel až po více než dvouměsíčním zpoždění docílil toho, že Nejvyšší soud o jeho návrhu rozhodl, učinil však pouze formální výrok, neboť soud prvního stupně již ve věci rozhodl meritorně. Stěžovatel se domnívá, že kdyby soud prvního stupně návrh příslušnému soudu předložil včas, bylo by mu patrně vyhověno. 6. Stěžovatel má dále za to, že se soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily. Nesouhlasí přitom s argumentací odvolacího soudu, který pouze formálně konstatoval, že se návrhem na odnětí a přikázání věci nezabýval, neboť ho vyřešil Nejvyšší soud. Ani Nejvyšší soud se dle názoru stěžovatele neřídil základními zásadami (přístupem k nezávislému a nestrannému soudu, zásadou zákonem stanoveného postupu a zákonem upraveného řízení), když popřel své usnesení sp. zn. 11 Td 49/2006 ze dne 22. 9. 2006, které se také týkalo návrhu na odnětí a přikázání věci, a jemuž vyhověl. 7. S odkazem na základní principy a zásady spravedlivého soudního rozhodování vytyčené v judikatuře Ústavního soudu stěžovatel dále namítá, že v jeho věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Uvádí, že od počátku trestního řízení brojil proti nezákonnému postupu policie při získávání listinných důkazů. Veškeré materiály byly získány na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného soudkyní Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 33 Nt 333/2014, který byl vydán na základě nepravdivých informací a v jiné věci. Připomíná, že prostory sloužící jako administrativní budova zoologické zahrady zároveň sloužily jako pobočka mezinárodní advokátní kanceláře, takže se jednalo o místo vztahující se k výkonu advokacie, kde lze předpokládat výskyt informací o klientech, jichž se dotýká povinnost mlčenlivosti advokáta; v souladu s §85b odst. 1 tr. řádu proto měl být při prohlídce přítomen zástupce České advokátní komory. Dále cituje odůvodnění uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků a vyslovuje přesvědčení, že mimo věcí v příkazu uvedených neměl policejní orgán právo cokoliv jiného zajišťovat. Stran smluv o půjčkách, směnek, smluv o úvěru, upomínek apod., tedy listin, kterými bylo prováděno dokazování, je tedy toho názoru, že byly provedeny důkazy, které nebyly získány zákonným způsobem. Zdůrazňuje přitom, že žádný z poškozených na něj nepodal trestní oznámení, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno právě na základě protiprávně získaných informací. 8. Stěžovatel má dále za to, že soudy řádně neodůvodnily odmítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování, které by dle jeho názoru vyvrátily naplnění subjektivní stránky údajně páchaného skutku. Připomíná, že nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, nýbrž je nutno jej prokázat. Upozorňuje na princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, tvrdí, že nepředpokládal, že by nemohl dostát závazkům ze smluv, přičemž poukazuje na to, že údajná škoda byla ve vztahu k hodnotě majetku zoologické zahrady částkou nižší. Tvrdí přitom, že očekával příjem z prodeje pozemků, z doplatku kupní ceny vyplývající z uzavřené smlouvy o prodeji projektu Western City in Dubailand ve Spojených arabských emirátech, učinil též kroky ve vztahu k navýšení základního kapitálu zoologické zahrady. Má za to, že subjektivní stránka nemůže být prokazována pouze tím, že společnost měla mít v předmětné době již sjednané závazky, když je nutno vycházet z celkové majetkové situace a z možností, které v danou dobu měl. I ze skutečnosti, že poškození se nepřipojili se svými nároky k trestnímu řízení lze dle stěžovatele seznat, že není jednoznačně možné hovořit o tom, že byli uvedeni v omyl. 9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. 11. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §25 tr. řádu včas nepostoupil stěžovatelem podaný návrh na odnětí a přikázání věci Nejvyššímu soudu. Této námitce lze přisvědčit, neboť soud prvního stupně skutečně namísto toho, aby návrh stěžovatele spolu s příslušným spisovým materiálem neprodleně předložil k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, o návrhu sám rozhodl a až na popud stěžovatele spis zaslal Nejvyššímu soudu k řízení o návrhu na odnětí věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích a její přikázání jinému soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci. Existence tohoto procesního nedostatku však nevede Ústavní soud k závěru o nutnosti vydání kasačního nálezu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. III. ÚS 2239/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť rozhodující je, že Nejvyšší soud o návrhu rozhodl, byť ne způsobem, který stěžovatel navrhoval. 12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že právo na nestranného a zákonného soudce i zákonný soud je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právě nestrannost soudce a soudu je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS /03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297), nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. ledna 2016; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz/)]. 13. Garance nestranného a zákonného projednání věci může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle §25 tr. řádu. Uvedený postup však představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. září 2012). 14. Pro posouzení námitky stěžovatele o nestrannosti Krajského soudu v Českých Budějovicích jsou rozhodující závěry Nejvyššího soudu, vyslovené v usnesení č. j. 7 Td 8/2016-44 ze dne 20. dubna 2016, jímž nebyla věc stěžovatele odňata Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Stěžovatel sice tvrdí, že Nejvyšší soud učinil pouze formální výrok, neboť soud prvního stupně již ve věci rozhodl meritorně, z uvedeného usnesení se však podává, že Nejvyšší soud se mimo tento argument podrobně vyjádřil i k důvodům návrhu na delegaci, přičemž dospěl k závěru, že tyto důvody nesvědčí pro závěr o důležitých důvodech předpokládaných v ustanovení §25 tr. řádu pro odnětí a přikázání věci. Patřičně přitom reagoval na argumentaci stěžovatele, že žádný ze soudců Krajského soudu v Českých Budějovicích, potažmo všech soudců v obvodu Vrchního soudu v Praze není schopen v jeho trestní věci nestranně rozhodovat s ohledem na mediální štvanici vedenou proti jeho osobě, kdy byl v médiích kriminalizován, že je advokátem činným v obvodu působnosti krajského soudu a že postup soudu při provádění dokazování je nezákonný. Nelze přitom dospět k závěru, který shledává stěžovatel, že by Nejvyšší soud popřel své usnesení sp. zn. 11 Td 49/2006 ze dne 22. 9. 2006, které se také týkalo návrhu na odnětí a přikázání věci, a jemuž vyhověl, neboť, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, se závěry uvedeného usnesením se seznámil, přičemž nevyloučil, že v určitém konkrétním případě jsou okolnosti natolik výjimečné, že je vhodné návrhu na delegaci vyhovět, jak tomu zřejmě bylo i v poukazovaném rozhodnutí. 15. Nejvyšší soud se tedy danou otázkou dostatečně zabýval a řádně se s ní vypořádal, přičemž vysvětlil, proč neshledal důležité důvody k delegaci jinému soudu. Rozhodoval přitom v souladu s ustanovením §25 tr. řádu a Ústavní soud neshledal důvod, aby jeho řádně odůvodněnou a ústavněprávně přijatelnou argumentaci zpochybňovat. 16. Ústavní soud uzavírá, že právo na zákonného soudce a nestranný soud není možno vykládat tak, že by zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno "pouze" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým bylo rozhodnuto o jeho návrhu na delegaci Nejvyšším soudem, a poté odvolacím soudem a dovolacím soudem v rámci přezkumu rozhodnutí o věci samé, však sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. 17. Stran námitek stěžovatele o nezákonnosti provedené prohlídky jiných prostor a pozemků, uskutečněné na základě příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 33 Nt 333/2014, postačí odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1186/14 ze dne 23. 9. 2014, v němž se Ústavní soud zabýval obsahově obdobnou argumentací, neboť stěžovatel brojil proti příkazům k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor a pozemků samostatnou ústavní stížností. Poté, co se seznámil s napadeným rozhodnutím a příslušným spisovým materiálem, však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení při provádění prohlídek došlo k zásahům do ústavních práv stěžovatele. Ani v nyní posuzované věci proto nelze dospět k závěru, který shledává stěžovatel, že listinné důkazy opatřené při prohlídce jiných prostor a pozemků byly získány nezákonným způsobem. K této námitce stěžovatele se ostatně vyjádřily v napadených rozhodnutích i soudy všech stupňů (viz str. 8 - 9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 usnesení odvolacího soudu, str. 8 usnesení dovolacího soudu), a to v intencích uvedeného usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1186/14. 18. V další části ústavní stížnosti stěžovatel soudům vytýká neúplné dokazování a nesprávné hodnocení soudem provedeného dokazování stran prokázání subjektivní stránky trestného činu podvodu, přičemž namítá, že soudy řádně neodůvodnily, proč nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování výslechem svědků a listinnými důkazy. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby soudy obou stupňů rovněž zabývaly, žádnou extrémnost však neshledaly a nezjistil ji ani dovolací soud. Na odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje, neboť ani on neshledal důvod k tomu, aby skutkové závěry soudů nějak přehodnocoval. Soudy obou stupňů se zabývaly i potřebností provedení dalších důkazů, dospěly však ke shodnému názoru, že rozhodné okolnosti případu byly objasněny dostatečným způsobem. Pokud soudy po řádném vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru o vině stěžovatele a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly. 19. Stran nevyslyšených návrhů na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). Dané povinnosti nalézací soud dostál, neboť vysvětlil, proč na navrhované doplnění dokazování nepřistoupil (viz str. 6 - 7 rozsudku soudu prvního stupně). Námitku o opomenutých důkazech řešil i odvolací soud, který z obsahu protokolu o hlavním líčení i z podrobného odůvodnění příslušné části rozsudku soudu prvního stupně shledal, že postup soudu byl v souladu se zákonem (viz str. 4 - 5 usnesení odvolacího soudu). Takové vypořádání s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické a nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. 20. S ohledem na uvedené nebyly shledány důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele jako trestného činu podvodu, neboť i tyto výhrady jsou založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Stěžovatel sice v této souvislosti namítá, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu, přičemž stejně jako v řízení před soudy argumentuje poukazem na očekávané příjmy z prodeje nemovitého majetku zoologické zahrady, z doplatku kupní ceny projektu Western City, z předpokládaného výnosu ze směnek a z prodeje akcií, soudy obou stupňů se však otázkou, zda na základě provedených důkazů lze dovodit stěžovatelovo srozumění s tím, že půjčky nebude moci ve lhůtách splatnosti uhradit, dostatečně zabývaly a velmi podrobně se k jednotlivým argumentům stěžovatele i jednotlivým předpokládaným příjmům vyjádřily. Pokud dospěly k závěru, že stěžovatel od počátku jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, takový závěr není projevem libovůle, neboť má oporu v provedeném dokazování. Jedině v případě, že by v mezidobí od uzavření smluv o půjčkách do doby jejich splatnosti nastala bez zavinění stěžovatele objektivní nepříznivá okolnost, která by mu zabránila jeho závazkům dostát, když jinak by je byl schopen dodržet, by bylo možno uvažovat o jeho beztrestnosti. Jak však konstatoval odvolací soud, na straně stěžovatele i společnosti nenastala žádná neočekávaná nepříznivá událost, kterou by stěžovatel původně nemohl předvídat a jíž by bylo možno hodnotit jako změnu ekonomických či podnikatelských podmínek, a která by k tíži stěžovatele ovlivnila jeho schopnost ve lhůtě splatnosti dostát závazkům z přijatých půjček. 21. Argumentace stěžovatele tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. 22. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2017 Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:2.US.2654.17.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2654/17
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 12. 2017
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 8. 2017
Datum zpřístupnění 30. 1. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 7 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §25, §85b odst.1
  • 40/2009 Sb., §15 odst.1 písm.b, §209
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /prohlídka jiných prostor a pozemků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík soud/odnětí/přikázání věci
soudce/podjatost
domovní prohlídka
zavinění/úmyslné
dokazování
in dubio pro reo
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2654-17_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 100434
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-02-02