ECLI:CZ:US:2017:2.US.3176.16.1
sp. zn. II. ÚS 3176/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha 5 - Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 799/2016 ze dne 23. června 2016, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 68/2015 ze dne 13. ledna 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 1/2015 ze dne 19. června 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit jednáním, popsaným ve skutkové větě výroku o vině uvedeného rozsudku. Za to byl podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1 a §74 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
3. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), k) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na okolnosti souzené věci, které považuje za relevantní. Porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje v tom, že skutek uvedený v obžalobě není totožný se skutkem, o němž rozhodl soud prvního stupně, když odsuzujícím rozsudkem jej uznal vinným pro jednání, které zahrnovalo nejen předkládání nesprávných seznamů pohledávek, ale též předložení pozměněných přiznání k dani z příjmů společnosti stěžovatele. Dle jeho přesvědčení nemůže jít o pouhé zpřesnění skutkové věty, ale o doplnění nového trestného jednání.
6. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel dále shledává v extrémním rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy stran předložení pozměněných přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti stěžovatele za roky 2004 a 2005, když z provedeného dokazování neplyne žádný důkaz, který by takový závěr podporoval, resp. který by prokazoval, že to byl právě stěžovatel, kdo pozměněná daňová přiznání bance předložil.
7. S poukazem na čl. 39 Listiny stěžovatel dále namítá, že byl odsouzen za něco, co vůbec není trestným činem. Reaguje tak na právní kvalifikaci části skutku (předkládání seznamu pohledávek v režimu zástavní smlouvy) jako trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Jde především o předkládání nesprávných seznamů pohledávek v době po uzavření úvěrových smluv. Uvádí, že skutková podstata daného trestného činu míří jen na úvěrové smlouvy, přičemž zástavní smlouva takovou smlouvou není, tato skutková podstata se vztahuje na uvádění či zamlčení údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, o což v případě dodatkování zástavní smlouvy jít nemůže.
8. Stěžovatel dále namítá absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a podstatnou částí způsobené škody, když dle jeho přesvědčení nelze jako škodu posuzovat nesplacenou část jistiny v případě revolvingového úvěru, neboť čerpání tohoto úvěru bylo spojeno nikoliv s uzavřením smlouvy, ale s předložením seznamu pohledávek v režimu zástavní smlouvy.
9. Porušení čl. 39 Listiny stěžovatel spatřuje i v nesprávném posouzení časové působnosti norem trestního práva, což dle něj vedlo k porušení zákazu retroaktivity a na to navazující nesprávné právní posouzení skutku. Uvádí, že jeho jednání probíhající od 20. 11. 2006 do 18. 1. 2009 soudy posoudily podle pozdější právní úpravy trestním zákoníkem, aniž by porovnaly rozdílnost skutkových podstat, když dřívější úprava nepostihovala jednání spáchané při čerpání úvěru. Domnívá se, že jeho jednání mělo být posouzeno podle dřívější právní úpravy, přičemž v případě předkládání seznamů pohledávek v režimu zástavní smlouvy mohlo jít nanejvýš o jednání v souvislosti s čerpáním úvěru, které podle dřívější úpravy nebylo trestné. Má za to, že jednání spočívající v předložení pozměněných daňových přiznání v souvislosti s uzavíráním předmětných smluv a předkládání nesprávných seznamů pohledávek v režimu zástavní smlouvy je nutno posuzovat samostatně, v případě kontokorentního úvěru lze za škodu považovat částku 85 488 Kč jako nesplacenou jistinu, takové jednání bylo k datu zahájení trestního stíhání promlčeno a trestní stíhání tak mělo být zastaveno. V případě revolvingového úvěru mohlo ke snížení majetku dojít až při čerpání úvěru, které bylo podmíněno předložením seznamu pohledávek a neexistuje proto příčinná souvislost mezi předložením pozměněných daňových přiznání a nesplacenou částí úvěru. I předložení pozměněných daňových přiznání označil za jednání podle §250b odst. 1 tr. zákona, které již bylo také promlčeno.
10. Stěžovatel má konečně za to, že výměra trestu odnětí svobody v délce pěti let je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a odporuje obecným zásadám pro ukládání trestů. Vyslovuje názor, že bylo na místě mimořádné snížení pod dolní hranici trestní sazby, přičemž odkazuje na polehčující okolnosti i skutkově obdobné věci, v nichž byl obviněným uložen trest podmíněný.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
12. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
13. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, které směřují do učiněných skutkových závěrů i do jejich právního posouzení. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích, především pak v dovolání, zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny.
14. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Odvolací soud nad tento rámec dokazování ve veřejném zasedání doplnil o výpověď svědka, jehož výslech stěžovatel navrhoval. Jak však konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, z jeho výpovědi nevyplynulo nic, co by neodpovídalo již zjištěnému a řádně zhodnocenému skutkovému stavu. Stěžovatel sice shledává porušení práva na spravedlivý proces v extrémním rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, především stran předložení pozměněných přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti stěžovatele, když z provedeného dokazování dle něj neplyne žádný důkaz, který by prokazoval, že to byl právě stěžovatel, kdo pozměněná daňová přiznání bance předložil, jak však plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, skutkový závěr, že stěžovatel v souvislosti s uzavřením úvěrových smluv ze dne 20. 11. 2006, v úmyslu vylákat a neoprávněně čerpat úvěr na základě nepravdivých či hrubě zkreslených údajů, vědomě pracovníkům banky předložil dokumenty označené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pozměněné v údajích o hospodářských výsledcích oproti skutečnému stavu tak, aby aktiva společnosti stěžovatele byla nadhodnocena, jednoznačně vyplývá z listinných důkazů předložených bankou a finančním úřadem a ze svědeckých výpovědí pracovnic banky. Výhrady stěžovatele proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňoval dokazování a hodnocení důkazů, řešil i dovolací soud v rámci tvrzení o extrémním nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, existenci takového extrémního rozporu však nezjistil.
15. Skutkové závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. To ostatně konstatoval i dovolací soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně.
16. Z obsahu napadených rozhodnutí odvolacího soudu i soudu dovolacího nevyplývá, že by stěžovatel uplatnil námitku o tom, že skutek uvedený v obžalobě není totožný se skutkem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně (v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí, že by v opravných prostředcích takovou námitku vznesl a že se s ní soudy nevypořádaly). Výhrady měl pouze k postupu soudu prvního stupně, který z popisu skutku vypustil veškeré údaje související s předchozím úvěrovým vztahem z roku 2004, kdy vyslovil názor, že měl být v této části zproštěn obžaloby; dovolací soud však přesvědčivě vysvětlil, proč nepřicházel zprošťující výrok v úvahu. V souvislosti s touto námitkou proto Ústavní soud pouze odkazuje na svoji judikaturu, podle níž totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a mezi obžalobou a rozhodnutím soudu je vedle naprosté shody jednání a následku zachována i tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek [usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)]. Totožnost skutku tedy neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu, resp. mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku totiž nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují skutek, to znamená, že úprava (doplnění) popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 1724/08 ze dne 30. 7. 2009). Uvedené nastalo též v případě stěžovatele, neboť jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, v návaznosti na provedené dokazování byla pouze provedena korekce skutku uvedeného v obžalobě.
17. Dovolací soud řešil také další stěžovatelovy námitky nesprávného právního posouzení skutku, které formálně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neshledal je však opodstatněnými. Zabýval se tak jak tvrzením, že skutková podstata trestného činu podle §211 tr. zákoníku míří jen na úvěrové smlouvy, nikoliv na smlouvy zástavní, tak i námitkou, že chybí příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a podstatnou částí způsobené škody. Ztotožnil se však se závěry odvolacího soudu, že za sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu §211 tr. zákoníku je třeba považovat celý postup vedoucí k uzavření smlouvy o úvěru, tedy i přípravná jednání, v jejichž rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují údaje podstatné pro rozhodování, ale i další záležitosti související se smlouvou o úvěru, jako je určování úvěrového limitu nebo sjednávání zajištění pohledávky z poskytnutého úvěru. Nemůže být přitom sporu o tom, že i obsah seznamů pohledávek společnosti stěžovatele měl vztah k samotnému obsahu úvěrové smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru, což soudy vyvodily z čl. I. odst. 1 Dodatku č. 1 k předmětné smlouvě o úvěru, z něhož vyplynulo, že aktuální výše čerpání úvěru nesměla překročit výši úvěrového limitu, ale ani 70% výše nesplatných a zároveň neuhrazených pohledávek společnosti stěžovatele uvedených v aktuálním seznamu. Nepravdivé údaje o výši nesplatných a neuhrazených pohledávek společnosti stěžovatele přitom rozhodujícím způsobem ovlivnily rozhodnutí banky v úvěrovém vztahu a zásadním způsobem zkreslily skutečnou hodnotu zástavy. Ani Ústavní soud nemá po prostudování napadených rozhodnutí pochyb o tom, že bylo prokázáno, že stěžovatel předložil při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé podklady o ekonomické situaci své společnosti, což je v příčinné souvislosti nejen k samotnému uzavření úvěrových smluv, ale i k následnému vzniku škody, která by nemohla vzniknout, pokud by úvěrová smlouva nebyla uzavřena, a stejně tak by se stěžovatel nemohl dopustit dalšího jednání spočívajícího v předkládání nepravdivých seznamů pohledávek, pokud by nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy.
18. Dovolací soud, jemuž především přísluší sjednocovat soudní judikaturu a činit výklad podústavních předpisů [srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], se podrobně vypořádal i s námitkou, že mělo být postupováno podle ustanovení §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), které dopadá toliko na uvádění nepravdivých nebo zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, zatímco aplikované ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku postihuje takové jednání i při čerpání úvěru. Jeho vysvětlení, že sjednávání úvěrové smlouvy nelze chápat tak úzce, jak činí stěžovatel, tedy aby šlo pouze o vlastní uzavření úvěrové smlouvy, je akceptovatelné, neboť odpovídá ustálené soudní judikatuře, na niž dovolací soud poukázal, a podle které za sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu trestného činu úvěrového podvodu se považuje také sjednávání a uzavírání dodatků takové smlouvy, pokud jsou nedílnou součástí úvěrové smlouvy. Závěr dovolacího soudu, shodný s názorem soudů obou stupňů, že novější právní úprava s trestní sazbou pět až deset let je pro stěžovatele příznivější než úprava obsažená v tr. zákoně, kde činí trestní sazba pět až dvanáct let, je proto ústavně akceptovatelný, stejně jako jeho odpověď na otázku, proč nebylo možné aplikovat stěžovatelem poukazované ustanovení §250b odst. 1, odst. 3 tr. zákona, případně §250b odst. 1 tr. zákona, a z jakého důvodu by nepřicházel v úvahu zánik trestnosti jeho jednání ani při aplikaci dřívější právní úpravy.
19. Stěžovatel sice vznáší argumenty k tomu, proč bylo třeba daný skutek rozdělit na více skutků a posuzovat je samostatně s důsledky pro stěžovatele příznivějšími, i touto námitkou se dovolací soud dostatečně a ústavně konformně zabýval, přičemž jeho závěru, že z hlediska trestního práva skutkový děj vymezený ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně představuje jeden skutek, kde trestněprávně relevantní jednání stěžovatele představuje předložení nepravdivých podkladů při sjednávání uvěrových smluv a trestněprávně relevantním následkem je způsobení škody na straně poškozené banky, nelze nic vytknout.
20. Pokud pak soud prvního stupně při zvažování výše trestu neaplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku upravující možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč tak neučinil, když přihlédl především k zištnému motivu a ke stupni škodlivosti jednání stěžovatele, který je zvyšován i délkou páchání trestné činnosti. V tomto směru lze odkázat na příslušnou pasáž (str. 24) odůvodnění jeho rozsudku i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který rovněž neshledal zákonné podmínky pro mimořádný postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to i s poukazem na okolnosti nasvědčující závěru, že stěžovateli nelze přiznat ani snahu o dobrovolné nahrazení způsobené škody. Z hlediska ústavního je pak relevantní, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud vyšel z kritérií stanovených v §37 až §39 tr. zákoníku, přičemž přihlédl ve smyslu §41 tr. zákoníku i ke zjištěným polehčujícím okolnostem a vzhledem k nim stěžovateli uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
21. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k druhu a výši uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). K takové situaci by mohlo dojít v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, nebo že výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, či pokud nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
22. S ohledem na obsah odůvodnění všech napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
23. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu