infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2017, sp. zn. II. ÚS 3257/17 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:2.US.3257.17.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2017:2.US.3257.17.1
sp. zn. II. ÚS 3257/17 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. Ž. (nezl.), zastoupené zákonnou zástupkyní L. Ž. (matkou) a právně zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Mikulandská 122/4, Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2017, č. j. 57 A 75/2016-60 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 99/2017-41, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla jako nedůvodná (podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.) zamítnuta její žaloba směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 10. 6. 2016, č. j. ŠMS/5355/16. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Mateřské školy Štěnovice, okres Plzeň-jih, ze dne 6. 5. 2016, č. j. MŠS/244/2016, na jejímž základě nebyla stěžovatelka přijata k předškolnímu vzdělávání, a to s odkazem na ustanovení §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), s tím, že je nezbytné trvat na tom, aby dítě bylo očkováno v rozsahu nejméně jedné dávky očkovací látky proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, čímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o udělení výjimky při přijetí plně neočkovaného dítěte do mateřské školy. V této žádosti o výjimku stěžovatelka uvedla, že je naočkovaná kombinovanou vakcínou Infarix hexa proti záškrtu, dávivému/černému kašli, onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae B, dětské obrně, žloutence typu B a tetanu, naopak není naočkovaná vakcínou Priorix proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, a to z důvodu přesvědčení, víry a svědomí rodičů. Přesvědčení rodičů spočívá ve víře, že pro dítě je nejlepší přirozeně vytvořená imunita, kterou by očkování mohlo narušit, přičemž rodiče nedůvěřují očkovacímu systému v České republice, neboť lékaři běžně neupozorňují na možné následky očkování a nenabízí volbu jiného očkovacího schématu (šetrnějšího k lidskému organismu a přitom stejně účinného) či vakcíny. Stěžovatelka proto ve své žalobě a následně z velké části i v kasační stížnosti namítala porušení svých základních práv, neboť správní orgány a poté i obecné soudy odmítly na její případ aplikovat právní závěry ve vztahu k potřebě zohlednit výhradu svědomí při povinnosti povinného očkování, vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1253/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 220/79 SbNU 527; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), ačkoliv se dle jejího názoru vztahují i na rozhodování o přijetí dítěte do mateřské školy, nikoliv pouze na oblast správního trestání, jak dovodily obecné soudy. 3. S uvedenou argumentací stěžovatelky, kterou opětovně přednesla i v kasační stížnosti, se nicméně Krajský soud v Plzni, ani Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích neztotožnily. Za nedůvodné označily námitky stěžovatelky směřující proti samotnému postupu správních orgánů, které dle jejich názoru postupovaly zcela v souladu s ustanovením §50 zákona o ochraně veřejného zdraví, které stanoví taxativně a zcela konkrétně podmínky, za kterých lze dítě do mateřské školy přijmout. Dle obecných soudů rodiče stěžovatelky nepředložili doklad, že je stěžovatelka imunní proti nákaze infekčními nemocemi, a nepředložili ani doklad, že nemůže být proti infekčním nemocem očkována pro trvalou kontraindikaci. Nebyly tak splněny podmínky ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví vztahující se na případy, kdy není docházka do příslušného zařízení povinná, a proto bylo povinností ředitelky postupovat podle ustanovení §34 odst. 5 školského zákona, když nebyla oprávněna činit správní uvážení a rozhodovat o přijetí dítěte do mateřské školy nad rámec důvodů stanovených v ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví, a tedy stěžovatelku do mateřské školy k předškolnímu vzdělávání nepřijmout. 4. Stejně tak obecné soudy odmítly klíčový argument stěžovatelky ohledně použitelnosti právních závěrů z citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 na její případ. Jak krajský soud, tak i následně Nejvyšší správní soud odkázaly na závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 13/2016-49 (dostupný rovněž na www.nssoud.cz), dle nichž "nelze na danou věc aplikovat citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1253/14, o který stěžovatelka opírá svou argumentaci, a který poukazuje na test oprávněnosti sekulární výhrady svědomí. Daný případ je odlišný, neboť předmětem posouzení není porušení zákonem uložené povinnosti, za kterou by byla následně uložena sankce, a rodiče stěžovatelky nebyli sankcionováni za to, že dítě nenechali očkovat. Výše zmíněný test oprávněnosti sekulární výhrady svědomí je namístě použít tam, kde očkovací povinnost je vůči osobám sankcionována či jinak vynucována a v důsledku toho pak hrozí zásah do tělesné integrity osoby (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 114/2016-43) (...). Ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví má za cíl chránit ostatní děti v mateřské škole. V daném případě stěžovatelka netvrdila žádné výjimečné důvody, které by mohly převážit nad veřejným zájmem, kterým je ochrana zdraví ostatních dětí. Ze zdravotnické dokumentace stěžovatelky jednoznačně nevyplývá, že je proti nákazám imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. V daném případě tedy stěžovatelka nesplnila podmínku, která je vyžadována pro přijetí do mateřské školy a k žádné represi či uložení trestu nedošlo". Uvedené právní závěry jsou dle krajského soudu i Nejvyššího správního soudu plně aplikovatelné i na daný případ stěžovatelky, neboť okolnosti nyní projednávané věci jsou velice podobné těm, které byly posuzovány v citovaném rozhodnutí. 5. Za nedůvodné označily obecné soudy rovněž námitky stěžovatelky směřující proti právní úpravě, na základě které bylo o její žádosti rozhodováno, tzn. §50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Nejvyšší správní soud se nadto vypořádal s řadou námitek stěžovatelky, v nichž krajskému soudu vytýkala nedostatečné vypořádání se se všemi jejími tvrzeními, přičemž konstatoval, že zodpovězení žalobních námitek odkazem na judikaturu Nejvyššího správního či Ústavního soudu, která se jimi již v minulosti zabývala, "je zcela standardním postupem, nikoliv tedy pochybením (...) zcela postačí odkaz na příslušné části těchto rozhodnutí." II. 6. V podstatě shodné námitky, směřující však primárně proti právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti a setrvává tak na svém přesvědčení, že správní orgány a poté i obecné soudy se dopustily porušení jejích základních práv, pokud odmítly na její případ aplikovat právní závěry ve vztahu k potřebě zohlednit výhradu svědomí při povinnosti podrobit se povinnému očkování, vyslovené v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14, ačkoliv se dle jejího názoru vztahují i na rozhodování o přijetí dítěte do mateřské školy, nikoliv pouze na oblast správního trestání, jak dovodily obecné soudy. Nadto namítá, že Nejvyšší správní soud v podstatě aproboval porušení jejího práva na spravedlivý proces ze strany správních orgánů i krajského soudu, které odmítly provést důkaz v podobě "expertního přezkumu medicínského odůvodnění objektivní nezbytnosti represivních právních předpisů", přičemž pouze [s odkazem na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 15/76 SbNU 197; 99/2015 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.)] konstatovaly, že předmětná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem, ačkoliv ta byla Ústavním soudem posuzována toliko prostřednictvím testů proporcionality a rozumnosti, nikoliv však z hlediska expertního, podpořeného výpověďmi znalců či závěry klinických studií, nicméně tento "expertní" přezkum obecné soudy odmítly učinit. Stěžovatelka je přitom toho názoru, že především Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb. je nedostatečně "odborně odůvodněná" a spolu s předmětnými ustanoveními §46 odst. 1 a §50 zákona o ochraně veřejného zdraví představují porušení základních práv dotčených jednotlivců. Nadto stěžovatelka poukazuje na to, že předmětná právní úprava je diskriminační, a to s ohledem na skutečnost, že v důsledku přijetí novely školského zákona (zákon č. 178/2016 Sb.) byl nařízen "povinný rok předškolní docházky úplně všem dětem bez ohledu na stav očkování. Všechny neočkované děti tak mají ve věku 5 let povinnost nastoupit mezi ostatní děti do mateřských škol, kam neočkované děti ve věku 3-4 roky rozhodně nesmí, protože by svou přítomností ve školkách ohrožovaly veřejné zdraví." III. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří tvrzení stěžovatelky, že se správní orgány a poté i obecné soudy dopustily porušení jejího práva na spravedlivý proces, pokud odmítly na její případ aplikovat právní závěry vyslovené v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14. Ústavní soud se nicméně poté, co posoudil argumentaci stěžovatelky, obsaženou v ústavní stížnosti, a konfrontoval ji nejen s odůvodněním ústavní stížností napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, nýbrž i s právním názorem vysloveným v judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky č. j. 3 As 13/2016-49 a č. j. 4 As 114/2016-43), jehož se v nyní projednávaném případě obecné soudy držely při posouzení důvodnosti stěžovatelkou podané žaloby, s tvrzením stěžovatelky ohledně namítaného porušení jejích základních práv neztotožňuje, byť nemůže zcela bezvýhradně akceptovat názor vyslovený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích, a to z níže uvedených důvodů. 9. Ústavní soud se v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 (s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu) předně zabýval otázkou vzájemné relace obou druhů výhrad svědomí (přesvědčení), tzn. religiózní i světské, při posuzování jejich oprávněnosti vůči povinnému očkování, neboť prvně zmíněná náboženská výhrada svědomí (výhrada založená na právu svobodně projevovat své náboženství nebo víru podle čl. 16 odst. 1 Listiny) byla v judikatuře Ústavního soudu [srov. zejména nález sp. zn. III. ÚS 449/06 ze dne 3. 2. 2011(N 10/60 SbNU 97)] shledána jako přípustná k ústavněprávnímu přezkumu. ("Z hodnoty autonomie jednotlivce a jeho primátu vůči státu, která se promítá též v ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny o svobodě projevu náboženství a víry, nicméně plyne právo stěžovatele na to, aby správní orgán i při rozhodování o pokutě přihlédl ke všem aspektům jeho případu a výjimečně jeho jednání nesankcionoval z důvodu ochrany základních práv chráněných ústavním pořádkem."). Ústavní soud zde dospěl k závěru, že "v podmínkách sekulárního státu (čl. 2 odst. 1 Listiny) není důvodu činit mezi nimi zásadní rozdíl", přičemž konstatoval, že "na rozdíl od výhrady opřené o náboženství nebo víru může mít sekulární výhrada svědomí nejrůznější obsah, vždy determinovaný konkrétním přesvědčením, které nositele základního práva k této výhradě motivuje. To však neznamená, že by důvody sekulární výhrady neměly být přezkoumávány a že by nemohly vést k obdobné výjimce, jaká byla Ústavním soudem potenciálně otevřena pro výhradu založenou na projevu náboženství nebo víry." 10. Z uvedeného důvodu Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 pro posouzení oprávněnosti konkrétní sekulární výhrady vůči povinnému očkování převzal kritéria (tzv. test oprávněnosti výhrady svědomí), původně vymezená v nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 k náboženské výhradě svědomí, mezi něž náleží: "(1) ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, (2) naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí, (3) konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a (4) společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít. K jejich naplnění přitom musí dojít kumulativně." Ve vztahu k povinnému očkování proto Ústavní soud ve své judikatuře požaduje, aby v případě splnění všech nastolených požadavků nebylo trváno na povinném očkování dané osoby, tedy aby očkovací povinnost nebyla vůči ní sankcionována, případně jinak vynucována. "Orgán veřejné moci rozhodující o očkovací povinnosti musí (...) vzít v potaz výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování, a v případě existence okolností, zásadně hovořících pro zachování autonomie dané osoby, orgán veřejné moci pak i při vnímání konkrétně působícího veřejného zájmu nesmí (...) povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat." (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 449/06 a obdobně nález sp. zn. I. ÚS 1253/14). Současně však Ústavní soud zdůraznil, že výjimka ze zákonné povinnosti tu přichází v úvahu jen v mimořádných případech, úzce svázaných s osobou, na kterou se očkovací povinnost vztahuje, nebo s osobami jí blízkými (vysoce nežádoucí odezva předchozí vakcinace u této osoby, u jejího dítěte apod.). Opak by totiž popíral skutečnost, že institut povinné vakcinace slouží k ochraně veřejného zdraví, jejíž zákonnou preferenci pro daný účel aproboval Ústavní soud v citovaných nálezech sp. zn. Pl. ÚS 19/14 a sp. zn. Pl. ÚS 16/14. 11. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatelka nesouhlasila s právním názorem obecných soudů, dle něhož na daný případ nelze aplikovat právní závěry z citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14, neboť "je odlišný, když předmětem posouzení není porušení zákonem uložené povinnosti, za kterou by byla následně uložena sankce, a rodiče stěžovatelky nebyli sankcionováni za to, že dítě nenechali očkovat. Výše zmíněný test oprávněnosti sekulární výhrady svědomí je namístě použít tam, kde očkovací povinnost je vůči osobám sankcionována či jinak vynucována a v důsledku toho pak hrozí zásah do tělesné integrity osoby." Nazíráno prizmatem výše uvedených závěrů judikatury se Ústavní soud s touto námitkou stěžovatelky ztotožňuje toliko v tom ohledu, že přístup krajského soudu i Nejvyššího správního soudu (opírající se o závěry z citovaných rozsudků č. j. 3 As 13/2016-49 a č. j. 4 As 114/2016-43) aplikaci tzv. testu oprávněnosti výhrady svědomí ve vztahu k povinnosti podrobit se očkování nepřípustně zužuje pouze na případy, kdy za její nesplnění již byla dotčenému jednotlivci uložena sankce (v praxi nejčastěji finanční pokuta, uložená podle ustanovení §29 odst. 2 zákona o přestupcích za spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle ustanovení §29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích). Takový přístup je dle Ústavního soudu nepřípustně zužující z toho důvodu, že dostatečně nezohledňuje případy, kdy již samo opatření správního orgánu v reakci na nesplnění povinnosti podrobit se očkování (např. v podobě rozhodnutí o nepřijetí dítěte do mateřské školy) může mít pro dotčeného jednotlivce (či jeho zákonné zástupce) z hlediska omezení základních práv neméně závažné dopady, jako uložení sankce, sloužící k vynucování dané očkovací povinnosti. 12. Proto by dle Ústavního soudu mělo být v rámci úvahy správních orgánů a následně obecných soudů ohledně aplikace tzv. testu oprávněnosti výhrady svědomí ve vztahu k povinnosti podrobit se očkování určujícím kritériem posouzení skutečnosti, zda opatření správního orgánu reagující na nesplnění povinnosti podrobit se očkování u dotčeného jednotlivce (či u jeho zákonných zástupců) vyvolává tzv. nezvratitelné důsledky, tj. takové důsledky, jejichž vzniku dotčený jednotlivec (či jeho zákonní zástupci) již nemůže na základě volby svého vlastního jednání předejít či zabránit, s výjimkou jednání, jež se již přímo ocitá v rozporu s vlastním svědomím (přesvědčením), jehož ochrany se domáhá právě skrze požadovanou výhradu svědomí. Jinými slovy, v důsledku přijatého opatření se dotčený jednotlivec již ocitá v situaci, kdy z důvodu preference svého vlastního svědomí (přesvědčení) již musí čelit těmto (negativním) nezvratitelným důsledkům, neboť se jim nelze vyhnout jiným způsobem, pokud nechce přistoupit k jednání nacházejícím se již v rozporu s vlastním přesvědčením. V těchto případech jsou pak dle Ústavního soudu správní orgány a následně obecné soudy již povinny přistoupit k aplikaci tzv. testu oprávněnosti výhrady svědomí ve vztahu k povinnosti podrobit se očkování, a to bez ohledu na to, zda za porušení této očkovací povinnosti byla dotčenému jednotlivci uložena sankce či nikoliv. 13. Přestože tak správní orgány ani obecné soudy v nyní projednávaném případě stěžovatelky neučinily, tj. uvedené kritérium nevzaly vůbec do úvahy, nedopustily se dle Ústavního soudu porušení jí namítaných základních práv, jelikož se stěžovatelka v dané situaci, v níž by již musela čelit tzv. nezvratitelným důsledkům, neocitla, neboť důsledky v podobě nepřijetí do předmětné mateřské školy nelze v jejím případě považovat za nezvratitelné, když v rámci svého jednání měla (resp. její zákonní zástupci) možnost volby, jak se jim vyhnout. Lze ovšem souhlasit se stěžovatelkou, že jiným způsobem (nikoliv však z hlediska diskriminace, jak sama namítá) by musela být hodnocena situace, v níž by musela čelit nepřijetí do mateřské školy ve věku, na který by se již vztahovala ona zákonná povinnost roční předškolní docházky ve smyslu školského zákona. Tak tomu ovšem v případě stěžovatelky nebylo. 14. Nadto v daném případě nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatelka nebyla ve svých tvrzeních odůvodňujících oprávněnost výhrady svědomí v jejím případě konzistentní a přesvědčivá (ve smyslu výše rekapitulovaných kritérií), neboť v situaci, kdy byla naočkovaná kombinovanou vakcínou Infarix hexa proti záškrtu, dávivému/černému kašli, onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae B, dětské obrně, žloutence typu B a tetanu, se není možné domáhat výjimky ze zákonné očkovací povinnosti, a to z důvodu rozporu s přesvědčením, vírou a svědomím rodičů (spočívajícím "ve víře v tvorbu přirozené imunity dítěte", resp. "v nedůvěře očkovacímu systému v České republice"), přičemž na podporu tohoto tvrzení ani nebyly předneseny žádné "naléhavé důvody". Stejně tak by stěžovatelka nedostála kritériu hodnotícím společenské dopady, jež by v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mohla mít, neboť stěžovatelka nebyla naočkovaná vakcínou Priorix proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, tj. proti vysoce infekčním (nakažlivým) onemocněním, a proto požadavek mateřské školy, aby dítě, jež usiluje o přijetí, bylo touto vakcínou naočkováno, lze považovat za racionální a legitimní, a to z důvodu ochrany ostatních dětí v mateřské škole před potenciální nákazou z těchto nemocí. 15. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, spočívající v tom, že obecné soudy nepřistoupily k přezkumu relevantní právní úpravy z hlediska expertního, podpořeného výpověďmi znalců či závěry klinických studií, Ústavní soud se s těmito námitkami neztotožňuje. Naopak akceptuje způsob, jakým se Nejvyšší správní soud s touto argumentací stěžovatelky vypořádal, když zdůraznil, že Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/14 zamítl návrh na zrušení ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví (ve slovech "předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci"), přičemž jeho závěry "podporují výklad ustanovení §46 a zejména ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví v tom smyslu, že do mateřské školy lze přijmout pouze dítě, které se podrobilo pravidelnému očkování stanovenému ve vyhlášce č. 537/2006, nebo předloží doklad osvědčující, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Jiná výjimka z §50 zákona o ochraně veřejného zdraví nevyplývá." Stěžovatelkou požadovaný výklad ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví při rozhodování o přijetí dítěte do mateřské školy "není možný, neboť by nebyl ústavně konformní." Za iluzorní pak lze označit představu stěžovatelky, že by "expertní přezkum" relevantní právní úpravy (§50 zákona o ochraně veřejného zdraví či vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb.), nadto provedený obecnými soudy, měl vyústit v odlišný právní názor, než který byl přijat Ústavním soudem v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/14, tj. že předmětná právní úprava není v souladu s ústavním pořádkem. 16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2017 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:2.US.3257.17.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3257/17
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 12. 2017
Datum vyhlášení  
Datum podání 17. 10. 2017
Datum zpřístupnění 29. 1. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - nezletilá
Dotčený orgán SOUD - KS Plzeň
SOUD - NSS
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 15 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 16 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 178/2016 Sb.
  • 200/1990 Sb., §29 odst.1 písm.f, §29 odst.2
  • 258/2000 Sb., §50, §46 odst.1
  • 537/2006 Sb.
  • 561/2004 Sb., §34 odst.5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík zdravotní péče
dítě
rodiče
správní sankce
školy/docházka
rodičovská zodpovědnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3257-17_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 100157
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-06-02