infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2017, sp. zn. II. ÚS 3813/17 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:2.US.3813.17.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2017:2.US.3813.17.1
sp. zn. II. ÚS 3813/17 Usnesení Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele immigon portfolioabbau ag., se sídlem Peregringasse 2, 1010 Vídeň, Rakouská republika, zastoupeného Mgr. Richardem Hořejším, advokátem, se sídlem Revoluční 655/1, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2017, č. j. 29 ICdo 76/2017-213, spojené se žádostí o přednostní projednání věci, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. října 2017, č. j. 29 ICdo 76/2017-213, k návrhu žalované (insolvenční správkyně dlužníka CLANROY, a. s.) vtělenému do jejího dovolání odložil podle §243 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), právní moc rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2017, č. j. 193 Icm 2398/2014, VSPH 521/2016-146 (MSPH 93 INS 37764/2013), jímž byly na základě žaloby podané stěžovatelem vyloučeny ze soupisu majetkové podstaty dlužníka finanční prostředky ve výši 36 194 846,50 Kč, a to až do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované. Důvodem pro odložení právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo závažné ohrožení majetkové podstaty dlužníka s ohledem na důsledky spojené s vyloučením sporné majetkové hodnoty z majetkové podstaty. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti uvedenému rozhodnutí, přičemž namítá, že napadené rozhodnutí nebylo odůvodněno, že jím bylo rozhodnuto nad rámec žaloby (ultra petitum) a že stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k návrhu žalované. Nejvyšší soud tím podle stěžovatele vybočil z limitů uplatňování státní moci a zasáhl i do práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. K ústavní stížnosti byla rovněž připojena žádost o přednostní projednání věci. 4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. 5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jinými slovy, tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zasahuje v těchto případech výjimečně jen proti rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. dubna 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), odst. 2], přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl s to odstranit porušení základních práv stěžovatelů. V posuzovaném případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek stanovujících výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti neshledal. 6. V dané věci stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla odložena právní moc rozsudku Vrchního soudu v Praze, proti němuž bylo protistranou podáno dovolání. Jakkoliv může být ústavní stížností napadené rozhodnutí pravomocné, samotné incidenční řízení ve věci samé dosud nebylo skončeno (v důsledku vydaného rozhodnutí dokonce ani pravomocně), a proto z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti není její uplatnění možné. Stěžovatel bude mít v řízení před obecnými soudy možnost hájit svá práva (bude-li mít vůbec důvod, neboť rozhodnutím o odkladu právní moci se nikterak nepředjímá rozhodnutí o samotném dovolání a eventuálně na ně navazující další řízení) a jakýkoliv zásah ze strany Ústavního soudu by byl nyní v rozporu se zásadou minimalizace jeho zásahů do činnosti obecných soudů. 7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, nebylo třeba rozhodovat samostatným usnesením o žádosti stěžovatele o projednání věci mimo pořadí (§39 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 20. prosince 2017 Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:2.US.3813.17.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3813/17
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2017
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 12. 2017
Datum zpřístupnění 15. 1. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §243 písm.a, §243 písm.b
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení  
Věcný rejstřík vykonatelnost/odklad
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3813-17_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 100204
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-01-19