ECLI:CZ:US:2017:3.US.1876.17.1
sp. zn. III. ÚS 1876/17
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 25. října 2017 sp. zn. III. ÚS 1876/17 ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem, se sídlem Sladovnická 21, Louny, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017 sp. zn. 8 To 128/2017 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. března 2017 č. j. 44 Nt 801/2017-23 o ponechání stěžovatele ve vazbě, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z toho důvodu, že jimi mělo být porušeno jeho základní právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též jen "nalézací soud") ze dne 26. 11. 2016 sp. zn. 44 Nt 201/2016 vzat do vazby z důvodů dle §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stalo se tak v rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Skutkově měla trestná činnost stěžovatele dle orgánů činných v trestním řízení spočívat v jeho zapojení do tzv. karuselového podvodu na dani z přidané hodnoty v souvislosti s obchodem se zlatem. Obvodní soud pro Prahu 7 svým v návětí specifikovaným usnesením zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodů dle §67 písm. a) a c) trestního řádu, nepřijal záruku poskytnutou bratrem stěžovatele ani stěžovatelův písemný slib a nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka.
3. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu podal stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") svým v návětí specifikovaným usnesením zamítl.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel pro závěr o porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod vznáší argumenty 1) porušením práva na zákonného soudce; 2) diskriminací na základě státní příslušnosti; 3) nenaplněním důvodu tzv. vazby útěkové; 4) nenaplněním důvodů tzv. vazby předstižné; 5) neumožněním se vyjádřit ke všem skutkovým zjištěním opodstatňujícím důvodnost vazby a nedostatečným vypořádáním se s obhajobou. Argumenty stěžovatele lze blíže rozvinout následovně:
5. Ad 1) stěžovatel uvádí, že v jeho případě bylo možno jako o místně příslušných k rozhodování v přípravném řízení uvažovat o dvou soudech - Obvodním soudu pro Prahu 9 a Obvodním soudu pro Prahu 10. V obvodu Obvodního soudu pro Prahu 9 měl totiž sídlo Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3, kde obviněný podal první daňová přiznání, v souvislosti s nimiž proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. V obvodu Obvodního soudu pro Prahu 10 pak má sídlo Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, u něhož stěžovatel podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, v souvislosti s nímž se proti němu vede trestní stíhání, a rovněž toto územní pracoviště podalo trestní oznámení. Na podporu těchto svých tvrzení se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.), z něhož dle jeho názoru vyplývá místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7 v jeho případě.
6. Ad 2) stěžovatel napadá závěr nalézacího soudu, že v jeho případě byl naplněn důvod vazby útěkové. Má za to, že tento závěr učinil nalézací soud toliko proto, že stěžovatel je slovenským státním příslušníkem, a proto má vazby na Slovensku. Podle stěžovatele je s ním proto zacházeno odlišně jen proto, že je cizincem. Dovolává se názoru Evropského soudu pro lidská práva (sic!), vyjádřeného v případě Michael and Brian Hill proti Španělsku, CCPR/C/59/D/526/1993, podle něhož pouhý fakt, že někdo je cizincem, nemůže zavdávat důvod k uvalení vazby. Kromě diskriminace na základě státní příslušnosti je však v případě stěžovatele postup orgánů činných v trestním řízení rovněž v rozporu s volným pohybem osob, což je základní svoboda Evropské unie. Stěžovatel má své zázemí jak v České republice, tak na Slovensku, kde má mimo jiné i bývalou družku a syna. Zabráněním kontaktu s ním by bylo porušeno rovněž jeho právo na soukromý a rodinný život.
7. Ad 3) stěžovatel k důvodům vazby útěkové dále uvádí, že v jeho případě nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala obava, že uprchne či se bude skrývat. Naopak, stěžovatel je osobou bezúhonnou, vždy s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a všem potenciálním obavám o útěk stěžovatele mohlo být zabráněno využitím mírnějších institutů, např. zákazem vycestování, případně některým z institutů v rámci spolupráce států Evropské unie, včetně evropského zatýkacího rozkazu. Stěžovatel zpochybnil i to, že by byl ohrožen reálným uložením trestu odnětí svobody v délce trvání přesahující 8 let. Připomněl rovněž závěry usnesení ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. II. ÚS 488/2000 (jež nesprávně označil "ÚS 94/2000"), že samotná možnost vycestovat do zahraničí nenaplňuje obavu z útěku, ale naopak jde o projev realizace ústavně zaručené svobody pohybu. Vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu tak naplňují toliko již konkrétní učiněné kroky.
8. Ad 4) stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, že v jeho případě byl naplněn i důvod tzv. vazby předstižné dle §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že nemá žádnou možnost ve své údajné trestné činnosti pokračovat, neboť mu byly zabaveny veškeré listiny, majetek i finance týkající se všech společností figurujících v předmětném trestním řízení. Stěžovatel k tomu odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393), s nimiž jsou dle jeho názoru napadená rozhodnutí obecných soudů v rozporu.
9. Ad 5) stěžovatel brojí proti tomu, že mu údajně při vazebním řízení nebyla předestřena všechna skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby, a to konkrétně skutečnost, že měl nakupovat zlato od malých dodavatelů z jiných států bez dokladu a tyto náklady nezahrnout do účetnictví společností. Tato skutečnost nebyla uvedena ani v usnesení o zahájení trestního stíhání, ani soudem předestřena obviněnému k vysvětlení, případně alespoň odůvodněna. Stěžovatel k tomu odkazuje na nález ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517). Obecné soudy se rovněž nevypořádaly s tím, že nalézací soud v napadeném usnesení chybně dovozuje činnost české společnosti GOLDENBURG EUROPA, neboť uvádí, že je registrována v Německu, a rovněž nepředložil stěžovateli konkrétní ustanovení směrnice Evropské unie o dani z přidané hodnoty, které bylo porušeno. Žádný z obecných soudů pak neodůvodnil nepřijetí pracovního příslibu stěžovateli podnikatelem panem Š.
10. Stěžovatel rovněž zaslal Ústavnímu soudu několik vlastnoručních doplnění své ústavní stížnosti. Jelikož je však na základě §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení před Ústavním soudem pro fyzické osoby povinné zastoupení advokátem, čehož si stěžovatel musel být vědom, neboť ústavní stížnost podal v řádném zastoupení advokátem na základě řádně vystavené zvláštní plné moci k zastupování v řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud k těmto podáním stěžovatele nepřihlédl. Seznámil se však s jejich obsahem, aby pro případ, že by tato podání obsahovala potenciálně relevantní argumentaci, mohl stěžovatele vyzvat k doplnění ústavní stížnosti prostřednictvím svého právního zástupce. Vlastnoruční podání stěžovatele však obsahovala toliko námitky svou podstatou shodné jako ty, jež jsou uvedeny v ústavní stížnosti, nebo námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před obecnými soudy, a tedy Ústavní soud by k nim přihlédnout nemohl [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3); nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79) či usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)].
IV. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
11. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, jakož i spisový materiál k vazebnímu zasedání. Z nich zjistil následující:
12. Nalézací soud ve svém komplexním vyjádření předně poznamenal, že domnělá trestná činnost stěžovatele a jeho spoluobviněných byla rozsáhlá a spočívala v nekalém snižování vlastní daňové povinnosti, resp. ve vylákávání nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty prostřednictvím podávání daňových přiznání u různých místně příslušných pracovišť finančního úřadu. Byl-li trestný čin kladený stěžovateli za vinu spáchán sérií či řetězením úkonů v obvodu několika soudů, je příslušným k rozhodování kterýkoliv z nich. V případě stěžovatele tak byly příslušné Obvodní soudy pro Prahu 1, 4, 5, 7 a 10. Místní příslušnost nalézacího soudu nemůže být nijak zpochybněna tím, že vedle něj mohly být místně příslušné i jiné soudy.
13. Naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu spatřuje nalézací soud ve třech zásadních okolnostech: za prvé, po zahájení trestního stíhání proti stěžovateli a jeho partnerce tento zcela utajeně odhlásil svého syna ze soukromé školky a uprchl s ním a se svou partnerkou na Slovensko. Zadržen byl při jednorázovém pobytu na území České republiky, kam přijel ze zcela jiného důvodu než kvůli účasti na trestním řízení, nedokázal uvést, na jaké adrese se zdržoval, a popřel, že se zdržoval na adrese, kde však byl jeho pobyt monitorován, a ani nebyl schopen vysvětlit důvody, proč z České republiky i se svou rodinou odcestoval. Vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu tak nebyl shledán pro státní příslušnost stěžovatele, ale proto, že před orgány činnými v trestním stíhání v březnu roku 2016 uprchl.
14. K naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu nalézací soud uvedl, že stěžovatel byl již v minulosti prověřován pro podezření ze spáchání identické trestné činnosti, kdy trestní stíhání proti jeho osobě již bylo promlčeno. Rovněž bylo zjištěno, že stěžovatel pokračoval v totožné trestné činnosti i poté, co se dozvěděl o tom, že je pro tuto trestnou činnost trestně stíhán.
15. Ani s ostatními námitkami stěžovatele nalézací soud nesouhlasí. Má za to, že umožnil stěžovateli se rozsáhle vyjádřit ke všemu, co tento považoval za důležité, byly mu předestřeny všechny základní okolnosti, o něž se opíralo podezření ze spáchání trestné činnosti vymezené v usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž příslušné listiny mu byly čteny celé. Pracovní příslib pak hodnotil nalézací soud v rámci návrhu na nahrazení vazby přijetím záruky za další chování stěžovatele jeho bratrem, kterou zhodnotil jako nedostatečnou. K příslibu zaměstnání v autodopravě M. Š. se pak nalézací soud vyjádřil v odůvodnění jiného svého vazebního rozhodnutí v rámci trestního stíhání proti stěžovateli, přičemž zopakoval, že M. Š. pracoval pro společnosti, v souvislosti s nimiž bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, a proto nalézací soud nemohl přehlédnout podezření, že pracovní příslib byl účelový, činěný v duchu "něco za něco". Ve zbytku pak nalézací soud odkázal na písemné vyhotovení svého napadeného usnesení.
16. Stížnostní soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
17. Městské státní zastupitelství v Praze se ztotožnilo s vyjádřením nalézacího soudu. K němu doplnilo, že místní příslušnost soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení byla založena ještě před zahájením trestního stíhání proti stěžovateli, a to rozhodnutím o příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků v souvislosti s prověřováním skutku, který se měl týkat údajných karuselových podvodů, v nichž měl figurovat stěžovatel a na jejichž konci měla stát společnost GOLDENBURG EUROPA GBE, spol. s r. o., která podávala přiznání k dani z přidané hodnoty ke správci daně, jehož sídlo se nachází v obvodu právě nalézacího soudu. Jestliže v pozdějším průběhu trestního řízení vyšly najevo skutečnosti, že neoprávněným bylo již nárokování vyplácení odpočtů daní za společnosti, které představovaly dřívější články řetězce končícího u společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE, spol. s r. o., nic to vzhledem k §26 odst. 2 trestního řádu nemění na již založené místní příslušnosti nalézacího soudu.
18. Vrchní státní zastupitelství v Praze se vyjádřilo tak, že dosud v probíhajícím trestním řízení nevykonávalo žádnou kontrolní, přezkumnou či dohledovou činnost a nijak v řízení neintervenovalo u vazebních zasedání. Proto se ve věci nebude vyjadřovat. Ústavní soud tak zjistil, že Vrchní státní zastupitelství není vedlejším účastníkem řízení.
19. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k replice. Stěžovatel tohoto práva využil a setrval na svých námitkách. K námitce místní příslušnosti doplnil, že z usnesení o zahájení trestního stíhání jednoznačně vyplývá, že veškeré jednotlivé dílčí útoky, kterých se stěžovatel měl dopustit a které se týkají výlučně jeho osoby, se odehrály v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 9 nebo Obvodního soudu pro Prahu 10. Trestná činnost spadající pod místní příslušnost nalézacího soudu se týká výlučně stěžovatelovy spoluobviněné a mělo k ní dojít až v červnu 2014, přičemž první skutek kladený za vinu stěžovateli se měl uskutečnit v srpnu 2013.
20. K naplnění vazebních důvodů stěžovatel doplnil, že obecné soudy ani takřka po roce neuvádějí nové přesvědčivé skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho další držení ve vazbě. Ve zbytku pak odkázal na svou ústavní stížnost.
V. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
21. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
VI. Posouzení Ústavním soudem
22. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu státní moci jako kterýkoliv její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
23. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že argumentace stěžovatele je toliko opakováním a pokračováním jeho ústavní stížnosti proti usnesení nalézacího soudu, jímž byl poprvé vzat do vazby, a usnesení stížnostního soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti tomuto prvnímu vazebnímu usnesení. Tuto ústavní stížnost odmítl Ústavní soud svým usnesením sp. zn. II. ÚS 288/17 ze dne 21. 2. 2017 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V ní se rovněž Ústavní soud s argumentací stěžovatele vypořádal. Na svých závěrech nemá Ústavní soud důvod nic měnit.
24. Ani v nynější věci Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí ani řízení předcházející jejich vydání byla zatížena vadou zakládající porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. S jeho jednotlivými námitkami se pak vypořádal takto:
25. Námitka sub 1) není důvodná. Argumentaci stěžovatele stran místní příslušnosti soudu činícího některá rozhodnutí v přípravném řízení lze shrnout do dvou základních tezí. Za prvé, že v době zahájení trestního stíhání proti stěžovateli by aplikaci kritérií ustanovení §18 trestního řádu, jehož použití je namístě vzhledem k závěrům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.), vyhovoval jiný soud než soud nalézací. K tomu musí Ústavní soud odkázat na svůj předchozí právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 4051/16 ze dne 31. 1. 2017 (N 21/84 SbNU 257), bodu 61, v němž uvedl, že pozdější zpřesnění skutkových zjištění poté, co již byla místní příslušnost soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení založena na základě v té době známých skutečností, objasněných s náležitou péčí, neodůvodňuje přenesení místní příslušnosti na jiný soud, i kdyby tato skutková zjištění naznačovala, že měl od počátku být místně příslušný jiný soud.
26. Za druhé, v době prvého rozhodnutí soudu v přípravném řízení, které dle názoru orgánů činných v trestním řízení mělo založit místní příslušnost pro zbytek řízení dle §26 odst. 2 trestního řádu, byl návrh státního zástupce na vydání tohoto rozhodnutí učiněn s ohledem na skutky, které byly kladeny za vinu výhradně spoluobviněné stěžovatele, nikoliv však stěžovateli. Ve vztahu ke stěžovateli tak zřejmě dle stěžovatelova názoru měla být místní příslušnost soudu činícího některá rozhodnutí v přípravném řízení určena nově při prvním takovém rozhodnutí, které se týkalo přímo jeho osoby. I tuto tezi však Ústavní soud musí odmítnout. Údajná trestná činnost stěžovatele a dalších osob byla již původně prověřována jako jeden celek, jehož podstatou byl řetězec obchodních korporací podílejících se na tzv. karuselových obchodech, přičemž přesný počet a identita jednotlivých článků nebyly v té době ještě známy.
27. Ústavní soud proto nemá podezření, a stěžovatel nic takového ostatně ani netvrdil, že by zahrnutí jeho osoby do této původně prověřované údajně trestné činnosti bylo účelové s cílem manipulovat s místní příslušností soudu pro některá rozhodnutí v přípravném řízení. Naopak to, že do ní byly zahrnuty všechny tehdy známé údajné články řetězce, se jeví jako racionální a ekonomický postup. Za této situace byla místní příslušnost soudu pro některá rozhodnutí v přípravném řízení založena ve vztahu ke všem tehdy podezřelým u soudu, který rozhodoval o návrhu na rozhodnutí ve vztahu k prvnímu z nich, i když se toto rozhodnutí bezprostředně ostatních podezřelých nedotýkalo. Rozhodující je totiž věcná souvislost s původně prověřovaným komplexem skutkových okolností, nikoliv míra zapojení jednotlivých osob v nich údajně figurujících. Stěžovatelova námitka by tak mohla být relevantní jen tehdy, byl-li by do komplexu těchto skutkových okolností zapojen orgány činnými v trestním řízení účelově či jejich nepozorností, protože věcně by trestná činnost kladená mu za vinu s tímto komplexem skutkových okolností nijak nesouvisela.
28. Námitky sub 2) a 3) nejsou způsobilé odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu. Důvod tzv. vazby útěkové dle §67 písm. a) trestního řádu nalézací soud nedovodil ze skutečnosti, že stěžovatel užíval své svobody pohybu či pobytu na Slovensku ani ze skutečnosti, že stěžovatel je cizím státním občanem, ale z toho, že i se svou rodinou na Slovensko uprchl bez předchozího oznámení orgánům činným v trestním řízení v úmyslu se zde skrývat před trestním stíháním. Takové jednání ochrany svobody pohybu či pobytu nepožívá. Stěžovatel sice ve své ústavní stížnosti proti tomuto skutkovému zjištění brojil, nicméně přehodnocování skutkových zjištění obecných soudů se zásadně nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, nenachází-li se takové skutkové zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [k tomu srov. mimo mnoho jiných např. nálezy sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159), sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Námitka stěžovatele přitom ani předmětné skutkové zjištění nezpochybňuje, pouze předkládá jeho konkurenční interpretaci, podle níž nešlo o stěžovatelův útěk a stěžovatel byl celou dobu orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Z toho však extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem nalézacího soudu na jejich základě učiněným nelze vyvodit, protože nalézací soud svůj závěr racionálně a přesvědčivě odůvodnil. Prostor pro zásah Ústavního soudu zde tak není dán.
29. Ústavní soud zde opakuje, že cesta či i přestěhování se na Slovensko by samy o sobě nemohly být kladeny stěžovateli jakýmkoliv způsobem k tíži, neboť by šlo o výkon jeho svobod zaručených článkem 14 Listiny, jímž nemůže být založen vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu. Pokud však skutečnost přestěhování se na Slovensko doprovází další skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy dospějí k závěru, že tímto přestěhováním se stěžovatel mínil skrývat před trestním stíháním, a tento názor není nelogický, nemůže založení uvedeného vazebního důvodu na těchto skutečnostech představovat porušení základních práv či svobod stěžovatele.
30. Zmiňoval-li stěžovatel, že jeho vazbu bylo možno nahradit jinými prostředky a eventuálně i využitím evropského zatýkacího rozkazu či jiných institutů mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních v podmínkách zesílené spolupráce členských států Evropské unie, tyto úvahy se nemohou uplatnit v situaci, kdy nalézací soud dospěl ústavně konformním postupem k závěru, že stěžovatel obavu ze svého útěku a skrývání se již materializoval. Pokud totiž za takových okolností nepovažoval nalézací soud užití žádného z možných institutů nahrazujících vazbu za dostatečnou záruku, že stěžovatel neuprchne znovu, nelze tomu nic vytknout. Ústavní soud podotýká, že to neznamená, že by materializace obavy z útěku či skrývání se byla vždy sama o sobě dostatečným důvodem vazby dle §67 písm. a) trestního řádu, obecným soudům však nelze vytýkat, jestliže tuto skutečnost vyhodnotí jako poměrně zásadní důvod pro vyloučení některého z institutů nahrazujícího vazbu a při absenci dalších okolností, které by obavu z opakovaného útěku či skrývání se vylučovaly, jako důvod převažující. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.
31. Námitka sub 4) je zčásti důvodná, na výroku tohoto usnesení však nemůže nic změnit. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že vazební důvod dle §67 písm. c) trestního řádu nelze dovodit z toho, že stěžovatel byl v minulosti prověřován pro obdobnou trestnou činnost, ale tehdejší trestní řízení neskončilo jeho pravomocným odsouzením. Takový přístup by představoval porušení presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Pokud by vazební důvod měl být založen toliko touto skutečností, pak by důvod pro kasační zásah Ústavního soudu založen byl. Nalézací soud však dospěl k závěru, že je předmětný vazební důvod dán ještě s ohledem na to, že stěžovatel měl pokračovat v údajné trestné činnosti i poté, co mu bylo známo, že je v souvislosti s ní prověřován orgány činnými v trestním řízení. Ohledně tohoto skutkového závěru platí mutatis mutandis to samé, co Ústavní soud uvedl výše sub 28 až 30.
32. Ani stěžovatelem tvrzený fakt, že mu byly zabaveny veškeré podklady, které by k opakování své údajné trestné činnosti potřeboval, Ústavní soud nepřesvědčil. Opakováním trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán, se totiž nerozumí toliko opakování stejného trestného činu na stejném předmětu útoku stejným způsobem za stejných rozhodujících okolností, ale postačí k němu opakování stejného trestného činu či druhově stejné trestné činnosti vyznačující se určitým stejným charakteristickým rysem, např. pohnutkou, způsobem spáchání atd. [k tomu srov. AUGUSTINOVÁ, Pavla. K §67. In: FENYK, Jaroslav; DRAŠTÍK, Antonín. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno dle ASPI (právní informační systém), bod 25]. Zabavení věcí, jež by stěžovatel potřeboval k opakování své domnělé trestné činnosti v obchodních korporacích, které figurovaly v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak nepředstavuje samo o sobě překážku, aby stěžovatel tuto údajnou trestnou činnost opakoval prostřednictvím jiných obchodních korporací, například, jak uvedl výstižně stížnostní soud, prostřednictvím společnosti GOLDENBURG Germany GmbH, jejímž jednatelem stěžovatel dosud je.
33. Konečně ani námitka sub 5) Ústavní soud nepřesvědčila. Ačkoliv stěžovatel nijak nespecifikuje, v rámci kterého řízení se měly obecné soudy stěžovatelem specifikovaných procesních vad dopustit, z kontextu jeho ústavní stížnosti je zřejmé, že tato námitka se nijak netýká prodloužení vazby, ale již samotného prvotního vzetí stěžovatele do vazby. Stěžovatel se tak svou nynější ústavní stížností snaží uplatnit námitku, již neuvedl původně v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 288/17 (viz shora sub 23). Ústavní soud je však v nynějším řízení vázán petitem ústavní stížnosti, a tedy může se zabývat toliko řízením, které předcházelo vydání rozhodnutí, která stěžovatel výslovně napadl.
34. Vytkl-li pak stěžovatel stížnostnímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami, nijak blíže nespecifikoval, s jedinou výjimkou, které námitky to měly být, a tedy ani jaký jiný výsledek řízení o stížnosti by nastal, pakliže by je soud vzal v úvahu. Jako jediný konkrétní příklad uvedl stěžovatel, že stížnostní soud měl nesprávně dovodit činnost společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE, spol. s r.o., neboť jí přisoudil registraci ve Spolkové republice Německo, ačkoliv jde o českou obchodní korporaci. Stěžovatel však nijak nekonkretizuje, jaký význam podle něj tato chyba stížnostního soudu má, což má o to větší význam v situaci, kdy v trestním stíhání proti stěžovateli se objevuje i německá společnost GOLDENBURG Germany GmbH, a tedy je nasnadě, že stížnostní soud mohl tyto dvě společnosti toliko zaměnit.
35. Obdobně stěžovatel nespecifikoval, jaký význam měla pro konečné rozhodnutí stížnostního soudu mít jeho námitka, že tento neuvedl konkrétní porušení unijního práva o dani z přidané hodnoty. Jak soud nalézací, tak soud stížnostní popsaly ve svých napadených usneseních velmi přesně, v čem měla údajná trestná činnost stěžovatele spočívat, a tedy v čem spatřují orgány činné v trestním řízení trestnost jeho jednání. Odkaz na konkrétní ustanovení unijního práva proto s přihlédnutím k tomu, že v rámci řízení o ponechání ve vazbě je úkolem obecných soudů toliko posoudit, zda trvá důvodné podezření, že obviněný spáchal trestný čin, který je mu kladen za vinu, nebyl pro splnění tohoto úkolu nezbytný.
36. Závěrem Ústavní soud dodává, že v řízení o ponechání ve vazbě, byť se v žádném případě nevymyká kautelám práva na soudní ochranu, nelze vyžadovat ohledně dokazování, skutkových závěrů a jejich odůvodnění tak vysoký standard jako v hlavním líčení. Ústavní soud tak tímto usnesením v žádném případě nepředznamenává, jakým způsobem by měly obecné soudy o vině stěžovatele rozhodnout. Stěžovatel bude mít v hlavním líčení příležitost prezentovat komplexně svoji obhajobu a bude povinností obecných soudů se jí řádně zabývat.
VII. Závěr
37. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů v řízeních předcházejících jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě předcházelo řízení, v němž bylo zajištěno právo stěžovatele na obhajobu, a toto rozhodnutí se opírá o dostatečně odůvodněná skutková zjištění, která Ústavní soud nemůže nijak přehodnocovat a k nimž obecné soudy dospěly řádným postupem, jenž Ústavní soud aprobuje.
38. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.