Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1996

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 210/96 19. 12. 1996 2 Trpěla-li žaloba na přezkoumání rozhodnutí správních orgánů vadami, spočívajícími v tom, že v ní nebylo konkrétně uvedeno, v čem je spatřováno nerespektování základních zásad daňového řízení uvedených v ustanovení §2 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo povinností krajského soudu nařídit jejich odstranění, neboť neodstranění takových vad je dokonce důvodem zastavení řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř. Jestliže tak krajský soud neučinil, sotva mohl dospět ke spolehlivému závěru o tom, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a navíc si tak uzavřel i cestu k případnému závěru podle §250j odst. 2 o. s. ř., a to i pokud jde o otázku, zda zjištění skutkového stavu bylo dostačující k posouzení věci. K rozhodnutí bez nařízení jednání nebyly tedy v projednávané věci splněny podmínky uvedené v ustanovení §250f o. s. ř.
III. ÚS 232/96 19. 12. 1996 2 1. Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace, jak plyne zejména z §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. 2. Nemá-li se, alespoň v obecné poloze, připustit, že znárodňovací režim, založený zákonem č. 115/1948 Sb., byl výrazem pouze "třídní vůle", čili pouhé libovůle, pak nelze usoudit jinak, než že samotný proces znárodnění, jeho rozsah jakož i důsledky z něj vyplývající dály se pod politickou odpovědností příslušného ministra. Osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze tudíž zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za jeho podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti. Pokud Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodnutí ke konstatování, podle něhož námitkami dovolatele ani předloženými listinnými důkazy nebylo doloženo tvrzení, že v daném případě přešly nemovité věci, uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež by bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, pak v uve ...
IV. ÚS 331/96 19. 12. 1996 Návrh byl odmítnut podle §43 odst. l písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž sice stěžovatel žalobce zastupoval, sám však účastníkem tohoto řízení nebyl.
III. ÚS 75/96 17. 12. 1996 2 Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že Vrchní soud v Praze opřel své rozhodnutí ve věci o skutečnost, že stěžovatel (J. C. M.) není oprávněnou osobou, protože nedošlo k obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro V. C. M. (bratra stěžovatele) po 4. květnu 1945 a tedy nedošlo ani k přechodu jeho věcí do vlastnictví státu v rozhodném období (§1 odst. 1 restitučního zákona). Tento závěr však Vrchní soud v Praze opřel o ust. §1 a §24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a o ust. zák. č. 128/1946 Sb., podle nichž musí oprávněná osoba nárok na vrácení majetku, který pozbyla v době nesvobody (tj. v období po září 1938 do 4. května 1945), uplatnit postupem v zák. č. 128/1946 Sb. uvedeným. Vrchní soud v Praze při tomto závěru vycházel z předpokladu, že původní vlastník (V. C. M.) zákonem požadované právní úkony vedoucí k navrácení majetku neučinil. Tento svůj předpoklad však neopřel o skutečně zjištěný objektivní stav a stěžovateli (J. C. M.) neposkytl možnost se k tét ...
III. ÚS 32/96 12. 12. 1996 2 K přechodu vlastnického nároku z oprávněné osoby na její právní nástupce došlo ve smyslu §4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb. ex lege. Lze souhlasit s tím, co uvádí ve svém vyjádření krajský soud, totiž že ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis upravující přechod nároků a že nárok na vydání věci podle tohoto zákona není odvozen od dědického práva, ale ze zvláštního nástupnictví, daného ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Rovněž tak lze souhlasit s názorem, že pojmem "manžel", uvedený v §4 odst. 2 písmeno c) tohoto zákona, se míní manžel původní oprávněné osoby, uvedené v odst. 1 téhož ustanovení. Nelze však souhlasit s tím, že opětovným sňatkem pozůstalého manžela byl "přetržen" právní vztah manžela (resp. vdovce) oprávněné osoby ve smyslu restitučních zákonů tím, že v době rozhodování o restitučních nárocích již nebyl stěžovatel v právním postavení vdovce. Podle názoru Ústavního soudu je rozhodující, zda existoval právní vztah m ...
III. ÚS 301/95 12. 12. 1996 2 Podle obecně přijatého výkladu ust. §43 odst. 1 o.s.ř. činí předseda senátu výzvu k odstranění vad podání formou usnesení, které má splňovat formální i obsahové náležitosti. Toto usnesení musí zejména obsahovat údaj o tom, v čem je podání neúplné nebo nesprávné, dále poučení, jak je třeba doplnění nebo opravu podání provést, dále lhůtu k odstranění vad podání a konečně poučení o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže podání nebude včas doplněno nebo opraveno. Pokud výzva k odstranění vad podání není učiněna formou usnesení, jedná se o vadu řízení. K této vadě řízení lze však přihlédnou jen tehdy, jestliže mohla mít za následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen. Ve zkoumaném případě se podle názoru Ústavního soudu jedná právě o takovou vadu řízení, protože z citovaných neformálních dopisů soudu I. stupně nebylo jednoznačně patrné, jaké všechny vady podání mají být odstraněny, a zejména z nich vůbec nevyplynulo poučení ve smyslu §43 odst. 2 ...
III. ÚS 189/95 12. 12. 1996 2 Ustanovení čl. II. zák. č. 304/1993 Sb. lze interpretovat dvojím způsobem. Buď jako ustanovení, vztahující se pouze na soudce vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů nebo jako ustanovení, vztahující se i na soudce vojenských kolegií vrchních soudů a Nejvyššího soudu, tedy na soudce všech soudů vykonávající pravomoc vojenských soudů. V situaci, kdy určité ustanovení zákona umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Senát Ústavního soudu (ostatně stejně jako plénum Ústavního soudu, jehož rozhodnutím je senát vázán) neshledal právní úpravu provedenou zák. č. 304/1993 Sb. jako diskriminační. Ve vztahu k jiným profesím (vojenským), jejichž uplatnění v civilním sektoru mohlo být problematické byli soudci vojen ...
I. ÚS 116/96 11. 12. 1996 2 Kritérium zvolené v případě uvedeném v §5 odst. 3 vyhlášky č. 193/1989 Sb. musí obsahovat atributy "vhodnosti", tj. musí umožnit dodržení základních zásad daňového řízení stanovených v §2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Použité kritérium by se mohlo octnout v rozporu s těmito zásadami daňového řízení a tudíž i v rozporu se zákonem, jestliže by nepřiměřeným způsobem zasáhlo buď práva a právem chráněné zájmy stěžovatele jako daňového subjektu na straně jedné nebo práva státu na vybírání daní na straně druhé. Základní zásady daňového řízení tedy určují, že daňová politika státu má sice odpovídat jeho zájmům a že jejím cílem je správné stanovení a vybrání daně, avšak vyplývá z nich, že tato politika nemůže mít pouze jednostranný charakter.
II. ÚS 40/95 11. 12. 1996 2 Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjištěných údajů (zejména písemných operátů uvedených v evidenci nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky výzvy podle ust. §5 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. Je proto povinnosti soudu, aby provedl řádné poučení žalobců v okamžiku, kdy z vyžádaných písemných důkazů zjistí, že došlo ke změně v určení povinných osob, a to na základě odstranění předchozího vadného zápisu registrujícího orgánu, zvláště došlo-li k této změně až v průběhu soudního řízení.
II. ÚS 281/95 11. 12. 1996 2 Ústavní soud jako orgán ústavnosti je povolán pouze k hodnocení ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci. Toto hodnocení se skládá z několika komponentů, mezi které patří posouzení ústavnosti aplikovaných zákonů, posouzení ústavnosti jejich interpretace a aplikace a konečně dodržení procesních principů chráněných v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 46/95 10. 12. 1996 2 Pokud jde o právní úpravu restitucí, vycházely zákonodárné sbory ze zásadní koncepce, že sledování veřejných hodnot je vedeno myšlenkou, že cílem restitucí je zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených v letech 1948 až 1989. Výslovně je tato koncepce vyjádřena v preambulích zákonů č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V posuzovaném případě jsou oprávněnými osobami, na rozdíl od jiných restitučních zákonů, osoby právnické. Okruh povinných osob zákonodárce vymezil způsobem, který vyjadřuje jeho legitimní politickou vůli na základě výše zmíněného principu, že cílem zákona je zmírnění následků některých křivd.
II. ÚS 8/96 5. 12. 1996 Ústavní soud považuje 60 denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti, upravenou v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., za lhůtu procesní, neboť zák. č. 182/1993 Sb., jenž ji upravuje, je procesním předpisem, který v případě opožděného podání návrhu přikazuje návrh odmítnout, zatímco v případě nedodržení lhůty hmotněprávní by bylo třeba podle obecných zásad návrh věcně zamítnout
I. ÚS 280/96 5. 12. 1996 Církevní majetek protiprávně odňatý byl v restitučních zákonech č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., i č. 229/1991 Sb. vyloučen z okruhu oprávněných osob. Navrácení církevního majetku, kterého se stát neoprávněně zmocnil, ať již na základě neplatného právního úkonu nebo zcela bez jakéhokoliv důvodu, bylo upraveno až na další speciálním zákonem č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, doplněným a změněným zákonem č. 338/1991 Sb.
Pl. ÚS 24/96 4. 12. 1996 2 Rozšíření okruhu osob oprávněných domáhat se vydání věci podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/94, nezměnilo nic na diskriminaci těch osob, jejichž nárok již nemůže být uspokojen vzhledem ke lhůtám uvedeným v citovaném ustanovení, jakož i v ustanovení §5 odst. 2 zákona. Ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", je proto v rozporu s článkem 1 Listiny, zaručujícím rovnost v právech, jakož i z dalších důvodů konstatovaných v citovaném nálezu pléna Ústavního soudu. Zrušení tohoto ustanovení nejen není v rozporu s principem tzv. nabytých práv, ale nezakládá ani nepřípustnou retroaktivitu. Uspokojené oprávněné osoby ocitají se totiž v procesu aplikace citovaného zákona zcela neodvratitelně v pozici očekávání, že budou vystaveny evidentn ...
Pl. ÚS-st. 3/96 3. 12. 1996 1 Ústavní soud vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami.
I. ÚS 130/96 3. 12. 1996 2 Soudní i správní orgány, které se zabývají restitucemi (zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku aj.), musí brát zvláště zřetel na případy, kdy byl na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen rozsudek a byly zrušeny i výroky o propadnutí majetku, takže rehabilitovaný neztratil vlastnictví takového majetku, neboť došlo ke zrušení původních rozsudků s platností ex tunc.
I. ÚS 260/96 3. 12. 1996 Navrhovatel napadá v ústavní stížnosti pouze právní názor soudů týkající se výkladu pojmu "omezení svěřeneckého náhradnictví". V ničem jiném jejich pochybení nespatřuje. Všechny tři soudy se po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů zcela jednoznačně shodly na stejném výkladu ustanovení §859 odst. 2 o. s. ř. Velmi konkrétně svůj právní názor v odůvodnění vyjádřily a věc řádně v souladu se zákonem projednaly za účasti navrhovatele, provedly dokazování a vyvodily právní názor, který řádně zdůvodnily. Ani navrhovatel v ústavní stížnosti postupu soudů nic nevytýká. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor lišící se od názoru navrhovatele, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně odůvodní.
IV. ÚS 185/96 29. 11. 1996 2 1. Pro přechod některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v §1 odst. 1 - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil. 2. Ze zásady vyjádření v §132 o.s.ř., vyplývá, že je povinností soudů důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítají, či pokládají za nevěrohodné, případně musí vysvětlit, proč se některými důkazními návrhy odmítají zabývat vůbec. Jinak zatěžují řízení vážnou vadou a jednají tak v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy a porušují právo na řádný proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. ÚS 246/96 28. 11. 1996 2 Dojde-li k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu podle §14 odst. 1 písm. d), e) zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, třeba lhůtu 24 hodin podle ustanovení §14 odst. 3 citovaného zákona včítat do 24 hodinové lhůty pro zadržení podle §75, §76 trestního řádu. Zajištění nesleduje již totiž v těchto případech pouhý pořádkový účel, jak tomu bylo před novelou provedenou zákonem ČNR č. 26/1993 Sb., neboť oč zde jde, je ve skutečnosti zadržení buď pachatele trestného činu nebo osoby podezřelé z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu. Přístup dosud běžný v řízení před obecnými soudy, kdy doba takového zajištění není započítávána do doby zadržení obviněného, je proto v rozporu s článkem 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 113/96 28. 11. 1996 2 Jestliže odvolací soud provedl dokazování nad rámec dokazování před soudem I. stupně in kamera, mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen s ustanovením zákona (občanského soudního řádu), ale je současně v rozporu též s Listinou základních práv a svobod, totiž s ústavně zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 al. 2 in fine). Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, náleží k základním nejen procesním, ale především též k ústavním podmínkám spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), v němž práva mají býti chráněna (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) Jestliže občanský soudní řád obecným soudům kogentním způsobem předepisuje náležitosti rozsudku (§157 o. s. ř.) a jestliže mezi ně řadí i povinn ...
II. ÚS 110/96 27. 11. 1996 2 Podmínka pro uložení povinnosti předběžným opatřením stanovená v §76 odst. 2 o.s.ř. pro jiného účastníka je splněna, když někdo kupuje nemovitosti s plným vědomím, že kupuje od vlastníka, který řádně neplní své platební povinnosti vůči věřitelům, je proti němu navrženo vyhlášení konkurzu a v době prodeje byla nařízena ochranná lhůta. Předběžným opatřením není vlastnické právo povinnému odňato a není mu ani znemožněno užívání vlastnictví. Povinnému jsou pouze zakázány právní dispozice vyjmenované v usnesení soudu. Nelze hovořit o porušení čl.11 odst.1 a 4 Listiny, když stěžovatel povyšuje svůj individuální zájem nad zájmy ostatní.
Pl. ÚS 28/95 27. 11. 1996 2 Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve svém důsledku neznamená povinnost států, které k Úmluvě sepsané v roce 1950 později přistoupily, aby vyloučily ze svých právních řádů správní rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Nesoulad právního řádu České republiky s článkem 6 odst. 1 Úmluvy není dán tím, že by Úmluva vylučovala kompetenci správních orgánů rozhodovat ve věci občanských práv, závazků nebo trestních obvinění občana. V této souvislosti je na místě poukázat na ustanovení §247 o.s.ř., z něhož plyne, že sám občanský soudní řád předpodkládá podávání žalob proti rozhodnutím správních orgánů, které řeší otázky práv a povinností fyzických a právnických osob, jež jsou svou povahou právy a povinnostmi občanskoprávními. Ostatně, nejen zákon o telekomunikacích, ale i jiné zákony zakládají pravomoc správních orgánů rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. O nesouladu právního řádu České republiky s článkem ...
I. ÚS 167/94 27. 11. 1996 2 Podmínka §14 odst. 1 o. s. ř. zakládá vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti". Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí být podjatá, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. V daném případě šlo o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou (označení rozhodnutí soudkyně "za právní zmetek" a následná soudní dohra) je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně samé o věci rozhodovala jiná osoba.
IV. ÚS 248/96 26. 11. 1996 Podle §140 odst. 1 písm. a) trestního řádu nabývá usnesení soudu, proti němuž není přípustný opravný prostředek, právní moci dnem vyhlášení a je nerozhodné, kdy bylo písemné vyhotovení usnesení doručeno. Kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neumožňuje prominutí ani prodloužení 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti.
I. ÚS 213/96 26. 11. 1996 Dle stanoviska Ústavního soudu, pokud si navrhovatel není jist, zda dovolání je přípustné, může podat dovolání i ústavní stížnost. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu (orgánu) druhého stupně. Včasné podání ústavní stížnosti umožňuje navrhovateli, aby i v takovém případě byla jeho věc projednána. Z toho ustanovení měl navrhovatel vycházet a pokud nebyl s rozsudkem krajského soudu spokojen, měl podat po nabytí jeho právní moci dne 19. 2. 1996 v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost.
IV. ÚS 252/95 25. 11. 1996 2 V daňových věcech, které jsou již svojí podstatou zpravidla velmi složité a náročné, je většinou vyloučeno, aby soud podle §250f o.s.ř. rozhodl bez jednání. Úkolem Ústavního soudu není spekulovat nad tím, jaký by byl výsledek řízení, kdyby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.
IV. ÚS 203/95 22. 11. 1996 2 Podřazení případu vyvlastnění pod ustanovení §6 odst. l písm. m) a n) zákona o půdě předpokládá, že zákonné podmínky pro vyvlastnění byly skutečně dány.
IV. ÚS 200/96 21. 11. 1996 2 Právo obžalovaného vystupovat v řízení před soudem osobně patří k základním znakům spravedlivého procesu. Proto odsouzení někoho v jeho nepřítomnosti je možné jen za zcela výjimečných okolností a po vyčerpání všech prostředků, které právo poskytuje k zajištění toho, aby obžalovaná osoba byla postavena před soud.
Pl. ÚS 1/96 19. 11. 1996 2 Stanovení povinností cestou obecně závazné vyhlášky je možné jen na základě výslovného zákonného zmocnění. Pokud jde o zákaz něco činit ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je to možné jen zákonem. V případě, že zákaz něco činit je současně formou zásahu do základních práv a svobod, je ho možné stanovit ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 jen zákonem a za podmínek, které Listina základních práv a svobod stanoví
IV. ÚS 226/96 19. 11. 1996 2 Také v případě koluzní vazby (§67 písm. b) tr. ř.) musí být dány konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků v tomto ustanovení uvedeného. Musí být tedy i u tohoto vazebního důvodu dána konkrétní skutečnost, nasvědčující obavě, že obviněný má koluzní záměry.
IV. ÚS 279/95 19. 11. 1996 2 Splnění podmínky přechodu věci do vlastnictví státu je nezbytné pro úspěšnost uplatněného restitučního nároku (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., nemusí však být naplněna v případech uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení.
IV. ÚS 97/96 14. 11. 1996 2 Při hodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které mohou zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době nesvobody, je třeba respektovat skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví.
I. ÚS 197/96 6. 11. 1996 2 Právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje toliko na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995). Z toho plyne, že pouhý spor o finanční náhradu ústavně chráněn není a ani být nemůže. Stěží je možné dovozovat, že došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod postupem či rozhodnutím jiného státního orgánu v roce 1966, kdy Listina součástí českého (československého) právního řádu vůbec nebyla. Za tohoto stavu by byla - z hlediska nároků oprávněných osob - právně významná toliko existence některého tzv. vydávacího důvodu uvedeného v §6 zákona č. 87/1991 Sb., např. vyvlastnění provedené za podmínek §6 odst. 1 písm. i) či j) cit. zákona. Soud se mohl a měl zabývat i otázkou, zda stěžovatel nemá právo na finanční odškodnění podle jiných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., než pouze podle ust. §6 odst. 1 písm. j), ...
I. ÚS 289/95 6. 11. 1996 2 Skutečnost, že k obnovení vlastnictví k pozemkům - jež bylo v rozhodném období odňato způsobem zakládajícím na straně oprávněných osob křivdu - nesprávně došlo cestou zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, místo jejich vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nelze vykládat k tíži osoby oprávněné k uplatnění náhrady za trvalé porosty. Bylo by tedy v rozporu se zákonným právem oprávněného občana na poskytnutí náhrady, kdyby pro její odepření měla sloužit argumentace, že neprávem použitý zákon č. 87/1991 Sb. náhradu za trvalé porosty vylučuje. Koncepce, podle níž skutečnost, že vlastnictví k předmětným pozemkům bylo obnoveno v režimu zákona č. 87/1991 Sb. - byť se tak stát nemělo - zbavuje oprávněnou osobu nároků, které jí přiznávají příslušná ustanovení zákona o půdě, je nepřijatelná a je pouze důsledkem ústavně nekonformního výkladu toho, že vlastnictví k předmětným pozemkům bylo nesprávně navráceno podle zák ...
Pl. ÚS 6/96 5. 11. 1996 2 Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl. l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. Z hlediska platné právní úpravy institutu osvojení v zákoně o rodině je postavení dětí a osob zletilých nestejné. Nejde však o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivně existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeb ...
Pl. ÚS 14/96 5. 11. 1996 2 Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon". Naplnění postulátu uvedeného v prvé části citovaného ustanovení je vymezeno požadavkem, aby se tak dělo jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V požadavku uvedeném v této druhé části je tak zabudována nejen garance proti zneužití státní moci, ale také nutnost zákonného podkladu pro její uskutečňování.
I. ÚS 5/96 5. 11. 1996 2 Jedná-li soud v prokazatelně nepřiměřených časových dimenzích, pak zasahuje svou nečinností do Listinou garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně do čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, což v případě navrhovatelů nebylo respektováno.
I. ÚS 177/95 5. 11. 1996 2 Námitka nedostatku pasivní legitimace v restitučním sporu neobstojí, i když stěžovatelka jako osobu povinnou neoznačila Českou republiku, ale obec. Z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze učinit pouze jediný závěr, totiž že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží - stát nebo jinou právnickou osobu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu.
I. ÚS 119/96 31. 10. 1996 2 Není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a její nedostatek vede k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit" (viz IV. ÚS 41/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4., C.H. Beck 1996, str. 182). I když se citovaná judikatura Ústavního soudu týká řízení restitučních, má Ústavní soud za to, že poučovací povinnost soudů - pokud jde o označení odpůrců v návrhu týkajícím se obce - nelze omezovat pouze na tato řízení. Poučovací povinnost (ve smyslu §50 o.s.ř.) však má být přiměřená situaci a se zřetelem ke všem okolnostem nemusí jít tak daleko, aby byl navrhovatel ve všech případech doslova infor ...
III. ÚS 283/96 29. 10. 1996 2 1. Pokud neurčitost konkrétního procesního ustanovení právního předpisu implikuje různé interpretace jeho obsahu, nelze přijmout tu, jež je k tíži dotčených účastníků řízení. 2. Jestliže procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, nutno účastníkům řízení dát příležitost ji odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, nebo nepřihlédnutí ke smyslu a účelu právní úpravy a tím dotčení smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 275/96 29. 10. 1996 2 Vědomí kandidáta koho - v případě svého zvolení - by měl v jednom ze zákonodárných sborů zastupovat, náleží k nepominutelné podmínce politické práce vůbec, která svou povahou a významem tvoří - v uvažovaném smyslu - páteř ústavního pořádku. Posuzováno tímto základním aspektem, je - při zákonodárcem přijatém systému většinového zastoupení - ve volbách do Senátu Parlamentu ČR přípustnost kandidátek nezávislých kandidátů zcela nepochybně otevřením volebního systému nad rámec, který by jinak ze zásad takového zastoupení vyplýval, a v důsledku toho nelze ani omezující podmínky stanovené pro tyto kandidáty chápat jinak než jako důvodná kritéria jejich přístupu ke kandidatuře mimo politické strany, pro něž již ze samotné povahy věci - opět zcela ve shodě s ústavním pořádkem republiky - vyplývá postavení odlišné. Rozumí se pak samo sebou, že v podobných systémových vztazích politického rozložení sil ve státě, jde především - ne-li výlučně - o jejich ústavní vyvážení a nikoli - s ohledem na jej ...
I. ÚS 86/96 29. 10. 1996 I když o odmítnutí ústavní stížnosti ( §43 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) zásadně rozhoduje soudce zpravodaj, tím spíše tak může učinit senát Ústavního soudu.
III. ÚS 277/96 22. 10. 1996 2 1. V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje různé interpretace, je při jeho aplikaci úkolem všech státních orgánů interpretovat jej ústavně konformním způsobem. 2. Ústavní soud je při rozhodování o ústavních stížnostech soudem kasačním, nemá tudíž pravomoc rozhodovat ve věci samé a ani zavazovat dotčené orgány veřejné moci ohledně jejich dalšího rozhodování ve věci (s výjimkou rozhodnutí, týkajícího se jiného zásahu orgánu veřejné moci podle §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.). Na rozdíl od Nejvyššího soudu ČR, jenž podle §200m o. s. ř. rozhoduje přímo o zaregistrování kandidáta, a tudíž k registraci obvodní volební komisí dochází na základě tohoto rozhodnutí (obdobně jako v případě rozhodnutí Ústřední volební komise), po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu dochází teprve k projednání přihlášky Ústřední volební komisí a teprve po něm k registraci obvodní volební komisí. Jak jazykový výklad, tak i výklad e ratione legis dotčeného ustanovení volebního zákona o ...
III. ÚS 276/96 22. 10. 1996 2 V posuzovaném případě nevznikly pochybnosti o tom, zda kandidát po volby do senátu Parlamentu ČR je státním občanem České republiky. Ústřední volební komise a Nejvyšší soud se soustředily pouze na zkoumání skutečnosti, zda o tom předložil formálně perfektní potvrzení. Tímto postojem povýšily orgány aplikující právo hlediska formalistická nad zákon a především nad ústavní principy, když nesprávný postup úředního orgánu (okresního úřadu ověřující listinu) přičetly k tíži toho, kdo realizuje svá ústavní práva a na nesprávném postupu orgánu se nepodílel.
II. ÚS 276/96 22. 10. 1996 2 Jestliže účelem zákona o volbách do Parlamentu ČR, zák. č. 247/1995 Sb., je realizovat svobodnou soutěž politických sil dle čl. 22 Listiny a blíže upravit základní právo volit a být volen dle čl. 21 Listiny, přičemž výkon těchto práv je podstatnou náležitostí demokratického právního státu, pak skutečně s tím důsledkem, že budou při interpretaci a aplikaci tohoto zákona eliminovány formálně pozitivistické přístupy. Ústavní soud má za to, že za situace, kdy občané, kteří petici podepsali, se v ní ztotožnili s označením voliči, navíc volebního obvodu č. 1, sídlo Karlovy Vary, objektivně určeného právním předpisem pro volby do Senátu, a současně prohlásili, že podporují kandidaturu nezávislého kandidáta K. R., s uvedením rodného čísla, data narození, trvalého pobytu, povolání a státního občanství, je tento projev z hlediska obsahu nezaměnitelný a dostatečný i z hlediska zákonných požadavků ustanovení §61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb. (volební zákon), než aby bylo lze dovodit, jak činí Nejvy ...
I. ÚS 277/96 22. 10. 1996 2 Pro účely registrace kandidátů pro volby do Senátu Parlamentu ČR je dostatečným dokladem občanský průkaz, protože zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, v §20 tento doklad jako doklad prokazující státní občanství ČR uvádí, a zákon o volbách do Parlamentu ČR se na toto ustanovení u §61 odst. 4 písm. a) odvolává. Občanský průkaz je veřejnou listinou, pro kterou platí presumpce správnosti. Platí tedy, že obsah osvědčení odpovídá skutečnosti, pokud nebyl prokázán opak. Nelze požadovat jeho předložení ve dvojím vyhotovení, protože je dokladem, jehož kopii nelze podle zákona č. 41/1993 Sb. ověřit.
III. ÚS 137/96 22. 10. 1996 Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, taxativně vymezuje rozsah oprávněných osob k podání ústavní stížnosti. Takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno.
I. ÚS 269/96 22. 10. 1996 Podle ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná , jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Nepodal-li stěžovatel proti rozhodnutím správních orgánů o vyslovení souhlasu s výpovědí nájmu podle §15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. , o nájmu o podnájmu nebytových prostor, správní žalobu, ačkoliv tato rozhodnutí ze soudního přezkumu nejsou vyňata ( §248 občanského soudního řádu a contrario), nevyužil procesní prostředek podle části páté občanského soudního řádu , v níž je upravena instituce správního soudnictví.
IV. ÚS 276/96 15. 10. 1996 2 Odpovědnosti jednotlivců, politických stran a koalic při volbách odpovídá odpovědnost orgánů veřejné moci, aby při svém dohledu nad dodržováním zákonů i jiných právních předpisů o volbách, stejně jako svým přístupem k aplikaci práva, v daném případě zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postupovaly v souladu s účely a cíli demokratického právního státu, zejména umožněním a ochranou svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti.
IV. ÚS 275/96 15. 10. 1996 2 Ke svobodné soutěži politických sil v demokratické společnosti Jestliže účelem zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, je realizovat a blíže upravit základní politické právo volit a být volen, pak sporná ustanovení tohoto zákona musí být interpretována v duchu čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Za takový výklad považuje Ústavní soud toliko výklad, který je k tomuto základnímu právu vstřícný - tedy takový, aby bylo umožněno volit a být volen a ne naopak.

Za rok 1996 bylo zveřejněno 180 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 4 stran,
v čase 0,000099 sekundy z toho 0,000030 sekundy NoSQL databáze.