Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1998

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 237/97 19. 10. 1998 Pokud žalobce vzhledem k nejednotné judikatuře, který ze dvou subjektů je pasivně legitimován, zařazuje oba v úvahu přicházející subjekty, je povinností soudu podle §43 odst.1, 2 o. s. ř., aby nepřipustil žalobní návrh, jehož formulace pro svou nesrozumitelnost a nejasnost by se nemohla stát enunciátem rozhodnutí.
Pl. ÚS 6/98 14. 10. 1998 2 Právní úpravu úplatkářství je třeba posuzovat v oddílu třetím hlavy třetí zvláštní části trestního zákona jako celek. Trestní zákon hovoří jednak o přijímání úplatku a jednak o podplácení. Obstarávání věcí obecného zájmu je základním předpokladem naplnění skutkové podstaty těchto trestných činů. Stěžovatelka však ve své argumentaci směřující ke zrušení napadeného ustanovení jde dále a tvrdí, že podnikatel při své podnikatelské činnosti vykonávané na základě živnostenského listu a podle uzavřené obchodní smlouvy věci "obecného zájmu" vůbec obstarávat nemůže. Tím odděluje soukromoprávní a veřejnoprávní aspekty do dvou izolovaných sfér a dále pomíjí i skutečnost, že zákon neomezuje úplatek pouze na bezprostřední obstarávání věcí obecného zájmu, ale vztahuje tento pojem vůbec na činnosti podniknuté v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu.
I. ÚS 152/97 14. 10. 1998 Ústavní soud již dříve vyslovil právní názor, že "výraz "jeho věc", použitý v čl. 38 odst. 2 Listiny, je nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům" (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, Praha, C.H. Beck, 1997, str. 17). Městský soud v Praze uvádí, že ve správním řízení byla věc projednána v přítomnosti stěžovatelky, byl jí dán prostor k vyjádření k podkladům rozhodnutí a byla zastoupena jí zvoleným advokátem. To však, jak plyne z předchozího odůvodnění tohoto nálezu, k naplnění požadavků citovaného ustanovení Listiny nestačí, jestliže byla zbavena možnosti účastnit se řízení před soudem.
IV. ÚS 310/98 12. 10. 1998 Byla-li podána písemná výzva k vydání věci ve lhůtě stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. již před účinností zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., nezakládá článek II zákona č. 116/1994 Sb. podmínku opětovné výzvy, neboť k uplatnění práva na vydání věci vůči povinné osobě již došlo. Již učiněná výzva si tak svoje účinky, které s ní zákon o mimosoudních rehabilitacích spojuje, zachovává.
IV. ÚS 346/98 12. 10. 1998 Podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci (§5 odst. 1 tohoto zákona), a to u právnické osoby (organizace, orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení na straně žalovaného, postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 o. s. ř. Závěry městského soudu o prekluzi nároku odporují tedy v projednávané věci zásadám logiky, neboť měly-li by tyto závěry obstát, potom by všechna vydaná rozhodnutí ve směru poučovací povinnosti soudů podle ustanovení §5 o. s. ř. postrádala jakýkoli účel a smysl, z pouhého důvodu, že jiné označení žalovaného (např. obec, na místo obecní úřad) by stejně nemohlo nic změnit na faktu prekluze uplatněného nároku ve vztahu k jinak označenému účastníku.
IV. ÚS 304/98 12. 10. 1998 Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř. a ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným, může představovat, a zpravidla také představuje, porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny.
IV. ÚS 87/97 9. 10. 1998 Posouzení otázky, zda ke ztrátě vlastnického práva původního vlastníka došlo v rámci nebo mimo rozhodné období, spadá do pravomoci orgánů veřejné moci, tyto však musí při posouzení okamžiku ztráty vlastnického práva původního vlastníka vycházet z obsahu právních předpisů, platných v době tvrzené ztráty vlastnictví, tedy v posuzovaném případě z právních předpisů, týkajících se tzv. I. pozemkové reformy v celém jejich systému.
IV. ÚS 350/97 9. 10. 1998 Ustanovení §42 zákona č. 283/1993 Sb. , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může státní zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při uzavírání smlouvy nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, je ustanovením aplikovatelným i na spory o eventuální neplatnost dohod o vydání a převodu majetku, které byly uzavřeny v procesu privatizace. V souvislosti s tím je třeba uvést, že §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je třeba interpretovat tak, že tímto ustanovením je vyloučen přezkum rozhodnutí o privatizaci ve správním soudnictví, nelze z něj však vyvozovat nepřípustnost přezkumu platnosti smluv uzavřených v procesu privatizace podle §47 tohoto zákona o vydání a převodu majetku v občanskoprávních řízeních zahájených na návrh státního zástupce podle §42 zákona č. 283/1993 Sb., ...
IV. ÚS 171/97 8. 10. 1998 V případě registrace církví a náboženských společností a registrace změn údajů uvedených v §12 a 13 zákona č. 308/1991 Sb. , o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, jde o vztah mezi státem a náboženskou společností, a je tedy zjevné, že je to pouze církev sama jako celek, která je nositelem subjektivního práva svědčícího jí vůči státu a jíž přísluší práva, jichž se mohla registrace změn dotknout, a je vyloučeno, aby toto právo příslušelo jednotlivým členům náboženské společnosti (byť se jednalo o její funkcionáře) nebo jejím jednotlivým obcím. Uvedenou zjevnost by nemohlo ovlivnit ani zjištění potvrzující správnost tvrzení stěžovatelů o tom, že žadatelé o registraci změn nebyli k tomto úkonu legitimováni. Za tohoto stavu nelze v postupu vrchního soudu, který řízení o žalobě zastavil s odůvodněním, že žaloba byla podána osobami neoprávněnými, spatřovat porušení čl. 1 , 4 a 90 Ústavy České republiky , ani zásah do práv stěžovatelů na soudní ochranu ( čl. ...
II. ÚS 113/97 8. 10. 1998 Požádá-li účastník řízení o připuštění dovolání, postupuje v souladu s §239 občanského soudního řádu. Pokud odvolací soud jeho návrhu nevyhoví, má účastník řízení (odvolatel) možnost obrátit se na dovolací soud podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu. Jestliže této zákonné možnosti nevyužije, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu), a ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná.
I. ÚS 141/98 7. 10. 1998 Objektivní existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu, - pro aplikaci obou uvedených pojmů je třeba respektovat restituční charakter obou zákonů (č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., v platném znění) spolu se specifickými rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznaná lidská práva a svobody zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku, - restituční zákon je třeba vzhledem k historickým i faktickým podmínkám chápat jako lex specialis, kterým stát vrací majetek fyzickým osobám - vlastníkům či jejich právním nástupcům, jimž byl majetek odňat zásahem státu, i když jen jako částečné odčinění křivd, které utrpěli; nejen ustanovení, ale i koncepci příslušných restitučních předpisů, je nutno jako specifikum respektovat, - pojem tísně je třeba interpretovat v širších souvislostech a tedy i v závislosti na politickém nátlaku let 1948 - 1989. Tento politický nátlak nelze chápat jako jednorázov ...
II. ÚS 372/97 7. 10. 1998 Podáním žaloby u soudu se má za to, že došlo k uplatnění nároku oprávněnou osobou ve smyslu §9 odst. prvý zák. č. 229/1991 Sb. u pozemkového úřadu, neboť nelze přehlédnout, že soudy pro něž platí zásada iura novit curia, rozhodnou, že vlastně nejsou pravomocné a věc postoupí v době po uplynutí lhůty dle §13 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., příslušnému pozemkovému úřadu. Byl-li návrh podán u soudu ve lhůtě dle §13 odstavec čtvrtý zák. č. 229/1991 Sb., t. j. k 31. 1. 1993, a soudem byl postoupen pozemkovému úřadu po lhůtě, lze to stěží vykládat k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou v uvedenou zásadu obrátili a pro který navíc platí §1 a §6 o. s. ř., v němž se výslovně soudům ukládá postupovat tak, aby byla zajištěna spravedlivá, rychlá a účinná ochrana práv a oprávněných zájmů.
II. ÚS 285/97 7. 10. 1998 Zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve svém úvodním ustanovení §1 neváže ochranu základních lidských práv a svobod výlučně na Českou republiku vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na občanská politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Všeobecně, ale nikoli nad rámec čl. 10 Ústavy. Proto kromě výše citovaného čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 je nutno mít na vědomí i ustanovení čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. O naléhavosti případného restitučního odstranění represivních opatření svědčí i ustanovení §30 odst.2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předp ...
I. ÚS 253/98 6. 10. 1998 Z ustanovení §5 odst. 2 písm. a) zákona o půdě vyplývá, že "osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí: právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví ČSFR, ČR nebo SR právo hospodaření nebo právo trvalého užívání". Podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě osoba, která je povinna poskytnout náhradu za znehodnocení nemovitosti, je vymezena shodně jako v těch případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost vydat. V obou případech se jedná o subjekt, který vydávanou nemovitost drží ke dni účinnosti zákona o půdě. Smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady za znehodnocené vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby, jimž svědčí povinnosti je vydat. S tímto právním názorem je konformní také Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, podle něhož ustanovení §5 zákona o půdě je třeba interpretovat tak, že "povinnou osobou je tedy právnická osoba, která nemovitost drží" (s ...
I. ÚS 460/97 6. 10. 1998 Stěžovatelům (účastníkům řízení) nemůže být přičítáno k tíži, že prokazetelně podané faxové podání nebylo v soudní evidenci nalezeno. Je proto nutno vycházet z presumpce, že tímto faxovým podáním bylo dovolání, které stěžovatelé následující den podle §42 odst. 3 občanského soudního řádu doplnili předložením jeho originálu, skutečně podáno.
I. ÚS 340/96 6. 10. 1998 Ústavní soud nesouhlasil s výkladem odvolacího soudu k §5 odst. 1, který usoudil, že nikdo (tj. osoba povinná) nemůže převést na jiného více práv než kdy měl (osoba oprávněná) a dovolával se v té věci obecné zásady právní. Přes zcela jasné a nepochybné vyjádření vůle zákonodárce, který stanovil: "Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odst. 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá", opomenul odvolací soud při výkladu zásady "nemo plus iuris transfere potest quam ipse habet", že tato zásada stanoví, že nikdo nemůže převést více práva než sám má, čili že tato zásada se vztahuje jen k osobě povinné, protože osoba oprávněná práva nabývá, a to není touto zásadou nijak dotčeno.
III. ÚS 87/98 1. 10. 1998 Trestní řád je procesní předpis, který má pro trestní řízení naprosto zásadní význam a je to právě on, který tento proces řídí, upravuje a vymezuje. Jeho součástí je i namítané ustanovení §66, které pojednává o pořádkové pokutě, důvodech jejího uložení a její výše. Z dikce, které toto ustanovení obsahuje, potom zcela zřejmě a jednoznačně plyne, že takovéto ustanovení lze orgány činnými v trestním řízení užít za základního předpokladu, totiž tehdy a jenom tehdy, jestliže trestní stíhání dospělo minimálně do stadia přípravného řízení. Tedy do takového stadia, které svůj začátek odvozuje od zahájení trestního stíhání, případně od provedení neodkladných nebo neopakovatelných úkonů (§160 odst., 1, 2 tr.ř.).
III. ÚS 187/98 1. 10. 1998 Z pohledu své judikatury, od níž nemá Ústavní soud důvod se odchýlit, osvědčení o státní a národní spolehlivosti, dále potvrzení o propuštění z vazby a zastavení trestního stíhání, jakož i potvrzení o neexistenci trestního řízení proti právnímu předchůdci stěžovatelky, jež byly vydány k tomu kompetentními orgány před přijetím konfiskačního výměru, opodstatňují závěr, dle něhož byl takovýto výměr vydán zjevně v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Nadto se, jak správní orgán, tak ani obecný soud nijak nevypořádal s důkazy, předloženými ve správním a soudním řízení stěžovatelkou, jež osvědčují neprovinění se jejího právního předchůdce proti československému státu v období nesvobody. Takovýto postup obecného soudu i správního orgánu zakládá dotčení na základním právu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (III. ÚS 84/94, III. ÚS 355/96, III. ÚS 205/97). Součástí ústavn ...
III. ÚS 164/98 1. 10. 1998 Rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§66 tr. ř.) je ex lege v zásadě podrobeno přezkumnému řízení (§66 odst. 4 zákona), a proto - z důvodů již dříve vyložených (III. ÚS 86/98) - podléhá přezkumu vyšším soudem i tehdy, bylo-li vydáno odvolacím soudem, u něhož řízení zpravidla končí, neboť zásada přezkumu rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů náleží k základním ústavním principům spravedlivého procesu (tj. stanoveného postupu viz čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
IV. ÚS 170/98 1. 10. 1998 Rozhodnutí o přerušení správního řízení je rozhodnutím procesní povahy. I když se tímto rozhodnutím do jisté míry mění stěžovatelova procesní pozice, nejsou ještě dotčena jeho hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natožpak práva zaručená Ústavou České republiky. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti němuž je právo na soudní ochranu zaručeno, stejně jako u rozhodnutí o předběžných opatřeních. Za daného stavu nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv. Pojem jiného zásahu orgánů veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému řízení; z této skutečnosti pak musí vyplynout, ...
IV. ÚS 189/98 28. 9. 1998 K podstatným znakům toho, co je v teorii, vztahující se ke skladbě spisovné češtiny, označováno jako výpověď (o něčem), náleží i to, že má vždy nějakou komunikativní funkci, tj. jest míněna a "platí" vůči adresátovi kupř. jako oznámení, otázka, výzva apod. Interpretace výpovědi, tedy i výzvy, je jazykově chápána jako porozumění tomu, co se v ní říká a proč (s jakým cílem, záměrem) byla produkována. Důkazem úspěšnosti její správné interpretace jsou adekvátní reakce adresáta, jak tomu bylo nepochybně i v daném případě, kdy na slova "sdělení našeho eventuálního nároku na ." reagoval vedlejší účastník tak, že se stěžovatelem jednal jako s oprávněnou osobou. Jiným důkazem správné interpretace záměru, s jakým je výzva produkována, bývá i to, že adresát použije slova vystihujícího právě sledovaný záměr, což se v projednávané věci stalo tím způsobem, že vedlejší účastník sám použil pojmu restituční nárok. Cílem výpovědi s funkcí výzvy je přimět adresáta k realizaci nějaké činnosti, k čemuž v d ...
IV. ÚS 365/97 25. 9. 1998 V případě, kdy soudem aplikovaný právní předpis (zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), neobsahuje speciální úpravu počítání času, je třeba za stavu, kdy konec lhůty připadl na neděli, vycházet z obecného pravidla počítání času, které platí jak pro lhůty hmotněprávní, tak pro lhůty procesní, totiž z pravidla, že posledním dnem lhůty se stává nejbližší následující pracovní den.
III. ÚS 161/98 24. 9. 1998 Jestliže ústavní stížnost směřuje proti nepravomocnému rozhodnutí obecného soudu a jestliže stížnostní soud právní názor nižšího soudu přiměřeným a dostatečně zřejmým způsobem korigoval, základní problém ústavnosti (tvrzené protiústavnosti) byl takto obecnými soudy samotnými způsobem ústavně přijatelným vyřešen, a tím také odpadl důvod pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů.
III. ÚS 139/98 24. 9. 1998 1. Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. 2. Změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. 3. V posuzované vě ...
III. ÚS 125/98 24. 9. 1998 Procesní postavení nezletilých účastníků v řízení před soudem je potud specifické, že je omezeno obligatorními podmínkami plynoucími z ustanovení zákona (§9 o. z., §19 o. s. ř.), nehledě již ani k tomu, že další ustanovení zákona (§178 odst. 2 al. 2 o. s. ř.) podmiňuje výslech nezletilých před soudem podmínkou vhodnosti, což zejména v řízení před novelou zákona o rodině přirozeně sluší vztáhnout i na případný jejich výslech jako (svým způsobem omezených) účastníků řízení. Po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své rodiče ctít a respektovat (§35 zák. č. 94/1963 Sb., ve znění zák. č. 91/1998 Sb.), zatímco rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu dětí) je přikázána oběma rodičům (§34 téhož); proto také, pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti (§44 téhož), není - ani při plném respektu k právům samotných nezletilých - zákonného, tím méně pak ústavně právní ...
IV. ÚS 161/98 24. 9. 1998 Pokud je podjatost spatřována v procesním postupu soudce zpravodaje, je nutno zdůraznit, že obsahem rozhodování podle §36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, není procesní přezkum, nýbrž posuzování případného poměru soudce k věci, resp. k účastníkům, vedlejším účastníkům a jejich zástupcům.
III. ÚS 258/98 24. 9. 1998 Podle současné právní úpravy má přednosta okresního úřadu v řízení před Ústavním soudem aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení právního předpisu (jednotlivého ustanovení) vydaného obcí v její samostatné působnosti (§64 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), když nepřímou novelizací zákona o obcích (č. 367/1990 Sb.) zákonem o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) pravomoc Ústavního soudu k posuzování jiných opatření" obecního zastupitelstva nebyla založena; a tuto pravomoc ani nejširším výkladem posléze označeného zákona nelze dovodit. Nadto - v posuzované věci - je zřejmé, že napadené rozhodnutí, přesněji záměr, obecního zastupitelstva v Domašově nad Bystřicí, nemá charakter aktu s obecnou závazností nebo alespoň směřující proti skupině osob, nebot` vyjadřuje záměr obec (v budoucnu) upravit, resp. založit individuální právní vztah mezi ní a kupujícím.
Pl. ÚS 1/98 22. 9. 1998 2 Zákonem č. 116/1994 Sb. došlo k rozšíření restitučních nároků v době, kdy se s tím majetkem, který byl dodatečně zahrnut do restitucí, mohlo již dříve volně nakládat. Protože došlo k nové změně vlastnických poměrů, musel zákon č. 116/1994 Sb. tuto situaci řešit tak, aby nezaložil ve svých důsledcích nové majetkové křivdy v nově konstituovaných vlastnických vztazích. Právě ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. takové případy řeší. V důsledku této právní úpravy nedochází k absolutnímu zániku restitučního nároku, nýbrž pouze k nemožnosti věc vydat, a to při zachování nároku na finanční náhradu. Tímto přístupem je brán zřetel jak na zájmy restituentů, tak na zájmy nových vlastníků věci nabyté v souladu se zákonem, tj. v procesu privatizace. Přijetím navrhovaných změn by naopak byl navozen protiústavní stav právní nejistoty na straně stávajících vlastníků, kteří zcela legálně nabyli svých vlastnických práv v rámci procesu privatizace. Stěžovatelé vyslovili při ústním jednání před ...
I. ÚS 18/98 22. 9. 1998 Pokud stěžovatel označil vedlejšího účastníka v žalobě jako "obecní úřad" a v průběhu řízení jako "obec" a soud prvního stupně to přijal jako upřesnění označení účastníka ze strany stěžovatele, postupoval soud správně. Pokud odvolací soud toto pochopil jako návrh na záměnu účastníka a rozsudek soudu prvního stupně zrušil, došlo z jeho strany k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud pak soudy řízení zastavily, porušily čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům.
IV. ÚS 298/98 21. 9. 1998 V řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí má katastrální úřad postupovat, jak se konstatuje kupř. v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 35 Ca 37/97 (Soudní rozhledy, 5/1997, str. 123 a násl.), především podle zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §5 odst. 1 tohoto zákona katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, mimo jiné, i to, zda právní úkon, týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva, je určitý a srozumitelný. Zákon č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, sám požadavek určitosti a srozumitelnosti právního úkonu blíže nedefinuje ani neodkazuje na žádný jiný předpis, který by tak činil. V řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí nelze proto automaticky aplikovat výlučně ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon). Tak, jak je ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1995 Sb., ve ...
II. ÚS 91/98 16. 9. 1998 Postupem obecného soudu je porušena zásada spravedlivého procesu, když se soud přesvědčivě nevyrovnal se situací, v níž na jedné straně vznikla povinnost vrátit kupní cenu jako bezdůvodné obohacení z absolutně neplatné kupní smlouvy a na druhé straně povinnost dodatečně zaplatit vyměřenou daň z příjmu.
II. ÚS 151/97 9. 9. 1998 Zrušení rozhodnutí o vzetí do vazby Ústavním soudem je určující i pro rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti navazujícího rozhodnutí o prodloužení vazby.
III. ÚS 53/98 8. 9. 1998 Stěžovatelé v řízení před odvolacím soudem navrhli, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku v případě, že napadený rozsudek okresního soudu potvrdí. Odvolací soud návrh na dovolání zamítl, nicméně v souladu s §239 odst. 2 občanského soudního řádu bylo plně v dispozici stěžovatelů dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat, když vlastní procesní aktivitou si pro to vytvořili podmínky. Jestliže tak stěžovatelé neučinili, nesplnili podmínky pro projednání ústavní stížnosti a současně založili její nepřípustnost. Záleželo plně na vůli stěžovatelů dovolání k Nejvyššímu soudu podat ve stanovené lhůtě, a pokud stěžovatelé tohoto prostředku nevyužili, nevyčerpali všechny procesní možnosti, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje.
I. ÚS 151/96 8. 9. 1998 Pokud stěžovatelka, resp. její právní zástupce, označila v žalobě jako povinnou osobu úřady a nikoliv obec, jde o formální nedostatek, který je odstranitelný a soud měl stěžovatelku v tom smyslu poučit. Pokud tak neučinil a řízení zastavil, porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 13/98 3. 9. 1998 Zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv. Je proto třeba také při interpretaci ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., z jehož dikce plyne, že jeho použití se může dovolávat každý účastník, vycházet z pohledu uvedené ústavní zásady rovnosti. Právnické osoby, mezi něž patří i jednotky územní samosprávy, mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s nimi tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení, který je fyzickou osobou. Skutečnost, že zjišťování poměrů právnické osoby při rozhodování o osvobození od soudních poplatků by mělo být obtížné či nákladné, sama o sobě nemůže být důvodem k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez d ...
Pl. ÚS 40/97 2. 9. 1998 2 Úmluva o právech dítěte, jíž je Česká republika vázána, nestanoví, že by výhody sociálního zabezpečení, tedy i přídavky na dítě, měly být poskytovány bez ohledu na majetkové a jiné poměry ani jinak nekonkretizuje jejich rozsah nebo zásady pro jejich určení a odkazuje na vnitrostátní právo. Vychází zejména v čl. 27 z toho, že základní odpovědnost nesou rodiče či jiné osoby, které se o dítě starají, a státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte.
I. ÚS 92/97 2. 9. 1998 Řízení o restitučních nárocích, jsou specifická tím, že v nich jde o posouzení oprávněnosti nároků uplatněných podle zvláštních (restitučních) zákonů, které sledující odstranění křivd způsobených v minulosti státem. Je proto třeba jim - jako mimořádným nárokům - věnovat zvýšenou pozornost.
II. ÚS 96/97 1. 9. 1998 Soudy jsou tedy oprávněny zkoumat okolnosti spojené s vydáním správního aktu, pokud je pravděpodobné, že správní akty, vydané v letech 1950 - 1955, byly vydány v důsledku politické perzekuce drobných podnikatelů a živnostníků. Podmínkou tohoto postupu pak je, že existuje právně významná skutečnost, která zakládá hmotně právní předpoklad pro důvodné uplatnění restitučního nároku. K problematice restitučních předpisů je tedy nutno přistupovat jako k předpisům speciálním v systému právních předpisů ČR, včetně oprávnění obecných soudů přezkoumávat, zda správní rozhodnutí byla vydána v důsledku politické nesvobody nebo jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení §6 odst.2 ve spojení s §2 odst.1 písm.c) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
II. ÚS 399/97 1. 9. 1998 Pokud se týká okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění pro účely daně z přidané hodnoty (při splnění tří podmínek podle zák. č. 588/1992 Sb.), považuje se za tento okamžik den dodání zboží, který je uveden v kupní smlouvě. Určující je vždy tento den dodání, i když se od něj může den přechodu vlastnických práv lišit. Den uskutečnění zdanitelného plnění není vázán na den nabytí vlastnického práva zboží kupujícím.
I. ÚS 42/97 1. 9. 1998 Ustanovení §34 odst. 1 zákona o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, stanoví, že účastníkem územního řízení o stavební uzávěře je pouze navrhovatel. Teprve novela uvedeného zákona č. 83/1998 Sb. upustila od této úpravy a stanovila, že účastníkem územního řízení, mezi jinými též o stavební uzávěře, je nejen navrhovatel, ale i osoby, jejichž vlastnictví a jiná práva k pozemkům nebo stavbám na nich mohou být rozhodnutím přímo dotčena.
I. ÚS 233/97 1. 9. 1998 Tento žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány. Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené.
IV. ÚS 309/97 31. 8. 1998 Je-li v zákoně přímo určen orgán, který poskytuje finanční náhradu, není žádný důvod pro závěr, že s jedná de facto o povinnost státu. Jestliže o neaplikovatelnosti Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 vůči určité osobě bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 1946, nelze v restitučním řízení toto rozhodnutí nerespektovat.
IV. ÚS 313/98 31. 8. 1998 Ústavní soud se již dříve vyjádřil k problematice obsahové a hodnotové náplně právnického vzdělání bývalých absolventů Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/95 vyhlášeném pod č. 225/1995 Sb. , i když v souvislosti s kvalifikačními předpoklady pro výkon advokacie. Ústavní soud v citovaném nálezu zvažoval, zda vzdělání na některé z fakult Vysoké školy SNB je či není obsahově shodné se vzděláním na právnické fakultě a dospěl k závěru, že nelze dovodit shodu cílů, obsahu a metod výuky, jakož i požadavků kladených na studenty Vysoké školy SNB v porovnání se studenty právnických fakult. Zřízení Vysoké školy SNB nebylo chápáno jako náhrada právnické fakulty, ale jako prostředek ke zvýšení kvalifikace nikoli univerzálně-právní, ale rezortně-specifické. Smyslem a účelem povinného zastoupení podle §250a občanského soudního řádu je, aby žalobci, který sám nemá právnické vzdělání nebo u kterého tohoto vzdělání nedosáhl jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná, s ...
II. ÚS 436/97 26. 8. 1998 Změna obchodního jména při nezměněném datu založení společnosti, předmětu podnikání a zachování téhož IČO není zánikem, resp. vznikem nové společnosti, která by v případě, že k ní dojde v rámci nalézacího řízení, soudům pro účely řízení o výkon rozhodnutí umožňovala zamítnout návrh na výkon rozhodnutí z důvodu nemožnosti přihlížet k přechodu práv a povinností z jedné právnické osoby na druhou před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
Pl. ÚS 14/98 25. 8. 1998 2 Ustanovení §14 odst. 1 písm. o) a §17 zákona o obcích zakládají pravomoc obce přijímat obecně závazné vyhlášky v místních záležitostech veřejného pořádku. Podle §48 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze těmito obecně závaznými vyhláškami obcí stanovit skutkové podstaty přestupků. Rozsah předmětu takovéto právní regulace obcí je však omezen základními právy a svobodami, plynoucími z ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, jakož i a na ně navazujícími zákony. Podle ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, přičemž dle čl. 26 odst. 2 Listiny podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností může stanovit pouze zákon. Čl. 12 odst. 1 Listiny zaručuje nedotknutelnost obydlí, přičemž omezení tohoto práva dle čl. 12 odst. 3 Listiny lze založit pouze zákonem. V českém právním řádu nebyl vydán zákon, jenž by umožňoval omezit okruh podnikatelských a pohostinských zařízení, oprávněných provo ...
III. ÚS 195/98 25. 8. 1998 V zákoně č. 83/1990 Sb. , o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, je jednoznačně (s výjimkou odborů) vznik sdružení občanů založena tzv. registračním principu, kdy příslušný orgán (Ministerstvo vnitra) rozhoduje o registraci sdružení a jeho stanovách. Registrací se stanovy sdružení stávají závaznými a závazně upravují otázky, jejichž úprava byla stanovám svěřena. Stanovy nemají tudíž povahu "soukromé listiny", ale jsou závazným dokumentem, u něhož sice neplatí princip formální publikace jako u zákona, u něhož sice neplatí princip formální publikace jako u zákona, jehož obsah musí být prokázán, avšak jsou závazné. Jestliže tedy v §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. je stanoveno, že ve stanovách jsou obsažena ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, vyplývá z toho zcela jednoznačně, že právě a jedině stanovy upravují vnitřní strukturu a postavení jednotek této struktury včetně jejich právní subjektivity.
III. ÚS 181/98 17. 8. 1998 K podání ústavní stížnosti je oprávněn ten, kdo nedocílil ochrany tvrzených práv uvnitř soustavy obecných soudů při vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně práv poskytuje.
IV. ÚS 331/98 14. 8. 1998 Představuje-li demokracie pojmově vládu lidu a sleduje-li lid ve svých sociálních seskupeních různorodé, dokonce i protichůdné zájmy, potom skutečnost, že tyto zájmy jsou organizovány prostřednictvím jednotlivých, svými programy a cíli buď podobných nebo naopak odlišných stran, ukazuje se jako zcela přirozený a také nevyhnutelný důsledek etablování demokratického politického systému. Jinými slovy, existuje-li ve společnosti heterogenita zájmů a potřeb, potom jedním ze základních způsobů, jak tyto zájmy a potřeby uspokojit a institucionalizovat tak vůli lidu, je konstituování politických stran, a to přirozeně s vědomím, že té či oné straně se dostane většího či menšího podílu na politické moci. Přes svou určující roli v sociálním a politickém dění nepředstavují však politické strany jediný prostředek organizování neheterogenních zájmů i jejich kontroly, neboť tyto zájmy jsou prosazovány a dokonce integrovány pomocí celé řady jiných forem, např. odborů, intermediálních a zájmových organi ...
I. ÚS 466/97 13. 8. 1998 Bylo by v rozporu se zásadou právní jistoty věřitele, kdyby na základě hmotně právní námitky proti rozhodnutí správce daně o řádném opravném prostředku a jemu předcházejícímu exekučnímu příkazu, tj. proti rozhodnutím procesní povahy - uplatněné až ve stadiu výkonu rozhodnutí - došlo k jejich meritornímu přezkoumání a případně i k zániku vykonatelnosti rozhodnutí ve věci.
I. ÚS 55/98 12. 8. 1998 Ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno interpretovat v kontextu s ustanovením §4 odst. 2 citovaného zákona. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ustanovení §20 odst. 1 je systematicky zařazeno do části třetí zákona č. 87/1991 Sb., označené jako "Oblast trestněprávních vztahů", a ustanovení §4 do hlavy první, označené jako "Občanskoprávní vztahy". V tomto případě totiž není rozhodující systematické zařazení obou ustanovení, nýbrž jejich vzájemná provázanost prostřednictvím citovaného odkazu. Ustanovení §20 zákona se tedy sice zásadně vztahuje na oblast trestně právních vztahů, bližší vymezení povinných osob je však přenecháno ustanovení §4 tohoto zákona.

Za rok 1998 bylo zveřejněno 234 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 2 z celkem 5 stran,
v čase 0.000234 sekundy z toho 0.000176 sekundy NoSQL databáze - scan 2120 záznamů.