Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1998

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 93/98 28. 4. 1998 O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, který stanoví, že "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení", může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor; práva podat dovolání podle §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že "Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam", však nevyužil.
II. ÚS 250/96 28. 4. 1998 1. Zákon č. 42/1992 Sb. , o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, (tzv. transformační zákon) a zákon č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (tzv. zákon o půdě ) užívají sice stejného pojmu oprávněné osoby, neznamená to však, že obsah tohoto pojmu je totožný a že by šlo o tentýž okruh osob. Je-li fyzická osoba oprávněnou osobu podle transformačního zákona , neznamená to ještě, že je oprávněnou osobou podle zákona o půdě a naopak. 2. Pravomoc soudů je upravena v §7 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. V tomto ustanovení tak zákon vyslovuje obecnou pravomoc soudů k proj ...
IV. ÚS 203/97 24. 4. 1998 Smyslem a funkcí řízení o ústavních stížnostech je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ke kterému již došlo, přičemž stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud se stěžovatel ve svém návrhu domáhá zákazu pokračování v zásazích do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak má na mysli pouze další možné budoucí zásahy obdobného druhu. V rámci svých zákonem svěřených kompetencí může Ústavní soud v případech, bylo-li ústavní stížnosti vyhověno a jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívá v jiném zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval [§odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], nebo může případně vydat předběžné opatření za podmínek stanovených v ustanovení §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., spočívající v příkazu orgánu veřejné moci, aby v zásahu nep ...
IV. ÚS 463/97 23. 4. 1998 Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů. Účel trestu, vymezený v ustanovení §23 trestního zákona, je koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Jde totiž o to, že generální prevence, která vychází z prevence individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním potenciálním pachatelům - platná právní úprava tak výslovně zdůrazňuje závislost generální prevence na prevenci indiv ...
II. ÚS 20/98 23. 4. 1998 Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jsou lidé svobodní, což znamená nejen, že mohou činit vše, co jim není zákonem zakázáno, nýbrž i to, že nesou odpovědnost za své jednání. Podle čl. 18 odst. 1 Listiny má každý právo obracet se na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu. Petice je zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu, který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat. Proto petent, který vyslovuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu, musí počítat s tím, že orgán veřejné moci je povinen petici nejen přijmout, nýbrž i posoudit její obsah a písemně na ni odpovědět, popř. postoupit její vyřízení příslušnému orgánu. Petiční právo není právem neomezeným. je omezeno jednak kautelami obsaženými v samotném čl. 18 Listiny , dále pak inherentními hranicemi základních práv a svobod. V tomto smyslu má každý právo na ochranu osobní cti, dobré pověs ...
Pl. ÚS 22/97 21. 4. 1998 2 Podle zákona o obcích (zákon č. 367/1990 Sb.) může obec vydávat vyhlášky k plnění úkolů samosprávy. Tyto vyhlášky musí být v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy, vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení; co je takto upraveno, nemohou obce upravovat odchylně.
I. ÚS 287/96 15. 4. 1998 Ústavní soud respektuje zásadu volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Podle ust. §81 zákona č. 182/1993 Sb. však není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních. Stěží lze jednoznačně přisvědčit právním závěrům soudů, že provedení demolice domu státem nelze (v souzené věci) považovat za převzetí věci bez právního důvodu ve smyslu ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Jestliže demolici stavby bez souhlasu a vědomí spoluvlastníků provedl na své náklady stát, ipso facto stavbu bez právního důvodu - byť třeba na krátkou dobu - převzal, čímž došlo k naplnění ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Převzetí věci bez právního důvodu samo o sobě pojmově vylučuje vznik vlastnického práva na straně subjektu, který se takto věci bez právního důvodu ujal. Pokud by bylo i pro tyto případypožadováno, s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., splnění podmínky přechodu věci do vlastnictví státu, bylo by nepochybně ustanovení §6 odst. 2 cit. zákona ustanovením s prázdným ...
I. ÚS 471/97 15. 4. 1998 Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod garantuje ochranu každého před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Postup soudů, které v souladu se zákony, zejména se zákonem o rodině, rozhodují o úpravě práv a povinností k nezletilému dítěti, není možno považovat za zásah neoprávněný, neboť je zákonem dovolen.
I. ÚS 77/98 14. 4. 1998 Podle §230 odst. 1 o. s. ř., účinného před 1. 1. 1992, je návrh na obnovu řízení nutno podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit. V dalším řízení proto okresní soud zaměřil dokazování na zjištění okamžiku, kdy se stěžovatel o důvodu obnovy dozvěděl a na okamžik, od kterého mohl tento důvod uplatnit. Z důkazního řízení vyplynulo, že stěžovatel se o důvodu obnovy dozvěděl v listopadu 1965. Okresní soud proto dovodil, že počínaje blíže nezjištěným dnem v listopadu 1965, kdy byl stěžovatel Ministerstvem zahraničních věcí USA informován o postupu našich orgánů veřejné moci ve věci jeho dědictví, mohl stěžovatel svůj návrh u orgánů tehdejší ČSSR uplatnit. Tuto možnost opírá okresní soud o skutečnost, že stěžovatel byl už od 12. 8. 1963 státním občanem USA, přičemž zároveň téhož dne pozbyl státní občanství ČR, a dále o skutečnost, že stěžovatel v souvislosti s opuštěním republiky údajně nebyl nijak tre ...
II. ÚS 227/97 10. 4. 1998 Našla-li správa věznice způsob, jak svobodu projevu židovského náboženského vyznání zajistit, když stěžovateli, který zde byl ve výkonu vazby, umožnila, aby dostával požadovanou košer stravu zvenku, nenarušila tím v žádném případě ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod z toho důvodu, že ji měla poskytovat sama. Pokud by takový způsob neumožnila, např. z důvodu nebezpečí ohrožení účelu vazby, bylo by nutno posoudit možnosti státu zajistit jiný způsob košer stravování. V daném případě to však nutné nebylo, neboť byla zvolena doprava stravy pro obviněného do věznice zvenčí.
III. ÚS 240/97 9. 4. 1998 V projednávané věci nutno především odkázat na již učiněné rozhodnutí Ústavního soudu, pod sp. zn. II. ÚS 347/96 s tím, že na závěrech z něho plynoucích nelze nic měnit a že skutečnosti z nich vyvozené dopadají i na nyní projednávaná rozhodnutí a tedy i na postup porušující ústavnost, užitý již v době, kdy stěžovatel byl vzat do vazby. Samotné trestní stíhání obviněného - stěžovatele se v daném případě opíralo o nezákonné opatření důkazů (vykonaná domovní prohlídka, kterou byly opatřeny důkazy proti stěžovateli, byla vykonána protiústavním postupem - jak bylo zjištěno a konstatováno jiným rozhodnutím Ústavního soudu - sp. zn. III. ÚS 287/96). Takovýto protiústavní (a tedy i procesně neúčinný) postup měl vést soud I. stupně k tomu, aby stěžovatele do vazby nebral a následně soud odvolací k tomu, aby stěžovatele z vazby propustil.
III. ÚS 68/98 9. 4. 1998 Návrh na přezkum správního rozhodnutí mimo odvolací řízení, stejně jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona v trestním řízení, není posledním prostředkem k ochraně práva podle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu ( §72 odst. 2 ).
III. ÚS 65/98 9. 4. 1998 Ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, umožňuje sice - za splnění týmž ustanovením daných podmínek - ingerenci Ústavního soudu do dosud nepravomocně skončeného řízení, to však za předpokladu, že ke značným průtahům dochází v řízení o opravném prostředku (nikoli tedy o prostředku k ochraně práva vůbec - §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ); takovým prostředkem dlužno však rozumět procesní (opravný) prostředek v řádném instančním postupu a v jedné soustavě orgánů veřejné moci a nikoli jiný prostředek v řízení odlišném a instančně zcela odděleném.
III. ÚS 380/97 9. 4. 1998 Jestliže se na rozhodování o privatizaci ustanovení o správním řízení nevztahuje ( §10 odst. 3 al. 1 zákona č. 92/1991 Sb. , v platném znění), je zřejmé, že proces privatizace má charakter volného výběru mezi přihlášenými uchazeči, že kritéria stanovená usnesením vlády (č. 212 z 9. dubna 1997 ve znění č. 810 ze 17. prosince že podáním nabídky uchazečům o privatizaci nevzniká právně (nadto ústavněprávně) vynutitelný vztah. Za současného právního stavu je tudíž věcí státu, koho z uchazečů vybere, a kterým z kritérií dá přednost apod., přičemž výše (a způsob) finanční nabídky nemusí být vždy kritériem podstatným či upřednostňujícím. Z hlediska formálních podmínek ústavní stížnosti je však podstatné, že nejde-li při privatizaci o výběr uchazečů v režimu správního řízení, nelze ani nejširším výkladem vyvodit stěžovatelovo procesní postavení (jakoby) účastníka předchozího řízení; je proto zřejmé, že stěžovatel v posuzované věci podmínku účastenství v řízení (pro absenci řízení vůbec) nesplňu ...
IV. ÚS 458/97 8. 4. 1998 Zákon o Ústavním soudu v §72odst. 1 písm. a) taxativně vymezuje rozsah osob oprávněných k podání ústavní stížnosti. Těmito oprávněnými osobami mohou být jen fyzické nebo právnické osoby, nikoliv orgány státu, tedy například správní orgány.
IV. ÚS 114/98 7. 4. 1998 Zrušením podmínky trvalého pobytu v České republice v ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. se otevřela možnost majetkové rehabilitace další skupině oprávněných osob, které byly dříve z této možnosti vyloučeny. Právě z důvodu respektování rovných práv všech občanů, tedy i občanů České republiky trvale žijících v cizině, byl těmto osobám nově založen nárok na majetkovou restituci. K naplnění ústavních principů rovnosti a nediskriminace bylo třeba, aby nové skupině oprávněných osob byla garantována možnost domáhat se svých práv, a proto Ústavní soud zrušil i část ustanovení §5 odst. 2 a 4 citovaného zákona , jak podrobně odůvodnil v uvedeném nálezu. Neuplatnila-li oprávněná osoba svůj nárok na vrácení nemovitosti ve lhůtách pro ni relevantních, její nárok zanikl a konstatovaným nálezem Ústavního soudu pouze rozšiřujícím okruh oprávněných osob nemohl být obnoven, nenáležela-li k osobám, které z důvodu diskriminační pod ...
III. ÚS 493/97 7. 4. 1998 Rozhodování správních orgánů podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se tento zákon vztahuje, je rozhodování o předběžné otázce, které je podle §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ze soudního přezkumu vyloučeno. Nejde o rozhodování ve věci samé a pro potřeby řízení před Ústavním soudem není splněna podmínka vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Podle §245 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu posoudí soud i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumávání stanoven zvláštní postup.
I. ÚS 455/97 6. 4. 1998 Stanovení dvou rozdílných věkových hranic pro možnost požádat o odklad základní (náhradní) vojenské služby není porušením principu rovnosti občanů podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod . Požádat o odklad do věku 25 let lze jak z důvodu přípravy na povolání, tak z důvodů hodných zvláštního zřetele. Požádat o odklad z důvodu studia na vysoké škole lze do věku 30 let, nejedná se však o vymezení žádné určité sociální skupiny, neboť ke studiu na vysoké škole má rovný přístup každý. Stát zde vyjadřuje pouze zájem na tom, aby občané, kteří zahájili studium na vysoké škole v pozdějším věku, měli možnost v řádném termínu školu dokončit. Bere na vědomí, že u studujících vysokých škol je časové rozmezí od věku ukončené povinné školní docházky k ukončení přípravy na povolání delší než u ostatních a vyjadřuje to posunutím časového limitu z 25 na 30 let. Zákon nestanoví, že tito občané jsou automaticky základní (náhradní) vojenské služby zproštěni.
III. ÚS 456/97 2. 4. 1998 2 Doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat, či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala, jak je v osvědčení uvedeno.
III. ÚS 425/97 2. 4. 1998 Otázka závaznosti nálezů Ústavního soudu, která, navzdory tomu, že představuje conditio sine qua non ústavního soudnictví, přináší za současného právního stavu nemálo obtíží. Problémy spojené s jejím výkladem, zejména a především ve vztahu k jurisdikci obecných soudů kteréhokoli stupně zůstávají - v teorii i v praxi - stále nevyjasněny z řady příčin; patří k nim nekonzistentnost samotných procesních předpisů (v obou odvětvích obecné justice), které s jurisdikcí (a kasační pravomocí) Ústavního soudu nepočítají a pro případ zrušení rozhodnutí obecného soudu nálezem Ústavního soudu přímý procesní postup pro následné řízení nestanoví. Všechny naznačené sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti nálezů Ústavního soudu, nikoli však závaznosti, která - konkrétní a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká; vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak se ostatně rozumí ...
III. ÚS 422/97 26. 3. 1998 Z nálezu Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 3. října 1996 sp. zn. II. ÚS 120/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6, vydání 1., č. 92, Praha, C. H. Beck 1997) nikterak (přímo či nepřímo) neplyne, že by Ústavní soud lhůtu stanovenou zákonem v restitučních věcech pokládal ze lhůtu procesní.
Pl. ÚS 45/97 25. 3. 1998 2 Je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Stanovení tzv. "rozhodného období", konkrétně jeho počátku k datu 25. 2. 1948, se opírá o rozumné a objektivní důvody, když zákonodárce byl nucen jasně vymezit časovou hranici, za kterou již zásadě nelze jíž bez nebezpečí dalšího řetězení odškodnění až do doby předmnichovské republiky či ještě dále.
II. ÚS 111/97 24. 3. 1998 Požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání nemovitostí podle zák. č. 229/1991 Sb., i když její pozdní uplatnění má za následek zánik práva. Nasvědčuje tomu i dikce §9 odst.1 zákona, podle které se již předpokládá oprávněnost oprávněné osoby a povinnost povinné osoby a dikce §13 odst.4 zákona, která předpokládá splnění podmínek §6 zákona. Písemná výzva, i když není součásti práva na vydání nemovitostí, je podmínkou pro jejich vydání. Zákon sám nestanoví začátek lhůty k uplatnění výzvy, nýbrž pouze konečný časový limit pro její uplatnění. Proto k řádnému uplatnění výzvy může dojít i před účinností zákona. Předčasné uplatnění výzvy, bylo-li řádně a prokazatelně doručeno zákonem předepsaným adresátům, nemůže jí odebrat zákonem stanovené účinky za předpokladu splnění všech ostatních zákonných podmínek. Zakládá proto oprávněné osobě právo na vydání nemovitostí. Pochopitelně, že jejich vydání je možno realizovat až po účinnosti zákona.
II. ÚS 122/96 24. 3. 1998 Revizní princip, který ovládá ex offo odvolací řízení ve smyslu ustanovení §254 tr. ř. znamená, že odvolací soud se v konečném výroku i jeho odůvodnění musí vypořádat se všemi námitkami odvolatele (stěžovatele), uplatněnými v odvolání. Odvolací soud však není povinen důsledně provádět veškeré důkazy navrhované obžalovanými, ale je pouze povinen ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení.
II. ÚS 247/97 24. 3. 1998 Nároky, které vyplynuly z majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v tzv. rozhodném období, jakož i otázky postupu při jejich uplatňování, upravují především ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, avšak pouze tehdy, nejde-li o případy, na něž se vztahuje zvláštní zákon, tedy i zákon č. 403/1990 Sb. , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (srov. §1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ). Jakkoli zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 Sb. mají společné to, že jako restituční zákony směřují k odstranění následků majetkových křivd, nelze tento jejich vztah chápat jako vztah speciálního k obecnému, tedy tak, že zákon č. 87/1991 Sb. by "doplňoval" zákon č. 403/1990 Sb. i tam, kde případ evidentně spadá pod režim zákona č. 403/1990 Sb. Přešlo-li tedy vlastnictví k věcem na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. , o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sekt ...
III. ÚS 296/97 17. 3. 1998 Povinnost plynoucí státu z ústavně zaručených práva na právní pomoc ( čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ) je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb. , o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout.
II. ÚS 75/98 17. 3. 1998 Ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, neznamená, že je možno do rozhodovací činnosti Ústavního soudu přenášet jednotlivé instituty občanského soudního řádu . Citovaný paragraf připouští pouze přiměřené použití soudních řádů. Jelikož zákon č. 182/1993 Sb. připouští obnovu řízení pouze podle oddílu pátého, hlavy druhé, tj. řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky pro spáchání velezrady, není obnova řízení v jiných případech možná.
Pl. ÚS 41/97 11. 3. 1998 2 Přestože §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nestanoví, že pozemkový úřad má při zřizování věcného břemene rozhodovat také o náhradě za omezení vlastnického práva, může se dotčený vlastník domáhat práva na poskytnutí náhrady přímo s odvoláním na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aniž by bylo nezbytně nutné, z hlediska ústavní jistoty, toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly.
IV. ÚS 466/97 11. 3. 1998 2 Je-li podle článku 2 Ústavy ČR státní moc vykonávána i prostřednictvím orgánů moci soudní a vykonávají-li podle článku 81 Ústavy ČR soudní moc jménem republiky nezávislé soudy, potom právu na projednání věci "bez zbytečných průtahů"odpovídá povinnost právě obecných soudů naplňovat tuto stěžejní zásadu spravedlivého procesu, aniž by pro účely řešení otázky plnění či neplnění uvedené povinnosti ze strany obecných soudů byla soudní moc členěna na jurisdikční a správní složku.
Pl. ÚS 21/97 10. 3. 1998 2 Novela zákona o obcích a přestupkového zákona, tj. zákon č. 279/1995 Sb., byla vydána s cílem umožnit obcím přijímat účinná opatření podle místních podmínek (zejména proti negativním důsledkům provozování prostituce). Na jeho základě nelze však generalizovat pravomoc obcí k vydávání obecně závazných vyhlášek pro regulaci jakýchkoli činností, které by mohly narušit veřejný pořádek a zvláště ne takových činností, které jsou upraveny samostatnými právními předpisy. Provoz této činnosti je upraven zákonem o loteriích č. 202/1993 Sb., v platném znění, který v §18 a 19 stanoví podmínky pro povolení jakož i pravidla pro jejich provoz. Určitá omezení této činnosti vyplývají tudíž přímo ze zákona. Proto nelze tuto činnost vyhláškou plošně omezovat nad rámec zákona příkazem, kde mohou být výherní automaty umístěny nebo dokonce ji zakazovat na některých veřejně přístupných místech v obci. Kromě toho také omezující opatření k zabezpečení veřejného pořádku v obci podle novely §17 zákona o obcích je ...
IV. ÚS 9/98 10. 3. 1998 Stanovisko obecných soudů, podle kterého na přezkum rozhodnutí některého z orgánů sdružení (§15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) nelze vztáhnout obecná ustanovení občanského soudního řádu, týkající se řízení před soudem, a že proto věc je nutno posuzovat podle zvláštních ustanovení o správním soudnictví, pomíjí, že tato rozhodnutí, vydávaná na základě stanov či řádů, nejsou rozhodnutími vydávanými v oblasti veřejné správy, což je základní podmínkou přezkumu ve správním soudnictví podle ustanovení §244 odst. 2 o. s. ř. Není-li tedy možný postup podle části páté o. s. ř., upravující správní soudnictví, nezbývá než vhledem k ustanovení §7 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k již citovanému ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. přiměřeně aplikovat část první a část třetí občanského soudního řádu, přirozeně např. s tou odchylkou, že funkčně příslušný je výlučně okresní soud řídící se kasačním principem. Jinými slovy, jde o občanské soudní řízení sui generis, v němž us ...
I. ÚS 112/97 10. 3. 1998 Umožnění styku otce s nezletilým dítětem v přiměřené míře je zásadně odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností. Pokud však by tento styk nebyl umožněn v důsledku nečinnosti obecného soudu, šlo by podle povahy věci o průtahy v řízení a ve svém dopadu o porušení Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), zejména v čl. 9 odst. 3, kterou je Česká republika vázána.
I. ÚS 345/96 10. 3. 1998 Ústavní soud má za to, že v předmětné věci došlo v řízení před oběma soudy k nežádoucím průtahům. Při posouzení odůvodněnosti, resp. neodůvodněnosti těchto průtahů se však nelze jednoznačně přiklonit k názoru stěžovatele. Soudní projednávání věci bylo provázeno mnoha složitostmi a průtahy, které inicioval resp. způsobil sám tehdejší žalobce. Proto vzhledem ke všem okolnostem Ústavní soud nemohl než ústavní stížnost zamítnout, neboť průtahy způsobené soudy samými nebyly natolik závažné, aby je bylo možno označit přímo za zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod.
IV. ÚS 314/97 6. 3. 1998 Ústavní soud má za to, že za opatření soudu směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde [§68 odst. 3 písm. a) trestního zákona], je třeba považovat vedle nařízení výkonu trestu a rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu nepochybně i opatření nezbytná pro takové rozhodnutí, tedy zejména rozhodnutí o ustanovení znalce nebo nařízení soudního jednání. Zvolení takové formy jednání soudu, která není zákonem předepsána, ale poskytuje procesním stranám větší záruky uplatnění a ochrany jejich práv (veřejné zasedání senátu namísto neveřejného zasedání vedeného předsedou senátu) nepředstavuje podle názoru Ústavního soudu takovou vadu řízení, která by vylučovala, aby takto učiněné opatření svými účinky znamenalo přerušení promlčení výkonu trestu.
III. ÚS 480/97 5. 3. 1998 Z ustanovení §5 občanského soudního řádu lze vyvodit, že soud je povinen poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Podle názoru Ústavního soudu je toto ustanovení nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku. Pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o tom, kdo je či není pasivně legitimován, nešlo by o pouhé poučení o procesních právech a povinnostech, ale o zásah soudu, kterým by vedl účastníky k tomu, co mají v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného právního účinku. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud mohl výrazně porušit zásadu rovnosti účastníků soudního řízení.
II. ÚS 63/97 4. 3. 1998 Pokud byla zmocněnkyně zplnomocněna procesní plnou mocí pro jednání před správním orgánem, v případě podání opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu (tj. v řízení vedeném podle části páté o. s. ř.) je nutné, aby toto podání doložila novou plnou mocí, která by prokazovala procesní zastoupení účastníků řízení v řízení před soudem. Nedostatek této plné moci znamená vznik překážky řízení, kterou je však možno zhojit na základě poučení soudu. Soud však není povinen při neodstranění překážky v řízení opětovné poučení provést, neboť by šlo nad rámec ustanovení §43 v návaznosti na ustanovení §5 o. s. ř. a znamenalo by porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
I. ÚS 400/97 4. 3. 1998 Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od své stávající judikatury, podle níž pokračování ve vyhýbání se výkonu civilní služby poté, co za to byl stěžovatel pravomocně odsouzen, nelze pokládat za nový trestný čin. "Zásada ne bis in idem nalezla své místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. ...Toto ustanovení neumožňuje takové uvolnění striktního výkladu či omezení základního práva podle čl. 40 odst. 5 Listiny, jak to činí §12 odst. 11 trestního řádu. Rozhodující přitom je, že toto ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je v České republice podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazné a má přednost před zákonem. Tak musí být i aplikováno" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 184/96, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, C. H. Beck, Praha 1997, str. 216). Interpretace předpisů trestního zákona a trestního řádu, podle níž při trvalém odmítnutí výkonu civilní služby by byly tyto osoby opakovaně trestně stíhány, je nepřijatelná, neboť pak by bylo toto trval ...
I. ÚS 394/97 4. 3. 1998 Možnost odebrání pachové stopy lze dovozovat z ustanovení §114 odst. 2 trestního řádu, podle něhož "je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví". S ohledem na povahu úkonu (odběr pachové stopy) není nezbytné v tomto případě trvat na tom, aby odběr provedl lékař nebo zdravotnický pracovník. Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně); na základě tohoto důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že stěžovatel se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností v bytě poškozeného nacházel, nelze z něj však jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného činu, za který byl trestně stíhán a později i odsouze ...
II. ÚS 263/96 4. 3. 1998 Pokud soud v přezkumném řízení podle části páté občanského soudního řádu zavázal rozsudkem správní orgán k doplnění řízení, je jeho povinností, aby při novém přezkumném řízení trval na respektování svého předchozího právního názoru. Pokud tak správní orgán neučinil a soud sám nedoplnil v této věci dokazování, jak mu to umožňuje ustanovení §250q odst. 1 občanského soudního řádu a spokojil se pouze s dílčím stanoviskem příslušného správního orgánu, pak průběh řízení nemůže umožnit posouzení dané situace a přispět tak k objektivnímu rozhodnutí. Důslednější postup soudu v řízeních podle části páté občanského soudního řádu je nutný již proto, že správní řízení je řízením jednoinstančním.
III. ÚS 366/97 27. 2. 1998 Zákon č. 403/1990 Sb. , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, i když se oba týkají restitucí, upravují zcela samostatně okruhy majetkových křivd a způsobů zmírnění jejich následků, vztah mezi těmito zákony nelze považovat za vztah zákona obecného a zákona zvláštního. Došlo-li k přechodu vlastnického práva na stát v důsledku konfiskačního výměru podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. , o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy, a nikoliv na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. , o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, bylo nutno restituční nárok uplatnit podle příslušného zákona o restituci, tj. zákona č. 87/1991 Sb.
II. ÚS 249/97 26. 2. 1998 Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
III. ÚS 492/97 26. 2. 1998 Povinnost prokazovat totožnost při vstupu do zařízení Policie ČR je stanovena na základě zákona, a to sekundární normou - nařízením vlády č. 148/1971 Sb. Pokud navrhovatel namítá, že je tato povinnost stanovena interními předpisy Policie, které nejsou obecně závaznými právními předpisy, je nutno konstatovat, že výše citované nařízení ministra vnitra je skutečně interním předpisem. Nestanoví však povinnost osob vstupujících do objektů Policie, nýbrž upravuje způsob, kterým se vstup těchto osob realizuje. Z citovaného zákona č. 102/1971 Sb. také nevyplývá, že by kontrolu totožnosti osob, vstupujících do zařízení, v němž se vyskytují skutečnosti, tvořící předmět státního a služebního tajemství, mohli provádět pouze uniformovaní příslušníci Policie ČR. Takovou kontrolu mohou provádět ti zaměstnanci, kteří jsou organizací pověření, respekt. ti zaměstnanci, kteří tuto kontrolu mají podle vnitřních předpisů organizace v náplni své činnosti. V daném případě prováděly kontrolu občanské pracovni ...
III. ÚS 341/97 26. 2. 1998 Výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi, s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo.
IV. ÚS 222/97 24. 2. 1998 Přetrvávající skutečnost, že správní soudnictví v ČR je nadále koncipováno jako řízení jednoinstanční vyžaduje, aby obecné soudy neposuzovaly věc v přezkumném řízení pouze na základě spisu. Strana, pokud na tom trvá, má právo na veřejné slyšení.
I. ÚS 54/97 24. 2. 1998 Jednou z podmínek pro uplatnění nároku na vydání věci je i dodržení lhůt, uvedených v §5 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o charakter lhůty, z dikce ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. zcela nepochybně vyplývá, že se jedná o lhůtu promlčecí, neboť s jejím nedodržením zákon nespojuje zánik nároku, na rozdíl od dikce ustanovení §5 odst. 2 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že odpůrce vznesl řádně a včas námitku promlčení, nezbylo, dle názoru Ústavního soudu, okresnímu soudu nic jiného, než žalobu zamítnout, aniž se zabýval meritem věci.
III. ÚS 84/97 19. 2. 1998 Ustanovení §173 odst. 2 tr. řádu stanoví, že "před přerušením trestního stíhání je nutno učinit vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhání". Jinými slovy před přerušením trestního stíhání je třeba, aby byly provedeny všechny dostupné a potřebné vyšetřovací úkony, které zabezpečují provedení trestního stíhání. Přestože v daném případě byl obviněný k dispozici a sám se domáhal příslušného rozhodnutí ve věci samé, byl administrativní cestou vyhoštěn a v daných souvislostech tak zbaven práva na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána, a to v konečném důsledku i nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhode o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu (čl. 6 odst l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Stejně tak má ovšem (jako obviněný z trestného činu) ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy minimálně právo obhajovat se osobně.
I. ÚS 23/97 18. 2. 1998 V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, zda majetek, konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb., může být předmětem restitučního nároku dle zák. č. 87/1991 Sb. vzhledem k rozhodnému období upravenému v této restituční normě, tj. období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Dekret č. 108/1945 Sb. působil ex lege, tj. dnem 30. 10. 1945, tedy v době před rozhodným obdobím. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti vycházel ze skutečnosti, že v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 máme co činit s obdobím nesvobody, v němž docházelo k dodatečnému zneužití dekretu č. 108/1945 Sb. při vydávání správních aktů v zájmu nového totalitního režimu, a to i za cenu rozhodnutí, jež nebyla právně přiměřená. Dle názoru Ústavního soudu nelze formálním způsobem pokládat z našeho "českého hlediska" za Němce Žida, kterého sami Němci vyvrhli z německé "Volksgenossenschaft" a nepokládali ho za německého soukmenovce, nýbrž za příslušníka rasy, o jejíž likvidaci usilovali, a který zachránil svůj ži ...
II. ÚS 165/97 18. 2. 1998 Nález Ústavního soudu č.164/1994 Sb. zrušil v ustanoveních §5 odst.2 a odst.4 zák.č. 87/1991 Sb. slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", takže lhůta uvedená v §5 odst.2 a odst.4 téhož zákona začala běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tato nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem staly osobami oprávněnými. Jde tedy výlučně o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČR (ČSFR), kterou citovaný nález Ústavního soudu zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČR (ČSFR) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily.
Pl. ÚS-st. 6/98 17. 2. 1998 1 Je-li podle článku 2 Ústavy ČR státní moc vykonávána i prostřednictvím orgánů moci soudní a vykonávají-li podle článku 81 Ústavy ČR soudní moc jménem republiky nezávislé soudy, potom právu na projednání věci „bez zbytečných průtahů“ odpovídá povinnost právě obecných soudů naplňovat tuto stěžejní zásadu spravedlivého procesu, aniž by pro účely řešení otázky plnění či neplnění uvedené povinnosti ze strany obecných soudů byla soudní moc členěna na jurisdikční a správní složku.
II. ÚS 141/97 17. 2. 1998 Není správný názor, že podání ústavní stížnosti není součástí řízení před ústavním soudem. Naopak, je to prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advokáta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit naše občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí.

Za rok 1998 bylo zveřejněno 234 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 4 z celkem 5 stran,
v čase 0.000210 sekundy z toho 0.000071 sekundy NoSQL databáze.