| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| IV. ÚS 490/97 | 16. 2. 1998 | Poučovací povinnost podle ustanovení §5 o. s. ř. vystupuje do popředí zejména v případech, kdy demokratická společnost se snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Není zajisté věcí soudu, aby účastníka poučoval o hmotném právu, což však neznamená, že by zejména v těchto případech neměl soud žalobce poučit vůbec ve směru správného označení účastníků, tedy i v případě, že je žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. | |
| IV. ÚS 346/96 | 12. 2. 1998 | V odst. 4 §3 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, je upravena speciální dědická posloupnost dalších oprávněných osob, které se jimi ve stanoveném pořadí stávají v případě úmrtí nebo prohlášení za mrtvou původní oprávněné osoby, jejíž znaky jsou vymezeny v odst. 1 a 2 tohoto ustanovení, přitom z dikce návětí odstavce 4 je patrno, že jak v případě úmrtí osoby oprávněné podle §3 odst. 1, tak i osoby oprávněné podle §3 odst. 2, které jsou si zde postaveny na roveň, nastupuje speciální posloupnost osob označených v písm. a) až e) tohoto ustanovení. Bylo by v rozporu s principem rovnosti, jakkoliv text uvedený pod písm. c), d), e) obsahuje nejen označení důvodu nástupnictví příbuzenským vztahem, ale také část vyjádřenou slovy "osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6", (tedy v podstatě opakování znaku původní oprávněné osoby podle §3 odst. 1), ji interpretovat jinak než tak, že v sobě zahrnuje nejen osoby, které věc, jež přešla do vlastnictví státu v případe ... | |
| IV. ÚS 295/96 | 12. 2. 1998 | Stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy sice samy neoznačili, resp. nenavrhli důkazy, jimiž by měl být prokázán obsah původních smluv, tvrdili však jejich neplatnost. Měly proto obecné soudy ( v daném případě specifickém tím, že původní smlouvy byly uzavřeny před více jak 30 lety, a nelze vyloučit, že se tak stalo ještě za účinnosti zákona č. 115/1953 Sb., o právu autorském, a předmětný film nebyl od roku 1968 do roku 1992 z cenzurních důvodů promítán) zvolit postup podle §120 odst. 2 o.s.ř. a pokusit se obsah smluv zjistit pomocí důkazů nepřímých, případně stěžovatele vyzvat k označení potřebných důkazů. V tomto směru měli být stěžovatelé ve smyslu ustanovení §5 o.s.ř. soudem poučeni, když důkazní břemeno je institutem práva procesního. Pokud se tak nestalo, nebyla ze strany soudu zatím právům stěžovatelů poskytnuta dostatečná ochrana. | |
| III. ÚS 365/97 | 12. 2. 1998 | Stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince dotčena býti nemohou, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí a pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví. Neobstojí proto vývody, dle nichž úvaha ministra spravedlnosti, zda podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vyhoví či nikoli, musí být ovládána zásadou, že "výsada v právním řádu vždy zavazuje", a to bez ohledu na to, jak tu kterou věc (podaný podnět) posuzují jednotlivá státní zastupitelství (§44 vyhlášky min. sprav. 23/1994 Sb.), jejichž stanovisky, vzhledem k obvyklým zásadám podřízenosti a organizace jednotlivých složek veřejné moci, ministr spravedlnosti není (a ... | |
| I. ÚS 283/97 | 11. 2. 1998 | Ústavní soud se v první řadě musel vypořádat s námitkou Nejvyššího soudu ČR, obsaženou v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jestliže s ústavní stížností není spojen návrh, aby byl pro neústavnost zrušen zákon nebo některé ustanovení zákona, na jehož podkladě bylo rozhodnuto. Tuto námitku shledal neoprávněnou. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje "o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod". Protože Nejvyšší soud ČR je součástí soustavy obecných soudů, které jsou orgány veřejné moci ve smyslu citovaného ustanovení Ústavy, je mimo jakoukoli pochybnost v kompetenci Ústavního soudu, aby o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR rozhodoval. V tomto směru lze ostatně odkázat i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 131/93, in: Ústavní soud ČR: ... | |
| II. ÚS 296/96 | 11. 2. 1998 | Hrozba nepřidělení odpovídajícího bytu ze strany býv. MNV, zvláště s přihlédnutím k neutěšené zdravotní situaci rodiny a k období totality, představuje pro převodce všechny znaky tísně, neboť za podmínek demokratického státu by nemovitosti nikdy neprodal. Ustanovení v případě přídělů o placení pouze ceny přídělové, při zatížení břemenem podle §24 odst.1 a 2 zákona č. 90/1947 Sb., platí pouze tehdy, kdy uvažovaný a nutný převod je vázán na předchozí rozhodnutí fondu za účelem zajištění veřejného zájmu při splnění časové podmínky do 5ti let. Pouze pro tento případ platí ustanovení o přídělové ceně. | |
| II. ÚS 416/97 | 10. 2. 1998 | 1. Orgán policie, který v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, vystupoval jako orgán veřejné moci, může být v řízení o ústavní stížnosti účastníkem, nikoli však navrhovatelem. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o ústavním soudu, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy . Vyplývá to z funkce ústavní stížnosti, kterou je mimo jiné ochrana základních práv osob soukromého práva před zásahy orgánů veřejné moci, nikoliv však řešení sporů mezi orgány veřejné moci (k tomu slouží čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky). 2. Ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, podle jehož věty první, jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odc ... | |
| IV. ÚS 418/97 | 9. 2. 1998 | Za organizátora spáchání trestného činu je ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona pokládán ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Za "zosnování" trestného činu je považována činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vypracování plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů těmto osobám před spácháním trestného činu apod. Za "řízení" trestného činu jsou pak považovány úkony spočívající v usměrňování všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám apod. Všechny uvedené momenty pak naznačují, že organizátor spáchání trestného činu se na něm podílí dominantním způsobem. Uvažuje-li však Ústavní soud věc z výše uvedených hledisek, potom závěry vrchního soudu o naplnění skutkové podstaty organizátorství k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) k §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona jsou ... | |
| IV. ÚS 154/97 | 9. 2. 1998 | Při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. | |
| II. ÚS 19/97 | 4. 2. 1998 | Při posuzování otázky aktivní legitimace je nutno vycházet z toho, že status oprávněného subjektu k uplatnění nároku podle restitučního zákona č. 173/1990 Sb. nelze přiznat někomu, kdo ideově a organizačně nespadá do struktury České dříve Československé obce sokolské, neboť právě tento zákon má za cíl vytvořit organizační kontinuitu k datu 31. 3. 1948. Takové právo přísluší České (dříve Československé ) obci sokolské, a to také všude tam, kde původní organizace, které náleželo majetkové právo ke dni 31. 3. 1948, v místě neobnovila svou činnost. Organizace povinná majetek vydat, je ČSTV jako právní nástupce organizace podle znění zák.č. 68/1956 Sb. | |
| I. ÚS 99/97 | 3. 2. 1998 | V době rozhodování obecného soudu platil §250f o. s. ř., který dával prostor obecnému soudu v rámci soudního přezkumu správního rozhodovat bez jednání. Nálezem Ústavního soudu ČR č. 269/1996 Sb. bylo toto ustanovení s účinností od 1. 5. 1997 zrušeno. Zákonem č. 202/1997 Sb. s účinností od 1. 10. 1997 pak byl zakotven §250f o. s. ř. v novém znění, které dává prostor soudu v případech správního soudnictví rozhodovat bez nařízení jednání jen tehdy, je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů, a dále jen pokud to účastníci shodně navrhnou. Nynější úprava by v případě této ústavní stížnosti nedávala prostor obecnému soudu rozhodovat bez nařízení jednání. Nedávala ho však ani právní úprava platná v době, kdy obecný soud své rozhodnutí vydal. I tehdy totiž připouštěl §250f o. s. ř. rozhodnutí soudu bez jednání pouze v jednotlivých případech, zejména bylo-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu a šlo-li jen o posouzení ... | |
| I. ÚS 210/97 | 3. 2. 1998 | Ustanovení §250f o. s. ř. bylo zrušeno dnem 1. května 1997, tedy až po právní moci napadeného rozhodnutí krajského soudu. Nicméně tomu již předcházela řada nálezů Ústavního soudu, kdy bylo vyhověno prakticky všem ústavním stížnostem, namítajícím protiústavnost aplikace citovaného ustanovení, protože prolamovalo zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání, jakož i zásadu bezprostřednosti. Protože podmínky pro jeho použití, tj. rozhodování bez nařízení jednání, nebyly vykládány přísně a striktně, bylo nutno nesprávně dodržované ustanovení zrušit. | |
| I. ÚS 140/96 | 3. 2. 1998 | Ustanovení §23 zákona o půdě představuje speciální normu, zaručující právo na náhradu podle ustanovení §14 a §16 zákona o půdě i vlastníkovi obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. Podle odst. 2 citovaného ustanovení (§23) je v těchto případech povinnou osobou k poskytnutí náhrad právnická osoba, která budovu užívá nebo ji naposledy užívala před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi. Citovaný odstavec byl do zákona o půdě zařazen zákonem č. 183/1993 Sb., přičemž zmíněná novelizace zjevně sledovala záměr poskytnout právo na náhradu vlastníkovi i v případech, kdy ještě před 24. 6. 1991 (tedy před účinností zákona o půdě) došlo ze strany dosavadních uživatelských organizací k vrácení jejich staveb vlastníkovi, aniž mu byla poskytnuta náhrada za jejich znehodnocení. Proto nelze souhlasit s argumentací obecných soudů, že právo na náhradu za znehodnocení nenáleží tomu, komu byly nemovitosti ... | |
| I. ÚS 51/97 | 3. 2. 1998 | Otázka posouzení návrhu na zvýšení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby k výživě oprávněné. Jedná se o úpravu zakotvenou v ustanoveních §85 a §96 odst. 1 zákona o rodině. Soud je v rámci tohoto řízení povinen z moci úřední objasnit skutkový stav věci. Ke splnění této povinnosti vyplývající z ustanovení §120 občanského soudního řádu potřebuje shromáždit potřebné důkazy. Mezi nimi rozhodující význam mají listinné důkazy dokumentující výdělkové možnosti a schopnosti osoby k výživě povinné. V případě podnikatelského subjektu nemá soud jinou možnost, než posoudit tyto možnosti a schopnosti osoby k výživě povinné právě z daňového přiznání ve spojení s peněžními deníky za příslušné kalendářní období. Proto nelze soudům v této souvislosti vytýkat porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ... | |
| IV. ÚS 324/97 | 30. 1. 1998 | Pokud je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mellachen a spol., 1989, A-169). | |
| III. ÚS 329/97 | 29. 1. 1998 | Podle dříve uznávaných zásad o tzv. socialistickém vlastnictví, majetek čsl. státu byl svěřován různým (socialistickým) organizacím do tzv. operativní správy, která však plně vlastnické právo k němu nevyčerpávala a ve své podstatě znamenala jen právo jeho užívání spolu s případným právem na výtěžek; v důsledku toho dispozice s takovým majetkem formou zcizení (mimo převod do obdobné správy jiné organizace) byla zpravidla vyloučena, a pokud jako výjimka byla přípustná, byla podmíněna zpravidla předchozím schválením nadřízených složek a řadou podmínek, které se však nikdy nedotýkaly právního postavení (subjektivity) čsl. státu jako vlastníka. | |
| III. ÚS 299/97 | 29. 1. 1998 | Platný vysokoškolský zákon neobsahuje sankce za neoprávněné užívání akademického titulu; skutečnost, že akademický titul užívá přestupce s vysokoškolským vzděláním je náhodná a zcela nerozporná (přestupku se může dopustit kdokoli), a proto nezbývá než vycházet z dikce zákona č. 200/1990 Sb., a protože specielním zákonem není určen orgán příslušný k rozhodnutí o sankci za inkriminovaný přestupek, nelze než aplikovat ustanovení §89 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a rozhodnout, že orgánem příslušným vydat rozhodnutí o odvolání V. K. proti rozhodnutí referátu vnitřních věci Okresního úřadu v Mostě ze dne 14. 4. 1997, čj. Vnitř./132/96, je Ministerstvo vnitra České republiky. | |
| I. ÚS 484/97 | 29. 1. 1998 | Z ustanovení §89 odst. 3 trestního řádu plyne, že důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být v řízení použit. Je však třeba vzít v úvahu, že výslech (zadrženého, obviněného, obžalovaného) je pouze jedním z důkazů, které orgány činné v trestním řízení hodnotí. Trestní řízení má stupňovitou výstavbu a vrcholí řízením před soudem, kdy soud rozhoduje o vině a trestu obžalovaného. Proto také posouzení toho, zda byl výslech proveden zákonným způsobem - a zda je tedy v trestním řízení použitelný - přísluší orgánům činným v trestním řízení (zejména soudu), které "hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu" ( §2 odst. 6 trestního řádu ). Z toho vyplývá, že v konečné fázi je to soud, který má právo a povinnost vyhodnotit všechny provedené důkazy, na jejichž základě učiní úsudek v otázce viny. | |
| IV. ÚS 436/97 | 28. 1. 1998 | Pojem tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je třeba vykládat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Jakkoli je tedy nepochybné, že v uvedeném období byl uzavřen nespočet smluv zcela se vymykajících z rámce restitučních předpisů, třeba moment tísně zkoumat i z výše uvedeného pohledu, vnášejícího otázku, zda k uzavření kupní smlouvy došlo za okolností obvyklých v každém právním státě. V takovém státě je však stěží myslitelný, natož přijatelný, stav, kdy státní orgán, nadto ve zcela běžných věcech, rozhoduje o tom, na koho občan nemovitost smí či nesmí převést, a dokonce svým postupem si vynutí převod nemovitosti na stát. | |
| IV. ÚS 27/97 | 26. 1. 1998 | Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání zasahující do práv chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku a zaručených v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za tento neoprávněný zásah však nelze považovat postup při vydávání osvědčení v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, kdy tímto zákonným ustanovením stanovený postup při vydávání osvědčení je dostatečnou zárukou, aby následky z něho nepředstavovaly vyvození důsledků zasahujících do práva na ochranu osobnosti. Za takový zásah do osobnostního práva nelze považovat skutečnost, že se s údaji v podkladové evidenci seznamují osoby, které mají k této evidenci služební přístup. Navíc ustanovení §19 zákona č. 451/1991 Sb. stanoví, že zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo zveřejňování osvědč ... | |
| III. ÚS 416/97 | 22. 1. 1998 | Je povinností obecných soudů, aby při úvaze nad nevhodností uvažovaného způsobu exekuce měly na zřeteli nejen poměr výše exekuční pohledávky k ceně exekucí postižené věci, ale - protože nejde o kritérium jediné - přihlížely i k tomu, zda je vůbec možné nařídit exekuci jiným způsobem tak, aby pohledávka oprávněného byla uspokojena v přiměřeném čase; není-li takový předpoklad dán, nepůjde o (tvrzený) způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže hodnota exekuční věci zjevně přesahuje výši pohledávky. Úvahy nad rozsahem výkonu rozhodnutí jsou ex lege podmíněny řadou rozličných kritérií, jimiž je obecný soud povinen zabývat se tak, aby očividně rozporné zájmy účastníků vykonávacího řízení byly zákonně, tj. spravedlivě (§1 o. s. ř.) jeho rozhodnutím vyřešeny; poměrně široká oblast soudcovského rozhodování, vymezená ustanoveními občanského soudního řádu, a v neposlední řadě i skutečnost, že nařízení (a provedení) výkonu exekuce prodejem nemovitosti zpravidla bývá citelným zásahem do vlastnickýc ... | |
| I. ÚS 388/97 | 21. 1. 1998 | Ústavní soud však již dříve judikoval, že "z hlediska ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. má žaloba mít (i s poučením soudu, je-li toho třeba) takové náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé. Není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu a tedy ani o otázce věcné legitimace. Soud však má žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Takové poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, když má na mysli jeden a týž subjekt ... je plně namístě" (nález sp. zn. III. ÚS 74/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 298 a 299). | |
| I. ÚS 107/97 | 21. 1. 1998 | V souzené věci krajský soud právem došel k závěru, že se stěžovatel členem transformovaného družstva stal a že zároveň podnikatelem ve smyslu odst. 2 nebyl. Z toho je zřejmé, že na případ stěžovatele výslovně nedopadají ani zákonné podmínky podle odst. 3 citovaného ustanovení §13. Krajský soud se proto mýlí, pokud tvrdí, že nesplnění podmínek §13 odst. 2 transformačního zákona neznamená, že stěžovateli nebude majetkový podíl vydán později postupem podle odst. 3 stejného ustanovení. Jestliže se stěžovatel ustanovení §13 transformačního zákona dovolávat nemůže, třeba je zkoumat - a to obecné soudy neučinily - zda jeho právo na vydání majetkového podílu nelze vyvozovat ze schválených stanov transformovaného zemědělského družstva. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ostatně uvedlo i ZD M. u P., že stěžovatel může žádat "majetkové vypořádání podle obchodního zákoníku a stanov družstva při ukončení členství v družstvu". Z čl. 5 stanov ZD M. u P. plyne, že člen se může účastnit na podnikání ... | |
| Pl. ÚS 6/97 | 20. 1. 1998 | O vztahu zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, a zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, Ústavní soud rozhodoval v řadě případů, v poslední době nálezem z 29. října 1997 sp. zn. I. ÚS 67/97, kde dospěl k závěru, že rozpor mezi těmito zákony je jen zdánlivý. Na ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. nelze pohlížet jako by neexistovalo, ale ani jako by mělo přednost před ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Jejich výklad je při aplikaci třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, např. v důsledku ochrany nabytí vlastnictví, jež se stalo bona fide při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob stanoveného zákonem. | |
| III. ÚS 351/97 | 15. 1. 1998 | Vydání rozhodnutí na předtištěném formuláři je v zásadě možné. V posuzovaném případě však se jedná o formulář odvolávající se ve výroku na ust. §152 odst. 1 písmeno d) trestního řádu, tedy na ustanovení zákona, které není na navrhovatelčin případ aplikovatelné. V odůvodnění usnesení pak formulář stanoví náklady trestního řízení s odvoláním na vyhlášku ministra spravedlnosti ČSR č. 66/1980 Sb., která v době vydání usnesení již byla zrušena vyhláškou č. 312/1995 Sb. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení Okresního soudu v Karlových Varech bylo vydáno na základě jiného zákonného ustanovení, než podle kterého soud rozhodoval a soud na věc aplikoval v době rozhodování již zrušený právní předpis. Na tom nic nemění skutečnost, že výše nákladů trestního řízení byla stanovena v souladu s platnou vyhláškou č. 312/1995 Sb. Okresní soud v Karlových Varech tedy postupoval v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť uložil navrhovatelce povinnost na základě neplatného právní ... | |
| III. ÚS 118/97 | 15. 1. 1998 | Začátek jednání (což nutno považovat za synonymum s termínem zahájení jednání) je dán sdělením předmětu projednávané věci soudem, na což pak navazuje prezentace přítomných a procesní poučení. Odlišná interpretace §96 odst. 3 a §118 odst. 1 o. s. ř. je nejen v rozporu s jazykovým výkladem těchto ustanovení, nýbrž také omezuje právo odpůrce uplatňovat svůj nárok (ve spojení s litispendencí a s tříletou propadnou lhůtou dle §149 odst. 4 obč. zák., uplynulou bez jeho zavinění), a nutno ji proto považovat za dotčení v právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 262/96 | 14. 1. 1998 | Jak již Ústavní soud dal najevo ve svých dřívějších nálezech (např. nálezy vedené pod sp. zn. IV. ÚS 113/94, IV. ÚS 75/95 a I. ÚS 5/95) ve věcech restitučních, obvykle nejde o věci jednoduché, a tudíž předpoklady k použití ustanovení §250f o.s.ř. před jeho zrušením nálezem Ústavního soudu, uveřejněným pod č. 79/1996 Sb., nebyly v takových věcech zpravidla dány. | |
| I. ÚS 232/97 | 13. 1. 1998 | Nesměřují-li stěžovatelovy námitky proti porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž v podstatě toliko proti hodnocení důkazů provedenému orgány veřejné moci, je na místě uvést, že Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně nepřísluší ani přehodnocování, dokazování, jež obecné soudy provedly. Úkolem ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. | |
| IV. ÚS 219/97 | 9. 1. 1998 | Dobu domovní prohlídky nelze započítávat do doby omezení osobní svobody podle čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Domovní prohlídka je úkon trestního řízení a osoba, u níž má být provedena, je povinna ji strpět. Orgány činné v trestním řízení takový úkon musí provádět při plném respektování čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení pouze na písemný odůvodněný příkaz soudce. | |
| III. ÚS 183/97 | 8. 1. 1998 | Česká národní banka byla zřízena zákonem České národní rady č. 6/1993 Sb. , o České národní bance, rozdělením Státní banky československé jako právní nástupce této banky pro Českou republiku. Veškerá práva a povinnosti kontinuálně přešly na tuto banku. Podle §55 odst. 2 uvedeného zákona opatření vydaná Státní bankou československou platná ke dni účinnosti tohoto zákona se považují za opatření vydaná Českou národní bankou. Z toho vyplývá, že diskontní sazba stanovená před 15. 7. 1994, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády č. 142/1994 Sb. , kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku , Státní bankou Československou se považuje za diskontní sazbu stanovenou Českou národní bankou v rámci právní kontinuity. | |
| I. ÚS 19/97 | 7. 1. 1998 | Pokud se ve sdělení obvinění hovoří o "dani ze zisku", je nutno dát stěžovateli za pravdu v tom, že tento typ daně právní řád ČR nezná. Z obvinění je však zřejmé, jaký druh daně byl ve skutečnosti zamýšlen a že vyšetřovatel v tomto směru použil nesprávného výrazu, což však v kontextu věci nelze považovat za zásadní chybu. Nelze se tedy ztotožnit s názorem stěžovatele, že uvedený přepis znamená porušení principu sine lege - sine culpa. (Stěžovatel má patrně na mysli zásadu "nullum crimen sine lege", popř. zásadu "nullum crimen, nulla poena sine culpa".) Stěžovateli bylo totiž sděleno obvinění z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení §148 odst. 1 a 3 trestního zákona, ve sdělení obvinění byla jasně vymezena činnost, pro kterou je stěžovatel stíhán a omyl, kterého se vyšetřovatel dopustil v označení příslušné daně, jež měla být krácena, nezpochybňuje sdělení obvinění jako celek a nečiní dosavadní proces v jeho komplexu nespravedlivým. Pokud jde o posuzován ... | |
| I. ÚS 257/96 | 6. 1. 1998 | Pokud jde o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek - které stěžovatelka spatřuje ve stanovení kupní ceny - lze zajisté vycházet z ustálené judikatury, podle níž byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě "tehdy" platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu, a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve srovnání s občany jinými. Pokud stěžovatelka namítala porušení svých práv na spravedlivý soud spočívající v tom, že o celém jejím případu rozhodoval výlučně názor jediné soudní instance - čímž se prý dostala do nerovného postavení ve srovnání s právy ostatních občanů - Ústavní soud konstatuje, že řízení ve správním soudnictví je podle platného zákona řízením jednoinstančním bez přípustnosti dalších ... | |
| I. ÚS 282/97 | 6. 1. 1998 | Čl. 35 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů na právnické osoby vztahovat nelze. Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které - na rozdíl od právnických osob - podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí. Tomu ostatně odpovídá i charakteristika životního prostředí, jak ji provedl zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. | |
| I. ÚS 263/97 | 6. 1. 1998 | Občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli. |