Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1998

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 403/98 21. 12. 1998 I své době poplatné, často svévolně uplatňované, ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku stanovilo určitá pravidla, jejichž nedodržení nutně vedlo k tomu, že k přechodu vlastnictví věci na stát nemohlo dojít. Došlo-li tedy k zabrání majetku státem bez právního důvodu, neboť stěžovatelka nepozbyla svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nebránilo nic tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu.
III. ÚS 200/98 17. 12. 1998 Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno toliko zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§9 až 12, §84 až 89a o. s. ř.), ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (§36 až 36c o. s. ř., §9 odst. 2, 3, §12 odst. 2, 3, §15 odst. 2 a §27 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny i v širším kontextu. Konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a a ...
II. ÚS 129/98 16. 12. 1998 Pokud došlo na okupovaném území po r. 1938 k přechodu majetku na základě dědických řízení, jsou tyto akty platné. Pravomocná usnesení soudů a orgánů veřejné správy bylo možno také zrušit, a to podle čl. 6 odst. 1 Ústavního dekretu č. 11/1944 Úředního věstníku československého, opětně publikovaného jako příloha k vyhlášce č. 30/1945 Sb. na základě návrhu, uplatněného do dvou let od skončení doby nesvobody. Tato lhůta je lhůtou prekluzivní.
I. ÚS 38/98 16. 12. 1998 Navrhovatel uzavřel leasingovou smlouvu jménem právnické osoby a jejím jménem se také zavázal platit měsíční splátky na vozidlo. Pokud on sám jako zástupce firmy nezajistil plnění splátkového kalendáře, a proto byla firmě leasingová smlouva vypovězena, bylo nepochybně jeho povinností přestat vozidlo užívat a vrátit je. Vzhledem k tomu, že navrhovatel jako zástupce firmy a zároveň jako uživatel vozidla, které mu firma svěřila, vozidlo nevrátil a dál je užíval bez oprávnění, lze učinit závěr, že věc svěřenou zpronevěřil tím, že ji firmě nepředal k tomu, aby ji mohla vrátit leasingové firmě. Tím, že navrhovatel tak neučinil, využil toho, že mu bylo vozidlo svěřeno a nadále toto vozidlo svévolně užíval, jednal jako fyzická osoba a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Nebyl stíhán proto, že nemohl dostát svému smluvnímu závazku, neboť mu nic nebránilo po vypovězení smlouvy auto vrátit, ale proto, že porušil své povinnosti a zárove ...
II. ÚS 458/98 16. 12. 1998 Zákon č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, obecně nezná možnost obnovy řízení. Podle §63 tohoto zákona se pro řízení před Ústavním soudem použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a předpisy vydané k jeho provedení, pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak. Použití těchto předpisů přiměřeným způsobem je možné pouze v těch typech řízení, které stanoví čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a které z hlediska postupu konkretizuje zákon o Ústavním soudu, jímž jsou při svém rozhodování soudci Ústavního soudu vázáni. Tento zákon stanoví podle čl. 88 odst. 1 Ústavy, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení. Obecně návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem zákon o Ústavním soudu nezná, a tudíž v této věci nepřichází v úvahu přiměřené použití §228 a násl. o. s. ř. Druhy řízení a jejich důvody taxativně vypočítává Ústava, a proto možnost podpůrného použití o. s. ř. nemůže vést k je ...
II. ÚS 3/98 9. 12. 1998 2 Nelze přičítat k tíži restituentovi, přestože nebyl podán návrh k soudu podle §10 zák. č. 128/1946 Sb. na zrušení národní správy podle §24 Dekretu prezidenta republiky č. 5 a lhůta k tomuto podání přesáhla den 25. 2. 1948, že nesplnil zákonem stanovenou povinnost. Pro změnu politického režimu po Únoru 1948 bylo již úplně zbytečné žalobu na vrácení nemovitostí podávat. I soudní řízení o podaných žádostech byly soudy přerušeny a k dalšímu řízení již nedošlo. Lhůta podle ustanovení §10 zák. č. 128/1946 Sb. je lhůtou procesní, nikoli prekluzivní.
II. ÚS 492/97 9. 12. 1998 Zastavěný pozemek je sice stavbou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., tedy samostatnou věcí a jako o takové je o ní nutno samostatně rozhodovat. Je však nutno přihlédnout k tomu, že původní zemědělská usedlost tvořila jeden neoddělitelný funkční celek s pozemky zastavěnými nejen obytnou budovou, ale i dalšími stavbami sloužícími zemědělské výrobě. Proto je nutno podle cit. ustanovení spojit právní režim restituovaných budov i s pozemky jimi zastavěnými.
IV. ÚS 400/98 8. 12. 1998 Podle ustanovení §29 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů pro vznik družstva a pro členství v něm jinak platí ustanovení obchodního zákoníku. Podle ustanovení §225 odst. 1 obchodního zákoníku družstvo vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku. Z citovaného vyplývá, že o samotném vzniku družstva nemohou nájemci bytů rozhodnout, neboť o tomto vzniku rozhoduje obchodní soud konstitutivním zápisem do obchodního rejstříku. Lhůta uvedená v ustanovení §29 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů se tedy vztahuje pouze k rozhodnutí o vyčlenění a vzniku nového družstva, nemá však nic společného s podmínkami týkajícími se zápisu družstva do obchodního rejstříku a jeho vzniku. Jinými slovy, skutečnost, že v uvedené lhůtě, tedy do 31. 12. 1996, družstvo nevznikne, nemá za následek ztrátu relevantnosti projevu vůle nájemců bytů vyčlenit se ze stávající družstevní struktury a založit nové družstvo.
I. ÚS 360/98 8. 12. 1998 Ústavní stížnost nemá charakter tzv. actio popularis, a proto Ústavní soud nemohl zkoumat namítanou nerovnost komplexně, nýbrž mohl posuzovat toliko otázku eventuálního porušení zásady rovného volebního práva (pasivního a aktivního) ve vztahu ke stěžovateli. Poněvadž stěžovatel v komunálních volbách nekandidoval, bylo přípustné zabývat se jen případným porušením rovnosti volebního práva aktivního. Z ústavního hlediska mohl tedy Ústavní soud srovnávat pouze souvislosti volebního obvodu s největším zastoupením s volebním obvodem stěžovatele. Ústavní soud již v četných případech judikoval, že princip rovnosti nemá absolutní (abstraktní) charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Nelze ji proto chápat mechanicky. Obzvláště rovnost volebního práva není nějakým absolutním principem, dokonce lze mít za to, že se jedná o zvláštní případ rovnosti. Ústavní soud dokonce judikoval, že v určitých případech je přípustné určité omezení rovnosti volebního práva (nález Ústavního soudu z 2. dubna 1 ...
IV. ÚS 200/97 7. 12. 1998 Ustanovení občanského soudního řádu o ustanovení opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci. Podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli podle §29 odst. 2 o.s.ř. v daném případě nebyly zjištěny vyčerpávajícím způsobem a za této situace stěžovateli opatrovník ustanoven neměl být. Pokud soud za tohoto stavu ve věci jednal, odňal tak stěžovateli možnost jednat před soudem a bez toho, že by stěžovateli byla dána písemná výpověď z nájmu bytu - a chyběla tak hmotněprávní podmínka pro rozhodování podle §711 odst. 1 o.z., napadeným rozhodnutím přesto k výpovědi z nájmu přivolil, porušil tak nejen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod , ale také čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 286/98 3. 12. 1998 Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, shledá-li pochybení obecných soudů, pokud jde o jejich postup podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nebo pokud napadeným rozhodnutím bylo porušeno některé ze základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy České republiky. Soudy přesvědčivým způsobem a za respektování zásad trestního řízení dovodily vinu stěžovatele a rozhodnutí též přiléhavě odůvodnily. Nelze přisvědčit názoru, že pouhé tvrzení obviněného proti jinému tvrzení poškozené či svědka znamená, že je nutno užít pravidla "in dubio pro reo". Zmíněným pravidlem jsou soudy povinny se řídit pouze za důležitého předpokladu, že po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů.
Pl. ÚS 46/97 2. 12. 1998 2 Každý prováděcí předpis vydávaný ministerstvem je vázán čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR pouze k takové podrobnější úpravě, která se musí pohybovat na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě, pokud jde o hmotné právo, je tímto zákonem zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Tento zákon v návaznosti na ustanovení §73, upravující osobní a věcný rozsah sociální péče, v ustanovení §86 stanoví, že občanům těžce zdravotně postiženým poskytují příslušné státní orgány mimo jiné peněžité dávky k překonání obtíží vyplývajících z jejich postižení (odst. l), stát je pak povinen poskytovat těmto osobám pomoc při pracovním zařazení a uplatnění, jakož i vytvářet podmínky pro jejich začlenění do společenského a veřejného života (odst. 3). Novelizovaný prováděcí předpis však v ustanovení §35 odst. 1 písm. c) omezuje pomoc poskytovanou formou příspěvku na zakoupení nebo celkovou opravu motorového vozidla občanům s těžkou vadou nosného a pohybového ústrojí nově stanovenou podmínkou věku zdravotně ...
I. ÚS 41/98 1. 12. 1998 Postavení burzovní komory při rozhodování v daném konkrétním případě svědčí o její autoritativní (veřejnoprávní) převaze nad postavením vedlejšího účastníka řízení, neboť jednostranně rozhodla o uložení sankcí. Závěry Ústavního soudu ohledně předmětné ústavní stížnosti je nutno chápat pouze ve vztahu ke konkrétním podmínkám a okolnostem napadeného rozhodnutí vydaného burzovní komorou, jakožto statutárním orgánem burzy cenných papírů, jež bylo podrobeno režimu soudního přezkumu správního u obecného soudu. Toto své stanovisko zaujímá Ústavní soud u vědomí, že v moderní společnosti se nezřídka prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou činnost té či oné instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo pouze za soukromoprávní. Lze si představit, že určitá instituce podle povahy konkrétní činnosti může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných jako veřejnoprávní subjekt. Je proto třeba vážit, o jaký druh konkrétní činnosti té které ...
IV. ÚS 106/98 30. 11. 1998 Z pohledu čl. 8 odst. 2 i čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod považuje Ústavní soud za rozhodující, že obžaloba - i pokud jde o napadený výrok rozsudku obecných soudů - byla podána pro tentýž skutek, pro který bylo vzneseno obvinění. Pochybení spočívající v tom, že stěžovatel ani jeho obhájce nebyli na změnu právního posouzení skutku státním zástupcem upozorněni postupem podle §176 trestního řádu, nemělo za následek porušení práva na obhajobu v takové intenzitě, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu, spočívající ve zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatel měl možnost poté, co mu byla doručena obžaloba obsahující již novou právní kvalifikaci skutku, pro který bylo vzneseno obvinění, reagovat na tuto skutečnost prostředky, které mu k obhajobě poskytuje trestní řád, což neučinil. Ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu dokazování, které umožnilo soudům spolehlivě učinit správné závěry skutkové i právní. Ústavní soud nedovodil ani porušení čl. 38 Listiny základních pr ...
II. ÚS 27/98 25. 11. 1998 U vojáků je třeba zvlášť pečlivě dbát na zachování rovnosti účastníků služebních vztahů, kdy na jedné straně mohlo docházet k finančnímu uspokojování osob, které byly zatíženy totalitní minulostí a ze služby musely odejít, a na druhé straně by se nenašla vůle k zákonnému odškodnění osob, persekvovaných mnohdy právě výše uvedenými osobami. Podobný postup by znehodnocoval účel restitučních zákonů. Pro podání žádosti podle §22 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na vydání osvědčení o skončení pracovního poměru z důvodů uvedených v §21 cit. zákona nebyla předepsána žádná forma. To tedy nevylučuje jak uplatnění náhrady podle zák. č. 119/1990 Sb., tak i výše uvedené žádosti v jednom podání.
II. ÚS 486/97 25. 11. 1998 Při interpretaci a aplikaci §8 odst.1 zák. č. 87/ 1991 Sb. je nutno postupovat od případu k případu, při zachování práva na individuální posouzení. Pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru. Změna v užívání při drobných stavebních změnách je irelevantní. Zásadní přestavbou, provázenou ztrátou původního stavebně technického charakteru lze stěží rozumět zachování statu quo prostou výměnou, ať už z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti např. stropů, byť na vyšší technické úrovni, když v případě restitučních předpisů máme co činit se 40 letým obdobím, během něhož technický pokrok nepochybně zaznamenal výrazný ...
Pl. ÚS 38/97 24. 11. 1998 2 České republice přináší problémy již sám způsob, jímž se zákonodárce rozhodl vymezit samostatnou působnost obce. Jde o způsob, který sice obsahuje výčet většího množství činností (nadto ještě jen demonstrativní výčet), čímž jakoby zákonodárce opticky a kvantitativně posílil samostatnost obcí, nepokusil se však o kvalitativní vymezení a upřesnění kritérií, jež by obcím umožnila ne-li definovat, pak alespoň odhadnout, kde jsou meze jejich samostatné kompetence ve vztahu k působnosti přenesené anebo k činnostem z působnosti obcí vyloučeným. Tím se stává, že se obce hromadně a úporně vrhají do úprav, které pak přednostové okresních úřadů neméně hromadně a úporně dešifrují jako záležitosti, přesahující hranice samostatné působnosti obcí. V této otázce stojí decentralizovaný demokratický stát středoevropského typu, jímž je i Česká republika, před složitou úlohou: zároveň spočívá na "centrálním" (ústavním) katalogu základních práv a na zákony vymezených možnostech tato práva omezit, současně ...
IV. ÚS 99/97 23. 11. 1998 Právům stěžovatele, který svůj návrh opíral o ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, nebyla poskytnuta dostatečná ochrana, pokud se obecné soudy nezbývaly dostatečně zjištěním ceny v minulosti převedené nemovitosti.
IV. ÚS 1/98 19. 11. 1998 Návrhem na zrušení části §10 odst. 3 a §14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. , v platném znění, vyjádřené slovy "a stanovená podle vyhlášky č. 73/1964 Sb. , o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí", se Ústavní soud nemohl zabývat, když ke dni podání ústavní stížnosti ani ke dni rozhodování Ústavního soudu platné znění uvedených ustanovení odkaz na vyhlášku č. 73/1964 Sb. neobsahovalo (§66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu). Obecné soudy vycházely při svém rozhodování z platné právní úpravy a při stanovení výše náhrady ze znaleckého posudku. Znalec podal znalecký posudek v souladu s §19a zákona č. 403/1990 Sb. , v platném znění, a při stanovení náhrady skutečně vycházel z vyhlášky č. 73/1964 Sb. , s jejímž použitím stěžovatel nesouhlasí. Důvod pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a zahájení řízení o zrušení §19a zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, jež je tím ustanovením, které odkaz na uvedenou vyhlášku obsahuje, však Ústavní ...
III. ÚS 217/98 19. 11. 1998 V odborné literatuře ani v judikatuře není pochyb o tom, jak vymezit pojem obchodní společnost na jedné straně a pojem družstvo na straně druhé. Systematika obchodního zákoníku je zcela jednoznačná, když provádí přesné rozlišení právnických osob, kterými podle jeho základního vymezení mohou být obchodní společnosti a družstva. Z uvedené systematiky nelze vyvodit, že by tyto pojmy byly ve vzájemném vztahu v tom smyslu, že jeden z nich by byl pojmem obecnějším (obchodní společnost) a druhý z nich jen druhem tohoto obecného pojmu (družstvo). Naopak ze systematiky obchodního zákoníku zcela jednoznačně vyplývá, že oba uvedené pojmy jsou rovnocenné a představují různé druhy právnických osob. Obecné soudy tak nepochybily, jestliže pod pojem obchodní společnost se společníky, jimiž jsou výlučně fyzické osoby, nepodřadily pojem družstvo. Podle ustálené judikatury obecných soudů je i družstvo (bytové družstvo) povinnou osobou podle §4 zákona č. 87/1991 Sb.
I. ÚS 77/97 18. 11. 1998 Otázkou závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu se Ústavní soud již zabýval např. ve věci sp. zn. I. ÚS 70/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1997, nález č. 29, str. 191), v níž byl vysloven tento názor: "Čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který musí být odůvodněn a v jeho výroku je obsaženo, o čem a s jakým výsledkem Ústavní soud rozhodl. Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění takového nálezu není bez jakéhokoli právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny základních práv a svobod, či odpovídající mezinárodní smlouvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10. Ústavy. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby záko ...
I. ÚS 430/98 18. 11. 1998 Nejvyšší státní zástupce nevyhověl podnětu stěžovatel na podání návrhu na popření otcovství podle §62 zákona č. 94/1963 Sb. , zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť po provedeném šetření nebylo zjištěno, že by to vyžadoval zájem dítěte. Ustanovení §62 zákona o rodině nelze vykládat jako další běžné ustanovení o popěrném právu v rámci vztahů upravených rodinným právem. Jedná se o zcela výjimečné oprávnění státního orgánu (nejvyššího státního zástupce), které lze aplikovat pouze za přesně stanovených podmínek; v daném případě je touto podmínkou zájem dítěte na změně rodinných vztahů.
Pl. ÚS 8/98 17. 11. 1998 Zásada rovnosti všech daňových subjektů v daňovém řízení je výslovně zakotvena v ustanovení §2 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož "všechny daňové subjekty mají v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti". Tato zásada není napadeným ustanovením (§32 odst. 7 cit. zákona) dotčena. Jeho smyslem je umožnit vydání osvědčení o neplatnosti takových rozhodnutí, která postrádají některou ze zákonem stanovených podstatných (základních) náležitostí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec považovat. Na takové rozhodnutí se proto právem hledí, jako by bylo neplatné od samého počátku a osvědčení o jeho neplatnosti tedy nemá konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní účinky. Osvědčením neplatnosti rozhodnutí se proto neodstraňují jeho nedostatky, nýbrž se pouze prohlašuje (deklaruje) jeho neplatnost a vytváří se tím podmínky pro vydání rozhodnutí nového. Proti tomuto novému rozhodnutí zajišťuje zákon daňovému subjektu plnou procesní ochranu včetně soudního přezkumu v rám ...
III. ÚS 180/98 12. 11. 1998 Skutečnost, že soud řízení zastavil proto, že navrhovatelé nezaplatili soudní poplatek, nemůže být přičítána k tíži soudu ani nemůže být chápána jako porušení základních práv a svobod navrhovatelů, v důsledku jejichž nečinnosti k zastavení řízení došlo, ačkoliv byli k zaplacení soudního poplatku soudem řádně vyzváni. Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, že správní soudnictví je řízením jednoinstančním, ve kterém je podání opravných prostředků vyloučeno [ §250j odst. 4 a §250s občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Není přitom určující, zda rozhodnutí vydané soudem podle částí páté o. s. ř. je rozhodnutím ve věci samé či rozhodnutím jiným. Proto skutečnost, že k zastavení řízení došlo nikoliv podle procesních ustanovení o. s. ř., ale podle zákona o soudních poplatcích, nemůže způsobit, že by opravný prostředek byl připuštěn. Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc spadající do správního soudnictví.
III. ÚS 101/98 12. 11. 1998 Ústavní soud jak orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména s obsahem hlavy páté, a svým postupem pak porušují zásadu spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy jak podmínky dané hmotněprávními a procesními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat. Rovněž nenáleží do pravomoci Ústavního soudu sjednocovat judikaturu soudů obecných. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají ke zjištěnému skutkovému stavu jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces. Zaujímají-li obecné soudy k určité otázce různé právní názory, nelze v takovémto postupu spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ...
I. ÚS 181/98 11. 11. 1998 Jestliže stěžovatel tvrdil, že mu rozsudek nebyl řádně doručen, bylo jeho věcí, aby tuto námitku uplatnil již v odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. To však neučinil. Výkon rozhodnutí může být nařízen jen na základě titulu, který je vykonatelný po stránce formální i materiální [ §251 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Pokud výkon rozhodnutí nařízen byl, ačkoliv se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným, musí být v každém stádiu řízení zastaven [o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. lze rozhodovat jen tehdy, bylo-li podání povinného učiněno až po pravomocném nařízení výkonu rozhodnutí]. Stěžovatel však neučinil ani návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, a místo toho podal ústavní stížnost, v níž navrhl, aby byla rozhodnutí obecných soudů zrušena. Tím nevyužil možnosti zakotvené v §269 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že nařízený výkon rozhodnutí zastaví předseda na návrh nebo i bez návrhu. Za této situace stěžovatel nevyč ...
IV. ÚS 358/98 10. 11. 1998 Jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, je věcí státu organizovat své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži těch, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v "přiměřené lhůtě". V daném případě bylo prokázáno, že Krajský obchodní soud v Praze nejedná o právech stěžovatele v přiměřených časových dimenzích a svou nečinností zasahuje do jeho ústavně chráněných práv.
IV. ÚS 295/98 10. 11. 1998 Podle ustanovení §119 odst. 2 občanského zákoníku je však nemovitostí pouze taková stavba, která je spojena se zemí pevným základem. Z rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, že by se tyto zabývaly posouzením, zda podzemní vrstvy tenisových dvorců lze považovat za pevné základy, kterými je stavba spojena se zemí či nikoliv. Bylo-li tedy v dané věci dovozeno vlastnické právo k předmětné stavbě s odkazem na ustanovení §120 odst. 2 občanského zákoníku, aniž by bylo zjišťováno, zda stavba svým charakterem splňuje podmínky nemovitosti ve smyslu ustanovení §119 odst. 2 občanského zákoníku, pak nelze než konstatovat, že tím obecné soudy porušily ústavně garantované právo stěžovatelů zakotvené v článku 36 Listiny odst. 1, neboť jim neposkytly náležitou soudní ochranu.
I. ÚS 34/98 10. 11. 1998 Krajský soud v Brně opírá své rozhodnutí o ustanovení §181 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a o ustanovení §708 občanského zákoníku v platném znění. Tento předpis však platí pouze pro případ, kdy trvale opustí společnou domácnost výlučný nájemce bytu; nelze jej použít tehdy, jestliže zemře (nebo trvale opustí společnou domácnost) občan, kterému svědčí právo společného nájmu bytu (§700 odst. 1 občanského zákoníku). O společný nájem bytu jde tam, kde má více osob k bytu stejná práva omezená vždy jen právem druhého (dalšího) spolunájemce. U všech musí jít o práva neodvozená. Jde o právní stav, nikoli o faktické společné bydlení. Pokud stěžovateli a jeho sestře vzniklo ze zákona právo společného užívání bytu, pak dohoda o odevzdání a převzetí bytu měla být uzavřena mezi Podnikem bytového hospodářství Brno 2 a oběma společnými uživateli. Toto právo, které se transformovalo v právo nájemní (§871 občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů), existenci společné domácnosti nevyžaduje. Pr ...
I. ÚS 229/98 10. 11. 1998 Ústavní soud odkazuje na vymezení pojmu "orgán veřejné moci", které provedl již Ústavní soud ČSFR, a v němž veřejnou moc definoval zejména jako takovou moc, "která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s ním v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba, vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízená k trvalému a opaku ...
I. ÚS 188/97 10. 11. 1998 Správní soudnictví České republiky je budováno na principu řízení jednoinstančního, v němž je podle §250j odst. 4 občanského soudního řádu při rozhodování podle částí páté hlavy druhé podání opravných prostředků vyloučeno. Není určující, zda rozhodnutí vydané soudem v tomto řízení je rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím procesním, neboť uvedená zákonná úprava neobsahuje v tomto směru žádné rozlišení. I když soud postupoval podle §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a přestože odstavec 4 §9 zákona č. 549/1991 Sb. jinak předpokládá možnost podání odvolání, nemůže toto ustanovení samo o sobě způsobit, aby byl opravný prostředek přípustný. Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc podléhající režimu správního soudnictví: "Při zastavení řízení ve věcech správního soudnictví podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích není odvolání přípustné, protože není přípustné ani ve věci samé (arg. a maiore ad minus). Ustanovení §9 ...
IV. ÚS 144/97 9. 11. 1998 Byl-li to stát, který se v tzv. rozhodném období zmocnil majetku jiných, pak nelze považovat za porušení principu rovnosti, má-li těmto osobám být poskytnut prostor pro ujasnění si vlastnických vztahů k věci, jíž se restituční řízení týká.
III. ÚS 179/98 5. 11. 1998 Podle úpravy obsažené v občanském soudním řádu je přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů, s výjimkou řízení ve věcech důchodového zabezpečení, řízením jednoinstančním, a proto nelze pro toto řízení použít ustanovení části čtvrté občanského soudního řádu o opravných prostředcích.
I. ÚS 393/98 5. 11. 1998 Stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí kárného senátu kárné komise České advokátní komory potvrzené odvolacím senátem České advokátní komory, jímž mu byla uložena pokuta pro porušení povinností advokáta, když ústavní stížnost k Ústavnímu soudu podal na útržku průklepového papíru. Stěžovatel se odvolává na to, že etické zásady stanovené pro styk advokáta s orgány veřejné moci v žádné z dostupných příruček společenského chování nenalezl. Tuto argumentaci Ústavní soud odmítá, neboť pro advokáta, který je činný v právním státě, nemůže být obtížné nebo neobvyklé zjistit, které způsoby chování a jednání a které hodnoty mravnosti a lidské důstojnosti je třeba respektovat, aniž by byly výslovně vypočteny v jednotlivých ustanoveních, což ostatně není vůbec možné. Ústavní soud připomíná, že i Listina základních práv a svobod v čl. 1 stanoví princip lidské důstojnosti, a má za to, že i po stěžovateli lze právem požadovat, aby se při podávání ústavních stížností choval důstojným způsobem. ...
IV. ÚS 245/97 4. 11. 1998 Nepřesné označení existujícího žalovaného subjektu je vadou podání, nedostatkem, který je třeba odstranit postupem podle §43 o.s.ř. Zjištění procesního nástupnictví původně žalovaného existujícího subjektu je úřední povinností soudu. Pokud soud po více jak šesti letech trvání sporu o náhradu škody z pracovního úrazu zastavil řízení, aniž dodržel uvedený postup, porušil tak čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, neboť zákonem stanoveným postupem dostatečnou ochranu práv stěžovateli neposkytl.
II. ÚS 406/97 4. 11. 1998 Výpověď obviněného, jenž se může hájit jakkoliv, nelze co do relevantnosti zásadně postavit na roveň výpovědi poškozené.
II. ÚS 236/97 4. 11. 1998 Na povahu ustanovení (kogentnost - dispozitivnost) je třeba usuzovat s ohledem na související ustanovení právního předpisu, popř. právního řádu, pokud není v takovém ustanovení zákaz vyjádřen výslovně ve spojení se sankcí neplatnosti (lex perfecta) nebo není v právním předpise obsažen výčet kogentních ustanovení.
I. ÚS 25/98 3. 11. 1998 Nároky na vydání podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou - jak vyplývá z ustanovení §33a zákona o půdě - pohledávkami vzniklými ex lege a k jejich vzniku proto nebylo třeba podání žádosti o vydání majetkového podílu. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně interpretoval právní názor Nejvyššího soudu ČR (Stanovisko občanskoprávního kolegia NS ČR z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95) z něhož zejména vyplývá, že "splatná pohledávka převáděná pak oprávněnou osobou na jinou osobu musila nejdříve se všemi zákonnými předpoklady platně vzniknout, aby mohla být dále převedena." To mimo jiné znamená, že pohledávka musí být v době převodu splatná. Původní oprávněný na svého otce nemohl převést více práv, než jakými disponoval a byť by tedy stěžovatel sám podmínky ustanovení odst. 2 citovaného ustanovení v zásadě splňoval, oprávněnou osobou ve smyslu ust. §13 odst. 2 transformačního zákona se nestal. Ústavní soud přihlédl i ke smyslu transformačního zákona, který spočívá nejen v umožnění alternativní ...
II. ÚS 13/98 27. 10. 1998 Při interpretaci §138 odst. 1 o.s.ř., o možnosti přiznat osvobození od soudních poplatků, je třeba vycházet ze zásady rovnosti stran, tak jak je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a to s tím důsledkem, že se uvedeného ustanovení může dovolávat nejen fyzická, ale i právnická osoba.
IV. ÚS 81/97 26. 10. 1998 Lhůta stanovená v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je lhůtou propadnou.
IV. ÚS 352/98 23. 10. 1998 Neúplnost vyznačení právní moci, či její nevyznačení vůbec, není identické s jejím nesprávným vyznačením, jak tomu bylo v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/97, odpovídajícím stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st.6/98. V případě, kdy na rozhodnutí není právní moc vyznačena vůbec nebo jen neúplně, je i na účastníku, aby sám učinil kroky ve směru ujasnění stavu věci.
IV. ÚS 325/98 22. 10. 1998 V případě, kdy o právu k věci existují pochybnosti, nemůže, a ani nesmí dojít k vydání věci, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu týkající se úschovy. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je totiž zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ně disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Postup orgánů činných v trestním řízení, stejně jako jejich poukaz na to, že jejich rozhodnutí nebrání tomu, aby se jiná osoba domáhala případného vydání podle občanskoprávních předpisů, jde tedy podle názoru Ústavního soudu zcela stranou podstaty věci a je v rozporu s již citovaným článkem 2 odst. 2 Listiny, neboť jimi byly překročeny meze stanovené zákonem, sledujícím, aby ke zmíněnému stavu "neodčinitelnosti" nemohlo vůbec dojít. Jinými slovy, i když lze zastávat názor, že nikoli každé "nezákonností" se vyznačující rozhodnutí je současně protiústavní, je důvodem pr ...
III. ÚS 162/98 22. 10. 1998 Výkladem ustanovení §141 odst. 2 tr.ř., zejména z pohledu ústavně právních hledisek, lze bezpochyby dospět k závěru, že v případech, kdy rozhodování odvolacího soudu se netýká samotného předmětu řízení o stížnosti, tedy rozhodnutí o věci samé - kauzy (tedy např. právě rozhodnutí o námitce podjatosti soudců nadřízeného soudu nebo jeho rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby), jde o rozhodnutí, kdy právě soud odvolací přebírá úlohu přezkumného orgánu. V naznačených případech je totiž nutné, aby odvolací soud vydal další (jiné) rozhodnutí, a to v postavení soudu I. stupně. Obecně totiž usnesením rozhodují soudy o způsobu a průběhu řízení, přesto však rozhodnutí shora popisovaná (podjatost, vazba) jsou tak zásadní, že vždy proti nim (jako výraz jejich závažnosti) zákon připouští opravný prostředek - stížnost.
III. ÚS 153/97 22. 10. 1998 Jedním z esenciálních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Posouzení proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu cizince na straně jedné a zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně druhé, proto musí vycházet z výše uvedeného principu.
II. ÚS 423/97 21. 10. 1998 Nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945, č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným Rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva nebylo proto zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih ( tzn. intabulací práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání nemovitosti.
II. ÚS 238/97 21. 10. 1998 Směnnou smlouvou, kterou uzavřel stát jako vlastník pozemků získaných v důsledku neplatnosti smlouvy z důvodu opuštění republiky prodávajícím a který ji uzavřel s účastníkem smlouvy, jejíž neplatnost byla následně z uvedeného důvodu vyslovena za účelem znovuzískání takového pozemku tímto účastníkem, je třeba považovat za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., neboť ve skutečně právním státě by taková fyzická osoba vlastnila oba pozemky, tedy jak pozemek zakoupený od osoby, která by posléze opustila republiku, tak i pozemek náležející jí na základě jiného titulu.
III. ÚS 36/98 21. 10. 1998 Pokud jde o návrh, aby nálezem Ústavního soudu byla prohlášena neplatnost volby prezidenta republiky, provedené na společné schůzi obou komor Parlamentu České republiky, bylo nutno vzít v úvahu, že výkon státní moci je v České republice v intencích klasické nauky ústavně uspořádán tak, že tato moc je rozčleněna a orgány k tomu ústavně povolanými je vykonávána ve vzájemně oddělených oblastech jako moc zákonodárná, výkonná a soudní [ čl. 2 odst. 1 al. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Všechny tyto složky státní moci jsou od sebe nejen odděleny, ale nadto každá z nich je na ostatních zcela nezávislá a jejich vzájemná ingerence je ústavně přípustná toliko tehdy a tam, kde to ústavní pořádek republiky a především samotná Ústava státu výslovně připouští; z tohoto základního ústavního principu také vychází taxativně stanovená pravomoc Ústavního soudu [ čl. 87 odst. 1 písm. a) až k) Ústavy], jež, pokud se jeho ingerence do zákonodárné moci z uvažovaného hlediska týká, je omezena t ...
III. ÚS 119/98 21. 10. 1998 Pokud jde o povahu předběžného opatření ( §74 občanského soudního řádu), které může vydat před zahájením řízení předseda senátu tehdy, jestliže to vyžaduje povaha věci nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, je nepochybné, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, ale že se jedná o rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno. Proto se nejedná o rozhodnutí podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy o rozhodnutí, proti kterému by již nebylo možno použít dalších prostředků podle zákona. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí. Proto také rozhodnutí o předběžném opatření nemůže být pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná, neboť účastník řízení v podstatě na jeho vydání nemá právo v tom smyslu, že by soud byl jeho návrhem (procesně) vázán; proto také nelze přisvědčit závěrům st ...
Pl. ÚS-st. 7/98 20. 10. 1998 1 Lhůta uvedená v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je lhůtou propadnou.
IV. ÚS 303/98 20. 10. 1998 Zásada rovnosti účastníků před soudem, zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je rozvedena v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu, avšak z žádného z těchto ustanovení nelze dovodit povinnost obecných soudů diferencovat mezi subjektivními předpoklady a schopnostmi fyzických osob jako účastníků řízení v návaznosti na jejich věk. Takovýmto postupem by právě naopak byla zásada rovnosti účastníků vážně narušena, neboť soud by subjektivně přiznával některému z účastníků více práv oproti druhému.

Za rok 1998 bylo zveřejněno 234 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 5 stran v čase 0,215 ms (z toho 0,143 ms NoSQL - scan 2044 záznamů).