| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 228/99 | 17. 8. 1999 | Je-li povinností státu zajistit ústavní právo na svobodnou volbu povolání, pak tuto povinnost nemůže stát plnit v ekonomické realitě společnosti spravující se liberálními tržními principy a budované z hlediska hospodářského na volné soutěži soukromých podnikatelů a zaměstnavatelů jinak, než přijetím odpovídajícího zákonodárství regulujícího veřejnoprávními instrumenty také povinnosti soukromého sektoru, které zmíněné právo zajistí co možná rovnou měrou všem. | |
| IV. ÚS 258/99 | 10. 8. 1999 | Podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Změna rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy především odůvodněna tam, kde na základě správně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k nesprávným právním závěrům. Změnou rozhodnutí odůvodněnou jinou právní kvalifikací správně zjištěného skutkového stavu odvolací soud nepřesáhl meze své pravomoci. | |
| IV. ÚS 222/99 | 4. 8. 1999 | Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyžaduje, pokud jde o trestní řízení, zjištění všech relevantních skutečností vedoucích k následku naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu, nevyjímaje z hlediska trestního postihu relevantního jednání všech, na tomto činu participujících, osob. Pouze takové zjištění a z něj vycházející závěry umožňují totiž u každé takové jednotlivé osoby spravedlivé rozhodnutí o její vině a trestu. Těmito úvahami se však obecné soudy vůbec neřídily, a proto Ústavní soud považuje jejich závěry nejen za extrémně vybočující z rámce skutkových zjištění, ale i za nepřezkoumatelné. | |
| IV. ÚS 114/99 | 4. 8. 1999 | Protože občanský zákoník neupravuje výslovně, že osoba užívající byt na základě odvozeného právního důvodu, tedy kupř. z důvodu příbuzenského vztahu k vlastníku budovy, v níž užívala byt s jeho souhlasem, má po odvolání tohoto souhlasu nárok na bytovou náhradu (§712 občanského zákoníku), vznikající zásadně jen za předpokladu zániku nájemního práva k bytu, souhlasí Ústavní soud s názorem, jenž Nejvyšší soud ČR vyslovil ve svém rozsudku sp. zn. 3 Cdon 131/96, že v takovém případě ustanovení §712 a §713 občanského zákoníku, a to ani analogicky (§853 občanského zákoníku), použít nelze. Také projednávaný případ je typickým příkladem odvozeného užívacího vztahu, kdy možnost stěžovatelky v domě bydlet byla vázána na souhlas žalobkyně, jako výlučné vlastnice rodinného domku. Nepřiměřenou tvrdost, jež v obdobných situacích může vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze však, jak dále konstatuje v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud, i podle názoru Ústavního soudu zmír ... | |
| IV. ÚS 544/98 | 4. 8. 1999 | Ani to, že předmětem sporu je bagatelní částka, nemůže vést k trivializaci základních práv a svobod v situaci, kdy postup obecných soudů nebo některého z nich nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a sám, bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil stěžovatelce se vyjádřit k, jím nově nastolenému, meritu věci, odepřel jí tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| IV. ÚS 255/99 | 3. 8. 1999 | Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona ČNR č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, Správní rada Ústřední pojišťovny rozhoduje o důležitých věcech, které souvisí s činností Ústřední pojišťovny a předkládá výroční zprávu o činnosti Pojišťovny sboru zástupců. Podle odst. 2 citovaného ustanovení Správní radu tvoří 10 členů - zástupců státu, 10 členů - zástupců pojištěnců a 10 členů - zástupců zaměstnavatelů. Jak je uvedeno v odst. 6 citovaného ustanovení, zástupce pojištěnců do Správní rady volí Poslanecká sněmovna Parlamentu. Funkční období člena orgánu Pojišťovny činí 4 roky. Zástupce státu ve Správní radě Pojišťovny lze z funkce odvolat (§20 odst. 5) i před uplynutím funkčního období (§18 odst. 4 citovaného zákona). Jestliže tedy funkční období člena orgánu Pojišťovny, tedy i zástupce pojištěnců, jakým je v daném případě stěžovatel, činí 4 roky, potom v právním a demokratickém státě by mělo být považováno za samozřejmé, že tato zákon ... | |
| IV. ÚS 207/99 | 3. 8. 1999 | Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu je obecně dán, jsou-li v posuzovaném případě zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjišťování skutkových okolností důležitých pro objasňování věci, a to postupem upraveným trestním řádem, tedy zpravidla dokazováním. Jak již konstatoval Ústavní soud v řadě svých nálezů, o takovou konkrétní skutečnost jde nejen tehdy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdal příčinu k obavě z koluzního jednání, ale existuje-li určitá objektivní konstalace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování. Podle názoru Ústavního soudu jsou však odůvodnění napadených usnesení natolik vágní, že nesplňují ani podmínky kladené na obsah usnesení v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu (§138 trestního řádu). Lze si totiž představit nespočet případů, kdy dosud nebyly vyslechnuty všechny osoby nejen participující na trestném činu, ale také jako svědkové z ... | |
| IV. ÚS 204/99 | 3. 8. 1999 | Podle čl. II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. věc nelze vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Jak však stěžovatel uváděl již v řízení před obecnými soudy, autory privatizačního projektu jsou přímí potomci, a to děti, arizátorů, kteří předmětný majetek (v části tehdy existující) získali v době nacistické okupace v době, kdy právní předchůdci stěžovatele zahynuli v nacistickém vyhlazovacím táboře. Ze strany stěžovatele jde o námitku závažné povahy, kterou proto nelze bez dalšího pominout, a to nejen proto, že privatizační projekt byl údajně schválen právě ve vztahu k uvedeným osobám, ale také z toho důvodu, že ke změně formy privatizace došlo dne 11. 9. 1996, tedy již po uplatnění nároku stěžovatele. | |
| IV. ÚS 189/99 | 3. 8. 1999 | Povaha stavby jako nemovitosti vyplývá z jejího spojení se zemí pevným základem ve smyslu odstavce 2 ustanovení §119 občanského zákoníku. Závěr o tom, že stavba je spojena se zemí pevnými základy, je třeba vždy posuzovat podle povahy a okolností konkrétního případu, zpravidla na základě odborného stavebně technického vyjádření. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že takový závěr lze učinit jen na základě znaleckého posudku, umožňuje-li to charakter věci, v projednávaném případě stavby, lze použít i odborné vyjádření kompetentního orgánu, např. stavebního úřadu. Z napadeného rozhodnutí však nevyplývá, že by se správní soud poté, co dospěl k závěru, že přístřešek z kovových trubek se střechou není stavbou movitou, zabýval otázkou, zda je stavbou nemovitou, to jest, zda stavba je spojena se zemí pevnými základy či nikoliv. Správní orgán ani krajský soud rovněž nevyvodily žádný závěr ze skutečnosti, že vzhledem ke stávající stavební dokumentaci (stavební povolení ze dne 29. 9. 1977, ko ... | |
| IV. ÚS 162/99 | 3. 8. 1999 | Úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stanovil-li totiž zákon i v tomto směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených podmínek, potom tyto podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát prostřednictvím orgánu soudní moci. Jinými slovy, je-li účastníku v rozporu s citovaným zákonem ukládána poplatková povinnost tam, kde ji nemá, představuje takový zásah ze strany státu zpravidla současně i odepření práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem. | |
| I. ÚS 248/99 | 28. 7. 1999 | Obecně teoreticky nelze zcela vyloučit přezkoumání správního rozhodnutí mimo odvolací řízení poté, co o správní žalobě proti témuž rozhodnutí již rozhodl soud, avšak jen v tom případě, kdy se namítá jiná nezákonnost než ta, která byla předmětem žaloby ve správním soudnictví, neboť zde platí princip dispoziční (iudex ne eat ultra petita pertium). Správní orgány jsou totiž právním názorem soudu vysloveným v rozhodnutí vázány ( §250j odst. 3 občanského soudního řádu). Předpokladem také je, že se vychází z právního stavu a skutkových okolností v době vydání "řádného" správního rozhodnutí. | |
| I. ÚS 325/99 | 27. 7. 1999 | Pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesen soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. | |
| III. ÚS 137/99 | 15. 7. 1999 | Pro definici zdanitelného plnění je z pohledu zákona o dani z přidané hodnoty rozhodující pouze cena, za kterou distributor tikety převzal od provozovatele hry, a cena, která je nominální cenou těchto tiketů. Rozdíl těchto cen je zdanitelným plněním podle zákona č. 588/1992 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Ceny, za které by distributor měl tikety poskytovat svým konečným distributorům, mohou mít pouze charakter doporučení, kterým nejsou ovlivněny výše uvedené údaje pro stanovení zdanitelného plnění. | |
| I. ÚS 96/99 | 15. 7. 1999 | Institut prominutí cla, daní a poplatků a institut osvobození zboží od dovozního cla nelze vzájemně zaměňovat. Prominutím cla, daní a poplatků se v souladu s §285 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb. , celní zákon, rozumí rozhodnutí o zániku celního dluhu, které může na základě §289 odst. 3 téhož zákona učinit celní úřad. Vyhláška č. 136/1998 Sb. , o osvobození zboží od dovozního cla, ve znění pozdějších předpisů, naopak upravuje případy propouštění zboží do jednotlivých celních režimů a podmínky jeho osvobození od dovozního cla (viz §1 odst. 1 této vyhlášky). Předmětem její právní úpravy proto není institut prominutí cla a daně z přidané hodnoty. Žádost o prominutí dovozního cla a daně z přidané hodnoty celní úřad posoudil a v souladu s §289 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že jí nevyhovuje, avšak nikoli proto, že by uplatnil vyhlášku č. 136/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (ostatně řízení o osvobození zboží od dovozního cla ani nebylo zahájeno). | |
| III. ÚS 198/98 | 13. 7. 1999 | Každé uplatnění práva (nároku) podléhá v řízení před soudy procesním pravidlům, která nelze přehlížet nebo dokonce opomíjet: uplatnění práva je úzce spojeno s procesním postupem, který účastník řízení zvolí, a za který také sám nese odpovědnost. V soudní jurisdikci nelze připustit rozdíly mezi věcmi restitučními a jinými, neboť posouzení všech nároků, bez ohledu na jejich povahu, podléhá vždy stejným a obecně platným procesním zásadám. Požadovat po obecných soudech, aby ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu poučovaly účastníky či jejich zástupce "o konstrukci žalobního petitu" by nepochybně vykročilo z rámce zákonem uložené poučovací povinnosti. | |
| IV. ÚS 285/99 | 12. 7. 1999 | Ve svém nálezu ze dne 21. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 298/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 102) Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování katastrálních úřadů o vkladu vlastnického práva nemůže být založeno na dominanci a výlučnosti §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb. , o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že se při nenaplnění některé z náležitostí v tomto ustanovení uvedených automaticky dovozuje nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, týkajících se určitosti a srozumitelnosti konkrétního právního úkonu v mnohem obsažnějším smyslu. O takovou automatickou aplikaci §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb. však nejde, jestliže k přidělení popisných čísel nemovitostem příslušnými obecními úřady došlo ještě před uzavřením kupní smlouvy, takže účastníkům smlouvy ... | |
| IV. ÚS 377/98 | 9. 7. 1999 | Ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., v původním znění, zůstalo nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.nedotčeno, takže k využití zákonné lhůty nemohla stěžovatelka jako oprávněná osoba přistoupit ani po 1. 1. 1994, kdy se stal uvedený nález vykonatelným. Byla tak fakticky vyloučena z okruhu oprávněných osob, které se mohly domáhat finanční náhrady, a došlo tak u ní - stejně tak jako u dalších osob v jejím postavení - jak již Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu č. 153/1998 Sb., k protiústavnímu znevýhodnění. | |
| III. ÚS 87/99 | 8. 7. 1999 | 1. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání dle §239 je přezkoumání dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 o. s. ř. pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili je-li dána potřeba sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace j ... | |
| III. ÚS 140/99 | 8. 7. 1999 | Podnikatelem je každá fyzická či právnická osoba, která oprávněně podniká, tedy vykonává soustavně a samostatně podnikatelskou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Obchodním zákoníkem se pak řídí vztahy mezi podnikateli, tedy vztahy související s podnikáním (§1 obch. zákoníku). Ostatní právní vztahy, do nichž podnikatelé vstupují jako občané se řídí jinými právními předpisy, a to podle charakteru konkrétních společenských vztahů. V projednávané věci tak nutno mít za rozhodující nikoli skutečnost, že navrhovatel je držitelem živnostenského oprávnění, ale posouzení podstaty společenského vztahu v němž vystupoval. | |
| III. ÚS 505/98 | 8. 7. 1999 | V trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem. K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího s ... | |
| III. ÚS 224/98 | 8. 7. 1999 | 1. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání dle §239 je přezkoumání dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 o. s. ř. pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili je-li dána potřeba sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace j ... | |
| I. ÚS 469/98 | 8. 7. 1999 | Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, sice určuje povinnost nového majitele uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle §32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, také mimo jiné stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla vyměřena jen původnímu předchozímu poplatníkovi. | |
| Pl. ÚS 11/99 | 8. 7. 1999 | Za situace, kdy smluvní strany vyjádří svoji vůli relevantním způsobem, o kterém z hlediska zkoumaných podmínek není pochyb, katastrální úřad "splní" vůli účastníků smluvního vztahu a provede vklad formou úředního konstitutivního zápisu. Listina s projevem vůle účastníků smluvního vztahu je právním titulem pro jeho konstitutivní zápis. Katastr je veřejný a každý je oprávněn do něho nahlédnout. Kdo vychází ze zápisu v katastru, který byl proveden po dni účinnosti zákona č. 265/1992 Sb. , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, tj. po 1. 1. 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci. Jinými slovy, zkoumá-li katastrální úřad otázku povolení vkladu věcného práva výlučně z hledisek vymezených v §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, a není-li oprávněn tak činit z pohledu celé škály dalších podmínek, vztahujících se k platnosti právních úkonů a uzavírané smlouvy, potom napadené ustanovení, nepřipouštějící proti rozh ... | |
| I. ÚS 138/98 | 7. 7. 1999 | Hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a též zásadou rovnosti účastníků řízení, a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde či jaká věc má být projednávána. Ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř. má být přiměřená situaci a brát v úvahu všechny okolnosti případu. Nelze dát průchod pozitivistickému přístupu obecných soudů ve věcech nalézání práva tam, kde by šel na podstatu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v tom smyslu, že by je eliminoval. Navíc restituční zákony mají postavení speciálních zákonů a je třeba brát zvláštní ohled na jejich aplikaci. | |
| II. ÚS 217/98 | 22. 6. 1999 | Protože dovolací důvody jsou náležitostí dovolání jako kterákoliv jiná, upravená v §241 o.s.ř., a protože v situaci, kdy ještě nedošlo k vlastnímu zformulování dovolacích důvodů, nelze aplikovat §242 odst. 4 o.s.ř., neboť nelze měnit ani rozšiřovat to, co ještě neexistuje, má Ústavní soud za to, že rozhodnutí, kterým bylo tzv. blanketní dovolání odmítnuto, aniž soud dostál svým povinnostem vyplývajícím z §209, §43 a §243c o.s.ř., založilo porušení práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť právo na přístup k soudu zaujímá v každé demokratické společnosti natolik významné místo, že jeho zužující výklad neodpovídá cíli ani předmětu ochrany včetně toho, že přístup k soudu musí být skutečný a ne formální. | |
| I. ÚS 478/97 | 17. 6. 1999 | Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko (srov. Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, vydání 1., Praha 1997, usn. č. 14 ve věci sp. zn. III. ÚS 124/96), podle něhož z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), resp. jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. | |
| IV. ÚS 198/99 | 17. 6. 1999 | e systematického zařazení §73 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení nedoplatku daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového nedoplatku. Takovéto rozhodnutí je podle §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu rozhodnutím procesní povahy, které nepodléhá soudnímu přezkumu. | |
| III. ÚS 546/98 | 17. 6. 1999 | Jakkoli ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména nesporně spadá jako ústavně zaručené základní právo pod ústavní ochranu, hmotněprávní podmínky pro ni jsou svěřeny právní normě nižší síly (občanskému zákoníku), jejíž výklad a aplikace přísluší především obecným soudům ( čl. 90 Ústavy České republiky). Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze fyzickou osobu ztotožňovat s orgánem veřejné moci, v jehož čele fyzická osoba stojí, a to již proto, že jde nejen o dva zcela odlišné a samostatné subjekty se zcela rozdílnou odpovědností, ale také proto, že obecně vzato ani nedůvodná či neoprávněná výtka (kritika) organizace jako právnické osoby nezakládá implicitně zásah do osobních a osobnostních práv jejích členů (příslušníků); proto ani z hlediska ochrany ústavně zaručeného základního práva na ochranu cti a dobrého jména ( čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nelze ony dva subjekty slučovat nebo je vzájemně zaměňovat. | |
| Pl. ÚS 4/99 | 16. 6. 1999 | 2 | Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů vychází z principu priority ústavně konformní interpretace před derogací, dle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem [viz nálezy ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (ÚS, 5, 171) Pl. ÚS 5/96 (ÚS, 6, 203)]. V předmětné věci se zabýval otázkou, je-li dán prostor pro ústavně konformní výklad ustanovení §202 odst. 2 zákoníku práce, jenž by respektoval princip rovnosti mezi instituty náhrady za ztrátu na výdělku, příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a náhrady nákladů na výživu pozůstalých. Mechanizmus stanovení celkové výše náhrady na výživu ... |
| II. ÚS 378/98 | 15. 6. 1999 | Rozsah náhrady podle §14 zákona o půdě je určen podílem oprávněné osoby k restituované nemovitosti. Neodvisí tedy rozsah náhrady za znehodnocení nemovitosti podle §14 zákona o půdě od rozsahu vydané nemovitosti, ale pouze od velikosti nároku oprávněné osoby k této nemovitosti. Novela zák. č. 229/1991 Sb. - zák. č. 183/1993 Sb. neobsahuje žádné derogační klauzule; upravuje pouze některé postupy a podmínky při uplatnění práva. Právní vztahy, které byly založeny podle zákona o půdě před jeho novelizací zákonem č. 183/1993 Sb., jsou tedy nadále platné a závazné. | |
| II. ÚS 357/98 | 9. 6. 1999 | Pokud uplatňuje nárok podle §20 odst. 1 zákona o půdě na náhradu živého a mrtvého inventáře více oprávněných osob, má každá z těchto osob, pokud splňuje zákonné podmínky, nárok na vydání poměrné části tohoto inventáře, která je dána poměrem částí nemovitostí, převzatých touto oprávněnou osobou, ke všem nemovitostem vydávaných povinnou osobou všem dalším oprávněným osobám, které své právo odvozují od stejného původního vlastníka. Právo na vydání nemovitosti a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné právní instituty. Jsou vzájemně propojeny, neboť právo na náhradu živého i mrtvého inventáře nelze oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána. Tím se zužuje okruh oprávněných osob pro náhradu. Rozhodující pro toto určení je stav v době, kdy se oprávněné osoby staly vlastníky nebo spoluvlastníky restituovaných nemovitostí. Není to tedy ani den uplatnění nároku a ani den vydání rozsudku. Nelze se tedy proto v těchto restitučních sporech o náhradu dovolávat ustanoven ... | |
| IV. ÚS 126/97 | 9. 6. 1999 | Aniž by Ústavní soud v dané věci sám hodnotil a uzavíral, jak přesně vysoká měla být podle tehdejší obecně závazné úpravy výše náhrady, bylo třeba podle jeho názoru ze strany obecných soudů tuto otázku zkoumat, neboť pro uznání event. vyloučení restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je podle něj mimo jiné právně významné i zjištění, zda eventuálně vyplacená náhrada byla náhradou skutečně odpovídající tehdejším cenovým předpisům. | |
| II. ÚS 475/97 | 9. 6. 1999 | Vyloučit aplikaci §6 odst. 1 písm. h) zák. č. 87/1991 Sb. lze pouze tam, kde odmítnutí dědictví zcela jednoznačně nesouvisí s politickým nátlakem v době nesvobody. | |
| II. ÚS 395/97 | 9. 6. 1999 | Právní institut, kterýž sleduje naplnění účelu "zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989", je institut restituce, tj. institut odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, a to navrácením věci do původního právního stavu. Aplikací tohoto ustanovení tudíž nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, jak dovozují navrhovatelé, neboť nedošlo k vyvlastnění nuceným odejmutím vlastnického práva s právními účinky ex nunc, ale o odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, a to navrácením do původního právního stavu s právními účinky ex tunc. | |
| I. ÚS 350/97 | 9. 6. 1999 | Každý podnikatelský subjekt, který vstupuje do smluvních vztahů s jinými, si musí být vědom toho, že "smlouvy se mají plnit", a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Z uzavřené zprostředkovatelské smlouvy vyplývá sice, že celková hodnota poskytovaných finančních prostředků je uváděna v korunách, nikoli však, že by tyto finanční prostředky měly být poskytnuty pouze v české měně, o čemž svědčí i článek IX. bod 9.2, kterým byl zmocněn zprostředkovatel jednat též se zahraničními ústavy a bankami. Ve smlouvě se též nikde neuvádí, že úroková sazba musí být fixní a nesmí být variabilní. Smlouvou předpokládaná úroková sazba měla činit cca 8% (na jiném místě se uvádí maximálně 8%), aniž byla blíže určena povaha této sazby. Ze spisu krajského soudu i z jeho vyjádření k ústavní stížnosti vyplývá, že činila cca 7,5%, tedy nepřekročila hranici požadovanou stěžovatelem. Vzhledem k tomu nepovažuje na tomto místě Ústavní soud za potřebné opakovat argumenty svědčící pro ... | |
| II. ÚS 318/98 | 9. 6. 1999 | Výsledná zpráva revize podle zák. č. 552/1991 Sb. může být důkazem, na jehož základě teprve bude o právech a povinnostech stěžovatele rozhodnuto. Výše citovaný zákon ve svém ustanovení §22 stanoví, že kontrolní orgány předávají svá zjištění o nedostatcích příslušným orgánům, které ve své působnosti činí opatření k nápravě zjištěného stavu. Z toho vyplývá, že výsledek revize není meritorním rozhodnutím, nýbrž rozhodnutím předběžné povahy, na jehož základě teprve bude o právech a povinnostech stěžovatele rozhodnuto místně příslušným státním orgánem - správcem daně, v tomto případě vydáním platebního výměru. Místně příslušný správce daně je oprávněn považovat výsledky finanční revize, jež jsou obsaženy v revizní zprávě, pouze za důkazní prostředek ve smyslu ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jímž je možno ověřit rozhodné skutečnosti pro správné stanovení daňové povinnosti. Vydání platebního výměru správcem daně je až výsledkem správního řízení, neboť daňová povinnost ... | |
| Pl. ÚS 29/98 | 2. 6. 1999 | 2 | Z čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 36 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny plyne pro zákonodárce povinnost všechny případy zbavení svobody veřejnou mocí postavit pod efektivní kontrolu nezávislého soudního rozhodování. Uvedený soudní přezkum je proto nezbytnou součástí každé zákonné úpravy zbavení svobody, bez něhož tato pro rozpor s uvedenými ustanoveními Úmluvy a Listiny samostatně nemůže obstát. |
| Pl. ÚS 18/98 | 2. 6. 1999 | 2 | Ústavní soud při projednávání předmětné otázky vycházel z ust. čl. 15 odst. 1 Listiny, které každému zaručuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání včetně práva každého změnit své náboženství nebo víru, popřípadě být bez náboženského vyznání. Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že nikdo nemůže být podroben takovému opatření, jehož cílem je změna procesu a způsobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby změnil svoje myšlení, náboženské vyznání nebo víru. Při jejich ochraně se jedná o respektování "vnitřního" rozměru těchto práv, který vylučuje jakýkoliv nátlak nebo ovlivňování myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Tato práva v důsledku jejich absolutního charakteru není proto možné omezovat zákonem. Součástí svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím nebo náboženským vyznáním jedince. V obecné rovině proto i pro právo nevykonávat vojenskou službu platí výše uvedená charak ... |
| I. ÚS 118/98 | 2. 6. 1999 | Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Toto ustanovení je podle názoru Ústavního soudu nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. V tomto ustanovení se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání k pozemkům bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, ... | |
| I. ÚS 485/98 | 31. 5. 1999 | Pokud byl konfiskační výměr ONV vydán vůči někomu, kdo již majetek nevlastnil, "byl tedy vydán v rozporu s tehdy platným právním řádem, podle kterého se jednalo o nicotný právní akt (paakt), na základě kterého nemohlo přejít vlastnictví na stát" (nález sp. zn. II. ÚS 129/98). Za těchto okolností Ústavní soud zdůrazňuje, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Jak již totiž Ústavní soud judikoval dříve, ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. I když je důk ... | |
| III. ÚS 93/99 | 27. 5. 1999 | Dle ustanovení §250q odst. 2 o. s. ř. o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu rozhodne soud rozsudkem, kterým přezkoumané rozhodnutí buď potvrdí nebo je zruší a vrátí věc k dalšímu řízení. Pojem potvrzení rozhodnutí v obecném smyslu znamená takové rozhodnutí státního orgánu vyšší instance, jímž je potvrzeno opravným prostředkem napadené rozhodnutí orgánu instance nižší jako věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany zákla ... | |
| III. ÚS 301/98 | 27. 5. 1999 | Na základě přezkoumání předmětného spisového materiálu je zřejmé, že soud I. stupně dospěl k určitému závěru stran skutkového stavu věci, avšak nevyvodil z něho správné právní závěry a v dané situaci se tak již pohyboval na půdě libovolného posuzování věci, když již zřetelně vykročil nejen z hranic možných pro zákonnou interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zák. o mimosoudních rehabilitacích, ale také z hranic, které je možné akceptovat z hlediska ústavně právního výkladu. Totiž právní závěry, k nimž soud I. stupně dospěl a odvolací soud potvrdil, jsou podle názoru Ústavního soudu ve výrazném rozporu se skutkovými zjištěními. Příslušná úprava §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích však neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy, ale postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí. | |
| IV. ÚS 239/99 | 25. 5. 1999 | Podle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy . Podle současné právní úpravy obsažené v §250 odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobce a žalovaný. Tato legální definice účastníků řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nezahrnuje účastníky řízení před správním orgánem, pokud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nebyli žalobcem nebo žalovaným. Ústavní soud již v obdobném případě (konkrétně ve věci sp. zn. IV. ÚS 178/98) konstatoval, že jsou mu známy výhrady ke koncepci platné právní úpravy účastenství v řízení (publikované např. v komentáři k o ... | |
| IV. ÚS 158/99 | 25. 5. 1999 | Posudky, stanoviska či vyjádření vykonavatelů veřejné správy, jejichž účelem je uplatnění hledisek ochrany zájmů, které tito vykonavatelé reprezentují, nejsou praxí ani teorií považovány za rozhodnutí. Teorie je řadí mezi tzv. jiné správní úkony, které nezakládají, nemění, neruší ani autoritativně nepotvrzují konkrétní právní vztahy. Stanovisko (vydané podle zákona ČNR č. 244/1992 Sb. , o posuzování vlivů na životní prostředí) je jen jedním z podkladů pro rozhodnutí orgánu státní správy, a jakkoli může ovlivnit rozhodnutí správního orgánu, nemůže být s ohledem na tuto svoji povahu předmětem přezkoumání Ústavním soudem, neboť samo o sobě nezasahuje do Ústavou České republiky chráněných práv či svobod účastníků správního řízení. Výhrady a námitky týkající se nepřesně či neúplně zjištěného stavu věci mohou účastníci nepochybně uplatnit v rámci probíhajícího správního řízení, s případným využitím opravných prostředků, resp. žaloby ve správním soudnictví. | |
| IV. ÚS 153/99 | 25. 5. 1999 | Z ústavněprávního pohledu jsou práva obhájce respektována již tím, že k přiznání odměny a jejímu zaplacení dochází, i když se tak v některých případech děje s velkou časovou prodlevou. Dochází-li k uplynutí nepřiměřené doby, např. i několika let od doby přiznání odměny do jejího zaplacení, jde podle názoru Ústavního soudu o jev nežádoucí, nicméně nezpůsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny, tedy o nedostatek spíše v rovině administrativní. | |
| I. ÚS 181/99 | 24. 5. 1999 | Podle §5 občanského zákoníku není rozhodnutím orgánu státní správy dotčeno právo účastníků řízení domáhat se ochrany u soudu. Právní ochrana poskytovaná příslušnými orgány státní správy je pouze předběžná. Teprve pokud se žádný z účastníků neobrátí se svým návrhem na soud, je rozhodnutí orgánu státní správy konečné. Pokud by v téže věci rozhodoval později soud, nebyl by v žádném směru vázán předchozím rozhodnutím orgánu státní správy. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Blíže je právo na soudní a jinou právní ochranu specifikováno v čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se přiklonil k názoru, že případnou žalobu ve správním soudnictví nelze v těchto případech vzhledem k §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu úspěšně aplikovat, neboť podle §5 občanského zákoníku se jedná o rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy. Účastníkům však nic nebrání v možnosti domáhat se svého práva určovací žalobou u věcně ... | |
| Pl. ÚS 4/98 | 19. 5. 1999 | 2 | Ústava České republiky v čl. 104 odst. 3 stanoví, že zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Podle §16 odst. 1 a 2 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), mohou být vyhlášky vydávány k plnění úkolů samosprávy a musí být v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány k jejich provedení. Z toho plyne, že to, co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemohou obce upravovat odchylně. |
| Pl. ÚS 42/97 | 19. 5. 1999 | 2 | I když působnost §17 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), o omezujících opatřeních k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku inkorporovaného do zákona novelou č. 279/1995 Sb. účinnou od 1. prosince 1995 nelze omezit jen na opatření proti negativním důsledkům provozování prostituce podle důvodové zprávy k zákonu a jakkoli není pochyb o tom, že nemírné pití alkoholu na očích veřejnosti je společensky škodlivým jevem, který bývá příčinou narušování veřejného pořádku a poškozuje dobré mravy v obci, je špatným příkladem a kazí děti a mládež, nelze obecně závaznými vyhláškami vydanými na základě tohoto zmocňovacího ustanovení regulovat činnosti, které jsou upraveny speciálním právním předpisem. V projednávaném případě jde o zákon č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, ve znění pozdějších předpisů. |
| IV. ÚS 545/98 | 18. 5. 1999 | Bylo by zcela proti smyslu restitučního zákona č. 403/1990 Sb., aby oprávněné osobě, jíž za splnění tímto zákonem stanovených podmínek povinná osoba vydává stavbu, bylo upíráno právo na vydání pozemku (na němž vydávaná stavba stojí), získaného jednou a toutéž fyzickou osobou právě v souvislosti se získáním vlastnictví ke stavbě. | |
| II. ÚS 415/97 | 18. 5. 1999 | Pokud z pozemkových knih a dalších listinných důkazů plyne, že předmětné nemovitosti připadly státu dle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, a přitom z prohlášení za mrtvého soudem a z kartotéky transportů je nesporné, že vlastník nemovitostí byl prohlášen za mrtvého, když se stal při transportu nezvěstným, potom došlo k naplnění skutkové podstaty postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody, a to zneužitím dekretu č. 108/1945 Sb., neboť v daném případě šlo nepochybně o majetek oběti nacismu a nikoliv jejich představitelů. |