Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1999

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 439/98 19. 1. 1999 Z toho, že Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu č. 16/1945 Sb.) přihlásili za Němce nebo Maďary, neposuzují se při splnění podmínek uvedených v ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, jako Němci nebo Maďaři, nelze vyvodit jiný závěr než ten, že nespadajíce pod ustanovení §1 odst. 1 a 2 ústavního dekretu proto, že se podle tohoto dekretu za Němce a Maďary nepovažují, tyto osoby československé státní občanství nepozbývají. Tento závěr podporuje i ustanovení §5 ústavního dekretu, podle kterého Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem nebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství dnem nabyt ...
I. ÚS 15/98 19. 1. 1999 Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti vycházel z nutnosti respektovat vůli zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu restitučních zákonů, kterým je zmírnění křivd spáchaných v období nesvobody, v návaznosti na jednotlivé zákonodárcem formulované restituční důvody, a podpořil tendenci těch obecných soudů, které přistoupily k restitučním předpisům jako ke speciální právní úpravě se všemi důsledky z toho plynoucími. Tedy včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Politickou perzekuci je povinen brát v úvahu každý soud zabývající se restitucí, protože její existence je jedním z důležitých důvodů restituce a vzhledem k ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., které je obsahově shodné i s příslušným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., je nutno za všech okolností zkoumat, zda tento činitel kon ...
IV. ÚS 535/98 18. 1. 1999 Měl-li stěžovatel a jeho právní zástupce k dispozici důkaz nasvědčující oprávněnosti uplatněného nároku, bylo jejich povinností tento důkaz uplatnit nejpozději v odvolacím řízení. Pokud stěžovatel ani jeho právní zástupce nevěnovali řízení před obecnými soudy dostatečnou pozornost a svou pasivitu se snaží odčinit až v řízení o ústavní stížnosti, lze obecným soudům stěží vytýkat odepření práva na soudní ochranu v situaci, kdy účastník řízení má sice k dispozici důkaz nasvědčující oprávněnosti jeho nároku, svou vlastní nečinností a nekoncentrovaností však způsobí, že tento důkaz obecné soudy, postrádající i jakékoli účastníkovo tvrzení v tomto směru, nemohou vzít vůbec v úvahu.
IV. ÚS 499/98 15. 1. 1999 Názor ohledně výkladu a aplikace §477 odst. 1 obchodního zákoníku, že placení daně nelze podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva, neboť pojmově placení daně znamená platbu ve prospěch státu na základě zákona, aniž by stát daňovému subjektu nabízel za úhradu daně poskytnutí určitého ekvivalentu, a z toho dovozený závěr, že daňová povinnost je zcela nepochybně povinností veřejného práva, přičemž daňovým předpisem je jakýkoliv přenos daňové povinnosti zakázán, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť i podle jeho názoru je daňová povinnost plátce daně povinností veřejnoprávní. Tato povinnost vzniká na základě skutečností stanovených zákonem, přičemž zákon ČNR č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, upravuje kogentně i to, který subjekt tuto povinnost má, zatímco zákon ČNR č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, zakazuje přenos této povinnosti, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Názor, že takovým zvláštním právním předpisem je obchodní zákoník, který v ustanov ...
III. ÚS 295/98 14. 1. 1999 K právu na soudní ochranu proti orgánům veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 401/98 13. 1. 1999 Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování, provedené obecnými soudy, je však prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 257). Z textu §174 odst. 1 trestního zákona je zřejmé, že subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu je konstruována jako dolosní, což znamená, že stěžovatel v souzené věci musel chtít jiného lživě obvinit z trestného činu nebo si musel být alespoň vědom toho, že jiného lživě obviňuje z trestného činu, a byl s tím srozuměn a současně muset chtít nebo být alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění může být tato osoba trestně stíhána. Přitom "lživě obvinit znamená vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trest ...
II. ÚS 282/97 13. 1. 1999 Pokud odvolací soud vytýká soudu prvého stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v I. stolici jiným samosoudcem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a současně také k porušení základního práva účastníka podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 105/97 13. 1. 1999 Ústavní soud v restitučních řízeních, při jejich specifických podmínkách a při zachování rovnosti účastníků, trvá vždy na tom, aby soudy věnovaly zvýšenou pozornost plnění poučovací povinnosti podle §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. Znamená to, že úkolem soudu není poskytnout účastníkovi návod, jak dosáhnout zamýšleného cíle, ale učinit vhodná opatření, směřující k odstranění nedostatků návrhu. Pokud je návrh na restituční řízení podán soudu v zákonné lhůtě, nelze odmítnout tuto poučovací povinnost - t. j. výzvu k odstranění vad poukazem na to, že na odstranění vad podání zbývá několik dnů, kdy by nebylo ze strany stěžovatelů možno dodržet zachování prekluzivní lhůty. Zachování nároku je dáno již při jeho uplatnění v zákonné lhůtě. Tento přístup soudů je contra legem a v podstatě by znamenal již anulování veškerých ve lhůtě uplatněných nároků, a to jen z toho důvodu, že podání, resp. jeho petit byl nejasný a nesrozumitelný a že příslušný soud by sám dospěl k závěru, že nestihne poskytnout účas ...
I. ÚS 209/98 12. 1. 1999 V dané věci byly zcela nepochybně prokázány značné průtahy v řízení, neboť v průběhu více než dva a půl roku nebyl ve věci učiněn žádný úkon a k nařízení jednání došlo nepochybně až na základě urgence u předsedy soudu. Dle názoru Ústavního soudu nelze v demokratickém právním státě připustit takovýto postup soudů, neboť tím dochází k výraznému oslabení právní jistoty občanů a jejich důvěry v ochranu jejich základních ústavních práv ze strany orgánů státní moci. Průtahy, k nimž došlo v předmětné věci, nelze ničím omluvit ani zdůvodnit, v žádném případě tedy nelze akceptovat odůvodnění soudu, že příčinou průtahů je přetíženost senátu. Je třeba zdůraznit, že na občany nelze v žádném případě přenášet technicko organizační problémy státních orgánů, zejména má-li to za následek porušení jejich základních ústavních práv.
I. ÚS 2/97 12. 1. 1999 Obecné soudy správně aplikovaly zákon č. 116/1994 Sb. na restituční věc navrhovatelů, když dospěly k závěru, že restituentům nelze nemovitost vydat, protože tomu brání skutečnost, že před účinností zákona bylo ohledně sporné nemovitosti jak přijato privatizační rozhodnutí, tak byl i schválen privatizační projekt. Ústavní soud při tom shledal, že obecné soudy rozhodovaly o sporné nemovitosti, aniž by vznikla pochybnost o předmětu sporu, jak namítali stěžovatelé. Doplnění označení této nemovitosti o další identifikaci na základě katastru nemovitostí je pouze jejím dalším upřesněním a nemůže proto být důvodem ke zpochybnění soudních rozsudků. Ústavní soud nadto zjistil, že dle záznamu Katastrálního úřadu Praha-město dnem 19. 5. 1994, tedy ještě před účinností zákona č. 116/1994 Sb., byl učiněn u sporné nemovitosti vklad ve prospěch nového vlastníka, že tedy došlo k přechodu vlastnictví na jinou osobu než stát. Tato podmínka, jež brání rovněž vydání věci dle čl. II. odst. 2 cit. zákona, vš ...
III. ÚS 357/98 7. 1. 1999 Jestliže zákonodárce (též podle důvodové zprávy k restitučnímu zákonu) vyjádřil svůj vůli zmírnit jen některé majetkové křivdy, aniž by při vydávání věcí postižených v údobí předchozího režimu docházelo ke křivdám novým, nutno také stanovené podmínky pro vydání věcí (rozpor s tehdy platnými předpisy, příp. protiprávní zvýhodnění při nabytí věci) chápat (ve vztahu k původnímu vlastníku) jako omezující kritéria, jež - nejsou-li naplněna - vydání věci brání. Podle nálezů Ústavního soudu je proto na předchozího (konfiskací postiženého) vlastníka nahlížet jako subjekt, jemuž svědčí toliko prostý, holý vlastnický titul (nuda proprietas), k jehož transformaci v plné vlastnictví je však zapotřebí buď dohody s tím, kdo s věcí jako pozdější vlastník disponuje, nebo výroku soudu, jímž podle ustálené judikatury obecných soudů plné vlastnictví vzniká. Proto také právní konstrukce blížící se čisté reivindikaci věci (žadatel o restituci nepřestal být vlastníkem a žádá jen vydání věci) ve světle připo ...
III. ÚS 331/98 7. 1. 1999 K poměru zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, jako zvláštního zákona (lex specialis) k zákonu č. 58/1969 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jako zákonu obecnému (lex generalis).

Za rok 1999 bylo zveřejněno 262 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 6 z celkem 6 stran,
v čase 0,000060 sekundy z toho 0,000015 sekundy NoSQL databáze.