| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 297/99 | 21. 10. 1999 | Vzhledem k tomu, že zákonem č. 72/1994 Sb. , kterým se upravují ně které spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), byla smlouva o převodu bytové jednotky podle §23 a násl. zákona učiněna součástí právního řádu jako speciální úprava zániku členství v družstvu a vypořádání vzájemných vztahů mezi družstvem a jeho členem, je k řízení o žalobě, kterou se člen družstva domáhá uložení povinnosti družstvu uzavřít s ním takovou smlouvu, věcně příslušný krajský soud s působností ve věcech obchodních [ §9 odst. 3 písm. c) bod aa) občanského soudního řádu - srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 4. 1998 sp. zn. 26 Cdo 758/98 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, pod poř. č. 37]. | |
| II. ÚS 543/98 | 20. 10. 1999 | Nárok na náhradu za nevydané nemovitosti je řádným restitučním nárokem. Je proto nutné, aby v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů se nevydávají. Pouhé určení, že restituent není vlastníkem požadovaných nemovitostí znamená, m. j. určení zániku jeho vlastnického práva, což však §6 zákona o půdě neupravuje. V případě kladného rozhodnutí pozemkových úřadů je možno stávající dikci ponechat, tj. že restituent je vlastníkem požadovaných nemovitostí, protože takovéto rozhodnutí se stává vkladovou listinou pro zápis do katastru nemovitostí; u negativního rozhodnutí pak zůstávají v platnosti zápisy původní. | |
| II. ÚS 405/98 | 20. 10. 1999 | Ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na čs. stát dnem jeho účinnosti. Konfiskační výměr jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny. Teprve konfiskačním výměrem, jako aktem správním, byla konfiskace majetku dovršená. Zároveň bylo umožněno, aby v případě liberačních důvodů příslušný orgán část takto zkonfiskovaného majetku z konfiskace vyňal. V rámci ustálené judikatury Ústavního soudu bylo konstatováno, že osvědčení o státní a národní spolehlivosti, včetně rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, pokud byla vydána k tomu kompetentními orgány před přijetím konfiskačního výměru zcela opodstatňují právní závěr, dle kterého byl následně vydaný (v rozhodném období) konfiskační výměr zjevně v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Pokud by k přechodu majetku na stát došlo se zpětnou platností k datu účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., aniž by byly v této době naplněny hmotně právní podmínky pro konfiskaci maj ... | |
| I. ÚS 476/97 | 20. 10. 1999 | Jestliže člena senátu v době jeho dlouhodobé nepřítomnosti nahradí jiný soudce, nemůže se jednat o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle cit. ustanovení Listiny "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Tento ústavní imperativ je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a to tím spíše, jestliže jednající soudce byl k projednání věci povolán rozvrhem práce platným pro ten který soud. | |
| IV. ÚS 408/99 | 20. 10. 1999 | Pouhé sdělení obvinění není samo o sobě způsobilé k tomu, aby mohlo přezkoumávanou věc posunout do ústavněprávní roviny. Samotné sdělení obvinění není pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, proti kterému by bylo možno podat ústavní stížnost. Sdělení obvinění je pouhým opatřením, čemuž odpovídá i forma zachycení tohoto úkonu trestního řízení, kterou je záznam. Ústavní stížnost by tedy po vyčerpání dostupných prostředků mohla přicházet v úvahu pouze za situace, kdy by vznesené obvinění bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak (vzetí do vazby, zadržení atd.). | |
| Pl. ÚS 14/99 | 19. 10. 1999 | 2 | Ústava ve svém čl. 104 odst. 3 stanoví, že "Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky". Podle §16 odst. 1 a 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, mohou být vyhlášky vydávány k plnění úkolů samosprávy a ovšemže musí být v souladu se zákony a obecně závaznými předpisy vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení. Z toho plyne, že co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemá být předmětem obecně závazn ých vyhlášek obce. |
| I. ÚS 265/98 | 19. 10. 1999 | Osoba oprávněná z předkupního práva by mohla vůči zavázané osobě uplatňovat nárok na náhradu škody za podmínek ust. §420 obč. zák. Vzhledem k pouhé závazkové (osobní) povaze předkupního práva se však oprávněná osoba nemůže na nabyvateli zcizené věci s úspěchem domáhat toho, aby jí nabyvatel koupenou věc nabídl ke koupi (srov. obecně uznávanou literaturu, např. Komentář k občanskému zákoníku, Jehlička/Švestka a kolektiv, 5. vydání, 1999, str. 648; dále Právní rozhledy 5/1994, str. 165, Jehlička, Švestka - Nad předkupním právem). | |
| IV. ÚS 279/99 | 18. 10. 1999 | Změna právního názoru soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů je nevyhnutelně důvodem pro zrušení správního rozhodnutí, jestliže soud dospěje k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc nesprávně a nejde přitom o případ, kdy účastník, ačkoli zákon porušen byl, na svých právech nebyl nijak dotčen. V projednávané věci však soud poté, co dospěl k závěru o nesprávnosti posouzení věci správním rozhodnutím, sám právně i skutkově "vykročil" jiným směrem a předejmul stanovisko, jež by v prvém sledu měl zaujmout správní orgán. V takových případech je totiž účastníkům zcela uzavřena cesta k tomu, aby mohli předložit důkazy, které z dosavadního pohledu se neukazovaly jako relevantní, byť důkazní břemeno zde může býti na straně účastníka, a navíc je takovým soudním rozhodnutím věc posunuta do roviny nepřezkoumatelnosti. | |
| III. ÚS 35/99 | 14. 10. 1999 | Odvolací orgán (nejen ve správním řízení) je povinen přezkoumat napadané rozhodnutí v celém rozsahu a je-li to nutné, řízení doplnit, popřípadě zjištěné vady odstranit (§59 odst. 1 spr. řádu). Tomuto požadavku zákona neodpovídá, převezme-li odvolací orgán implicite argumenty orgánu prvního stupně obsažené v předkládací zprávě. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je neúplné a tedy i nepřezkoumatelné, pokud podstatná a závažná část důvodů zmíněná v řízení, v odůvodnění konečného rozhodnutí chybí, a takto je vlastně rozhodující orgán pomíjí. Naznačené požadavky je na místě vztáhnout nejenom na řízení před soudy, ale i na řízení před orgány správními, zejména ovšem co se týče základních lidských práv a svobod. | |
| IV. ÚS 396/99 | 14. 10. 1999 | Skutečnost, že závěry posudku vyžádaného účastníkem řízení a posudku vypracovaného soudem přibraným znalcem se mnohdy liší, nebývá nijak neobvyklým jevem, relevantní zde může být pouze to, zda soudem přibraný znalec se ve svém posudku náležitě a přesvědčivě vypořádá i s tím, co již předtím bylo formou jiného znaleckého posudku zpracováno. | |
| Pl. ÚS 30/98 | 13. 10. 1999 | 2 | Jestliže moderní reprezentativní demokracie bere zřetel na funkčnost parlamentního systému a přijímá v omezené míře integrační stimul do systému rozdělování mandátů, neznamená to, že integrační hlediska smějí mít přednost před principem volné a v zásadě neomezené volební soutěže volebních stran. Jejich volná soutěž je přímým výrazem pluralistické povahy demokratické společnosti a právě ochrana pluralismu v politickém životě má primární význam pro samu existenci demokratické společnosti. Proto je výrazně chráněna čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Jakékoli přímé nebo nepřímé omezování rovnosti stran ve volební soutěži nesmí jednotlivě ani v kumulaci opatření, jež diferencovaně postihují nebo zvýhodňují určité strany, potlačovat apriorně již samotnou účast politických stran ve volební soutěži. Kumulace finančních podpor pouze pro některé strany je ve svých důsledcích současně kumulací faktických finančních sankcí pro strany jiné. Proto je třeba pečlivě zvažovat, zda ... |
| I. ÚS 219/99 | 13. 10. 1999 | Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Jedním ze základních znaků opodstatněné ústavní stížnosti je příčinná souvislost mezi zásahem orgánu veřejné moci a porušením základního práva nebo svobody. Tato podmínka však není splněna, pokud stěžovatel namítá porušení některého základního práva, které však není přímo vyvoláno zásahem, který ústavní stížnost napadá. Stěžovatel se dopouští omylu, jestliže tvrdí, že protiústavnost napadeného usnesení spočívá i v tom, že Vrchní soud v Praze předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou v řízení před soudem a tím porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Tato otázka totiž není v příčinné souvislosti k porušení stěžovatelových zákl ... | |
| I. ÚS 167/98 | 13. 10. 1999 | Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl tak, že se řízení zastavuje pro nedostatek pravomoci soudu. Po právní moci usnesení soud prvního stupně věc postoupil příslušnému Okresnímu úřadu, pozemkovému úřadu v Českých Budějovicích a to s poučením, že právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány. Okresní úřad, pozemkový úřad v Českých Budějovicích byl však jiného názoru než okresní soud a ve svém rozhodnutí nevyhověl restitučnímu nároku s odůvodněním, že nárok byl uplatněn po lhůtě stanovené v §13 odst. 1 zákona o půdě, neboť nároky oprávněných osob podle zákona o půdě mohly být uplatněny nejpozději do 31. 1. 1993. Ústavní soud se po důsledném zvážení všech okolností daného případu, přiklonil k názoru, že je třeba hledat spravedlivé řešení v logickém a gramatickém výkladu ustanovení §104 odst. 1 věty druhé o. s. ř. v souladu s principem materiálního právního státu. Z tohoto pohledu na uvedenou problematiku jsou účinky podání návrhu zachovány. Opačným vý ... | |
| I. ÚS 119/98 | 13. 10. 1999 | Zákon taxativně vymezuje, kdo se za bezúhonného nepovažuje, a to způsobem poměrně přísným, avšak zcela jasným. Zákon tedy stanoví pro držení střelné zbraně kritéria přísnější, než jaká zná zákon pro zahlazení odsouzení. Výslovné ustanovení §44 odst. 2 pak je spíše již nadbytečné. Poznámku pod čarou, která odkazuje jen na některá ustanovení trestního zákona a trestního řádu, totiž nelze považovat za pravidlo s normativním obsahem, a proto, s přihlédnutím k zachování rovnosti mezi žadateli o vydání zbrojního průkazu, musí být při posuzování bezúhonnosti žadatele odhlédnuto od všech případů zahlazení odsouzení, resp. vzniku domněnky neodsouzení, ať již jejich účinky nastávají přímo ze zákona, nebo až pravomocným rozhodnutím soudu, resp. rozhodnutí prezidenta republiky. Opačný výklad by naopak vedl právě k porušení rovnosti mezi jednotlivými žadateli o vydání zbrojního průkazu, což by byla z hlediska ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod praxe nepřijatelná. | |
| IV. ÚS 276/99 | 11. 10. 1999 | Pojmu storna kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten který případ kupující povinen zaplatit, lze rozumět pouze v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodů. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§48 odst. 1 občanského zákoníku), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo. | |
| Pl. ÚS 9/99 | 6. 10. 1999 | 2 | 1) Čl. 11 odst. 2 Listiny je speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí do právního řádu je ustanovení §17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona), přičemž je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství. Pokud z pohledu dosavadní judikatury Ústavního soudu podmínka státního občanství pro uplatňování nároku na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích není v rozporu s ústavnímu zákony ani mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy, nutno se zabývat základní otázkou, zda stejným zacházením i pro soudně rehabilitované osoby v případě uplatňování nároku na vydání majetku, vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, zákonodárce neporušil ústavní princip rovnosti. Jinými slovy, zda zákonodárce tím, že aplikoval podmínku státního občanství ... |
| I. ÚS 454/99 | 6. 10. 1999 | V souladu se zákonem č. 367/1990 Sb. , o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, schvaluje obecní zastupitelstvo územně plánovací dokumentaci sídelních útvarů a zón [ §36 odst. 1 písm. n) a odst. 3 tohoto zákona]. Podle §29 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, závaznou část územního plánu obce vyhlásí obec obecně závaznou vyhláškou. Obecně závazná vyhláška obce je jiným právním předpisem, jehož zrušení se mohou domáhat pouze subjekty uvedené v §64 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu. | |
| II. ÚS 242/97 | 5. 10. 1999 | Výraz "jeho věc", použitý v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Je zřejmé, že v souzené věci citované ustanovení nebylo respektováno, neboť stěžovateli nebylo umožněno, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 429/99 | 1. 10. 1999 | Podle §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona "nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v §55 odst. 1 , může soud uložit, že se věc zabírá, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku popřípadě jiný obdobný obecný zájem." Ústavní soud má za to, že toto ustanovení umožňuje zabrat věc komukoli, a to i bez ohledu na to, zda měl vůbec nějaký vztah k trestnému činu nebo jeho pachateli. | |
| IV. ÚS 155/99 | 30. 9. 1999 | Při rozhodování o tom, zda vady podání jsou takového druhu, že brání v řízení pokračovat, je třeba uvážit, že nadměrně extenzivní přístup může založit odepření základního práva - práva na soudní ochranu. | |
| II. ÚS 344/98 | 29. 9. 1999 | Koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až 1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých křivd, které jimi byly způsobeny, s tím, že je třeba přihlížet i k právům těch, kteří mezitím majetku nabyli. Proto byl zvolen princip navrácení majetku při splnění určitých podmínek, nikoli princip automatického obnovení vlastnických práv bez dalšího řízení. Nelze proto mechanicky srovnávat postup československého státu podle zákona č. 8/1918 Sb. , jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné, kterým se napravoval stav způsobený císařským nařízením č. 156/1915 ř. z., o ručení za náhradu škody při zrádných činech, spáchaných za válečných dob, neboť se jednalo o velmi krátký časový úsek nejvýše tří let ve srovnání s dnešním stavem, který se dotýká vlastnictví ve více generacích vlastníků, stejně jako to nelze srovnávat s nápravou křivd po druhé světové válce, kdy československý stát cestou restitucí řešil i ji ... | |
| II. ÚS 9/97 | 29. 9. 1999 | Výklad může být příčinou škody ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jen jako součást autoritativního výroku orgánu veřejné moci, nikoli jako jím vyslovený názor v podobě jím vydané listiny. Je přitom věcí každého orgánu veřejné moci, aby předpis, který má aplikovat, posoudil a vyložil sám (autoritativní výklad), stejně jako další podklady, jejichž předložení je podmínkou vydání rozhodnutí. Jeho výsledek, pokud slouží jako podklad pro konečné rozhodnutí, pak může být napaden jen prostřednictvím napadení tohoto konečného rozhodnutí, což se v daném případě nestalo. Metodické pokyny jsou nejvýše formou výkladu po služební linii, který nemohl vázat Státní notářství jako orgán, který nepodléhá Federálnímu ministerstvu financí, natož Správě pro věci majetkové a devizové. | |
| II. ÚS 231/96 | 29. 9. 1999 | Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 4.3.1998 sp. zn. II. ÚS 63/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 31), je si vědom toho, že v systému správního soudnictví je možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo rozhodováno o restitučním nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jedním z mála prostředků ochrany oprávněných osob, a je tedy v zájmu ochrany práv a svobod zakotvených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod , aby tato práva byla šetřena co nejvíce a nebyla postupem státních orgánů neprávem krácena. Pokud stěžovatelce bylo upřeno jedno ze stěžejních práv účastníka správního řízení zakotvené v §33 odst. 2 správního řádu , když jí nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí před jeho vydáním a vyjádřit se k nim a ke způsobu jejich zjištění, a pokud tento nedostatek nebyl autoritativně shledán v ... | |
| Pl. ÚS 24/98 | 22. 9. 1999 | 2 | Navrženými zásahy do zákona o půdě by se otevřela cesta pro novou fázi restitučních sporů osob, které získaly české státní občanství až po lhůtách k uplatnění nároků na restituci, tedy za situace, kdy již v mnoha případech došlo k nové úpravě právních poměrů a k založení nových vlastnických vztahů. V důsledku toho by došlo k narušení principu právní jistoty a k destabilizaci právního řádu, neboť i vlastnictví, řádně nabyté na základě předchozí právní úpravy, je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z těchto okolností pak vyplývají též důvody pro odlišný postup při hodnocení podmínky státního občanství, získaného před uplynutím lhůt ke vznesení nároku na vydání nemovitosti a případů, kdy bylo státní občanství získáno až dodatečně. Nehledě na to, návrh na zrušení části odst. pátého, §13 citovaného zákona směřuje sice ku prospěchu konkrétní ústavní stížnosti stěžovatelů, avšak ponechává v platnosti pro určité případy i úpravu dosavadní a tím vnáší do věci nové diskriminační pr ... |
| I. ÚS 245/98 | 22. 9. 1999 | V rámci ústavního pořádku působí nezávisle na sobě státní moc zákonodárná, státní moc výkonná a státní moc soudní. Za státní orgány je tedy podle názoru Ústavního soudu nutné považovat všechny orgány, které tyto jednotlivé moci uplatňují. Podle již zmiňovaného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod odpovídá stát za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný úřední postup všech státních orgánů. Uvedené ustanovení je ustanovením obecným, jehož podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Tímto zákonem byl v daném případě také zákon č. 58/1969 Sb. Podle ustanovení jeho §18 bylo však možné postupovat, pokud se nesprávného úředního postupu dopustily orgány uvedené v §1 odst. 1 zákona, tj. pouze ty státní orgány, které vydávaly rozhodnutí v občanském soudním řízení, v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a trestním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem. Bylo by však v rozporu s Listinou základních práv a svobod po 8. 2. 1991, ... | |
| II. ÚS 422/97 | 22. 9. 1999 | Ústavní soud zastává názor, že pojem "křivda" obsahuje objektivní a subjektivní znaky. Je proto na vůli těch, kterým se objektivně tato možnost dává, aby se nápravy podle své vůle dožadovali. Proto třeba poukázat i na obecné ustanovení §21 zákona o půdě, které je rovněž třeba vztáhnout na řešenou problematiku. Má-li být proto napravena křivda, je věcí právního státu stanovit podmínky, za kterých se tak má stát a současně je věcí subjektivního rozhodnutí těch, kteří byli poškozeni, aby se pro nápravu rozhodli. | |
| IV. ÚS 282/99 | 22. 9. 1999 | Ustanovení §75 odst. 2. písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, je třeba interpretovat restriktivním způsobem tak, že představuje toliko výjimku ze zásady, že podmínkou podání ústavní stížnosti je předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, nikoliv však výjimku ze zásady, že ústavní stížnost může být podána toliko proti pravomocnému rozhodnutí. Jinými slovy to znamená, že tohoto ustanovení lze využít tehdy, je-li podána ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí, u něhož nebyly vyčerpány procesní prostředky, to ovšem jen zcela výjimečně, v případech zvláštního zřetele hodných, kdy ústavní stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele podstatným způsobem. Tak tomu však není, pokud stěžovatel vlastní vinou nevyužil nejen možnosti soudního přezkumu rozhodnutí správních (celních) orgánů, ale nepodal ani odvolání proti rozhodnutí orgánu prvního stupně. Ústavní soud nemůže zhojit nikým jiným nezaviněná procesní pochyben ... | |
| II. ÚS 134/99 | 22. 9. 1999 | Allografní závěť byla znovu zavedena do občanského zákoníku jeho novelou s účinností od 1.1.1992. Jejím připuštěním však byla zpřísněna forma závěti, aby nedocházelo k budoucím sporům. Nedostatek této formy má potom za následek neplatnost závěti, stejně jako nedostatek základních náležitostí závěti, jako jsou určitost a srozumitelnost. | |
| I. ÚS 168/99 | 21. 9. 1999 | Ústavní soud je podle Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). S ohledem na své ústavní postavení se řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů. To znamená, že pokud nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, lze vytvořit procesní prostor pro ochranu příslušného základního práva uvnitř soustavy orgánů veřejné moci, pak "pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu" (nález sp. zn. III. ÚS 205/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9. C.H. Beck, 1997, str. 375). Pokud za tohoto stavu správní orgán II. stupně instruoval správní orgán I. stupně o tom, že má žádost na zahájení správního řízení zamítnout "včetně řádného odborného odůvodnění", nelze než konstatovat, že jeho následné rozhodnutí ve věci formou příkazu jednoznačně ovlivnil. | |
| I. ÚS 20/99 | 21. 9. 1999 | Je věcí obecného soudu samostatně posoudit - neboť mu to občanský soudní řád výslovně dovoluje - zda v řízení o přezkoumání rozhodnutí správního úřadu přizná či nepřizná náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele ( §250k odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu). Může tedy i zčásti nepřiznat náhradu nákladů řízení tehdy, když měl - z hlediska petitu - žalobce plný úspěch, avšak ve vztahu k žalobním důvodům nikoliv, resp. jen zčásti. | |
| Pl. ÚS 13/99 | 15. 9. 1999 | 2 | Jakkoli také ve sféře justice neusiluje ani demokratický stát o maximalistické programy, je na druhé straně povinen vytvářet institucionální předpoklady pro reálnou nezávislost soudů, pro stabilizaci jejich pozice jako, ve vztahu k legislativě a exekutivě, významného státotvorného, současně však i "polemického" prvku. Platí-li ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny, že náš stát je založen na demokratických hodnotách, potom právě zde je třeba zdůraznit, že jednou z mimořádně významných hodnot je v tomto směru právě již konstatovaný princip soudcovské nezávislosti. Tento princip obsahuje v sobě celou řadu aspektů, jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Lze považovat za přirozené, že některé z těchto aspektů mohou být i materiální povahy, i když i každý takový aspekt má přirozeně současně imateriální podtext. Tak je tomu i v oblasti poskytovaných náhrad, kde zákon č. 268/ ... |
| III. ÚS 148/99 | 15. 9. 1999 | Pokud účastník řízení podal v průběhu odvolacího řízení před odvolacím soudem návrh na připuštění dovolání proti rozsudku tohoto soudu pro případ, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, a využil tak možnosti dle §239 odst. 2 občanského soudního řádu , a pokud odvolací soud návrh na připuštění dovolání v rozhodnutí napadeném ústavní stížností nepřipustil, pak účastník tím, že dovolání ve stanovené lhůtě nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu), byť si k podání tohoto procesního prostředku sám svým jednáním vytvořil před obecným (odvolacím) soudem podmínky. | |
| I. ÚS 182/99 | 15. 9. 1999 | Proti rozhodnutím v tzv. správním soudnictví, kdy jsou obecnými soudy přezkoumávána (pravomocná) rozhodnutí správních orgánů, není přípustné odvolání (kromě několika vzácných výjimek). Jde tedy o řízení jednoinstanční. Eventuální rozhodnutí obecného soudu ve správním soudnictví, o kterém se účastník domnívá, že porušuje jeho ústavní práva, lze pak napadat přímo návrhem u Ústavního soudu. Z toho vyplývá, že účastníku řízení (resp. jeho právnímu nástupci, neboť především z důvodu řádného obdobného posouzení právních aspektů je zavedeno obligatorní právní zastoupení) mohlo a mělo být zřejmé, že obecný soud nemůže rozhodovat o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Pokud o takovém právním stavu (mylně a neoprávněně) účastník pochyboval a neexistujícího práva využil, měl přesto vedle "odvolání" podat v zákonem stanovené lhůtě i ústavní stížnost. | |
| II. ÚS 401/97 | 14. 9. 1999 | V důsledku přijetí novely §15 odst. 3 zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby se zákonem č. 244/1994 Sb. situace stěžovatelky změnila tak, že již nemohla své nároky uplatnit přímo vůči solidárnímu ručiteli. V takovém případě se nejedná o modifikaci procesního postupu při uplatnění nároku, nýbrž o jeho změnu z hlediska hmotného práva. Nejenže se mění pořadí dlužníků jako subjektů hmotněprávního vztahu, dochází ke změnám v povinných osobách. Výrazně se zpětně zhoršuje situace věřitele, který by tak nemohl nadále uplatňovat svou splatnou pohledávku vůči tomu, kdo ji byl povinen v době jejího uplatnění splatit. Takováto situace není nepravou zpětnou účinností ve smyslu §868 o.z., nýbrž naopak zásahem do nabytých práv vymoci si zapravení splatné pohledávky u toho, kdo je tak povinen učinit a představuje proto pravou zpětnou působnost, která je v rozporu s principy právního státu, jak již Ústavní soud vícekrát konstatoval ve své judikatuře. | |
| II. ÚS 24/96 | 14. 9. 1999 | Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se zaručují základní práva a svobody všem bez rozdílu. To pak znamená, že ani restituční zákon o půdě nemůže privilegovat určitou skupinu oprávněných osob, jež vlastní nemovitosti (pozemky), a to ve vztahu k nároku na náhradu dle §20 zákona vůči jiným fyzickým osobám, jež příslušné nemovitosti (majetek) nevlastní, ačkoliv v rozhodném období byl jejich majetek vnesen do ZD. Postup, který by znevýhodňoval při výkladu zákona o půdě tyto osoby, by byl contra constitutionem, resp. v rozporu s příslušným ustanovením Listiny. | |
| I. ÚS 236/98 | 13. 9. 1999 | Zásadám spravedlivého procesu vyplývajícímu z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (č. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě nejenže odvolací soud byl povinen uvést ve svém rozhodnutí důvody, p ... | |
| IV. ÚS 202/99 | 9. 9. 1999 | Ke vztahu mezi restitučními zákony č. 229/1991 Sb. a č. 243/1992 Sb. a k jejich výkladu a aplikaci ústavně konformním způsobem. K výkladu a aplikaci §2 a §9 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů a §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Obsah §9 zákona č. 243/1992 Sb. je kompetenčním ustanovením nejen pro účely tohoto zákona samotného, ale též pro zákon č. 229/1991 Sb., což plyne z faktu, že zákon č. 229/1991 Sb. podobnou kompetenční normu neobsahuje (Rs 109 6 A 38/94-II., Rs 140 6 A 69/94 a Rs 152 6 A 50/94, Vrchního soudu v Praze ). V prostředí zákona č. 229/1991 Sb. se §9 zákona č. 243/1992 Sb. užívá pro řešení kompetencí v souvislosti s restitucemi majetku odebraného v rozhodném období (1948-1990). V prostředí zákona č. 243/1992 Sb. se §9 tohoto ... | |
| IV. ÚS 13/99 | 9. 9. 1999 | Pořádkovou pokutu (§66 trestního řádu) lze uložit pouze tomu subjektu, který byl vyzván ke splnění určité povinnosti, a jehož povinnost vyhovět výzvě orgánů činných v trestním řízení odpovídá jeho oprávnění disponovat požadovanými údaji. V dané věci stěžovatelka, která pouze z titulu své funkce jednala za společnost R. (§20 o.z.) a v souladu s oficiálním stanoviskem této společnosti odmítla požadované informace sdělit, takovým subjektem být nemohla. | |
| II. ÚS 473/97 | 8. 9. 1999 | Logický a gramatický výklad ustanovení §104 odst. 1 věty druhé o.s.ř. vede k závěru, že zachovanými účinky podaného návrhu lze rozumět pouze to, že zde návrh je, takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh hledí tak, jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiné řešení by nebylo spravedlivé, neboť mnohé lhůty mohou uplynout dříve, než se soud začne vůbec věcí zabývat. Kromě toho, platí-li v právním státě zásada, že soud zná právo, bylo by absurdní připustit, aby šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto zásadu obrátili, to, že tento soud po mnohdy víceletém soudním řízení dospěje nakonec k závěru, že není pravomocný o věci rozhodnout. | |
| IV. ÚS 122/99 | 8. 9. 1999 | Není-li již obžalovaný ve vazbě, neboť se nachází ve výkonu trestu, nastala situace, kdy se spor o přípustnost stížnosti proti usnesení odvolacího soudu o vzetí do vazby stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v takovém případě dáno není, resp. tento stav již pominul. | |
| I. ÚS 249/99 | 7. 9. 1999 | Z §10a odst. 1 a 3 zákona č. 565/1990 Sb. , o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý povolený hrací přístroj a zároveň že sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj na tři měsíce činí od 1 000 Kč do 5 000 Kč. Samo gramatické znění uvedeného ustanovení tedy ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje, tzn. že zde není prostor např. pro zohledňování otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti přístrojů a podobně, nýbrž že se jedná o poplatek paušální, který se hradí za určité časové období. | |
| III. ÚS 314/99 | 2. 9. 1999 | Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 311/98 | 2. 9. 1999 | Ústavní soud zaujal ve věci Pl. ÚS 29/98 názor, dle něhož postup dle §247 a násl. o. s. ř. nelze považovat za soudní rozhodování dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy ve vztahu k rozhodnutí o zajištění cizince dle §15 odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona o Policii České republiky, a to z toho důvodu, že aplikace právní úpravy soudního přezkumu správních rozhodnutí o zajištění cizinců dle §15 odst. 2 písm. c) a §15 odst. 3 zákona o Policii České republiky na základě žaloby dle §244 a násl. o. s. ř. nesplňuje požadavek urychlenosti takovéhoto rozhodování ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Absence tohoto požadavku je patrná ze srovnání s úpravou lhůt při rozhodování o vazbě (čl. 8 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod, §69, §75 až 77 tr. ř.) a při rozhodování o převzetí nebo držení osoby v ústavní zdravotnické péči bez jejího souhlasu (čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, §191a až 191g o. s. ř.). Z hlediska těchto argumentů Ústavní soud ... | |
| I. ÚS 41/99 | 1. 9. 1999 | Obnova správního řízení může být podle §62 odst. 1 písm. a) správního řádu povolena - při splnění dalších podmínek v tomto ustanovení uvedených - tehdy, jestliže uplatněná skutečnost je nová. Novou skutečností ale nemůže být důkaz, který byl účastníkem předložen v průběhu řízení, třebaže byl předložen až po podání opravného prostředku proti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ke krajskému soudu, který měl možnost se s tímto důkazem seznámit. | |
| III. ÚS 241/97 | 19. 8. 1999 | Stěžovatelé, jejichž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkem Nejvyššího soudu o dovolání zrušeným rozsudkům soudu odvolacího a soudu prvého stupně, nejsou oprávněnými osobami k podání takové stížnosti, když žádným pravomocným rozhodnutím v předmětné věci nedošlo a ani nemohlo dosud dojít k porušení jejich základních práv nebo svobod. | |
| II. ÚS 116/99 | 18. 8. 1999 | K výkladu a aplikaci §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a §9 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru Ústavního soudu nelze absolutně vyloučit z následného přezkumu obecnými soudy rozhodnutí soudů mimořádných, která mnohdy zakládala nezákonnosti ve smyslu §1 zákona č. 198/1993 Sb. a §1 zákona č. 119/1990 Sb. Ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. obsahuje hmotněprávní a procesní základ takovýchto přezkumů; na ně navazuje §4 a zejména §7 zákona č. 119/1990 Sb. Negativním předpokladem aplikace §6 zákona č. 198/1993 Sb. je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb. Pozitivní předpoklad aplikace tohoto ustanovení představuje povaha posuzovaného jednání jakožto jednání směřujícího k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Podle §9 zákona č. 119/1990 Sb., jehož se dovolává §6 zákona č. 198/1993 Sb., soud návrh ... | |
| II. ÚS 375/98 | 18. 8. 1999 | Obecné soudy v řízení podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemohou provádět revizi znárodňovacího procesu, a to jak s ohledem na časový odstup, tak i na zřejmý nedostatek zvláště písemných listinných důkazů. Při posuzování nároků na vydání věci ve smyslu restitučního zákona je nutno náležitě zkoumat, zda nedošlo ke zneužití dekretu jako aktu politické perzekuce, aby se tak stěžovatelům dostalo plné ochrany jejich práv jako účastníka soudního řízení. | |
| II. ÚS 210/98 | 18. 8. 1999 | Přezkumné řízení správních aktů soudem je ovládáno kasačním principem a soudu nepřísluší provádět nové důkazy a tyto důkazy vlastní činnosti hodnotit. Při zjištění porušení ústavnosti, pokud je v projednávané věci evidentní, je však potom povinností soudu přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu zrušit. | |
| Pl. ÚS 5/99 | 17. 8. 1999 | 2 | Ústavní limity pro vydávání obecně závazných vyhlášek obcí v jejich samostatné působnosti určuje především čl. 104 odst. 3 Ústavy, podle něhož "zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky". Působnost obcí v tomto směru vyplývá zejména z ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecních zřízeních), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se obec při výkonu samostatné působnosti řídí jen zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány k jejich provedení. I obecně závazné vyhlášky proto musí být v souladu se zákony a s obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení (§16 odst. 2 cit. zákona). K vydávání obecně závazných vyhlášek obcí v jejich samostatné působnosti (na rozdíl od přenesené působnosti podle čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR) principiálně není zapotřebí výslovné zákonné zmocnění. Oblast úpravy předmětné vyhlášky (tj. používání tzv. zábavné pyrotechniky) reguluje dos ... |
| I. ÚS 349/97 | 17. 8. 1999 | Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 284]. V souzené věci šlo o stav, jejž Ústavní soud již v dřívějším nálezu (srov. IV.ÚS 85/95 In: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1996, str. 87) považoval za tíseň, "kterou je třeba interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Za stav tísně je proto třeba považovat i stav, kdy vlastník nemůže s ... |