Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1999

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 307/97 18. 5. 1999 Stran interpretace "kdy země vede válku", obsažené v čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy, publikované pod č. 169/1929 Sb. za účelem zjištění, zda je splněna podmínka státního občanství dle restitučních předpisů, Ústavní soud vychází z již v roce 1933 vypracované definice agrese Společnosti národů, která byla převzata do londýnské Úmluvy o agresi (CONVENITION DE DEFINITION DE L`AGRESSION), uzavřené dne 4. 7. 1933 Československem, dle které není třeba válku vyhlašovat (čl. II bod 2) a dle které je třeba za útočníka považovat ten stát, který první poskytne podporu ozbrojeným tlupám, jež se utvoří na jeho území a jež vpadnou na území druhého státu (čl. II bod 5). V souladu s nótou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941 dle §64 odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy, a v souladu s citovaným čl. II bod 5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento d ...
IV. ÚS 165/99 18. 5. 1999 Trestný čin podle §269 odst. 1 trestního zákona je v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, uveden mezi trestnými činy, za jejichž odsouzení bylo možno domáhat se zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, a to nejen na návrh prokurátora, který zde má fakultativní povahu ("návrh může podat též prokurátor"), ale i odsouzeného, jakož i dalších osob ( §5 tohoto zákona ). Zákon o soudní rehabilitaci v této souvislosti stanovil lhůty, v nichž bylo možno takový návrh podat, a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty ( §6 odst. 1, 2 tohoto zákona ). Je evidentní, že pokud by odsouzený nemusel být sám ve věci činný, aby se pokusil dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, úprava zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení by se stala zcela nadbytečnou. Ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, stanovící ministru spravedlnosti povinnost podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjis ...
I. ÚS 185/98 18. 5. 1999 Při úvaze o možnosti účastenství akcionářů v řízení před rejstříkovým soudem je nutné vycházet z obecné zákonné právní úpravy účastníků řízení. Pro řízení ve věcech obchodního rejstříku nemá zákon kromě §200a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jiné vymezení osob, které jsou ze zákona účastníky řízení, než obecné ustanovení §94 odst. 1 o. s. ř., ve kterém se určuje, že v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky řízení i ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Řízení před rejstříkovým soudem je řízením nesporným, které lze zahájit na návrh i bez návrhu. V případech, kdy se řízení zahajuje na návrh, je účastníkem řízení především navrhovatel. Postavení navrhovatele potom zákon přiznává buď fyzické nebo právnické osobě, jíž se zápis týká, nebo osobě, kterou zákon opravňuje k podání návrhu. V řízení před rejstříkovým soudem se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subj ...
IV. ÚS 135/99 14. 5. 1999 Zpřísněné podmínky uvedené v ustanovení §211 odst. 3 trestního řádu platí i v situaci, kdy dožádaný cizí orgán tyto zpřísněné podmínky z různých důvodů nesplní či splnit nemůže. V článku 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), která vzhledem k ustanovení §384 trestního řádu má povahu lex specialis, je zakotvena dohoda signatářů mezinárodní smlouvy o tom, jakým procesním režimem se řídí provedení či získání dožádaného úkonu, totiž procesním režimem dožádané strany. Respektuje tuto skutečnost, jakož i skutečnost, že právní úprava dožádaného státu může být, co se týče procesních garancí práva obviněného na obhajobu v přípravném řízení, rozdílná, má Ústavní soud nicméně za to, že i při použití takového lex specialis musí být garantována práva zakotvená v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle článku 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Neměl-li tedy obviněný či jeho ob ...
II. ÚS 445/98 12. 5. 1999 Při zkoumání práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba vzít v úvahu nejen chování resp. nečinnost na straně soudu, ale též chování stěžovatele, pokud jde o jeho přístupy, a konečně půjde i o složitost samotného předmětu sporu.
I. ÚS 367/98 11. 5. 1999 Jestliže rozhodnutí správního orgánu neobsahovalo konkrétní a tedy řádné poučení, pokud jde o označení soudu, u něhož lze opravný prostředek podat, šlo o poučení neúplné, které lze považovat za poučení vadné. Za této situace měl obecný soud reflektovat postup podle ust. §250m odst. 2 o.s.ř., který za podmínek tam uvedených stanoví lhůtu k podání opravného prostředku 6 měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu.
I. ÚS 13/98 11. 5. 1999 Jednu ze stěžejních zásad spravedlivého procesu je zásada rovnosti stran zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů, např. v ust. §18 o.s.ř. se výslovně stanoví rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení, z něhož plyne pro soud povinnost zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Proto je třeba při interpretaci ust. §138 odst. 1 o.s.ř. vycházet z uvedené ústavní zásady rovnosti. Touto problematikou se již Ústavní soud zabýval v obsahově shodných věcech pod sp. zn. IV. ÚS 13/98 a sp. zn. II. ÚS 13/98, v nichž vyslovil tento názor: "Právnické osoby mezi něž patří i jednotky územní samosprávy, mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s nimi tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení, který je fyzickou osobou. Skutečnost, že zjišťování poměrů právnické osoby při rozhodování o osvobození od soudních poplatků by mělo být obtížné či nákladné, sama o sobě nemůže být důvodem ...
I. ÚS 74/99 11. 5. 1999 Ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů. Tzv. actio popularis není přípustná.
IV. ÚS 11/99 10. 5. 1999 Je-li podstatou ústavní stížnosti nesouhlas s platnou právní úpravou provozování taxislužby, jak je stanovena zákonem č. 111/1994 Sb. , o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcími předpisy k němu vydanými, a to za situace, kdy právě Listina základních práv a svobod v čl. 26 odst. 2 výslovně podmiňuje realizaci práva každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost splněním podmínek stanovených zákonem, jde z ústavněprávního hlediska především o posouzení otázky, zda je či není slučitelné s ústavním pořádkem, jestliže zákonodárce pro výkon určitých činností povolených či provozovaných podle dřívějších předpisů stanoví podmínky nové, tedy především otázky související s principem rovnosti a právní jistoty. Ustanovení §40a odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb. , o něž byl tento zákon doplněn zákonem č. 304/1997 Sb. , je ustanovením intertemporálním, tedy ustanovením, které řeší střet právní úpravy staré (která podmínky k výkonu určité činnosti upravovala liberálněji) s ...
IV. ÚS 366/98 6. 5. 1999 Zachování rovnosti mezi žadateli o zbrojní průkaz vyžaduje respektovat zcela specifické vymezení pojmu bezúhonnosti v ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a odhlédnout od všech případů zahlazení odsouzení, resp. vzniku domněnky, že se na žadatele hledí, jako by trestán nebyl, které mohou podle trestního práva nastat.
IV. ÚS 214/98 6. 5. 1999 Za zjištěného stavu, kdy mělo být řízení o později podaném návrhu na prohlášení konkurzu jiným věřitelem na majetek téhož dlužníka ihned pro překážku věci - k návrhu stěžovatelky zahájené - zastaveno (k čemuž však nedošlo), bylo třeba stěžovatelku považovat nejen za účastnici řízení, zahájeného k jejímu návrhu, ale také za účastnici řízení, vedeného u téhož soudu proti témuž dlužníkovi, a nebylo-li s ní takto, jako s účastníkem řízení v této posledně jmenované věci, v níž také bylo vydáno napadené ustanovení, jednáno, byla tímto postupem soudu, a to včetně vydání napadeného usnesení, porušena procesní práva stěžovatelky jako účastníka řízení a zároveň práva zaručovaného č. 36 odst. l, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
IV. ÚS 120/99 5. 5. 1999 Pokud to přichází v úvahu, je vždy třeba také vyslovit, zda zákon byl porušen ve prospěch či neprospěch obviněného (§268 trestního řádu), nicméně výrok vyslovující, že zákon byl porušen ve prospěch či neprospěch obviněného, musí být odůvodněn [§120 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Napadený rozsudek však toto odůvodnění postrádá, a tím se v tomto bodě stává nepřezkoumatelným. V projednávané věci je navíc mimo jakoukoli pochybnost, že výrok o porušení zákona ve prospěch stěžovatele zde postrádá jakékoli opodstatnění a logiku, neboť nezákonným rozhodnutím o vyloučení soudců byl stěžovatel naopak dotčen ve svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 321/98 5. 5. 1999 Je-li v trestní rovině nesporné, že příčinou nezákonného odsouzení stěžovatele bylo chování státu v době totality, (nucené vyřazení z pracovního procesu) nelze ani v civilní rovině abstrahovat od této skutečnosti a dospět k závěru, že škodu nelze přiznat z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně její výše poškozeným, když vlastní stav důkazní nouze má stejné příčiny jako samotné nezákonné rozhodnutí. Takové přístupy soudu nelze v právním státě akceptovat, neboť by jimi byla de facto znovu posvěcována již vyslovená nezákonnost odsouzení stěžovatele z doby totality. Z hlediska pozitivně právního pak Ústavní soud odkazuje zejména na ustanovení §136 o. s. ř. dle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy a dále na ustanovení §21 zák. č. 58/1969 Sb., dle kterého se ztráta na výdělku (ušlý výdělek) hradí i když nejde o škodu na zdraví se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně možnosti náhrady škody form ...
Pl. ÚS 23/98 5. 5. 1999 Podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Těchto práv je pak podle čl. 41 odst. 1 Listiny možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Je proto třeba respektovat, že právo na zdravotní péči je možno uplatňovat jen za podmínek, které stanoví zákon. Ten nepochybně musí vyhovovat obecnému ustanovení Listiny - čl. 4 , který zákonodárce opravňuje k omezení určitého základního práva zákonem, a zároveň stanoví, že toto omezení musí platit stejně pro stejné případy a vždy musí šetřit podstatu a smysl omezovaného práva či svobody. Zákon upravující práva plynoucí z čl. 31 Listiny tak nesmí mít diskriminační povahu, podmínky, za nichž je možno tato práva uplatňovat, jím musí být stanoveny tak, aby všem občanům byl zajištěn spravedlivý - tedy i vznik možných nerovností vylučující - způsob příst ...
IV. ÚS 371/98 3. 5. 1999 Za stavu, kdy z postupu pozemkového úřadu v průběhu řízení o restituci majetku stěžovatelky je patrno, že tento úřad (který také o uplatněném restitučním nároku rozhodl věcně) neměl pochybnosti o tom, které konkrétní nemovitosti byly stěžovatelkou k vydání požadovány, nelze z hlediska práva na spravedlivý proces považovat za ústavně konformní, aby v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu byly soudem právní důsledky absence údajů o konkrétních nemovitostech v původní písemné výzvě vyloženy bez dalšího k tíži stěžovatelky.
IV. ÚS 28/98 3. 5. 1999 Za právní předpis, z něhož vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř., je třeba považovati i ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě.
IV. ÚS 99/99 28. 4. 1999 Podle ustanovení §5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jiným slovanskými zemědělci, byl přídělce povinen ujmout se držby dne, stanoveného v rozhodnutí o přídělu. Vzhledem k odst. 2 citovaného ustanovení přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělce dnem převzetí držby. Důraz kladený v citovaných ustanoveních dekretu na stav držby reflektoval tehdy panující zásadu, že "půda patří těm, kteří na ní pracují", takže podmínkou a okamžikem nabytí vlastnictví bylo v tomto směru i při pozdějším vydání přídělové listiny skutečné převzetí držby přidělené půdy.
IV. ÚS 163/98 28. 4. 1999 Ze závěrů Ústavního soudu, které zaujal v restitučních věcech ( v nálezech sp. zn. III. ÚS 114/93 - č. 23 in svazek č. 1, IV. ÚS 295/95 - č. 27 in svazek 5, III. ÚS 232/96 - č. 142 in svazek 6, III. ÚS 329/97 - č. 12 in svazek č. 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z nichž plyne, že proces zestátnění znárodněním nemohl probíhat jinak, než pod přímou politickou a ústavní odpovědností věcně příslušného ministra, je možno obdobně vycházet i v řízeních nerestitučních, v nichž jde o posouzení tvrzení, že vady aktů z minulosti mohou být důvodem pro závěr, že nebyl perfektně završen přechod vlastnického práva z původního vlastníka na jiný subjekt, byť se jednalo o přechod na základě zákona, ovšem podmíněný splněním všech zákonem požadovaných podmínek (v daném případě legálním dovršením znárodňovacího procesu). Opačný závěr by naopak oslabil postavení soudů při řešení sporů o existenci vlastnictví, což Ústavní soud s ohledem na princip nepromlčitelnosti vlastnického práva považuje za ...
Pl. ÚS 32/97 27. 4. 1999 2 Při posuzování obecně závazných vyhlášek, týkajících se provozu hracích přístrojů, Ústavní soud vycházel dříve z právního stavu, který existoval do 31.8.1998, kdy zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, platil nejprve v původním znění a potom ve znění zákona č. 70/1994 Sb. Zákon spolu s prováděcí vyhláškou Ministerstva financí č. 223/1993 Sb., o hracích přístrojích, v té době přiznával obcím pravomoc formou individuálních právních aktů v rámci přenesené působnosti povolovat, regulovat a kontrolovat provoz hracích přístrojů, neobsahoval však žádné zmocňovací ustanovení, které by obec opravňovalo k vydání obecně závazné vyhlášky týkající se místního a časového usměrňování provozu hracích přístrojů v rámci své samosprávné působnosti. Při posuzování obecně závazné vyhlášky upravující tuto problematiku, i když byla přijata před poslední novelou zákona č. 202/1990 Sb., Ústavní soud už vycházel ze změněného právního stavu, který existoval v době rozhodování a jenž skýtá o ...
II. ÚS 94/98 27. 4. 1999 Paragraf 132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") uvádí, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tyto úvahy se pak vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §157 odst. 2 a 3 o.s.ř. Dle tohoto ustanovení v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. V zájmu výchovného působení rozsudku dbá soud o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé a zabývalo se i příčinami sporu. V rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř. je tzv. souborné zjištění, stejně jako to, když v odůvodnění se reprodukují jednotlivé důkazy, i protichůdné, aniž je z ...
II. ÚS 301/96 27. 4. 1999 Před zrušením §250f občanského soudního řádu bylo tohoto ustanovení možno použít jen tehdy, jestliže byly zároveň splněny všechny podmínky v něm stanovené. K jeho aplikaci nestačila sama skutečnost, že skutkový stav byl dle názoru soudu spolehlivě zjištěn a že již šlo jen o posouzení právní otázky. Především musel být splněn základní předpoklad, a to že šlo o případ jednoduchý. Za jednoduchý případ nelze považovat věci pojistného osoby samostatně výdělečně činné, které již svou podstatou i vzhledem k měnící se právní úpravě jsou složité a náročné.
III. ÚS 261/98 22. 4. 1999 Vydáním osvědčení o čsl. státním občanství právnímu předchůdci stěžovatelů bylo totiž implicitně rozhodnuto, že přijetí národní listiny (Volksliste) č. 3 bylo důsledkem nátlaku nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými (§5 úst. dekr. prez. rep. č. 33/1945 Sb.). Jakkoli dokazování ve věci se může jevit jako "obtížné a problematické" (obecný soud), nelze pro obtíže s dokazováním spojené orgány veřejné moci a zejména obecný soud, vyvázat ze zákonné a ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení (§1 o. s. ř.) a stanoveným postupem poskytovat ochranu právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V řízení podle hlavy třetí občanského soudního řádu, v jehož režimu bylo rozhodnutí vydáno, se přiměřeně užije ustanovení hlavy druhé, když v posuzované věci zákonem stanovená výjimka (§250l odst. 2, §250a o. s. ř.) nepřipadá v úvahu (§250l odst. 1, 2 o. s. ř.); jestliže skutková zjištění správního rozhodnutí ...
Pl. ÚS 5/98 22. 4. 1999 Podle §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z §66 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. , dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z toho vyplývá, že u právních předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti Ústava (ústavní ...
IV. ÚS 25/98 21. 4. 1999 Pokud v případě stěžovatele - policisty, obžalovaného pro tak závažný trestný čin, jakým je zneužití pravomoci veřejného činitele, obecné soudy odmítly provést stěžovatelem navržené důkazy a jeho výslech poté, co byl zproštěn rozhodnutím policejního prezidenta povinnosti mlčenlivosti (a to přesto, že provedené dokazování nasvědčovalo tomu, že stěžovatel při jednání, směřujícím k odhalení trestného činu a zajištění pachatele používal i metody prováděné utajovaným způsobem), nedodržely zásady spravedlivého procesu, zejména pokud jde o plnou realizaci práva obžalovaného na obhajobu.
II. ÚS 178/98 21. 4. 1999 Právo na respektování soukromého a rodinného života, zakotvené v čl. 8 Úmluvy, podléhá omezení z pohledu odst. 2. Smyslem této úpravy je zajistit rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Ústavní soud proto zkoumal, zda vyhoštění stěžovatele splňuje podmínky odst. 2, tj. zda k uložení trestu vyhoštění došlo v souladu se zákonem, bylo nezbytné v demokratické společnosti k dosažení některého z oprávněných cílů, a konečně, zda je i přiměřené sledovanému přípustnému cíli, a dospěl k závěru, že jakkoliv je předcházení zločinnosti vyhoštěním oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé demokratické společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění na dobu neurčitou, bez časového omezení, jinými slovy navždy, a to aniž by byla zkoumána, tak jak ukládá §57 tr. zákona, možnost nápravy pachatele. Ústavní soud má přitom za to, že maximální trest vyhoštění, tj. navždy, se pojmově spíše váže k takovému ...
I. ÚS 350/98 21. 4. 1999 Stěžovatelé namítali, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejich práv, chráněných v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle jejich mínění mělo být o povolení nebo zamítnutí obnovy řízení rozhodnuto v ústním jednání veřejně v přítomnosti stěžovatelů. Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Na toto ústavní právo navazuje ustanovení §115 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ze kterého vyplývá, že věci náležející do civilní pravomoci soudů se zásadně projednávají při ústním a veřejném jednání. Zásada ústnosti je v řízení před soudem prvního stupně prolomena jen výjimečně, a to na základě omezení stanoveného zákonem.
I. ÚS 338/97 21. 4. 1999 Ústavní soud sice sdílí názory obecných soudů, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Soud by tedy měl, dříve než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit. Tento názor Ústavní soud již několikrát vyslovil ve svých nálezech a ani v tomto případě nemá proč se od své ustálené judikatury odchylovat. V daném konkrétním případě šlo lze nesplnění poučovací povinnosti soudu kvalifikovat jako nesprávný postup soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Protože nesplněním poučovací povinnosti soudu byla v průběhu řízení účastníkům odňata další možnost jednat ve věci samé před so ...
IV. ÚS 66/99 16. 4. 1999 Smyslem a účelem ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, týkajícího se úschovy vydané nebo odňaté věci, je zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ně disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Poukaz okresního státního zastupitelství na to, že usnesením policejního orgánu není rozhodováno o vlastnickém právu k předmětnému jeřábu, neboť rozhodnutí o tom je v kompetenci obchodního soudu, jde podle názoru Ústavního soudu zcela stranou podstaty věci, a jeho rozhodnutí je tedy v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož zde státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. Tyto meze byly totiž napadeným rozhodnutím překročeny právě tím, že by mohlo dojít k uvedenému stavu "neodčinitelosti", když v situaci, kdy o vlastnickém právu k věci není dosud rozhodnuto, by s autojeřábem mohl disponovat právě vedlejší účastník. I když lze zastávat názor, že nikoli každé "nezákonností" se vyznačující r ...
I. ÚS 84/99 8. 4. 1999 Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje.
IV. ÚS 425/98 8. 4. 1999 Ústavní soud považuje za nutné uvést, že odůvodnění, o něž obecné soudy opřely svůj závěr, že závěť jako důvod přechodu majetku původního vlastníka na stát nelze zahrnout pod případy uvedené v §6 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, lze i z pozic ústavněprávních přisvědčit zejména v tom směru, že při úvahách o podřaditelnosti závěti do skupiny majetkových křivd, k nimž došlo za okolností uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, je třeba vzít v úvahu, že závěť je jednostranný právní úkon, směřující do budoucnosti, jehož účinky nastávají až smrtí zůstavitele, úkon, který není neměnný a u něhož zůstavitel může změnu vůle projevit následně změnou závěti nebo jejím zničením. Tato specifika závěti jsou podle názoru Ústavního soudu natolik závažná, že eventuálnímu úmyslu zákonodárce restitučnímu režimu podřadit i případy týkající se okolností pořízení závěti ("závěť učiněná v tísni") by prostředí restitučních zákonů korespondovalo řešení, kterým ...
III. ÚS 547/98 8. 4. 1999 Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu v tom, že ústavní právo na svobodnou volbu povolání neznamená neměnnost vykonávaného zaměstnání a zákaz jednostranného rozvázání pracovního poměru. Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 26 přiznává každému právo na svobodnou volbu povolání, obsahem tohoto práva je však pouze oprávnění jedince rozhodnout se, v jaké oblasti lidských činností by chtěl realizovat svou pracovní schopnost a o takové povolání se ucházet (resp. získávat přípravu pro výkon takového povolání). Na druhé straně však je třeba si uvědomit, že skutečnost, zda vybrané povolání bude skutečně vykonávat, je při výkonu závislé práce výsledkem dohody s budoucím zaměstnavatelem, tj. výsledkem uzavření pracovní smlouvy a vzniku pracovního poměru. Článek 26 Listiny zakotvující právo na svobodnou volbu povolání v sobě nezahrnuje záruku, že by jedinec vybrané povolání také musel získat. Taková záruka by byla omezením práva druhé strany pracovního vztahu ...
II. ÚS 234/97 7. 4. 1999 Výklad restitučních zákonů je nutno provádět s přihlédnutím k zák. č. 198/1993 Sb. Mnohé přechody a převody vlastnictví v letech 1949 - 1950 nelze podřadit pouze požadavkům občanského zákona, protože k nim docházelo postupy totalitních orgánů, porušujících obecně uznávaná práva a svobody. V takových případech je nutno postupovat podle §6 odst. 2 ve vztahu na ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.
III. ÚS 454/98 1. 4. 1999 Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Zkoumat ji musí toliko s dáním možnosti žalobci věc napravit (jistěže nikoli poukazem na toho, kdo má být jako žalovaný veden). Takové poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, je plně na místě. Pokud navrhovatelé označili žalovaného v souladu se zápisem evidenci nemovitostí, který logicky považovali za úřední zápis (jemuž svědčí presumpce správnosti), nelze po nich požadovat, aby se a priori přesvědčovali o správnosti takového zápisu.
Pl. ÚS 15/98 31. 3. 1999 2 Ústavní soud při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR vychází zejména z principu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů. To znamená, že "v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem" (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C. H. Beck, Praha, 1997, str. 203). Ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se verbis expressis nevztahuje k existenci vlastnického práva, nýbrž pouze k otázce vydání pozemku, na jehož vydání by za jiných okolností nárok byl. To znamená, že toto ustanovení představuje toliko překážku vlastního vydání pozemku, spočívající v tom, že původní vlastník se nemůže ujmout svého vlas ...
IV. ÚS 57/99 31. 3. 1999 Rozhodnutí o vazbě osoby odpykávající trest odnětí svobody, k níž má dojít teprve v budoucnu, je evidentně protiústavní, neboť ve své podstatě představuje zneužití faktu, že obviněný, jenž při propouštění z výkonu trestu by jinak musel být zadržen a na bázi tohoto zadržení by se mohl dovolávat práv příslušejících obviněnému ve smyslu ustanovení §75, §77 trestního řádu, tedy mimo jiné i práva být vyslechnut, je bez dalšího již konstatovaným rozhodnutím "o budoucí vazbě", však těchto práv zbaven. Má-li tedy být osoba, která je propouštěna z výkonu trestu v situaci, kdy je proti ní vedeno trestní řízení pro další trestný čin, vzata do vazby, může se tak stát jedině při splnění podmínek uvedených v citovaných ustanoveních trestního řádu, neboť jiný postup by představoval nejen její diskriminaci, ale současně i porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny, jakož i čl. 5 odst. 1, 3 Úmluvy.
IV. ÚS 15/99 31. 3. 1999 Poskytnutí právní služby mimo rámec vymezený ustanovením §11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nezakládá sice nárok na odměnu, je však důvodem pro poskytnutí náhrady hotových výdajů ve smyslu již citovaného ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky. Jakkoli tedy věc, pokud jde o výši částky, jíž se týká, by mohla být považována za bagatelní, posunuje ji do ústavně právní roviny mimo jiné i ta okolnost, že takové nesprávné posouzení právního předpisu obecným soudy by ve svých důsledcích mohlo ohrozit i právo obviněného na obhajobu ve smyslu ustanovení §40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 508/98 31. 3. 1999 Také při výkladu pojmu výzva ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, třeba postupovat v souladu s účelem tohoto restitučního zákona, obdobně jako kupř. i při výkladu pojmu tíseň apod. Vyzvala-li tedy oprávněná osoba povinnou osobu k vydání věci tak, že v situaci, kdy tato "věc" představuje jednu funkční a nezaměnitelnou jednotku, v daném případě rodinnou vilku se stavebním pozemkem a k ní přilehlou zahradou, ve výzvě označí nárokované nemovitosti jako rodinnou vilu či nemovitost s označením místa a ulice, kde se tato nemovitost nachází, potom podle názoru Ústavního soudu takovou výzvou obsahově, tedy pokud jde o rozsah uplatněného nároku, projevila vůli k vydání všech těchto, již konstatovanou funkční jednotku, tvořících nemovitostí. Postrádalo by totiž jakoukoli logiku, účel a smysl, jestliže by vzhledem k zmíněné funkční souvislosti domu, stavební plochy a zahrady stěžovatelé svou výzvou projevili vůli k vydání pouze domu, nikoli také sta ...
I. ÚS 383/98 30. 3. 1999 Ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) již Ústavní soud interpretoval v minulosti, když uvedl, že princip práva na zákonného soudce "na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně lze ospravedlňovat - poukazem na "jinak věcnou správnost" - takové rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s tímto principem, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak je pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé povolávat při nalézání práva k vý ...
IV. ÚS 247/98 30. 3. 1999 Listina základních práv a svobod v čl. 36 poskytuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu Ústavní soud vždy poskytuje v každé věci samostatně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné, či nikoliv. Toto posouzení však může vycházet pouze ze skutečného průběhu řízení a jednotlivých úkonů učiněných obecným soudem, nikoliv z předpokladu budoucího průběhu soudního řízení, i kdyby tento předpoklad vycházel z vyžádaného sdělení obecného soudu. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 1 82/1993 Sb. , o Ústavním soudu, je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci b ...
IV. ÚS 311/97 29. 3. 1999 Ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb., ve znění účinném před vyhlášením nálezu Ústavního soudu č. 159/1998 Sb., připouštělo rozhodnutí o zákazu pobytu při každém "porušení povinnosti", takže nerozlišovalo skutečně závažná porušení právního řádu České republiky od porušení ostatních, která lze označit za méně společensky nebezpečná. Mimo jiné i z těchto důvodů Ústavní soud uvedené ustanovení zrušil pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Také ve věci stěžovatele nebylo proto možno závěry pléna Ústavního soudu v uvedeném nálezu pominout, zejména když právě v případě stěžovatele nabývají na významu úvahy, týkající se principu přiměřenosti v právu, a to v souvislosti s uvážením intenzity porušení právních předpisů stěžovatelem (nedostatky zjištěné obchodní inspekcí v označení nabízeného zboží).
II. ÚS 301/98 26. 3. 1999 Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním.
Pl. ÚS 22/98 25. 3. 1999 Náprava vlastnických vztahů k nemovitostem jako snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd, kterou zákon č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, řeší, je důsledkem společenskopolitických změn po únoru roku 1948; podstata posuzované problematiky spočívá tak na vyjasnění poměru mezi realizací práv (podle uvedeného zákona) oprávněných osob ve vztahu k obecné úpravě ochrany vlastnických práv dané ustanoveními občanského zákoníku, přičemž však nelze ztrácet ze zřetele, že důvodem restituce je výlučně protiprávnost, zatímco důvodem expropriace je veřejný zájem, že právní účinky restituce nastávají výlučně ex tunc a že restituci nelze chápat jako nucené odejmutí vlastnického práva (jímž ratione legis ani být nemůže), v důsledku čehož při restituci (zemědělského a lesního) majetku nejde - co do vlastnického práva k němu - o jeho přechod (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 16/93 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavn ...
IV. ÚS 294/98 23. 3. 1999 Podle převažující judikatury Ústavního soudu po přijetí novely občanského soudního řádu č. 238/1995 Sb. , která nabyla účinnosti 1. ledna 1996 a jíž bylo přijato nové ustanovení §239 odst. 2 zakládající podmíněně přípustnost dovolání, i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. O nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat. Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž ...
IV. ÚS 528/98 22. 3. 1999 Právnická osoba není aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti pro porušení čl. 7 a 12 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť z povahy těmito články zaručených základních práv a svobod plyne, že v rámci domovních prohlídek v zásadě mohou být dotčena pouze základní práva a svobody osob fyzických, nikoliv právnických, byť se mohou dotýkat obchodních aktivit soukromých osob.
IV. ÚS 435/98 18. 3. 1999 Právní názor, že není rozhodující, kdo byl vlastníkem stavby v době jejího znehodnocení či odnětí považuje Ústavní soud za jedině slučitelný se svou dosavadní judikaturou, podle které nelze práva restituentů interpretovat zužujícím způsobem.
I. ÚS 246/98 17. 3. 1999 Soudy musí brát při aplikaci restitučních a rehabilitačních předpisů v úvahu, že jde o speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími, tj. včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Jejich rozhodnutí musí posuzovat každý z těchto předpisů jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných v obdobích od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Pokud by tak neučinily, šlo by jen o formální hodnocení důkazů, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že rehabilitace z let 1968 - 1969 byly provedeny jen povrchně a nevystihly pravou podstatu věci. Proto i zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, počítal s tím, že bude třeba přistoupit k nápravě v některých případech podle jeho vlastního znění.
I. ÚS 32/99 17. 3. 1999 Rozhodování soudu o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva v obci podle §59 a 60 zákona č. 152/1994 Sb. , o volbách do zastupitelstev v obcích, a §200l občanského soudního řádu, při němž soud prověřuje řádný průběh komunálních voleb, není porušením aktivního a pasivního volebního práva podle čl. 102 Ústavy České republiky a čl. 21 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 7/99 15. 3. 1999 Žádosti stěžovatele, který nevyhověl výzvě k odstranění vad návrhu ve stanovené lhůtě, aby nejprve bylo rozhodnuto o jeho návrhu na náhradu nákladů zastoupení, nemůže soudce zpravodaj vyhovět, neboť by to bylo v rozporu s §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu.
IV. ÚS 226/98 15. 3. 1999 K nepřípustnosti započtení pohledávek, z nichž jedna vzešla ze soukromoprávního vztahu a druhá ze vztahu veřejnoprávního.
I. ÚS 171/97 15. 3. 1999 Nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 164/1994 Sb. umožnil uplatnit nárok na restituci majetku jen oněm osobám, které ke dni účinnosti zákon ač. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, resp. v následující šestiměsíční lhůtě, sice byly českými státními občany, kterým však právě tehdejší podmínka trvalého pobytu na území České republiky znemožnila své nároky účinně uplatnit. Tímto nálezem byla otevřena dodatečná lhůta pro uplatnění nároků pouze těchto osob. Pozdější nabytí státního občanství se vymyká svou povahou záměru i obsahu tohoto nálezu. Uvedeným nálezem bylo umožněno těm osobám, které již v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. , tedy k 1.4.1991, a ve lhůtě k uplatnění jejich nároků, která činila 6 měsíců ode dne účinnosti zákona, byly občany ČSFR (ČR), nesplňovaly však podmínku trvalého pobytu na jejím území, uplatnit své nároky v nové lhůtě 6 měsíců ode dne vykonatelnosti nálezu, tj. od 1.11.1994.

Za rok 1999 bylo zveřejněno 262 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 4 z celkem 6 stran,
v čase 0,000100 sekundy z toho 0,000027 sekundy NoSQL databáze.