Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1999

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 89/97 28. 12. 1999 Logický a gramatický výklad ustanovení §104 odst. 1 věty druhé o.s.ř. vede k závěru, že zachovanými účinky podaného návrhu lze rozumět pouze to, že zde návrh je, takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh hledí tak, jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiné řešení by nebylo spravedlivé, neboť mnohé lhůty mohou uplynout dříve, než se soud začne vůbec věcí zabývat. Kromě toho, platí-li v právním státě zásada, že soud zná právo, bylo by absurdní připustit, aby šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto zásadu obrátili, to, že tento soud po mnohdy víceletém soudním řízení dospěje nakonec k závěru, že není pravomocný o věci rozhodnout.
II. ÚS 289/96 21. 12. 1999 Pro posouzení pasivní legitimace podle v době podání žaloby platné dikce §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. bylo zcela podstatné, kdo byl v době podání žaloby vlastníkem požadovaných pozemků. Jestliže v soudních řízeních nebyl v tomto směru dostatečně zjištěn skutkový stav věci (§153 o. s. ř.) a nebyly provedeny důkazy navržené stěžovatelkou, podstatné pro posouzení řádného uplatnění jejího nároku (§120 o. s. ř.), došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a odepření ochrany právům stěžovatelky dle čl. 90 Ústavy.
II. ÚS 352/96 16. 12. 1999 Původní znění ustanovení §250f o.s.ř. prolamovalo zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání a také zásadu bezprostřednosti. Ve věcech restitučních nešlo obvykle o věci jednoduché, jak tomu bylo v daném případě, kdy soud v přezkumném řízení mj. vyvodil z podkladů pro rozhodnutí shromážděných správním orgánem částečně jiný závěr, než jaký vyvodil pozemkový úřad. Tím bylo nepřímo vyvráceno naplnění další podmínky, že šlo jen o posouzení právní otázky.
II. ÚS 475/99 15. 12. 1999 Vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. nepozůstává pouze z pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Důležitá je i časová otázka vzniku těchto pochybností. Pokud se týká namítaného porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, tyto články nezakládají veřejné subjektivní právo stěžovatelky.
II. ÚS 31/99 15. 12. 1999 Podle ustanovení §32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. v případě, že v rozhodnutí chybí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejich obsahem a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má tato vada za následek neplatnost rozhodnutí. "Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal". Ve výroku rozhodnutí musí být tedy uvedeny (a zákonodárce uvedením množného čísla sledoval označení jak hmotněprávních, tak procesněprávních předpisů), právní předpisy podle nichž bylo rozhodováno v daném případě, tedy, jak zákon o dani z přidané hodnoty, tak i zákon o správě daní a poplatků, který byl pouze podkladem pro daňové řízení a nikoli pro vyměření a doměření daně z přidané hodnoty. Daňovému orgánu proto nemůže být ponecháno na výběr uvedení pouze jednoho z příslušných právních předpisů na daňovém výměru a jeho nahrazením, jako je tomu v daném případě, odkazem na číslo jednací správy o kontrole daní z přidané hodnoty u stěžovatel ...
I. ÚS 438/98 15. 12. 1999 V daném případě není z hlediska dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti rozhodné, zda až napadeným písemným sdělením Ministerstva financí, jež stěžovatelka chápe jako rozhodnutí, zásah či opatření orgánu veřejné moci, anebo spíše již opatřením Ústřední volební komise podle §52 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, došlo k oné skutečnosti, jež je předmětem ústavní stížnosti. Přísně vzato, stalo se nepochybně již dnem 23. 6. 1998 pro všechny politické strany zřejmým, zda mají či nemají nárok na výplatu volebního příspěvku. Ústavní soud dospěl však k závěru, že v souzeném případě nebylo napadeno rozhodnutí, nýbrž jiný zásah orgánu veřejné moci. V takovém případě Ústavní soud dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval. Proto poté, když Ústavní soud svým nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 30/98, zrušil část §85 zákona č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tím i omezení příspěvku na úhra ...
I. ÚS 449/99 14. 12. 1999 Správní orgán, který jako orgán státu podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže být právnickou osobou, nemůže být ani stěžovatelem, resp. účastníkem řízení podle hlavy druhé oddílu druhého zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Výčet oprávněných osob podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. je taxativní (obdobně srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 458/97, publikované pod č. 26, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10). Těmto závěrům ostatně analogicky svědčí i formulace příslušného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž čl. 34 stanoví, že Evropský soud pro lidská práva může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou nebo Protokoly jednou z Vysokých smluvních stran.
II. ÚS 246/99 13. 12. 1999 Daňové řízení je ovládáno nejen zásadou hospodárnosti, ke které především přihlédlo FŘ tím, že odvolací řízení proti třem různým rozhodnutím spojil v jedno, ale i základními zásadami, upravenými v §2 cit. zákona o správě daní a poplatků. Mezi základní zásadu daňového řízení uvedenou v §2 odst. 1 cit. zákona patří povinnost správce daně jednat v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy tak, aby byly chráněny nejen zájmy státu, ale i zachována práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Bylo tedy povinností obou správních orgánů jednat v průběhu daňového řízení v souladu s procesním předpisem a chránit tím oprávněné zájmy stěžovatele. Spojení několika odvolání v jedno rozhodnutí není sice žádným ustanovením zákona o správě daní a poplatků vyloučeno, z logiky věci a především se zřetelem k již citované zásadě daňového řízení je takovéto řízení a rozhodování možné pouze tehdy, jde-li o skutkově a pr ...
IV. ÚS 324/99 8. 12. 1999 Skutková podstata uvedená v ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. může být naplněna nejen v případě uložení trestu propadnutí majetku, ale i trestu propadnutí věci, pokud tyto věci představovaly veškerý majetek odsouzeného. Východiskem pro posuzování této otázky je objasnění pojmu a povahy majetku jako zákonného znaku uvedeného v již citovaném ustanovení. V tomto směru má svůj význam ustanovení §118 občanského zákoníku, uvozujícího ve svém odst. 1, že předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Toto ustanovení nasvědčuje totiž tomu, že majetek ve svém pojmovém významu i ve své podstatě má hodnotový podtext, jinak řečeno, jde o hodnotu vyjádřitelnou určitým obecným ekvivalentem, tedy v penězích. O majetku nelze tedy pojmově uvažovat v případech, kdy sice jde o pojmenovatelně movité věci, tyto věci však již postrádají jakoukoli zmíněným způsobem vyjádřitelnou hodnotu. Tak se tomu zdá být i v projednávaném příp ...
I. ÚS 422/99 8. 12. 1999 Článek 79 odst. 3 Ústavy České republiky stanoví, že ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě zákona a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Úřední stanovení a usměrnění cen podle §5 a 6 zákona č. 526/1990 Sb. , o cenách, provádějí cenové orgány zařazením "rozhodnutím do seznamu zboží", které se uveřejňuje v Cenovém věstníku ( §10 tohoto zákona). Toto "zařazení" má v praxi formu výměru Ministerstva financí, neboť zákon žádnou konkrétní formu nepředepisuje. Výměr Ministerstva financí proto nelze považovat za (jiný) právní předpis, neboť nevyhovuje čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky. Pojem zásahu orgánu veřejné moci jako aktu, který je možné napadat ústavní stížností, lze obecně charakterizovat jako takové jednání, kterým se konkrétní subjektivní práva někoho jiného proti jeho vůli určitým způsobem omezují. Je zřejmé, že výměr Ministerstva financí z 30.11.1998 č. 01/99 o regulaci cen vydaný podle zákona o cenách n ...
II. ÚS 216/99 7. 12. 1999 Postup podle §705 odst. 2 o. z. a uplatnění práva podle zákona č. 42/1992 Sb., resp. podle §23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. jsou dva samostatné tituly. Přestože se jedná o dva právní tituly, je konstituování vlastnického práva podmíněno uživatelským vztahem k bytu a členstvím v družstvu, což ovšem neznamená, že by vzájemný vztah těchto právních titulů bylo možno zařadit do kategorie nadřízenosti a podřízenosti. Úpravou právních vztahů podle §705 odst. 2 o. z. zákon sleduje spravedlivé vyřešení dalšího uživatelského vztahu k bytu a tím i odstranění neshod mezi účastníky, to vše se zřetelem k §3 o. z., t. j. s přihlédnutím k dobrým mravům. Právo uplatnit žalobu podle §705 odst. 2 svědčilo každému z rozvedených manželů. Připuštěním námitky stěžovatele, že i jemu mělo být zachováno právo na převod bytové jednotky do jeho vlastnictví, je ve svém obsahu kontradiktorní, prakticky neuskutečnitelné. Představovalo by ohrožení a porušení občanskoprávních vztahů právě ve vztahu na bonos mores ...
I. ÚS 290/98 7. 12. 1999 Definici neodkladného úkonu podává ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu. Podle jeho prvé věty jde o takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu než bude zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu. Jakkoli je obecně možno připustit odnětí věci formou neodkladného úkonu, je třeba povahu úkonu jako úkonu neodkladného nepochybně posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je tedy třeba zvážit, zda konkrétní úkon splňuje podmínky neodkladnosti, a to také ve vztahu k osobě, jíž se týká. Právě s ohledem na okolnosti daného případu, tak, jak vyplynuly z obsahu připojeného spisu, tedy i s přihlédnutím k tomu, že dosud nebylo zahájeno trestní stíhání, má Ústavní soud za to, že podmínky ustanovení §160 odst. 2 a 4 trestního řádu pro provedení neodkladného úkonu nebyly dány. Napadenými rozhodnutími, a to včetně rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, jež zjevně z nesprávného výkladu ust ...
III. ÚS 155/99 2. 12. 1999 Je zapotřebí zdůraznit, že soudní řízení je nutno považovat za jeden celek, od podání návrhu do konečného rozhodnutí. Po podání žaloby sice proběhla jednání ve věci samé, v nich však šlo o posuzování jiných otázek, než kterými se soudy zabývaly posléze, po zrušení původního rozhodnutí Krajského obchodního soudu, a na základě jejich posouzení pak rozhodly. V této fázi řízení již navrhovatel v důsledku postupu obecných soudů neměl možnost osobně před soudem vystoupit a reagovat tak přímo na důvody a argumentaci soudů, která byla užita v jejich předchozích rozhodnutích, když tyto důvody byly rozdílné od těch, o kterých obecné soudy rozhodovaly na základě žaloby podané navrhovatelem (především tedy možnost prokázání namítaného právního zájmu navrhovatele na věci). Navrhovateli takto bylo postupem obecných soudů znemožněno řádně uplatnit jeho ústavní právo na spravedlivý proces, daný mu ust. §36 odst. 1 Listiny.
Pl. ÚS 17/99 1. 12. 1999 2 Zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (transformační zákon) byl změněn novelou, uveřejněnou pod č. 144/1999 Sb. Podle původní úpravy oprávněné osoby předpokládaly, že jim po sedmi letech od schválení transformačního projektu bude vydán jejich majetkový podíl v úplné výši. Těsně před uplynutím této dosti dlouhé doby však novela přinesla odlišné řešení, tj. vypořádání majetkového podílu buď dluhopisem splatným do 20 let s 2% úrokem nebo majetkovým listem, který by byl odkoupen Pozemkovým fondem po patnácti letech bez úročení. Ústavní soud shledal, že touto novelou byl porušen princip právní jistoty a důvěry v právo ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR, dále čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
I. ÚS 101/99 30. 11. 1999 Přidělená půda podle §5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. přechází do vlastnictví přídělce dnem převzetí do držby. Pojem "den přídělu" ve smyslu přídělové listiny je sice nutno chápat jako den stanovený v rozhodnutí o přídělu, kdy přídělce je povinen se ujmout držby, avšak okamžik přechodu vlastnictví přídělem určuje den, kdy se přídělce držby ujal, což však může být i jiným, třeba dřívějším dnem, než je "den přídělu". Podmínkou a okamžikem nabytí vlastnictví je i při pozdějším vydání přídělové listiny skutečné převzetí držby přidělené půdy.
II. ÚS 485/98 30. 11. 1999 Poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, přesněji závaznou součástí pravidla chování. Proto stejně jako jiné části právního předpisu, jejichž posláním je zlepšit přehlednost předpisu a orientaci v právním řádu (nadpis právního předpisu, označení částí, hlav, dílů, oddílů, paragrafů), jsou pouhou legislativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování. Pokud právní předpis nehodlá stanovit takové pravidlo přímo, musí odkázat na jiný předpis nebo jinou formu vyjádření pravidel chování (obyčej, smlouva, morální pravidla, cizí právní předpis atd.). Úmysl zákonodárce upravit v §20 odst. 6 písm. g/ zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí osvobození od daně z nemovitostí, ve znění zákona č. 72/1994 Sb., jen na určitou skupinu případů proto nebyl vyjádřen způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních předpisů v podmínkách právního státu (čl. 1 Ústavy ČR).
I. ÚS 531/98 30. 11. 1999 Po posouzení ústavnosti citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho rozhodnutí je v rozporu s principy právního státu i zásadami Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které respektují soukromoprávní sféru a ochranu soukromého života před veřejnou mocí i v tom smyslu, že zásada "pacta sunt servanda" jako součást právního státu není automaticky potlačena pozdější právní úpravou. Dříve uzavřená kolektivní smlouva o odstupném, poskytovaném zaměstnancům při rozvázání pracovního poměru, není zbavena novou obecnou úpravou své závaznosti, pokud sama neváže svou existenci, obsah a rozsah v ní stanovených nároků výhradně a pouze na zákonnou úpravu v době rozvázání pracovního poměru. V daném případě článek B 7 písm. e) Kolektivní smlouvy tak neučinil, když stanovil "kromě zákonného odstupného" při výpovědi zaměstnancům z organizačních nebo racionalizačních důvodů - jaksi navíc - též "další odstupné".
IV. ÚS 211/98 29. 11. 1999 Realizace dispozičního práva účastníka podle ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, předpokládá, že jeho jménem jednají oprávněné osoby. I když obecně lze souhlasit se závěry uvedenými kupříkladu v rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1998, čj. 44 Ca 67/98-38, týkajícího se materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku, má Ústavní soud nicméně za to, že je-li v řízení před správním orgánem toto oprávněné jednat jménem účastníků zcela zpochybněno, nemůže správní orgán ve svém rozhodnutí tuto skutečnost nezohlednit. Opačný postup správního orgánu by totiž měl vysoce formální povahu, neboť správní orgán by "neviděl" to, co se ukazuje jako evidentní, kterýžto moment má svůj význam i při posuzování otázky, zda intenzita zásahu orgánu veřejné moci je vůbec způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
IV. ÚS 103/99 29. 11. 1999 Problematikou porušování vyhlášky č. 99/1989 Sb. , o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na obecné ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se Ústavní soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 12. 2. 1999 sp. zn. IV. ÚS 489/98 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, usn. č. 14), v němž navazuje na předcházející rozbor mimo jiné uvedl, že podle jeho názoru neznamená, že jakákoliv povinnost, především pak povinnost, kterou na sebe subjekt bere tím, že chce vykonávat určitou činnost, k níž ho zákon nenutí, může být stanovena toliko formou zákona, a navíc že je zřejmé, že vyhlášky o pravidlech silničního provozu se mohly odvolávat, resp. svůj původ opírat o zákon č. 135/1961 Sb. , o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Od uvedených závěrů, týkají cích se právě povinností účastníků silničního provozu, se Ústavní soud nemíní odchylovat. Nehled ...
IV. ÚS 325/99 25. 11. 1999 1. Za situace, kdy zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve správních věcech jsou velmi rigidní, formálně přísné a stojí na principu koncentrace řízení, nelze akceptovat, jsou-li tyto podmínky navíc vykládány extenzivně. Takový přístup je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. 2. Z žádného ustanovení o.s.ř. nelze dovodit, že tzv. žalobní (stížní) body se mohou opírat toliko o předpisy práva veřejného.
IV. ÚS 319/99 25. 11. 1999 Nejsou žádné zákonné ani rozumné důvody k tomu, aby zaměstnanci poškození na zdraví chorobou z povolání byli rozdělováni na dvě kategorie - na ty, kteří onemocněli chorobou z povolání a na základě této skutečnosti byli převedeni na jinou práci přímo, a na ty zaměstnance, kteří byli převedeni pro ohrožení chorobou z povolání, avšak předpokládaný preventivní účel převedení nenastal a zaměstnance následně takovou chorobou přesto onemocněl.
III. ÚS 95/99 25. 11. 1999 Prohlášení tzv. korunního (a vlastně jediného svědka, který z trestné činnosti navrhovatele usvědčoval (a ten pro ni byl odsouzen) o tom, že svou výpověď z původního trestního řízení hodlá zásadně změnit, a to z důvodů, které v uvedeném prohlášení uvádí, může být novým důkazem, když za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. V tomto smyslu je také nezbytné interpretovat příslušné ustanovení trestního řádu (§278 odst. 1). Odmítnutím provedení takového důkazu (výslechu tzv. korunního svědka) lze mít za to, že takto navrhovaný a zásadní důkaz nebyl dostatečně verifikován a tak v konečném důsledku bylo porušeno i právo navrhovatele na spravedlivý proces, zejména z hledisek ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 304/99 25. 11. 1999 Článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je každému v řízení před orgány veřejné (státní) moci ústavně zaručeno právo na právní pomoc, a to od počátku řízení; další ústavní garancí je zaručeno, že pro tuto právní pomoc v oblasti trestního řízení musí být vytvořeny takové (procesní) podmínky, aby mohla být poskytnuta účinně a včas (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Právo obhájce plynoucí z ustanovení §41 odst. 3 tr. ř. váže obecné soudy v oblasti trestního soudnictví zcela bezvýjimečně, a to bez ohledu na to, v jakém složení soud v té které věci jedná, neboť i soudce rozhodující (v dané věci o vazbě) jako samosoudce jedná a rozhoduje jménem státní moci a již proto je v uvažovaném smyslu soudem.
IV. ÚS 169/98 25. 11. 1999 Jakkoliv je třeba nápadnou nevýhodnost podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. l písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavření kupní smlouvy, vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým může být tento momentální objektivní stav výsledkem skutečností, které nastaly před datem uzavření kupní smlouvy, jež se ve sféře původního vlastníka - převodce - projeví a aktivizují právě až v podmínkách konkrétního kontraktačního procesu a mohou odůvodnit závěr o objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek na straně převodce v okamžiku uzavírání smlouvy ve srovnání s jinými občany.
III. ÚS 238/98 25. 11. 1999 Zákonodárce vymezil podmínky v zákoně č. 217/1994 Sb. a jeho vůli je na místě respektovat, samozřejmě při ústavně konformní interpretaci každého jednotlivého případu, vzhledem k jeho konkrétním okolnostem. Smyslem uvedeného zákona je tedy alespoň částečně odčinit historické bezpráví, které bylo způsobeno obětem nacistické perzekuce. Jestliže zákon č. 217/1994 Sb. přiznává jednorázové odškodnění politickým vězňům, je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba pojem politického vězně vykládat s ohledem na smysl a účel citovaného zákona, totiž s ohledem na to, zda u dotyčné osoby došlo skutečně k omezení osobní svobody v souvislosti s odbojovou činností, neboť takové omezení osobní svobody je jedním ze základních pojmových znaků politického vězně.
III. ÚS 470/97 25. 11. 1999 Rozpornost rozhodovací praxe obecných soudů, jakkoli je nežádoucí, případně její sjednocování je ovšem především věcí obecných soudů samotných, to však zpravidla jen potud, pokud ten který právní problém nebyl vyřešen (vyložen) Nejvyšším soudem ČR, jako orgánem k sjednocování rozhodovací praxe výslovně povolaným (§28 odst. 3, §29 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a pokud - přes takto podaný výklad - konkrétní rozhodnutí nižších soudů není se stanoviskem vyloženým Nejvyšším soudem ČR v rozporu a pokud svou povahou či intenzitou se nedotýká znaků právního státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), případně pokud pro opomenutí takového stanoviska nemá již rysy jurisdikční libovůle, kterou v rámci obecného soudnictví nelze napravit.
Pl. ÚS 28/98 23. 11. 1999 2 Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je možné v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny, Ústavy ČR a mezinárodních úmluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Jakýkoli jiný postup je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR. Každá fyzická i právnická osoba má v ČR ústavně zaručeno právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. V případě rozhodnutí o pořádkových pokutách však toto právo §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. nezaručuje, neboť je jím odňato právo nechat přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy nezávislým a nestranných soudem. Tento požadavek nezaručuje poskytnutí práva na jinou ochranu v podobě odvolání k vyšší správní instanci, v daném případě v podobě rozkladu k prezidentu NKÚ. Prezident NKÚ ovšem nesplňuje požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a ...
I. ÚS 323/97 23. 11. 1999 Stěžovateli bylo znemožněno uplatnit jeho Listinou garantované právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Předvolání bylo doručeno pouze jeho právní zástupkyni s výzvou, aby o jednání "vyrozuměla navrhovatele", což nelze chápat jako splnění povinnosti doručit předvolání stěžovateli jako účastníkovi. Tento procesní nedostatek nezhojil v rámci dalšího řízení ani soud odvolací, neboť k ústnímu jednání před odvolacím soudem nebyl stěžovatel rovněž předvolán. Protože se právní zástupkyně omluvila pro pracovní neschopnost, soud neshledal důvod k odročení jednání a věc projednal bez přítomnosti jedné ze stran. Je sice pravdou, že v oblasti doručování, v případě, že je účastník civilního řízení zastoupen advokátem, je možné aplikovat §49 odst. 1 o. s. ř. Avšak v rámci vlastního postupu soudu v průběhu celého řízení, zejména v rámci dokazování, si musí soud počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků zakotvený v §18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny zá ...
II. ÚS 324/99 23. 11. 1999 Ústavní soud zdůrazňuje, jak již konstatoval i obecný soud prvního stupně, že prokazování závažného porušování pracovní kázně nelze vázat jen na §73 a 74 zákoníku práce, když v těchto ustanoveních jsou základní povinnosti zaměstnanců, resp. vedoucích zaměstnanců uváděny jen obecně, a je tedy v zájmu zaměstnavatele konkretizovat práva a povinnosti zaměstnanců či vazby odpovědnosti mezi pracovníky organizace v dalších vnitropodnikových směrnicích či pokynech, jako je např. pracovní řád. V opačném případě se zaměstnavatel vystavuje značnému nebezpečí, že neunese v průběhu řízení důkazní břemeno, spojené s obsahem §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Předpokladem právní odpovědnosti zaměstnance v rámci pracovních povinností, které jsou v případě členů družstev totožné, je prokázání jeho zaviněného porušení pracovních povinností. Právě konkrétní zavinění ve vztahu k pracovním povinnostem zaměstnance či k oprávněným zájmům jeho zaměstnavatele pak může mít za následek mimo možnost uplatnění s ...
IV. ÚS 432/98 19. 11. 1999 Správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Pokud se tedy podání správním soudem omezilo jen na určité tzv. stížní body, neshledává Ústavní soud žádný prostor k tomu, aby napadené rozhodnutí zrušil z důvodů, které stěžovatel uvedl teprve v ústavní stížnosti (když navíc byly tyto důvody pojednány v jiném soudním řízení).
III. ÚS 226/99 18. 11. 1999 Advokát vykonávající advokacii samostatně, a jemuž brání jakákoli překážka ve výkonu advokacie, je povinen bez odkladu ustanovit jiného advokáta po dohodě s ním svým zástupcem (§27 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb.); pojmem "jakákoli překážka" dlužno rozumět především fyzickou či duševní způsobilost advokáta k výkonu advokacie, a proto nesplnil-li advokát, jehož taková překážka postihla, svou zákonem mu uloženou povinnost, důsledky z takového jednání (opomenutí) jdou i v procesním smyslu výlučně k jeho tíži.
III. ÚS 367/99 11. 11. 1999 Jestliže je řízení před obecným soudem zatíženo výraznou procesní vadou plynoucí z opomenutí procesního předpisu, nezbývá než v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodit, že takové procesní pochybení obecného soudu je vážným porušením stanoveného postupu jako podstatného znaku ústavně zaručeného práva na soudní ochranu; za ústavně souladné soudní řízení lze totiž pokládat jen takové, v němž obecný soud zcela a plně respektuje platné zásady procesního práva.
I. ÚS 435/99 11. 11. 1999 Vyrovnání je společně s konkursem reakcí na úpadek dlužníka. Oba způsoby mají společné charakteristiky, přesto mezi nimi existují nezanedbatelné rozdíly. Zásadní odlišnost vychází z využití rozdílných právních konstrukcí umožňujících v různé míře integraci zájmů dotčených subjektů, především úpadcových věřitelů, která se odráží ve využití míry dispozitivnosti. Zatímco konkurs probíhá podle přesných pravidel, která poskytují jen málo prostoru pro dispozici účastníků, je vyrovnání na dispozici založeno. Podstata vyrovnání spočívá v nabídce dlužníka na sice částečné, ale zajištěné a termínované uspokojení nároků věřitelů, v přijetí této nabídky kvalifikovanou většinou věřitelů a v přezkoumání zákonem stanovených podmínek vyrovnání soudem. Vyrovnání v sobě spojuje hmotněprávní a procesněprávní stránku, a proto nelze izolovaně zkoumat a preferovat aspekty patřící k některé z nich. Přitom je evidentní, že vyrovnání svojí povahou jako majetkové vypořádání vyvolává hmotněprávní důsledky, avšak ...
I. ÚS 315/99 10. 11. 1999 V dosud nepublikovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 57/99 ze dne 31. 3. 1999 Ústavní soud judikoval, že "rozhodnutí o vazbě osoby odpykávající trest odnětí svobody, k níž má dojít teprve v budoucnu, je evidentně protiústavní, neboť ve své podstatě představuje zneužití faktu, že obviněný, jenž při propouštění z výkonu trestu by jinak musel být zadržen a na bázi tohoto zadržení by se mohl dovolávat práv příslušejících obviněnému ve smyslu ustanovení §75, §77 trestního řádu, tedy mimo jiné i práva být vyslechnut, je bez dalšího již konstatovaným rozhodnutím "o budoucí vazbě", však těchto práv zbaven. Má-li tedy být osoba, která je propouštěna z výkonu trestu v situaci, kdy je proti ní vedeno trestní řízení pro další trestný čin, vzata do vazby, může se tak stát jedině při splnění podmínek uvedených v citovaných ustanoveních trestního řádu, neboť jiný postup by představoval nejen její diskriminaci, ale současně i porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny, jako ...
II. ÚS 221/98 10. 11. 1999 Předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Jedná se o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustnou, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků. Je to důležité i z hlediska soudní praxe, kdy dochází k "zatímní" úpravě, která však v důsledku průtahů v soudním řízení ve skutečnosti trvá i několik let. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je opět věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy ČR), Ústavní soud se mohl jen přesvědčit, zda zde vůbec byly dány. Ústavní soud však byl povinen přesvědčit se, že Vrchní soud v Praze nerozhodl svévolně, nýbrž s ohledem na to, že tyto důvody vůbec vedlejší účastník osvědčil a že zde již bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon mohl být ohrožen. Kdyby bylo požadováno víc ...
III. ÚS 254/99 10. 11. 1999 K podání ústavní stížnosti je aktivně legitimován pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Ministerstvo, pokud vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, nedisponuje právní subjektivitou, nýbrž jedná jménem státu. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury.
Pl. ÚS-st. 9/99 9. 11. 1999 1 Správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu.
III. ÚS 86/99 4. 11. 1999 2 Z důkazů předložených v řízení o ústavní stížnosti je patrno, že správce daně ústním jednáním zahájil u navrhovatele další daňovou kontrolu. Z vymezení jejího předmětu lze dovodit, že v pořadí druhá daňová kontrola se týká stejných otázek, které již předmětem daňové kontroly byly. Jestliže i časové období je identické s obdobím vymezeném v daňové kontrole předchozí, platí pro finanční orgán ust. §28 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a z hlediska běhu druhé daňové kontroly tak jde o res indicata ve smyslu ust. §27 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
III. ÚS 188/99 4. 11. 1999 1. Uvalení vazby v důsledku odepření výpovědi obviněného, v čemž je soudem spatřován důvod koluzní vazby, nutno proto považovat jednak za donucování obviněného přiznat vinu, a tudíž za porušení čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, za omezení práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3, 4 Listiny, jakož i za postup, ve kterém absentuje zákonné a ústavně konformní zdůvodnění vazby ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy a ve smyslu §67 písm. b) tr. ř. 2. Podle shodného přesvědčení doktríny i judikatury se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit i usnesení o vazbě. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních d ...
III. ÚS 61/97 4. 11. 1999 Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, odstranění které umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu §1 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny. Neobstojí v této souvislosti ani námitka porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení, protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků.
Pl. ÚS 8/99 3. 11. 1999 2 Uvedený taxativní výčet představuje výjimku(y) z obecného pravidla vyjádřeného v myšlence tzv. (pozitivní) generální klauzule, tj. v uplatnění principu, podle kterého se může každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 část věty první Listiny). Tyto výjimky z generální klauzule, jsou možné jedině při respektování Listinou stanovených podmínek. Ty předpokládají, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny (čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny), že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny) a že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, přičemž tato omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Výjimky z obecnéh ...
Pl. ÚS-st. 10/99 2. 11. 1999 1 Jestliže Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zjistí, že v řízení před obecným soudem žalovaným nemůže být správní orgán uvedený v žalobě, protože není orgánem, který rozhodoval v posledním stupni správního řízení (§250 odst. 4 o. s. ř.), Ústavní soud nemůže postupovat per analogiam ve smyslu ustanovení §94 odst. 2 o. s. ř. a nemůže zavázat obecný soud, aby po zrušení jeho rozhodnutí Ústavním soudem vydal usnesení, jímž by do řízení přibral příslušný správní orgán jako účastníka řízení.
II. ÚS 70/99 2. 11. 1999 V praxi Ústavního soudu se již vícekráte prokázalo, že konfiskace podle dekretů č. 12 a č. 108/1945 Sb. bylo totalitní mocí zneužito k zabavení majetku a k likvidaci třídních nepřátel, a to již v rozhodném období po 25. 2. 1948. Nepřihlédnutím k námitkám o zneužití konfiskace soudy by došlo k porušení restitučních dekretů, jehož smyslem je náprava křivd, vzniklých v období, které podle zákona č. 198/1993 Sb. bylo charakterizováno mimo jiné i jako období, vyznačující se destrukcí principů vlastnického práva. Konfiskační dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. stanoví určující podmínky konfiskace v obecné rovině a sám o sobě je pro vyvolání konfiskačních účinků nepostačující. K tomu musí přistoupit rozhodnutí ve správním řízení, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, komu se konfiskuje a co se konfiskuje. Dekret č. 12/1945 Sb. sám ve svém ustanovení §3 odst. 2 na správní orgán odkazuje.
II. ÚS 404/98 2. 11. 1999 Teprve prokázané extrémní vybočení z pravidel soudního řízení mohlo vést k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, a tím i k nutnému zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel však pouze pokračuje v argumentaci, kterou již předložil v rámci dovolání. Ústavní soud ovšem není odvolací instancí a proto nemůže pokračovat v dalším řízení o dovolacích důvodech, neboť mu to nepřísluší.
IV. ÚS 369/99 2. 11. 1999 Rozhodování o vyloučení ze zastupování daňového subjektu podle §11 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodováním o procesních právech a povinnostech zastupovaného a zástupce a nedotýká se jejich hmotněprávní pozice. Jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní povahy zákonem vyloučena ze soudního přezkumu, nelze zastavení řízení o takovémto rozhodnutí považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv.
Pl. ÚS 10/99 27. 10. 1999 2 Definice, obsažené v zákoně č. 255/1946 Sb., mají tedy svůj kvantitativní rozměr, vymezený konkrétním časovým rozmezím a svůj kvalitativní rozměr, definovaný konkrétní formou útlaku. Za situace, kdy zákon č. 255/1946 Sb. je aplikován na základě odkazu jiné právní normy, je třeba přihlédnout i k výkladu systematickému a tedy ke vzájemné souvislosti obou právních norem. Je zřejmé, že definice podle §2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. se exaktně nekryje s vymezením podle §3 odst. 1 zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Evidentním úmyslem zákonodárce bylo poskytnout jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb. těm postiženým, na kterých byly uplatněny metody nacistické perzekuce v kvalitativní rovině odpovídající pojmu československého politického vězně. Otázka, zda občan je československým politickým vězněm, je otázkou, kterou je třeba vyřešit před vlastním rozhodnutím o přiznání odškodnění a to na základě všech předložených důkazů. Problém, který byl důvodem podání náv ...
II. ÚS 366/98 26. 10. 1999 V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je nutné pod pojmem nápadně nevýhodné podmínky u kupních smluv posuzovat nejen soulad kupní ceny s tehdy platnými právními předpisy, ale i skutečnost, zda při realizaci kupní smlouvy nebyly smluvní strany nuceny přistoupit na neekvivalentní plnění z kupní smlouvy vyplývající, tj. zda smluvní strana kupní smlouvy získala protihodnotu takového charakteru, která odpovídala prodávaným nemovitostem.
II. ÚS 142/99 25. 10. 1999 Pokud včas podané odvolání obsahující pouze některé z předepsaných náležitostí, jimiž bylo možno řádně označit napadené rozhodnutí, neobsahovalo uvedení toho, v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá, bylo povinností soudu vyzvat odvolatele k odstranění vad odvolání a stanovit k tomu lhůtu s upozorněním, že v případě nesplnění požadavků bude řízení zastaveno. K zastavení řízení z důvodu nesplnění výzvy by odvolací soud přikročil jen tehdy, jestliže by v obsahu odvolání konstatoval takové vady, které by bránily věcnému projednání návrhu nebo jestliže by šlo o odvolání natolik nesprávné či neúplné, že by odvolacímu soudu neumožňovalo v řízení pokračovat.
IV. ÚS 360/99 25. 10. 1999 Ustanovení §32 odst. 1 a 2 zákona č. 138/1973 Sb. , o vodách (vodní zákon), ve znění platném do 5. 3. 1998, tedy před účinností novely provedené zákonem č. 14/1998 Sb. , určovalo, že vodní toky vodohospodářsky významné spravují státní vodohospodářské organizace, řízené ústředním vodohospodářským orgánem republiky, za správce ostatních vodních toků určí ústřední vodohospodářský orgán státní organizace, jimž drobné vodní toky převážně slouží nebo s jejichž činností souvisí. Zákonem č. 14/1998 Sb. , který nabyl účinnosti dnem 6. 3. 1998, bylo toto ustanovení novelizováno tak, že vodní toky vodohospodářsky významné spravují právnické osoby určené ústředním vodohospodářským orgánem republiky, ostatní vodní toky spravují právnické nebo fyzické osoby, které určí ústřední vodohospodářský orgán republiky. Akciová společnost Po vodí Labe byla založena dne 1. 1. 1994 a jedním z předmětů jejího podnikání byl stanoven výkon funkce správce vodohospodářsky významných, hraničních a určených vodních to ...
III. ÚS 258/99 21. 10. 1999 Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé (a samozřejmě i trestní) věci. V tomto směru je na místě (i v souladu s navrhovatelem) poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ve které vyslovil nutnost respektování zásadních principů konkretizujících právě onen spravedlivý proces. Takovým je zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazů neprávem opomenutých, zcela zásadní důraz na soulad skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů, nutnost reagování soudů na uplatněné námitky (vysvětlení jejich případného odmítnutí) a nakonec i respektování staletími prověřenou zásadu, že případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat vždy ve prospěch obvi ...

Za rok 1999 bylo zveřejněno 262 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 6 stran v čase 0,239 ms (z toho 0,167 ms NoSQL - scan 2539 záznamů).