Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2000

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 355/97 8. 3. 2000 Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž z hlediska ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. žaloba má mít (i s poučením soudu, je-li toho třeba) takové náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé. Není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace. Soud však má žalobce poučit ve věci správného označení účastníků řízení, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, jestliže má na mysli jeden a týž subjekt, je tedy plně namístě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/94, sv. 3, str. 298-299 a nález sp. zn. I. ÚS 388/97, sv. 10, str. 63). I když Policie ČR není právnickou osobou (srov. k tomu citované stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČR Plsn 2/96), jsou její útvary podle ustanovení §54 zákona o přestupcích příslušné k projednání přestupků spáchaných porušením právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního pro ...
II. ÚS 28/2000 8. 3. 2000 Zadržení řidičského průkazu v důsledku trestné činnosti nelze chápat jako omezení práva na výkon hospodářské činnosti podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť osoba, jíž byl řidičský průkaz zadržen, je omezována pouze tím, že pro dočasnou ztrátu řidičského průkazu nemůže ke svým služebním cestám používat osobní vůz. Hospodářskou činnost může však vykonávat i nadále, samozřejmě s tou komplikací, že služební cesty absolvuje hromadnými dopravními prostředky.
IV. ÚS 615/99 6. 3. 2000 Jakkoli trestní řízení, jehož základní zásady jsou uvedeny v §2 trestního řádu, je členěno do několika fází, nemůže žádná z těchto fází být posuzována izolovaně. Trpí-li tedy kupř. přípravné řízení nezhojitelnými vadami, nemůže ani řízení před soudem, pokud se s těmito vadami buď vůbec nebo náležitým způsobem nevypořádalo, splňovat podmínky nestranného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
I. ÚS 540/98 3. 3. 2000 Mohou-li podle §6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. , o sdružování občanů, návrh na registraci sdružení podat občané (v legislativní zkratce "přípravný výbor"), jsou tito občané jako členové přípravného výboru také účastníky řízení před správním orgánem, který o registraci sdružení rozhoduje. Jsou-li tedy účastníky tohoto řízení občané jako fyzické osoby, jsou potom tyto osoby také účastníky řízení o opravném prostředku.
III. ÚS 269/99 2. 3. 2000 Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.
II. ÚS 517/99 1. 3. 2000 Právo na ochranu osobního soukromí je právem fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům a zároveň se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob. Přílišná akcentace pozitivní složky práva na ochranu soukromého života vede k neadekvátnímu zúžení ochrany pouze na to, aby skutečnosti soukromého života fyzické osoby nebyly bez jejího souhlasu či bez důvodu uznávaného zákonem a tak nebyla narušována integrita vnitřní sféry, která je pro příznivý rozvoj osobnosti nezbytná. Ústavní soud nesdílí toto zúžené pojetí, neboť respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Součástí soukromého života je též rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, když k rodinnému životu patří nejen sociální a morální vztahy, ale také zájmy materiální povahy (n ...
IV. ÚS 591/99 24. 2. 2000 Ukládá-li zákon doručení písemnosti do vlastních rukou, je třeba mít takové doručení za bezpečně prokázáno, neboť teprve v návaznosti na tento moment se odvíjí i možnost účastníka domáhat se stanoveným postupem svého práva (viz rovněž §250b odst. 2 o. s. ř.). Pokud tedy Krajský soud v Ostravě se těmito požadavky kladenými na doručení rozhodnutí do vlastních rukou neřídil a stěžovatelovými námitkami se vůbec nezabýval, ačkoli byly uplatněny již v řízení před správním orgánem, upřel tím stěžovateli ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. ÚS 582/99 24. 2. 2000 Jde-li o úmyslný trestný čin, v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. Ignoroval-li vyšetřovatel Policie ČR ve sdělení obvinění subjektivní stránku trestného činu, potom toto sdělení postrádá podstatnou náležitost a nelze je považovat za zákonné sdělení obvinění podle §160 odst. 1 trestního řádu. Za tohoto stavu věci byl tedy stěžovatel vzat do vazby v rozporu s ustanovením §68 trestního řádu, podle kterého vzít do vazby lze toliko osobu, které bylo sděleno obvinění (§160). Právě sdělením obvinění podle ustanovení §160 trestního řádu je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 Listiny, takže pokud toto sdělení v projednávané věci nemělo zákonný podklad, došlo i napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení citovaného čl. 8 odst. 2 Listiny.
IV. ÚS 437/98 24. 2. 2000 Legální možnost nuceného vyvlastnění v případě nezískání pozemku od dosavadního vlastníka pro výstavbu ve veřejném zájmu smluvní cestou, ještě nevylučuje a priori (jak ve svém rozhodnutí dovozuje krajský soud) v jednotlivém konkrétním případě na straně prodávajícího vytvoření stavu tísně v intenzitě odpovídající obsahu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Realizace účelů ve veřejném zájmů nemůže být v prostřední právního státu vnímána tak, že možnost získání nemovitosti proti vůli vlastníka v rámci vyvlastňovacího řízení činí legitimními dřívější protiprávní zásahy do vlastnictví.
IV. ÚS 262/98 24. 2. 2000 Za porušení práva na spravedlivý proces je třeba považovat dosavadní postup orgánů veřejné moci v dané restituční věci rozhodujících, jestliže tyto při svém rozhodování pominuly existenci ustanovení §28b odst. 2 zákona o půdě, ačkoliv úvaze o jeho aplikaci v daném případě nasvědčovaly jimi zjištěné skutkové okolnosti případu.
I. ÚS 402/98 22. 2. 2000 Koncepce zákona o soudní rehabilitaci je taková, že některá odsuzující soudní rozhodnutí pro činy, které byly v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 považovány za trestné především z politických a ideologických důvodů, byla zrušena podle oddílu druhého přímo ze zákona, tedy bez návrhu dotčené osoby (§2 cit. zákona), jiná odsuzující soudní rozhodnutí mohla být podle oddílu třetího zrušena pouze na návrh odsouzeného nebo dalších osob v zákoně vyjmenovaných (§4 cit. zákona) a z důvodů taxativně stanovených v §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. V tomto druhém případě zákon o soudní rehabilitaci umožnil poškozeným osobám rehabilitaci v tzv. přezkumném řízení, které je upraveno v ustanovení §4 až 6 tohoto zákona, a dále v oddílu čtvrtém, který upravuje řízení před soudem. Zásadním ustanovením, které upravuje postup při rehabilitaci těchto osob, je právě ustanovení §15, podle něhož po právní moci rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku soud pokračuje v řízení na podkladě původní obžalob ...
I. ÚS 313/98 16. 2. 2000 Ústavní soud považuje za důvodnou námitku stěžovatelek, že časová posloupnost odmítnutí dědictví jednotlivými dědici byla v daném případě bez právního významu, protože účinky odmítnutí se vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti, takže význam má toliko obsah takového projevu, což se v konečném důsledku projevilo v připadnutí dědictví státu. Nelze akceptovat názor, že dědic odmítající dědictví jako druhý v pořadí je toliko sám oprávněnou osobou, tj. osobou, jejíž nemovitost přešla na stát v důsledku odmítnutí dědictví. Není přípustné, aby obecný soud vycházel z fikce přirůstání dědického podílu dědice odmítnuvšího dědictví dříve k dědickému podílu dědice, který k odmítnutí dědictví přikročí až později, tedy z fikce přirůstání dědického podílu již v okamžiku jeho odmítnutí prvně označeným dědicem; naopak platila a platí právní vědou uznávaná zákonná fikce, podle které se na dědice, který odmítl dědictví, pohlíží jako by nebyl.
II. ÚS 119/97 15. 2. 2000 Argumentaci pozemkového úřadu a krajského soudu, ve které se dovozuje, že V. Č, pozbyl československé státní občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945, a že nebylo prokázáno, že jmenovaný nabyl československé státní občanství zpět, nelze bez dalšího přisvědčit, pokud se uvedené orgány dostatečně nevypořádaly s důkazy, na které upozorňoval stěžovatel, tj. s osvědčením o čsl. státním občanství z roku 1946 a potvrzením o jeho občanství z roku 1996, když tato otázka je pro posouzení možnosti aplikace ust. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. stejně podstatná, jako byla otázka přihlášení se za Němce v roce 1939.
IV. ÚS 302/99 9. 2. 2000 Pro restituční předpisy přijaté na počátku 90. let je typické, že předmět jejich úpravy zákon vždy stanoví, přičemž jejich věcná působnost není založena na jediném a výlučném hledisku. Zák. č. 229/1991 Sb. lze sice charakterizovat jako zákonodárcův pokus o komplexní právní regulaci společenských vztahů týkajících se zemědělského majetku, netýká se však veškerých nemovitostí, ani veškerých pozemků, proto je důležitý především jeho vztah se zákonem č. 87/1991 Sb. Časově starší, tj. zák. č. 87/1991 Sb., vyloučil z předmětu své úpravy v §1 odst. 3 a 4 situace, kdy zmírnění křivd je předmětem úpravy zvláštního zákona (v nezávazné poznámce pod čarou uvedl v té době již účinné předpisy) a vyloučil i případy zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy, využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch. Charakter zemědělské půdy pro účely evidence nemovitostí. Toto třídění bylo závislé na druhu pozemků (§3 odst. 1 vyhl. č. ...
II. ÚS 411/99 9. 2. 2000 Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě je povinna povinná osoba s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle zákona č. 172/1991 Sb., pokud předmětné pozemky nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. Na tento majetek se proto plně vztahuje ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které stanoví, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž vydání uplatní nárok odpovědná osoba podle zvláštního předpisu. Předpokladem použití §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je restituční oprávněnost žadatele. Pokud se týká restitučního titulu, nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že na odnětí přídělu se žádný restituční titul nevztahuje. Krajský soud se tu odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 188/94. Tento nález ...
II. ÚS 384/98 9. 2. 2000 Obecné soudy v rámci závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR vycházejí v dokazování a hodnocení důkazů výhradně ze znění ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zaměřují se na zkoumání způsobu stanovení a výše kupní ceny předmětných nemovitostí s ohledem na soulad s tehdy platnými cenovými předpisy. Nelze souhlasit s takto restriktivním pohledem na restituci, uplatňovanou v rámci zákona o půdě a zdůrazňovat existenci dalších dvou aspektů, které jsou rovněž natolik významné, že je každý obecný soud v rámci úplnosti a komplexnosti dokazování nucen vzít v úvahu. Jedná se: 1. o skutečnost, že stěžovatelé byli protiprávně odsouzení v padesátých letech na základě trestního rozsudku za neplnění dodávek a tímto způsobem byli připraveni o veškerý majetek. 2. Stěžovatelé byli účastni soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb. Ústavní soud několikrát zdůraznil skutečnost, že v případě restitucí zemědělských usedlostí je třeba v řízení před obecnými so ...
I. ÚS 156/99 8. 2. 2000 Otázkou svobody projevu a právem vyjadřovat své názory se Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát zabýval. Ústavní soud především vychází z toho, že toto právo a svoboda je obsahově omezeno právy jiných, "ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty". Přitom právo vyjadřovat názory mohou zbavit ústavní ochrany nejen obsahová omezení, "neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany" (nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Ústavní soud dále výslovně judikoval, že "základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu ...
IV. ÚS 536/98 8. 2. 2000 Při aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. je třeba respektovat princip důvěry v právo a vykládat je tak, že blokace jím upravená je koncipována z hlediska časového až do doby eventuálního zamítnutí uplatněných restitučních požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že oprávněnou osobou je, přitom orgánem povolaným řešit otázku oprávněnosti uplatněného restitučního požadavku je pouze soud.
IV. ÚS 232/98 8. 2. 2000 Z pohledu ústavně zaručeného práva na soudní ochranu je třeba závěr o tom, kdy je či není namístě postup podle §43 o.s.ř., v souvislosti s poučovací povinností soudu v otázce označení žalované strany, vždy činit podle konkrétních okolností dané věci.
III. ÚS 545/99 3. 2. 2000 Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Účelem lhůty obsažené v ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je stanovit konečný termín pro uplatnění pohledávky konkursního věřitele v konkursním řízení, zabránit průtahům v konkursu a vytvořit tak soudu procesní možnost rychlého rozhodování. Opožděné podání přihlášky pohledávky, resp. její nepodání, nemá za následek zánik hmotného práva (pohledávky), nýbrž má pouze procesní důsledky vyloučení z konkursního řízení (resp. neúčas ...
III. ÚS 103/99 3. 2. 2000 Obecné soudy obou stupňů tím, že svá rozhodnutí založily toliko na tvrzení obsažená v návrhu státního zastupitelství, rozhodly způsobem, který není v souladu se zákonem, a tím spíše není ústavně souladný; toto pochybení obecných soudů je o to vážnější, že právě jim je ústavně přikázána povinnost poskytovat ochranu právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), z čehož jím - pod aspekty ústavně zaručeného práva na osobní svobodu - současně plyne povinnost přezkumu tvrzení, závěrů a postupu policejních orgánů a bránit tak porušování zákonem (ústavně) stanovených lhůt, případně vyloučit jejich účelové obcházení. Z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručovat práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodně ...
II. ÚS 375/99 2. 2. 2000 Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem soudu, že v případě tísně se jedná výhradně o duševní stav jednající osoby. Jedná se o stav svobody projevu vůle, jehož omezení, resp. podmínění netkví pouze ve vnitřních příčinách jednající osoby, nýbrž a převážně v příčinách vnějších. Nutno proto každý případ posuzovat individuálně s přihlédnutím k času, místu a podmínkám jednající osoby. Pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 až 1989. Jiná interpretace by zakládala nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, v tísni uzavřeným úkonům a tím rozpor s ústavním principem rovnosti. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 59/95 při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů, je třeba mít na paměti, že ve skutečném právním státě se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím stavem, tedy vnější příčinou tísně a toto pak i pohnutkou p ...
II. ÚS 252/99 2. 2. 2000 Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že soudy jsou povinny vyhovět návrhům na doplnění dokazování tak, jak byly učiněny v průběhu občanskoprávního řízení. Ke způsobu stanovení znalce je soud veden především ustanovením §127 odst. 1 o. s. ř., který blíže charakterizuje za jakých podmínek a v jaké situaci rozhodující soud je povinen určit osobou znalce ke zhodnocení odborných problémů. Obecné soudy jsou tak povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, když při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Nesouhlas s právními závěry obecných soudů však neznamená porušení ústavnosti a s tím související porušení základních lidských práv a svobod. Ze zásady rovnosti stran je zřejmé, že ustanovení znalce v konkrétním odborném problému je pouze záležitostí soudu a nikoli účastníků řízení, neboť jiný postup by ...
I. ÚS 22/99 2. 2. 2000 Posláním poznámek pod čarou či vysvětlivek je pouhé zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu formou legislativní pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit závazná pravidla chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení. Taková pravidla musí právní předpis buď uvést přímo nebo odkázat na jiný zřetelný právní předpis či pravidlo chování vyjádřené jinou formou (např. mezinárodní smlouva apod.). Obecné ustanovení v zákoně a jeho omezení až ve vysvětlivce pod čarou neodpovídá uznávaným principům právního státu v demokratických systémech. Poznámka by byla součástí právního předpisu pouze pokud by to bylo výslovně vyjádřeno, jako je tomu např. v případě příloh zákonů. V aplikovaném ustanovení není stanoveno, že osvobození od daně z převodu nemovitostí se týká pouze bytů v budovách ve vlastnictví bytových družstev. Úmysl zákonodárce upravit osvobození od daně z nemovitostí jen na určitou skupinu případů proto nebyl vyjádřen způsobem, který odpovídá požadavkům na určito ...
II. ÚS 25/2000 31. 1. 2000 Dovolání je podle §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustálené a všeobecně uznávané judikatury Ústavního soudu se dovolání přípustné podle občanského soudního řádu považuje za poslední prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva ( §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z logického výkladu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyplývá, že vyčerpáním všech procesních prostředků se nerozumí už podání posledního z nich oprávněnou osobou, ale až rozhodnutí o něm příslušným orgánem. Jiná interpretace by měla za následek nežádoucí situaci, kdy by totéž rozhodnutí současně přezkoumávaly jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud.
I. ÚS 380/98 26. 1. 2000 Ústavní soud musel nejprve obecně posoudit procesní důsledky nálezu ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 210/97, kterým Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci (v souzené věci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, č.j. 29 Ca 358/96-33). Zákon o Ústavním soudu další důsledky pro řízení před obecným soudem (orgánem veřejné moci) výslovně neupravuje. Stejně tak neřeší tuto procesní otázku ani o.s.ř. Ústavní soud sám dovozuje, že zrušení napadeného pravomocného soudního rozhodnutí představuje jediný procesní úkon, který byl ve vztahu k předcházejícímu soudnímu řízení učiněn. Po zrušení napadeného rozsudku tedy v předcházejícím soudním řízení není meritorně rozhodnuto a toto řízení proto ani nemohlo skončit. Za tohoto stavu tedy nemohlo proto být v téže věci zahájeno nové soudní řízení. Ústavní soud proto usuzuje, že v tomto procesním stavu řízení před příslušným soudem (orgánem veřejné moci) pokračuje a jsou zachovány právní následky všech ostatních (tj. nezruš ...
II. ÚS 94/99 25. 1. 2000 Ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, taxativním způsobem vymezuje z jakých hledisek přezkoumává katastrální úřad v řízení o povolení vkladu skutečnosti právně významné před vydáním rozhodnutí. S ohledem na charakter řízení před katastrálním úřadem se jedná o přezkoumávání listin, odůvodňujících provedení vkladu. V případě, že správní orgán má pochybnosti o platnosti předmětných smluv z důvodu podané určovací žaloby s tím, že na posouzení předběžné otázky o vlastnictví k předmětným nemovitostem závisí i správné rozhodnutí o vkladu práv do katastru nemovitostí, je tento katastrální úřad povinen řízení přerušit až do doby rozhodnutí soudu o vlastnických vztazích. Tuto možnost mu dává správní řád ve smyslu ustanovení §40 odst. 1, který při řešení předběžné otázky umožňuje správnímu orgánu ve smyslu §29 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb. právní řízení přerušit bylo-li u soudu, a to i po podání návrhu na vklad, zahájeno řízení o předběžné otázce jejíž vyřešení ...
IV. ÚS 406/99 24. 1. 2000 Nepřiměřeně přísný výklad náležitostí správní žaloby dle §249 odst. 2 o.s.ř. porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny a v důsledku toho i právo na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánů veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny.
IV. ÚS 238/99 24. 1. 2000 Výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat.
III. ÚS 150/99 20. 1. 2000 Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil (III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další), jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy ...
I. ÚS 328/98 20. 1. 2000 Ústavní soud je povinen posoudit podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavnost pravomocného rozhodnutí vydaného v řízení orgánem veřejné moci, o kterém stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti, že jím bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Tzv. řízení exekuční, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, však není pokračováním nalézacího řízení, ve kterém bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, které sice stěžovatelka kritizuje, leč ústavní stížnost proti němu nesměřuje. Proto Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn posuzovat, zda pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, jak uvádí stěžovatelka ve své stížnosti. Ústavní soud dospěl k názoru, že je především povinností exekučního soudu zkoumat v souladu s procesněprávním ustanovením §340 o.s.ř. - při aplikaci právní úpravy vymezení bytových náhrad dle ustanovení §712 obč. ...
II. ÚS 164/97 19. 1. 2000 Ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., které pozemkový úřad a krajský soud opomenuly, ve vztahu k Čechům, Slovákům a příslušníkům jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, stanoví, že se neposuzují podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. Jak plyne z předložených důkazů, podle tohoto ustanovení předchůdkyně navrhovatele od roku 1946 usilovala právem stanoveným postupem o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, v tomto směru probíhalo řízení a v jeho rámci šetření příslušných orgánů, které podle dosud zjištěných důkazů prokázalo skutečnosti nasvědčující splnění podmínek pro vydání osvědčení o národní spolehlivosti. Důvody, proč nebylo řízení p ...
III. ÚS 274/99 13. 1. 2000 Jestliže Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zjistí, že v řízení před obecným soudem žalovaným nemůže být správní orgán uvedený v žalobě, protože není orgánem, který rozhodoval v posledním stupni správního řízení (§250 odst. 4 o. s. ř.), Ústavní soud nemůže postupovat per analogiam ve smyslu ustanovení §94 odst. 2 o. s. ř. a nemůže zavázat obecný soud, aby po zrušení jeho rozhodnutí Ústavním soudem vydal usnesení, jímž by do řízení přibral příslušný správní orgán jako účastníka řízení.
III. ÚS 236/99 13. 1. 2000 1) Smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Splní-li účastník řízení uloženou povinnost před uplynutím soudcovské lhůty a z jeho projevu vůle není patrné, že jde pouze o dílčí úkon, byl tímto účel soudcovské lhůty naplněn a uvažovat o jejím dalším plynutí nemá rozumný smysl (závěr opačný platí ale pro případ, že by soud, aniž by účastník řízení jakkoli na výzvu k odstranění vad podání reagoval, pokračoval v řízení dříve, než by uplynula soudcovská lhůta). 2) Přístup, jenž by konkrétní právní argumentaci obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení právního předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční v řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý formalismus, v důsledku kterého je dotčeno základní právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 421/99 12. 1. 2000 Pokud byla dědici odepřena možnost účasti na dědickém řízení o jeho právní ochraně by bylo možno uvažovat podle ustanovení §485 odst. 1 o. z., tj. v rámci ochrany oprávněného dědice. Zde by však stěžovatelka vstoupila do právních závěrů o hodnotě dědictví, aniž by mohla jakýmkoli způsobem spolupůsobit při určení této hodnoty. Při připuštění vstupu do takto vytvořené masy dědictví by ve vztahu ke stěžovatelce došlo k porušení základního práva rovnosti účastníků - dědiců, když jeden z nich usměrňoval konečný výsledek hodnoty dědictví a druhému byla zaviněným jednáním prvého dědice tato možnost odepřena.
II. ÚS 254/98 12. 1. 2000 Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je možné jen v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR a mezinárodních úmluv podle čl. 10 Ústavy ČR.
III. ÚS 462/98 11. 1. 2000 Jestliže mocenským zvratem z února 1948 došlo v čsl. státě k situaci, kdy KSČ se stala nejen politickým hegemonem, ale postupně jako taková zmocnila se i samotného státu a, vytvořivše v duchu své ideologie vlastní (spíše však z VKSb, příp. z KSSS importovaný) jeho "lidovědemokratický" model, mocensky vytěsnila z politického a státního ústrojenství jeden ze základních aspektů politického uspořádání demokratického státu, dle něhož "každá politická strana již pojmově předpokládá existenci alespoň jedné protistrany, a v němž již proto nemůže být za stranu pokládána politická skupina, která došedši k moci, vyloučí existenci všech ostatních stran" (Weyr), jde ústavně o tak mimořádně závažnou nejen politickou, právní, ale - a to především - neobvyklou ústavní situaci, že pro pozdější nápravu důsledků z této mimořádnosti plynoucí nelze vystačit s obvyklou aplikací pozitivního práva; řečeno jinými slovy, jestliže se mocenským zvratem stanou ve státě z politických odpůrců jedné politické strany ...
IV. ÚS 387/99 3. 1. 2000 V občanskoprávní oblasti obecně se uplatňující princip autonomie (§2 odst. 3 občanského zákoníku), zvláště pak princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí. Důležitým momentem při uzavírání smluv je pak předvídatelnost, a to případně nepříznivých právních následků pro účastníky, resp. některého z nich, jestliže se po právu chovat nebudou. Splnění této podmínky je v projednávané věci mimo jakoukoli pochybnost, neboť žalovaný věděl, z jakých důvodů stěžovatel volí "občanskoprávní půdu" a jaké následky jsou s tím pro něho spojeny. Vzhledem k omezenému ručení společníků společnosti s ručením omezeným (§106 obchodního zákoníku) a současným stavem plnění závazků ze strany těchto společností byla stěžovatelova volba, jaký typ smlouvy v konkrétním případě uzavře, zcela v souladu s již konstato ...

Za rok 2000 bylo zveřejněno 238 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 5 z celkem 5 stran,
v čase 0,000097 sekundy z toho 0,000024 sekundy NoSQL databáze.