| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 200/2000 | 14. 10. 2000 | Ratio legis ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví spočívá v záměru poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obraně (obhajobě) a právem na právní pomoc mu zaručit, že co do procesního postupu orgánů činných v trestním řízení bude proti němu postupováno v intencích zákona a za šetření ústavních kautel. Tyto momenty vystoupí obzvláště do popředí tehdy, jestliže procesní úkony orgánů veřejné moci směřují vůči někomu, kdo, v době, kdy byly předsevzaty, je zbaven osobní svobody a kdy jeho rozhodovací schopnosti jsou v důsledku toho eo ipso sníženy či omezeny. Zákonem exemplativně (§36 odst. 2 tr. ř.) vypočtené podmínky nutno proto chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá ... | |
| III. ÚS 58/2000 | 12. 10. 2000 | V daném případě nejenže správní orgán byl povinen uvést ve svém rozhodnutí důvody, pro které stěžovatelem opakovaně navrhovaný důkaz (výslech pracovníků firmy T) neprovedl, ale podle přesvědčení Ústavního soudu měl tento důkaz, vzhledem k ostatním skutkovým zjištěním, provést. Nejen že navrhovatel tento důkaz opakovaně navrhoval, ale jeho provedení mohlo mít zásadní vliv na posouzení skutečnosti, zda ze strany navrhovatele došlo k porušení právních povinností. Tím, že správní orgán navrhovaný důkaz neprovedl a ani se ve svém rozhodnutí s jeho odmítnutím dostatečně nevypořádal, odepřel tak stěžovateli právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z pouhého stručného konstatování, že je bezvýznamné jakým způsobem cizince pro práci získal (a tedy bez ohledu na vztah navrhovatele k firmě T., se kterou v této oblasti prokazatelně spolupracoval) nelze totiž přesvědčivě vyvodit (bez dokazování navrženého a takto neprovedeného) takové právní závěry, ke kterým soud posléze dospěl ... | |
| III. ÚS 52/2000 | 12. 10. 2000 | Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá o.s.ř. Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. | |
| III. ÚS 595/99 | 12. 10. 2000 | Rozhodnutí správního orgánu (finančního úřadu, resp. finančního ředitelství jako orgánu odvolacího), jímž ukládá účastníku řízení povinnost k plnění na základě jeho postavení jako daňového ručitele, musí být přezkoumatelné obecným soudem co do skutkové a právní stránky věci v režimu správního soudnictví podle části páté občanského soudního řádu, jestliže žalobce své postavení ručitele zpochybňuje. | |
| III. ÚS 358/99 | 12. 10. 2000 | Daňová exekuce nařízena na majetek daňového ručitele je vážným zásahem do subjektivních práv tohoto účastníka správního řízení, proto musí takovéto rozhodnutí být vždy přezkoumatelné příslušným obecným soudem v režimu správního soudnictví podle části páté občanského soudního řádu, pokud tento účastník řízení své postavení ručitele v daňovém řízení zpochybňuje a uvádí konkrétní skutečnosti, o nichž své důvody opírá. Odmítnutím soudního přezkumu takovéhoto rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na jeho procesní povahu, by účastník správního řízení zůstal bez soudní ochrany, čímž by došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 312/98 | 12. 10. 2000 | Jestliže obecný soud rozhoduje ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.), aniž by o tomto zasedání všechny obžalovaným zvolené obhájce řádně a včas uvědomil (§233 odst. 3 tr. ř.), porušuje tímto postupem ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud o odvolání stěžovatele, aniž měl prokázáno, že lhůta k přípravě k veřejnému zasedání byla poskytnuta všem zvoleným obhájcům (případně, že v den veřejného zasedání nebyli o něm uvědoměni), rozhodl za současného porušení již zmíněného ústavně zaručeného práva předčasně. Rozhodl-li obecný soud o ustanovení obhájce obžalovaného přesto, že tento si pro svoji obhajobu obhájce (jednoho nebo více) sám zvolil, a jestliže svým procesním postupem nadto neumožnil jednomu ze zvolených obhájců uplatnění jeho práv (jednal v jeho nepřítomnosti za situace, kdy měl zjištěno, že nebyl o nařízeném jednání řádně a včas uvědoměn - §198 odst. 1 tr. ř., §202 odst. 3 tr. ř.), poruši ... | |
| IV. ÚS 420/2000 | 10. 10. 2000 | Je-li zákonem podmínka trvalého pobytu stanovena jako condicio sine qua non volitelnosti do orgánu obce, nutno s ní jako s takovou ze strany zastupitelů zacházet; nelze být občanem jedné obce pro jednu oblast veřejného práva (např. daňového) a občanem obce druhé pro jinou oblast veřejného práva. | |
| IV. ÚS 110/98 | 9. 10. 2000 | Byla-li vada rozsudku, spočívající v nesprávné transkripci cizího jména a nepřesnosti v adrese žalovaného soudem opravena, musí k této skutečnosti přihlédnout i soudy v pokračujícím řízení. Zastaví-li za této situace řízení pro nemožnost identifikace žalované strany, je takový postup porušením práva domáhat se soudní ochrany. | |
| II. ÚS 243/2000 | 4. 10. 2000 | 1. K interpretaci a aplikaci §165 odst. 2 trestního řádu. Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit, a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením a nevznesl přitom námitku porušení §165 odst. 2 (§2 odst. 13) trestního řádu vyšetřovatelem, spočívající v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval. 2. Prov ... | |
| I. ÚS 471/2000 | 4. 10. 2000 | "Komunální ústavní stížnost" se v několika směrech zásadním způsobem odlišuje od úpravy "obecné" ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a to - mimo jiné - i v tom směru, že zatímco v řízení o obecné ústavní stížnosti je příslušnost Ústavního soudu dána toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, v případě tzv. ústavní stížnosti komunální hodnotí Ústavní soud i zákonnost zásahu státu. Podle názoru Ústavního soudu nedůvodné paušální tvrzení stěžovatele, že pozastavení výkonu volby starosty rozhodnutím okresního úřadu není vůbec možné, neboť pro toto tvrzení zákonná opora neexistuje. Nelze pozastavit výkon jakéhokoliv opatření zastupitelstva obce jen proto, že v jeho činnosti shledá okresní úřad protizákonnost s tímto opatřením přímo nesouvisející, nýbrž tak lze učinit pouze tehdy, jestliže okresní úřad zjistí, že mezi protizákonností rozhodnutí obce a pozastavením takového rozhodnutí bezprostřední vztah skutečně existuje. | |
| IV. ÚS 511/98 | 4. 10. 2000 | Ochrana přiměřené životní úrovně, včetně "přiměřeného" bydlení, je zdůrazněna v celé řadě mezinárodních smluv o lidských právech, kupř. v čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 16 Evropské sociální charty, tedy vesměs smluv, jež ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR jsou pro Českou republiku bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Pojem "lidsky důstojné ubytování" uvedený v ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku proto třeba vykládat ve smyslu již zmíněného ústavně právního požadavku "přiměřenosti" vztahujícího se i na bydlení. V zásadě je sice možné, aby tomuto požadavku bylo vyhověno i v objektech sloužících jinému účelu než bydlení, nicméně zejména v těchto případech je třeba pečlivě zkoumat, zda poskytovaná bytová náhrada odpovídá běžnému standardu bydlení, i pokud se týče hluku, hygieny a vůbec celkového prostředí, v němž je dislokována. | |
| II. ÚS 42/97 | 4. 10. 2000 | Ústavní soud konstatuje na straně obecných soudů nenaplnění jejich ústavního poslání poskytovat ochranu právům také v tom směru, že všechna uvedená zjištění obecné soudy vztáhly paušálně ke všem požadovaným pozemkům, aniž by posuzovaly ve vztahu k jednotlivým pozemkům event. naplnění podmínek ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Takový postup odporuje shora citovanému znění ustanovení zákona, a také účelu příslušného restitučního zákona. V tomto směru není možno souhlasit s konstatováním krajského soudu, že pozemky byly sloučeny do komplexu Lesoparku Stromovka, když ve skutečnosti každý z požadovaných pozemků existuje samostatně pod vlastním parcelním číslem vedeným v katastru nemovitostí ve smyslu zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jak byl shora seznam parcelních čísel uveden, a jak bylo ve vztahu k těmto pozemkům jednotlivě v dosavadních řízeních rozhodováno. V souladu s názorem Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 3 Cdo 4 ... | |
| II. ÚS 361/2000 | 4. 10. 2000 | Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že současná právní úprava podrobuje soudnímu přezkumu po stránce jejich zákonnosti ta rozhodnutí správních orgánů, která správní orgán vydal na základě zákonem povolené volné úvahy (správního uvážení). U těchto správních rozhodnutí přezkoumává soud pouze, zda nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem [ §245 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Současně není povinností přezkumného soudu nahradit použité správní uvážení svým vlastním. Součástí přezkoumání soudu je i posouzení, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Pokud byly výše uvedené podmínky splněny, soud nemůže ze stejných skutkových zjištění vyvodit jiné závěry (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 156/2000). Soud dovodil zcela správně, že posuzuje-li se žadatel společně s dalšími občany podle §4 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb. , o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, poskytují se ... | |
| II. ÚS 20/99 | 3. 10. 2000 | Soudní poplatek stanovený procentní sazbou je splatný na základě výzvy soudu. Pro nezaplacení takového poplatku nebylo možno zastavit řízení na základě jediné výzvy soudu. Bylo třeba výzev dvou. Druhou výzvou by byla dodatečně soudem stanovená lhůta k zaplacení, což plyne z dikce §9 zákona o soudních poplatcích. Mylný je právní názor spočívající v tom, že omezení návrhu je změnou návrhu, ve smyslu ust. §95 o. s. ř., a že tudíž má procesní dosah jen tehdy, je-li soudem projeven s omezením souhlasu. Takové "omezení návrhu" je totiž procesním úkonem, jenž se řídí podle své povahy režimem částečného zpětvzetí návrhu podle ust. §96 o. s. ř. | |
| IV. ÚS 410/2000 | 2. 10. 2000 | Je třeba souhlasit se stanoviskem uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu z 28.1.1999 sp. zn. 20 Cdo 322/98 (č. 48 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2000), že okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Ústavní soud je si sice vědom toho, že zajisté existuje bezpočet věcí rozhodnutých, pokud jde o právní posouzení věci, odchylně od toho, jak sám později judikoval, nemůže nicméně odhlédnout od toho, že povolení obnovy řízení z tohoto důvodu by nevyhnutelně vedlo s ohledem na vznik bezpočtu nových právních vztahů k narušení principu právní jistoty. | |
| II. ÚS 177/2000 | 27. 9. 2000 | Možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl.36 odst.1 Listiny musí být zejména v případě správního soudnictví plně respektována tím, že ve smyslu ust. §49 odst.1, věta druhá o.s.ř., je nutné zaslat písemnou výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen právnímu zástupci, ale i stěžovateli (žalobci) samotnému, neboť on je tou osobou, která má ve smyslu již citovaných ustanovení zákona o soudních poplatcích v návaznosti na §49 odst.1 o.s.ř. něco vykonat. | |
| I. ÚS 234/2000 | 27. 9. 2000 | Z ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces vyplývá i právo účastníků řízení na reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, přičemž změna právního názoru odvolacího soudu by jim tuto možnost za určitých okolností mohla vyloučit. Právní názor, podle něhož s koupí předmětné budovy na vedlejšího účastníka přešlo i právo bezplatného trvalého užívání příslušného pozemku, je však s citovaným čl. 11 Listiny zjevně v rozporu. Ve svých důsledcích totiž vede k závěru, že i subjekt, vůči němuž stěžovatel neprojevil vůli přenechat mu předmětný pozemek do bezplatného trvalého užívání, toto právo nabyl. | |
| I. ÚS 506/98 | 27. 9. 2000 | Názor Krajského soudu, který zněl: "Pokud nevyjdou dalším dokazováním najevo nové skutečnosti, které by mohly mít význam pro posouzení rozhodující otázky existence restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, nebude podle důkazů, které až dosud byly provedeny, pokládat tento restituční titul za dostatečně prokázaný.", nelze interpretovat jinak, než že restituční titul nebyl prokázaný za daného skutkového stavu zjištěného v době uvedeného soudního rozhodnutí, leč jinak tomu může být v případě, že se podaří zjistit skutečnosti, které mohou mít pro další posouzení nároku stěžovatelky význam. V další fázi řízení před správním orgánem však již hodnocení dokazování náleží znovu okresnímu úřadu, neboť mu nelze uložit, jak má provedené důkazy - se zřetelem k důkazům nově provedeným - hodnotit. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho přístup k této otázce v konkrétní věci není - ve smyslu jeho ustálené judikatury - přehodnocováním dokazování obecného soudu. Jedná se toliko o posouzení ... | |
| III. ÚS 368/2000 | 27. 9. 2000 | souladu s §14 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb. , o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, je městská část povinna vykonávat veřejnou správu v rozsahu stanoveném právními předpisy; pokud zákon ( občanský soudní řád ) umožňuje soudu jako orgánu veřejné moci určit (uložit) městské části vykonávat práva a povinnosti, které vyplývají z jejího postavení, pak takovýto postup soudu nelze považovat za postup, kterým by bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť využití zákonných oprávnění obecným soudem nemůže zakládat protiústavnost takovéhoto rozhodnutí. | |
| I. ÚS 282/2000 | 27. 9. 2000 | Podle §104ch odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a §1 odst. 2 vyhlášky č. 161/1998 Sb. , o promíjení penále správami sociálního zabezpečení, může Česká správa sociálního zabezpečení z důvodu odstranění tvrdosti zcela nebo zčásti penále prominout. Na prominutí penále není proto - vzhledem k použité právní úpravě prostřednictvím institutu správního uvážení (kdy Česká správa sociálního zabezpečení může, ale nemusí zcela nebo částečně prominout z důvodu odstranění tvrdosti penále) - právní nárok a v konkrétní věci rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení na základě své úvahy. Proti předmětnému rozhodnutí nejsou podle §104ch odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, přípustné opravné prostředky. Stejně tak nelze v souzené věci uplatnit správní žalobu, neboť podle §248 odst. 2 písm. i) občanského soudního řádu soudy nepřezkoumávají rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není nárok, nebo ro ... | |
| I. ÚS 249/2000 | 27. 9. 2000 | Koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy ( §12 odst. 6 trestního řádu ). Přitom je třeba mít na zřeteli, že své postavení v trestním řízení neztrácí tím, že mu již byla škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu), a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním (srov. Šámal/Král/Baxa/ Púry: Trestní řád - komentář, 1. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 171 a 173), je možno učinit dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody. Zároveň však platí, že trestní řízení v České republice spadá do ... | |
| II. ÚS 217/2000 | 27. 9. 2000 | Zastavení řízení krajským soudem o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku představuje jak porušení ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř., tak i porušení práva navrhovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, který stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům při vědomí současné právní úpravy, kdy v tzv. "správním soudnictví" není možné se domáhat nápravy rozhodnutí o zastavení řízení u dalšího, věcně a místně příslušného soudu. | |
| I. ÚS 129/2000 | 26. 9. 2000 | Ústavní soud totiž při své činnosti bdí nad dodržováním principu materiálního právního státu a nemůže proto svou přezkumnou činnost omezit toliko na dodržování formálních ustanovení právních předpisů, nýbrž - v první řadě - na dodržování ústavně zaručených principů a především hodnot, které jsou prostřednictvím ústavních zákonů "prozařovány" do celého právního řádu České republiky. Smysl neodkladného úkonu (roz. §160 odst. 4 trestního řádu) spočívá v tom, aby bylo zabráněno nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty z hlediska účelu trestního řízení. Protože se však jedná o výjimku z obecného principu, podle něhož jsou jednotlivé úkony v trestním řízení činěny až po zahájení trestního stíhání, je nutno i tuto výjimku interpretovat restriktivně. Jestliže tedy v souzené věci bylo neodkladným úkonem vydání rostlin konopí, není možné - a to bylo by i v rozporu s materiálně chápanými principy právního státu, resp. trestního řízení - tento úkon vykládat natolik širokým způsobem (jak to učin ... | |
| Pl. ÚS 35/2000 | 26. 9. 2000 | Ústavní soud při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky zjišťuje - po stránce věcné - zda jsou napadená ustanovení v souladu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (takže jejich zrušení není nezbytné) nebo zda tato ustanovení ústavně konformní nejsou (v takovém případě by Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené ustanovení zrušit). Ústavní soud se však návrhem na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení věcně zabývá za předpokladu, že zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení nepozbyly platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Pokud taková situace nastala (a zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení platnosti pozbyly), Ústavní soud v souladu s §67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, řízení zastaví. Došlo-li novelou zákona o konkursu a vyrovnání, tj. zákonem č. 105/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání, v ... | |
| I. ÚS 45/2000 | 20. 9. 2000 | Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze od stěžovatelů spravedlivě požadovat, aby využili možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání za situace, kdy by bylo jeho podání zjevně neefektivní a neúčinné (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 240/95, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 298). Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je "neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům." Neplatnost právního úkonu podle tohoto ustanovení je vždy absolutní. Jestliže tedy v souzené věci byla uzavřena dohoda o vydání pozemku, nicméně tento pozemek byl zastavěn a existovala proto zákonná překážka pro jeho vydání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neshledal Ústavní soud důvod - z ústavně právního hlediska - zpochybňovat právní závěr obecných soudů, že předmětná dohoda (byť schválená pozemkovým úřadem) je neplatná a že z ní proto nelze dovozovat ani právo stěžovatelů na zaplacen ... | |
| Pl. ÚS 43/2000 | 14. 9. 2000 | Současná právní úprava občanského sporného řízení umožňuje aktivní roli účastníků řízení bez zákonem stanovené povinnosti právního zastoupení před soudem prvního a druhého stupně. Účastník vystupuje v řízení před těmito soudy samostatně, má-li za to, že to vyžaduje ochrana jeho zájmů, může se dát v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (mimo jiné advokátem na základě udělené plné moci), nebo mu za splnění zákonem stanovených podmínek může zástupce ustanovit soud. V některých vymezených případech v zájmu efektivního a koncentrovaného průběhu řízení však zákon stanoví povinnost právního zastoupení účastníka řízení. Děje se tak konkrétně i v souvislosti s čerpáním mimořádného opravného prostředku, dovolání, kdy musí být dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání nebo za něho nejedná zaměstnanec, resp. člen s právnickým vzděláním, zastoupen advokátem. Není pochyb o tom, že smyslem a účelem povinného zastoupení je poskytnout dovolateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úro ... | |
| IV. ÚS 174/2000 | 12. 9. 2000 | Pokud z případu jako celku je zřejmé, že ke zdanění nedošlo na základě zákona, je nezbytné zrušit i rozhodnutí správního soudu, přesto, že mu s ohledem na zásadu dispoziční a zásadu koncentrace řízení ve správním soudnictví nelze vytknout porušení práv stěžovatele. | |
| IV. ÚS 371/2000 | 6. 9. 2000 | Podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tato, tzv. koluzní vazba, je tedy na místě, jestliže v posuzovaném případě jsou shledány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude mařit zjištění skutkových okolností důležitých pro objasnění věci. Jak Ústavní soud zdůraznil již v celé řadě svých nálezů, a to shodně i se stanoviskem zaujatým v Komentáři k trestnímu řádu (1. vydání 1995, str. 263), tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. Již proto nemůže být koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, např. počátek vyšetřování, kterého se dovolávají obecné soudy, rozsáhlost ... | |
| I. ÚS 313/99 | 6. 9. 2000 | Dle názoru Ústavního soudu zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, sice určuje povinnost nového majitele uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle §32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, mimo jiné stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla vyměřena původnímu vlastníkovi. Ústavní soud neakceptoval názor soudu, že se v případě výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě splatnosti jedná o procesní úkon, neboť jí není rozhodováno o hmotných právech či povinnostech daňového dlužníka, jestliže je pouze vyzýván k úhradě daňového nedoplatku. Proto musí této výzvě vždy předcházet rozhodnutí, ve kterém je daňovému subjektu uložena daňová povinnost. | |
| I. ÚS 86/99 | 5. 9. 2000 | Pokud Česká lékařská komora rozhodovala o vydání osvědčení o splnění podmínek provozování soukromé lékařské praxe, např. v oboru gynekologie a porodnictví, činila tak v postavení orgánu veřejné správy, jak ho chápe čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, autenticky pak definuje §244 odst. 2 o. s. ř. (orgán zájmové samosprávy.pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy). Takové rozhodnutí České lékařské komory má tedy charakter rozhodování ve věcech veřejné správy (delegované státní správy), protože má autoritativní povahu a kladné rozhodnutí je podmínkou sine qua non pro výkon podnikatelské činnosti v daném oboru. Podstatné je i to, že jde-li o "opravný prostředek", je přípustný také proti negativnímu rozhodnutí České lékařské komory, tj. proti rozhodnutí, kterým je vydání osvědčení odmítnuto (žádost zamítnuta). | |
| I. ÚS 136/99 | 5. 9. 2000 | Možnost odročit jednání upravuje ustanovení §119 občanského soudního řádu, podle něhož může být jednání odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Ústavní soud si je vědom, že posouzení uplatňovaných důvodů k odročení jednání je plně v kompetenci soudu, který ve věci jedná. Soud má přitom zvážit závažnost důvodů k odročení. V každém případě musí mít na zřeteli práva účastníků řízení, k nimž nepochybě patří právo na projednání věci v jejich přítomnosti nebo v přítomnosti jejich zvoleného právního zástupce. Odvolací jednání má být soudem odročeno tím spíše, jsou-li soudu předem známy závažné důvody neúčasti právní zástupkyně navrhovatelů, složitost případné substituce a navrhovatelé sami k jednání nebyli vůbec předvoláni. Jestliže se odvolacího jednání účastnil pouze právní zástupce odpůrce, lze to chápat jako porušení principu rovnosti účastníků v řízení. Argumentaci soudu, že jednání nemuselo být s ohledem na ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, vůb ... | |
| IV. ÚS 146/99 | 4. 9. 2000 | 1) Pokud speciální zákon výslovně stanoví, že k určité skutečnosti se přihlédne i bez návrhu, stíhá tato povinnost nejen správní orgán, ale i správní soud. 2) Vyjdou-li dodatečně najevo okolnosti, které žalobce prokazatelně nemohl znát, a tedy ani uplatnit v lhůtě pro podání správní žaloby, a mají-li tyto okolnosti zásadní význam pro zákonnost rozhodnutí, musí k nim správní soud ve svém rozhodnutí přihlédnout. | |
| IV. ÚS 593/99 | 1. 9. 2000 | Posouzení otázky, zda stěžovatel, jemuž byla adresována výzva správce daně k zaplacení daňového nedoplatku podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., má základ v hmotném právu, a proto uvedenou výzvu nelze z pohledu ustanovení §248 odst. 2písm. e) o.s.ř. považovat za rozhodnutí procesní povahy. | |
| IV. ÚS 218/99 | 1. 9. 2000 | Vzhledem k tomu, že k zániku práva prekluzí, k němuž dochází ex lege, přihlíží soud z úřední povinnosti (právo, jež zaniklo prekluzí, nelze přiznat), nebylo možno v daném případě z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , garantujícím každému při soudní ochraně jeho práv zákonem stanovený postup, akceptovat postup odvolacího soudu, který se věcí z pohledu možného zániku práva jeho včasným neuplatněním odmítl zabývat, navzdory tomu, že námitku prekluze stěžovatel v řízení sám, byť se tak stalo v jeho závěru, vznesl. | |
| III. ÚS 211/2000 | 31. 8. 2000 | Je v souladu se základními principy Listiny , jestliže zákon umožňuje v situacích, kdy sice příjmy občana nedosahují částek životního minima, ale celkové majetkové poměry dávají předpoklady pro uspokojování základních životních potřeb, občana za sociálně potřebného nepovažovat. Jedná se zejména o případy, kdy občan vlastní majetek, ze kterého nemá výnosy a neprojeví se proto v jeho příjmech při zjišťování sociální potřebnosti. Jedná se o majetek takového druhu (např. nemovitosti, větší částky peněz), kdy lze na občanu spravedlivě žádat, aby si jeho prostřednictvím zajistil základní životní potřeby. Na občanu však v této souvislosti nelze žádat, aby prodal nebo pronajal nemovitost, kterou užívá k přiměřenému bydlení, u movitého majetku pak není možné požadovat prodej věcí, které slouží k uspokojování osobních potřeb občana, zejména těch, které mají úzký vztah k jeho zdravotnímu stavu (kompenzační pomůcky nebo motorové vozidlo, které potřebuje těžce zdravotně postižený občan ke své vlast ... | |
| III. ÚS 136/2000 | 31. 8. 2000 | odle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji takto vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Činnost duchovního je vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti. Obecné soudy proto nemohou rozhodovat o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci. Služební poměr duchovního vzniká dvoustranným projevem vůle a v zásadě má tedy podobnou smluvní povahu, jako je tomu u pracovněprávních vztahů. Podobně jako u pracovně ... | |
| I. ÚS 215/99 | 30. 8. 2000 | Ve smyslu ustanovení §340 o. s. ř. a ustanovení §712 obč. zákoníku je povinností exekučního soudu zkoumat, zda je oprávněným zajištěna bytová náhrada uvedená ve vykonávaném rozsudku, tedy zda náhradní byt zajišťuje lidsky důstojné ubytování. Za situace, kdy soud nařídí provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu a nezkoumá již, zda náhradní byt svou velikostní kategorií zajišťuje pro tři osoby lidsky důstojné ubytování a zda je ho možno vůbec užívat, je třeba toto rozhodnutí hodnotit jako odporující právu na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. | |
| I. ÚS 653/99 | 29. 8. 2000 | Zákon ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí v §4 odst. 2 výslovně stanoví: "Do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu." Jde o ustanovení obecně platné, vztahující se nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy následné. Pokud jde o vysvětlivky uvedené k tomuto ustanovení v uvedeném zákoně pod čarou, odkazuje Ústavní soud na svá předchozí rozhodnutí k právní povaze poznámek v některých zákonech. Za pochybení je třeba považovat i skutečnost, že námitky stěžovatele byly posuzovány orgány druhé strany ve sporu, která měla na výsledku zájem, a byly chápány jako směrodatné. Námitky byly přijímány a soud o nich rozhodoval bez znalosti skutečných podmínek a protože k závažným otázkám, týkajícím se stavby, si nevyžádal ani znalecký posudek. | |
| IV. ÚS 272/99 | 25. 8. 2000 | V posuzovaném případě, jež byl specifický tím, že vyklizení rodinného domu se domáhala matka proti synovi - bydlícímu zde od narození - a jeho rodině, bylo v zájmu zachování práva na soudní ochranu a s přihlédnutím k obsahu čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nezbytné, aby obecné soudy zhodnotily samotný výkon vlastnického práva z pohledu ustanovení §3 odst. 1 o.z. | |
| IV. ÚS 185/99 | 25. 8. 2000 | Uplatnění práva na podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je zákonem vázáno na lhůtu, jejíž časový prostor, tak jako u každé jiné zákonem stanovení lhůty, musí být při respektování "zákonem stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod zachován. Lhůta, na níž je ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. vázáno úspěšné podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, je vymezena specificky, stanovením jejího nejzazšího momentu - nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Za stavu, kdy procesní předpis - občanský soudní řád - stanoví pro průběh jednání před odvolacím soudem pouze rámcová pravidla, je třeba v zájmu zachování právní jistoty trvat na tom, aby tento okamžik byl pro účastníky řízení seznatelný. | |
| II. ÚS 196/2000 | 23. 8. 2000 | Do vydržecí lhůty podle §134 obč. zákoníku lze započítat i dobu držby uskutečňované před 1.1.1992 (tj. před novelizací obč. zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), a to i tehdy, jde-li o vydržení věci nezpůsobilé být předmětem vydržení před tímto dnem, příp. též jde-li o vydržení subjektem nezpůsobilým vydržet vlastnické právo (tj. právnickou osobou). | |
| I. ÚS 412/2000 | 20. 8. 2000 | Je nezbytné odlišit účinky vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů působící inter partes a jeho věcněprávní důsledky. Nelze pochybovat o tom, že vypořádáním se rozumí uspořádání vlastnických vztahů mezi manžely k věcem, které byly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví v době zániku manželství, a z tohoto důvodu je nevyhnutelné respektování stejného režimu jako v případě nabývání, změn nebo pozbývání věcných práv, tj. u nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí též provedení vkladu do katastru nemovitostí. S ohledem na §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, je třeba, aby návrh na vklad byl doručen ve stanovené lhůtě příslušnému katastrálnímu úřadu. Právní účinky vkladu se vždy váží ke dni doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu a nikdy k žádnému jinému datu. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů proto dochází dnem, ke kterému nastupují účinky vkladu. Z tohoto dův ... | |
| IV. ÚS 271/2000 | 17. 8. 2000 | Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů ( čl. 82 Ústavy České republiky ) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly. Ústavní soud dále podotýká, že s ohledem na znění §138 občanského soudního řádu se řízení ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků týká jen toho účastníka, který návrh na osvobození uplatnil, a také pouze jemu se doručuje usnesení soudu (přičemž platí, že usnesení, kterým bylo návrhu zcela vyhověno, nemusí být odůvodněno, a odvolání je přípustné pouze proti rozhodnutí, kterým návrhu nebylo zcela nebo zčásti vy ... | |
| IV. ÚS 592/99 | 16. 8. 2000 | Pokud skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen jako ručitel za daňového dlužníka, jím být nemusí, musí k této skutečnosti instančně vyšší správce daně přihlédnout. Rozhodnutí o této otázce není procesním rozhodnutím, neboť jinak by ten, kdo byl případně neprávem označen za ručitele, zůstal bez soudní ochrany. | |
| IV. ÚS 412/99 | 16. 8. 2000 | Pokud zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, označuje odpor občanů proti tomuto režimu za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty, nemůže obstát takový výklad §25 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který útěk z vězení hodnotí nepříznivěji, než propuštění z výkonu trestu. | |
| II. ÚS 211/98 | 16. 8. 2000 | Obecný soud vyložil extrémním způsobem pojem "sousední byt" tím, že za sousední byt považuje i byt nacházející se v jiné obytné budově se samostatným číslem popisným a samostatně zapsané v tehdejší evidenci nemovitostí. Na základě takového výkladu by bylo možné považovat za sousední byty i byty nacházející se ve dvou přiléhajících, avšak stavebně oddělených, popř. i historicky či architektonicky odlišných, nemovitostech. Ústavní soud má za to, že úvaha odvolacího soudu odpovídala dobovému nazírání na právo za situace, kdy stát, který byl původním vlastníkem sousedních nemovitostí, nepředpokládal možnost jakékoliv změny socialistického vlastnictví a nepovažoval ani za nutné situaci důsledně řešit. Takové nazírání, které je neslučitelné s ochranou soukromého vlastnictví, nemůže přirozeně Ústavní soud zaštítit. Právní závěr odvolacího soudu ohledně vzniku užívacího práva k sporné místnosti, včetně posouzení možnosti spojení této místnosti se sousedním bytem, je tak dle Ústavního soudu zal ... | |
| Pl. ÚS 25/2000 | 15. 8. 2000 | Pokud navrhovatelé podali návrh na zrušení ustanovení novelizujícího zákona, ačkoliv ve skutečnosti napadali ustanovení novelizovaného zákona, bylo nutno tento návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný, neboť v návrhu uvedený zákon napadená ustanovení neobsahuje. | |
| II. ÚS 59/99 | 3. 8. 2000 | Rozhodující není existence fyzické hranice mezi pozemkem stavebníka a stěžovatele, ale možnost, že i přes jistou bagatelní vzdálenost může dojít k porušení či ohrožení stěžovatelových práv. Tento závěr by bylo třeba vyslovit i v daném případě, tím spíš, že stěžovatelka přestala být "sousedem", a tím i účastnicí původního řízení jen na základě toho, že stavitel odprodal třímetrový pruh pozemku svým rodičům. Tímto postupem tak se stěžovatelkou nebylo jednáno jako s účastnicí a ona tak neměla možnost uplatňovat opravné prostředky. Pozemek, tvořící nyní hranici mezi pozemkem stavebníka a stěžovatele, vznikl odprodejem části stavitelova pozemku osobám blízkým (rodičům stavitele). Ústavní soud má za to, že nelze vyloučit společné zájmy stavebníka a osob blízkých na straně jedné, a tím i eventuální dotčení práv stěžovatele na straně druhé. Tím spíše je třeba, aby taková osoba byla přizvána jako účastník k řízení, v němž by svá práva mohla hájit. | |
| II. ÚS 418/99 | 3. 8. 2000 | Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou. Vzhledem k tomu, že však jde o důkaz dále nepřezkoumatelný, lze s ním v trestním řízení zacházet jen jako s důkazem podpůrným. Na jeho základě je možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez veškeré pochybnosti dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu. K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné pochybnosti. | |
| II. ÚS 469/98 | 3. 8. 2000 | Při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu podle ust. §245 občanského soudního řádu přísluší soudu posoudit i zákonnost rozhodnutí správního orgánu učiněného podle vládního nařízení č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních, o něž se přezkoumávané správní rozhodnutí opírá. V dané věci bylo na soudu, aby též posoudil výrok správního orgánu, podle něhož všechny listiny týkající se vlastnictví založeného přídělovou listinou jsou neplatné, a dále, zda rozhodnutí mělo náležitosti podle ust. §25 shora uvedeného právního předpisu. Jedině takový postup byl v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. |