| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 307/99 | 18. 5. 2000 | Základní aspekt právního posouzení, dle něhož ústavní předpis sám o sobě (čl. 8 odst. 2 úst. zák. č. 100/1960 Sb.) vede k zániku (potlačení) vlastnického práva, je neudržitelný, a to dokonce i ve světle právního režimu totalitního státu z doby před rokem 1989. Ústavní předpis sám o sobě není s to zasáhnout do konkrétních individuelních vlastnických vztahů, ale jako takový představuje toliko (ústavní) podklad pro následné (správní) rozhodnutí, jímž by v intencích prováděcího zákona vlastnické vztahy k následně zavodněným pozemkům jako individuálním správním aktem mohly být změněny | |
| III. ÚS 31/2000 | 18. 5. 2000 | Obchodní zákoník vymezuje vklad společníka v §59 odst. 1 jako souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti. Současně vymezuje základní jmění společnosti jako peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti. Zákon č. 357/1992 Sb. , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, v §20 odst. 6 písm. e) osvobozuje od daně darovací vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev - zvláštním zákonem se tu rozumí obchodní zákoník, část druhá. Z toho pak vyplývá, že obchodní zákoník nezná jiný vklad než vklad do základního jmění, na rozdíl od postupů účtování, které znají vklad do základního jmění a vklad nezvyšující základní jmění. Vzhledem k tomu, že zákon č. 357/1992 Sb. osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození od d ... | |
| II. ÚS 215/99 | 17. 5. 2000 | Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. | |
| IV. ÚS 108/2000 | 17. 5. 2000 | Ústavní soud konstatuje, že v současné právní úpravě (na rozdíl např. od úpravy německé) chybí pravomoc soudu vydat v případě zjištění, že jde o akt nulitní, deklaratorní rozhodnutí - tedy uvést, že co je napadeno, vůbec neexistuje. Taková úprava by byla žádoucí de lege ferenda. Dosavadní soudní praxe však přesto, že z hlediska teorie jde o akt pojmově nezrušitelný (neboť nejde zrušit neexistující), přihlíží k tomu, že takový akt se představuje jako správní rozhodnutí a že jako exekuční titul je zpravidla schopen citelně zasáhnout sféru práv a povinností osoby. Proto jej z důvodu účelnosti a ekvity ruší, jako by šlo o akt pojmově zrušitelný (viz Občanský soudní řád - komentář, C. H. Beck, 4. vydání, str. 884 a násl.). | |
| Pl. ÚS 8/2000 | 16. 5. 2000 | Mezi ústavním základem institutu předložení zákona obecným soudem Ústavnímu soudu k posouzení jeho ústavnosti a souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách a jeho zákonným rozvinutím procesními předpisy pro obecné soudy i pro Ústavní soud samotný je určitý rozdíl. Pokud zákon toto oprávnění obecného soudu zužuje, je třeba je vykládat rozšiřujícím způsobem, neboť přednost má samozřejmě dikce ústavního zákona. Trestněprocesní předpis přikazuje soudu předložit zákon Ústavnímu soudu k posouzení jeho ústavnosti jenom tehdy, je-li jeho užití rozhodné pro rozhodování o vině a trestu. Oproti Ústavě přerušení trestního stíhání pro jinou souvislost sporného ustanovení zákon o trestním řízení nepředpokládá. Míru extenze však stanoví výraz "řešení věci" v textu Ústavy. Ústavní soud je přesvědčen, že "řešením věci" se soud zabývá v řízení, k němuž je kompetentní. V trestním řízení se však institut správního vyhoštění podle nového zákona o pobytu cizinců na území Česk ... | |
| II. ÚS 137/2000 | 16. 5. 2000 | Udělování milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky je prerogativou, výsadním právem prezidenta republiky. Z ústavního hlediska nejde o subjektivní veřejné právo fyzické osoby. Proto nelze dovodit ani příslušnost Ústavního soudu k projednání podání týkajícího se žádosti o milost (byť označeného jako ústavní stížnost), ať již podal žádost o milost kdokoliv. Kompetence Ústavního soudu je taxativně vymezena v čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky . Rozhodování o jakékoli formě vyřízení žádosti o milost pod tento výčet nespadá, když z ústavních předpisů pro žadatele nárok na určitou formu vyřízení nevyplývá. | |
| III. ÚS 158/99 | 11. 5. 2000 | Občanský zákoník sice zdůrazňuje i vlastní péči subjektů o jejich subjektivní práva, avšak tuto péči nelze samozřejmě vyžadovat bez určitých hranic, nelze na oprávněný subjekt přenášet veškeré riziko řádného výkonu jeho práva. Je samozřejmé, že každý subjekt musí sám pečovat o svá práva, avšak nelze navrhovateli přičítat k tíži, že za daných skutkových poměrů vycházel z toho, že předmětné údaje odpovídají skutečnosti. Zápis v podnikovém rejstříku (i v obchodním rejstříku) má sice jen deklaratorní povahu, ale jedná se v každém případě o úřední listinu, rozhodnutí obecného soudu, u něhož lze předpokládat jeho správnost. Nelze oprávněně požadovat na subjektech, aby každé rozhodnutí o zápisu v obchodním rejstříku prověřovali a tak zjišťovali zda vůbec odpovídá skutečnosti. | |
| II. ÚS 544/99 | 10. 5. 2000 | Extenzivní interpretací pojmu správního rozhodnutí procesní povahy podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu bylo vyloučeno přezkoumání rozhodnutí, týkajícího se základního práva domáhat se stanoveným postupem svého hmotného práva u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| IV. ÚS 176/2000 | 10. 5. 2000 | Podle §244 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jsou rozhodnutí orgánů státní správy přezkoumatelná ve správním soudnictví s výjimkami uvedenými v §248 o. s. ř. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A, podle které soud nepřezkoumává rozhodnutí správního orgánu v oboru celnictví při rozhodování o zařazení zboží podle §42 zákona č. 44/1974 Sb. , celní zákon, ve znění zákona č. 5/1991 Sb. Zákon č. 44/1974 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, byl zrušen zákonem ČNR č. 13/1993 Sb. , celní zákon, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1993. V důsledku zrušení právního předpisu uvedeného v příloze A o. s. ř. je otevřena cesta pro soudní přezkum správního rozhodnutí vydaného na základě nového celního zákona. | |
| II. ÚS 1/2000 | 10. 5. 2000 | Z usnesení vlády České republiky z 9. 9. 1998 č. 579 o jmenování zmocněnce vlády pro lidská práva bylo zjištěno, že vláda jmenovala s účinností od 10. 9. 1998 Ing. Petra Uhla zmocněncem vlády pro lidská práva (dále jen "zmocněnec") a uložila mu plnit v působnosti místopředsedy vlády a předsedy Legislativní rady vlády funkci iniciativního a koordinačního orgánu vlády v oblasti vyhodnocování stavu a úrovně dodržování lidských práv v České republice. Z toho je zřejmé, že zmocněnec není orgánem státní moci s rozhodovací pravomocí, která by byla vymezena zákonem nebo podzákonným právním předpisem. Úkolem zmocněnce je sledovat porušování lidských práv v České republice ze strany orgánů veřejné moci nebo soukromoprávních subjektů. V případě zjištění nedostatků v této oblasti může vystupovat jako poradce vlády nebo jejích členů nebo může sehrávat roli zprostředkovatele v situacích, kdy je možné dosáhnout jednáním mezi stranami sporu přijatelného řešení z hlediska evropského standardu lidských ... | |
| II. ÚS 89/98 | 3. 5. 2000 | Postup soudu v případě §8 odst.4 zákona o půdě není založen na zjištění, s čím by vlastník souhlasil v případě neúspěchu v soudním řízení. Je založen na zjištění, zda vlastník ještě před vynesením rozsudku uznává důvodnost žaloby a chce zaplatit pozemky podle pravidel §8 odst. 4 zákona o půdě, anebo že důvodnost žaloby popírá. Ve druhém případě soud rozhodne o zrušení příslušné části předmětné smlouvy, aniž by byl povinen se pro tento případ dotázat, zda alespoň nyní souhlasí se zaplacením kupní ceny za darované pozemky. V případě bezúplatného převodu v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, není tíseň třeba prokazovat, neboť vychází z objektivní situace a povahy majetkových vztahů a majetkoprávních úkonů, které jsou v civilizované společnosti založené zpravidla na vztazích ekvivalence | |
| I. ÚS 326/99 | 2. 5. 2000 | Soudy v podstatě opřely svá rozhodnutí o přivolení výpovědi nájmu z bytu mimo jiné o to, že stěžovatelka neměla právo volně pobývat mimo svůj byt, a to ani za účelem léčby. Opomenuly tedy, že občan má ústavní právo pobývat kdekoliv na území vlastního státu nebo mimo něj, aniž je této svobody dovoleno proti němu využít. Ustanovení občanského zákoníku v konkrétním případě je nutno vykládat tak, aby ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podle Protokolu č. 4 čl. 2, dále Mezinárodního paktu o občanských a politických právech v čl. 12 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod v čl. 14 odst. 1, která zaručují svobodu pohybu a pobytu, byla dodržena a naplněna. | |
| I. ÚS 368/98 | 2. 5. 2000 | Subjektem povinným ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je právní nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Onou organizací byla "jediná dobrovolná tělovýchovná organizace" (ČSTV). Mimořádný sjezd ČSTV svým usnesením ze dne 25. 3. 1990 schválil zánik ČSTV ke dni registrace nástupnických organizací, nejpozději ke dni 30. 6. 1990, a za nástupnické organizace povolal Český svaz tělesné výchovy, tělovýchovné jednoty a kluby a republikové sportovní a tělovýchovné svazy. Povinnou osobou k navrácení majetkových práv podle §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba, která je jako nástupnická organizace ČSTV označena vzhledem k jeho zániku usnesením mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990, a to ve vztahu k tam určenému majetku. Právním nástupcem tedy není každý subjekt, který odňatý majetek drží, ale pouze ten, jemuž svědčí hlediska právního nástupnictví výše specifikovaná. | |
| II. ÚS 449/98 | 26. 4. 2000 | Jestliže navrhovatel v řízení před obecnými soudy ve svém návrhu uvedl povinného tak, jak bylo uvedeno ve výpisu z obchodního rejstříku, a toto jméno již není v souladu s §9 odst. 1 obchodního zákoníku, měly obecné soudy dostát své povinnosti zakotvené v §32 obchodního zákoníku, tedy upozornit rejstříkový soud na neshodu mezi skutečným právním stavem a stavem zápisu v obchodním rejstříku, a teprve poté vyzvat navrhovatele k odstranění vad návrhu podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy takto nepostupovaly, odepřely tím navrhovateli právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 28/99 | 25. 4. 2000 | Ústavní soud považuje za nepřípustné dovozovat neexistenci pozemků, které byly postupem předvídaným v ustanovení §1 restitučního zákona státem odňaty, ze samotného jejich následného rozdělení, sloučení, přeparcelování, resp. přečíslování. Skutečnost, že jako části zemského povrchu oddělené od zbytku zemského povrchu hranicemi, byly pozemky postupem doby v operátech evidence nemovitostí, popř. v operátech katastru nemovitostí evidovány pod různými parcelními čísly a s rozmanitým geometrickým určením, neznamená, že se na jejich hmotném substrátu , jímž je samotná půda jako produkt přírody vzniklý bez přičinění člověka, který je z ekonomického hlediska nenahraditelný, nerozmnožitelný a nezastupitelný, cokoli změnilo. Nelze proto vyloučit vydání stávajícího pozemku jako věci v právním smyslu, která co do své půdní podstaty byla předmětem rozdělování, slučování a přeparcelování, a to i tehdy, jestliže v porovnání se stavem evidence nemovitostí v době jejího odnětí jde z kvantitativního a ev ... | |
| II. ÚS 242/98 | 25. 4. 2000 | České republice platí jen jedno procesní právo s jedněmi poučovacími pravidly, takže není možné rozlišovat nějaké snad "restituční" právo a nějaké "obecné" právo. Jde vždy o posouzení okolností konkrétního případu, nikoli o automatický důsledek předmětu sporu. Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit (nález IV. ÚS 41/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4., č. 70). Této povinnosti se krajský soud nemůže zbavit tím spíše, že podle §214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. není třeba v tomto případě nařizovat jednání. Došlo tak k zásahu do práva stěžovatele domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). | |
| II. ÚS 21/97 | 19. 4. 2000 | Povinnost požádat o připuštění dovolání není zakotvena jako nutný předpoklad pro připuštění ústavní stížnosti. Opravný prostředek podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je takový, který směřuje proti již učiněnému nebo vyhlášenému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Po stěžovatelce proto nebylo možné spravedlivě žádat, aby předem očekávala, že nebude vyhověno jejímu řádnému, zákonem o Ústavním soudu požadovanému, opravnému prostředku, a že by proto již předem musela žádat o prostředek mimořádný v podobě dovolání. Vytvořit si předpoklady pro dovolání bylo ve vztahu k podání ústavní stížnosti jejím právem, nikoli však povinností. Nárok na přezkum ústavnosti právního předpisu podle §74 zákona o Ústavním soudu nevzniká tam, kde orgán veřejné moci takového předpisu použil, ačkoli jej použít neměl, a právě v tomto použití spočívá neústavnost jeho rozhodnutí. Tu lze napravit ústavně konformním výkladem Ústavního soudu, kterým je podle čl. 89 odst. ... | |
| IV. ÚS 290/99 | 13. 4. 2000 | Jestliže správní soud při svém rozhodování nevycházel z obsahu a smyslu žaloby, která ve své celistvosti v zásadě splňovala náležitosti požadované ustanovením §249 odst. 2 o.s.ř., zaměřil se pouze na jedno z tvrzení v žalobě obsažených, a v důsledku jeho zcela formálního posouzení se již věcným přezkoumáním napadeného správního rozhodnutí nezabýval, odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu. | |
| IV. ÚS 547/99 | 12. 4. 2000 | Z důvodu účelnosti a ekvity je třeba zrušit i nulitní rozhodnutí, tedy z hlediska teorie akt pojmově nezrušitelný. K tomuto závěru vede skutečnost, že platná právní úprava neumožňuje v těchto případech soudům vydat deklaratorní rozhodnutí. | |
| II. ÚS 559/99 | 12. 4. 2000 | Ústavní soud posoudil právní charakter napadeného usnesení Poslanecké sněmovny. Dovodil, že jde o zrušovací akt orgánu, t. j. Poslanecké sněmovny, který k němu nemá žádnou pravomoc. Pro tento svůj akt nemá právní oporu v Ústavě ani v jiném právním předpisu; příslušná ustanovení §62 resp. §62a zákona o obcích byla derogována dnem účinnosti Ústavy, t. j. 1. ledna 1993 na základě zásady lex posterior derogat priori; zde dokonce je derogujícím zákonem Ústava. Právní akt vydaný nepříslušným úřadem (orgánem) je v právní teorii nazýván absolutně zmatečným právním aktem - jde o paakt, který nikoho nezavazuje. V normativním světě se jeví jako neexistující, a proto striktně vzato jej nelze ani rušit - je to ne-norma. Možnost vydat deklaratorní nález (rozhodnutí), že jde o případ nulity, náš právní řád nezná. Právní praxe i teorie však dospěly k závěru, že je velmi obtížná interpretace těchto aktů a volili v jisté a rozumné míře v zájmu efektivnosti dohledu nad zákonností možnost napadat (v daném ... | |
| I. ÚS 464/99 | 12. 4. 2000 | Jestliže opravný prostředek stěžovatelů, směřující proti rozhodnutí pozemkového úřadu, byl odmítnut krajským soudem z důvodu opožděnosti, ale z vyjádření pozemkového úřadu nade vší pochybnost vyplynulo, že krajský soud byl o datu podání opravného prostředku informován mylně, když k pochybení došlo vinou podatelny městského úřadu, která místo správného data podání v sobotu vyznačila datum v pondělí, je třeba mít za to, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo stěžovatele na soudní ochranu. | |
| I. ÚS 428/99 | 11. 4. 2000 | Jestliže obecné soudy se nezabývaly zjevnou politickou perzekucí rodičů stěžovatele, která začínala dobou, kdy MNV v obci začal vyvíjet tlak na rodiče stěžovatele, aby se dobrovolně vzdali nemovitosti, jíž byli vlastníky, je nutno brát v úvahu, že nebyla poskytnuta stanoveným způsobem ochrana právům stěžovatele ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR. Soudy pak opomenuly věc hodnotit jako mimosoudní rehabilitaci a aplikovaly důsledně lex specialis, tj. zákon č. 87/1991 Sb., a tím umožnily převod majetku, který se dostal protiprávně do rukou státu, zpět jeho původním a v případě politické perzekuce i oprávněným vlastníkům. | |
| III. ÚS 276/98 | 11. 4. 2000 | Ústavně zaručené právo na soudní ochranu vtělené při ochraně práva do stanoveného postupu vymezeného podle povahy věci tím kterým procesním řádem, svou povahou i významem, jako základní předpoklad spravedlivého procesu, přestavuje - jak ostatně Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil - základní podmínku zákonného a ústavně souladného rozhodnutí; proto také stojí a musí stát pod důslednou ochranou Ústavního soudu, a jako takové představuje jednu z podmínek možné ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti a jurisdikce obecných soudů. | |
| IV. ÚS 100/99 | 10. 4. 2000 | Za překročení mezí své pravomoci je třeba považovat postup soudu, který v průběhu občanskoprávního řízení uložil pokutu podle §53 o.s.ř. za podání, které hodnotil jako hrubě urážlivé vůči soudu, které však bylo zjevně určené správě soudu a míněné jako stížnost ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 335/1991 Sb. na jeho postup. | |
| IV. ÚS 366/99 | 6. 4. 2000 | Pro stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je mimo jiné určující zejména význam chráněného zájmu. Čím významnější je konkrétní chráněný zájem, tím nebezpečnější jsou útoky vedené proti němu, což přirozeně platí i naopak. To vše znamená, že nebezpečnost činu pro společnost a jeho stupeň, nelze posuzovat izolovaně od chování poškozeného, zejména od takového chování, jímž poškozený, byť konkludentně, dává najevo, že ponechává otevřen prostor modifikacím, a nejen to, i výkladu dosavadních vzájemných ujednání s obviněným, a to způsobem, jenž i u obviněného je dokonce způsobilý vyvolat přesvědčení o možné následnosti těchto modifikací, resp. výkladu. | |
| Pl. ÚS 1/2000 | 5. 4. 2000 | 2 | Přijetím Ústavy (ústavní zák. č. 1/1993 Sb.). byl především odstraněn jeden ze základů starého ústavního řádu, jímž byl systém národních výborů budovaný podle sovětského vzoru od místních přes okresní a krajské národní výbory až po Českou národní radu (jakožto "národní výbor nejvyššího stupně") koncipovaných jako orgánů státní správy a státní moci a Česká národní rada dokonce jako "nejvyšší orgán státní moci" podle čl. 102 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., ve znění dalších ústavních zákonů, platného do 31. 12. 1992. Tento systém byl nahrazen právním státem, založeným na dělbě státních mocí: zákonodárné, výkonné a soudní, v němž Parlament České republiky, tvořený Poslaneckou sněmovnou a Senátem, má jen moc zákonodárnou a jakoukoli výkonnou příp. soudní pravomoc postrádá. Jediná výkonná pravomoc Poslanecké sněmovny spočívá v možnosti disciplinárně stíhat své členy a rozhodovat o souhlasu s jejich trestním stíháním; dále ještě vykonává nezákonodárné funkce, spočívající v možnosti zřídit v ... |
| II. ÚS 145/2000 | 5. 4. 2000 | Ústavní soud připouští, že vyšetřování duševního stavu obviněného se dotýká jeho základních práv, jakými jsou ochrana jeho soukromého a rodinného života nebo osobní cti. Může za určitých okolností vést i k narušení jeho dobré pověsti. Trestní represe však ve všech fázích znamená určité omezení základních práv (osobní svobody, soukromí, majetkových práv). Z toho však nelze přímo dovozovat její neústavnost. Zákonodárce i orgány činné v trestním řízení musí v různých rovinách porovnávat stupeň její nutnosti s intenzitou zásahů do osobní a rodinné sféry obviněného. Teprve v případě zřejmého nepoměru může Ústavní soud zasáhnout. Orgány činné v trestním řízení a také znalci jsou vázáni povinností mlčenlivosti. Ústavní vyšetření duševního stavu nemůže být nařízeno v každém případě, kdy obviněný odmítá spolupracovat. K tomuto opatření, vzhledem k intenzitě zásahu do osobnostní sféry, jsou stanovena velmi přísná kritéria. Postih obviněného v případě, že odmítá spolupracovat, spočívá pouze v riz ... | |
| II. ÚS 342/99 | 4. 4. 2000 | Průtahy v řízení o žalobě na náhradu škody může soud zasáhnout do ústavního práva na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně pak práva na to, aby věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v navrhovatelově přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Je tedy zřejmé, že pokud soud rozhoduje o právech navrhovatele ve zcela nepřiměřených časových dimenzích, zasahuje tak svou nečinností či procesními průtahy do základních práv a svobod, garantovaných Ústavou i Listinou, a to konkrétně čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy. | |
| III. ÚS 371/99 | 30. 3. 2000 | K výkladu a aplikaci §89 odst. 9 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), v návaznosti na skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., je-li pachatelem daňový kontrolor finančního úřadu. Legální definice "veřejného činitele" uvedená v §89 odst. 9 tr. zák. uvádí následující jeho znaky: volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, podílející se na plnění úkolů společnosti a státu a používající přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Daňový kontrolor, jakožto pracovník územního finančního orgánu, je nepochybně odpovědným pracovníkem orgánu státní správy, p ... | |
| II. ÚS 441/99 | 29. 3. 2000 | K výkladu a aplikaci základních zásad trestního řízení ve smyslu §2 odst. 1 (zásada zákonnosti trestního řízení), 2 (zásada presumpce neviny), 5 (zásada zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností) a 6 (zásada volného hodnocení důkazů) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. ř..), v návaznosti na procesní postup obecného soudu prvního a druhého stupně, ve věci trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.). Důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), podmiňujícího vinu stěžovatele uvedeným trestným činem (§2 odst. 2 tr. ř.), neodstraňovaly obecné soudy zákonným postupem (§2 odst. 1 tr. ř.), neboť neobjasňovaly i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Jeden z důkazů nebyl soudem proveden důsledně, ač právě takové jeho provedení mohlo přispět k odstraňování důvodných p ... | |
| II. ÚS 112/99 | 29. 3. 2000 | Zákonodárce se vydáním zák. č. 116/1994 Sb. snažil zamezit případné nerovnosti mezi uplatněnými nároky oprávněných osob a nově konstituovaných vlastnických vztahů po privatizaci majetku státu. Tímto zákonem tak umožnil nikoli naturální restituci majetku, ale vydání odpovídající náhrady. Ustanovením §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl vysloven zákaz privatizace majetku na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, když tohoto majetku může být podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, použito pouze v případě, že restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty. Z uvedeného vyplývá, že byla-li uplatněna výzva podle znění zák. č. 87/1991 Sb. v době nabytí jeho účinnosti a v časovém rozmezí do 1. 10. 1991, a o uplatněném restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto, nemělo vůbec k privatizaci takového majetku dojít. K aplikaci zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který umožň ... | |
| I. ÚS 513/98 | 28. 3. 2000 | Má-li správní orgán za to, že jeho příslušnost není dána - nemůže vydat rozhodnutí ve věci samé, protože by se jednalo o paakt, resp. nulitní správní akt. Jestliže soud rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí orgánu státní správy dospěje k závěru, že věc nepatří do věcné působnosti správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, tj. že jde o absolutní věcnou nepříslušnost správního orgánu, nemůže být soudem toto rozhodnutí potvrzeno. Jedná se totiž o takovou vadu, k níž soud přihlíží z povinnosti úřední bez ohledu na to, zda navrhovatel na tuto vadu poukazoval či nikoli. Vzhledem k tomu, že zákonodárce nulitu (neexistenci) aktu výslovně neupravil, znamená to, že nelze výrokem soudu toliko autoritativně deklarovat, že pseudoakt nemá žádné právní důsledky. Vzhledem k tomu, že nulitní akt se zpravidla představuje na první pohled jako perfektní a jsou z něj vyvozovány jeho autorem právní důsledky mocensky prosazované, je třeba vycházet z toho, že i takové akty je nezbytné roz ... | |
| I. ÚS 32/2000 | 28. 3. 2000 | Podle §2 odst. 14 trestního řádu orgány činné v trestním řízení vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Z tohoto ustanovení se nedá dovodit povinnost doručovat v mateřském jazyce. | |
| I. ÚS 117/2000 | 28. 3. 2000 | Ze skutečnosti, že Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti kasačním rozhodnutím zruší napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci, nelze automaticky usuzovat na to, že tyto orgány již nemohou nově rozhodnout v neprospěch stěžovatele. I v takovém případě totiž přísluší právo autoritativně rozhodnout o případné vině a trestu na základě pečlivého posouzení skutkových a právních okolností věci obecným soudům, a Ústavní soud může jejich rozhodnutí zrušit - veden principem minimalizace zásahů - pouze tehdy, jestliže shledá, že porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody. | |
| IV. ÚS 37/2000 | 27. 3. 2000 | Jestliže žalobce sám vymezil předmět řízení nesprávně voleným petitem žaloby, pak v postupu obecných soudů, které na takovém podkladě návrh zamítly, nelze spatřovat porušení práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 594/99 | 23. 3. 2000 | V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, které je mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když Krajský soud v Brně se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému ... | |
| III. ÚS 522/99 | 23. 3. 2000 | Lhůta je zachována též tehdy, jestliže podání bylo ve lhůtě dáno na poštu a adresováno soudu (§60 odst. 4 tr.ř.). Musí tak být splněny současně dvě podmínky spočívající v tom, že podání musí být dáno na poštu ve lhůtě a adresováno orgánu činném v trestním řízení, u něhož má být podáno, nebo který má ve věci rozhodnout. Jestliže jsou splněny obě tyto podmínky, nezáleží na tom, kdy podání došlo příslušnému orgánu činném v trestném řízení a dokonce zda mu vůbec došlo. Obviněný tak může prokázat např. fotokopií podání opravného prostředku a podacím lístkem o doporučené zásilce, že opravný prostředek podal včas na poště a že bylo správně adresováno. Odvolací soud se spokojil při posuzování otázky včasnosti podání předmětné stížnosti jen s otiskem razítka podatelny Obvodního soudu pro Prahu 2 a nevzal v úvahu skutečnost, že toto podání zjevně bylo soudu doručeno prostřednictvím pošty, avšak součásti spisu není příslušná obálka, ze které by se dalo usuzovat na den podání stížnosti k přepravě ... | |
| III. ÚS 6/2000 | 23. 3. 2000 | S ohledem na znění §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona tvrzení o nezbytnosti zjištění výše škody či neoprávněného majetkového prospěchu pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele neobstojí. | |
| Pl. ÚS 19/99 | 22. 3. 2000 | 2 | Napadené ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona tím, že vymezuje pojem "soused" přímo v zákoně, bere tak správnímu orgánu možnost, aby jako s účastníkem řízení zacházel též s osobou, která očividně může být rozhodnutím vydávaným ve stavebním řízení dotčena ve svých právech, a to i v právech ústavně chráněných jako je právo na pokojné užívání majetku, případně právo vlastnické (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 11 Listiny). To, že je možno takovou osobu přizvat k řízení (nikoliv však jako účastníka) podle ustanovení §59 odst. 3 stavebního zákona, je nedostatečné, neboť s ohledem na dikci §250 odst. 2 o.s.ř., vyřazuje napadené ustanovení takovou osobu z práva obrátit se na nezávislý soud. V tomto smyslu tedy je napadené ustanovení zcela evidentně v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť z práva na přístup k soudu a soudní ochranu vylučuje toho, kdo nejen tvrdí, že může být správním rozhodnutím dotčen ve svých právech, ale kde takové dotčení může být zcela zřejmé. |
| Pl. ÚS 2/99 | 22. 3. 2000 | 2 | Vyloučení vlastníka pozemků, na kterých je realizována cizí stavba, z kolaudačního řízení a v důsledku toho též z práva na soudní ochranu, považuje Ústavní soud za pochybení zákonodárce, které má ústavní rozměr. |
| I. ÚS 395/99 | 21. 3. 2000 | Podle ustanovení §60a odst. 1 zákoníku práce, o odstupném, zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Z textu §46 odst. 1 písm. b) vyplývá, že zákonodárce počítal při výpovědi dávané zaměstnanci s okolností zániku zaměstnavatele, i když zřejmě podle původního znění §8 zákoníku práce měl na mysli jako zaměstnavatele socialistické organizace. Po provedené novelizaci tohoto §8 však zákoník práce definici upravil tak, že zaměstnavatelem se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby a tuto novelizaci je třeba respektovat i při výkladu §46 či §60a zákoníku práce. | |
| I. ÚS 360/99 | 21. 3. 2000 | Při vydávání restituovaných nemovitostí je - v souladu s judikaturou obecných soudů - namístě rozumět "věcí celou" i spoluvlastnický podíl. Ustanovení §5 odst. 1 věta třetí zák. č. 87/1991 Sb. neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle §3 odst. 2 téhož zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám, které své oprávnění odvozují od původního vlastníka podle §3 odst. 2 v téže skupině, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci. V tomto smyslu je třeba ta ... | |
| III. ÚS 89/2000 | 16. 3. 2000 | Odkazy účastníka řízení na změnu bydliště (orgánům veřejné moci, příp. v příslušné evidenci neohlášenou), případně na jeho zdravotní stav jsou zcela nerozhodné, neboť, jak ostatně zcela správně konstatuje obecný soud, bylo jeho procesní povinností sdělit orgánům veřejné moci činným v jeho daňové věci místo svého pobytu natolik přesně a včas, aby s ním jako s účastníkem řízení mohl být navázán kontakt; jestliže tak neučinil a jestliže v důsledku toho zmeškal i lhůtu stanovenou zákonem pro přezkum zákonnosti správního rozhodnutí a konečně jestliže je postup těchto orgánů, jak dostatečně vyložil obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí, zcela ve shodě se zákonem, nelze jejich procesnímu postupu a stejně tak jejich rozhodnutím ani z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. | |
| III. ÚS 59/2000 | 16. 3. 2000 | Jakkoli lhůta stanovená obecným soudem k zaplacení soudního poplatku je lhůtou pořádkovou, jde o lhůtu, s jejímž nedodržením spojuje zákon ( §9 odst. 2 zákona ČNR č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích) procesní důsledky, na něž byla stěžovatelka také přiměřeným způsobem upozorněna, když jinak v zásadě platí, že poplatkovou povinnost je povinen účastník řízení před obecnými soudy splnit při podání návrhu (žaloby). Platební nekázeň účastníka řízení již sama o sobě je očividně nežádoucí, mimo jiné proto, že obecné soudy v jejich agendě zbytečně zatěžuje, a jestliže účastník řízení v této nekázni přes výzvu a upozornění na procesní důsledky s opomenutím výzvy spojené pokračuje, jde o jednání (opomenutí), za které musí nést procesní odpovědnost, zejména byla-li obecným soudem stanovená lhůta k vyzývanému plnění dostatečná. | |
| Pl. ÚS 15/99 | 15. 3. 2000 | 2 | Přednostní převod zemědělské půdy na fyzické osoby, samostatně hospodařící rolníky, odůvodňuje stát snahou zabezpečit řádné obdělávání půdy a omezit možnosti spekulací s pozemky. Tento cíl je ústavně konformní i když prostředek, zvolený k jeho naplnění, nemůže jistě eventuelním spekulativním převodům v budoucnosti zabránit zcela. Zákon nevylučuje koneckonců ani další prodej půdy do vlastnictví jiných subjektů než v zákoně vymezených, tedy i do vlastnictví právnických osob. Argumenty navrhovatelů, které se dotýkají práva na podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny) a údajné diskriminace právnických osob, podnikajících v zemědělství, je nutno rovněž odmítnout. Čl. 26 odst. 1 Listiny zaručuje každému "právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost". Ze znění napadených ustanovení zákona však nelze žádným výkladem zákona dospět k závěru, že některé subjekty jsou v tomto právu nějakým způsobem omezeny. Právo podnikat neobsahuje v sobě nárok na poskytnutí prostředků a materiálního vybavení, ... |
| IV. ÚS 127/99 | 15. 3. 2000 | Soud i pozemkový úřad jsou povinny hodnověrným způsobem posoudit, zda existuje nebo neexistuje překážka bránící vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. Pokud je v řízení před těmito orgány naprosto jednoznačně zjištěno, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu zastavěn (přičemž stavba nemá charakter stavby uvedené v cit. ustanovení), nelze namítat porušení základních práv a svobod nadměrně extenzivním výkladem při posuzování podmínek pro vydání nemovitostí. | |
| IV. ÚS 484/99 | 9. 3. 2000 | Ústavní soud je nucen opakovaně konstatovat (obdobně např. IV. ÚS 406/99), že nepřiměřeně přísný výklad náležitostí správní žaloby dle §249 odst. 2 o.s.ř. porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i právo na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánů veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny. | |
| III. ÚS 471/99 | 9. 3. 2000 | Ustanovení §160 trestního řádu hovoří o zahájení trestního stíhání. Teprve od této chvíle je možné provádět důkazy, které se ke skutku, pro který bylo sděleno obvinění, vztahují. Jinými slovy řečeno, potud by se soud ve svém rozhodnutí (které již určuje vinu a je tedy meritorní), opíral o některý důkaz, který předepsaným způsobem a příslušnou procesní formou neprovedl, nebo by určitá skutková okolnost pro rozhodnutí významná neměla potřebný podklad v provedených důkazech, jde o podstatnou vadu řízení a tedy akceptování nejen postupu, který je protizákonný, ale nepochybně i protiústavní. Sdělením obvinění je totiž realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Procesní podmínky řízení vyjádřené příslušnou právní úpravou (respektující ústavní úroveň) jsou nepřekročitelnou hranicí, ve které se musí odehrávat i trestní proces, k ... | |
| IV. ÚS 14/2000 | 9. 3. 2000 | Dohodli-li se rodiče nezletilého již dříve na tom, který z nich bude mít nezletilého ve své výchově, a byla-li tato dohoda schválena rozhodnutím soudu, potom důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech. | |
| III. ÚS 26/2000 | 9. 3. 2000 | Ústavní soud již dříve vyložil, že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednání věci v řízení před obecnými soudy je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace §14 občanského soudního řádu posuzovat; důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají. |