Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2000

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
Pl. ÚS-st. 12/2000 19. 12. 2000 1 Rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.
Pl. ÚS 4/2000 19. 12. 2000 2 Ústavní soud v některých svých dřívějších nálezech judikoval, že výčet, obsažený v citovaném §14 odst. 1 (dříve platného) zákona o obcích č. 367/1990 Sb., "nutno z hlediska jeho interpretace ve smyslu zákonného zmocnění k vydání obecně závazných vyhlášek obcí považovat za výčet taxativní. Jeho demonstrativní dikci, jakož i všeobecnost vymezení samosprávné působnosti obce obsaženou v §14 odst. 2 zákona o obcích nutno vztáhnout toliko na tu samosprávnou působnost obce, "ve které obec nevystupuje jako subjekt, určující pro občana povinnosti jednostrannými příkazy a zákazy" (nález Pl. ÚS 5/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck, Praha, 1994, str. 35). Ústavní soud již také několikrát judikoval, že podle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a že podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a podle čl. 2 odst. 3 Listiny nesmí být nikdo nucen činit, co zákon neukládá. Podle stávající judikatury z těchto ustanovení p ...
III. ÚS 428/2000 19. 12. 2000 Jakkoli Ústavní soud v nálezu vydaném ve věci I. ÚS 469/98 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., vydání 1., č. 97, Praha 2000) vyložil, že správce daně je při stanovení daňové povinnosti a jejím vyměřování vázán úzkou součinností s daňovými subjekty (§2 odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž se důsledků z této povinnosti plynoucích nemůže zbavit ani odkazem na (před novelou) platné znění §13 ozn. zákona, a zejména, že novému majiteli nemovitostí je sice zákonem uložena povinnost uhradit případný nedoplatek předchozího vlastníka, nicméně že výzva správce daně (§73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.) neukládá novému vlastníkovi nijakou povinnost, neboť svou povahou i zněním je pouhou upomínkou k zaplacení (dříve a jinému) vyměřené a splatné daně, právní závěry z označeného nálezu na posuzovanou ústavní stížnost nedopadají. Podle přesvědčení Ústavního soudu ratio označeného nálezu podle jeho rozhodovacích důvodů spočívá v zá ...
II. ÚS 178/2000 19. 12. 2000 K výkladu a aplikaci §3 odst. 1, §9 odst. 2, §10 odst. 1 písm. c) a §89 odst. 3 ve vztahu k §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), v řízení před obecným soudem, z hlediska výkladu a aplikace čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud v rámci stížnostního řízení Ústavní soud zjistí, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k porušení trestního zákona tím, že skutkový stav věci, zakládající pouhou pomoc ke spáchání dokonaného trestného činu loupeže, spáchaného jiným, byl právně kvalifikován jako spolupachatelství na tomto trestném činu, takové rozhodnutí zruší. Totéž platí, jestliže v důsledku takovéhoto pochybení obecný soud kvalifikuje daný skutkový stav věci jako další dílčí útok jediného pokračujícího trestného činu spáchaného formou spolupachatelství loupeže. Ústavní soud posoudí takovýto postup obecného soudu jako nepřípustnou analogii trestního zákona (§9 odst. 2), která jde k tíži pacha ...
Pl. ÚS 47/2000 19. 12. 2000 Vzhledem k tomu, že při řešení věci týkající se odsouzeného přichází v úvahu použití toliko §6 zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, nikoli §33 tohoto zákona , nebyla splněna podmínka, již pro předložení věci Ústavnímu soudu požaduje čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky .
I. ÚS 285/2000 19. 12. 2000 Ústavní soud již dříve judikoval, že mu nepřísluší měnit nebo rušit rozhodnutí správních orgánů z doby 1945 až 1948; jeho úkolem je pouze zhodnotit dodržení ústavních pravidel při rozhodování o uplatnění nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Smyslem restitučních předpisů obecně (ani zákona o půdě konkrétně) totiž není napravit všechny křivdy, které se v minulosti staly, nýbrž pouze zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období vůči vlastníkům nemovitostí. To především znamená, že restituční nárok podle zákona o půdě může být úspěšný jen tehdy, jestliže k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 ( §4 zákona o půdě ). Československý stát při nápravě válečných poměrů vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Maje ...
I. ÚS 651/2000 14. 12. 2000 Ústavní soud již dříve judikoval (sp. zn. IV. ÚS 349/99), že sdělení obvinění samo o sobě není způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Pouze za situace, kdy by bylo vznesené obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele mohla přicházet v úvahu. Trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude posléze vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce a žádat nápravu podle §167 trestního řádu . V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze zpravidla i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízen ...
Pl. ÚS 21/2000 13. 12. 2000 2 Návrhu na zrušení §147 a §147a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, nebylo možno vyhovět, protože se jedná o důležitý stupeň ochrany společnosti. Chrání zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků a postihuje plátce za nesplnění jeho zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, případně příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Novela trestního zákona byla pod č. 253 Sb. vyhlášena v roce 1997. Protiprávní jednání v této věci bylo postihováno předtím jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, ale ideovým základem legitimity trestně právních postihů byl institut zpronevěry, který postihoval osoby, které si přisvojily věc, která jim byla svěřena.
I. ÚS 620/2000 13. 12. 2000 Rozhodování podle §50 zákona č. 111/1998 Sb. , o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), nelze podřadit pod obecně vypočtené správní akty v §248 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu , taktéž příloha A občanského soudního řádu výslovně nestanoví nemožnost přezkumu takového rozhodnutí. Pokud vylučuje z přezkumu rozhodnutí podle již zrušeného zákona č. 172/1990 Sb. , o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, teorie i praxe nedostatek výslovného zákonného vyloučení z přezkumu podle nového zákona vykládá tak, že v takovém případě je přezkum možný (srovnej dikci "vyloučena rozhodnutí... vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze"). Ani samotný zákon č. 111/1998 Sb. pak přezkoumání daného rozhodnutí ve správním soudnictví nevylučuje. Ustanovení čl. 26 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jsou zařazena mezi hospodářská, sociální a kulturní práva, a proto je nutno je vykládat v návaznosti na čl. 41 odst. 1 Listiny ...
II. ÚS 376/2000 12. 12. 2000 V případě předpisů sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění není možné použít rozšiřující výklad právních předpisů. Nárok na dávku důchodového pojištění je možné přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Rozšiřující výklad zákonných podmínek vzniku nároku by byl v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců.
IV. ÚS 527/2000 7. 12. 2000 Z ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu vyplývá povinnost všech orgánů činných v trestním řízení zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají, nebo zda se nezměnily. Stejnou povinnost tyto orgány mají přirozeně i při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění na svobodu podle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu. Závěry, k nimž tyto orgány dospějí při svém rozhodování, musí být zcela jasné, srozumitelné, a proto i přezkoumatelné, a to tím spíše, že tím, o co v takovém případě jde, je ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Uvedená povinnost orgánů činných v trestním řízení vystupuje v daném případě výrazně tím spíše, že ve skutku, pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění, je orgány činnými v trestním řízení spatřován již jen trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona. Rovněž vzhledem k této skutečnosti, kterou Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku ve svém roz ...
III. ÚS 440/2000 7. 12. 2000 Jestliže je dětem obecně zaručena ochrana nejen zákonná (§32 a násl. zák. č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale nadto také ochrana ústavní (čl. 32 odst. 1 al. 2 Listiny základních práv a svobod), je nutno tyto zákonné a ústavní garance při jejich aplikaci v konkrétní věci podložit co nejpečlivěji zjištěným skutkovým stavem a stejně pečlivě z něj odvozeným právním posouzením; z hlediska aplikace Úmluvy (jejího čl. 13) to znamená, že jak eliminující důvody návratu dítěte do místa bydliště otce (čl. 3 Úmluvy) musí být zjištěny a objasněny natolik dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny a obdobně, aby co neúplněji byly ozřejměny také všechny okolnosti, z nichž by bylo lze usoudit na skutečný postoj otce nezletilé k jejímu současnému pobytu v České republice.
III. ÚS 317/2000 7. 12. 2000 Jestliže již kupní smlouva obvyklým způsobem konstatuje (v čl. I), že "prodávající přebírají posuzovanou rekreační chatu s vedlejšími stavbami a venkovními úpravami, se všemi právy a povinnostmi do bezpodílového spoluvlastnictví kupujících a tito ji do svého bezpodílového spoluvlastnictví kupují, nevznikají (a vzniknout ani nemohou) nijaké pochybnosti o tom, kdo, jakým způsobem a v jakém rozsahu vlastnické právo k prodaným nemovitostem nabyl; závěry obecných soudů, včetně konstatování, že dotčená kupní smlouva "je pro rozpor se zákonem v části, týkající se provedení toho, že žalovaný (tj. stěžovatel) společně se žalobkyní jsou bezpodílovými vlastníky této chaty, je neplatná", zcela odhlédnuto od procesní stránky věci, nemají oporu v zákoně, neboť ani za platnosti zákona č. 40/1963 Sb., v tehdy platném znění, nebylo vyloučeno, aby za trvání manželství nabýval věci (i kupní smlouvou) jen jeden z manželů do svého výlučného (tehdy osobního) vlastnictví, a to tím spíše, jestliže kupní cena ...
Pl. ÚS 38/2000 7. 12. 2000 Úpravou plynoucí ze zákona České národní rady č. 531/1990 Sb. , o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, byla těmto orgánům za podmínek blíže určených svěřena pravomoc - mimo jiné - také k vybírání a vymáhání pokut a Ministerstvu financí jako ústřednímu orgánu státní správy byla dána pravomoc - opět mimo jiné - v odůvodněných případech pověřit územní finanční orgán výkonem dalších působností. Nebude patrně vážnějších pochyb o tom, že obě uvažované agendy, totiž výběr a vymáhání pokut, jejichž výnos je příjmem státního rozpočtu [ §40 odst. 3 posuzovaného zákona č. 128/2000 Sb. , o obcích (obecní zřízení)], spadají do oblasti fiskálního zájmu státu, stejně jako tam spadá rozhodování o pokutách, že obě tyto navzájem spolu úzce související činnosti fiskálního zájmu mají svůj společný základ, že v důsledku toho ani vlastní rozhodování o pokutách nikterak ani věcně ani jinak nevybočuje z "výkonu dalších působností" a že jako takové dovolují Ministerstvu financí přenést s ...
IV. ÚS 500/2000 30. 11. 2000 Pokud zůstavší, demolicí nedotčená, část objektu, stavbou jako věcí v právním smyslu zůstala i nadále, potom platí, že vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací přiroste ke stávající či zůstavší stavbě, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila zůstavší stavba, a to bez ohledu na výši nákladů vynaložených při dalších stavebních pracích. Pro posouzení zániku původní stavby není tedy relevantní, co bylo nově vybudováno, ale to, co bylo odstraněno, a zda navzdory částečné demolici objektu si část tohoto objektu podržela povahu stavby.
IV. ÚS 482/2000 30. 11. 2000 Podle ustanovení §3 odst. 1 trestního zákona trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. K těmto znakům uvedeným v ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona (neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru) náleží neoprávněné bránění oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Jakkoli lze stěží pochybovat o tom, že takovou oprávněnou osobou je především vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru, nicméně pouze za podmínky, že je zároveň uživatelem. Tento základní moment obecné soudy pominuly, kladouce dominantní důraz na ustanovení §123, §124 občanského zákoníku, ačkoli v projednávané věci jde o vztah specifický, v němž v konkrétním případě je určující tzv. majoritní princip, uplatňovaný stěžovatelem důsledně již od roku 1989, kdy se stal většinovým spoluvlastníkem, a to k ideálním 3/4 předmětných nemovitostí, jež začal také sám užívat. Jinými slovy, v projednávané věci jde tedy o vztah ryze občansko ...
III. ÚS 463/2000 30. 11. 2000 Jedním ze základních principů trestního řízení je nutnost důkazní postup pečlivě a úplně popsat a také logicky a přesvědčivě odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr.ř.) a stejně tak usnesení, které pojednává o meritu věci (§134 tr.ř.). Je tedy nepřípustné, aby odůvodnění rozhodnutí, která musí respektovat označená kritéria, byla založena na zjevně nesprávně založených skutkových zjištěních. Taková rozhodnutí (jejich odůvodnění či naopak absence zdůvodnění tam kde rozhodné skutečnosti prostě odůvodněny být musí) nesou stopy libovůle, a protože nejsou adhezní ke zcela určitě zjištěnému skutkovému ději, jde o rozhodnutí, která nerespektují trestní řád jako základní procesní trestněprávní předpis. V konečném důsledku se takové rozhodnutí posouvá i do polohy protiústavní, zejména z hlediska nároku člověka, který je trestně stíhán na to, aby se mu dostalo spravedlivého posouzení jeho věci.
III. ÚS 458/2000 30. 11. 2000 Jestliže bylo rozhodnuto Ústavním soudem kasačním nálezem o vazebním rozhodnutí obecného soudu, které předcházelo rozhodnutí posuzovanému později, je zřejmé, že zrušení předchozího rozhodnutí, jako rozhodnutí v jistém smyslu podkladového, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, podmiňuje i právní existenci rozhodnutí následného, které, byť se týká žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, samo o sobě za dané procesní situace nemůže obstát.
III. ÚS 238/2000 30. 11. 2000 Přítomnost navrhovatele u jednání a možnost vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům nemůže být nahrazena pouhým vyslechnutím navrhovatele u dožádaného soudu, jak tomu bylo v předmětné věci v řízení před soudem I. stupně, a nemůže být nahrazena ani jen přítomností zvoleného právního zástupce při jednání odvolacího soudu, zejména v případě, kdy navrhovatel se výslovně dožadoval osobní účasti na jednání soudu. Obecně lze z pohledu již uvedeného vyslovit, že každý, který je účastníkem řízení před soudy ve své věci má právo takového řízení (jednání před soudy) se osobně účastnit, bez ohledu na to, že soudem prováděné důkazy se jeví (i bez přítomnosti účastníka u jednání) jako nezpochybnitelné či alespoň dostačující pro vynesení rozhodnutí.
IV. ÚS 316/2000 29. 11. 2000 Jestliže v odvolání proti výzvě podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. zpochybňuje ten, komu je výzva určena, své postavení ručitele - jež má základ v hmotném právu - nelze z pohledu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod akceptovat postup správního soudu, který se přezkumem rozhodnutí o takovém odvolání odmítne zabývat s odkazem na ustanovení §248 odst. 2 o.s.ř.
IV. ÚS 289/2000 27. 11. 2000 Osobní svoboda představuje jedno ze základních lidských práv chráněných Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami o lidských právech. Podle čl. 8 odst. l Listiny je osobní svoboda zaručena. Nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Jedním ze zákonných ustanovení, na základě kterého se omezení osobní svobody připouští je i ustanovení §116 odst. 2 trestního řádu, umožňující nařízení pozorování duševního stavu obviněného ve zdravotnickém zařízení za účelem vyšetření jeho duševního stavu. Nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení však právě proto, že jím dochází k omezení jednoho z nejvýznamnějších základních práv člověka, je třeba považovat za opatření výjimečné. K použití tohoto ustanovení je proto třeba přistupovat pouze za přísného dodržení všech jeho podmínek a tyto vykládat restriktivně, ostatně v souladu s jednou ze zásad trestního řízení, která vychází z obecné zásady stanovené čl. 4 odst. 4 Lis ...
III. ÚS 433/2000 27. 11. 2000 Podle §2 a 3 zákona č. 517/1992 Sb. , o České tiskové kanceláři, je posláním tiskové kanceláře poskytovat objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů. Tisková kancelář poskytuje službu veřejnosti šířením slovního a obrazového zpravodajství z České republiky a ze zahraničí. Tisková kancelář rovněž poskytuje za úplatu slovní a obrazové zpravodajství ostatním hromadným sdělovacím prostředkům i jiným právnickým a fyzickým osobám. Za podmínek stanovených právními předpisy je oprávněna vykonávat podnikatelskou činnost, která nesmí ohrozit její poslání. Veřejná informační služba je jednou z forem podnikatelské činnosti, kterou je Česká tisková kancelář (dále jen "ČTK") oprávněna vykonávat. Nejde tedy podle přesvědčení Ústavního soudu o poskytování objektivních a všestranných informací podle §2 zákona č. 517/1992 Sb. , ale o činnost jiného charakteru. V této souvislosti je třeba uvést, že povinnosti mohou být podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ukládány tol ...
III. ÚS 329/2000 23. 11. 2000 V případě, že v soudní evidenci nelze najít faxové podání, nemůže být stěžovateli (účastníku řízení) tato skutečnost přičítána k tíži a je proto nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že (s přihlédnutím k běhu lhůty a k předložení originálu) bylo podáno včas.
III. ÚS 181/2000 23. 11. 2000 V dané věci tak soudy nejenže nehodnotily provedené důkazy, ale vůbec se komponenty, které musí rozhodnutí soudu (jeho odůvodnění) ani z hlediska základních požadavků trestního řádu (§125 tr.ř. a násl.) obsahovat, nezabývaly. Z tohoto pohledu jsou napadená rozhodnutí fakticky nepřezkoumatelná. V dané věci tak soudy nepostupovaly zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní. Pokud je hodnocen vztah mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími, musí oba tyto komponenty být v rozhodnutí soudu (jeho odůvodnění) vůbec obsaženy. Jinými slovy, pokud je proveden před soudem důkaz musí na něj soud v souvislosti s právními závěry, které činí, také poukázat a vysvětlit svůj postoj k takovému důkazu (hodnotit jej, případně uvést, proč nabízený důkaz proveden nebyl).
IV. ÚS 137/2000 20. 11. 2000 Při úvahách o důvodech ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že přes výslovné námitky stěžovatele je odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu natolik vágní, že nesplňuje podmínky kladené na obsah usnesení v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu (§138 trestního řádu). Rozhodnutí, jímž je osobní svoboda jednotlivce omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky, obsahuje-li jen povšechné a obecné odůvodnění, v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit. Existuje-li, jak tvrdí obecné soudy, ze strany stěžovatele nebezpečí maření trestního stíhání a toto nebezpečí vyplývá z konkrétních skutečností vyplývajících ze způsobu provedení trestného činu tak, jak je ve sdělení obvinění popsán, pak je třeba tyto skutečnosti či okolnosti označit, neboť vazební rozhodnutí týkající se šesti osob postrádá, co do důvodů koluzní a předstižné vazby vůči stěžovateli, jakou ...
IV. ÚS 548/99 20. 11. 2000 Za protiústavní, porušující právo na spravedlivý proces, je třeba považovat i taková rozhodnutí, jež jsou postavena na právním závěru soudu, který je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Za takový protiústavní závěr je třeba v dané věci - za stavu, kdy výsledky provedeného dokazování nasvědčují existenci poškození majetku stěžovatelky - považovat závěr odvolacího soudu, že v případě, kdy má být hrazena škoda v penězích, lze uznat prokázání nároku na náhradu škody pouze tehdy, kdy již poškozený prostředky na její odstranění vynaložil.
II. ÚS 63/99 15. 11. 2000 Pokud obecné soudy nevyšly z existujícího právního stavu založeného správním rozhodnutím, které bylo zachyceno v katastru nemovitostí, došly k závěrům, které extrémně vybočují z rámce platné právní úpravy a zasáhly do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a současně do práva na spravedlivé soudní rozhodnutí o občanských právech podle čl. 6 odst. 1 této Úmluvy.
II. ÚS 305/99 15. 11. 2000 Pokud krajský soud pravomocně rozhodl podle stavu platného v době vynesení rozsudku, nemůže být v rámci dovolacího řízení tento rozsudek zrušen jen z toho důvodu, že se mezitím změnil právní stav. Jestliže obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že při znárodnění předmětných nemovitostí zestátněním nebyl příslušný výměr podepsán resortně příslušnou ministryní a současně ani k tomu, že do rozsahu znárodnění byly zahrnuty pozemky, které v důsledku konstitutivní povahy odevzdací listiny z dědického řízení přešly na právního předchůdce stěžovatelů, postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR.
I. ÚS 337/99 14. 11. 2000 Zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje část třetí, týkající se zvláštních ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Žádné z těchto ustanovení však neupravuje volbu státního občanství státním občanem České republiky, a proto ani právní účinky takové volby. Státní občanství je právní status, se kterým právní řád spojuje zvláštní práva a povinnosti. Proto také všechny akty, jimiž jednotlivec má či může pozbýt státní občanství České republiky, musí být nutně podmíněny jeho souhlasným projevem vůle. O takový souhlasný a jednoznačný projev vůle však nepochybně nejde v situaci, kdy zákon ČNR č. 40/1993 Sb. postrádá u ustanovení, týkajících se volby státního občanství státním občanem ČR, vymezení právních účinků, nezbytné v zájmu právní jistoty pro předvídatelnost a seznatelnost následků takového právního úkonu. Proto nelze takový akt "volb ...
III. ÚS 345/2000 9. 11. 2000 1) Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jedn ...
III. ÚS 334/2000 9. 11. 2000 Soud de facto přihlížel k okolnostem, se kterými se seznámil až po vyhlášení rozsudku a nemohl tedy rozhodovat v souladu s ust. §153 odst. 1 občanského soudního řádu, to jest na základě zjištěného skutkového stavu věci a v souladu s ust. §157 odst. 2 téhož zákona, podle kterého soud v odůvodnění rozsudku uvede mimo jiné i to, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy (rozuměj před ním provedené) opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil. Soud takto nepostupoval ústavně konformním způsobem, což ve svých důsledcích znamenalo zásah do navrhovatelova ústavního práva na spravedlivý proces a porušení již shora uvedených ustanovení Listiny.
III. ÚS 325/2000 9. 11. 2000 Postup vyšetřovatele byl zajisté nedůsledný, kdy nejenže nevyčerpal všechny možnosti stran doručení písemnosti navrhovateli (zejména neužití postupu stanoveného pro takové případy zákonem - §375 tr.ř. a násl., postup dle Evropské Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních - sdělení č. 550/1992 Sb.), ale volil postup, který nezaručoval doručení písemnosti. Tento postup ovšem byl akceptován dalšími orgány činnými v trestním řízení a vyústil až ve vzetí navrhovatele do vazby. Odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů o vzetí do vazby i s ohledem na již řečené postrádají právě onu důvodnou obavu stran existence konkrétních skutečností, které by soudy oprávněně vedly k úvaze, že by se navrhovatel mohl chovat způsobem uvedeným v ust. §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. Navíc, v daném případě, šlo o doručení sděleného obvinění bez toho, že by navrhovatel byl předvolán k učinění případného úkonu v rámci trestního šetření. Na jeho námitky v naznačeném směru (způsob doručování), které uplatnil v řízení ...
III. ÚS 210/2000 9. 11. 2000 Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního ná ...
III. ÚS 407/99 9. 11. 2000 Okruh aktivně legitimovaných subjektů pro podání návrhu na zrušení zákonů, jiných právních předpisů, nebo jejich jednotlivých ustanovení, vymezuje §64 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pakliže nálezem ze dne 23. května 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, Ústavní soud autoritativně přiznal rozhodnutí vlády dle §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, povahu právního předpisu, nelze než konstatovat, že navrhovatelé podmínky aktivní legitimace dle uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu nesplňují, a to včetně podmínek dle §64 odst. 2 písm. d) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v této souvislosti neshledal důvodnost postupu dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v řízení o předmětné ústavní stížnosti, když otázky, jež svým významem výrazně přesahují vlastní zájmy stěžovatelů, byly vyřešeny nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 23. května 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99.
III. ÚS 4/97 9. 11. 2000 Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního ná ...
II. ÚS 406/2000 7. 11. 2000 Rozkazní řízení, vzhledem k tomu, že se jedná o zkrácené řízení soudní, vyžaduje, aby platební rozkaz byl doručen žalovanému do vlastních rukou. Doručením do vlastních rukou se teprve vyvozuje rovnost účastníků řízení, neboť i žalovanému je dána možnost projevit svou vůli a vyjádřit se. A zde již nezáleží na tom, zda svou vůli žalobce projeví mlčky nebo písemným odporem, i když zákon s každou z těchto forem spojuje jiné následky. Nesplněním této podmínky doručení platebního rozkazu do vlastních rukou odpůrci, nemůže platební rozkaz nabýt právní moci. Pokud by tak soud učinil, porušil by základní ustanovení zakotvené v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny o rovnosti účastníků v řízení a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny o spravedlivém procesu.
II. ÚS 389/98 7. 11. 2000 Rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení podle ustanovení §54 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, není rozhodnutím pouhé procesní povahy a proto není vyloučeno jeho přezkoumání v řízení podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řízení. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze tak bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
IV. ÚS 23/2000 6. 11. 2000 Jakkoli zákonodárce v kompetenčním zákoně č. 2/1969 Sb., ve znění zákona č. 272/1996 Sb., projevil tendenci změnit obsah a rozsah kompetencí Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zemědělství, vzhledem k nedostatku návaznosti na zákon ČNR č. 130/1974 Sb. a nezbytnosti eliminovat nerespektování základního účelu vodního zákona (§1 zákona č. 138/1973 Sb.), se ve skutečnosti v zásadě ani provedenou novelizací kompetenčního zákona na stávajících kompetencích obou ministerstev v jejich výchozích pozicích nic nezměnilo.
IV. ÚS 248/99 2. 11. 2000 Aplikace ustanovení §139 písm. c) stavebního zákona před jeho zrušením nálezem pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, vylučovala možnost, aby správní orgán jednal s osobou, která mohla být rozhodnutím vydaným ve stavebním řízení dotčena na svých právech, jako s účastníkem řízení a ve svých důsledcích tak v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vylučovala takovou osobu z práva na přístup k soudu.
II. ÚS 70/2000 1. 11. 2000 K výkladu a aplikaci §70 a §56 odst. 1 písm. d) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Podle §70 zákona o důchodovém pojištění se částečný invalidní důchod, přiznaný před 1. 1. 1996, považuje za důchod podle tohoto zákona, a to ve výši, v níž náležel ke dni 31. 12. 1995. Z §56 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění plyne, že v případě změny skutečností, rozhodných pro nárok na výplatu částečného invalidního důchodu, se postupuje podle písmene b) nebo c) tohoto ustanovení. Tedy bez ohledu na prospěch /písm. b)/, či neprospěch /písm. c)/ toho, kdo příslušný důchod do okamžiku nastalé změny pobíral. Obecné soudy ke skutečnostem uvedeným v ústavní stížnosti přihlížet nemohly, neboť je ve věci stěžovatele aplikovaný zákon o důchodovém pojištění v potaz nebere. Přitom citovaný zákon, ani prováděcí předpisy k němu (vyhl. Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., č. 157/1997 Sb. a č. 302/1997 S ...
II. ÚS 100/2000 1. 11. 2000 Poučovací povinnost podle §5 občanského soudního řádu vystupuje do popředí zejména v případech, kdy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd, vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod. Proto je nezbytné, aby soudy věnovaly jejímu splnění náležitou péči, aniž by porušily nestrannost soudu vůči účastníkům. Jestliže soud poučí účastníka nepříliš jasným, a proto zavádějícím způsobem, účastník se tímto poučením řídí, soudy jeho žalobu z tohoto důvodu zamítnou, došlo ke zmaření možnosti meritorního projednání restitučního nároku, což v konečných důsledcích vede k porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 189/2000 31. 10. 2000 Posouzení otázky přezkoumatelnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy bude záležet jak na jeho konkrétním obsahu, tak i kompetenci žalovaného správního orgánu k vydání napadeného rozhodnutí, a to zejména z toho důvodu, že předmětný správní orgán jednal buď jménem státu anebo jako samostatný právní subjekt. Pokud se týká pojmu "orgán veřejné správy" je nutné zdůraznit, že pod tento pojem je třeba zahrnout jak orgány státní správy, tak i orgány správy veřejné (orgány územní samosprávy), když současně orgán veřejné správy není a ani nemusí být právnickou osobou ve smyslu již cit. ust. §244 o.s.ř., neboť se jedná o právnickou osobou od státu odlišnou. I když tedy příslušný správní orgán není právnickou osobou, má v řízení podle části páté o.s.ř. zákonem založenou zvláštní procesní způsobilost (§250 odst. 4 o.s.ř.). Nesprávné označení žalovaného pak v tomto směru může znamenat pouze odstranitelnou vadu řízení, o níž musí být žalobce poučen ve smyslu ust. §5 a §43 odst. 1 o.s.ř.
I. ÚS 324/99 31. 10. 2000 Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad předpisu natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I.ÚS 12/95) In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 284]. Jestliže ustanovení §1 odst. 3 správního řádu uvádí, že pokud se dále hovoří (poznámka: roz. ve správním řádu) o správních orgánech, rozumějí se tím orgány uvedené v odstavcích 1 (a 2), znamená to, že jde také o orgány obce při rozhodování v oblasti přenesené působnosti. Orgány obcí tedy - obecně vzato - sice nejsou orgány státní správy [a ani právní ...
II. ÚS 397/2000 25. 10. 2000 Zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, tj. o trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě, byl ve své podstatě tvrdým vyvlastňovacím zákonem, odebírajícím půdu všem, když nesplňovali v §1 odst. 1 vytýčenou komunistickou zásadu, že "půda patří jen těm, kteří na ni pracují". Pokud je tzv. "výkupní" řízení vedeno proti ležící pozůstalosti (hereditas iacens), vlastnické i dědické vztahy se řídily podle obecného zákoníku občanského (dále jen o. z. o.), který byl vydán císařským patentem č. 946/1811 ř. z. Bylo-li dědictví již odevzdáno dědicům, nutno vést toto"výkupní řízení" s dědici. Dědické právo není právem ryze osobním, nýbrž současně i právem majetkovým a jako takové může být zcizitelné a může být předmětem i jiných právních jednání. Pro určení subjektu, vůči kterému mělo být "výkupní" řízení vedeno, je také směrodatné ustanovení §1278 o. z. o., že v případě prodeje dědictví je prodavačem osoba, která dědictví přijala nebo které dědictví alespoň připadlo. Pro správné po ...
II. ÚS 325/2000 24. 10. 2000 Pokud stavby tratě i komunikace byly již zrealizovány před uzavřením kupních smluv, tj. před okamžikem převodu pozemků do vlastnictví státu, neexistuje tudíž překážka k vydání pozemků. Oprávněným osobám se vydávají pouze pozemky a nikoli stavby na nich postavené. Ustanovení §135c řeší případy, kdy stavebník postaví na pozemku stavbu neoprávněně, tj. není-li k tomu z hlediska předpisů občanského práva oprávněn. Z hlediska občanskoprávního může zřídit občan stavbu především na základě práva vlastnického. Pokud tento předpoklad není splněn, jde z občanskoprávního hlediska o tzv. neoprávněnou stavbu. Podle §135c obč. zák. se tedy rozhoduje o tom, zda má stavebníku vlastnictví ke stavbě zůstat nebo zda bude se stavbou naloženo jinak v případě, že stavebník - vlastník stavby neměl potřebné občanskoprávní povolení. Byla-li stavba postavena bez stavebního povolení, jde o tzv. "černou" stavbu, která je sankcionována stavebními předpisy. Byla-li věc vydána oprávněné osobě vznikl státu majetkový ...
I. ÚS 480/98 24. 10. 2000 V předmětné věci byla postupem soudu, který odmítl převzít řádně zaslané vyjádření stěžovatele k odvolání vedlejšího účastníka, porušena základní zásada soudního řízení - a to rovnost účastníků před soudem, neboť jednomu účastníkovi bylo umožněno činit procesní úkony a podání u soudu a druhému ne. Pokud soud bez dalšího odmítl převzít od účastníka řízení podání, postupoval v rozporu s ustanovením §3 o. s. ř. a zároveň také v rozporu s články 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Rozhodující pro posouzení této věci je však ta skutečnost, že obecný soud prvního stupně zcela v rozporu se zásadou procesní čistoty neoprávněně odmítl řádně doručené podání. Proto ani omluva soudu učiněná v tom smyslu, že k vrácení vyjádření došlo zřejmě omylem, nemůže být pro stěžovatele dostatečnou satisfakcí, pokud nelze zcela vyloučit, že právě tímto, ze strany soudu nepřijatým podáním, mohl stěžovatel ovlivnit rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené věci. V daném případě skutečně došlo k ...
II. ÚS 469/2000 24. 10. 2000 Pokud jde o nedoručení rozhodnutí správního orgánu, i když v této oblasti tvrzených či skutečných procesních nedostatků správních rozhodnutí existují v judikatuře rozdílné názory na způsob řešení problému, v zásadě je podle názoru Ústavního soudu nutné vycházet vždy z právních předpokladů přezkumu správních rozhodnutí uvedených v části páté hlavě druhé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v tzv. "správním soudnictví". Podle §247 odst. 2 o. s. ř. je sice jedním z předpokladů přezkumu správního rozhodnutí právě jeho právní moc, nicméně je jednou z procesních povinností přezkumného soudu zkontrolovat existenci zákonných předpokladů přezkumu, mezi něž patří i odstranění vad doručení správního rozhodnutí, které má za následek, že takové správní rozhodnutí nenabylo formální právní moci. Za této situace je pak věcí soudu rozhodnout, zda je namístě postup podle §250b odst. 2 či zda se jedná o speciální případ procesní vady podle §250i odst. 3 o. s. ř.
I. ÚS 305/2000 24. 10. 2000 Pokud jde o namítané porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), je třeba uvést, že úvodní články Listiny mají charakter toliko základních, obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první. Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě bezprostředně aplikovatelná, vždy je nutno také uvést konkrétní, především hmotné základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny , eventuálně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno.
Pl. ÚS 39/2000 23. 10. 2000 Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. Stěžejní otázkou je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon, "jehož má být při řešení věci použito". Není sporu o tom, že tato podmínka je splněna vždy, jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, má tedy být užito při rozhodnutí ve věci samé, v trestním řízení tedy zejména při rozhodování o vině a trestu. Tento záměr ústavodárce a zákonodárce lze dovodit i z §224 odst. 5 trestního řádu, který upravuje přerušení řízení v jasné návaznosti na zákon rozhodný pro rozhodování o vině a trestu. Jinak řečeno, k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost procesního předpisu, je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace, a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti.
I. ÚS 211/99 17. 10. 2000 Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§53 odst. 1 o. s. ř.) je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, náleží zásada přezkumu těchto rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním principům spravedlivého procesu. K tomuto závěru, dospěl Ústavní soud po důkladném zvážení důsledků dosavadního výkladu zákonných ustanovení o. s. ř. a praxe obecných soudů. Kdyby Ústavní soud akceptoval praxi obecných soudů, která proti usnesení o uložení pořádkové pokuty soudem odvolacím odvolání ani dovolání nepřipouští, zůstala by jediným prostředkem nápravy takového usnesení ústavní stížnost. Je-li však ukládání pořádkových pokut včetně jejich výše na volném uvážení předsedy senátu, který ve věci jedná (samozřejmě za dodržení podmínek ust. §53 odst. 1 o. s. ř.), Ústavní soud by se dostal do pozice odvolací instance, ačkoli další instancí v sytému všeobecného soudnictví není a nemůže být. Pokud jde o uložení pořádkové pokuty za vý ...

Za rok 2000 bylo zveřejněno 238 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 5 stran,
v čase 0,000096 sekundy z toho 0,000030 sekundy NoSQL databáze.