| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 303/01 | 23. 10. 2001 | 2 | Ústavní soud ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož (rovněž) platí princip presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Jelikož rozhodnutí o vazbě (a přirozeně též rozhodnutí o prodloužení lhůty trvání vazby) představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny), je nutno oprávněnost takového zásahu vykládat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž ... |
| IV. ÚS 37/01 | 22. 10. 2001 | 2 | Má-li se výslechem svědka zjistit totožnost pachatele, vyzve se svědek, aby jej popsal. Potom osoba, která je podezřelá, že je pachatelem, mu má být ukázána mezi několika osobami podobného vzhledu. Rekognice osoby pouze na základě fotografie lze použít jen v případě, není-li rekognice "in natura" možná, např. proto, že podezřelá osoba není zjištěna (Nejvyšší soud ČSR, Rt 28/86, 5 Tz 2/85, Sb.s.r. 86, 4-5: 239), tedy i tehdy, jestliže je prováděno pátrání v širokém okruhu osob, kdy je v podstatě osoba podezřelého tímto postupem z mnoha osob přicházejících v úvahu teprve zjišťována a provádění opakovaných rekognicí "in natura" postupně s mnoha osobami by bránilo řádnému postupu při prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, popř. jiných podnětů k trestnímu stíhání, ve smyslu účelu trestního řízení (Nejvyšší soud ČR, 2 Tzn 90/97, PrRo. 98, 5: 245). Tento judikaturou vyžadovaný postup nebyl ve stěžovatelově případě dodržen, neboť byla provedena po ... |
| III. ÚS 403/01 | 22. 10. 2001 | Plná moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem, udělená před vydáním stížností napadeného rozhodnutí, tedy dříve, než došlo k tvrzenému zásahu do práv účastníka orgánem veřejné moci, není v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. | |
| IV. ÚS 292/01 | 22. 10. 2001 | Pokud výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla doručena i účastníku samotnému, a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje tento postup soudu zásah do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení poplatku a v řízení pokračovat. | |
| III. ÚS 29/01 | 18. 10. 2001 | 2 | Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98 či III. ÚS 293/98 a další) dospěl k závěru, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, ve vztahu k účastníkům řízení. |
| III. ÚS 17/01 | 18. 10. 2001 | 2 | Pokud v době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo pravomocně rozhodnuto o restitučních nárocích ani nebyly zamítnuty, nebylo možné restitučním nárokem dotčený majetek do privatizace zahrnout. Pokud tedy předmětné nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a privatizovány za situace, kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut, odporoval takový právní úkon ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., a je proto neplatný. Ve zkoumané věci je navíc zřejmé, že povinná osoba svým jednáním vytvořila faktický stav odporující již samotnému zákonu, a to navíc jednání s nepominutelnými rysy svévole, a je proto z ústavního hlediska vyloučeno, aby takto contra legem vytvořenému stavu byla poskytnuta ústavní ochrana. |
| IV. ÚS 96/01 | 18. 10. 2001 | Ve vztahu k předmětnému bytu podstatné právní postavení obou účastníků řízení, tzn. postavení vlastníka domu s vyčleněnými bytovými jednotkami a nájemce, včetně práv s těmito instituty spojenými. Nejedná se tedy pokud jde o předmětný byt o dva rovnocenné subjekty. Žalovaný, jehož vlastnické právo k nemovitosti nebylo zpochybněno, realizoval svá vlastnická práva zákonem stanoveným způsobem (tj ve vztahu ke stěžovatelům včetně nabídky přednostní koupě), přičemž realizace těchto práv byla z hlediska zneužití hospodářského postavení srovnávána s obdobnými subjekty ve srovnatelném postavení. Práva stěžovatelů vyplývající z nájmu bytu přitom zůstala nedotčena. | |
| I. ÚS 127/99 | 17. 10. 2001 | 2 | Rozdíl právního institutu na vydání věci podle §6 a přechodu vlastnického práva podle §8 zákona o půdě je dán pouze v jeho formě, nikoli však v jeho podstatě. Podstata je naprosto shodná, jsou dány obecně definované restituční důvody, obecně definované oprávněné osoby, a obecně definované povinné osoby. Žádné ustanovení zákona, tím méně jeho princip, neodůvodňuje myšlenku, že pro případ uplatnění nároku podle §8 nelze aplikovat ustanovení §21 zákona o půdě. |
| Pl. ÚS 5/01 | 16. 10. 2001 | 2 | Ústavní soud již v nálezu č. 96/2001 Sb. judikoval, že ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy musí respektovat následující zásady: - nařízení musí být vydáno oprávněným subjektem, - nařízení nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu, - musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení). Závěr, který by požadoval stanovení jakékoliv povinnosti přímo a výhradně zákonem, by zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární (a v některých případech i primární) normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je vymezení určitých práv a povinností adresátů normy. Při kontrole užívání majetku, jež může spočívat i v regulaci výše nájemného, je nutno bedlivě zvažovat existenci veřejného zájmu opravňujícího k uplatnění usměrňujících (kontrolních) opatření, tak rovněž výběr podrobných pravidel pro uskutečňování takových opatření. Zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnová ... |
| I. ÚS 322/2000 | 16. 10. 2001 | 2 | Ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření. Tento závěr je možno opřít o skutečnost, že např. účastníku, který se zdržuje v cizině, lze ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže opatření učiněná ke zjištění jeho adresy zůstala bezvýsledná. Soud by měl vyžadovat na žalobci, aby svá tvrzení o neznámém pobytu žalovaného náležitě doložil. Obdobná povinnost nastává, jedná-li se o osobu zdržující se v tuzemsku. V uvedeném případě dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy nesplnily svou zákonnou povinnost vyhledávací. Obecné soudy aplikovaly na předmětnou věc ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. a účastníkovi, jehož pobyt není znám a jemuž byl opatrovník (stěžovatelka), bez ohledu na další potřebná šetření, nesprávně ustanoven. |
| Pl. ÚS 24/2000 | 12. 10. 2001 | 1. Účelem zákona č. 244/1992 Sb. , o posuzování vlivů na životní prostředí, bylo vytvořit účinný preventivní systém hodnocení vlivů na životní prostředí jako nástroj pro komplexní systémové zkoumání důsledků navrhovaných projektů na životní prostředí, a zajistit tak, aby v rozhodovacích procesech byly zvažovány zájmy ochrany životního prostředí. Tento účel je třeba mít na zřeteli i při posuzování jednotlivých ustanovení a právních institutů v tomto zákoně obsažených, tak aby účel a smysl zákona nebyl zrušením navrhovaných ustanovení nebo jejich částí znehodnocen. 2. Jak již Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích judikoval, je třeba v případě kolize základních práv a svobod vycházet ze snahy o minimalizaci zásahu do druhého z nich podle principu vyváženosti těchto práv. Nelze tedy absolutizovat jedno základní právo na úkor práva druhého, v posuzovaném případě pak jde o právo podnikat a právo na příznivé životní prostředí. 3. Je věcí zákonodárce, jak příslušnou materii legislativn ... | |
| IV. ÚS 460/2000 | 11. 10. 2001 | 2 | Účelem části páté občanského soudního řádu je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V posuzované věci pak správní soud tím, že nevycházel při svém rozhodování z obsahu a smyslu celého návrhu a omezil se jen na posouzení aplikovatelnosti stěžovatelem označených ustanovení celního zákona, odepřel stěžovateli přístup ke spravedlnosti. |
| I. ÚS 201/01 | 10. 10. 2001 | 2 | Ústavní soud již dříve judikoval (nález sp. zn. III. ÚS 287/96, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 123-124), že domovní svoboda svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, což představuje nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec. Jestliže proto ústavní pořádek ČR připouští průlom do této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti". Ústavně zaručená základní práva a svobody zakotven ... |
| II. ÚS 325/99 | 9. 10. 2001 | 2 | Pokud při aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku, obecný soud neprovede důkaz, ani se jinak nevypořádá s otázkou, zda byl příslušný funkcionář skutečně osobou oprávněnou k zastupování MNV při podpisu kupní smlouvy týkající se sporné nemovitosti, nelze - i ve světle účelu zákona o půdě, jenž směřuje ke zmírnění minulých majetkových křivd - takový postup obecného soudu považovat za ústavně konformní. |
| II. ÚS 277/99 | 9. 10. 2001 | 2 | Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. V daném případě jsou k dispozici dva výklady ustanovení §22 odst. 8 věta první zák. č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě). Ratio legis zákona o půdě je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv vlastníků v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy výklad extenzivní: zákon o půdě a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval (náprava křivd). |
| IV. ÚS 446/98 | 9. 10. 2001 | 2 | V souzené věci se správní soud, přes svá tvrzení obsažená v odůvodnění rozsudku, důsledně přezkoumáním napadených správních rozhodnutí odpovídajícím závažnosti případu, nezabýval, při svém rozhodnutí nevycházel z obsahu a smyslu celé žaloby a v důsledku jeho formálního přístupu nebylo tak právům stěžovatele poskytnuta dostatečná ochrana (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). |
| III. ÚS 617/2000 | 4. 10. 2001 | 2 | Současná právní úprava vyšetřování, stejně jako úprava řízení před obecnými soudy, nezná institut předběžného posuzování (hodnocení) důkazů, a proto není v pravomoci kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci (nabízených) důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, příp. z daných důkazů a priori preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi. Jestliže obecný soud provedené důkazy (některé z nich) pokládá (zřejmě) za nevěrohodné, je na něm, aby tento svůj závěr natolik zdůvodnil, aby bylo zřejmé, jaké skutkově prokázané okolnosti ve vztahu k podané výpovědi jejich věrohodnost snižují, příp. ji odnímají vůbec; odkaz na pouhou možnost nevěrohodnosti (ovlivněním svědkova vztahu k věci či osobě) je nedostatečný. I provedený důkaz, vyhodnocený později jako důkaz nevěrohodný, je totiž součástí důkazního řetězce, a jako takový dotváří důkazní situaci a podléhá všem pravidlům vyplývajícím ze zásad volného ho ... |
| III. ÚS 445/2000 | 4. 10. 2001 | 2 | Jestliže obecný soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny znaky rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy navrhovatelce byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by její námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu hmotném, posoudil. Uvedeným postupem tedy obecný soud jednal v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. |
| II. ÚS 93/99 | 3. 10. 2001 | 2 | Podmínkou aplikace zákona č. 58/1969 Sb. je, že stát musí prostřednictvím svých orgánů vystupovat jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování. Jestliže ovšem podle zákona č. 427/1990 Sb. stát vystupuje jako vlastník a se svým vlastnictvím disponuje v rámci soukromoprávního vztahu, pak je zřejmé, že jeho odpovědnost nemůže být založena aplikací zákona č. 58/1969 Sb. Obecné soudy se tak dopustily nesprávného právního posouzení věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 1998, ve věci sp. zn. 23 Cdo 140/98, in Soudní judikatura, ročník III číslo 11/1999, str. 410, CODEX Bohemia, s. r. o., Praha 1999) tím, že použily jiný právní předpis (normy hmotného práva), než který měly správně použít. Obecné soudy tedy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily právní závěr, který je v extrémním nesouladu s tímto skutkovým stavem a porušily tím čl. 90 Ústavy ČR a v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny a Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí zru ... |
| II. ÚS 359/98 | 3. 10. 2001 | 2 | Právní úkon, na jehož podkladě je navrhován vklad práva do katastru nemovitostí, zkoumá katastrální úřad v řízení o povolení vkladu z hledisek, která jsou taxativně vypočtena v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Je-li tímto úkonem dohoda o vydání věci uzavřená jejími účastníky podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., nezkoumá katastrální úřad, zda v daném případě byly splněny předpoklady pro mimosoudní rehabilitaci podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. k posouzení naplnění těchto předpokladů katastrální úřad nezmocňuje. |
| II. ÚS 436/01 | 3. 10. 2001 | Ústavní soudse nemohl ztotožnit se závěrem stěžovatelky, že právě vyloučení odvolání podle §202 odst. 2 o.s.ř. bylo příčinou jejího neúspěchu ve sporu a že bylo rozhodnuto jednostranně bez provedení dokazování, a to volnou úvahou. Obecný soud se při svém rozhodování řídil jinými ohledy, provedl dokazování a o nepřípustnosti odvolání stěžovatelku pouze poučil, což není důvod pro zrušení takového rozhodnutí pro porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Stěžovatelka tak ani přímo postižena nebyla, neboť sama odvolání nepodala a odvolací soud řízení ve věci jejího odvolání nezastavil, čímž by nepochybně mohlo být zasaženo do jí tvrzeného základního práva na odvolání podle čl. 6 Úmluvy. V takovém případě by bylo nutno rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat právě z hlediska výluky odvolání v tzv. bagatelních záležitostech, když ochrana základních práv a svobod je v kompetenci i obecných soudů podle čl. 4 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. V projednávané věci však těžiště soudního rozhodnutí s ... | |
| II. ÚS 435/01 | 2. 10. 2001 | Právo na informace, jakož i právo tyto informace svobodně sdělovat, je tedy jednoznačným spojením práva a současně povinnosti (či odpovědnosti) zejména tisku, pravdivě, vyváženě a korektně informovat o otázkách důležitého veřejného zájmu. Ústavní soud souhlasí s právními závěry Evropského soudu pro lidská práva, když tento zdůrazňuje nezastupitelnou roli tisku v demokratické společnosti, jako "hlídacího psa", současně však připomíná i odpovědnost novináře za překročení především etických a morálních norem svého povolání. V takovém případě musí existovat zákonná sankce, která odpovídá jak svojí přiměřeností, tak i naléhavé společenské potřebě ochrany důležitých veřejných zájmů sledovanému legitimnímu cíli. | |
| I. ÚS 447/2000 | 18. 9. 2001 | 2 | Výzva učiněná celním orgánem ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Správní soud pak ze shodného účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu i této výzvy určené ručiteli. Tento závěr soudu však pomíjí kogentní ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení §320 celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí ... |
| I. ÚS 446/2000 | 18. 9. 2001 | 2 | Výzva učiněná celním orgánem ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Správní soud pak ze shodného účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu i této výzvy určené ručiteli. Tento závěr soudu však pomíjí kogentní ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení §320 celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí ... |
| III. ÚS 363/01 | 18. 9. 2001 | Rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami o opakovaném uvalení nucené správy na družstevní záložnu byla bezprostředně dotčena práva spořitelního a úvěrního družstva - záložny jako právnické osoby, a nikoliv práva jednotlivých členů tohoto družstva. Eventuální dotčení práva stěžovatelů družstva nakládat s finančními prostředky uloženými v záložně je pouze zprostředkované a je determinováno podílem člena na odpovědnosti za hospodaření družstva, který je výrazem principu majetkové účasti družstevníků. Člen družstva však není účastníkem řízení o zavedení nucené správy. K námitce stěžovatelů o nemožnosti nakládat s finančními prostředky uloženými v záložně v důsledku uvalení nucené správy postačí dodat, že smysl nucené správy spočívá v tom, aby ochránil zájmy členů záložny (vkladatelů) proti dalšímu prohlubování neschopnosti záložny vyplácet splatné vklady. | |
| II. ÚS 231/01 | 12. 9. 2001 | 2 | Při interpretaci a aplikaci ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., je nutno postupovat (jak již dříve konstatoval ÚS ve svém nálezu sp. zn. II.ÚS 486/97) u jednotlivých případů tak, aby bylo zachováno právo na individuální posouzení. Pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku. Nicméně při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru. Změna v užívání při drobných stavebních změnách je irelevantní. Zásadní přestavbou, provázenou ztrátou původního stavebně technického charakteru, lze stěží také rozumět zachování statu quo prostou výměnou, ať již z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti např. stropů, byť na vyšší technické úrovni. V případě restitučních předpisů máme co činit ... |
| II. ÚS 445/2000 | 12. 9. 2001 | 2 | Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení §32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ruči ... |
| I. ÚS 603/99 | 12. 9. 2001 | 2 | Právní úprava hospodářských vztahů podle hospodářského zákoníku se vztahovala i na vztahy fyzických osob vznikající při jejich podnikatelské činnosti, jestliže k tomu byly oprávněny přímo podle ustanovení hospodářského zákoníku nebo na základě zvláštního zákona (viz §1 hospodářského zákoníku). Omezení dle §3 téhož zákona, pouze vylučuje vůči osobám podnikajícím podle zákona o soukromém podnikání použití některých ustanovení hospodářského zákoníku, konkrétně ustanovení o taxativně vyjmenovaných povinnostech organizací zrušit, změnit či uzavřít smlouvy bez jejich souhlasu, a také další ustanovení, která neodpovídají povaze těchto subjektů. Mezi ně však nemohou zásadně patřit ustanovení §165 a násl. tehdy platného hospodářského zákoníku upravující smlouvy o dodávce výrobků, neboť nejsou v rozporu se smluvní volností soukromého podnikatele při uzavírání jeho obchodů; ustanovení, jež se nevztahují na soukromě podnikající osoby, se vyznačují právě zejména zásahem do jejich smluvní volnosti, ... |
| II. ÚS 738/2000 | 11. 9. 2001 | 2 | Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle §55 o.s.ř. pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z uvedeného pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta dle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, ve spojení s §55 o.s.ř., je tedy lhůtou procesněprávní a nikoli hmotn ... |
| I. ÚS 591/2000 | 11. 9. 2001 | 2 | Úpravou správního soudnictví v České republice se Ústavní soud kriticky zabýval již v několika svých rozhodnutích (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 109 a násl. usnesení sp. zn. IV. ÚS 203/96, tamtéž, str. 565 a násl. nález sp. zn. III. ÚS 142/98, sv. 11, str. 131 a násl.). Jeden z hlavních problémů stávající úpravy správního soudnictví v ČR spočívá v tom, že správní senáty v rámci systému obecných soudů jsou koncipovány jako jednoinstanční orgány a zároveň jsou oprávněny rozhodovat toliko kasačním způsobem, tzn. zjevně nepředstavují tribunály s plnou jurisdikcí ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na známé nedostatky správního soudnictví v České republice, kdy při přezkoumávání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a "dokazování se neprovádí" (§250i o.s.ř.), je nutno důsledně trvat na tom, aby skutková zjištění provedená správní ... |
| I. ÚS 165/2000 | 5. 9. 2001 | 2 | Ústavní soud již judikoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 111/97 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 271, 275), že požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání nemovitostí podle zák. č. 229/1991 Sb., i když její pozdní uplatnění má za následek zánik práva. Nasvědčuje tomu i dikce §9 odst.1 zákona, podle které se již předpokládá oprávněnost oprávněné osoby a povinnost povinné osoby a dikce §13 odst. 4 zákona, která předpokládá splnění podmínek §6 zákona. Písemná výzva, i když není součásti práva na vydání nemovitostí, je podmínkou pro jejich vydání. Zákon sám nestanoví začátek lhůty k uplatnění výzvy, nýbrž pouze konečný časový limit pro její uplatnění. Proto k řádnému uplatnění výzvy může dojít i před účinností zákona. Předčasné uplatnění výzvy, bylo-li řádně a prokazatelně doručeno zákonem předepsaným adresátům, nemůže jí odebrat zákonem stanovené účinky za předpokladu splnění všech ostatních zákonných podmínek. Zakládá proto oprávněné osobě právo na vydání nemo ... |
| I. ÚS 339/01 | 5. 9. 2001 | Se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu lze učinit závěr, že postup podle uvedeného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není rozhodnuto. | |
| IV. ÚS 179/01 | 31. 8. 2001 | 2 | V případech, kdy je daň stanovena podle pomůcek, musí se odvolací orgán vyrovnat i s otázkou, zda správce daně splnil své zákonné povinnosti vyplývající z ustanovení §46 odst. 3 daňového řádu. Každý jiný postup staví účastníka daňového řízení do nedůvodně nerovného postavení a je tedy v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních pr |
| IV. ÚS 447/2000 | 31. 8. 2001 | 2 | Zastavení řízení o správní žalobě proti rozhodnutí, které má všechny atributy meritorního rozhodnutí správního orgánu, zakládá porušení práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu. |
| IV. ÚS 172/01 | 30. 8. 2001 | Jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. , o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. | |
| IV. ÚS 402/01 | 29. 8. 2001 | Podle §11 odst. 1 a 2 zákona č. 2/1991 Sb. , o kolektivním vyjednávání, si smluvní strany kolektivní smlouvy po dohodě mohou ve sporu zvolit zprostředkovatele. Pokud se na zprostředkovateli nedohodnou, je určen na návrh kterékoliv ze smluvních stran Ministerstvem práce a sociálních věcí. Zprostředkovatel písemně sdělí smluvním stranám návrh na řešení sporu do 15 dnů ode dne, kdy byl seznámen s předmětem sporu, nedohodnou-li se smluvní strany jinak. Řízení před zprostředkovatelem se považuje za neúspěšné, jestliže spor není vyřešen do 30 dnů ode dne, kdy byl zprostředkovatel seznámen s předmětem sporu, nedohodnou-li se strany na jiné době ( §12 odst. 1 a 2 uvedeného zákona ). Při neúspěšnosti řízení před zprostředkovatelem smluvní strany mohou po dohodě písemně požádat rozhodce o rozhodnutí ve sporu, přičemž řízení před rozhodcem je zahájeno přijetím žádosti rozhodcem ( §13 odst. 1 tohoto zákona ). Pokud se smluvní strany takto nedohodnou a jde-li o spor o plnění závazků z kolektivní sm ... | |
| IV. ÚS 390/01 | 29. 8. 2001 | Neshledá-li finanční správní orgán splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, zákon mu neukládá povinnost vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. | |
| IV. ÚS 146/01 | 28. 8. 2001 | 2 | Pokud orgán veřejné moci nerespektuje při rozhodování vlastní interní předpisy o lhůtách pro vyřízení odvolání, nutno takový postup hodnotit jako porušení práva občana na vyřízení jeho věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny). |
| I. ÚS 60/01 | 28. 8. 2001 | 2 | Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 26 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat ... |
| IV. ÚS 438/2000 | 28. 8. 2001 | 2 | 1.K tomu, by bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti; je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. 2.Je-li záloha poskytnutá právnické osobě v souvislosti s její podnikatelskou činností zaúčtována jako příjem a následně použita k podnikání za účelem zisku nemůže být takové jednání považováno za zpronevěru dle §248 tr. zákona. |
| I. ÚS 528/99 | 28. 8. 2001 | 2 | Nelze připustit, aby z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy vybočilo rozhodnutí, založené na zákonem povolené úvaze soudu. Tak je tomu např. při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku používajícího relativně neurčitý pojem "dobré mravy". Úvaha soudu založená na aplikaci ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku proto musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné (vlastníku) - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Z judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR se podává následující: Rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně v úvahu, pokud vážně poškozuje uživatele věci tím, že se dotýká jeho zvlášť významného zájmu, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (srovnej rozsudek NS ČR, sp.zn. 22 Cdo 740/99). Na základě ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neex ... |
| IV. ÚS 112/01 | 28. 8. 2001 | Ustanovení §446 obchodního zákoníku významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod , neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoli jeho zneužití k jiným účelům, než pro které byl stanoven. Z tohoto důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele, zvláště v případech, kdy dochází k aplikaci ustanovení obchodního zákoníku na základě dohody smluvních stran podle jeho §262 . Již samotná existence takové dohody může v určitých jednotlivých případech vyvolávat pochybnosti o jejím účelu a důvodech jejího uzavření. Taková dohoda nikdy nesmí sloužit k jakémusi "jištění" kupujícího pro případ, že by prodávající nebyl oprávněn vlastnické právo k předmětné věci ... | |
| IV. ÚS 78/01 | 27. 8. 2001 | 2 | Článek 13 Listiny základních práv a svobod nezakládá pouze ochranu tajemství vlastního obsahu telefonických zpráv, ale i dalších údajů evidovaných při registraci telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétním osobám. |
| IV. ÚS 256/01 | 27. 8. 2001 | 2 | Nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými předpisy, ale také i jiné další okolnosti. Stěžovatelka již v řízení před správním orgánem tvrdila, že ztrátou předmětné parcely došlo k značnému snížení životní úrovně původní vlastnice, neboť tím pozbyla podstatný zdroj obživy, stejně jako možnost chovu domácího zvířectva. Bylo-li by tedy prokázáno, že pozbytím pole a zahrady by stěžovatelka byla nucena žít v podstatně horších podmínkách, bylo by nutno tuto skutečnost zvážit při rozhodování o restitučním titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. |
| IV. ÚS 121/01 | 27. 8. 2001 | 2 | Byl-li dodatečný platební výměr, který nemusí obsahovat odůvodnění jako nezbytnou součást rozhodnutí (§46 odst. 7, §32 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků), vydán na základě předtím provedené daňové kontroly, pak závěry správce daně týkající se kontrolního nálezu, výsledku a způsobu jeho zjištění, jakož i reakce na vyjádření a případné návrhy daňového subjektu, musí být přezkoumatelným způsobem seznatelné ze zprávy o daňové kontrole. |
| IV. ÚS 463/2000 | 27. 8. 2001 | 2 | V posuzované trestní věci obecné soudy nedostály požadavku důsledného zhodnocení proti sobě stojících výpovědí stěžovatele a poškozeného a v této souvislosti pak zejména požadavkům, vyplývajícím z práva obviněného navrhnout důkazy a tomu odpovídající povinnosti soudů se s těmito návrhy přesvědčivým způsobem vypořádat. K tvrzením stěžovatele nebyl proveden ani jeden z jím navrhovaných četných důkazů, čímž došlo ke krácení stěžovatelova práva na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c), písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a řízení jako celek nebylo vedeno za respektování zásad spravedlivého procesu, jehož jedním ze základních elementů je princip "rovnosti zbraní". |
| IV. ÚS 282/2000 | 16. 8. 2001 | 2 | K výkladu §211 odst. 3 v souvislosti s §164 odst. 4 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a k posuzování deklaratornosti či konstitutivnosti opatření o ustanovení obhájce ex offo, ve světle ústavně zaručených práv na zákonný proces a na spravedlivý proces garantovaný právem obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce, jakož i právem obviněného mít možnost osobně vyslýchat svědky proti sobě. Zákonná podmínka čtení protokolu o výpovědi svědka ve smyslu §211 odst. 3 tr. ř., že ".obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit.", bude vzdor postupu advokáta spočívajícího v tom, že uvedené možnosti nevyužije, splněna jen, jestliže poté, co se z účasti na výslechu svědka obhájce omluví, aniž požádá o odklad takovéhoto úkonu, vyšetřovatel vyzve také samotného stěžovatele ve smyslu §164 odst. 4 tr. ř. , zda nechce on sám výslechu svědka být přítomen. Ústavní soud touto širší interpretací obou zákonných ustanovení jde nad rámec jejich dosavadního výkladu. Činí tak s vědomím, že když v ... |
| I. ÚS 670/2000 | 15. 8. 2001 | 2 | Dle názoru Ústavního soudu, i když není věcí obecného soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace, neznamená to, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků řízení, např. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že soud by měl vždy, dříve než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit a vzít přitom v úvahu všechny okolnosti daného případu. Lze uvést, že tato zásada platí tím spíše v oblasti řízení podle části páté o. s. ř., neboť správní soudnictví je v České republice vybudováno na principu jednoinstančního řízení, ve kterém je vyloučeno podání opravných prostředků. Tato skutečnost vyžaduje od soudu zvlášť pečlivý přístup při hodnocení případných formálních nedostatků žaloby, neboť zastavení řízení z uvedeného důvodu znamená vždy zároveň zásah do sféry regulované a chráněné předpisy nejvyšší právní síly a mnohdy je takový zásah natolik intenzivní ... |
| II. ÚS 474/2000 | 14. 8. 2001 | 2 | Předmětem závazku obstaratele (příkazníka) je uskutečnit činnost směřující k obstarání věci nebo jinou činnost, stanovenou ve smlouvě. Předmět závazku naopak nespočívá v dosažení určitého výsledku sledovaného touto činností (§730 odst. 2 OZ). Věcí, kterou měla stěžovatelka dle smlouvy obstarat, byly vedlejšími účastníky požadované letenky, nikoli jejich faktická doprava na určené místo. Povinností stěžovatelky bylo tedy učinit řádně, v souladu se svými schopnostmi a znalostmi (§725 OZ), vše, aby letenky obstarala, což učinila. Uvedená smlouva tak zanikla nikoli ze zákona nesplněním, ale naopak splněním závazku, tedy zajištěním letenek u CK Megatours, jímž letenky též zaplatila. Povinnost, uložená stěžovatelce obecnými soudy, postrádá právní titul a jde evidentně nad rámec stanovený zákonem. |
| II. ÚS 386/99 | 14. 8. 2001 | 2 | Smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V posuzované věci je podstatou problému, a také jediným důvodem, proč došlo k zamítnutí žaloby stěžovatele, že nebylo prokázáno uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. Podle názoru Ústavního soudu však nelze přehlédnout skutečnost, že soudu prvního stupně a stejně tak i odvolacímu soudu byla známa existence citovaného dopisu, zmiňujícího restituční řízení zmiňované spisové značky. Je tedy zřejmé, že v posuzované věci šlo o okolnosti tak zásadní, že mohly mít vliv na meritorní rozhodnutí soudu. Ačkoli však šlo o skutečnosti, které byly obecným soudům známy, tak se s nimi ve svých rozhodnutích nevypořádaly. Zejména odvolací soud měl k těmto ... |