Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2001

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 265/99 14. 8. 2001 Ústavní soud zastává názor, že Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29. 1. 1982 o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek nemohla být titulem pro přechod vlastnictví na stát. V době, kdy byla uvedená dohoda uzavřena, panoval v Československé socialistické republice dualistický přístup k poměru mezinárodního a vnitrostátního práva. Pokud bylo smyslem normy mezinárodního práva upravit poměry uvnitř jednotlivých států (jako vlastnické právo k určitým nemovitostem v projednávaném případě), byla předpokladem její účinnosti ve vnitrostátním měřítku předchozí recepce státem, tedy akt vnitrostátní povahy. Ten v daném případě chybí. Dohoda uzavřená mezi dvěma vládami představujícími subjekty mezinárodního práva, jež by měla mít vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, tak nebyla a není součástí vnitrostátního práva. Tato dohoda nebyla ani do právního řádu České republiky (resp. Če ...
I. ÚS 159/99 13. 8. 2001 2 Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). V souzené věci již nejde o případ, kdy je u daňového subjektu prováděna daňová kontrola podle ustanovení §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb. To však podle názoru Ústavního soudu nic nemění na tom, že daňový subjekt měl právo zúčastnit se v rámci daňového řízení ústního jednání vůbec, byť již nešlo o vlastní daňovou kontrolu; zde se lze dovolat ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož se daňového řízení vedeného správcem daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty a o příslušném ústním jednání v daňovém řízení sepíše s ...
I. ÚS 80/01 11. 8. 2001 2 Zastavení řízení soudem o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku představuje porušení práva stěžovatele domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
IV. ÚS 404/99 3. 8. 2001 2 V posuzovaném případě obecné soudy dostatečně nezvažovaly naplnění materiálního znaku trestného činu, což ve svých důsledcích může vést k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 333/01 30. 7. 2001 Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [ čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky , §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o opravném prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Pokud ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by bylo napadeno také existující rozhodnutí odvolacího orgánu, mohlo by to ve svých důsledcích znamenat, že toto rozhodnutí odvolacího orgánu by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
IV. ÚS 198/01 30. 7. 2001 K interpretaci a aplikaci §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, (dále jen "zákon") Ústavní soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 360/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 40), ve kterém se uvádí, že v souladu s judikaturou obecných soudů je namístě "věcí celou" rozumět i spoluvlastnický podíl. Uvedené ustanovení neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle §3 odst. 4 zákona , vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle §3 odst. 4 písm. a) - e) do téže skupiny, které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vzta ...
Pl. ÚS 11/2000 12. 7. 2001 1 Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních principů, který musí zákonodárství v demokratickém právním státu ve smyslu čl. 1 Ústavy splňovat, je princip předvídatelnosti zákona. Jinak řečeno, pouze zákon, jehož důsledky jsou jasně předvídatelné, splňuje podmínky, kladené na fungování materiálně chápaného demokratického právního státu. Ústavní soud tedy respektuje skutečnost, že vymezení bezpečnostních rizik musí být značně obecné, neboť je zřejmé, že význam jednotlivých konkrétních bezpečnostních rizik se časem může měnit a že je dokonce myslitelné, že některá bezpečnostní rizika se objeví zcela nově a naopak některá svým významem ustoupí do pozadí. Obecnost vymezení bezpečnostních rizik je proto plně namístě a v souladu se zmíněným zájmem státu. Zároveň však tento zájem státu nemůže sahat tak daleko, že by legitimizoval vytvoření prostoru pro bezpečnostní rizika, jež by konstituovala nikoliv zákonodárná moc, nýbrž toliko příslušné státní orgány, spadající svojí povahou do moci ex ...
IV. ÚS 160/99 11. 7. 2001 2 Za situace, kdy pracovněprávní předpisy nepředepisují povinnost označit zaměstnavatelský subjekt jeho obchodním jménem, a kdy bylo nepochybné, kdo je účastníkem právního úkonu, nebyla podle názoru Ústavního soudu dotčena písemnost předmětné dohody o hmotné odpovědnosti. Ústavní soud se proto v posuzované věci nemohl ztotožnit s názorem obecných soudů, které v nepřesném označení zaměstnavatelského subjektu shledaly nesplnění požadavku písemné formy. Uvedený postup obecných soudů by vyjadřoval přepjatý formalismus, jehož důsledkem by byla zjevná nespravedlnost a došlo tak k dotčení smyslu občanského soudního řízení, tak jak je vymezen v ustanovení §1 o.s.ř., a v podstatě i práva na soudní ochranu.
I. ÚS 450/99 11. 7. 2001 2 Smyslem výkonu rozhodnutí je uspokojení oprávněného z výtěžku dražby předmětných nemovitostí. To však neznamená, že by soud mohl jít ve svém uvážení vymezeném ust. §336a občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2000), tak daleko, aby odhadní cenu určil jakkoliv odchylně od ceny zjištěné odhadem soudního znalce, pokud by k tomu neměl skutečně závažné objektivní důvody. Kritéria pro určení odhadní ceny jsou určitým způsobem stanovena zejména tak, že odhadní cena je výsledkem odhadu ceny nemovitosti, odhadu práv (tedy výhod) spojených s nemovitostí a odhadu závad jako hospodářské újmy. I usnesení o určení ceny musí (muselo) obsahovat řádné odůvodnění ve smyslu ust. §169 odst. 1, §167 odst. 2 a §157 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001), obsahující mj. vyložení prokázaných skutečností a posouzení zjištěného skutkového stavu podle příslušných ustanovení zákona, jichž soud použil; v daném případě šlo (mimo jiné) o výsledky odhadu a o jejich posouzení s ohledem na určenou odh ...
I. ÚS 307/98 11. 7. 2001 2 Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů (provedeného obecnými soudy), pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.; podrobněji srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41n.). Současně - a pro úplnost je nutno uvést - že zásadně nelze spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele v tom, že soud nevyhoví všem jeho důkazním návrhům, neboť jen soudu přísluší ...
Pl. ÚS 1/01 11. 7. 2001 Ústavní soud respektuje místní samosprávu jako výraz práva a způsobilosti místních orgánů spravovat veřejné záležitosti v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva, nicméně má za to, že napadená vyhláška v čl. 2 odst. 1 písm. a) učinila předmětem své regulace vztahy, jež takovýmto způsobem regulovat nelze. Již samotné vyjádření "Oslavy Svatováclavského posvícení" navozuje úzkou souvislost s církevním výročím, vztahujícím se k osobě sv. Václava, a to nejen s náboženskými oslavami a obřady s tímto křesťanským svátkem spojenými, ale i zvyky a konvencemi, jež si občanská společnost ve svém historickém vývoji ve vztahu k tomuto svátku vytvořila i mimo rámec církevních struktur. Je nepochybně právem i jiných komunit občanské společnosti rozhodnout se, zda vůbec, případně kdy a v jakém rozsahu, se shromáždí k oslavám konaným v této souvislosti. Místní samospráva má nepochybně právo k vydání omezujících opatření k ochraně veřejného pořádku, nicméně osobení ...
Pl. ÚS 23/2000 11. 7. 2001 Jakkoli zákon "vybrané místo" nedefinuje, gramatický a věcný výklad tohoto pojmu, podle přesvědčení Ústavního soudu, průjezd motorového vozidla po mostě, který je součástí pozemní komunikace, a jako takový slouží sjízdnosti pozemní komunikace a v tomto smyslu je její součástí, která (průjezdem po ní) je určena k obvyklému způsobu užívání komunikace, (obecné užívání) ze zmíněných znaků vylučuje. Proto také most přes řeku, navazující v obou směrech na pozemní komunikaci, nelze pokládat za "vybrané místo" ve smyslu zákona [§1 písm. f) zák. č. 565/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů)]; takovým místem je totiž třeba rozumět ucelenější, zpravidla osídlenou lokalitu, kterou s vnějším světem (okolím) komunikace jako dopravní cesta spojuje (sr. §2 zák. č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, "k vjezdu do vybraných míst"). Poznámky k ustanovení zákona nemají závazný normotvorný charakter (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 22/99 - dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu Če ...
III. ÚS 77/01 10. 7. 2001 2 V případě, že proti osobě stojí důkazy podporující obhajobu i skupina důkazů této odpovídající, při zjevné absenci motivu souzeného jednání ze strany navrhovatele je potom důkaznímu řízení a jeho rozsahu i vedení nezbytné věnovat mimořádnou pozornost, zejména i co do důvodů vztahujících se k jeho samotnému zhodnocení. Soud jistěže znalecký posudek hodnotí jako každý další (jiný) důkaz, který je v rámci trestního řízení veden, je však jeho povinností i z pohledu podaného znaleckého posudku hodnotit jej v kontextu s důkazy ostatními. Účelem znaleckého posudku je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru. Pokud tedy soud se závěry znaleckého posudku nesouhlasí (a v této souvislosti nevyžádá znalecký posudek revizní), musí svůj odlišný názor ve vztahu k hodnocení skutkové okolnosti pečlivě a přesvědčivě zdůvodnit, a to i s ohledem na obor, ve kterém znalec svou odbornost uplatnil.
III. ÚS 170/01 10. 7. 2001 2 Pokud odvolací soud rozhodne s konečnou platností (v řízení o vazbě takto zamítavým výrokem o podané stížnosti při změně vazebních důvodů), aniž by v řízení přecházejícímu vydání jeho rozhodnutí dal možnost stěžovateli se k takovéto změně vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, tak v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. ÚS 448/2000 10. 7. 2001 2 Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení §32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ruči ...
IV. ÚS 446/2000 10. 7. 2001 2 Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení §32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ruči ...
IV. ÚS 445/2000 10. 7. 2001 2 Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení §32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ruči ...
III. ÚS 721/2000 10. 7. 2001 2 Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva podle §36a zákona č. 367/1990 Sb. je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (conditio legis). Jakkoli tedy obecné právní vědomí přisuzuje starostovi obce rozsáhlá oprávnění, opak byl a je skutečností. Starosta obce tedy nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce. Obce jsou veřejnoprávními korporacemi a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze tvoření a projevy jejich vůle mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti. Vzhledem k tomu, že oprávnění obecního zastupitelstva dle §36a zákona č. 367/1990 Sb. bylo zákonem taxativně vymezené a zároveň výhradní, nemohou být třetí osoby při právních úkonech dle cit. ustanovení na pochybách, že o ...
III. ÚS 233/01 10. 7. 2001 Nemocemi z povolání jsou podle §190 odst. 3 věty druhé zákoníku práce nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených. Právním předpisem, který obsahuje seznam nemocí z povolání, je nařízení vlády ze dne 15. 11. 1995 č. 290/1995 Sb. , kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Rozhodnutí o tom, zda určitá choroba, kterou postižená osoba trpí, je nemocí z povolání, je nepochybně rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, které navíc provádí specializované zdravotnické pracoviště. Otázky odborné (lékařské) v těchto případech vysoce převažují nad otázkami právními. Správní orgán při svém rozhodování vychází z odborného lékařského posouzení, které je pro něj směrodatné. Proto také zákonodárce podobná rozhodnutí vyloučil ze soudního přezkumu, a soud nemá jinou možnost, než řízení zastavit.
II. ÚS 84/01 4. 7. 2001 2 Obecně v trestním řízení rozhodují soudy ve věci samé, tj. o otázce viny a v případech odsuzujícího rozhodnutí též o trestu rozsudkem; v ostatních případech tj. o otázkách, které upravují způsob a průběh řízení, a o otázkách s věcí samou souvisejících, rozhodují soudy usnesením, přesto však některá tato rozhodnutí jako je např. právě rozhodnutí o podjatosti soudce jsou tak zásadní, že proti nim zákon připouští opravný prostředek - stížnost. V těch případech, kde ze zákona je usnesení přezkoumatelné vyšším soudem, má toto rozhodnutí povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, ve kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s výjimkou toho, že by takové usnesení bylo vydáno v řízení před Nejvyšším soudem. V projednávané věci postupoval krajský soud v rozporu s výše uvedenými zásadami, když neposkytl stěžovateli správné poučení o možnosti podat proti svému rozhodnutí opravný prostředek, a znemožnil mu tak přezkum svého usnesení o nevyloučení předsedy senátu odvolacího soudu v p ...
II. ÚS 225/01 4. 7. 2001 2 Skutečnost, že správní orgán po dobu více jak 9 měsíců neučinil v řízení žádný úkon, jednoznačně dokládá, že nepostupoval tak, aby věc byla vyřízena bez zbytečných průtahu, což zakládá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
I. ÚS 26/01 4. 7. 2001 2 Stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby rozsudkem okresního soudu v roce 1991 a tento rozsudek byl potvrzen krajským soudem v roce 1992. Následně však byl podle stejného ustanovení týmž okresním soudem uznán v roce 1993 vinným, že civilní službu v roce 1992 nevykonával a odsouzen k peněžitému trestu; rozsudek byl potvrzen usnesením krajského soudu. Šlo nepochybně o porušení zásady "ne bis in idem" a krajský soud byl povinen tuto zásadu aplikovat, protože šlo o ustanovení mezinárodní úmluvy o lidských právech, které je pro soud závazné podle čl. 10 Ústavy ČR a má přednost před zákonem (viz čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatel se v dalším postupu i nadále pokoušel vyvolat spravedlivý rozsudek, ale narazil na nepochopení příslušných orgánů, i když počáteční nejasnosti byly posléze odstraněny obecně platným nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, č. 38/1999 Sb. Podal náv ...
II. ÚS 598/2000 4. 7. 2001 2 Z §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10 000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů. Předmětem právního úkonu byla věc nemovitá, která je penězi ocenitelná, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v §9 odst ...
II. ÚS 285/01 4. 7. 2001 V případě "části výtěžku" ( §4 odst. 2 věta první zákona č. 202/1990 Sb. , o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů) se jedná o tu část příjmu z provozování loterií a jiných podobných her, která je vyhrazena veřejně prospěšným účelům, a je příjmem té obce, která k jejich provozování vydala povolení. Výše odvodu části výtěžku se stanoví procentem uvedeným v tabulce z rozdílu mezi příjmem provozovatele tvořeným všemi vsazenými částkami ze všech jím provozovaných her podle §2 a §50 odst. 3 tohoto zákona , které podléhají vyúčtování na straně jedné a výhrami vyplacenými sázejícím, správními a místními poplatky včetně nákladů státního dozoru na straně druhé. Oproti znění §4 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb. tedy není možno zahrnout mezi odpočitatelné položky vlastní náklady provozovatele přímo související s provozováním her či výherních hracích přístrojů. Z toho vyplývá, že se v žádném případě nejedná o dva konkurenční výklady jednoho pojmu, ale ustanovení §4 odst. 2 ...
II. ÚS 105/01 3. 7. 2001 2 Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Pokud ...
II. ÚS 27/2000 2. 7. 2001 2 Ustanovení opatrovníka podle §29 a násl. spadá v o. s. ř. do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení §31 o. s. ř., podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Může jím být proto ustanoven i advokát. U obcí a měst nespadá výkon opatrovnické funkce osobě neznámého pobytu do jejich samosprávné činnosti, jmenovitě podle ustanovení §13 a §14 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nejde nikdy o výkon funkce veřejnoprávního orgánu místní veřejné správy, nýbrž o výkon funkce vyplývající z toho, že je obec právnickou osobou, tedy osobou soukromoprávní. Musí být proto s ní zacházeno obdobně jako s každou fyzickou osobou, což znamená, že podle současného znění o. s. ř. ji nelze pověřovat funkcí opatrovníka proti její vůli.
Pl. ÚS 16/99 27. 6. 2001 1 Současná úprava správního soudnictví vykazuje závažné ústavněprávní deficity. Především nejsou některé aktivity veřejné správy, stejně jako její případná nečinnost, pod kontrolou soudní moci vůbec. Dále pak ne každý, kdo může být ve svých právech dotčen správním rozhodnutím, má právo obrátit se na soud. Pokud pak i takové právo má, není stranou v plnohodnotném fair procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ač by tomu tak v řadě věcí býti mělo. Vydané soudní rozhodnutí je pak konečné a (s výjimkou ústavní stížnosti) nereformovatelné, což vede k nejednotné judikatuře, jakož i k nerovnému postavení správního úřadu, tedy ke stavu rozpornému s požadavky právního státu. Konečnost některých rozhodnutí (zastavení řízení) pak může vést i k odmítnutí spravedlnosti. Konečně pak výkon správního soudnictví je organizován způsobem, který ignoruje skutečnost, že Ústava v čl. 91 uvádí jako součást soustavy soudů Nejvyšší správní soud.
Pl. ÚS-st. 14/01 26. 6. 2001 1 Jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
I. ÚS 12/99 26. 6. 2001 Ústavní soud dovozuje (což zadavatel, Úřad ani Vrchní soud v Olomouci nezpochybnily), že zadavatel, který námitkám stěžovatelky svým dopisem ze dne 24. 9. 1997, č.j. 3540/97PRM, nevyhověl, byl podle ustanovení §56 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb. povinen poučit ji o možnosti podat do sedmi dnů návrh na zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí zadavatele u orgánu dohledu (tj. Úřadu). To se nestalo, a proto stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí zadavatele u Úřadu až dne 22. 10. 1997. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že důsledky nesplnění této povinnosti zadavatelem nemohly stěžovatelce bránit, aby se - v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny - stanoveným postupem svého práva u orgánu dohledu (Úřadu), případně dále u nezávislého a nestranného soudu domáhala. Ústavní soud se současně zabýval i posouzením důsledků toho, že v souladu s ustanovením §61 zákona č. 199/1994 Sb. se ustanovení správního řádu použijí na přezkoumání úkonů zadavatele (poz ...
III. ÚS 766/2000 21. 6. 2001 Ustanovení §66 odst. 1 tr.ř. stanoví (mimo jiné), že kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona (trestního řádu), může být i vyšetřovatelem potrestán pořádkovou pokutou do 50.000,- Kč. Porušení stanovených podmínek (v daném případě výzva vyšetřovatelky k vydání věci a následné neuposlechnutí příkazu nebo nevyhovění výzvě) musí být ovšem nepochybně a jednoznačně prokázáno a pouze v takovém případě může příslušný orgán uvažovat o užití sankcí (pořádkové pokuty) a jedině za takto bezpečně zjištěných podmínek (prokazatelně existujících) může zákonem stanovenou sankci použít. V postupu kdy skutkovým zjištěním zjevně neodpovídají učiněné právní závěry a rozhodnutí z nich dovozená nelze než shledat porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny, tedy v konečném důsledku právo, aby i v trestní věci bylo každému zachováno právo na spravedlivý postup (proces) příslušných orgánů, tedy postup, který musí respektovat příslušná ustanovení tres ...
III. ÚS 738/2000 21. 6. 2001 1) Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle §55 o. s. ř. pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z uvedeného pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta dle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, ve spojení s §55 o. s. ř., je lhůtou procesněprávní a nikoli hmo ...
III. ÚS 185/01 21. 6. 2001 K důvodům vazby (jejich stanovení) je zapotřebí uvést, že se při rozhodování soudů jedná o velmi subtilní problematiku, kdy obecně nelze zajisté zcela jednoznačně stanovit, že určitě nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních (důvodech) §67 odst. 1 tr.ř. Požadavek jistoty, bez důvodných pochybností při tomto typu rozhodování (jeho dosažení) není mnohokráte reálný. Při rozhodování o vazbě je ovšem nutné označit (odůvodnit) právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují příslušnou (zákonem označenou) obavu, v daném případě uvedenou v ust. §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. tedy, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Pokud odůvodnění soudního rozhodnutí obsahuje právě ony konkrétní skutečnosti, které soud vedou k odůvodněné obavě, že by se obviněný mohl zachovat (při svém propuštění na svobodu) způsobem, který trestní řád v příslušném ustanovení §67 odst. 1 písm. a) předpokládá, nelze ve vydání takového rozhodnutí ...
Pl. ÚS 14/01 20. 6. 2001 2 Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zjistil, že interpretace Ústavy, o niž se vláda opřela, není z více důvodů v souladu s Ústavou. Ve svém stanovisku vláda vyvodila z výkladu obyčejného zákona zejména závěr, že prezident republiky má právo jmenovat tři členy Bankovní rady ČNB (guvernéra a dva viceguvernéry) pouze se souhlasem premiéra (resp. pověřeného člena vlády) a že tito tři se stanou členy Bankovní rady "přímo ze zákona" o ČNB (aniž by je prezident republiky členy Bankovní rady jmenoval). Současně dovodila, že právo prezidenta republiky jmenovat bez kontrasignace členy Bankovní rady, uvedené v článku 62 písm. k) Ústavy, se týká pouze ostatních čtyř členů Bankovní rady. Ústavní soud však zjistil v obou uvedených směrech rozpor tohoto výkladu s Ústavou. Předně dle čl. 62 písm. k) Ústavy prezident republiky jmenuje bez kontrasignace vládního představitele nikoli pouze čtyři, ale všechny členy Bankovní rady, tedy sedm osob. Omezení jeho jmenovacího práva pouze na čtyři z nich nelz ...
Pl. ÚS 59/2000 20. 6. 2001 2 Obsahové složky ústavního postavení ústřední banky státu se dají dovodit přímo z Ústavy ČR samotné. Zákonodárce, zmocněný k úpravě podrobností, nemůže jít mimo tento ústavní obsah. Není sporu o tom, že do činnosti České národní banky lze zasahovat zákonem, tento zákon však nesmí být v rozporu s obsahem hlavního cíle této banky. Východiskem ústavní konstrukce postavení České národní banky je teorie dělby moci, podle které nejdůležitější obranou proti přirozené tendenci ke koncentraci moci je oddělování a vzájemná kontrola nejvyšších orgánů státu. Historická zkušenost ukazuje, že oslabování demokracie způsobené nadměrným posilováním vládní moci je možné i cestou měnových manipulací. Součástí ústavnosti v tomto směru je rovněž ochrana postavení ústřední banky státu při plnění jejího hlavního úkolu, kterým je de constitutione lata péče o stabilitu měny podle čl. 98 odst. 1 Ústavy ČR a oddělení jejího hlavního orgánu - bankovní rady - od bezprostředního vlivu politických činitelů cestou spe ...
II. ÚS 667/2000 20. 6. 2001 Stížnost podle §51 zák. č. 337/1992 Sb. zajišťuje ochranu poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně. Řízení o stížností je klasickým správním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí o tom, zda stížnost byla či nebyla oprávněná, když dochází k odbornému posouzení, zda byly či nebyly dodrženy hmotně právní i procesně právní předpisy. Takové rozhodnutí je rozhodnutím, kterým se autoritativně stvrzuje postup plátce daně, tedy potvrzuje výše daňové povinnosti poplatníka. Z tohoto důvodu podléhalo takové rozhodnutí režimu správního soudnictví ve smyslu §244 obč. soudního řádu v podobě účinné do 21.12.2000.
IV. ÚS 101/01 18. 6. 2001 Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí.
IV. ÚS 130/01 14. 6. 2001 Z ustanovení §330 trestního řádu lze dovodit, že povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci (§2 odst. 5 trestního řádu), se vztahuje na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil. Povinností obou soudů bylo tedy i v projednávané věci zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Tuto svou základní povinnost však obecné soudy nesplnily, neboť se vůbec nezabývaly otázkou, z jakých důvodů stěžovatel neplnil své povinnosti ve zkušební době, když ostatně stěžovatele v tomto směru vůbec ani nevyslechly. Přitom potřeba objasnění této základní otázky se přímo nabízela vzhledem k obsahu stížnosti stěžovatele proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, v níž výslovně poukazuje na nemožnost získání trvalého zaměstnání ve zkušební době a na uzavřenou dohodu o srážkách ze mzdy ze dne 30. ...
II. ÚS 326/98 13. 6. 2001 Z §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nelze dovodit, že by bylo restituční podmínkou, aby znovunabyté (nebo podle §2 odst. 2 úst. dekretu č. 33/1945 Sb. zachované) státní občanství již nemohlo být znovu pozbyto. Takový výklad by znamenal, že by byli zákonodárcem zbaveni možnosti restituovat svůj bývalý majetek ti, kteří byli nuceni a donuceni opustit československé území a v důsledku nových životních poměrů požádali o propuštění ze státního svazku, nebo jim dokonce svévolným zásahem orgánů bývalého režimu bylo československé, popř. české občanství, odňato. Restituční zákony směřují naopak mimo jiné alespoň k částečnému zmírnění křivd, které oprávněným osobám takovým postupem a tlakem vznikly.
Pl. ÚS 2/2000 12. 6. 2001 Oblast úpravy vyhlášky č. 23 města Bíliny o zákazu prodeje a používání pyrotechnických předmětů mimo období 22. 12. - 1. 1. následujícího roku reguluje dostatečným způsobem zákon č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi, která tento zákon provádí. Obsahem této vyhlášky je mimo jiné úprava prodeje a používání pyrotechnických předmětů (§8), v níž se mimo jiné stanoví, komu mohou být pyrotechnické předměty jednotlivých tříd prodávány a kde se některé z nich nesmí používat.
I. ÚS 570/99 12. 6. 2001 Z vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu nelze automaticky usuzovat na úspěch samotné ústavní stížnosti - a lze si zajisté představit situaci, kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním případě aplikace tohoto ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele - je zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud z derogačního nálezu v řízení o kontrole norem vycházet. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu ...
I. ÚS 234/99 12. 6. 2001 Výzva k úhradě soudního poplatku měla být ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 o.s.ř. (ve znění platném v době vydání usnesení napadených touto ustavní stížností) doručena i stěžovateli, neboť on sám měl v řízení něco osobně vykonat. Tento názor sdílí i Ústavní soud, neboť jej považuje za ústavně konformní, což vyslovil již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. nález ze dne 24. 1. 2000, sp.zn. IV. ÚS 238/99, nález ze dne 10. 1. 2001, sp.zn. II. ÚS 377/2000).
II. ÚS 68/01 12. 6. 2001 Ústavní soud de ztotožňuje s názorem obecného soudu na právní povahu Jednotné celní deklarace, která je sice v celním řízení rozhodnutím, po věcné stránce se však rozhoduje o propouštění zboží do příslušného režimu. pokud je součástí rozhodnutí v celním řízení také podpodložka celního sazebníku, neznamená to, že se ve věci rozhoduje o zařazení zboží. Takové rozhodnutí se vydává podle §46 celního zákonA. Pro správce daNě je závazné pouze rozhodnutí ve věci, kterým je závazná informace podle §46 celního zákona.
Pl. ÚS 46/2000 6. 6. 2001 2 Poslání Ústavního soudu spočívá v kontrole ústavnosti. V tomto rámci tento soud může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti. Tvrzení navrhovatele, že neměl důvěru k československým soudům a neměl ani potřebné informace, a proto ve lhůtě stanovené §6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci své právo včas neuplatnil, jej nezbavuje povinnosti řídit se platnými právními normami.
IV. ÚS 581/99 31. 5. 2001 Za stavu, kdy důvody uvedené v ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku svědčící pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích, jsou zákonem uváděny pouze demonstrativně, měl se odvolací soud, při zachování zásad spravedlivého procesu v posuzované věci, právě s ohledem na nemožnost již odčinit uvedení nepravdivých údajů o stěžovatelce rovnocenným způsobem, především zabývat otázkou, zda omluva žalovaných, k níž byli tito pravomocně soudem zavázáni formou osobního dopisu, který však již nemůže v poměru k jiné osobě, než je samotná stěžovatelka, vyvrátit nepříznivé účinky uveřejněného článku, je vůbec způsobilá být přiměřeným, a tedy ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. i postačujícím zadostiučiněním. Jinak řečeno, pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění finanční.
I. ÚS 165/99 29. 5. 2001 Ústavní soud nemohl abstrahovat ani od skutečnosti, že citované usnesení okresního soudu ze dne 7. 5. 1998 uložilo navrhovateli (stěžovateli) doplnění návrhu o žalobní petit, který musí být "přesný, určitý a materiálně vykonatelný" v bezprecedentně krátké lhůtě 5 dnů od doručení uvedeného usnesení. Nepřiměřená krátkost této lhůty je zřejmá zejména v souzené věci, která napadla soudu již v prosinci 1991, přičemž jde podle obsahu spisu o věc procesně značně nepřehlednou a komplikovanou. Za tohoto stavu lze usnesení obecného soudu, vyzývající stěžovatele k doplnění návrhu ve lhůtě 5 dnů, stěží považovat za "vhodné opatření" ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 o.s.ř., kterým tento předpis podmiňuje možné zastavení řízení. Jestliže se tedy Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc ztotožnil se závěrem Okresního soudu v Olomouci a jím vydané usnesení o zastavení řízení potvrdil (vycházeje zřejmě i z toho, že podle ust. §103 o.s.ř. soud přihlíží kdykoliv za řízení k tomu, zda jsou podmínky řízen ...
IV. ÚS 524/98 29. 5. 2001 Otázku, zda v konkrétním případě byl či nebyl dán zákonný důvod konfiskace majetku (dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.), bylo třeba zjišťovat v příslušném správním řízení. Ke konfiskaci tak sice docházelo s účinky ex tunc ke dni účinnosti dekretu, avšak k tomu, aby se tak stát mohlo, bylo třeba pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu.
II. ÚS 183/01 29. 5. 2001 Ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, je jedním z mála případů, kdy je rozhodování v občanskoprávních věcech z důvodu větší operativnosti zákonem svěřeno do pravomoci orgánu státní správy. Občanský zákoník při této úpravě specifické občanskoprávní ochrany vychází z toho, že orgány státní správy znají lépe místní poměry a situaci, dále že jsou většinou subjektům blíže než soudy, takže mohou v určitých případech oprávněným subjektům poskytnout ve zkráceném řízení právní ochranu rychleji a účinněji než soudy. Právní ochrana poskytovaná příslušnými orgány státní správy je pouze předběžná. Předběžnost rozhodování orgánu státní správy ve smyslu ust. §5 obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, však nelze chápat v tom smyslu, že by toto rozhodování muselo obligatorně předcházet rozhodování soudu, nýbrž v tom smyslu, že rozhodování orgánu státní správy je rozhodnutím o určitém posledním - faktickém stavu, zatímco následně možné (nikoli však vždy nezbytné) rozhodnutí soudu je rozhodnu ...
III. ÚS 49/01 24. 5. 2001 K interpretaci §49 odst. 1 o. s. ř. v řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 377/2000). Ve svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako ústavně konformní názor, publikovaný v Bulletinu advokacie č. 9/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení §49 odst. 1, věta druhá o. s. ř. (z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje dle Ústavního soudu takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho dův ...
III. ÚS 619/2000 24. 5. 2001 Ustanovení §101 odst. 2, věta druhá o.s.ř., ve znění platném v době rozhodování, stanoví, že nedostaví-li se účastník řádně předvolaný k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka. V předmětné věci však, jak bylo uvedeno výše, se navrhovatel řádně omluvil a navíc požádal o odročení s tím, že chce být řízení přítomen, což lze vyvodit z jeho sdělení, že na věci má mimořádný zájem. V takovém případě, konstatoval Ústavní soud, neměl soud I. stupně ve věci jednat a měl nařízené jednání přeložit, když omluva a žádost o odročení byly soudu I. stupně doručeny včas. Náklady, které v souvislosti s tímto jednáním vznikly protistraně a byly zahrnuty do nákladů, které je navrhovatel povinen uhradit, byly tak vynaloženy neprávem (nadbytečně). Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy svým postupem porušily právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, když nepochybně součástí ob ...
IV. ÚS 376/2000 23. 5. 2001 Odmítnutí provedení důkazů účastníkem řízení navrhovaných, jež mohou vést ke zjištění skutkového stavu věci požadovaného ustanoveními hmotného práva, je porušením práva na spravedlivý proces.

Za rok 2001 bylo zveřejněno 247 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 3 z celkem 5 stran,
v čase 0,000116 sekundy z toho 0,000030 sekundy NoSQL databáze.