Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2001

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 386/2000 7. 3. 2001 Výrok je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Přestože hodnocení a závěry městského soudu k naplnění skutkové podstaty trestného činu obchodování se ženami jsou obsažena v odůvodnění napadeného usnesení, výrok k této problematice chybí. Tato absence výroku tedy zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pl. ÚS 53/2000 27. 2. 2001 2 Ústavní pořádek v právním řádu České republiky obsahuje základní principy politického systému, mezi nimiž volná soutěž politických stran je zárukou politického pluralismu, nese s sebou zákaz diskriminace, zejména nepřípustnost upřednostňování jedněch politických stran oproti druhým, dbá na dodržení rovných šancí v politické soutěži, zejména ve volbách a ovlivňuje podmínky a strukturu financování politických stran, včetně forem jejich přímého státního financování. Volná a svobodná soutěž politických sil je založena především na tom, že se všechny politické subjekty řídí stejnými předem stanovenými pravidly, která vycházejí právě z těchto základních principů. Přitom není pochyby o tom, že zejména přímé státní financování je v rukou moci zákonodárné, která bezprostředně ovlivňuje jeho výši a zaměření. Přitom nemůže jít o libovůli v jejím rozhodování, nýbrž musí být respektována ústavní kritéria, náležející do základních principů politického systému, ústavně garantovaného. Pokud by toto ri ...
IV. ÚS 332/2000 27. 2. 2001 2 K otázce podání opožděného návrhu na prodloužení doby trvání vazby v přípravném řízení podle §71 odst. 2, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. ř."), ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod (čl. 5 odst. 1 písm. c), čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 14 odst. 2 Paktu), jakož i na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 9 odst. 3 Paktu). Požadavek zákonnosti trvání vazby v přípravném řízení zahrnuje i právní režim jejího prodlužování ve lhůtách stanovených zákonem (§71 tr. ř.). Návrh na prodloužení lhůty trvání vazby podle §71 odst. 2, 6 tr. ř. je nutno doručit soudu nejpozději 15 dnů před skončením příslušné lhůty. V případě stěžovatele byl tento návrh příslušnému soudu podán den po nepřekročitelné zákonné patnáctidenní lhůtě, tedy 14 dnů před skončením původní šestiměsíční lhůty trvání vazby. Za danéh ...
I. ÚS 157/98 27. 2. 2001 2 Nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., neboť ten se vztahoval pouze na podmínku trvalého pobytu na území ČSFR, resp. ČR, a nikoliv na podmínku státního občanství ČSFR (ČR). Pro úplnost lze uvést, že stejný názor týkající se podmínky státního občanství v zákoně č. 87/1991 Sb. po citovaném nálezu Ústavního soudu ČR vyslovil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 645/97 (In: Soudní rozhledy 12/1998, str. 321n.). Pokud zákon č. 88/1990 Sb. umožňoval v ustanovení článku II bodu 2 písm. a), aby se v případě občana, který svého státního občanství pozbyl rozhodnutím o jeho odnětí (a podal do 31. 12. 1993 u příslušného orgánu žádost, v níž projevil vůli, že chce tímto občanem zůstat), "mělo za to", že nepřestal být československým státním občanem, pak nebylo možné vztáhnout tyto účinky i na případy, kdy občan své občanství pozbyl jinak. Bylo to vyloučeno i proto, že pro osoby propuštěné ze státního svazku platí speciální úprava čl. II bodu 3 písm. a) tohoto zákon ...
IV. ÚS 589/2000 21. 2. 2001 Zákon č. 13/1993 Sb. , celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v §75 operuje s pojmy provize, odměna za zprostředkování a nákupní provize, mezi nimiž diferencuje, neboť s nimi spojuje odlišné důsledky při započítávání do celní hodnoty. Již sama tato skutečnost nasvědčuje tomu, že nákupní provizi lze spojovat pouze s činností bezprostředně související a směřující k nákupu zboží - tedy např. vyhledávání dodavatelů, vyhledávání vzorků, prohlídka zboží apod. Jinými slovy řečeno, zprostředkovatelskou činností, která je předpokladem vzniku nároku na nákupní provizi, je tedy třeba rozumět činnost třetí osoby, směřující k uzavření a realizaci kupní smlouvy, tedy např. činnost, jejímž smyslem je vyhledat příležitost k uzavření smlouvy, např. ohledně zboží, jehož dostupnost pro kupujícího není zcela běžná, či v případech, kdy uzavření kupní smlouvy klade s ohledem na druh zboží i nároky na profesní znalosti zprostředkovatele, apod. Nákupní provizí podle celního zákona se tak rozumí úhrady pla ...
Pl. ÚS 29/2000 20. 2. 2001 2 K výkladu a aplikaci §46 odst. 4 věty za středníkem zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. o adv."), věty za středníkem, v návaznosti na ústavně zaručené právo občana spočívající v tom, že není povinen sám sebe usvědčovat, tzn. nuceně poskytovat proti sobě důkazy, ve smyslu čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3, 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2, 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2, 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného (trestního) proti vůli kárně (trestně) obviněného nemůže být chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněných k poskytování důkazu proti sobě samému. Je nutné odlišovat ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, od právní možnosti, kterou má kárná (trestní) moc, opatřovat důkazy i jejich odnětím, proti vůli obviněného, a v j ...
I. ÚS 387/2000 20. 2. 2001 2 K zásadě "in dubio pro reo" a k dokazování v odvolacím řízení trestním. Za situace, kdy proti sobě stojí protikladné výpovědi obžalovaného a poškozeného svědka, vycházely obecné soudy nejen z hodnocení věrohodnosti obou vyslýchaných, nýbrž i z dalších dostupných důkazů, jmenovitě z další svědecké výpovědi, potvrzující jednání stěžovatele (odsouzeného) před vlastní trestnou činností a podporující tak nepřímo i usvědčující výpověď poškozeného svědka. Neprovedení dalších důkazů nalézacím soudem, za současného uznání viny stěžovatele, by znamenalo porušení procesní zásady "in dubio pro reo" (čl. 40 odst. 2 Listiny) jen tehdy, jestliže hodnocení jiných důkazů doposud provedených, by nevedlo ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu jako soudu odvolacímu, že rozhodl v jeho neprospěch bez výslechu svědků, je nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí. Činí tak jen výjimečně a v omezeném rozsahu v př ...
II. ÚS 452/98 20. 2. 2001 2 Okresní soud při svém rozhodování prováděl důkazy, přičemž jím vyvozené závěry o splnění podmínek pro navrhovatelovo vyloučení z mysliveckého sdružení jsou v extrémním rozporu s tím, co v řízení před okresním soudem vyšlo najevo. Jestliže totiž čl. 9 odst. 3 stanov Mysliveckého sdružení Z. stanoví, že k usnesení o vyloučení člena sdružení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů sdružení, nelze při celkovém počtu členů sdružení 28 dovodit z hlasování, při kterém z 24 přítomných hlasovalo 22 členů, a to tak, že 12 hlasů bylo pro vyloučení, 6 hlasů bylo proti a 6 členů se hlasování zdrželo, že došlo k platnému vyloučení navrhovatele z mysliveckého sdružení. Jestliže tedy Okresní soud v Českých Budějovicích navzdory uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že k vyloučení z mysliveckého sdružení Z. došlo oprávněně, porušil tím navrhovatelova ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a došlo k odepření ochrany práv navr ...
Pl. ÚS 5/2000 20. 2. 2001 2 K podstatě ustanovení §250a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) o pojistném podvodu, v návaznosti na ústavně zaručené právo na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva všech vlastníků ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ohrožení majetku, či jeho porucha, způsobené pojistným podvodem jsou ve svém reálném důsledku typicky závažnější, než poruchy vyvolané podvodem obecným (§250 tr. zák.), kde provázanost různých subjektů pojištění chybí. Proto je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu vyrovnávána trestněprávní úpravou. Ta se uvedeného úkolu zhostila tak, že kriminalizovala ne pouhé vyvolání majetkových poruch, jako v případě podvodu obecného, nýbrž také jejich „předpolí“, tedy i činy, hrozící takovýmito poruchami. Takto odůvodněná širší a v tomto smyslu trestněprávně funkční „nerovnost“ je nezbytná k tomu, aby se celková ochrana ...
II. ÚS 194/98 20. 2. 2001 Ústavní soud shledává postup krajského soudu za vnitřně protikladný a jsoucí v rozporu s citovanou právní úpravou, když na jedné straně krajský soud výslovně uznal zásadu úspěchu stran ve sporu a rozhodl, že stěžovatelka (žalovaná), v řízení aktivně zatupovaná konkrétním advokátem, se sídlem v Kladně, měla ve věci plný úspěch a soud jí proto podle zákona přiznává právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem a režijní paušál, a na druhé straně soud zároveň vyslovil názor, že nešlo o účelné uplatňování práva a nepřiznal právo na náhradu nákladů v části spočívající v cestovném uvedeného advokáta, který ve sporu úspěšnou stěžovatelku (žalovanou) zastupoval, přičemž tento svůj závěr soud opřel o argumentaci nemající oporu v zákoně, totiž že při volbě advokáta z obvodu okresního soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni, by tyto náklady, respektive v takovém rozsahu nevznikly, a obdobně pak krajský soud postupoval v odvolacím řízení. Opodstatněnost ústavní stížnosti je nutno spat ...
Pl. ÚS 41/2000 20. 2. 2001 Princip nezávislosti soudní moci obsahuje v sobě celou řadu aspektů, jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana. Ústavní soud konstatuje, že pojem "nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem" byl podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozvinut v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva tak, že pro splnění podmínky nezávislosti je nezbytné, aby soud mohl opřít svá rozhodnutí o svůj vlastní svobodný názor na fakta a na jejich právní stránku, aniž by měl jakýkoli závazek vůči stranám nebo veřejným orgánům a aniž by jeho rozhodnutí podléhalo přezkoumání jiným orgánem, který by nebyl stejně nezávislým v uvedeném smyslu. Požadavek, aby soud byl zřízen zákonem, zahrnuje záruku, že organizace justice v demokratickém státě nebude podléhat neomezeným rozhodnutím výkonné moci, ale že bude podrobena regulaci parlamentem.
Pl. ÚS 3/99 20. 2. 2001 Pokud je napadeným ustanovením §9 odst. 3 poslední věty zákona č. 125/1997 Sb. , o odpadech, obci v samostatné působnosti vymezeno právo na vydání souhlasu k podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem a právo na úpravu podmínek, za kterých může být souhlas k podnikání s komunálním odpadem udělen, je zcela logické, že samotné řízení o udělení souhlasu se děje v rámci správního řízení, neboť platný právní řád v daném případě použití správního řádu nevylučuje a v současném právním řádu nebyl pro tento typ rozhodování konstruován jiný procesní postup.
Pl. ÚS 45/2000 14. 2. 2001 2 1) Základní právo každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost zaručené čl. 26 Listiny základních práv a svobod nepůsobí sice bezprostředně, a lze se ho dovolávat jen v mezích zákonů, na druhé straně však pro jakékoliv limity takového podnikání či činnosti existuje výhrada zákona. 2) Nemůže-li zákonodárce oblast úpravy vztahů učených pro úpravu zákonem delegovat na moc výkonnou, a tím vlastně rezignovat na svoji zákonodárnou povinnost (nález ÚS - vyhlášený pod č. 206/1996 Sb.), tím spíše si výkonná moc nemůže právo na takovou úpravu přisvojit sama, s odvoláním se na zákon, který má evidentně jiný účel a smysl.
IV. ÚS 536/2000 13. 2. 2001 2 Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány před zahájením trestního stíhání, jsou v případě pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle §88 trestního řádu, resp. podle §36 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že pojem "záznam" se vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám.
IV. ÚS 456/2000 13. 2. 2001 2 Podstatné obsahové náležitosti žaloby vyplývají z §42 odst. 4 a §79 odst. 1 obč. soudního řádu. To znamená, že z ní musí být patrno, kterému soudu je určena, kdo ji činí a co sleduje, musí být podepsána a datována; konkrétně musí žaloba obsahovat jméno a bydliště účastníků, popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit). Stanovením těchto náležitostí má být zabezpečeno naplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Soudní praxe rozhodujícími skutečnostmi rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. a logicky vyžaduje, aby žalobní petit byl tak přesný, určitý a srozumitelný, aby po jeho převzetí do enunciátu mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí. Případné vady žaloby lze odstranit postupem podle §43 obč. soudního řádu. Žalobu nelze považovat za neurčitou, jestliže žalobnímu návrhu, nebo ...
IV. ÚS 382/2000 13. 2. 2001 Ústavní soud ve své rozhodovací praxi myšlenkově navazuje na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, nález č. 16). Restituční případy ve své většině představují skutkově značně komplikované kauzy. Proto možnost posouzení oprávněnosti restitučního nároku podle zák. č 403/1990 Sb. a 87/1991 Sb. minimálně dvěma soudními instancemi je diametrálně odlišná od restitucí podle zákona o půdě, kdy soud je povolán přezkoumat rozhodnutí správního orgánu pouze z hlediska zákonnosti. V takové situac ...
II. ÚS 158/99 7. 2. 2001 2 Ústavní soud konstatoval, že pro posouzení podmínek přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu ustanovení §244 odst. 1 o.s.ř. je určující to, zda takové rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do právní sféry fyzické nebo právnické osoby, ke kterémužto zásahu může dojít i rozhodnutím procesní povahy, nicméně spojeným s hmotněprávními aspekty. Ve vztahu k rozhodování správních orgánů jde ze strany soudního přezkumu o posouzení jejich zákonnosti, a v rovině rozhodovací činnosti Ústavního soudu o posouzení, zda tato rozhodnutí jsou či nejsou v rozporu s ústavně zaručenými právy, kteréžto posouzení nelze proto podle názoru Ústavního soudu ani v otázce obnovy správního řízení předem vyloučit. Ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud rovněž v projednávané věci, ve které jde o zastavení řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu mimo odvolací řízení a o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o zastavení uvedeného řízení.
I. ÚS 505/99 7. 2. 2001 2 Dispoziční právo vlastnické lze sice výjimečně omezovat zákonem, ovšem za předpokladu, že takové omezení respektuje zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. V §711 a §712 občanský zákoník jednoznačně stanoví, v jakých případech je přípustné omezení vlastnického práva ve vztahu k existujícímu nájmu bytu, což je v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nezbývá než zopakovat, že úvaha soudu musí být vždy podložena konkrétními zjištěními, dovolujícími závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Nelze do budoucna předpokládat, že vlastník své právo bude realizovat v rozporu s dobrými mravy, a tím ho předem omezit ve výkonu jeho práv.
III. ÚS 439/2000 6. 2. 2001 2 V projednávané věci samé III. senát Ústavního soudu zjistil, že oba navrhovatelé podali dne 3. 3. 2000 ústavní stížnost v projednávané věci a ta směřovala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 11. 1999, č.j. Nt 349/99-27, jímž byl T. N. T.h vzat do vazby a stejně tak proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, č.j. 44 To 1408/99-73, kterým byla stížnost do rozhodnutí soudu I. stupně zamítnuta. O takto podané stížnosti rozhodl IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 20. 11. 2000, č.j. IV. ÚS 137/2000-38 tak, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů týkající se T. N. T. zrušil a ústavní stížnost podanou H. M. H. odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále zák. o Ústavním soudu), jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Za daných okolností je takto zřejmé, že důvody vazby (s ohledem na citované rozhodnutí Ústavního soudu) nebyly dány od samotného počátku, když v tomto směru lze odkázat n ...
I. ÚS 367/99 6. 2. 2001 2 Sdělení obvinění podle §160 odst. 1 trestního řádu v současném platném znění nelze sice považovat za rozhodnutí s formálními náležitostmi podle trestního řádu, lze však přesto konstatovat, že nárok na náhradu škody vzniklé sdělením obviněním, se řídí ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 58/1969. Ten, kdo byl zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1. 1994 sděleno obvinění, není trestným činem, by totiž byl vyloučen z uplatňování nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. jen proto, že v důsledku změny trestněprocesních předpisů mu bylo obvinění sděleno formou opatření a nikoli formou rozhodnutí (usnesením o vznesení obvinění). Takový výklad zákona, vycházející pouze z doslovného znění jeho jednotlivých ustanovení a nereagující na změnu ustanovení trestního řádu, týkající se zahájení trestního stíhání určité osoby, by však odporoval smyslu a účelu zákona č. 58/1969 Sb., jakož i zásadám materiálního právního státu. Proto i po této změně trestního řádu je třeba ...
Pl. ÚS 6/2000 31. 1. 2001 2 A) V tomto směru Ústavní soud v první řadě konstatuje, že napadené ustanovení umožňuje soudu v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodnout o účasti poškozeného podle povahy projednávané věci. Přitom trestné činy, náležející do příslušnosti krajského soudu, vymezuje trestní řád (§17) jako takové trestné činy, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let anebo za něž lze uložit výjimečný trest. O trestném činu teroru, záškodnictví, sabotáže a o trestných činech podle zákona na ochranu míru koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu nižší. Je tedy zřejmé, že řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu se týká těch trestných činů, které je možno charakterizovat vyšším stupněm společenské nebezpečnosti. Proti rozhodnutí o nepřipuštění účasti poškozeného v trestním řízení není přípustná stížnost (srov. ustanovení §141 odst. 2 trestního řádu a contrario). B ...
II. ÚS 214/98 30. 1. 2001 2 Stěžovatel neprokázal existenci svého vlastnického práva k žalovaným peněžním prostředkům, jehož ochrany se touto ústavní stížností dovolává. Pokud se stěžovatel domnívá, že tyto skutečnosti týkající se jeho vlastnického práva k uvedeným mzdovým prostředkům je možné prokázat, měl tak učinit již v řízení před obecnými soudy v souladu se zásadou "vigilantibus iura"(nechť si každý střeží svá práva). Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že soudy byly v dané věci ex officio povinny provádět důkazy a zjišťovat skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci, zvláště pak jedná-li se o řízení civilní. Česká republika není pokračovatelem Československa, ale pouze nástupnickým státem, na něhož přecházejí práva a povinnosti státu-předchůdce (ČSFR) v souladu s normami mezinárodního práva o sukcesi státu a v rozsahu, které mezinárodní právo vymezuje. České republice nevyplývá z obecného mezinárodního práva žádná povinnost převzít případné závazky jiného státu, byť svého předchůdce, vůči jednotlivci, ...
I. ÚS 243/98 30. 1. 2001 2 Převod nemovitosti, který je předmětem sporu, uskutečněný kupní smlouvou registrovanou státním notářstvím dne 31. 10. 1991 ve prospěch jiných fyzických osob, je nutno pokládat za uskutečněný v rozporu se zákonem, a tedy za absolutně neplatný ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.,o půdě, který výslovně stanoví, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství, převést do vlastnictví jiného pod sankcí neplatnosti takových právních úkonů.
II. ÚS 124/97 30. 1. 2001 2 Vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje ani jednu z náležitostí ust. §134 odst. 2 trestního řádu, a nevyplývá z něho tudíž ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, stává se takové rozhodnutí nepřezkoumatelným. Mezi základní principy právního státu patří nepochybně i vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Proto soudy rozhodující o uvalení vazby podle ust. §67 písm. b) trestního řádu musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu nad zájmem svobody jednotlivce. Pokud tak soudy neučiní, jako v tomto konkrétním případě, porušují zásady řádného a spravedlivého procesu zaručeného stěžovateli čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tímto postupem zasahují do dalších práv garantujících zákonný průběh trestního řízení, zakotvených zejména v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základn ...
IV. ÚS 67/2000 25. 1. 2001 2 V posuzované věci obecné soudy přistoupily k hodnocení důkazů formálně a ač stěžovatel předložil řadu důkazů a nabídl provedení dalších, které mohly přispět k objasnění sporné otázky, týkající se zjištění, v jaké úloze vystupoval vedlejší účastník při veřejné dražbě, prováděné podle zákona č. 427/1990 Sb., odmítly se jimi bez bližšího zdůvodnění zabývat, čímž došlo nejen k porušení pravidel hodnocení důkazů, plynoucích z ustanovení §132 o.s.ř., ale také k porušení zásad spravedlivého procesu.
IV. ÚS 257/2000 25. 1. 2001 K výkladu a aplikaci §67 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. ř.), v návaznosti na požadavek tohoto zákona, aby obavu z koluze odůvodňovaly konkrétní skutečnosti nejen objektivní povahy, nýbrž i skutečnosti, z nichž plyne předpoklad aktivního jednání obviněné, dokládající existenci koluzního záměru. Soudce činný v přípravném řízení opřel své rozhodnutí o vazbě stěžovatelky o skutečnosti jednak dílem konkrétní (uprchlý spoluobviněný), zároveň však dílem jen obecné povahy (blíže nespecifikovaný okruh svědků, které bude zapotřebí vyslechnout). Skutečnost, že je důležitý spoluobviněný na útěku, sama o sobě koluzní záměr stěžovatelky nedokládá, a to ani tehdy jedná-li se o jejího manžela. V opačném případě by se ve stejné procesní situaci, v jiných trestních řízeních, jen vzhledem k příbuzenskému poměru spoluobviněných dovozovala koluzní vazba automaticky, v rozporu s návětím §67 odst. 1 tr. ř. Koluzní va ...
Pl. ÚS 42/2000 24. 1. 2001 2 Proces diferenciace může plnit svou základní funkci hnací síly a tvůrčího elementu historického vývoje a pokroku jen tehdy, realizuje-li se na půdě kontinua mezi krajními tendencemi, jejichž funkční napětí vylučuje zaujímání extrémních pozic. Také v politické praxi používaný model "poměrného zastoupení" proto může, a také musí, činit celou řadu koncesí principu integrace, tak se však může dít jen na určitém úseku kontinua, kdy ke svému ideálnímu typu zůstává "přivrácen", jinými slovy, kdy projevuje tendence se tomuto typu v jeho zásadních aspektech alespoň přibližovat. Podle názoru Ústavního soudu však v konkrétním případě, tedy v projednávané věci, zvýšení počtu volebních krajů na 35 (§27 věta první), stanovení nejnižšího počtu mandátů v kraji na 4 (§48 odst. 4) a způsob výpočtu podílů a přikazování mandátu pomocí upravené d´Hondtovy formule (§50 odst. 1, 2, 3) představuje ve svém úhrnu takovou koncentraci integračních prvků, jež ve svých důsledcích vede již k opuštění kontinua, ještě ...
III. ÚS 259/2000 24. 1. 2001 Rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.
IV. ÚS 472/2000 23. 1. 2001 Právo obviněného nahlížet do spisu je jednou ze složek jeho práva na obhajobu, zaručovaného čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a právě proto je omezení tohoto práva, i když je zákonem připuštěno, vždy třeba náležitě zdůvodnit. Jinak by totiž omezení uvedeného práva zůstalo bez možnosti je přezkoumat. Za závažné důvody ve smyslu ustanovení §65 odst. 2 tr.ř. nelze považovat zcela obecný poukaz na možnost maření výsledků vyšetřování a již vůbec ne na předpoklad ovlivňování svědků za situace, kdy se obviněný nachází ve vazbě, navíc v dané věci ve vazbě koluzní.
II. ÚS 77/2000 23. 1. 2001 Ochrany vlastnického práva se může dovolávat i ten, kdo tvrdí, že je vlastníkem, ač právní stav evidence vlastnictví svědčí někomu jinému. Takový návrh nelze bez dalšího hodnotit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Z právního vztahu vznikají práva a povinnosti, které se týkají pouze stran tohoto vztahu. Vztah mezi smluvci, včetně odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen mezi smluvci, a nemůže mít vliv na postavení třetích osob, které v dobré víře a v souladu s §39 o. z. nabyly vlastnické právo k věci, která byla předmětem takové smlouvy. Proto se strana takového vztahu nemůže úspěšně dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ten chrání práva věcná, působící proti všem.
Pl. ÚS 2/01 23. 1. 2001 Poněvadž zákonné ustanovení, jehož zrušení bylo navrhováno, pozbylo platnosti dříve, než Ústavní soud ukončil řízení, nezbylo Ústavnímu soudu, než v souladu s §67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, řízení o zrušení §1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb. , o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb. , zastavit.
Pl. ÚS 54/2000 23. 1. 2001 Cílem celního zákona a jeho prováděcích předpisů je na jedné straně zjednodušení dovozu zboží do České republiky, ale současně zajištění výběru cla (celního dluhu), které vzniká nebo by mohlo vzniknout tímto dovozem. Dlužníkem odpovědným za úhradu celního dluhu je deklarant, kterému je zásilka určena. Celní orgány mohou povolit, aby se za zajištění celního dluhu zaručila další jiná osoba než ta, po níž se úhrada celního dluhu požaduje ( §254 odst. 3 celního zákona ). Zákon rozeznává tři druhy zajištění celního dluhu. 1)Globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jedním dlužníkem. 2)Paušální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných několika dlužníky. 3)Individuální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné operace prováděné jedním dlužníkem. Určení výše celního dluhu při dovozu předpokládá, že celní orgány stanoví výši zajištění v p ...
I. ÚS 288/2000 23. 1. 2001 Přiměřené použití předpisů podle §63 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, je možné v těch typech řízení, které uvádí čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a které konkretizuje zákon o Ústavním soudu . Zákon o Ústavním soudu stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, přičemž obecně (s výjimkou speciálního řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky) návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem tento zákon nezná. Druhy řízení před Ústavním soudem a jejich důvody taxativně vypočítává Ústava, a proto možnost subsidiárního použití občanského soudního řádu nemůže vést k jejich rozšíření, nýbrž může sloužit pouze pro postup při řízení, která jsou v Ústavě a v zákoně o Ústavním soudu výslovně uvedena. Podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. O tom, že by ve sml ...
IV. ÚS 599/2000 22. 1. 2001 2 Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Vzhledem k čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") každý má právo na to, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě. Kritérium "přiměřené lhůty" je subjektivním pojmem, který se může lišit podle povahy každého individuálního případu. Jde-li pouze o výkon již pravomocného rozhodnutí prodejem movitých věcí, a to konkrétně osobního vozidla, potom lhůta více jak tří let, která uplynula od nařízení výkonu rozhodnutí, aniž by soud učinil jakýkoli další úkon, se nepochybně z rámce "přiměřenosti" již vymyká. Je věcí státu, aby zajistil takový stav personálu, který by kritérium "přiměřené lhůty" byl schopen naplnit.
II. ÚS 502/2000 22. 1. 2001 2 Soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie o základových stanicích zajišťujících hovor. Tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných z ...
IV. ÚS 158/2000 22. 1. 2001 Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona je promítnuta v ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona, podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější, než právo dřívější.
Pl. ÚS 9/2000 17. 1. 2001 2 Právo na spravedlivý proces, jehož podstatnou složkou je právo na projednání věci, nezávislým soudem, zaujímá v demokratické společnosti význačné místo. Dotčená osoba musí mít možnost nechat rozhodnutí přijaté proti ní přezkoumat soudem, který splňuje záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V projednávaném případě byl navrhovatel ustanovením §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zbaven práva na projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem.
I. ÚS 594/99 17. 1. 2001 2 V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). V rozhodnutí o povolení přezkumu musí proto instančně vyšší správce daně pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy k podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstala by při extenzivním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatelka v tomto řízení bez soudní ochrany, která je jí Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod tedy spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když se Krajský soud v Brně přidržel výkladu pojmu "procesní rozho ...
I. ÚS 281/97 17. 1. 2001 2 Stěžovatel se domáhal náhrady škody, jež mu byla způsobena tím, že byl 22. 8. 1969, když stál pokojně před vchodem svého domu, těžce raněn střelou pohotovostních jednotek, zasahujících proti demonstraci. Jeho nárok na náhradu škody by projednáván v letech 1975 - 1977 obecnými soudy způsobem, který zjevně porušoval principy spravedlivého procesu, a to v době, kdy byl Československý stát již nepochybně vázán Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Československý stát byl v daném případě povinen chránit nově formulované právo občana na život a na osobní nedotknutelnost zaručené v části III. Paktu, v článku 6 odst. 1 a článku 9 odst. 1. To se však nestalo již tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání - přinejmenším - "neznámého pachatele" a v důsledku toho nemohly být v časové návaznosti uplatněny nároky poškozeného a promlčecí lhůta k tomuto činu začala běžet až 30. 12. 1989 dle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti ...
II. ÚS 433/98 16. 1. 2001 2 Při výkladu aplikovaných ustanovení obecné soudy nezohlednily skutečnost, že ustanovení §23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), je ve vztahu k osobám, na něž dopadá, ustanovením zvláštním, nevycházejícím z tzv. restituční posloupnosti ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě. Ustanovení §23 je, jak již Ústavní soud konstatoval ve svých předchozích rozhodnutích (např. nález sp. zn. IV. ÚS 36/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, C.H. Beck, str. 59 a násl.; nález sp. zn. IV. ÚS 435/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, C.H. Beck, str. 321 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 140/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, str. 87 a násl.), aplikovatelné pouze na případy, kdy v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tedy jen v případech, kdy nemovitosti byly předmětem užívání tehdejších socialistických organizací podle zvláštních předpisů. Soud ...
Pl. ÚS 14/2000 10. 1. 2001 2 Správou daní a poplatků ve smyslu §1 odst. 2 citovaného zákona se rozumí právo orgánu, jemuž přísluší správa daně nebo poplatku (v tomto případě obce), činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybírat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle citovaného zákona jejich splnění ve stanovené výši a době. Současně tento zákon definuje i povinnosti poplatníků, týkající se plnění jejich poplatkové povinnosti, splatnost a vymahatelnost poplatku. Zákon o správě daní a poplatků určuje rovněž sankce za nesplnění poplatkové povinnosti a připouští možnost využití institutu prominutí při nesplnění poplatkové povinnosti. Na stanovený poplatek (jeho atributy) tak především lze vztáhnout ustanovení obsažená zejména v části šesté zákona o správě daní a poplatků, rozhodnutí v této oblasti učiněná podléhají také soudnímu přezkumu podle §244 a násl. občanského soudního řádu. Lze proto podle náz ...
Pl. ÚS 33/2000 10. 1. 2001 Soudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonem a posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem. Dojde-li však k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2) Ústavy. Z tohoto ustanovení Ústavní soud dovodil svou povinnost o návrhu rozhodnout. Kdyby i Ústavní soud odmítl poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona pomoc, vznikla by neřešitelná situace umělého právního vakua, protože v samotné věci okresním soudem souzené nelze požadovat, aby soud vyhověl požadavku žaloby (Dopravního podniku) na zaplacení částky, určené jako postih za černou jízdu, jestliže je přesvědčen, že se tento postih opírá o protiústavní ustanovení zákona. Kdyby však obecný soud sám o sobě rozhodl na základě svého přesvědčení o protiústavnosti apl ...
II. ÚS 377/2000 10. 1. 2001 Zastavení řízení krajským soudem o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku představuje jak porušení ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř., tak i porušení práva navrhovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1, a dále práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 598/99 4. 1. 2001 2 Podle ust. §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu ředitelství zákonný důvod pro odvolání uplatnil, neboť výslovně namítal, že není ručitelem. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 zaručována. V daném případě spočívalo porušení základních práv a svobod v neposkytnutí soudní ochrany stěžovateli, neboť krajský soud se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, kt ...
II. ÚS 118/2000 3. 1. 2001 2 Podle §179 odst. 2 obč. zákoníku (ve znění účinném do 31.12.1991) přecházelo smrtí uživatele družstevního bytu jeho členství v družstvu a právo užívat byt na dědice, kterému připadl členský podíl. Tato konstrukce vyjadřovala odlišnost mezi dědickou posloupností v nabytí členského podílu a zákonným přechodem členských práv a povinností, včetně práva užívat byt. K přechodu členských práv a povinností mohlo dojít pouze na dědice, nikoliv na osobu, které připadlo dědictvím jiným způsobem než děděním. Jestliže připadlo dědictví státu jako odúmrť, nebyl stát dědicem, a proto se nemohl stát ani nositelem členských práv a povinností, i kdyby jeho členství v bytovém družstvu bylo podle právní úpravy přípustné. Možnost státu nabýt užívací právo k bytu byla i pojmově vyloučena tehdejší povahou užívacích vztahů (šlo o osobní užívání bytu, jehož subjektem mohl být pouze občan - fyzická osoba).
Pl. ÚS 20/2000 3. 1. 2001 Protože ustanovení zákona, jehož zrušení je navrhováno, pozbylo platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, bylo řízení podle §67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, zastaveno.
IV. ÚS 255/2000 2. 1. 2001 1. S účinností od 1.5.1997 není relevantní, zda ve věci projednávané v režimu správního soudnictví jde či nejde jen o posouzení právní otázky. Rozhodnout bez jednání lze jen za podmínek §250f ve znění upraveném zákonem č. 202/1997 Sb. 2. Nadbytečné předřazení označené "Česká republika" před jinak správné označení žalovaného správního orgánu je třeba opravit postupem dle §43 o.s.ř.

Za rok 2001 bylo zveřejněno 247 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 5 z celkem 5 stran,
v čase 0.000082 sekundy z toho 0.000026 sekundy NoSQL databáze.