Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2001

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 413/01 19. 12. 2001 2 K odůvodnění rozhodnutí o prodloužení vazby v přípravném řízení podle §67 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ve znění pozdějších předpisů, kromě zák. č. 265/2001 Sb. (dále jen "tr. ř."). Prodloužení vazby v přípravném řízení nestačí odůvodnit jen existencí některého z důvodů vazby uvedeného v odstavci 1 §67 tr. ř., ale je nutné opřít toto rozhodnutí o další kumulativní předpoklad, jímž je důvodnost trestního stíhání obviněného (". a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, ."). Nesplnění tohoto zákonného požadavku spatřuje Ústavní soud nejen v tom, že usnesení o prodloužení vazby uvedený kumulativní předpoklad zcela postrádá, nýbrž i v tom, že stížnostní soud se v tomto směru odvolává na jeho údajnou existenci vyplývající ze závěrů procesních soudů (včetně odvolacího), a to za situace, kdy soud odvolací meritorní rozhodnutí soudu nalézacího podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a věc podle §260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření. Vrácením věci ...
II. ÚS 303/01 19. 12. 2001 2 Problematika ustanovování obcí do funkcí opatrovníka osob zletilých, s plnou způsobilostí k právním úkonům, ale neznámého pobytu, byla dosud dle ust. §29 odst. 2 o. s. ř. obecnými soudy vykládána jako možnost "nahrazení" nedostižného účastníka opatrovníkem, který, pokud není známa jiná obec, na jejímž územním obvodu má příslušný účastník bydliště, v podstatě nemá možnost se proti rozhodnutí soudu o ustanovení do funkce opatrovníka bránit.
I. ÚS 183/01 18. 12. 2001 2 Ke stanovení počátku omezení osobní svobody obviněného při rozhodování o prodlužování vazby v přípravném řízení podle §71 odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ve znění pozdějších předpisů, kromě zák. č. 265/2001 Sb. (dále jen "tr. ř."), v návaznosti na prodlužování jejího trvání podle §71 odst. 2 a počítání lhůty podle §71 odst. 6 tr. ř. Posunem doby sepsání protokolu o zadržení podezřelého, uvedené v tomto protokolu, vzhledem ke skutečnému omezení na jeho osobní svobodě, k němuž došlo dříve, nelze fakticky prodlužovat dobu tohoto omezení nad nepřekročitelný limit uvedený v §76 odst. 4 tr. ř. (48 hodin). Takový posun se může projevit i v tom, že o návrhu na prodloužení vazby rozhodne namísto senátu soudce, neboť má za to, že vazbu prodlužuje ještě do jednoho roku jejího trvání. Stejně tak může zapříčinit nedodržení patnáctidenní lhůty stanovené pro podání návrhu na prodloužení vazby, počítané od posledního dne příslušné lhůty nazpět. Vyplývá-li takové pochybení v u ...
III. ÚS 377/01 13. 12. 2001 2 Obviněný má právo nejenom na to, aby mu byl poskytnut čas, ale také možnost k přípravě obhajoby, kdy tuto možnost nutno chápat i tak, že obviněný v průběhu i trestního řízení proti své osobě vedeného před soudy má právo vědět, jakým směrem se ubírají úvahy i odvolacího soudu při jeho rozhodování o tom, kterém konkrétním trestném činu (všech znacích jeho skutkové podstaty). Uvedeným postupem a rozhodnutím z něj vzešlým tak bylo porušeno ust. čl. 40 odst. 3 Listiny i ust. čl . 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy a v konečném důsledku i ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, kterým je zaručeno právo navrhovatele na spravedlivý proces.
III. ÚS 275/01 13. 12. 2001 2 V řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud zformuloval hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení, a od nich se odvíjejících hledisek posuzování souladu "jiných právních předpisů" se zákony. Podle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 43/97 "jiný právní předpis" nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: "Jiný právní předpis" musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru "jiného právního předpisu").
III. ÚS 473/01 13. 12. 2001 Při doručování rozhodnutí vyhotovených soudy zejména i účastníkům v řízení před soudy vedeného nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí byla doručena či nikoli. Především musí být přesně označen adresát písemností, místo kam je mu doručováno včetně přesného označení ulice a čísla domu, případně přesné označení organizace či firmy u které pracuje. Tyto základní požadavky na doručování písemností i soudem se zvýrazňují obzvláště při tzv. náhradním doručení. Nedůsledný postup i soudů při doručování jejich rozhodnutí potom může vést v konečném důsledku k odmítnutí práva účastníků na samotný přístup k soudům a takto i práva na soudní ochranu.
II. ÚS 515/2000 11. 12. 2001 2 Ústavní soud má za to, že při zkoumání předpokladů pro nevydání nemovitosti podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů. Každý jiný výklad by činil blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, prakticky bezcenným.
III. ÚS 410/01 6. 12. 2001 Rozhodující pro posouzení, zda se jedná o závislou činnost, je to, zda posuzovaná činnost nese znaky závislé činnosti podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv to, jakou právní skutečností byla tato činnost založena.
Pl. ÚS 9/01 5. 12. 2001 2 Za "Ústavní soud" ve smyslu §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nelze považovat "Ústavní soud ČSFR". Systematický výklad §35 odst. 1 tohoto zákona vede k závěru, že uvedené ustanovení má na mysli pouze Ústavní soud ČR, neboť je součástí té části Ústavy ČR, kterou se zřizuje Ústavní soud ČR. V průběhu více než osmi let od vydání nálezu Ústavního soudu ČSFR došlo ve společnosti ke značným změnám, které Ústavní soud nikterak nezpochybňuje. Proto nález Ústavního soudu ČSFR z 26. 11. 1992 nezakládá překážku rei iudicatae podle §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. I když nálezy Ústavního soudu ČSFR nevytvářejí pro Ústavní soud ČR formálně překážku rozhodnuté věci, představují pro něj reálnou autoritu založenou na tom, že Ústavní soud ČSFR byl "soudním orgánem ochrany ústavnosti" s působností na území České republiky, jímž je nyní on sám. Postulát kontinuity poskytované ochrany, jenž je příznačný pro rozhodování soudního orgánu, který vstupuje na místo orgánu zaniklého nebo zrušeného, má dvě st ...
I. ÚS 396/01 5. 12. 2001 2 Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle čl. 90 Ústavy ČR je pak soud povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Podle čl. 95 Ústavy ČR je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Se zřetelem na tyto ústavní principy bylo věcí Krajského soudu v Hradci Králové, aby úkon stěžovatele posoudil v souladu s ust. §58 odst. 1 o.s.ř., aby se tedy zabýval pouze tím, zda měl stěžovatel pro své zmeškání omluvitelný důvod, a zda podal návrh na prominutí zmeškání lhůty spolu se zmeškaným úkonem v zákonné lhůtě 15 dnů; nebylo rozhodné, zda se tak stalo na počátku této lhůty, či až v její polovině, neboť uvedená lhůta je v daném případě stanovena ve prospěch ochrany práv účastníka řízení a její využití je proto v jeho procesní dispozici.
I. ÚS 535/2000 5. 12. 2001 2 Důvody, které vedly Krajský soud v Ostravě k rozhodnutí, napadenému ústavní stížností, mají své příčiny nepochybně v předchozím jednání státních orgánů. Ústavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků. Jestliže správní orgán nevystavil stěžovateli listinu o udělení státního občanství v důsledku neodůvodněných průtahů ve lhůtě, kterou si stanovil a jestliže tímto počínáním státu byla promeškána lhůta k uplatnění restitučního nároku, mohl by stěžovatel vůči státu nepochybně uplatňovat nárok na náhradu škody, jež mu tímto pochybením státu vznikla. Na druhé straně však poukazuje Ústavní soud na princip přiměřenosti práva, který velí akceptovat splnění podmínky státního občanství i v tom případě, kdy k opožděnému vystavení osvědčení došlo jednoznačně pochybením státu, pokud žadatel včas a úplně splnil ...
II. ÚS 126/01 4. 12. 2001 2 Je-li v petitu správní žaloby navrhováno "zrušení rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrzené rozhodnutím druhostupňového správního orgánu" za situace, kdy z této žaloby vyplývá, že jsou jí napadena správní rozhodnutí obou stupňů, jedná se pouze o odstranitelnou vadu podání. Pokud soud řízení usnesením zastavil, aniž by žalobce vyzval k odstranění této vady, porušil tím jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
IV. ÚS 561/01 3. 12. 2001 2 Právo na právní pomoc zaručované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se vztahuje na všechny fáze řízení a nepochybně zahrnuje i právní pomoc při podávání opravných prostředků. Taková právní pomoc v daném případě v důsledku postupu soudu I. stupně (který, ač se jednalo o případ nutné obhajoby podle §36 odst. l písm. c) trestního řádu, obhájce stěžovateli neustanovil) poskytnuta nebyla a tento postup musel Ústavní soud hodnotit jako porušující jak čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tak i čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 312/01 3. 12. 2001 2 V dané věci obecné soudy, které zcela pominuly faxové podání stěžovatele, řádně a ve lhůtě potvrzené jeho originálem (odvolávající předchozí zpětvzetí návrhu), a nezhodnotily tak skutečnost, že soudu byla v týž den stěžovatelem podána dvě vzájemně si odporující podání, a bez dalšího rozhodly o zastavení řízení, neposkytly právům stěžovatele dostatečnou ochranu a porušily tak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 182/01 30. 11. 2001 2 Jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil.
III. ÚS 263/01 29. 11. 2001 2 V posuzované věci obecné soudy nesprávně aplikovaly čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., a to v rozporu s interpretačními pravidly, určujícími smysl jednotlivých ustanovení novely zákona v závislosti na její struktuře, což nelze kvalifikovat jinak, než porušení principu zákazu svévole. Tímto způsobené nevydání věci, ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, představuje pak porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých, v daném případě vlastnictví státu na újmu práva oprávněné osoby na vydání věci.
III. ÚS 444/2000 29. 11. 2001 2 Jestliže tedy obecný soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny znaky rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy navrhovatelce byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by její námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu hmotném, posoudil. Uvedeným postupem tedy obecný soud jednal v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny.
III. ÚS 43/2000 29. 11. 2001 2 Dle názoru Ústavního soudu v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v zákoně č. 403/1990 Sb., došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak stalo v rozporu i s tehdy platným správním předpisem, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb.
III. ÚS 292/01 29. 11. 2001 Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku přijetí jiné, než ústavně konformní interpretace, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.
II. ÚS 408/01 28. 11. 2001 2 Restituční nárok podle zákona o půdě v případě narušené celistvosti dědictví nelze vykládat v neprospěch závětního dědice tak, že je vyloučen z okruhu oprávněných osob spadajících pod právní režim §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Nelze tak učinit ani v případě, kdyby univerzálnímu závětnímu dědici nebylo vydáno z dědictví ničeho, protože zůstavitel zemřel bez zanechání majetku a řízení bylo zastaveno. Právně významná pro restituční nárok podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě (univerzální dědic) je skutečnost, aby existovala platná závěť, kterou byl původním vlastníkem potenciálně restituovaných nemovitostí ustanoven univerzální dědic a aby byla předložena v dědickém řízení. Je právně irelevantní, aby se tak stalo v dědickém řízení původním nebo dodatečném. Dále je nutné, aby podle tehdy platné právní úpravy platilo, že dědictví se nabývá zůstavitelovou smrtí. Pokud oprávněná osoba tyto podmínky splňuje a své restituční nároky řádně uplatnila, je další osobou oprávněnou po zůstavite ...
II. ÚS 516/01 28. 11. 2001 2 Otázku, zda se jedná o uplatnění nároku podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., je třeba posuzovat nejen podle textu předmětného právního úkonu, ale i podle okolností konkrétního případu. Pokud stěžovatelka uplatnila vůči povinné osobě blíže nespecifikované "majetkové nároky" ve výši dědického podílu, je třeba zkoumat, jak byl daný právní úkon chápán ze strany jeho adresáta. Nelze považovat za správný závěr obecných soudů, že stěžovatelka ve skutečnosti uplatnila nárok podle zákona č. 42/1992 Sb., jestliže u povinné osoby nevznikly pochybnosti o tom, že se jedná o uplatnění nároku podle §20 zákona č. 229/1991 Sb.
IV. ÚS 565/01 27. 11. 2001 2 Jak konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 150/93 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 2, ročníky 1993, 1994 - II. díl pod čl. 49, čl. 36 odst. 1 Listiny obsahuje svou povahu zásady nestranného a spravedlivého procesu, k nim mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného, postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich vykročil a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul, zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem zakotveným v citovaném článku Listiny a ve svých důsledcích též v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. O takový případ jde i v projednávané věci, neboť obecné soudy nepostupovaly v řízení zahájeném již 30. 6. 1993 v souladu ...
I. ÚS 738/2000 27. 11. 2001 2 Přestože ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze přehlédnout jejich obsahovou propojenost. Tento typ řízení před Ústavním soudem totiž spadá do oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy podnětem pro rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo aplikováno. Je pravda, že z vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu nelze automaticky usuzovat též na vyhovění samotné ústavní stížnosti. Není možné zcela vyloučit - byť výjimečnou - situaci, kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele je však zároveň zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud k derogačnímu nálezu v řízení o kontrole norem přihlédnout. V opačné ...
I. ÚS 102/2000 27. 11. 2001 2 Přestože ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze přehlédnout jejich obsahovou propojenost. Tento typ řízení před Ústavním soudem totiž spadá do oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy podnětem pro rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo aplikováno. Je pravda, že z vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu nelze automaticky usuzovat též na vyhovění samotné ústavní stížnosti. Není možné zcela vyloučit - byť výjimečnou situaci - kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne neboť shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele je však zároveň zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud k derogačnímu nálezu v řízení o kontrole norem přihlédnout. V opačném ...
IV. ÚS 373/01 27. 11. 2001 Na základě zákona o daních z příjmů se v případě rybníka odepisují pouze jeho stavební části, tedy hráze, stavidla, vypouštěcí zařízení atd., které jsou z hlediska finančního práva hmotným majetkem dle ustanovení §26 odst. 2 tohoto zákona, a jelikož jsou zařazeny do 5. odpisové skupiny a jejich doba odpisování činí 30 let, splňují podmínku doby odpisování šesti a více let, kterou ustanovení §7 odst. 1 zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů vyžaduje k tomu, aby na opravu takového hmotného majetku mohly být vytvářeny rezervy. Vzhledem k tomu, že pozemky nejsou hmotným majetkem ve smyslu ustanovení §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů, není možné je odepisovat, což ostatně potvrzuje rovněž ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Z toho tedy vyplývá, že na jejich opravy nelze dle ustanovení §7 odst. 1 zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů tvořit rezervy.
IV. ÚS 189/01 21. 11. 2001 2 Za porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je třeba považovat postup obecných soudů, které se v dané věci návrhem stěžovatele na vydání předběžného opatření, navrhovaného z obavy ohrožení výkonu rozhodnutí, z hlediska zákonných důvodů opravňujících jeho nařízení, dostatečně nezabývaly.
II. ÚS 163/99 20. 11. 2001 2 Okamžité zrušení části páté občanského soudního řádu by bylo v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy by sice byl garantován ústavním předpisem, nebyl by však upraven zákonem. Správní soudnictví v současné podobě bylo do našeho právního řádu vneseno ještě před 18. březnem 1992, kdy pro naši republiku vstoupila v platnost evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a podrobili jsme se jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva. Podle čl.6 odst. 1 věty první této Úmluvy zaručující právo na soudní ochranu a spravedlivý proces "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.". Práva vyplývající z tohoto ustanovení nejsou ve shodě se zásadou ovládající naše správní soudnictví, podle níž soud přezkoumává jen právní posouzení věci, nikoli též její ...
Pl. ÚS 20/01 20. 11. 2001 Poplatková povinnost je podle zákona o místních poplatcích vázána, za existence zákonné výjimky týkající se psů užívaných k doprovázení nebo ochraně osob nevidomých, bezmocných a držitelů průkazu ZTP/P, na psy starší 6 měsíců chované konkrétním vlastníkem, nikoliv chované v konkrétní domácnosti. Protože zákon o místních poplatcích nestanoví žádné sankce či možnost zvýšení ročního poplatku z titulu nesplnění oznamovací povinnosti, dostávají se ustanovení věty první odst. 1 vyjádřené slovy "ze všech psů v domácnosti chovaných" a ustanovení odst. 2 týkající se nesplnění ohlašovací povinnosti a uložení sankce do rozporu se zákonem o místních poplatcích, neboť se jimi ukládá povinnost mimo jeho meze. Ústavní soud proto ustanovení v citovaných částech zrušil pro rozpor s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Účelem veřejného prostranství, jak vyplývá z ustanovení §4 zákona o místních poplatcích, je obecné a zvláštní užívání. Obecným užíváním se rozumí užívání např. ...
IV. ÚS 2/01 19. 11. 2001 2 Rozhodnout o přechodu najaté věci do tzv. socialistického vlastnictví, podle §4 odst. 3 vlád. nař. č. 15/1959 Sb. bylo možné jen u věcí užívaných na základě právního titulu (nikoli tedy u věcí užívaných pouze fakticky).
IV. ÚS 284/01 19. 11. 2001 Soudní přezkum rozhodnutí v důchodových věcech je konstruován (na rozdíl od ostatních věcí projednávaných v tzv. správním soudnictví) dvouinstančním způsobem a možné je též dovolání k Nejvyššímu soudu. Takto konstruovaný proces je sám o sobě dostatečnou zárukou nápravy případných pochybení, a proto zásah Ústavního soudu by mohl přicházet v úvahu jen v případě zcela extrémní interpretace hmotného práva či v jiných zcela mimořádných případech.
III. ÚS 86/01 15. 11. 2001 2 Pokud soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemůže být předmětem přezkoumání soudem, pak měl usnesením podle §250d odst. 3 o.s.ř. řízení zastavit. Zamítnutí žaloby podle §250j odst. 1 o.s.ř. svědčí právnímu závěru soudu, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem. Uvedený postup soudu, zejména pak vnitřní nekonzistentnost výroku rozhodnutí a odůvodnění tohoto rozhodnutí je v rozporu s v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a tím představuje i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. ÚS 376/01 15. 11. 2001 2 1) Akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení. 2) Stanoví-li ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu, že se obvinění sděluje podezřelému nejpozději na počátku jeho prvního výslechu, nutno pak termín a čas sdělení obvinění, jež prvnímu výslechu obviněného s určitým odstupem předchází, výslovně vyznačit v záznamu o sdělení obvinění. V opačném případě není dán důvod pro přijetí závěru, dle něhož ke sdělení obvinění došlo v jiném termínu a čase, než je počátek prvního výslechu. 3) V posuzované věci uznáním důkazu provedeného v rozporu s tr. řádem nalézací soud porušil základní právo na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, soud odvolací pak základní právo, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny porušil tím, že uvedenou vadou trpící rozhodnutí soudu I. stupně nezrušil. Akceptováním výpovědi osoby, u ...
I. ÚS 144/2000 15. 11. 2001 2 Podle názoru Ústavního soudu lze zajisté souhlasit s tím, že předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ust. §12 odst. 2 o.s.ř. je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně. Ústavní soud konečně odkazuje na své dřívější rozhodnutí pod sp.zn. IV. ÚS 222/96, ve kterém zaujal stanovisko, že pokud soud přikáže věc jinému soudu podle §12 odst. 2 o.s.ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v článku 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
II. ÚS 660/2000 13. 11. 2001 2 Rozhodnutí finančního ředitelství o přezkoumávání rozhodnutí dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (které svou podstatou věcně představuje zamítnutí návrhu na povolení přezkoumání rozhodnutí) je rozhodnutím meritorním (materiální povahy) ve smyslu §244 a násl. o. s. ř. Nejde tedy o pouhé procesní rozhodnutí a z tohoto důvodu není žádný zákonný důvod, který by bránil podání žaloby proti tomuto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Opačný postup [dle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] by byl v rozporu s konstrukcí mimořádných opravných prostředků dle zákona o správě daní a poplatků a ve svých důsledcích by znamenal denegatio iustitiae v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 379/01 12. 11. 2001 2 Ústavní soud se k interpretaci restitučních právních norem, týkajících se vydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, vyjádřil již dříve, např. v nálezu Pl.ÚS 15/98 vyhlášeným pod č. 83/1999 Sb. a nálezech IV.ÚS 545/98, ÚS, sv. 14 č. 77, a I.ÚS 118/98, ÚS, sv. 14, č. 84. Z nálezu pléna Ústavního soudu lze vyvodit právní závěr, že je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vykládán tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
IV. ÚS 564/2000 8. 11. 2001 2 Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikace jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry, nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci
III. ÚS 274/01 1. 11. 2001 2 1) Právní řád, jehož základním atributem ve smyslu čl. 1 Ústavy je všeobecná závaznost, tvoří nejen zákony (včetně zákonů ústavních) a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, nýbrž také další prameny právní: Mezi tyto, dle terminologie čl. 95 odst. 1 Ústavy "jiné právní předpisy", patří zejména právní předpisy orgánů státní správy (čl. 78, čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně závazné vyhlášky orgánů územní samosprávy (čl. 104 odst. 3 Ústavy). Ustanovení věty, obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem, nese pak následující smysl: Soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu" opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného právního předpisu", rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soud ...
III. ÚS 190/01 1. 11. 2001 2 Procesní řády v právním systému České republiky tvoří od sebe oddělené procesní soustavy, jejichž vzájemné propojení, resp. propojení s jinými zákony z pohledu požadavků určitosti a předvídatelnosti procesních pravidel musí být procesním zákonem výslovně upraveno. Příkladem v této souvislosti je §39 odst. 1 správního řádu, §135 o. s. ř., §112 odst. 2 tr. řádu, nebo §63 zákona o Ústavním soudu. Pro důkazní řízení z uvedené zásady plyne maxima, dle níž důkazem může být toliko ten prostředek, jímž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, jenž je předvídán příslušným procesním řádem a jenž je dle tohoto řádu proveden. Tyto požadavky, tj. určitost a předvídatelnost procesních pravidel, jakož i jejich promítnutí do důkazního řízení, nutno podřadit pod kautely, vyžadované čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. ÚS 189/01 1. 11. 2001 2 Ústavně zaručené právo na soudní ochranu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod) váže - mimo jiné - obecné soudy k tomu, aby ve svém řízení dbaly (zákonem) stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále, aby účastníkům řízení umožnily účast na něm, a to tak, aby v něm mohli uplatnit všechna procesní práva, která jim zákon pro ta která řízení poskytuje (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); pod těmito ústavními aspekty je nutno procesnímu předpisu stran termínu odročením jednání (§119 odst. 1 o. s. ř.) rozumět tak, že účastníci řízení musí být řádně a včas uvědoměni nejen o datu a době nařízeného jednání, ale také o místě, kde se jednání má konat, a to tak, aby ani o něm nemohly vzniknout pochybnosti. Je-li obecný soud (jiný orgán veřejné moci) poté, co jednání nařídil, nucen provést změnu místa (jednací síně), kde se má jednání v určeném čase konat, je jeho povinností účastníky řízení na tuto změnu vhodným způsobem (kupř. vývěskou na půvo ...
III. ÚS 446/2000 1. 11. 2001 2 Výzvu správce daně adresovanou ručiteli, učiněnou ve smyslu ust. §73 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nelze považovat za "pouhé" rozhodnutí procesní povahy, neboť již svou povahou zasahuje do hmotně-právního postavení stěžovatele tím, že mu ukládá povinnost (zaplatit splatný nedoplatek celního dluhu za dlužníka), a proto má povahu rozhodnutí materiální povahy.
III. ÚS 460/01 1. 11. 2001 Pokud účastník podal k soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pak jde o procesní prostředek, vyplývající z tohoto ustanovení. Proto byl návrh v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Pl. ÚS 15/01 31. 10. 2001 2 1) K ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces, patří i princip „rovnosti zbraní“, resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany postavení obviněného, jemuž sluší presumpce neviny, je dále součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení. Princip „rovnosti zbraní“ v trestním řízení se promítá do všech stadií trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při na ...
II. ÚS 444/01 30. 10. 2001 2 Rozhodnutí soudu o nákladech řízení musí být vždy řádně zdůvodněno. Nepostačí pouhý odkaz na příslušné ustanovení občanského soudního řádu. Nedodržením této zásady je porušeno právo účastníků na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 381/01 30. 10. 2001 2 Ústavní soud se ve své ustálené judikatuře již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje toliko nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny. Smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny), při němž je proto nutno postupovat značně restriktivně. Ústavní soud považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkré ...
II. ÚS 444/2000 30. 10. 2001 2 Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení §32 shora citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení - se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Tuto výzvu, i přes její označení, je proto možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., a výzva se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekuční ...
I. ÚS 600/99 30. 10. 2001 2 Institut účastníka správního řízení vymezuje ustanovení §14 správního řádu. Bez zřejmých výkladových problémů lze odlišit charakteristiku účastníka uvedenou v odst. 2, v němž zákonodárce odkazuje na speciální právní úpravu ("komu zvláštní právní předpis takové postavení přiznává") od možnosti dovodit pojem účastníka z odst. 1 citovaného ustanovení. Avšak také v případě první skupiny (fyzických nebo právnických) osob - které jsou podle odst. 1 citovaného ustanovení v důsledku jejich hmotněprávního vztahu k věci, jež je předmětem řízení, účastníky správního řízení ("účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chránených zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno") - obvykle nevznikají pochybnosti. K tomu, aby měl určitý subjekt postavení účastníka řízení, postačí pouhý (hmotněprávní) předpoklad existence jeho práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, o kterém bude teprve jednáno ("jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny") n ...
II. ÚS 318/2000 30. 10. 2001 Ústavní soud považuje za ústavně konformní názor, podle něhož ustanovení §49 odst. 1, věta druhá o.s.ř. (z něhož plyne, že, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje dle Ústavního soudu takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno především spatřovat v tom, že porušení §49 odst. 1 o.s.ř., jež v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně zaručeného základního práva domáh ...
IV. ÚS 702/2000 29. 10. 2001 2 Závěr soudu o náhradě podpisu povinné osoby na návrhu dohody rozsudkem, jímž byla pouze stanovena povinnost dohodu uzavřít, je nesprávný. Vytváří-li stav bránící zápisu do katastru nemovitostí, nezbývá, než takový rozsudek zrušit.
IV. ÚS 597/01 29. 10. 2001 Definičním znakem ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu., je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Takovou osobou však není ministr spravedlnosti, který vystupuje v pozici orgánu státu i při podávání stížnosti pro porušení zákona, a z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod.
I. ÚS 204/2000 25. 10. 2001 2 Ústavní soud se však domnívá, že nelze souhlasit se závěry Vrchního soudu v Praze, že u obcí a měst náleží výkon opatrovnické funkce osob neznámého pobytu do jejich samostatné působnosti (samosprávné činnosti) podle ustanovení §13 a §14 zákona o obcích. Ustanovení čl. 100 odst. 1 Ústavy ČR vymezuje právo na samosprávu územně samosprávného celku jako územního společenství občanů. Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona o obcích obec spravuje své záležitosti (tj. záležitosti územního společenství občanů) samostatně. Ústavní soud má za to, že výkon funkce opatrovníka ve vztahu k občanu obce do takové samostatné působnosti (tj. do - veřejných - samosprávných záležitostí územního společenství občanů) nenáleží a opatrovníka proto s odkazem na výkon samostatné působnosti podle ustanovení §14 zákona o obcích ustanovit nelze. V souladu s ustanovením §29 o.z. soud může mimo jiné ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Podmínkou je, aby pobyt ...

Za rok 2001 bylo zveřejněno 247 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 5 stran,
v čase 0,000092 sekundy z toho 0,000029 sekundy NoSQL databáze.