Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2002

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 416/01 2. 7. 2002 Protože k základním zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, spolu s požadavkem nezávislého a nestranného rozhodování, patří i vyloučení libovůle v soudní jurisdikci, a tedy rovněž i přezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, pak tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, č. 21, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997).
IV. ÚS 615/01 28. 6. 2002 Za stavu, kdy napadená rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu neobsahovala důvody nevydání osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi a stěžovatel neměl možnost se náležitě bránit jejich soudním přezkumem, je třeba je považovat, s odkazem na závěry plenárního rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, za porušující práva, zaručovaná čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
IV. ÚS 662/01 28. 6. 2002 Je věcí úvahy Nejvyššího soudu, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání; Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat. S ohledem na skutečnost, že se jedná o mimořádný opravný prostředek, je úprava dávající Nejvyššímu soudu možnost takto postupovat ústavně akceptovatelná a je souladná i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
IV. ÚS 525/01 27. 6. 2002 Skutečnost, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nelze spolehlivě dovodit závěr o tom, že by se odsouzený dopustil trestného činu uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a není zřejmé ani to, podle kterého ustanovení trestního zákona z hlediska jeho časové působnosti byl obviněný uznán vinným, je třeba hodnotit jako nedodržení požadavků kladených trestním řádem na náležitosti rozsudků a usnesení v trestním řízení, zejména pokud jde o jejich odůvodnění (§125 a 134 trestního řádu).Taková rozhodnutí jsou tak de facto nepřezkoumatelná. Z hlediska ústavněprávního v těchto případech Ústavní soud dospívá k závěru, že obecné soudy při své rozhodovací činnosti nerespektováním zákonného postupu stanoveného trestním řádem postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky a porušily ústavně zaručené právo na soudní ochranu a v důsledku toho i právo na spravedlivý proces.
Pl. ÚS 36/01 25. 6. 2002 1 1) Veřejný účel instituce správce konkursní podstaty nutno spatřovat v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace. Způsob jeho ustavení je dán rozhodnutím státního orgánu (soudu). Jeho oprávnění, jež jsou zakotvena v řadě ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (§14, §17 až 20, §24, §26 až 29), vzhledem k jejich heteronomní povaze (když správce nelze považovat za zástupce konkursních věřitelů, ani za zástupce úpadce), pak představují výkon pravomoci (na rozdíl od heteronomní povahy veřejnoprávních aktů, akty soukromoprávní - právní úkony - mají povahu autonomní). Výkon funkce správce konkursní podstaty na základě ustavení soudem z pohledu ústavního pod rámec práce nebo služby uložené zákonem pro ochranu práv druhých dle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") podřadit nelze. Výkon funkce správce konkursní podstaty není součástí zaměstnaneckého vztahu a tudíž svým obsahem, jakož i účelem a sm ...
IV. ÚS 140/02 24. 6. 2002 Zásada rovnosti účastníků řízení se týká jejich postavení procesního a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu; jinak řečeno, výsledek sporu sám o sobě nemůže porušit rovnost účastníků řízení.
Pl. ÚS 7/02 18. 6. 2002 2 V preambuli k Ústavě a v jejím čl. 1, tak i v úvodním prohlášení k Listině, jakož i v mezinárodních smlouvách ve smyslu čl. 10 Ústavy, přihlašuje se Česká republika k osvědčeným principům demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (cit. čl. 1 Ústavy) a na demokratických hodnotách (čl. 2 odst. 1 Listiny). V tomto státě je ve smyslu čl. 2 odst. 1 Ústavy zdrojem veškeré státní moci lid, vykonávající ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Již z tohoto úvodního konstatování lze dovodit, že v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci, princip, vycházející z myšlenky, že v přirozenosti člověka je zakotvena tendence ke koncentraci moci a jejímu zneužití, který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce, princip, který je výsledkem a reflexí dosavadního historického, myšlenkového a institucionálního vývoje, na němž se kupř. v no ...
Pl. ÚS 7/02 18. 6. 2002 S ohledem na povahu řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, v němž není poskytována ochrana subjektivním právům účastníků řízení, neboť jde o obecnou, abstraktní kontrolu právních norem, je třeba podle přesvědčení Ústavního soudu dopad ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v tomto řízení interpretovat restriktivně. Ústavní soud tak učinil závěr, že veřejná prezentace názorů soudců Ústavního soudu k odborným právním otázkám, vyjádřená v rovině obecné, pro tento druh řízení nezakládá důvod pro vyloučení soudce Ústavního soudu pro podjatost podle §36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu.
III. ÚS 298/02 18. 6. 2002 Právo na dovolání ústavně zaručeno není. V Ústavě České republiky (dále jen "Ústava"), Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) - jako v mezinárodní smlouvě dle čl. 10 Ústavy - je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. Dovolání je možno podat jen v případě, kdy to "zákon připouští", čemuž je nutno rozumět tak, že dovolání je přípustné proti rozhodnutím soudu druhého stupně, která nabyla právní moci za účinnosti právní úpravy dovolání, tedy od 1. 1. 2002. Dovolání proti rozhodnutím z doby před tímto datem jsou nepřípustná.
I. ÚS 369/2000 16. 6. 2002 Ústavní soud respektuje své dřívější rozhodnutí (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 308/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 63, svazek 11, ročník 1998, II. díl), ve kterém zaujal mj. stanovisko, že obhajoba je dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost k jejímu uplatnění obhájcům, přičemž pokud jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty, ty - z procesní pozice obviněného - jsou naplněny okamžikem, kdy proběhnou vůči všem procesně oprávněným, včetně obviněného samotného. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval také problematikou tzv. blanketního opravného prostředku - pouze s tím rozdílem, že se jednalo o jeho pozdní odůvodnění - a konstatoval, že je věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl. Nelze tedy opomíjet tvrzení účastníka řízení - Krajského soudu v ...
III. ÚS 45/02 13. 6. 2002 Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ze spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy se správně při svém rozhodování především soustředily na otázku, zda rozhodnutí o uložení pokuty bylo navrhovateli řádně doručeno. Postupovaly přitom podle správního řádu, který doručování upravuje v ust. §24 až 26. Z uvedených ustanovení vyplývá, že správní orgány doručují důležité písemnosti (ty, které mají v řízení zásadní význam nebo by mohly zasáhnout práva účastníků), zejména rozhodnutí, do vlastních rukou.
III. ÚS 611/01 13. 6. 2002 K základním principům vymezujícím kategorii právního státu, kterým je i Česká republika (srov. čl. 1 Ústavy), patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinností (retroaktivity) právních norem. Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod výslovně upraven jen pro oblast trestního práva (podle uvedeného ustanovení trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější), je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem jako na jeden ze základních prvků právního státu pramení z požadavku právní jistoty. Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní ...
I. ÚS 722/01 12. 6. 2002 1) Ustanovení §148 odst. 1 tr. zákona chrání jako právní statek zájem státu na správném vyměření daně a jiné povinné platby. Zkrácením daně není její neodvedení, byla-li správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, pokud nebyla zatajena skutečnost odůvodňující vznik daňové aj. povinnosti. Zkrácením daně také není pouhé nezaplacení daně včas, nebyla-li co do výše daň zkrácena úmyslným jednáním či opomenutím obviněného. 2) O zásah do základního práva podle čl. 8 odst. 2 věta před středníkem Listiny základních práv a svobod jde i tehdy, byl-li stěžovatel trestně stíhán a odsouzen pro čin, jehož trestnost zákon nepředvídá.
I. ÚS 321/2000 12. 6. 2002 Ústavní soud vyslovil již v nálezu sp.zn. IV. ÚS 298/98, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 12, C.H.BECK, ročník 1998, díl III., str. 65, že při zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nelze automaticky aplikovat výlučně §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) tohoto zákona; není účelem řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí posuzovat smlouvy z dalších hledisek, než by to činil soud v případném řízení o platnosti smlouvy, kterou katastrální úřad nepřezkoumává, s tou výjimkou, že právě jen v případě určitosti a srozumitelnosti právního úkonu posuzuje podmínky shodné s požadavky kladenými na platnost smlouvy. Rovněž judikatura obecných soudů se kloní k názoru, že pokud katastrální úřad zkoumá právní úkon, na jehož základě je navrhován vklad, jen z hledisek uvedených v ...
II. ÚS 336/01 11. 6. 2002 Vzhledem ke skutečnosti, že dekret č.100/1945 Sb. neobsahoval jako podmínku nabytí vlastnictví intabulaci, není pro okamžik přechodu vlastnického práva rozhodné, kdy došlo k zápisu do pozemkové knihy. K zákonu č. 114/1948 Sb., kterým byl dekret č. 100/1945 Sb. novelizován, je třeba uvést, že ke znárodnění (a tedy i přechodu vlastnického práva) dochází k datu uvedeném v příslušném právním předpise. Nelze sice opomenout, že výše uvedený výměr Ministerstva průmyslu vycházel již ze zákona č. 114/1948 Sb., avšak tato skutečnost by byla rozhodující tehdy, pokud by znárodnění příslušného majetku umožňoval až tento zákon. V takovém případě by k přechodu věci na stát docházelo nejdříve ke dni 28. 4. 1948, tj. v rozhodném období.
II. ÚS 366/2000 11. 6. 2002 Ustanovení §214 odst. 2 písm. f) o.s.ř. umožňuje projednat odvolání, jež se týká toliko nákladů řízení, bez nařízení jednání. Takový postup je však nepřípustný, jestliže odvolací soud provádí dokazování. Pro dokazování v odvolacím řízení platí přiměřeně ust. §120 až 136 o.s.ř. Pokud odvolací soud použil pro své rozhodnutí jako podklad listinný důkaz, bylo jeho povinností takový důkaz provést u jednání, aby účastníci mohli uplatnit své právo vyjádřit se k němu. To platí tím spíše za situace, kdy se odvolací soud hodlal na jeho základě odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvého stupně. Nesprávným postupem odvolacího soudu tak bylo stěžovatelce znemožněno, aby uplatnila svá procesní práva dle občanského soudního řádu, čímž byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
II. ÚS 291/2000 11. 6. 2002 Prokázat vinu obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních prostředků, které trestní řád umožňuje. Důkaz získaný nezákonným donucením je absolutně neúčinný a v trestním řízení jej nelze použít. Pokud obecné soudy založily výrok o vině stěžovatele na výpovědi spoluobžalovaného učiněné v přípravném řízení a zhodnotily ji jako věrohodnou, aniž by se zabývaly skutečnostmi, které zpochybňují zákonnost postupu orgánů činných v přípravném řízení v souvislosti s pořízením tohoto klíčového důkazu, odepřely tím stěžovateli právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 118/02 11. 6. 2002 Poplatková povinnost z žaloby proti rozhodnutí správního orgánu vzniklá žalobci zároveň s podáním žaloby ( §2 odst. 1 písm. a), §4 písm. a) a §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Pokud žalobce ani věc sama nejsou od soudního poplatku osvobozeni je tedy zřejmé, že zaplacení soudního poplatku je úkonem, který má za povinnost vykonat žalobce osobně. Jak vyplývá z §49 odst. 1, věty druhé o.s.ř., má-li účastník řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen jeho zástupci, ale i účastníku, což lze vyložit pouze tak, že výše uvedená povinnost se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu bylo tedy nutno doručit nejen právnímu zástupci stěžovatele, ale i účastníku samému. Městský soud proto pochybil, pokud zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze jeho právnímu zástupci.
IV. ÚS 641/01 10. 6. 2002 Je věcí úvahy Nejvyššího soudu, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy vstupovat a zasahovat.
III. ÚS 121/02 6. 6. 2002 Za skutečností, odůvodňující vzetí do vazby, nemůže být za dostačující pokládáno obecné zjištění, že stěžovatel je cizím státním občanem, neboť tato skutečnost vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli však konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna.
III. ÚS 717/01 6. 6. 2002 Obecnému soudu nepřísluší ustanovit proti její vůli obec (město) opatrovníkem účastníka řízení, se kterým nelze jednat proto, že jeho pobyt není znám.
III. ÚS 711/01 6. 6. 2002 Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Lze proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy.
II. ÚS 19/02 4. 6. 2002 Odvolací soud nemůže rozhodnout o odvolání proti zastavení řízení dle §111 odst. 3 o. s. ř., aniž by předtím dal možnost druhé straně se k tomuto odvolání vyjádřit, existují-li důvodné pochybnosti o tom, zda byl návrh na pokračování řízení podle citovaného ustanovení podán včas.
II. ÚS 431/01 31. 5. 2002 Restituční nárok podle zákona o půdě v případě narušené celistvosti dědictví nelze vykládat v neprospěch závětního dědice tak, že je vyloučen z okruhu oprávněných osob spadajících pod právní režim §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Nelze tak učinit ani v případě, kdyby univerzálnímu závětnímu dědici nebylo vydáno z dědictví ničeho, protože zůstavitel zemřel bez zanechání majetku a řízení bylo zastaveno. Právně významná pro restituční nárok podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě je skutečnost, že existuje platná závěť, kterou byl původním vlastníkem potenciálně restituovaných nemovitostí ustanoven univerzální dědic, a že byla předložena v dědickém řízení. Je právně irelevantní, zda se tak stalo v dědickém řízení původním nebo dodatečném. Dále je nutné, aby podle tehdy platné právní úpravy platilo, že dědictví se nabývá zůstavitelovou smrtí. Pokud oprávněná osoba tyto podmínky splňuje a své restituční nároky řádně uplatnila, je další osobou oprávněnou po zůstaviteli podle §4 odst. 2 pís ...
Pl. ÚS-st. 15/02 28. 5. 2002 1 Je věcí úvahy Nejvyššího soudu ČR, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy vstupovat a zasahovat.
II. ÚS 747/2000 28. 5. 2002 Zákon o půdě sice počítá se zajištěním lesního či zemědělského využití pozemku jako s jedním z cílů zákona, z jeho preambule nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu podmiňuje obnovením původních vlastnických vztahů k ní. Soud tedy nemůže diktovat vlastníkům, jak s půdou nakládat, či podmiňovat navrácení vlastnictví určitým způsobem využití, resp. nenavracet, pokud nebudou (moci) pozemek určitým způsobem užívat. Zákon má především umožnit, aby byl pozemek restituentům vydán. Pouze výjimečně, nastanou-li okolnosti předvídané tímto zákonem (§11), pozemek vydán nebude. Tyto vylučující okolnosti v žádném případě nemusejí souviset s nemožností pozemek zemědělsky využít, ale naopak s jiným veřejným zájmem. Pravidlem je, že pozemek se restituentům při splnění všech podmínek vydává. Výjimečně k tomu dojít nemusí, např. podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c), pokud byl pozemek po přechodu či převodu do vlastnictví státu zasta ...
I. ÚS 468/2000 28. 5. 2002 Ústavní soud v prvé řadě přisvědčuje stěžovatelce, že obecné soudy při řešení otázky promlčení nepřikládaly dostatečný význam již vlastnímu znění ustanovení §10 odst. 3 věta druhá cit. zákona ve vazbě na ustanovení §19 odst. 2. Z těchto ustanovení plyne pro povinnou osobu povinnost uzavřít dohodu s oprávněnou osobou a vydat jí věc (tj. stavbu, která byla podstatně zhodnocena) ve lhůtě do 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem. Jestliže tato výše zhodnocení byla stěžovatelce oznámena přípisem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 6. 12. 1995 (s datem doručení 12. 12. 1995), č.j. 702113/25088/RES/95/240, bylo by nelogické a proti smyslu restitučního zákona, kdyby nárok na vydání věci (resp. na uzavření dohody o vydání věci) zanikl v důsledku promlčení ještě předtím, než povinné osobě vůbec započala plynout lhůta k plnění. Podáním restituční žaloby před okamžikem oznámení výše zhodnocení by se oprávněná osoba vystavovala nebezpečí ...
I. ÚS 336/2000 22. 5. 2002 Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního p ...
I. ÚS 89/02 21. 5. 2002 Poučovací povinnost obecných soudů představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Obecné soudy představují orgány veřejné moci (státní orgány) a obecný ústavní limit jejich činnosti proto tvoří zásada, že mohou činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR). Jedním ze základních principů jejich činnosti je proto i její předvídatelnost, neboť je zřejmé, že účastníci řízení před obecnými soudy mají právo očekávat od obecných soudů postup, který je vymezen zákonem a který vyplývá i z okolností konkrétního soudního řízení. Podle ustanovení §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Povinnost poučení o opravném prostředku jako jedna ze základních náležitostí soudního rozhodnutí vypl ...
IV. ÚS 315/01 20. 5. 2002 Zvláštní zájem, který má demokratický právní stát na respektování právní ochrany osobnosti, se projevuje mimo jiné i v tom, že tato ochrana je poskytována komplementárně v různých právních odvětvích, a to prostředky tomu kterému odvětví vlastními. Vyjádřeno jinak, uplatnění odpovědnosti trestněprávní nevylučuje současné uplatnění právní ochrany osobnosti v intencích příslušných právních předpisů ostatních právních odvětví, neboť právní systém je nutno chápat jako celek složený ze vzájemně se doplňujících právních norem a v jeho rámci je pochopitelně možno vedle trestněprávní odpovědnosti kumulativně použít i ochranu poskytovanou ostatními právními odvětvími (např. právem ústavním, správním, pracovním či v dané věci aplikovaným právem občanským). Taktéž nelze ztotožňovat nemajetkovou újmu, byť třeba i zmírněnou peněžitým zadostiučiněním, na straně jedné s majetkovou újmou či dokonce újmou na zdraví na straně druhé. V této souvislosti nelze pominout ani preventivní působení občanskoprávn ...
IV. ÚS 132/01 20. 5. 2002 Pakliže čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") představuje speciální ústavní garanci práva na obhajobu, čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny zakotvuje ústavní mechanismus jejího zabezpečení. Podle tohoto ustanovení se nejedná o nucenou práci nebo službu v případě jednání uloženého zákonem pro ochranu práv druhých. V případě nutné obhajoby se tudíž nejedná o nucenou práci, protože důvody nutné obhajoby, jakož i postup ustanovení obhájce při jejich naplnění jsou stanoveny zákonem ( §36 a násl. trestního řádu ), a to pro ochranu práva na obhajobu ( čl. 40 odst. 3 Listiny ).
II. ÚS 621/2000 15. 5. 2002 Skutečnost, že jako důvod neexistence nápadně nevýhodných podmínek pozemkový úřad i krajský soud uvedly, že v důsledku dřívějšího zabrání pozemku pro výstavbu již pozemek nemohl stěžovateli v době podpisu smlouvy poskytovat užitek, považuje Ústavní soud za interpretaci extrémní, která zasáhla do práva stěžovatele domoci se právními prostředky nápravy dřívějších majetkových křivd a vybočila z mezí ústavnosti. Ze spisového materiálu, ale i z obou napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel nemohl v době uzavření kupní smlouvy pozemek využívat jen proto, že se na něm začalo protiprávně stavět. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že nápadně nevýhodné podmínky v daném případě byly výsledkem dlouhodobě trvajícího procesu. Křivda, jež pro něho měla citelné, nikoli jednorázové, nýbrž trvající ekonomické důsledky, nastala okamžikem neoprávněné dispozice jeho pozemkem pro účely výstavby. Tím vytvořené nápadně nevýhodné podmínky trvaly i v době podpisu kupní smlouvy. Pokud pozemkov ...
II. ÚS 185/02 14. 5. 2002 Je nutno vzít v úvahu, že při rozhodování o vzetí obviněného do vazby nelze požadovat, aby soudce dospěl k naprosto jistému závěru, že nebude-li obviněný vzat do vazby, uprchne nebo se bude skrývat a bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne nebo až skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné. Takovouto jistotu ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu nevyžadovalo a nevyžaduje ji ani současné znění tohoto ustanovení. Podmínky uvedeného ustanovení byly jednoznačně splněny, neboť byla prokázána a v soudních rozhodnutích řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem uvedeným v citovaném ustanovení.
III. ÚS 575/01 2. 5. 2002 Klíčovým v dané věci je nepochybné prokázání úmyslu navrhovatele při naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 trestního zákona. Ústavní soud si je vědom toho, že dokazování v tomto směru bývá začasté náročné, nicméně při zákonné konstrukci trestného činu podvodu nelze než trvat také na nepochybném prokázání právě i subjektivní stránky trestného činu. Jinak řečeno, je nezbytné trvat na důsledném uplatňování odpovědnosti za zavinění, když tato zásada je jednou ze stěžejních na kterých je vůbec vystavěna definice trestného činu (§3 odst. 3 tr. zák. kdy "k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti"). K naplnění trestní odpovědnosti za následek totiž nestačí ho jen způsobit, ale je nutno ho také zavinit.
III. ÚS 455/01 2. 5. 2002 Rozhodování o nákladech (i civilního) soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci, je nutno takový postup označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. ÚS 588/2000 2. 5. 2002 Je-li soudem rozhodováno k návrhu účastníka o osvobození od soudního poplatku dle §138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není tedy otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta. Pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení, za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu, poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé.
Pl. ÚS 18/01 30. 4. 2002 2 Občanské právo, jehož součástí je i zákon č. 82/1998 Sb., definuje škodu jako majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení. Již ze samotné této definice je zřejmé, že škodou mohou být také účastníky řízení skutečně vynaložené náklady na to které řízení, a že stát tak nese odpovědnost i za takto vzniklou škodu, samozřejmě za splnění dalších podmínek vzniku tohoto odpovědnostního vztahu, totiž existence příčinné souvislosti vzniku této škody se zákonem předpokládanou škodnou událostí, tedy s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo s nesprávným úředním postupem. Zákonodárce sám sice, jak plyne z dikce ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., výslovně náklady řízení do škody odškodnitelné podle tohoto zákona zahrnuje, nicméně ...
Pl. ÚS 24/01 30. 4. 2002 Ustanovení volebního výboru důsledně sleduje princip poměrného zastoupení, jehož uplatněním je vytvořena i samotná Poslanecká sněmovna. Z této skutečnosti lze potom oprávněně očekávat, že i volební výbor v rámci svých kompetencí rozhoduje při volbě členů Rady České televize způsobem, který respektuje rozvržení politických sil v celé Poslanecké sněmovně. Ustavení volebního výboru (vložení §46a do jednacího řádu Poslanecké sněmovny zákonem č. 39/20001 Sb.) je pak zjevně motivováno právě záměrem vybrat příslušný počet kandidátů Rady České televize tak, aby při samotné volbě členů Rady České televize měla Poslanecká sněmovna dostatečný prostor na diskusi a pečlivé zvážení, týkající se jednotlivých kandidátů, což by jedině mohlo vést k racionálním závěrům odůvodňujícím jejich volbu. S ohledem na uvedené pak jde o tak řečeno jistý "předvýběr" kandidátů Rady České televize, ovšem orgánem, který je zřízen Poslaneckou sněmovnou způsobem již popsaným. Tento způsob potom v konečném důsledku nelze ...
II. ÚS 623/2000 30. 4. 2002 Samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva. Za situace, kdy stěžovatel základ svého nároku ve sporu o reivindikační žalobu, a tím i své tvrzené vlastnické právo, založil toliko na svém nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku o propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonem jeho žalobu zamítly, když i s tímto jeho názorem se důsledně vypořádaly.
IV. ÚS 582/01 22. 4. 2002 Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhovému petitu je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit. Věcí soudu pak je, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však jeho povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním hodnotit a zdůvodnit, proč jej odmítá nebo pokládá za nevěrohodný a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§132 odst. l, §157 odst. 2 o.s.ř.).
IV. ÚS 455/01 22. 4. 2002 Názor, že rozsudek o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu do rozvodu manželství lze vykonat i po tomto rozvodu, Ústavní soud nesdílí a považuje jej za rozporný s čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 512/01 19. 4. 2002 Zakládá-li pravomocný rozsudek právo restituenta na uzavření dohody s povinnou osobou o vydání nemovitosti, je takové právo třeba posoudit jako "jiné právo k pozemkům nebo stavbám" ve smyslu §59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona). Oprávněná osoba proto je účastníkem řízení o povolení či odstranění stavby na sousedním pozemku.
I. ÚS 558/99 18. 4. 2002 Ústavní soud se již vícekráte ve své rozhodovací praxi (srov. nález ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99, nález ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 177/2000, nález ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 217/2000, nález ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 377/2000, nález ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. I. ÚS 234/99) vyslovil k otázce doručení výzvy k úhradě soudního poplatku i stěžovateli. Poplatníkem soudního poplatku ze správní žaloby je v souladu s ustanovením §2 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb. stěžovatel, jemuž poplatková povinnost vzniká podáním žaloby (§4 cit. zákona) a soudní poplatek je splatný v týž okamžik (7 odst. 1 cit. zákona). Z toho vyplývá, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který musí, resp. by měl stěžovatel vykonat osobně. Ústavní soud již dříve uvedl (In: nález IV. ÚS 238/99), že za ústavně konformní považuje názor obecného soudu publikovaný v Bulletinu advokacie č. 8/1988 (poznámka: správně č. 9/1998), str. 68 - 69, podle něhož se ustanovení §49 odst. 1 věta druhá o.s.ř. (v ...
IV. ÚS 42/01 17. 4. 2002 Zpevněnou asfaltovou plochu - parkoviště - nelze v restitučních věcech považovat za stavbu, bránící vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
I. ÚS 612/01 17. 4. 2002 Podle ust. §240 odst. 1, 2. věta o.s.ř. - které nebylo změněno ani zákonem č. 30/2000 Sb. - bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží lhůta (k podání dovolání) od doručení opravného usnesení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá ...
I. ÚS 15/2000 16. 4. 2002 Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od ustálené judikatury, neboť nelze přehlédnout, že i když Policie ČR není právnickou osobou (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČR, Plsn 2/96), přestupky spáchané porušením obecně závazných právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu projednávají orgány Policie ČR [ustanovení §52 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.]; pokud nebyly projednány uložením pokuty v blokovém řízení, projednávají je v prvním stupni útvary Policie ČR v okresech. Odvolacím orgánem je správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený orgánu, který napadené rozhodnutí vydal (ustanovení §58 odst. 1 správního řádu), tj. v souzené věci krajský dopravní inspektorát. Právní teorie i praxe v této souvislosti poukazují na zákonnou delegaci (v souzené věci zákonem č. 200/1990 Sb.) příslušnosti veřejného ozbrojeného sboru - Policie ČR - k výkonu státní správy (srov. též Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 280, 144-1 ...
IV. ÚS 537/01 10. 4. 2002 Ústavní předpisy, jejichž neopomenutelnou a elementární součástí jsou ustanovení zakotvující základní lidská práva a svobody, jsou "ohniskem" vyzařujícím do celého právního řádu, z čehož plyne požadavek, aby právní předpisy "jednoduchého práva" byly právě jimi poměřovány, a pod jejich aspektem také vykládány. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však tomuto požadavku nedostálo, neboť ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. bylo v něm interpretováno restriktivním způsobem, když uvedený soud dovodil nepřípustnost opravného prostředku proti rozhodnutí o propuštění z vazby za procesního stavu, kdy o této žádosti rozhodoval vrchní soud v rámci probíhajícího řízení o odvolání ve věci samé, a když rozhodnutí o vazbě považoval toliko za rozhodnutí s rozhodnutím o odvolání související, jehož relativně samostatný skutkový základ není pro interpretaci zmíněného ustanovení právně rozhodný, aniž by přihlédl k dikci §74 odst. 1 tr. ř., připouštějícího proti rozhodnutí o vazbě stížnost bez výjimky (po nove ...
III. ÚS 627/01 4. 4. 2002 K základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), náleží - nikoli v poslední řadě - také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit (dtto); jestliže však zákon o soudech a soudcích vyslovuje pro místo, kde soud jedná, zákaz vstupu se zbraní (§8a, §13 odst. 1, 2 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jde v současných podmínkách o omezení - ostatně zcela nepatrné - které se podstaty ústavně zaručených práv a svobod nikterak nedotýká (čl. 4 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod), stejně jako nelze protiústavnost spatřovat v podzákonné normě (instrukci ministerstva spravedlnosti), jíž se jen jako vnitřním předpisem podrobněji upravují pravomoc a postup justiční stráže při bezpečnostní k ...
I. ÚS 553/2000 2. 4. 2002 Různé nejasnosti, resp. pochybení v postupu státních orgánů, které rozhodovaly v daném případě v období dvou totalitních režimů, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch stěžovatelů. Ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Je proto nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Pro řešení tohoto případu nelze přehlédnout ustanovení §2 odst. 2 tohoto zákona, jež bylo do uvedeného zákona vloženo zákonem č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Podle citovaného ustanovení je oprávněnou osobou státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. z ...
I. ÚS 77/02 2. 4. 2002 Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Je tedy zřejmé, že rozhodnutí o vzetí do vazby představuje citelný zásah do práva na osobní svobodu a že tedy tento zásah je nutno interpretovat značně restriktivně. Zároveň však platí, že možnosti Ústavního soudu přezkoumávat důvodnost vzetí do vazby jsou značně limitovány, neboť vazební rozhodnutí může Ústavní soud hodnotit toliko z hlediska ...

Za rok 2002 bylo zveřejněno 203 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 3 z celkem 5 stran,
v čase 0,000096 sekundy z toho 0,000027 sekundy NoSQL databáze.