Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2002

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 16/02 28. 3. 2002 Účel trestního řízení, jímž je sice nade vší pochybnost především snaha náležitě zjistit trestné činy a podle zákona jejich pachatele spravedlivě potrestat (§1 odst. 1 tr. řádu), nemůže být v právním státě nadřazen zásadě řádného zákonného procesu, z čehož plyne, že nelze tohoto účelu dosahovat za cenu porušení procesních předpisů, a to již vůbec ne těch kterých ustanovení, majících zajistit obviněnému možnost účinně se hájit, s čímž souvisí i zásada zdrženlivosti (přiměřenosti), v souladu s níž ani do práv osob důvodně podezřelých by nemělo být zasahováno více, než je nezbytně nutné (§2 odst. 4 tr. řádu).
IV. ÚS 2/02 28. 3. 2002 Pokud se podle §83a odst. 1 trestního řádu nařizuje prohlídka jiných prostor, doručuje se příkaz osobě, která je skutečným uživatelem dotčené prostory. Je-li uživatelů více, postačí příkaz doručit kterémukoliv z nich (viz Komentář k trestnímu řádu, JUDr. Pavel Šámal a kol., 3. vydání 2001, str. 436). Při výkonu prohlídky jiných prostor, pro jejíž nařízení byly splněny zákonné podmínky, lze jako věci důležité pro trestní řízení zajistit i výpočetní techniku a záznamová média, případně jejich kopie, i když existuje možnost, že zajištěné nosiče informací obsahují vedle záznamů o skutečnostech důležitých pro trestní řízení i informace o skutečnostech, které se netýkají probíhajícího trestního řízení a ke kterým se váže státem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti. Je-li dáno důvodné podezření, že nosiče informací obsahují údaje a informace důležité pro trestní řízení, jsou-li tedy splněny podmínky pro zajištění těchto nosičů, nemůže tvrzení osoby, u níž se prohlídka provádí, či tvrzen ...
I. ÚS 537/2000 27. 3. 2002 Koncepce §160 trestního zákona - přijímání úplatku je založena na objektivním kritériu "souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu", které má přednost před subjektivním kritériem vycházejícím z právní povahy subjektů daného právního vztahu.
I. ÚS 282/01 26. 3. 2002 Pro možnost přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy o subjektivních právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob není rozhodující, zda bylo vydáno v řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, či zda jsou výsledkem jinak procesně upraveného řízení, případně jejich vydání předcházelo řízení, které není upraveno vůbec (srov. §244 odst. 3 o. s. ř.). V souladu s dikcí §248 odst. 3 o. s. ř. in fine ani samotný zákon č. 111/1998 Sb., ve znění zákona č. 147/2001 Sb., přezkoumání daného rozhodnutí ve správním soudnictví nevylučuje.
I. ÚS 472/2000 26. 3. 2002 Pro naplnění restitučního titulu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je zapotřebí prokázat současně i splnění obou podmínek v době uzavření smlouvy. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky přitom nelze posuzovat samostatně a zúžit dokazování pouze na hledisko existence tísně. Po právní stránce soud v daném případě nesprávně posoudil stav tísně, neboť nezohlednil všechny právní skutečnosti a okolnosti, ze kterých vyplývá, že stav tísně v době uzavírání kupní smlouvy v roce 1989 existoval. Na uvedené pochybení úzce navazuje i absence hodnocení nápadně nevýhodných podmínek ze strany soudu, neboť soud věc uzavřel tak, že pokud nebyla prokázána existence tísně, bylo by (s ohledem na restituční titul dle zákona o půdě) nadbytečné zkoumat ještě zákonný znak nápadně nevýhodných podmínek.
I. ÚS 352/2000 26. 3. 2002 Jestliže soud prvního stupně na základě nesprávného petitu navrženého stěžovateli rozhoduje, jedná se nepochybně o případ, kdy jsou splněny všechny podmínky pro naplnění poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu. Ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen vyzvat účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Ve smyslu tohoto ustanovení je nesprávným podáním takové podání, které sice má všechny náležitosti, avšak tyto náležitosti nebo některé z nich jsou uvedeny nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), je nesprávný tehdy, pokud vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, takže převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo po stránce materiální vykonatelné.
III. ÚS 256/01 21. 3. 2002 Nelze mít pochybnosti o tom, že institut rekognice fotografiemi je efektivním důkazním prostředkem, tedy je institutem umožňujícím dosažení veřejného statku (dobra), spočívajícím v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Kromě uvedeného plní rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž účel ochrany individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením. Zákonnou licenci ve smyslu §12 odst. 2 obč. zák. lze považovat za ústavně souladnou toliko tehdy, nelze-li sledovaného úředního účelu dosáhnout použitím podobizen se souhlasem dotčených osob, tj. akceptace ustanovení §12 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k §12 odst. 1 obč. zák. za podmínky subsidiarity. Dosažení účelu objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů v trestním řízení je v demokratickém ústavním řádu pravidelně spjato s řadou nezbytných zása ...
I. ÚS 55/01 21. 3. 2002 V zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 o. s. ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit. Ústavní soud proto dovozuje, že nelze upřít stěžovateli možnost klást při místním šetření (nebo posléze v rámci daňové kontroly) svědku otázky, a to tím spíše, jestliže stěžovatel ani nebyl s protokolem o výslechu tohoto svědka seznámen. Jestliže v souzené věci nelze z dosud provedeného dokazování bezpečně usoudit na takový skutkový stav, s nímž by byly v souladu i právní závěry předchozího soudního rozhodnutí týkajícího se žaloby proti rozhodnutí správních orgánů, je z hlediska spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a dokazování doplnit.
I. ÚS 615/01 20. 3. 2002 Ústavní soud není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, neboť takové posuzování náleží v trestním řízení výhradně obecným soudům. Ústavní soud je však oprávněn posoudit, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu I. stupně závazný právní názor a je oprávněn rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které soud I. stupně je povinen provést (§264 odst. 1 trestního řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity.
I. ÚS 448/2000 19. 3. 2002 Ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přičemž až výzvou určenou ručiteli se tento dozvídá o tom, že dlužník, za jehož splnění povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je ručiteli ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy.
I. ÚS 445/2000 19. 3. 2002 Ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přičemž až výzvou určenou ručiteli se tento dozvídá o tom, že dlužník, za jehož splnění povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je ručiteli ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy.
I. ÚS 222/2000 19. 3. 2002 Ústavní soud již v nálezu sp.zn. IV. ÚS 298/98, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 12, C.H.BECK, ročník 1998, díl III., str. 65, vyslovil, že při zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nelze aplikovat výlučně §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb.; jeho znění tak, jak je formulováno, totiž umožňuje, aby údaje potřebné pro realizaci rozhodnutí o povolení vkladu práva byly na listině obsahující právní úkon účastníků eventuálně i doplněny. Není jistě účelem řízení o povolení vkladu posuzovat smlouvy z dalších hledisek, než by to činil soud v případném řízení o platnosti smlouvy, kterou katastrální úřad nepřezkoumává, s výjimkou toho, že právě jen v případě určitosti a srozumitelnosti posuzuje podmínky shodné s požadavky kladenými na platnost smlouvy. Rovněž judi ...
IV. ÚS 143/01 14. 3. 2002 Rozdělení restituentů dle zákona č. 243/1992 Sb. na dvě kategorie, tj. na ty, kterým byla restituce vyřízena ještě do vydání novely č. 30/1996 Sb., a na skupinu, na kterou by na základě faktické nahodilosti měla retroaktivně dopadnout nová podmínka nepřetržitosti občanství, stanovená touto novelizací, je dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, neboť každý jiný závěr by byl rozporný s principy právního státu (čl. 1 Ústavy), jakož i se zásadou rovnosti v právech (čl. 1 Listiny).
III. ÚS 346/01 14. 3. 2002 1) Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování toliko po zahájení trestního stíhání je zejména garantovat práva obviněného na obhajobu (§165 tr. řádu) již v přípravném řízení, a to za situace, kdy tr. řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy provedené v řízení přípravném. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení. 2) Vypracuje-li znalec posudek za podmínek, jež odporují zákonu, jeho opětovné přibrání k témuž znaleckému posouzení zakládá důvodnou pochybnost o jeho podjatosti s ohledem na jeho poměr k věci, jež je dána skutečností, že ve věci již názor vyjádřil, a to za podmínek rozporných se zákonem. 3) Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních pr ...
I. ÚS 424/2000 13. 3. 2002 Ten, proti němuž vydaný příkaz k prohlídce směřuje (stejně jako orgán, který jej má provést), v něm musí být označen tak, aby o jeho totožnosti nemohly vzniknout nejmenší pochybnosti. Kogentní ustanovení §83a trestního řádu vyžaduje náležité odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků a doručení tohoto příkazu tomu uživateli dotčených prostor nebo pozemku, jež mají být podle příkazu prohlédnuty. Z hlediska respektování ústavně zaručených základních práv a svobod je zřejmé, že příslušná prohlídka může být provedena toliko v prostorách toho subjektu, který je v příkazu k ní řádně označen. Opačný postup, který v souzené věci zvolil účastník řízení, když provedl prohlídku při které byla odňaty věci v prostorách jiného subjektu než toho, vůči kterému byl příkaz k prohlídce vydán, resp. neodstranil pochybnosti, týkající se vlastníka nebo uživatele uvedených prostor, tak vedl k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 od ...
Pl. ÚS 33/01 12. 3. 2002 Jestliže tedy v hodnotovém řádu a vědomí společnosti se konsensuálně etabloval určitý vzor a způsob sociálního myšlení a jednání, kterému se z nejrůznějších důvodů, např. v důsledku tlaku určitého politického systému, nemohlo dostat normativního vyjádření, potom právní úprava tohoto jednání, obsahující retroaktivitu, zůstává zcela v souladu s principy právního a demokratického státu. Jinými slovy, odporovalo by naopak principům spravedlnosti, jestliže by se v takových případech pravá retroaktivita nedostala ke slovu. To vše však by tím výrazněji mělo naznačit, že pravá retroaktivita nemá v právním státu místo tam, kde zákonodárce se již dříve mohl "dostat ke slovu", nicméně tak neučinil. Protože z ústavněprávního hlediska nemůže být rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní úpravy věcí nahodilou nebo věcí libovůle, ale je věcí zvažování v kolizi stojících ústavněprávních principů, Ústavní soud zvažoval, zda jsou dány podmínky pro připuštění výjimky z p ...
III. ÚS 394/01 12. 3. 2002 Základním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje ( čl. 90 Ústavy České republiky ), avšak ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I na vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad [ čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] , musí být vydáno příslušným orgánem ( čl. 38 odst. 1 Listiny )] a nemůže být projevem svévole ( čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ). Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje čl. 11 odst. 4 Listiny , není ani zásahem do ústavně chráněného práva podnikat zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny. Omeze ...
IV. ÚS 697/01 7. 3. 2002 Vzhledem k ustanovení §68 trestního řádu, v dříve, i nyní, platném znění je rozhodování o vazbě zásadně svěřeno soudu, v přípravném řízení soudci. Tímto ustanovením trestního řádu je realizován ústavní princip zakotvený v čl. 8 odst. 5 Listiny, podle kterého do vazby lze vzít pouze na základě rozhodnutí soudu. Podle ustanovení §72 trestního řádu, ve znění před novelou, mohl státní zástupce rozhodnout v přípravném řízení o propuštění obviněného z vazby, nicméně za podmínky, že pominuly důvody vazby a obviněný bude propuštěn na svobodu. Trestní řád nezná tedy institut převedení z vazby do výkonu trestu, tím méně pak připouští možnost, aby takové rozhodnutí vydával státní zástupce. Pouze ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb. je v ustanovení §22 odst. 2 připuštěna možnost převodu obviněného z vazby do výkonu trestu odnětí svobody, nicméně na základě opatření soudu příslušného k rozhodnutí o vazbě vydaného v trestní věci, v níž byl obviněný ve vazbě. O takový případ však v ...
IV. ÚS 485/01 7. 3. 2002 Nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného.
Pl. ÚS 11/01 6. 3. 2002 Ústavní soud respektuje konkretizaci sociální závaznosti vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny a čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dle něhož právo na ochranu majetku nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Takové zákonné úpravy platí i v České republice, i když omezení užívání majetku v souladu s obecným zájmem v občanském zákoníku i jiných zákonech nemají – a vzhledem k rozmanitosti okolností ani nemohou mít – povahu inventáře jednotlivě konkretizovaných povinností, nýbrž povinností sice obecně formulovaných, avšak přiměřeně interpretovatelných. Vzhledem k paušální povaze ustanovení o odstranění zdroje ohrožení na náklady jeho majitele či provozovatele český zákon o dráhách dosud nepřipouští takovou úpravu, která by byla přiměřená rozmanitosti okolností, spojených s náklady na odstranění zdroje ohrožení dráhy. V důsledku toho shledal Ústavní ...
Pl. ÚS 28/01 5. 3. 2002 Legislativní činnost zákonodárných orgánů České republiky, resp. její zákony samotné pod pojem "zásahu orgánu veřejné moci" nespadají. Stěžovatel by byl aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení zákona pouze tehdy, kdyby aplikací předmětného zákona (jeho jednotlivých ustanovení) nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, to ovšem za situace, kdy by zmíněný návrh byl podán spolu s ní ( §74 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu).
IV. ÚS 222/01 28. 2. 2002 Výklad a použití restitučních předpisů je třeba podřídit jejich obsahovému a materiálnímu smyslu, a proto v dané věci nelze akceptovat obecnými soudy, s odkazem na §2 zákona č. 403/1990 Sb., zastávaný názor, že oprávněným osobám - kterým byla postupem podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. v roce 1961 odňata "řeznická kóje", jakožto věc původně v jejich reálném spoluvlastnictví - nelze tuto část nemovitosti, odpovídající předmětu původního reálného spoluvlastnictví, vydat s odůvodněním, že nejde o věc v právním smyslu.
III. ÚS 161/01 28. 2. 2002 Pokud ovšem z družstva vystoupí (přestane být jeho členem) má nepochybně právo na vydání vloženého majetku. Ústavní soud se kloní k názoru, že jeho nároky na vydání takového majetku jsou, jak plyne z ustanovení §33a zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, pohledávkami vzniklými ex lege a k jejich vzniku proto nebylo třeba podání žádosti o vydání majetkového podílu (tak i rozh. sp. zn. I. ÚS 25/98). Stanovy družstva v takovém případě mohou pouze upravit postup, kterým družstvo vydá takový majetek bez toho, že by takový majetek u člena družstva, který z něj v stoupí eventuelně vydat nemohlo. V dané věci navrhovatel z družstva vystoupil, tedy přestal být jeho členem a jednoznačně svým jednáním prokázal, že svůj majetkový podíl (o jehož důvodnosti ani výši zřejmě není pochyb) v družstvu ponechat nehodlá. Závěr obecných soudů o nezbytné potřebě uplatnění písemné žádosti v tomto směru představenstvu družstva (už jako nečlena) není správný a s ...
II. ÚS 446/2000 26. 2. 2002 Výzvu správce daně adresovanou ručiteli, učiněnou ve smyslu ust. §73 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nelze považovat za "pouhé" rozhodnutí procesní povahy, neboť již svou povahou zasahuje do hmotně-právního postavení stěžovatele tím, že mu ukládá povinnost (zaplatit splatný nedoplatek celního dluhu za dlužníka), a proto má povahu rozhodnutí materiální povahy.
II. ÚS 46/2000 25. 2. 2002 K předmětu řízení před kárným a odvolacím senátem České advokátní komory z hlediska podmínek kárné odpovědnosti advokáta podle zákona o advokacii a z hlediska občanského práva hmotného, jakož i k ukládání kárného opatření, v intencích práva na jeho přezkum ve spravedlivém soudním řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Platná výpověď plné moci (resp. mandátní smlouvy) může zakládat skutkovou podstatu kárného provinění advokáta podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a naopak, výpověď z hlediska občanskoprávního neplatná nemusí být zároveň kárným proviněním. Otázka platnosti takové výpovědi proto není předmětem řízení o kárné žalobě. Tímto předmětem je pouze otázka, zda touto výpovědí bylo spácháno kárné provinění. Pokuta jako kárné opatření, byla-li uložena kárně obviněnému bez přihlédnutí ke všem předpokladům stanoveným obecně závazným právním předpisem [§24 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 S ...
IV. ÚS 50/02 21. 2. 2002 Podle ustálené a závazné judikatury Ústavního soudu nelze souhlasit s názorem, že cenové rozhodnutí sice vykazuje znaky normativního právního aktu, není však právním předpisem. K tomu Ústavní soud uvádí, že cenové rozhodnutí bylo vydáno Českým telekomunikačním úřadem podle §95 bodu 7 k provedení §78 odst. 2 a 5 zákona č. 151/2000 Sb. , o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, zmocňujícího Český telekomunikační úřad ke stanovení způsobu výpočtu cen za propojení cenovým rozhodnutím, jakož i podle §2b odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb. , o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, stanovícího, že Český telekomunikační úřad vykonává působnost při uplatňování, regulaci a kontrole cen telekomunikačních služeb a vydává rozhodnutí pro regulaci a sjednávání cen telekomunikačních služeb. Napadené cenové rozhodnutí naplňuje tedy podle názoru Ústavního soudu jak formální znaky právního předpisu ( čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky ), tak i jeho materiální zn ...
II. ÚS 618/01 20. 2. 2002 Otázka, zda povinnost obecných soudů poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnuje i povinnost odvolacího soudu poskytnout účastníkovi řízení poučení o možnosti podat proti svému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek, jakým je dovolání, je v soudní praxi řešena rozdílně. Přesto takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod. Jestliže v posuzovaném případě dovolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovateli bylo odvolacím soudem poskytnuto vadné poučení o délce lhůty k podání dovolání, a dovolání stěžovatele odmítl jako opožděné, aniž došlo k meritornímu projednání stěžovatelova dovolání, odňal tímto soud stěžovateli jeho právo na soudní ochranu (odmítnutí spravedlnosti - denegatio iustitiae), a porušil tak stěžovatelovo základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného sou ...
IV. ÚS 22/02 20. 2. 2002 Ústavní soud v obdobných případech týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací občanského soudního řádu již judikoval, že je především věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti; argumentaci Nejvyššího soudu ohledně dovolací lhůty však považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, ...
II. ÚS 213/2000 20. 2. 2002 Dle ustanovení §314g odst. 2, věta prvá, tr. ř., byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Uložení přísnějšího trestu ovšem nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Při stanovení výše trestu tedy obecný soud vycházel ze skutečností, jež mu musely být známy již v okamžiku rozhodnutí věci trestním příkazem, jímž rozhodl o trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců. Stěžovatel přesto byl po provedeném hlavním líčení odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvaceti měsíců. Ústavní soud se proto domnívá, že těmž skutečnostem odůvodňujícím uložení přísnějšího trestu byla obecným soudem v různých fázích trestního řízení přikládána bez rozumného vysvětlení rozd ...
IV. ÚS 274/01 19. 2. 2002 Ve znění platném v předmětné době, tj. ke dni 18. 1. 1998, dle §772 občanského zákoníku podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy měly stanovit zvláštní předpisy, zejména přepravní řády a tarify. Dle §879a občanského zákoníku je pak oprávnění ministerstev k vydání prováděcích předpisů určeno jejich příslušnosti, jež je stanovena zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z výše uvedeného vyplývá, že ke dni 18. 1. 1998 lze za zákonná ustanovení zmocňující k vydání vyhlášky č. 127/1964 Sb. považovat ustanovení §772 občanského zákoníku. Za normu odkazující, jež na vyhlášku č. 127/1964 Sb. v předmětné době odkazovala, lze pak považovat §37 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 18. 1. 1998, dle něhož dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním předpisem. Ústavní soud se tedy nemůže ztotožnit se závěrem obecných soudů, že ke dni 18. 1. 1998 neexisto ...
II. ÚS 536/01 19. 2. 2002 Při posuzování důvodnosti projednávané ústavní stížnosti zohlednil Ústavní soud obecné závěry, obsažené ve nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, jenž se specificky zabýval ustanovením čl. 26 Listiny. Projednávaný případ nespadá pod výjimky, jež uvedl citovaný plenární nález (pracovníci specifických kategorií v ozbrojených silách či určití příslušníci zpravodajských služeb), neboť stěžovatel zastával funkci okresního státního zástupce. Nejde tedy o případ, jenž by Ústavní soud zamýšlel vyloučit z dopadu citovaného plenárního nálezu. Naopak, z projednávané ústavní stížnosti plyne, že jde právě o typ právního vztahu, na nějž citovaný plenární nález dopadá (tedy pracovní či služební poměr) a v souvislosti s nímž považoval aplikaci ustanovení §36 odst. 3, věta třetí, zákona č. 148/1998 Sb., podle něhož se v rozhodnutí neuvádějí důvody nevydání osvědčení, a také ustanovení §73 odst. 2 zák. č. 148/1998 Sb., vylučující soudní přezkum v těchto věcech, za proti ...
I. ÚS 663/01 19. 2. 2002 Ústavní soud konstatuje, že podle své ustálené judikatury jsou-li v řízení před obecnými soudy namítány průtahy, je zásadně třeba ještě před podáním ústavní stížnosti podat stížnost na průtahy v řízení - ve smyslu zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky - předsedovi příslušného soudu (poznámka: tento zákon je sice ke dni 1. 4. 2002 zrušen zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, nicméně právo podat stížnost na průtahy v řízení orgánům státní správy soudů zakotvuje v ustanovení §164 odst. 1 srovnatelným způsobem i citovaný zákon č. 6/2002, který zrušený zákon č. 436/1991 Sb. nahrazuje. Tato zásada však neplatí bez výjimky. Ústavní soud totiž na druhé straně judikoval, že pokud by podání příslušného procesního prostředku bylo zjevně neefektivní, nelze na jeho podání trvat (viz např. nález sp. zn. ...
I. ÚS 592/2000 12. 2. 2002 Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možné realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného. Ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu konkretizuje základní práva obviněného, který má mj. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů, prováděných orgánem činným v trestním řízení a je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Ústavní soud je toho názoru, že toto ustanovení je nutno vykládat nikoli omezujícím způsobem, ale při použití ústavněprávní interpretace s ohledem na záruky spravedlivého procesu a že právo hovořit s obhájcem bez příto ...
Pl. ÚS 21/01 12. 2. 2002 Ústavní soud odkazuje na svůj dříve vyjádřený právní názor, podle něhož ustanovení zákona, kterými jsou novelizovány jiné zákony, se stávají součástí těchto novelizovaných zákonů (usnesení Pl. ÚS 25/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, str. 271 a násl.( obdobně též nález č. 128/2001 Sb.) a samostatně již nejsou součástí právního řádu České republiky. Úkolem Ústavního soudu je v daném případě posouzení otázky, zda Senát byl či nebyl oprávněn projednávat a schvalovat též změnu jiných zákonů než zákona o státním rozpočtu, byť provedenou jediným zákonem. Na takto položenou otázku musí být dána odpověď kladná( v opačném případě by totiž mohlo docházet k situaci, že novelizací zákona o státním rozpočtu spojenou se změnou (případně i přijetím) dalších zákonů, by byl Senát z legislativního procesu ohledně těchto dalších zákonů vyloučen. Takový výklad by zjevně neodpovídal smyslu čl. 42 odst. 2 Ústavy ani podstatě bikameralismu, zakotvené v ústavním pořádku České republiky, a j ...
III. ÚS 649/01 11. 2. 2002 Ústavní soud neakceptoval usnesení soudu, jímž byl stěžovatelům pro řízení před Ústavním soudem ustanoven právní zástupce - advokát. Ústavní soud není součástí obecné justice, a proto řízení, jakož i zastupování účastníka řízení před ním upravuje zákon č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( §31 odst. 2 tohoto zákona ).
III. ÚS 521/01 7. 2. 2002 Z hlediska skutkové podstaty každého trestného činu nutno zdůraznit, že je charakterizována i tzv. objektivní stránkou, jejímiž obligatorními znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah (kauzální průběh) mezi jednáním a následkem. Všechny tyto znaky musí být v každé konkrétní projednávané věci (jejich existence) prokázány. Pokud tomu tak není (jako ve shora označené části stran napadených rozhodnutí), nelze mít za to, že jsou naplněny všechny znaky představující objektivní otázku skutkové podstaty toho kterého trestného činu. Tak i v daném případě, kdy vedeným dokazováním ani v řízení před soudy nebyl bezpečně prokázán vztah mezi navrhovatelovým jednáním (zaviněním) a dovozeným následkem, tedy ublížením na straně dalších dvou osob. Konečně z hlediska principu prezumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Nerespektování uvedeného pak vede k porušení práva na spravedlivý pro ...
III. ÚS 356/01 7. 2. 2002 Sdělením obvinění je totiž uskutečněna zásada řádného zákonného procesu vyjádřená v čl. 8 odst. 2 Listiny a také v §2 odst. 1 trestního řádu spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Sdělením obvinění je také určen předmět trestního řízení, neboť obžalobu je možno podat jen pro skutek, pro nějž bylo sděleno obvinění (§176 odst. 2 tr.ř.) a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 odst. 1 tr.ř.). Sdělení obvinění má také výrazný vliv na výkon oprávnění obhájce (§165 tr.ř.). Nutno znovu připomenout, že pro uvedený skutek nejen nebylo navrhovateli sděleno obvinění, ale nebyla pro něj podána ani obžaloba. Při úvahách o pokračujícím trestném činu je zapotřebí vždy vycházet ze sdělení obvinění, pro ten který skutek, kdy mezníkem, který zakládá úvahy o pokračujícím trestném činu je právě ono sdělení obvinění pro skutek, ve kterém je in eventum spatřován pokračující trestný čin. V této souvislos ...
III. ÚS 464/2000 7. 2. 2002 Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, jaký význam je třeba přisuzovat ústavně zaručenému právu na nedotknutelnost obydlí, a také, že podle zákona přípustný průlom do takto ústavně zaručeného práva nelze vykládat extenzivním způsobem (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 486/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13., č. 12, Praha 2000, a další); jestliže trestní řád, jako zákonný předpis upravující v trestních věcech stanovený postup (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), určuje podmínky, za nichž je přípustné ústavně zaručené právo na nedotknutelnost obydlí prolomit výkonem domovní prohlídky (osobní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor a pozemků), a jestliže k nim přiřadil také povinnost orgánů veřejné moci před tímto výkonem provést, jako minimalizující faktor, předchozí výslech toho, jehož se domovní prohlídka týká, a také k takovému výslechu upínající se další okolnosti (§84 a §85 tr. ř.), jde nejen o zákonné, ale ...
II. ÚS 18/02 1. 2. 2002 Pokud bylo rozhodnutí správního orgánu úspěšně napadeno správní žalobou, nemůže tento orgán podat proti rozhodnutí správního soudu ústavní stížnost, neboť jako orgán státu není nositelem základních práv a svobod podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na závěry, které přijalo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, str. 372). Těmto závěrům svědčí i formulace čl. 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod , podle něhož Evropský soud pro lidská práva může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců, považující se za poškozené v důsledku porušení svých základních práv, přiznaných Úmluvou nebo Protokoly.
III. ÚS 532/01 31. 1. 2002 K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 a §134 odst. 2 tr. řádu). Uvedená ustanovení §125 a §134 odst. 2 tr. řádu nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, ta ...
IV. ÚS 37/02 31. 1. 2002 Občanský soudní řád důsledně rozlišuje pojmy "věc sama", jíž v podstatě rozumí nárok, který byl předmětem řízení, a jeho příslušenství, a "náklady řízení", kterými rozumí náklady účastníků, jiných osob zúčastněných na řízení, příp. státu, jejichž vynaložení je spojeno s řízením o věci samé ( §137 občanského soudního řádu ). Jedná se tak o dva zcela odlišné instituty s odlišným právním režimem, které nelze vzájemně zaměňovat, a to ani s ohledem na dispozice s návrhem a tomu adekvátní procesní postup soudu. Pozitivní právní úpravy - v podstatě novelizace - podle Ústavy České republiky přísluší orgánům moci zákonodárné, a nikoliv Ústavnímu soudu, který je podle čl. 87 Ústavy České republiky oprávněn pouze zrušit ustanovení zákona, která jsou v rozporu se základními lidskými právy a svobodami (plní tak roli " negativního zákonodárce"), ale nemůže je sám nahrazovat nebo doplňovat.
II. ÚS 21/02 25. 1. 2002 Ústavní soud je příslušný posuzovat za jistých okolností ústavnost jednotlivých etap zákonodárného procesu včetně usnesení přijatých v jeho rámci, může tak ale činit pouze v rámci kompetencí daných mu Ústavou . Je pravda, že Ústavní soud vystupuje jako "strážce ústavnosti". Je ovšem současně institucí působící v právním státě založeném na dělbě moci mezi orgány legislativy, exekutivy a soudnictví, jejichž pravomoci musí být vzájemně přesně vymezeny a ohraničeny. Stěžovatel nenapadá předepsaným způsobem platný a vyhlášený zákon či jeho jednotlivá ustanovení, ale požaduje, aby Ústavní soud zasáhl do průběhu legislativního procesu a aby zrušil jedno z usnesení přijatých v jeho rámci a před jeho ukončením, před vydáním platného právního předpisu. Posouzení takového návrhu ale zjevně vybočuje z mezí kompetencí Ústavního soudu. Pokud by Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele, překročil by pravomoci, dané mu Ústavou a nutně by zasáhl do ústavně garantovaných principů dělby moci a právního st ...
I. ÚS 432/01 17. 1. 2002 Jestliže Ústavní soud rozhoduje o ústavnosti napadených vazebních rozhodnutí, nepřísluší mu zabývat se otázkou případné viny stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení doch ...
III. ÚS 169/01 17. 1. 2002 Výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud soud tuto zásadu nerespektoval a řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, došlo jeho postupem k zásahu do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat.
I. ÚS 152/2000 16. 1. 2002 Pokud po projednání dědictví měla nemovitost, která byla předmětem dohody o vydání nemovitosti podle restitučního zákona, přejít na stát jako odúmrť, protože v dědickém řízení nebylo vzato v úvahu, že stěžovatelka se stala dědičkou majetku ze zákona okamžikem smrti zůstavitelky, bylo porušeno ústavní právo, jímž se dědění zaručuje, jakož i právo stěžovatelky vlastnit majetek.
I. ÚS 54/01 15. 1. 2002 V zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 o.s.ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. sp. zn. III. ÚS 150/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2. Vydání 1. C.H.Beck 1995, str. 87). Ústavní soud dovozuje, že nelze - i v zájmu zachování principu rovnosti zbraní - upřít stěžovateli možnost klást při místním šetření (nebo posléze v rámci daňové kontroly) svědku otázky, a to navíc za situace, kdy stěžovatel ani nebyl s protokolem o výslechu tohoto svědka seznámen. Podle názoru Ústavního soudu tedy nestačí, byl-li výslech svědka proveden jen při místním šetření, u něhož stěžovatel nebyl přítomen a svědkovi otázky klást nemohl. Ústavní soud se - na rozdíl od mínění Krajského soudu v Ostravě - nedomnívá, že výslech svědka "nebyl výslechem s ...
I. ÚS 336/99 15. 1. 2002 Ústavní soud se proto domnívá, že Krajský soud v Praze, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku z jiného důvodu než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým - aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru Okresního soudu v Mělníku, a neumožnil jim se k němu vyjádřit - v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (viz také nález IV. ÚS 218/95). Ústavní soud již vícekrát zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o.s.ř. z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem. Podle jeho názoru nejsou-li dle ustanovení §221 odst. 1 o.s.ř. podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o.s.ř. rozhodnutí potvrdí, je-li ...
II. ÚS 6/01 9. 1. 2002 Ve světle Ústavním soudem bezvýhradně zastávaného právního názoru v případě restitučních sporů, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Týká se to především tzv. blokačních paragrafů. Proto je nutno přistupovat k posuzování restitučního nároku oprávněných osob jako celku, bez ohledu na skutečnost, že vinou nedokonalé legislativy byly zákonodárcem nejprve upraveny převody státu na jiné subjekty v procesu tzv."velké privatizace" dle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1.4.1991, a teprve poté byl vydán předpis restituční, zákon o půdě, jež nabyl účinnosti dnem 24.6.1991.
IV. ÚS 311/99 9. 1. 2002 Pokud nebyla povinnost uhradit případný daňový nedoplatek na dani z nemovitosti založena pravomocným rozhodnutím o uložení takové povinnosti novému vlastníkovi nemovitosti, nelze po něm požadovat ani uhrazení daňového penále.
I. ÚS 264/01 9. 1. 2002 Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky , blíže provedeného zejména v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je primárně koncipována jako procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených subjektivních veřejných základních práv a svobod. To znamená, že ústavní stížností zásadně disponuje toliko stěžovatel, který tvrdí, že protiústavním zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno některé jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky povolán k ochraně ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti, takže jeho zásah do předchozího řízení před orgány veřejné moci lze očekávat toliko v případě zjištění protiústavnosti a nikoliv pouhé protizákonnosti. Zákonná úprava zpětvzetí návrhu před novelou občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. sice vycházela z toho, že o připuštění zpětvzetí je možno rozhodnout i poté, kdy již ro ...

Za rok 2002 bylo zveřejněno 203 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 4 z celkem 5 stran,
v čase 0,000093 sekundy z toho 0,000036 sekundy NoSQL databáze.