Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2002

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
III. ÚS 321/02 19. 12. 2002 Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je možné v případě, že tak stanoví zákon. V posuzované věci tomu tak není, obecně vzato potom takový postup už vůbec nepřichází v úvahu, pokud by rozhodnutí z něj vzešlá se jakkoli dotkla základních práv a svobod podle ústavních zákonů a mezinárodních smluv jimiž je ČR vázána. Jakýkoli jiný postup je v rozporu s čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 4 Ústavy ČR. Každá fyzická i právnická osoba má v České republice ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Úvahy Okresního soudu o tom, že měl postupovat podle procesních předpisů, které platily v době, kdy správní orgán rozhodoval o hmotně právním nároku stěžovatele a nikoliv podle procesních předpisů, které platí v době, kdy vydával napadené rozhodnutí, nenacházejí v daných souvislostech oporu v zákoně a ve svém důsledku znamenají zásah do základního práva ústavního stěžovatele daného mu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny tedy na to, aby se domáhal svého ...
III. ÚS 165/02 19. 12. 2002 Úvodem Ústavní soud poznamenává, že ústavností ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 83/1998 Sb. se již zabýval a svým nálezem ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 234/2002) citované ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny zrušil, když dospěl k závěru, že má-li "každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny), pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí v této věci nelze v žádném případě interpretovat tak, že by každé vznesení obvinění, které nevy ...
II. ÚS 696/01 18. 12. 2002 Při stanovení výše nájemného v případě, že došlo k uzavření nájemní smlouvy podle §22 odst.2 zákona č. 229/1991 Sb., je třeba vycházet z náhrady za dočasné užívání pozemku, neboť tento právní vztah je vztahu nájemnímu nejbližší již z toho důvodu, že do nabytí účinnosti zákona o půdě (24.6.1991) náš právní řád nájemné k pozemkům neupravoval, takže nebylo možno jednoznačně zjistit nájemné obvyklé v daném místě i čase. Výše nájemného za zastavěné pozemky (nenáležející do pozemkového půdního fondu) musí vycházet ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb., ovšem ve znění platném k době vzniku nájmu, tj. k datu 24.6.1991. Za této situace oba obecné soudy pochybily, pokud při stanovení výše nájemného vycházely ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb., platného do 31.8.1990, a nikoli z vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., vyhl. č. 589/1990 Sb. a vyhl. č. 40/1991 Sb. Obecné soudy tedy sice dospěly ke správnému právnímu závěru, jak již bylo shora uvedeno, že pokud nájemní vztah vznikl k datu 24.6.19 ...
II. ÚS 369/01 18. 12. 2002 Je povinnosti soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil z hlediska ...
II. ÚS 39/02 17. 12. 2002 Ústavní soud nezpochybňuje zásadně závěr obecných soudů o účinnosti a použitelnosti vládního nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n., coby právního předpisu, ke 2. 10. 1939. Nesouhlasí však s jeho interpretací těmito soudy. Zohlednil přitom především teleologický výklad dotčených předpisů. Vládní nařízení č. 218/1938 Sb. bylo přijato na základě zák. č. 131/1936 Sb., o obraně státu. Účelem tohoto zákona, jež vyplývá z jeho ustanovení v §§1 a 2, je obrana československého státu, jeho státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti, demokraticko-republikánské formy a bezpečnosti Československé republiky. Stejný účel sdílí a naplňuje i zmocňovací ustanovení §118 tohoto zákona, umožňující (čsl.) vládě vydat nařízení, jež by smluvní zcizení nemovitostí (mimo jiné) vázalo na úřední souhlas, jehož projev svěří některému (čsl.) státnímu úřadu nebo zvláštním komisím. Účel obrany čsl. státu v konkrétnější podobě - kontroly nad zcizováním nemovitostí v době ohrožení republiky - přev ...
IV. ÚS 225/02 13. 12. 2002 Je povinností soudců interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud proto trvá na interpretaci §§219, 220 a 220 odst. 1 o.s.ř. ve smyslu právní věty nálezu č. 10, svazek 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky.
II. ÚS 590/02 11. 12. 2002 Ústavní soud zkoumal otázku, zda připustit ústavní stížnost proti rozhodnutí (opatření), jež bylo soudem vydáno v rámci probíhajícího konkursního řízení. Stěžovatelé jsou v daném případě ve vztahu k průběhu konkursního řízení třetími osobami; jejich případné účastenství na konkursním řízení v postavení věřitelů není v daném případě s ohledem na povahu usnesení konkursního soudu podle §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání relevantní. V případě tzv. třetích osob nelze jakýkoliv zásah do jejich práv zhojit ani v dalších fázích konkursního řízení či po jeho ukončení. Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je v daném případě přípustná. Pokud opatření konkursního soudu podle ust. §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zasahuje do právní sféry třetích osob, je soud povinen respektovat a šetřit jejich základní práva. Nelze proto připustit, aby do práv třetích osob bylo zasahováno toliko prostým poukazem na probíhající konkurs a účely konkursu. Takový postup soudu je nutn ...
Pl. ÚS 16/02 10. 12. 2002 2 Obec je oprávněna zakotvit v obecně závazné vyhlášce vydané na základě ustanovení §10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, osvobození či úlevu od poplatků (§15 cit. zákona) za předpokladu, že tím nedochází k obcházení zákona a diskriminaci poplatníků. Při posuzování této skutečnosti je třeba zkoumat smysl a účel daného osvobození (úlevy). Pokud příslušné znění zákona č. 185/2001 Sb. nepředpokládalo, že obec může od fyzických osob za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vybírat úhradu na smluvním základě, nemůže obecně závazná vyhláška stanovovat takové „osvobození“ od poplatku, které následně umožňuje obci pro jednu kategorii poplatníků zavést takovou smluvní úhradu, jež je v zásadě v nižší výši, než činí poplatková povinnost. Jiný postup představuje porušení výše citovaného zákona a současně znamená obcházení §10b odst. 3 zákona o místních poplatcích, neboť uvedené ustanovení jednoznačně vymezuje, jak mají být náklady obce vzni ...
IV. ÚS 393/02 5. 12. 2002 Ústavní soud odmítá akceptovat takový výkon státní moci, který zjevně ignoruje požadavek pro právní stát samozřejmý, tj. že nalézání práva má směřovat k řešení spravedlivému. Takový postup je rozporný s principy právního státu, za který se Česká republika prohlašuje v čl. 1 své Ústavy.
IV. ÚS 267/02 5. 12. 2002 Ústavní soud odmítá akceptovat takový výkon státní moci, který zjevně ignoruje požadavek pro právní stát samozřejmý, tj. že nalézání práva má směřovat k řešení spravedlivému. Takový postup je rozporný s principy právního státu, za který se Česká republika prohlašuje v čl. 1 své Ústavy.
III. ÚS 31/02 5. 12. 2002 Jestliže zaměstnavatel vážným způsobem porušil povinnosti mu uložené, zejména §1 odst. 4 a 6 zákona č. 1/1991 Sb. , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, který ukládá podnikatelům při plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti je zajišťovat svými zaměstnanci v pracovněprávních vztazích dle zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) , nelze správci daně vytýkat, že pokud zjistil zastírání skutečného obsahu právních úkonů (kdy obsah smluv o dílo odpovídal pracovněprávním vztahům), přistoupil k dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti [ §6 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění platném pro rok 1997]. Plátce mzdy v postavení zaměstnavatele byla povinen srazit daň z daňového základu ve stanovené výši, a pokud takto daň nezajistil, byla mu příslušná částka předepsána k přímému placení (podle §69 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdější ...
IV. ÚS 157/02 4. 12. 2002 I když je třeba i u změny žaloby ze strany žalobce dodržovat podmínky ustanovení §42 o.s.ř., je u těchto podání, s nimiž jsou spojeny hmotně právní účinky, třeba důsledně trvat na neprodleném postupu soudu podle §43 odst. 2 o.s.ř. a jeho následném bezodkladném rozhodnutí o připuštění nebo nepřipuštění změny návrhu, neboť jen takový postup odpovídá "stanoveným postupům soudu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 20/02 28. 11. 2002 Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republik y dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Stěžejní otázkou je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon, "jehož má být při řešení věci použito". Není sporu o tom, že tato podmínka je splněna vždy, jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední a jíž má tedy být užito při rozhodování ve věci samé, v trestním řízení tedy zejména při rozhodování o vině a trestu. Tento záměr ústavodárce a zákonodárce lze dovodit i z ustanovení §224 odst. 5 trestního řádu , které upravuje přerušení řízení v jasné návaznosti na zákon rozhodný pro rozhodování o vině a trestu. Jinak řečeno, k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost procesního předpisu, nestačí jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti, nýbrž je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace.
Pl. ÚS 6/02 27. 11. 2002 Česká republika je založena na principu laického státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je totiž stát založen na demokratických hodnotách a „nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ Je zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Z citovaného článku vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání. Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny. Čl. 15 odst. 1 Listiny stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena a že každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Podle čl. 16 Listiny každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováv ...
IV. ÚS 691/01 27. 11. 2002 Smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona. Nelze proto v žádném případě připustit situaci, kdy zcela zjevně oprávněný nárok, vyplývající z tohoto zákona, je popřen pouze na základě formálního pochybení v označení povinného subjektu, kterého se navíc dopustila nikoli stěžovatelka ve svém žalobním návrhu, nýbrž tytéž obecné soudy, které nejdříve pravomocně rozhodly o vydání předmětných nemovitostí stěžovatelce, posléze, bez ohledu na tuto pravomocně rozhodnutou věc, rozhodly zcela opačně.
I. ÚS 178/01 27. 11. 2002 Podle ustanovení §80 odst. 1 tr. ř., není-li věci, která byla podle §78 tr. ř. vydána, nebo podle §79 tr. ř. odňata, k dalšímu řízení třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. V soudní praxi pochybnosti o právu k věci ve smyslu citovaného ustanovení bývají zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popř. více osob. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle již citované věty třetí ustanovení §80 odst. 1 tr. ř., o uložení věci do úschovy. Ze znění této věty citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním samostatného dokazování zaměřeného jen na tuto otázku.
II. ÚS 296/01 26. 11. 2002 Předvídatelnost výsledku soudního rozhodování spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo. Jestliže soud interpretuje a aplikuje závazné ustanovení zákona, které upravuje jeho další procesní postup tak, že má být respektován právní názor vyslovený soudem vyšší instance, musí tak soud učinit způsobem, který je ve smyslu závazného právního názoru nadřízeného soudu a ve vztahu k vlastním dříve vysloveným právním závěrům v téže věci pro účastníky řízení předvídatelný. Pokud městský soud rozhodl ve svých dvou rozhodnutích v téže věci na základě totožných skutkových zjištění diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí napadené ústavní stížností v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasáhlo do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny.
I. ÚS 480/2000 26. 11. 2002 Stěžovatelkám lze přisvědčit, že pokud Magistrát hl. m. Prahy - jak v řízení tvrdí - nepovažoval jejich výzvu z 10.4.1995 za uplatnění práva u pozemkového úřadu, neměl důvod ve věci rozhodnout, jestliže právo na vydání věci u něj vůbec uplatněno nebylo a řízení u něj tedy nebylo zahájeno. Týž Magistrát však (byť odbor hospodářské politiky, oddělení pozemků) dále se stěžovatelkami jednal, vyzval je 12.6.1995 k doplnění její výzvy a vlastní spis dále doplnil tzv. srovnáním parcel, výpisem z katastru nemovitostí a situačním plánkem; tyto doklady se týkají právě požadovaných nemovitostí. Lze zajisté usuzovat, že tento postup utvrzoval stěžovatelky v tom, že jiných právních kroků není třeba. Pokud za této situace nevyhověl správní orgán výzvě stěžovatelek z důvodů toliko formálních a jestliže městský soud - v podstatě z týchž důvodů - rozhodnutí správního orgánu potvrdil, jedná se podle přesvědčení Ústavního soudu o přístup nevstřícný a formalistický, který je v rozporu s oprávněnými zájmy ...
Pl. ÚS 8/02 20. 11. 2002 2 Neústavnost prováděcího podzákonného právního předpisu nemůže sama o sobě sloužit jako důvod pro zrušení zmocňovacího ustanovení zákona. Obsah cenového rozhodnutí je vymezen tak, že se jím rozhoduje o zařazení blíže definovaného zboží (§5, §6 a §8 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách) do seznamu zboží a stanoveným způsobem určuje jeho cena (§4 zákona o cenách). Jeho posláním není regulace chování jiným než tímto zákonem určeným způsobem ve vazbě na §877 o. z. Zákon o cenách umožňuje regulovat chování zákonem určených subjektů pouze tím, že se jim uloží povinnost sjednávat úředně stanovené nebo věcně usměrněné ceny konkrétního zboží vymezeného v cenovém rozhodnutí formou pěti zákonem definovaných způsobů cenové regulace (§4 zákona o cenách). Výměr z tohoto hlediska stanoví pravidla chování stran nájemní smlouvy způsobem, který se neslučuje s posláním cenové regulace a který je vyhrazen úpravě zákonem za podmínek stanovených Listinou nebo je přenechán smluvní volnosti stran v souladu s ústav ...
I. ÚS 512/02 20. 11. 2002 Ústavní kautele obsažené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod odpovídá subjektivní právo jednotlivce na všeobecnou ochranu svobodné sféry osoby. Jedná se o "sběrnou" či generální klauzuli, která logicky reaguje na nemožnost předvídat při formulování základních práv všechny v budoucnu se vyskytující zásahy do svobodného prostoru osoby. Do této oblasti spadá i právo jednotlivce na takzvané informační sebeurčení. Jen osoba sama je oprávněna rozhodnout o tom, jaké údaje o sobě poskytne včetně údajů o své pracovní či ekonomické aktivitě, pokud zákon neukládá v tomto směru osobě povinnost tak, jak to předvídá čl. 4 odst. 1 Listiny. Přesněji řečeno čl. 4 odst. 1 Listiny působí komplementárně ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny v tom smyslu, že zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 na individuální osoby. Čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny mají kromě toho i svou druhou dimenzi, a to dimenzi strukturálních principů, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích ...
II. ÚS 4/2000 19. 11. 2002 Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (např.usnesení z 27.3.1998 sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není soudem nadřízeným soudům obecným a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
I. ÚS 662/01 19. 11. 2002 1. Skutečnost, že bývalý jednatel je i po zániku funkce dosud v obchodním rejstříku uveden, nemá na fakt, že statutárním orgánem společnosti již není, žádný vliv. Poté, co již společnost vznikla, mají právní skutečnosti vyvolávající vznik, změnu nebo zánik jednatelské funkce konstitutivní charakter, zápis do obchodního rejstříku má již pouze deklaratorní účinky. To ale nepopírá princip materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku ve smyslu §27 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Obecný soud tedy neměl důvod pochybovat o aktuálnosti a pravdivosti údajů v rejstříku uvedených. 2. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje §62 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, podle jehož odstavce 3 zákona náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 tohoto zákona může Ústavní soud v odůvodněn ...
Pl. ÚS 22/02 18. 11. 2002 Při rozlišení, zda konkrétní činnost obce, v daném případě zvýšení přepočítacích koeficientů pro úpravu sazby daně z nemovitostí, je činností v rámci samosprávy nebo přeneseného výkonu státní správy, Ústavní soud vyšel prvotně z toho, že zákon č. 338/1992 Sb. , o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zmocňuje obce k vydání obecně závazné vyhlášky, aniž by uvedl, v jaké sféře působnosti tak obec činí. Ústava České republiky (dále jen "Ústava") uvádí název právních předpisů, které obec vydává při výkonu své územní samosprávy, označuje je jako obecně závazné vyhlášky ( čl. 104 odst. 3 Ústavy ), název právního předpisu vydávaného obcí při výkonu státní správy neuvádí ( čl. 79 odst. 3 Ústavy ). Dnes již zrušený zákon č. 367/1990 Sb. , o obcích (obecní zřízení), je označoval jako obecně závazné vyhlášky ( §24 odst. 1 ), tj. shodně jako předpisy ze sféry samostatné působnosti. Pojem "obecně závazná vyhláška" používá zákon o dani z nemovitostí (v ustanoveních §6 a §11 ) od 1. 1. 19 ...
Pl. ÚS 36/02 15. 11. 2002 Volební kauce představují určitou záruku vážnosti úmyslu volební strany (tedy politické strany nebo hnutí, jejich koalice nebo nezávislého kandidáta) realizovat ústavně zaručená základní politická práva, zakotvená především v čl. 21 Listiny základních práv a svobod . Účelem volební kauce v malých volebních obvodech v rámci většinového volebního systému je odrazovat od realizace pasivního volebního práva takové jednotlivce a skupiny jednotlivců, kteří hodlají kandidovat z jiných než z vážných politických důvodů. Volební kauce zároveň nesmějí porušovat princip rovnosti a nesmějí být výrazem svévole zákonodárce. Nic takového však Ústavní soud v daném případě neshledal. Je totiž zřejmé, že výši volební kauce stanovenou částkou 20.000 Kč nelze považovat za diskriminační a znevýhodňující pouze některé kandidáty. Jedná se totiž o částku, která je reálně dosažitelná nejen pro subjekty kandidující toliko v jednom či několika volebních obvodech současně, nýbrž i pro volební strany, které svého k ...
IV. ÚS 532/02 11. 11. 2002 Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), není právní nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného zvláštního zřetele se z přezkumné činnosti Ústavního soudu vymyká.
IV. ÚS 154/02 11. 11. 2002 Nelze se ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi - obžalovaného a poškozené, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
IV. ÚS 673/02 6. 11. 2002 Proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o zařazení do seznamu subjektů povinných respektovat závazky plynoucí z kolektivní smlouvy je přípustná správní žaloba podle dosud platné části páté občanského soudního řádu účinné do 31. 12. 2002.
II. ÚS 343/02 5. 11. 2002 Předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Jedná se o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustnou, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků. Je to důležité i z hlediska soudní praxe, kdy dochází k "zatímní" úpravě, která však v důsledku průtahů v soudním řízení ve skutečnosti trvá i několik let.
II. ÚS 179/01 5. 11. 2002 Přiměřenost použití o.s.ř. neznamená oprávnění soudu rozhodovat, zda bude nebo nebude, například s ohledem na některé z cílů konkursního řízení, příslušná ustanovení o.s.ř. aplikovat. Listina zakotvuje povinnost soudu postupovat zákonem stanoveným způsobem (čl. 2 odst. 2, resp. 36 Listiny). Pouze v rámci aplikace příslušných ustanovení o.s.ř. může obecný soud přihlížet k cílům konkursu. V rovině ústavnosti nelze chápat právo na spravedlivý proces jako právo podřízené požadavku na rychlé, efektivní řízení, jakkoli je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě garantováno ústavně (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s článkem 10 Ústavy v platném znění). Požadavek rozhodování v přiměřené lhůtě nemůže vyloučit aplikaci předpisu, jenž aplikován býti má. K takovému omezení jednoho ústavně zaručeného práva na úkor jiného není soud oprávněn. V soudním řízení je zajisté třeba přihlížet k tomu, aby nedocházelo k prodlužování řízení a je třeba dbát na je ...
II. ÚS 561/99 5. 11. 2002 Obecné soudy dostatečně nezkoumaly skutečnost, zda byly naplněny podmínky podle platných směrnic Ministerstva financí č. 10/1964 a č. 9/1966. Přitom sama eliminace potenciálních uchazečů ze strany státního orgánu, neprovedením předepsaného "výběrového řízení", může dle okolností případu představovat neoprávněné zvýhodnění nabyvatele, což platí i pro případ, že k výběru sice dojde, avšak v rámci něj nebudou zachovány rovné podmínky při výběru uchazeče. Soudy se musí plně vypořádat s tím, na základě čeho byli nabyvatelé ve "výběrovém řízení" vybráni (pokud vůbec k nějakému došlo), resp. zda byli vybráni na základě kritérií odpovídajících citovanému ustanovení. Zvláště nutno bedlivě postupovat v případech, pokud je známo, že právní předchůdci stěžovatelů byli úzce spjati s tehdejším režimem, k jejichž neoprávněnému zvýhodňování často docházelo.
IV. ÚS 707/2000 4. 11. 2002 Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat.
Pl. ÚS 4/02 30. 10. 2002 2 Podle čl. 14 odst. 1 Listiny je svoboda pohybu a pobytu zaručena. Je zřejmé, že svobodou pohybu se rozumí oprávnění nejen občana, ale každého pohybovat se po území České republiky vymezeném jejími státními hranicemi a navštěvovat jednotlivá místa s výjimkou těch, pro která zákon ve smyslu ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny stanoví omezení. Svobodou pobytu se nepochybně rozumí (s právě uvedenou výjimkou odstavce 3) oprávnění svobodně pobývat a usazovat se na kterémkoli místě v České republice, tj. oprávnění svobodně si volit bydliště uvnitř českého státu. Toto ústavní oprávnění svobodně si volit svůj dlouhodobý či krátkodobý pobyt (bydliště) na určitém místě tedy s sebou nepřináší požadavek (nařízení) v daném místě (bydlišti) se skutečně zdržovat nebo o tomto faktickém pobytu (bydlišti) informovat veřejnou moc. Ostatně doktrína tradičně odlišuje svobodu pobytu od tzv. "policejně" evidenčního hlášení pobytu, "v němž jde o fikci - místo ohlášeného pobytu leckdy není místem skutečného bydli ...
Pl. ÚS 39/01 30. 10. 2002 Právo vlastnit majetek a svoboda podnikání jsou sice zařazeny Listinou základních práv a svobod a chápány jako práva různých kategorií, první jako základní oproti druhému jako hospodářskému a sociálnímu, přesto spolu úzce souvisí. Svoboda podnikání bývá dokonce označována jako svoboda odvozená od práva na vlastnictví. Tomuto názoru lze dát za pravdu jen částečně. Podnikání a další hospodářská činnost představuje jistě zejména činnost zaměřenou na vytváření majetkových hodnot potřebných k zajištění životních potřeb. Jejich každodenním výsledkem je majetek ( v moderním hospodářství peníze), jejž chrání základní právo na vlastnictví. Vlastnictví majetku (kapitálu) bývá navíc předpokladem zahájení podnikání a pokračování v něm. Vedle toho ovšem podnikání představuje způsob osobní i skupinové seberealizace. Dokonce vlastnické právo, nemá-li být pojímáno samoúčelně, samo zprostředkovává využití jiných základních a dalších práv.
II. ÚS 157/01 29. 10. 2002 2 Ze situace, kdy je zde otec dítěte a zároveň jeho zákonný zástupce, který nebyl zbaven rodičovských práv (resp. rodičovské zodpovědnosti) a osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy dle §45 odst. 1 zákona o rodině a která je podle soudního rozhodnutí oprávněna dítě zastupovat jen v běžných záležitostech, nelze v žádném případě ani analogicky dovodit, že by zde byly dvě osoby "v postavení rodičů", které by byly oprávněny zastupovat nezletilé dítě v podstatných záležitostech. Při smrti jednoho z rodičů je pak nositelem rodičovské zodpovědnosti druhý rodič, který pak práva a povinnosti z ní vyplývající vykonává v plném rozsahu sám, přičemž je fakticky omezen pouze v rozsahu, ve kterém tato práva náleží jiné osobě, například té, která má dítě svěřeno do výchovy podle §45 zákona o rodině (k tomu srov. Hrušáková, M. a kolektiv, Zákon o rodině, komentář, 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2001, str. 104 a dále Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 1. vydání, Brno : Masarykova univerzi ...
II. ÚS 232/02 29. 10. 2002 Jestliže je příslušná osoba dotazována na důležité okolnosti v daňovém řízení, jež se týkají jiných osob, jsou-li jí známy (§8 dost. 1 věta první zákona č. 337/1992 Sb.), jedná se zjevně o výslech svědka. Správce daně tedy není oprávněn volně volit mezi těmito právními úkony, nýbrž musí přihlédnout k jejich skutečnému obsahu, a to již z důvodu ochrany práv subjektu, s nímž je vedeno daňové řízení. Svědek je dle zákona povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčet. O tom musí být poučen a poučen musí být i o následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Pro účely dokazování v daňovém řízení je však třeba preferovat použití bezprostředních, tj. před dožádaným správcem daně provedených důkazů. Daňový subjekt vzhledem ke zmíněné zásadě "rovnosti zbraní", má právo se s těmito důkazy seznámit (a tedy nikoliv až s jakýmsi jejich shrnutím či zhodnocením provedeným dožádaným správcem daně). I na daňové řízení se vztahuje pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně konformním způsobem ...
I. ÚS 147/2000 23. 10. 2002 Lze poukázat na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 298/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 12, C.H.BECK, ročník 1998, díl III., str. 65, podle něhož při zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nelze aplikovat výlučně §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb. Proto se jeví jako ústavně konformní stanovisko Nejvyššího soudu, sp.zn. Rc 44/20 (Cpjn 38/98, sbírka soudních rozhodnutí, 20,7, str. 421), podle kterého u pozemku evidovaného v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem, je jeho označení parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, bez uvedení, zda jde o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu nebo scelovacího operátu, z hlediska ust. §5 odst. 1 písm. c) cit. zákona, určit ...
IV. ÚS 273/02 21. 10. 2002 Ústavní soud nesdílí názor, že předmětem přezkumu v daňovém řízení a následném řízení před správním soudem může být pouze to, zda podle pomůcek daň vyměřena být mohla, avšak případné nerespektování ustanovení §46 odst. 3 daňového řádu správcem daně již v přezkumném řízení napravit nelze. Takový postup zakládá nerovnost účastníků řízení a je tedy rozporný s ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny a ve svých důsledcích porušuje i čl. 4 odst. 4 Listiny.
I. ÚS 371/02 16. 10. 2002 Ústavní soud připomíná, že se ve své ustálené judikatuře již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje toliko nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny. Smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Ústavní soud podotýká, že na tomto právního názoru nic nezměnila ani novelizace trestního řádu, provedená zákonem č. 265/2001 Sb. S touto argumentací se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Z dikce citovaného ustanovení (§71 odst. 3 tr. řádu) totiž vyplývá toliko maximální doba určená státnímu zástupci k rozhodování o dalším trvání vazby, k ...
IV. ÚS 78/02 15. 10. 2002 K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti a aby skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry obou stupňů obecných soudů byly alespoň v podstatných částech shodné.
II. ÚS 355/02 14. 10. 2002 V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 184/96, sp. zn. III. ÚS 200/2000, sp. zn. I. ÚS 77/97, sp. zn. II. ÚS 23/97, sp. zn. II. ÚS 156/95, sp. zn. I. ÚS 70/96, sp. zn. IV. ÚS 197/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 32; svazek 20, nález č. 151; svazek 12, nález č. 142; svazek 9, nález č. 109; svazek 5, nález č. 9; svazek 7, nález č. 29; svazek 8, nález č. 77 - a další) je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, obecně závazný, závazný při řešení typově shodných případů.
III. ÚS 74/02 10. 10. 2002 Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého právo, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/94). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduché ...
III. ÚS 186/02 10. 10. 2002 Návrh je podán včas i tehdy, byl-li podán ve lhůtě u orgánu, který vydal rozhodnutí. Návrh byl prokazatelně podán k poštovní přepravě doporučeným dopisem dne 29. 10. 2001 a byl doručen pozemkovému úřadu 30. 10. 2001. Byl tedy podán v zákonem stanovené lhůtě a Krajský soud se měl tímto návrhem věcně zabývat. Jestliže tak neučinil a je lhostejno, že se tak stalo v důsledku přehlédnutí, zasáhl tím do základního práva stěžovatelky obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, dané jí čl. 36 odst. 2 Listiny.
III. ÚS 173/02 10. 10. 2002 Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/94). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchéh ...
III. ÚS 728/01 10. 10. 2002 Jen ztěží lze totiž požadovat po občanech, aby sami posoudili nulitu správního aktu, když tak neučinil ani kompetentní odvolací orgán veřejné správy. Jestliže Krajský soud dospěl k výše uvedenému závěru o tom, že napadené správní rozhodnutí vydal k tomu neoprávněný správní orgán, měl na základě takového zjištění napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit jako rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem. S odvoláním na čl. 2 odst. 2 Listiny je sice třeba trvat na tom, že v případě, kdy správní orgán vydá správní akt, který přesahuje jeho pravomoc, nemůže takové rozhodnutí zakládat ničí práva a povinnosti, není způsobilé zasáhnout do práv a povinností, neboť akt trpí takovými vadami, že nastává stav, který doktrína nazývá nulitou aktu. V praxi však nemusí být nulita na prvý pohled zřejmá nebo nemusí být zřejmá všem zainteresovaným; na adresáta přitom dopadnou případné negativní důsledky takového správního aktu. Snížit toto riziko může adresát sporného aktu jen tím, že jej napadne přípustn ...
II. ÚS 251/02 8. 10. 2002 Ústavní soud nadále setrvává na svém názoru (k tomu srov. sp. zn. IV. ÚS 238/99, II. ÚS 177/2000, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 377/2000, II. ÚS 738/2000, IV. ÚS 48/01 a III. ÚS 292/01), že pokud došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, aniž by předtím byla výzva k jeho zaplacení doručena i navrhovateli samotnému, představuje takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
II. ÚS 385/01 8. 10. 2002 Zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je nutno rozumět tak, že procesnímu právu účastníka navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§153 odst. l, §157 odst. 2 občanského soudního řádu). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 586/02 8. 10. 2002 Lze souhlasit s názorem, že nemůže záležet na libovůli správního orgánu, zda řízení, které lze zahájit pouze z jeho vlastního podnětu, zahájí či nikoliv, neboť jeho činnost je ovládána mj. principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí. Na druhé straně však neexistuje dle názoru Ústavního soudu žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby vůči jinému subjektu bylo zahájeno správní řízení, v jehož rámci by byl tento subjekt za porušení právních předpisů stíhán (např. usnesení ze dne 26. 6. 2001 sp. zn. II. ÚS 345/01, nepublikováno).
II. ÚS 544/02 8. 10. 2002 Dle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 144/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 172) předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně. Ústavní soud rovněž v uvedeném rozhodnutí odkázal na své dřívější rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 222/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 97), ve kterém zaujal stanovisko, že pokud soud přikáže věc jinému soudu podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu , aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , podle kterého ni ...
IV. ÚS 87/01 4. 10. 2002 Při posuzování zákonnosti správního rozhodnutí je třeba zhodnotit, zda zjištění skutkového stavu je dostačující.
IV. ÚS 302/02 3. 10. 2002 Část věty citovaného ustanovení §6 odst. 5 zákona o kárné odpovědnosti soudců, "kdy se orgán oprávněný podat návrh dozvěděl o kárném provinění", nelze chápat tak, že běh zákonné subjektivní lhůty k podání návrhu na kárné řízení počíná teprve dnem, kdy ministru spravedlnosti byla oficiálně předána zpráva o výsledku kontroly, neboť tím by počátek běhu uvedené lhůty se nutně stal věcí nahodilosti. Jinými slovy, pověřil-li ministr spravedlnosti, jako orgán oprávněný podat návrh na zahájení kárného řízení, provedením prověrky určitý odbor, což se běžně a pochopitelně děje, implikuje tento postup nicméně to, že lhůta k podání návrhu začíná běžet již dnem zjištění nedostatků tímto orgánem v konkrétním případě, a to bez jakékoli závislosti na době provedení prověrek a jejich výsledků u jiných soudů. Lhůta 2 měsíců je dostatečně dlouhá k tomu, aby výsledky kontroly byly včas vyhodnoceny a vyvozeny z ní případné závěry. Vzhledem k uvedenému tedy návrh, podaný dne 29. 1. 2000, byl učiněn opožděně ...

Za rok 2002 bylo zveřejněno 203 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 5 stran v čase 0,099 ms (z toho 0,029 ms NoSQL).