Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2003

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 437/02 26. 8. 2003 Imanentní součástí jakéhokoliv základního práva je také postulát, jenž soudům a jiným orgánům veřejné moci, které rozhodují o právech a povinnostech jednotlivce, ukládá povinnost zastávat takový výklad jednoduchého práva, který sám o sobě nezasahuje do takových základních práv a svobod jednotlivce a je v souladu s hodnotami demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Jinými slovy, rozhodnutí založené na výkladu jednoduchého práva, který by takový požadavek nesplňoval, představuje zásah do toho kterého základního práva. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") mohou být meze základních práv a svobod za podmínek stanovených v Listině upraveny pouze zákonem, přičemž při používání těchto ustanovení musí být šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod a taková ustanovení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ústavní soud vyložil ustanovení §446 obchodního zákoníku jako zákonnou mez ochrany vlast ...
Pl. ÚS 5/03 9. 7. 2003 2 Dle výchozí teze, na níž je koncepce samosprávy vybudována, je základem svobodného státu svobodná obec, dále potom z pohledu významu regionálního na vyšším stupni územní hierarchie samosprávné společenství občanů, jímž je podle Ústavy České republiky kraj. Při tomto pojetí veřejné správy budované zezdola musí být samosprávě, jakožto významnému prvku demokratického právního státu, imanentní postulát, dle něhož územní samosprávné celky musí mít reálnou možnost záležitosti a otázky místního významu, a to i ty, jež pro svou povahu přesahují regionální rámec a o nichž rozhodují ve své samostatné působnosti, řešit na základě svého svobodného uvážení, kdy je formou zastupitelské demokracie realizována vůle zastoupených na lokální a regionální úrovni a toliko odpovědností k voliči a na základě zákonného a ústavního rámce ve svém konkrétním projevu posléze limitována (čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky). Územní samosprávné celky reprezentující územní společenství občanů musí tak mít - prost ...
Pl. ÚS 6/03 9. 7. 2003 Zásada "ne bis in idem", vyjadřující zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, je neodmyslitelnou a nezpochybnitelnou součástí spravedlivého trestního procesu a jako taková byla v ústavní rovině výslovně vyjádřena v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na úrovni běžného zákona je zásada obsažena v §11 odst. 1 trestního řádu a navrhovatel zjevně považuje napadené ustanovení trestního řádu (§11 odst. 2) za nepřípustnou výjimku z této zásady. Lze přisvědčit navrhovatelovu názoru, že zásada ne bis in idem platí bezvýjimečně, avšak zároveň je nutno konstatovat, že napadené ustanovení uvedenou zásadu z hlediska materiální ústavnosti neprolamuje. Výkladový problém spočívá ve ztotožňování nebo rozlišování pojmu skutek tvořený dílčími útoky pokračujícího trestného činu, jak jej používá trestní řád, s pojmem čin, který užívá Listina. Výklad předestřený navrhovatelem oba pojmy ztotožňuje a vychází tak z fikce, že rozhodnutí, byť jen o jediném dílčím útoku téhož ...
IV. ÚS 564/02 8. 7. 2003 Mezi principy řádného a spravedlivého procesu vylučující libovůli při rozhodování patří povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení (v případě rozsudku) způsobem zakotveným v ustanovení §125 trestního řádu; pokud z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, pak odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a je v podstatě nepřezkoumatelné.
IV. ÚS 40/03 7. 7. 2003 Postup správního soudu, který nepřezkoumá rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek, odporuje zásadám spravedlivého procesu.
III. ÚS 737/02 3. 7. 2003 Pro účel ústavněprávního posouzení věci nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [např. sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 25, nález č. 37, a další]. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva (např. sp. zn. II. ÚS ...
III. ÚS 511/02 3. 7. 2003 Postavení státního zastupitelství, zejména v přípravném řízení, a jeho procesní vztahy k obviněnému (obžalovanému) jsou výrazně jiné než procesní vztahy mezi účastníky řízení před obecnými soudy a obecnými soudy samotnými a opačně. Zatímco od odsuzujících rozhodnutí obecných soudů se v trestních věcech, v jejich postavení (zcela) nezávislých orgánů soudní (veřejné) moci, zákonem vyžaduje - stručně vyjádřeno - dosažení lidsky dosažitelné jistoty, že inkriminovaný skutek se stal [§226 písm. a) trestního řádu (dále jen "tr. ř.")] a že to byl obžalovaný, který jej spáchal [§226 písm. c) tr. ř.], a k tomuto účelu a cíli se vztahuje řada dalších ústavně chráněných zásad, postavení státního zastupitelství naproti tomu je potud odlišné, že již zmíněné procesní vztahy jsou jednak ovlivněny prvky zřetelně inkvizičními, jednak, a to především, tím, že k podání obžaloby (vznesení obvinění) podle zákona zcela postačí důvodné podezření, že inkriminovaný skutek, který je státním zastupitelstvím poklá ...
IV. ÚS 395/02 2. 7. 2003 Podle §80 odst. 1 trestního řádu není-li věci, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se uloží věc do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pochybnosti o právu k věci vznikají zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob. Takové pochybnosti vznikly i v této věci, a z tohoto důvodu nemělo být rozhodnuto o vydání věci, nýbrž mělo být postupováno podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu. Smyslem a účelem tohoto ustanovení, které se týká úschovy vydané nebo odňaté věci, je zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva k ní nakládáno, poněvadž právě tato dispozice s věcí by mohla vést k neodčinitelným zásahům do práv ...
Pl. ÚS 25/03 2. 7. 2003 Pokud občan učiní svobodně rozhodnutí, že zruší svůj trvalý pobyt na území České republiky, musí počítat také s důsledky, které eventuálně z tohoto rozhodnutí vyplynou. S trvalým pobytem občana je totiž spojena realizace některých práv, mezi něž patří i realizace práva volebního či práva hlasovat v referendu, protože zápis do příslušného volebního seznamu provádějí obecní úřady příslušné podle místa trvalého pobytu občana. Pokud navrhovatel nesplnil podmínky zákona č. 114/2003 Sb., o provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně některých zákonů (zákon o provádění referenda), nebyl a není "oprávněným občanem" podle §5 uvedeného zákona. Za této situace není ani aktivně legitimován k podání návrhu na zahájení řízení o nezákonnosti postupu v referendu podle §125d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 114/2003 Sb., protože zmíněné ustanovení dává toto právo pouze občanovi oprávněnému hlasovat v referendu.
Pl. ÚS 18/03 2. 7. 2003 Ustanovení §125d odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, staví Ústavní soud před povinnost rozhodnout věc "mimo pořadí" a "bez zbytečného odkladu". Z formulace "bez zbytečného odkladu" Ústavní soud usoudil, že je třeba v prvé řadě zvážit, zda odklad, který by způsobilo odstraňování formálních nedostatků návrhu, lze či nelze v daném případě označit za "zbytečný". Zbytečný je odklad zejména tehdy, jestliže po věcném posouzení návrhu je zřejmé, že jde o návrh, který lze odmítnout podle §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, či o návrh, jenž je zjevně neopodstatněný, takže lpění na splnění dalších náležitostí by nejen odporovalo požadavku procesní ekonomie a zbytečně zatěžovalo navrhovatele samého, ale také principu přiměřenosti, resp. nezbytnosti volených prostředků k dosažení zákonného cíle.
Pl. ÚS 23/03 2. 7. 2003 Ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, není právním předpisem sui generis, který by byl pouze na jedno použití. Je obecnou právní úpravou nejen pro referendum, které se konalo 13. - 14. 6. 2003, nýbrž i pro případ opakovaného referenda podle čl. 3 tohoto ústavního zákona, popř. pro případ opakovaného referenda podle čl. 4 téhož ústavního zákona. V případě situace, kterou předvídá čl. 3 tohoto ústavního zákona, ústavodárce nemohl předpokládat, že by se hlasovalo o stejné konkrétní smlouvě s deseti přistupujícími členy, neboť situace by již byla jiná. Proto též ústavní zákon č. 515/2002 Sb. používá označení "smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii" jako obecné označení jednoznačně identifikovatelného vymezení podmínek, za kterých může dojít k přenesení některých pravomocí orgánů České republiky podle čl. 10a odst. 1 a 2 Ús ...
I. ÚS 513/02 1. 7. 2003 Obecné soudy nepřiznaly stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení [konkrétně se jednalo o náklady zastoupení, jež podle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jsou součástí nákladů řízení] jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda. Vzhledem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (vyhlášen pod č. 234/2002 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 53) je patrné, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než jen ta, jež spočívá v nákladech řízení. I když si je Ústavní soud vědom, že obecné soudy postupovaly v tomto bodě v souladu s tehdy platným ustanov ...
Pl. ÚS 16/03 30. 6. 2003 Zatímco ve svých ustanoveních sub písmeny a) a b) ukládá článek 87 odst. 1 Ústavy České republiky Ústavnímu soudu, aby posoudil soulad právní normy s "ústavním pořádkem", v písmeni m) naopak "ústavní pořádek" jako reference pro posouzení souladu postupu při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii chybí. Posledně citované ustanovení Ústavy České republiky naopak ukládá posoudit soulad výslovně s jediným prvkem ústavního pořádku, a to s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii, nikoli tedy s "ústavním pořádkem" jako celkem.
Pl. ÚS 15/03 26. 6. 2003 Zákon č. 114/2003 Sb., o provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně některých zákonů (zákon o provádění referenda), a prováděcí vyhlášku k němu [vyhlášku Ministerstva vnitra č. 115/2003 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona č. 114/2003 Sb., o provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně některých zákonů (zákon o provádění referenda)], je třeba posuzovat jako celek. Z posouzení této souvislosti vyplývá, že uvedené normy - z dobrého důvodu - odlišují termín "razítko" od termínu "otisk razítka". V prvém případě jde o originál úředního razítka, kterým instituce potvrzuje své rozhodnutí nebo své sdělení v individualizovaných případech. Proto u vzoru č. 5 v příloze 1 citovaná vyhláška pro vydání hlasovacího průkazu konkrétním místním úřadem používá termín "razítko úřadu". V takových případech jde ostatně i o akt technicky snadno zvládnutelný. Jiná je situace u hlasovacího lístku, který v rámci celého státu vystavuje M ...
II. ÚS 35/03 25. 6. 2003 Podle §17 ve spojení s §14 odst. 1 občanského soudního řádu jsou znalci vyloučeni z podání znaleckého posudku v případě, že se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Jedním z takových důvodů, kdy lze zcela důvodně pochybovat o nepodjatosti znalce pro poměr k účastníkovi řízení, je skutečnost, že mezi nimi existuje pracovní poměr k témuž zaměstnavateli. Je totiž zřejmé, že se v takovém případě jednak jedná o vztah ekonomické závislosti, jednak nelze ani vyloučit možnost, že přístup znalce při vypracování znaleckého posudku mohou (vědomě či nevědomě) ovlivnit pocity kolegiality a loajality či obavy před nepříznivými pracovně-společenskými dopady.
II. ÚS 28/02 25. 6. 2003 Ústavní soud vychází z přesvědčení, že i když ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, je natolik specifickou oblastí, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako je tomu u jiných profesí, nelze přes tuto skutečnost rezignovat na zajištění ústavní ochrany práv prověřovaných osob. Rozhodování Národního bezpečnostního úřadu o tom, že prověřovaná osoba přestala splňovat podmínky uvedené v ustanovení §18 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je svým charakterem rovněž rozhodnutím dotýkajícím se čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a je proto nezbytné, aby jak rozhodnutí, tak i předchozí řízení garantovalo právo takové osoby na projednání její stížnosti bez zbytečných průtahů.
II. ÚS 710/01 25. 6. 2003 Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Je totiž nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod, pakliže jednání státních orgánů (Policie České republiky) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu). Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých nálezů, zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. Takový postup policejních orgánů je současně i vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pl. ÚS 44/02 24. 6. 2003 2 Nelze apriorně vycházet z předpokladu, že zákonodárce při přijímání ustanovení §12a odst. 5 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, měl úmysl porušit ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") . Nelze proto ani předpokládat, že by poskytnutím ochrany majetku skupiny věřitelů, kteří na jeho základě podají odvolání proti usnesení o zamítnutí konkursu pro nedostatek majetku a doloží, že mají za dlužníkem peněžitou pohledávku, zamýšlel současně udělit jí neodůvodněně rozdílné procesní postavení oproti skupině ostatních věřitelů-účastníků. Ačkoli zákon v napadené větě výslovně nestanoví, že věřitel využívající práva odvolání je omezen stavem řízení v době svého přistoupení, nelze jen proto dospět k závěru, že tímto stavem omezen není. V souladu s požadavkem ústavně konformního výkladu je naopak třeba mít za to, že věřitel, jenž podává odvolání podle ustanovení §12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání, vs ...
Pl. ÚS 39/02 24. 6. 2003 2 Návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce vydané v samostatné působnosti podal oprávněný orgán státní správy - přednosta okresního úřadu (§64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Okresní úřady, v jejichž čele přednostové působili, však byly v rámci reformy územní správy zrušeny k 31. 12. 2002 (zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů). Od 1. 1. 2003 je oprávněn podat srovnatelný návrh ministr vnitra [§64 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], jenž tak činí na podnět příslušného krajského úřadu pověřeného dozorem nad výkonem samosprávy obcí [§123 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Druh řízení před Ústavním soudem zůstává stejný, došlo pouze ke změně orgánu kompetentního k podání návrhu. Tuto změnu však není důvod považovat za změnu navrhovatele. Jak přednosta okresního úřadu, tak ministr vnitra jednal (jedná) jméne ...
II. ÚS 182/01 24. 6. 2003 Žaloba je úkonem učiněným podle občanského soudního řádu a jako taková musí být posuzována. Není jistě vyloučeno, že může mít i následky hmotněprávní, což ovšem není důvodem pro aplikaci ustanovení §37 občanského zákoníku. Náležitosti žaloby je třeba posuzovat striktně podle ustanovení §42 odst. 4 a 79 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky (stavění promlčecí lhůty). Je však nutno vady (případně k výzvě soudu) odstranit, neboť i občanský zákoník v §112 stanoví, že ke stavění lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Citovaná zákonná podmínka by nebyla splněna, a žalobce by tedy v řízení řádně nepokračoval teprve tehdy, kdyby své podání neopravil či nedoplnil.
I. ÚS 146/03 18. 6. 2003 Ústavní soud již v řadě svých dřívějších judikátů opakovaně vyslovil právní názor, že preferuje princip materiálního právního státu a že objektivní kategorii ústavnosti neodpovídá přílišný formalismus ze strany orgánů veřejné moci při výkonu jejich kompetencí. Ústavní soud odkazuje na nález č. 4/2003 Sb. (nález z 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 146), kterým - mimo jiné - zrušil ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech). Toto ustanovení dávalo církvím a náboženským společnostem právo navrhnout k evidenci církevní právnickou osobu "založenou v církvi a náboženské společnosti podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry jako právnickou osobu podle tohoto zákona". Důvodem tohoto rozhodnutí byl zejména právní názor Ústavního soudu, ž ...
IV. ÚS 624/02 18. 6. 2003 Má-li se dostát ústavní povinnosti vyplývající z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle které daně a poplatky lze ukládat toliko na základě zákona, musí výrok rozhodnutí adresovaného měsíčnímu plátci daně z přidané hodnoty kromě výše daně obsahovat rovněž sdělení, za jaké období je daň vyměřena či doměřena, neboť tím je dán i případný okruh argumentů uplatnitelných v odvolání.
IV. ÚS 558/02 18. 6. 2003 Podmínky pro čtení výpovědi svědka u hlavního líčení [§211 odst. 2 písm. a) trestního řádu], který je svědkem klíčovým a jehož výpověď je rozhodujícím důkazem pro výrok o vině, nelze interpretovat extenzivně; takový postup porušuje právo obviněného na fair proces.
I. ÚS 153/02 18. 6. 2003 Ústavností ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se Ústavní soud již zabýval a svým nálezem ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (vyhlášen pod č. 234/2002 Sb. a publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 53) citované ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny zrušil. V daném případě krajský soud nepřiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady obhajoby, jež podle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. jsou součástí nákladů řízení) jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu tehdy ještě platného §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nevzni ...
IV. ÚS 92/03 16. 6. 2003 Protože, jak konstatuje v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, bylo třeba věc posoudit podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. 12. 2000, vztahovalo se na danou věc ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zakládající, a to bez dalšího, přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu. Jde tedy o případ zcela odlišný od těch, kdy přípustnost dovolání je vázána stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. Záleželo-li tedy podání dovolání výlučně na rozhodnutí účastníka, bylo povinností krajského soudu o této "přípustnosti dovolání bez dalšího" jej poučit, neboť tím, že tak neučinil, porušil již krajský soud základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stejně jako nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Skutečnost, že tato poučovací povinnost byla výslovně zakotvena teprve v ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř., ...
IV. ÚS 738/01 16. 6. 2003 V restitučním řízení nejsou sice orgány veřejné moci věc posuzující oprávněny k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. "rozhodném období", jsou oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů - v předmětné věci tedy z hlediska §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
IV. ÚS 283/2000 16. 6. 2003 Podle ustanovení §132 občanského soudního řádu důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zatímco část citovaného ustanovení před středníkem lze považovat za jednu z podmínek realizace ústavního principu nezávislosti soudu zakotveného v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, směřuje část tohoto ustanovení za středníkem k ústavnímu principu rovnosti účastníků (... přihlíží ke všemu ..., co uvedli účastníci ...) zakotvenému v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jakýmsi korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je tedy rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovat na bázi této jejich nezávislosti tak, aby nedošlo k narušení rovného postavení účastníků v řízení. Tak se může stát právě tím, že soud sice provede celou řadu důkazů, přitom přihlédne jen k některým z nich a učiní jen tyto důkazy předmětem svých úv ...
IV. ÚS 647/02 16. 6. 2003 Podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. V případech, kdy účastník má v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Nedošlo-li tedy v projednávané věci k doručení napadeného usnesení také zástupci účastníka a je-li toto zásadní opomenutí soudu spojeno s tím, že následně došlo k zastavení řízení, nemůže být žádných pochyb o tom, že tímto postupem došlo k porušení účastníkových ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 238/99 a ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 118/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 10; svazek 26, nález č. 72) se sice týkají situace, kdy výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena pouze právnímu zástupci účastníka, z obou nálezů však jednoznačně plyne, že, jde-li o výzvu k zaplacení soudního poplatku, je třeba ji doručit i ...
III. ÚS 183/01 12. 6. 2003 Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pokud je však předmětem posouzení technicky složitá problematika, rozhodnutí Ústavního soudu tedy závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, Ústavní soud si může vyžádat vypracování znaleckých posudků (§50 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), toliko však za účelem ověření ústavněprávních aspektů posuzované (technicky náročné) problematiky a za účelem ověření tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti o dotčení jeho základních práv a svobod.
IV. ÚS 553/02 12. 6. 2003 Pokud stěžovatel odepření splnění rozkazu nadřízeného odůvodňoval vyšším principem mravním, je třeba uvést, že takový postoj, je-li předsevzat a skutečně podložen opodstatněnými souvislostmi známými pouze stěžovateli a jím pro povahu věci a jeho náhled na ni blíže nerozvedený, je hodný úcty, nicméně nemůže být důvodem zakládajícím možnost služebně nadřízenému odmítnout sdělit údaje týkající se identifikace osob jednajících ve prospěch Bezpečnostní informační služby.
Pl. ÚS 11/02 11. 6. 2003 1 Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické p ...
Pl. ÚS 40/02 11. 6. 2003 1. Dle ustáleného názoru Ústavního soudu (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 24/99, Pl. ÚS 5/01, Pl. ÚS 39/01 - publikované ve Sb. n. u., sv. 18, s. 135 a násl., sv. 24, s. 79 a násl., sv. 28, s. 153 a násl.; vyhlášeny pod č. 167/2000 Sb., č. 410/2001 Sb., 499/2002 Sb.) nezbytnou součástí demokratického právního státu je i ochrana svobody smluvní vůle, jež je derivátem ústavní ochrany práva vlastnického podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (jehož základním komponentem je ius disponendi). Se samotnou povahou a účelem kolektivního vyjednávání spjatý institut jejich extenze, tj. možnost rozšíření normativního nad obligační dopad kolektivní smlouvy, z pohledu ústavněprávního tudíž zakládá kolizi mezi omezením práva vlastnického podle čl. 11 Listiny a veřejným statkem ve smyslu čl. 6 Evropské sociální charty, publikované pod č. 14/2000 Sb. m. s., ve spojení s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 27 Listiny. Je-li východiskem ústavní přijatelnos ...
I. ÚS 360/02 10. 6. 2003 Z logického i jazykového výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku plyne, že k výpovědi nájmu bytu s přivolením soudu je zapotřebí, aby nájemce byt neužíval bez vážných důvodů buď vůbec anebo jen občas. Pro případ, že by zákonodárce hodlal stanovit jako podmínku přípustnosti eventuálního neužívání bytu či občasného užívání pouze přechodnost takového stavu, měla by tato podmínka být upravena v příslušném hmotněprávním ustanovení občanského zákoníku. Stávající platná právní úprava však umožňuje posuzovat pouze vážnost důvodů neužívání či občasného užívání. Pokud se judikatura v této souvislosti zmiňuje o časové ohraničenosti (resp. dočasném trvání) vážných důvodů, činí tak zejména v těch případech, kdy nájemce fakticky má zajištěnu trvalou možnost bydlení jinde, a vzniká tak nepoměr mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele. O uvedený případ však v posuzované věci nešlo. V dané věci by přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu ze strany pronajímatele pro nájemce nav ...
IV. ÚS 337/02 9. 6. 2003 Při stanovení celního dluhu včetně jeho doměření nelze stanovit povinnost k jeho úhradě jen na základě formální aplikace příslušných ustanovení celního zákona na údaje vyplývající z celního prohlášení řidiči převážejícímu zboží, když všechny okolnosti nasvědčují tomu, že to byly jiné osoby, které se dopustily protiprávního jednání spočívajícího v nedodání zboží do celního úřadu určení, vyhotovení fiktivního potvrzení o vývozu zboží za hranice České republiky a předložení jiného zboží k celní deklaraci než zboží skutečně dovezeného, majícího za následek vznik celního dluhu.
IV. ÚS 10/02 9. 6. 2003 Postup orgánů činných v trestním řízení, jenž je ovládán induktivní metodou, musí být, má-li vykazovat soulad s principy řádného procesu, ovládán procesní čistotou provedeného řízení, a to podle přesvědčení Ústavního soudu i co do jeho přezkoumatelnosti ve vztahu k jednotlivým dílčím komponentům (fázím) procesu dokazování, z nichž se tento proces skládá.
Pl. ÚS 14/02 4. 6. 2003 2 Ustanovení části věty druhé §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 2/1998 Sb., vyjádřené slovy "ani v souvislosti s poskytnutím této péče", sleduje zřetelně úkony vzájemně související v rámci bezplatné zdravotní péče, tedy úkony, jež dle návětí §11 odst. 1 písm. d) spadají do "zdravotní péče bez přímé úhrady, pokud ... byla poskytnuta v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem". Zákaz přijímání přímé úhrady se tedy týká především samotného výkonu bezplatné zdravotní péče. To plyne z dikce zákona: "za tuto zdravotní péči", přičemž ze znění předcházející věty je nepochybné, že "touto" péčí se rozumí "zdravotní péče bez přímé úhrady" a žádná jiná. Zákaz se rovněž týká i souvislosti s poskytnutím této péče, tedy opět péče bezplatné. Ze znění zákona však současně vyplývá, že nic nebrání ani tomu, aby za zdravotní péči poskytnutou nad rámec podmínek pro bezplatnou péči přímá úh ...
II. ÚS 71/99 4. 6. 2003 Ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež nezanedbatelnou měrou spolupodmiňuje ve společnosti vnímaný stupeň právní jistoty, náleží k těm, jejichž splnění je mj. jednou ze záruk posilování důvěry v právo a stimulem pro jeho dodržování ze strany občanů, při vědomí toho, že se jedná v tomto smyslu o oboustrannou projekci, neboť obsah právního řádu je stejně závazný jak pro stát, jenž z uvažovaného pohledu má vrchnostenské postavení, tak pro občany, jimž státní moc slouží (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky), a to nejen v abstraktní rovině, nýbrž především ve svém praktickém uplatnění, protože řádný výkon spravedlnosti je třeba také chápat zejména jako i včasnou ochranu práv, neboť řádná realizace (aplikace) práva soudní mocí je, nikoliv v poslední řadě, i dostatečnou zárukou pro náhled a přesvědčení občanů uznávajících řádný pořad ...
II. ÚS 405/02 3. 6. 2003 1 Ustanovení §61 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tím, že odkazuje na mezinárodní smlouvu, ukládá jiný způsob výpočtu výše předčasného důchodu v závislosti na kritériu místa sídla zaměstnavatele občana. Pokud byl český občan (s trvalým bydlištěm v České republice) zaměstnáván ve Slovenské republice, považuje se to z hlediska důchodového pojištění za "zaměstnání v cizině", což má pro něj negativní důsledky pro důchodové nároky v rámci českého systému důchodového pojištění. Rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu "zaměstnáním v cizině", považuje Ústavní soud za diskriminující, neboť není podloženo "objektivními" a "rozumnými" důvody. Mezinárodní závazky České republiky vůči Slovenské republice, které směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, mu ...
II. ÚS 23/03 3. 6. 2003 Již v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, str. 9 a násl.) se konstatuje, že institutem náhradního doručování se vytváří právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. S přihlédnutím k výše zmíněnému nálezu lze vycházet z toho, že rovněž z hlediska ústavnosti je třeba striktně trvat na dodržení všech zákonných podmínek pro vznik dané fikce. Účinky doručení písemnosti (do vlastních rukou) mohou ve smyslu §17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nastat především za předpokladu, že se příjemce v místě doručení zdržuje. I když tento pojem není výslovně definován, dle názoru Ústavního soudu se zjevně jedná o místo, kde by příjemce mohl být v rozhodné době doručovatelem zastižen (srov. §17 odst. 2 a 3 zákona č. 337/1992 Sb.), a to buď přímo nebo (alespoň) prostřednictvím v ...
II. ÚS 515/01 3. 6. 2003 Třebaže Ústavní soud opakovaně judikoval, že text poznámek pod čarou nemá závaznou povahu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 22/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, str. 103 a násl.), nelze z toho dovodit, že by legální definice, na niž poznámka pod čarou v ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, odkazuje, nemohla být použita na základě analogiae iuris jako podklad pro výklad obsahu ustanovení jiného restitučního zákonného předpisu. Možným důvodem k politické perzekuci občana komunistickým režimem se mohla předně stát jeho příslušnost k určité "politické, sociální nebo náboženské skupině" [§1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu]. Preambule téhož zákona činí odpovědné za způsob vlády v letech 1948 - 1989, a tedy i za výše specifikovanou perzekuci, Komunistickou stranu Československa, její vedení i její členy. Tuto myšlenku dá ...
II. ÚS 487/01 3. 6. 2003 Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zatěžuje daní z převodu nemovitostí převáděnou nemovitost, nikoliv nemovitost nabývanou (viz též §9 tohoto zákona), proto také je poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce, nabyvatel je pouhým ručitelem. V kontextu cílů zákona musí být vedena i aplikace ustanovení §10 písm. a). Je-li jednoznačně poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce a předmětem daně je úplatný převod nemovitosti a úmyslem zákonodárce je zatížení hodnoty převáděné nemovitosti, tedy převodcem dosažený finanční výnos z prodeje nemovitosti, příp. dosažitelný finanční výnos, je-li dohodnutá cena nižší než zjištěná, pak musí být ocenění vztaženo ke konkrétní převáděné nemovitosti, která je ve vlastnictví toho, kdo je poplatníkem daně, a musí být i při tomto ohodnocení nemovitosti vzat v úvahu právní stav nemovitosti u převodce, nikoli u nabyvatele.
II. ÚS 419/01 3. 6. 2003 Zákonem č. 30/2000 Sb. bylo ustanovení §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu novelizováno tak, že soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné nebo pořádkové povahy a rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení správního řízení. Takovým rozhodnutím rozhodnutí o přeplatku jistě není. Ústavní soud daný typ rozhodnutí explicitně již dříve ve své judikatuře označil za rozhodnutí "procesní". Pokud zákonodárce zcela jasně celou skupinu tzv. procesních rozhodnutí podrobil zákonem č. 30/2000 Sb. opětovně soudnímu přezkumu, nelze jeho vůli ignorovat cestou extenzivního výkladu, v jehož důsledku by rozhodnutí dříve výslovně považovaná za rozhodnutí procesní povahy byla opětovně vyloučena ze soudního přezkumu s odvoláním na skutečnost, že nezasahují do práv účastníka, která vyplývají z práva hmotného. Takový právní závěr soudu v podstatě diskvalifikuje účel novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., jenž nepochybně směřoval k tomu, aby podřadil soudnímu přezkumu i procesní rozhodnu ...
I. ÚS 177/01 3. 6. 2003 Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu k otázce splnění podmínky tísně, v níž především zdůraznil, že "se nemůže jednat o interpretaci běžně užívanou v občanskoprávním nebo ve správním řízení. Restituční zákony hodnotící dobu totality vyžadují interpretaci odpovídající této době. Pojem tísně je proto třeba interpretovat v širších souvislostech, a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948 - 1989. Tento politický nátlak nebyl zde chápán jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila" (nález sp. zn. II. ÚS 30/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 157). Jak Ústavní soud judikoval dříve, v případě tísně se nejedná výhradně o duševní stav jednající osoby. "Jedná se o stav svobody projevu vůle, jehož omezení, resp. podmínění netkví pouze ve vnitřních příčinách jednající osoby, nýbrž a převážně v příčinách vnějších. ...
II. ÚS 71/2000 3. 6. 2003 Právo na spravedlivý proces, jehož podstatnou složkou je právo na projednání věci nezávislým soudem, zaujímá v demokratické společnosti význačné místo. Dotčená osoba musí mít možnost dát rozhodnutí přijaté proti ní přezkoumat soudem, který splňuje záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V projednávaném případě byl účastník ustanovením §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zbaven práva na projednání své záležitosti nezávislým a nestranným soudem.
IV. ÚS 699/02 29. 5. 2003 Soudu nepřísluší posuzovat, zda k podání správní žaloby a ke sjednání povinného právního zastoupení došlo v souladu s interními předpisy žalobce; zastavení řízení z důvodu jiného názoru soudu na výklad interních předpisů je proto třeba hodnotit jako porušení čl. 36 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 285/02 29. 5. 2003 Otevřela-li se novým oprávněným osobám lhůta k uplatnění jejich restitučních nároků na základě nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 2/1997 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 24/96; publikován též ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 133) v době, kdy povinná osoba ve smyslu §4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, již neexistovala (neboť požadovaný majetek již vydala jinému oprávněnému), a nemá-li zákon pro takový případ výslovné řešení, jeví se být slušným a spravedlivým považovat za subjekt povinný k vydání toho, kdo v té době věc drží; jinak by situace neměla řešení.
III. ÚS 644/01 29. 5. 2003 Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zatěžuje daní z převodu nemovitostí převáděnou nemovitost, nikoliv nemovitost nabývanou (viz též §9 tohoto zákona), proto také je poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce, nabyvatel je pouhým ručitelem. V kontextu cílů zákona musí být vedena i aplikace ustanovení §10 písm. a). Je-li jednoznačně poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce a předmětem daně je úplatný převod nemovitosti a úmyslem zákonodárce je zatížení hodnoty převáděné nemovitosti, tedy převodcem dosažený finanční výnos z prodeje nemovitosti, příp. dosažitelný finanční výnos, je-li dohodnutá cena nižší než zjištěná, pak musí být ocenění vztaženo ke konkrétní převáděné nemovitosti, která je ve vlastnictví toho, kdo je poplatníkem daně, a musí být i při tomto ohodnocení nemovitosti vzat v úvahu právní stav nemovitosti u převodce, nikoli u nabyvatele. Ani argumentace využívající zpětných účinků vkladu ...
III. ÚS 715/02 29. 5. 2003 Výzvu k zaplacení soudního poplatku v dané věci bylo nutno doručit nejen právnímu zástupci, ale i žalobci samému. Pokud tedy obecný soud rozhodující ve věci v režimu tehdy platné úpravy správního soudnictví doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku toliko právnímu zástupci, nikoli již žalobci, a poté zastavil řízení o jeho správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, vytvořil svým postupem stav, jímž byl navrhovateli znemožněn přístup k soudu, a porušil tak ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a rovněž tak ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to zejména proto, že ve správním soudnictví, upraveném v části páté hlavě druhé občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002, neměl správní soud možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení pokračovat.
I. ÚS 472/01 28. 5. 2003 Jestliže zákon specifikuje věcně okruh řady opatření, která může Ministerstvo financí jako povinné postupy při vedení účetnictví stanovit, a jestliže zákon výslovně stanoví, že tato opatření ve specifikovaném věcném okruhu vyhlašuje Ministerstvo financí oznámením o jejich vydání ve Sbírce zákonů, pak nelze tuto povinnost omezit na pouhé shrnutí do oznámení jediného opatření, které se uveřejňuje ve Finančním zpravodaji. Je-li formálním znakem právní normy řádná, zákonem předepsaná publikace, nepostačuje k naplnění tohoto znaku a nesplňuje podmínku náležitosti jen povšechný odkaz na opatření vydaná Federálním ministerstvem financí podle §4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a to na opatření, jež doposud publikována nebyla a v publikovaném oznámení (registraci) nejsou jednotlivě uvedena ani pojmenována. Lze doplnit, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Právní subjekt musí mít možn ...
I. ÚS 499/01 27. 5. 2003 S účinností od 1. 5. 1997 již není relevantní, zda ve věci projednávané v režimu správního soudnictví jde či nejde jen o posouzení právní otázky. Rozhodnout bez jednání bylo následně možné jen za podmínek §250f občanského soudního řádu, ve znění upraveném zákonem č. 202/1997 Sb. Aplikací neexistujícího ustanovení právní normy tak byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a na projednání věci v jeho přítomnosti, zakotvená v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Není od věci připomenout, že Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96; vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.) celou část pátou občanského soudního řádu ke dni 31. 12. 2002 zrušil.

Za rok 2003 bylo zveřejněno 181 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 2 z celkem 4 stran,
v čase 0,000099 sekundy z toho 0,000029 sekundy NoSQL databáze.