| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 294/01 | 27. 2. 2003 | Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod, a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže tedy podle ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř. (poznámka: ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.) platilo, že "Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům.", zjevně tu ... | |
| I. ÚS 687/02 | 26. 2. 2003 | Právu jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odpovídá povinnost soudu postupovat v řízení podle takových procesních právních předpisů, k jejichž aplikaci jej zavazuje zákon. Pokud obecný soud aplikuje v příslušném řízení procesní předpisy ve znění, které se v daném řízení podle příslušného ustanovení zákona nemá uplatnit, znamená takový postup nejen porušení kogentní normy jednoduchého práva, ale také porušení práva účastníka na spravedlivý proces. To platí ve zvýšené míře tam, kde se kvůli aplikaci nesprávné právní normy dostane účastníku řízení nesprávného poučení o opravných prostředcích. | |
| II. ÚS 187/02 | 25. 2. 2003 | Při prokazování trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") jsou orgány činné v trestním řízení povinny posuzovat, do jaké míry a v jaké výši byl povinný schopen platit výživné. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v době, kdy neplnil vyživovací povinnost, bez příjmů, bylo třeba prokázat, že měl možnost získat zaměstnání. Dle názoru Ústavního soudu v tomto směru dokazování bylo provedeno nedostatečným způsobem. V průběhu trestního řízení nebyly opatřeny potřebné důkazy pro závěr, že stěžovatel měl možnost si opatřit finanční prostředky, a to zvláště za situace, kdy byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy spáchaným úmyslně. Navíc v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou vyhodnoceny všechny provedené důkazy. Předmětem útoku u trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. je osoba nebo osoby, vůči nimž má pachatel zákonnou vyživovací povinnost. Těmito osobami jsou v přezkoumávaném případě dvě stěžovatelovy ... | |
| II. ÚS 389/01 | 25. 2. 2003 | Soud zjistil, že podle kolaudačního rozhodnutí z roku 1928 byly prostory kolaudovány jako prostory nebytové. Uvedené skutkové zjištění nebylo následně zpochybněno. Jestliže tedy na základě dohody o užívání bytu nebyl přidělen byt, ale v důsledku pochybení ONV nebytový prostor, nemohlo vedlejší účastnici vzniknout právo osobního užívání k bytu, a nemohlo se tudíž následně transformovat na právo nájmu. Úvaha obecného soudu aplikovat ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku je vedena pohnutkami sociální spravedlnosti. Považoval za nespravedlivé uložit vedlejší účastnici povinnost byt vyklidit, byť i v delším časovém období. Ukládá tak ovšem nepřímo stěžovateli strpět nadále, fakticky po neomezenou dobu, zásadní omezení svého vlastnického práva užíváním předmětných prostor vedlejší účastnicí. Pokud by vedlejší účastnice odmítla uzavřít se stěžovatelem nájemní smlouvu, stěžovatel by neměl možnost realizovat své dispoziční právo ani tak, že by jí dal výpověď z nájmu bytu. Současně by nemohl ... | |
| I. ÚS 522/2000 | 25. 2. 2003 | Ústavní soud poukazuje na již vícekrát opakované stanovisko, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud přitom současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. | |
| IV. ÚS 414/01 | 20. 2. 2003 | V souladu s principy spravedlivého procesu je pouze takový postup dovolacího soudu, který odpovídajícím způsobem reaguje na každou účastníky řízení k posouzení předloženou a jimi označenou právní otázku, již považují za otázku zásadního právního významu. | |
| Pl. ÚS 12/02 | 19. 2. 2003 | 2 | 1. Právní možnost opakování hlasování v Poslanecké sněmovně Parlamentu je zakotvena v ustanoveních §74 odst. 3 a §76 odst. 5 a 6 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Hlasování se dle zákonné úpravy musí opakovat, dojde-li k poruše hlasovacího zařízení, přičemž nelze-li poruchu neprodleně odstranit, rozhodne Poslanecká sněmovna o jiném způsobu hlasování. Dle úpravy procedurální, jež otevírá i přípustnost dalších důvodů opakování hlasování, pak každý poslanec může vznést při hlasování nebo bezprostředně po něm námitku proti průběhu nebo výsledku hlasování, přičemž o takové námitce rozhodne Poslanecká sněmovna bez rozpravy; vyhoví-li námitce, musí se hlasování opakovat. Tvrzení o chybě hlasovacího zařízení lze nepochybně považovat za důvod opakování hlasování podle §74 odst. 3 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, přičemž k jeho uplatnění došlo postupem dle §76 odst. 5 uvedeného zákona. Technická závada by totiž v takovém případě znemožnila poznání reálně proj ... |
| III. ÚS 375/02 | 19. 2. 2003 | Ústavní soud nemůže souhlasit s právním posouzením opožděnosti stěžovatelčina podání s poukazem na ustanovení §57 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, kde je stanoveno: "Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den." Citované ustanovení občanského soudního řádu je obecným ustanovením, které se vztahuje na všechny procesní, ale i tzv. soudcovské lhůty, tj. lhůty uplatňované v rámci občanského soudního procesu podle úpravy obsažené v občanském soudním řádu. Z toho pak jednoznačně plyne, že požadovaný procesní úkon (odůvodnění svého odvolání) vykonala stěžovatelka včas, tedy ve lhůtě, která jí byla soudem prvního stupně vymezena. Ústavní soud proto konstatoval, že nesprávným posouzením stanovené lhůty odvolací soud zabránil stěžovatelce v uplatňování jejího práva a v konečném důsledku tak porušil její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 351/02 | 19. 2. 2003 | Finanční úřad sice ve svém vyjádření uvedl, že není zakázána opakovaná daňová kontrola, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti, které získal z podnětu orgánů činných v trestním řízení, z jeho úkonu učiněného vůči daňovému subjektu to však nevyplývá. Naopak lze z vymezení předmětu daňové kontroly, tak jak byl tento předmět vymezen ve všech daňových kontrolách, dovodit, že daňová kontrola prováděná finančním úřadem se týká stejných otázek, které již předmětem daňové kontroly byly. V takovém případě však pro finanční orgán platí ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a z hlediska běhu druhé daňové kontroly tak jde o res iudicata ve smyslu §27 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Na základě posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že Finanční úřad v Ústí nad Labem uvedeným postupem porušil ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených ... | |
| II. ÚS 599/01 | 18. 2. 2003 | Konkrétní skutečnosti, jež odůvodňují vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, musí spočívat v předpokládané aktivní činnosti obviněného směřující k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. Takové skutečnosti musí být zjištěny postupem přípustným podle trestního řádu. Pod ně lze zařadit obavu z působení obviněného na dosud nevyslechnuté svědky, tj. jejich ovlivňování, se záměrem mařit objasňování skutečností závažných pro dané trestní stíhání. Z toho vyplývá, že výpověď dosud nevyslechnutého konkrétního svědka se musí vztahovat k tomu trestnému činu, pro nějž bylo sděleno obvinění. Obecné soudy vymezují ovšem vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu pouze ve vztahu k potencionálním svědkům, kteří, pokud budou ztotožněni, by se mohli vyjádřit k další případné trestné činnosti stěžovatele. Nicméně pro jinou trestnou činnost nebyl stěžovatel v době rozhodování o vazbě trestně stíhán. Obecné soudy nemohou tudíž zakládat důvod koluzní vazby na prosté ... | |
| III. ÚS 195/02 | 6. 2. 2003 | Pokud krajský soud zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, dodatečnému platebnímu výměru, jímž byla poplatníkovi dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob, z toho důvodu, že Ministerstvo financí povolilo na žádost poplatníka přezkoumávání žalobou napadeného rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a pokud obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že za situace, kdy žalobou napadené rozhodnutí bylo "nahrazeno" novým rozhodnutím finančního ředitelství a odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně zamítnuto, nezbylo než řízení zastavit (§250i odst. 2 občanského soudního řádu), pak tomuto právnímu názoru obecného soudu nelze pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nic vytknout, a to již proto, že poplatník má proti novému rozhodnutí ve věci (rozhodnutí finančního ředitelství) k dispozici řádné opravné ... | |
| Pl. ÚS 34/02 | 5. 2. 2003 | Garance územní samosprávy podle Ústavy České republiky je lakonická. Vedle rozlišení lokální a regionální úrovně samosprávy (čl. 99) je územní samospráva pojata jako právo územního společenství občanů vyrůstající z jeho vlastností a schopností, jak konstatoval Ústavní soud nálezem z 19. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 1/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 375; nález vyhlášen pod č. 294/1996 Sb.). "Ústavní soud považuje místní samosprávu za nezastupitelnou složku rozvoje demokracie. Místní samospráva je výrazem práva a schopnosti místních orgánu, v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit část veřejných záležitostí." Ústava tuto schopnost umožňuje prosadit mimo jiné tím, že zakládá právní subjektivitu územních samosprávných celků a počítá s tím, že samosprávné subjekty mají vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3). Na ústavní úrovni se též potvrzuje demokratický ráz samosprávy v garan ... | |
| IV. ÚS 692/02 | 4. 2. 2003 | Nová právní úprava trestního řízení provedená zákonem č. 265/2001 Sb., účinným od 1. 1. 2002, kterým byl změněn trestní řád a některé další zákony, zasáhla do rozhodování o trvání vazby a výrazně posílila roli státních zástupců v přípravném řízení. Podle dřívější právní úpravy rozhodoval o dalším trvání vazby v průběhu přípravného řízení soud na návrh státního zástupce. Byl-li státní zástupce nečinný a návrh na prodloužení vazby nepodal či jej nepodal v zákonem stanovené lhůtě, pak jakákoliv možnost zhojení nedostatku jeho procesní aktivity byla vyloučena jako nezákonná a neústavní (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. IV. ÚS 332/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, č. 38). Z pohledu návaznosti nové právní úpravy na právní úpravu předchozí se Ústavnímu soudu jeví vyloučeno, aby nová právní úprava procesní aktivity státního zástupce představovala ve svých důsledcích citelné snížení právní jistoty jednotlivce, kterým rozhodnutím byla jeho vazba prodlouž ... | |
| IV. ÚS 208/2000 | 31. 1. 2003 | Ze závěrů Ústavního soudu, které zaujal ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 114/93, sp. zn. III. ÚS 232/96, sp. zn. III. ÚS 329/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 23; svazek 6, nález č. 142; svazek 10, nález č. 12), z nichž plyne, že rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu má být příslušný majetek znárodněn, nejen samotný proces znárodnění završovalo, ale nemohlo být vydáno jinak než pod ústavní odpovědností ministra, je možno obdobně vycházet i ve věcech nerestitučních. | |
| I. ÚS 433/01 | 30. 1. 2003 | Při hodnocení je třeba vzít v úvahu, že právní vztah u dobrovolného zastoupení vzniká mezi zastoupeným a zástupcem na základě smlouvy (často nepřesně označované jako dohoda o plné moci), a k jeho obsahu patří právo zástupce zastupovat zastoupeného v dohodnutém rozsahu. Plná moc je jednostranný právní úkon zastoupeného, jenž je adresován třetím osobám, kterým se dává na vědomí, že zástupce je oprávněn zastoupeného zastupovat a v jakém rozsahu (plná moc je pouhým osvědčením existence práva určité osoby zastupovat jinou osobu). Právní teorie i praxe rozlišují různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění podle různých kritérií. Jde např. o všeobecnou (generální) plnou moc, která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům, nebo zvláštní (speciální) plnou moc omezující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh právních úkonů či pouze jediný právní úkon. Kromě případů, kdy zákon výslovně požaduje speciální plnou moc k určitému právnímu úkonu (např. k odmítnutí ... | |
| II. ÚS 275/01 | 28. 1. 2003 | Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") účinného v době rozhodování obecných soudů byl soudce při rozhodování vázán zákonem a byl oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Vázanost soudce zákonem podle uvedeného ustanovení tedy znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale také vyplývá, že nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního předpisu se zákonem", je jím též vázán. Obecné soudy nedostály v projednávaném případě všem ústavním kautelám, jež je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy opravňovaly a opravňují neaplikovat "jiný právní předpis". Pokud za dané situace neaplikovaly "jiný právní předpis", jenž aplikován měl být, ocitly se v rozporu s požadavkem vázanosti soustavou právních pramenů, plynoucím z čl. 1 Ústavy, což z pohledu rozhodované věci zakládá dotčení principů řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a ... | |
| II. ÚS 118/01 | 28. 1. 2003 | Alternativní možnost zahájit přípravné řízení provedením neodkladného úkonu dopadá na objektivně a přesně definovanou situaci, která v daném případě nenastala. Stěžovatel nebyl pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, protože mu byly doručovány písemnosti a na výzvy se, byť s jistými obtížemi, dostavoval k podání vysvětlení. Policejní orgán rovněž nijak nedoložil, že hrozilo zmaření, zničení nebo ztráta peněžního deníku. Trestní řízení v daném případě nedospělo do stadia přípravného řízení. Pokud výzva k vydání deníku nebyla učiněna v přípravném řízení, neměl policejní orgán pravomoc uložit pořádkovou pokutu podle trestního řádu; jednal tak v rozporu se zákonem, čímž porušil ústavně zaručené právo na zákonný postup. Protože trestní řízení v daném případě nepochybně směřovalo k obvinění stěžovatele, nebylo možno stěžovatele nutit uložením pořádkové pokuty k součinnosti spočívající v předložení důkazu, který jej mohl usvědčovat. | |
| Pl. ÚS 15/02 | 21. 1. 2003 | 2 | Rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech podle článku 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: S různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Uvedený exkurz vede Ústavní soud k závěru, že určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob opr ... |
| II. ÚS 523/02 | 21. 1. 2003 | Podle §221 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle §219 o. s. ř., rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě poruši ... | |
| IV. ÚS 42/02 | 21. 1. 2003 | Posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu. | |
| III. ÚS 671/02 | 16. 1. 2003 | 1. Ze srovnání znění ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 39/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů, a důvodové zprávy k zákonu č. 39/2001 Sb. lze dovodit toliko ten závěr, že bylo účelem zákonodárce mezi subjekty povinné poskytovat informace a označené termínem "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky" podřadit rovněž Českou televizi a Český rozhlas; jelikož ale předmětné ustanovení nebylo doplněno výslovně o subjekty "Českou televizi a Český rozhlas", nýbrž o obecně vymezenou množinu "veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky", z této skutečnosti plyne závěr, dle něhož do této množiny subjektů kromě České televize a Českého rozhlasu patří všechny subjekty naplňující definiční znaky pojmu "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Nastíněná interpretace §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu ... | |
| III. ÚS 561/02 | 16. 1. 2003 | Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (v daném případě trestní řád). V posuzované věci však obecné soudy zákonem stanoveným postupem nejednaly a porušily tak čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť v daném stavu řízení v posuzované věci a v době jejího rozhodnutí nebyla vyřešena otázka zákonného soudce, tedy taková, která zajišťuje nezávislost a nestrannost soudního rozhodování, když obě ústavně přikázané zásady představují současně nezbytnou podmínku právního státu. | |
| III. ÚS 210/02 | 16. 1. 2003 | Vzhledem k tomu, že plnění pohledávky bylo zajištěno exekucí a stěžovatel s touto pohledávkou nesouhlasil, následně pak bylo meritorní rozhodnutí zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu, měl obecný soud blíže zkoumat, zda jsou dány důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby na straně stěžovatele jako žalovaného. Tomuto zkoumání se měly obecné soudy věnovat i s ohledem na věcnou argumentaci odvolacího soudu obsaženou v usnesení, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí přitom poukázal na řadu pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně se závěrem, že právní posouzení věci s ohledem na skutečnost, že plně žalobě vyhověl, je vnitřně rozporné, když také poukázal na nesprávný postup při vedeném dokazování. Obecně lze uvést, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu (žaloby), zpravidla spočívají v tom, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesněekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo mer ... | |
| III. ÚS 747/2000 | 16. 1. 2003 | 1. Byla-li v exekučním řízení vznesena námitka duševní poruchy povinného v průběhu nalézacího řízení, přitom nebyl zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům (§10 občanského zákoníku), avšak v průběhu nalézacího řízení bylo rozhodováno bez nařízení jednání, kromě převzetí rozhodnutí povinný neučinil žádný procesní úkon a nalézací soud neměl k dispozici žádnou indicii nasvědčující jeho duševní poruše, z ustanovení §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu plyne pak pro soud v exekučním řízení nezbytnost zabývat se otázkou, zda převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení bylo platným procesním úkonem s účinky doručení. Dospěl-li by soud v exekučním řízení na základě provedeného dokazování k závěru, že převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení nebylo platným procesním úkonem, je povinen podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu exekuční řízení zastavit. 2. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduché ... | |
| I. ÚS 712/01 | 15. 1. 2003 | Z ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10 000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoliv, pak není možné vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů. | |
| Pl. ÚS-st. 16/02 | 14. 1. 2003 | 1 | Posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu. |
| I. ÚS 145/01 | 14. 1. 2003 | Jestliže zákonodárce stanovil vložením nového odstavce 3 do §2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., další podmínku (tj. nepřetržitost trvání nabytého státního občanství do 1. ledna 1990), v žádném případě se nemohla týkat těch osob, které svůj restituční nárok uplatnily podle původního znění citovaného zákona v roce 1992, v době jeho uplatnění splňovaly všechny tímto zákonem stanovené a ústavním předpisům vyhovující podmínky, a to i když o jejich nároku nebylo v době nabytí účinnosti zákona č. 30/1996 Sb. (jímž byl zákon č. 243/1992 Sb. novelizován) ještě rozhodnuto. Takovýto postup státu by nebyl přípustnou nepravou zpětnou působností, nýbrž naopak zásahem do nabytých práv, a to konkrétně do práva domoci se uplatnění restitučního nároku u toho, kdo je povinen mu vyhovět. Jednalo by se proto o případ pravé zpětné působnosti, kte ... | |
| I. ÚS 413/02 | 8. 1. 2003 | Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, p ... | |
| I. ÚS 139/99 | 8. 1. 2003 | Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem podle §5 a 43 občanského soudního řádu poučit, tím spíše, jde-li o restituční záležitost, tedy věc natolik svou povahou mimořádnou, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se týče poučení účastníků i jejich právních zástupců (viz např. sp. zn. IV. ÚS 234/ 98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, č. 84) . Účastník se správně této judikatury dovolával, neboť podle Ústavního soudu se v projednávaném případě jednalo pouze o zpřesnění označení účastníka řízení, o jehož identitě nebylo pochyb. Proto také nebylo správné řízení zastavit podle §104 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, naopak bylo nutno postupovat výše rozvedeným způsobem a učinit vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu. | |
| I. ÚS 582/01 | 7. 1. 2003 | Pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samy průtahy v řízení tedy nejsou důvodem zrušujícího nálezu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 445). Obecné soudy návrh na zaplacení smluvní pokuty zamítly s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle §39 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1991), neboť občanský zákoník v době uzavření nájemní smlouvy smluvní pokutu jako způsob zajištění závazků neupravoval. Tento právní názor obecných soudů však v daném případě akceptovat nelze. Podle přesvědčení Ústavního soudu není možné z pouhé skutečnosti, že občanskoprávní úprava v roce 1991 neobsahovala ur ... | |
| I. ÚS 272/02 | 6. 1. 2003 | Za situace, kdy otázka procesního nástupnictví formou singulární sukcese byla v judikatuře obecných soudů řešena nejednotně a svoji sjednocovací funkci v tomto směru důsledně nesplnil ani Nejvyšší soud, je ústavně konformním řešením dvou odlišných výkladů stejného ustanovení jednoduchého práva taková interpretace, která je v konkrétním případě s ústavně zaručenými základními právy a svobodami nejvíce souladná. O nejednotnosti pohledu na důsledky singulární sukcese podle dřívější právní úpravy ostatně svědčí i tehdejší doktrinární názory. Např. respektovaný komentář občanského soudního řádu (autoři: Bureš/Drápal/Mazanec, 2. vyd., C. H. Beck, 1996, s. 187) uvádí, že "i v případě tzv. singulární sukcese dochází k procesnímu nástupnictví, neboť na nabyvatele přechází též veškerá práva spojená s předmětem této sukcese (tedy i procesní práva). Dospíváme proto k závěru, že soud, jakmile účastníci (některý z nich) oznámí, že došlo k singulární sukcesi, a jakmile bude tato sukcese prokázána, na ... |