| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| IV. ÚS 563/03 | 12. 5. 2004 | Soudy jsou povinny se podle ustanovení §132 občanského soudního řádu vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 653/03 | 12. 5. 2004 | Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. V takových případech - jak odpovídá i ustálené judikatuře - nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu). Účelnost vynaložených nákladů je však zapotřebí posoudit vzhledem k celému průběhu řízení ve věci. Posoudí-li ... | |
| I. ÚS 425/01 | 12. 5. 2004 | Právo na veřejné projednání věci v přítomnosti daňového subjektu nelze vztahovat pouze k jedné části daňového řízení - daňové kontrole. Toto právo musí být daňovému subjektu přiznáno v celém daňovém řízení, tedy i v řízení odvolacím podle §50 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. | |
| IV. ÚS 45/04 | 12. 5. 2004 | Ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani sdělení Ústavního soudu, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., nic nemůže na opožděnosti podané ústavní stížnosti změnit. Bod druhý uvedeného sdělení, jakož i citované ustanovení zákona o Ústavním soudu, dopadaly a dopadají totiž toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledává důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v posléze v uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným, nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce; naopak žádná taková nejist ... | |
| III. ÚS 266/03 | 11. 5. 2004 | Nelze klást k tíži stěžovatelů, pokud soud ve věci rozhodující při aplikaci platného zákonného ustanovení nerozpozná v dané chvíli neústavnost aplikovaného ustanovení a nepředloží podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky věc Ústavnímu soudu. Pokud soud své rozhodnutí neodůvodnil alespoň v rozsahu, který by byl v konkrétní věci dostačující z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci civilního řízení, znamená takové rozhodnutí porušení principu spravedlivého procesu a takové rozhodnutí je de facto nepřezkoumatelné a odporující ústavnímu pořádku České republiky. | |
| I. ÚS 176/04 | 11. 5. 2004 | Výzvu k prokázání totožnosti bylo nutno za dané situace (neoznámená "spontánní" akce spočívající v rozdávání letáků a sbírání podpisů za použití megafonu, probíhající bez souhlasu majitele v jeho objektu) považovat za oprávněnou, protože existovalo důvodné podezření z přestupku neoprávněného zabrání veřejně přístupného objektu či neoprávněného užívání cizího majetku. Situace, v níž policisté zasahovali, nevykazovala takové jednoznačné skutkové znaky, aby bylo možno jednoznačně stanovit, který z těchto dvou přestupků je pravděpodobně páchán, když nebylo namístě dospět k závěru, že o žádný přestupek nejde. Jinak řečeno, omezení petičního práva popisovaným zásahem nepovažuje Ústavní soud za neproporcionální vzhledem k ústavně konformnímu zájmu na ochraně veřejného pořádku. Právo na veřejné projednání věci je důležitou složkou práva na spravedlivý proces, která má pomocí veřejné kontroly bránit zneužívání veřejné moci. Proto je možno od tohoto principu ustupovat pouze výjimečně. Pokud záko ... | |
| III. ÚS 63/03 | 6. 5. 2004 | Ustanovení §240 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu neurčuje jako podmínku vzniku nové lhůty pro podání dovolání vydání opravného usnesení, jímž se "věcně" mění rozhodnutí odvolacího soudu, ale pouze vydání opravného usnesení. I kdyby citované ustanovení bylo vykládáno tak, že musí jít o vydání opravného usnesení týkajícího se výroku rozhodnutí, příp. výroku, který je na opraveném výroku závislý, pak v případě, že oprava se týká (jediného nedělitelného) výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně věci samé, byť by ten byl předtím napaden pozdě podaným dovoláním, běží pro podání dovolání lhůta nová. | |
| III. ÚS 258/03 | 6. 5. 2004 | 1. Přijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením právním, představuje autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé vůle, není tedy zjištěním skutkovým, nýbrž činěním právních poznatků [viz shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 31, usn. č. 31]. Skutkovými jsou v této souvislosti toliko zjištění faktuální (nikoli ale zjištění povinnostní), čili zjištění samotné existence právního úkonu, identifikace jeho subjektů, je-li učiněn v písemné formě, ověření pravosti listiny, konstatování znění textu apod. Subsumpční podmínky naplnění právní normy nejsou totiž tvořeny toliko zjištěními faktuálními (skutkovými), nýbrž mohou být tvořeny i zjištěními povinnostními. Jinými slovy vyjádřeno, posouzení náležitostí smlouvy představuje podřazení individualizované a konkretizované povinnosti (práva) pod generální a abstraktní (obecnou) normu. Interpretace smlouvy (právního ... | |
| IV. ÚS 401/03 | 6. 5. 2004 | Podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Tato lhůta je lhůtou hmotněprávní a prekluzivní. Podání dovolání nemá vliv na počátek běhu této lhůty (pokud nedošlo rozsudkem dovolacího soudu ke zrušení dovoláním napadeného pravomocného rozsudku). | |
| IV. ÚS 592/02 | 6. 5. 2004 | Obhájci zvolenému v řízení o obnově řízení nelze přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů podle §19 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Pokud tedy obecné soudy rozhodovaly o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §151 odst. 1 trestního řádu, nelze tomuto rozhodování cokoli vytknout. | |
| II. ÚS 596/02 | 5. 5. 2004 | Základní právo na odškodnění ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má pouze ten, jemuž byla škoda způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvalení vazby na osobu obviněnou z trestného činu samo o sobě nezákonným rozhodnutím není, pokud je toto rozhodnutí učiněno v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny, resp. v souladu s trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu tím, že osoba obviněná a později obžalovaná z trestného činu byla nakonec obžaloby zproštěna proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala. Jestliže zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, [dnes zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů] zakládá odpovědnost státu za ... | |
| II. ÚS 770/02 | 5. 5. 2004 | V českém právním řádu obecné vymezení vad, které způsobují nulitu (nicotnost) správního aktu, není, je třeba je dovozovat především z judikatorních závěrů a podpůrně z teorie správního práva. Judikatura i teorie při tom shodně uvádějí, že o paakt, jako správní akt, který nevyvolává jím zamýšlené účinky, jde tehdy, jsou-li jeho vady zásadní a zřejmé, že na něj "nelze hledět" jako na správní akt. Na prvním místě je nicotnost správního aktu dovozována tam, kde akt vydal správní orgán absolutně věcně nepříslušný (příp. orgán instančně postavený na nižším stupni než orgán, kterému rozhodnutí příslušelo). Nicotnost správního aktu by pak mohla nastat v důsledku nedostatku právního podkladu. I zde je však třeba přihlédnout k tomu, o jaký nedostatek právního podkladu jde. Vzhledem k tomu, že se musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, půjde o situaci, kdy právní podklad pro vydání správního aktu neexistuje vůbec (např. byl-li správní akt vydán na základě zrušeného právního předpisu apod.) ... | |
| I. ÚS 113/04 | 4. 5. 2004 | Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako ... | |
| IV. ÚS 283/03 | 29. 4. 2004 | Podle §21 odst. 1 občanského soudního řádu za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo jeho pracovník či člen, který prokáže, že je oprávněn za ni jednat. Pokud soud má pochybnosti, zda je člen právnické osoby, který je v postavení předsedy jejího statutárního orgánu, oprávněn za ni podat žalobu k soudu a zmocnit advokáta k zastupování v takovém řízení, je namístě, aby vůči právnické osobě učinil dotaz, ze kterého bude vyplývat, oč se soudu jedná. Je porušením účelu občanského soudního řízení, pokud nejsou jeho účastníci vyčerpávajícím způsobem soudem uvědomováni o povaze jeho dotazů, v důsledku čehož nemají tušení, jakými úvahami je soud veden, a nemohou tak předvídat jeho další postup v řízení. | |
| IV. ÚS 469/02 | 29. 4. 2004 | Je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky. | |
| III. ÚS 59/04 | 29. 4. 2004 | Pokud cizozemské dožádané orgány věrohodně prohlásí, že požadované úkony provedly v souladu se svými procesními předpisy, mohou české orgány činné v trestním řízení oprávněně presumovat, že byly splněny podmínky ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ("Dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin."). Závěr, že by tuzemské orgány činné v trestním řízení měly interpretací cizozemské procesní normy zjišťovat, zda dožádaný stát provedl úkon v souladu se svým právním řádem, je nesprávný, neboť je prakticky nerealizovatelný a zpochybňuje apriorně důvěryhodnost postupu orgánů dožádané strany. | |
| IV. ÚS 554/03 | 29. 4. 2004 | Postup upravený v §86 až 87a trestního řádu se vztahuje toliko na nakládání se zásilkami, nikoliv na nakládání se všemi údaji o manipulaci s poštovními zásilkami. Ustanovení §88a trestního řádu se vztahuje toliko na telekomunikační provoz a telekomunikační tajemství upravené zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv však na poštovní služby upravené zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů. Není pochyb o tom, že ochrana listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů, zakotvená v čl. 13 Listiny základních práv a svobod, se vždy vztahuje na obsah zásilek a písemností. Pokud však jde o jiné "vedlejší" písemnosti a záznamy vzniklé v souvislosti s provozem poštovních a telekomunikačních služeb, na jejichž vzniku se podílí také provozovatel poštovních a telekomunikačních služeb, eventuálně též státní orgány, není tato ochra ... | |
| I. ÚS 236/04 | 28. 4. 2004 | Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústav ... | |
| I. ÚS 240/01 | 27. 4. 2004 | Ústavní soud uvádí, že soudní judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 295/97; nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 90, str. 247) při výkladu §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby nárok na náhradu zemědělského inventáře byl vázán i na budoucí zajišťování zemědělské výroby, kterou je i nájem zemědělské půdy vlastníkem. Tento názor lze ostatně vztáhnout i na přenechání spoluvlastnického podílu k užívání jiné osobě; zajišťováním zemědělské výroby je i přenechání podílu k zemědělské výrobě. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem krajského soudu a Nejvyššího soudu, že pokud zemědělskou výrobu zajišťuje manželka stěžovatele a ne samotný stěžovatel, nelze návrhu vyhovět. Ústavní soud naopak usuzuje, že z dosavadní judikatury (včetně výše uvedené) lze dovodit, že podniká-li (pronajímá- ... | |
| IV. ÚS 385/03 | 21. 4. 2004 | Rozhodující soudy přisuzovaly usnesením, jimiž bylo rozhodováno o žádostech obviněných o propuštění z vazby, resp. o stížnostech proti zamítnutí těchto žádostí, kvalitu rozhodnutí plnohodnotně suplujících rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 6 ve spojení s odstavcem 4 trestního řádu, jímž soud rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě (či jeho propuštění na svobodu). Těmto závěrům nelze podle přesvědčení Ústavního soudu přisvědčit. Zásadně platí, že Ústavní soud není povolán k pouhé akademické konstataci existence protiústavního zásahu. V dané věci však Ústavní soud považuje výrok nálezu za zcela souladný s posláním Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], jehož soudci jsou povinni chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana (čl. 85 odst. 2 Ústavy). V době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel držen ve vazbě nezákonně a protiústavně, přičemž nápravy tohoto stavu se marně domáhal v rámci soustavy obecných ... | |
| II. ÚS 157/03 | 21. 4. 2004 | Obecná pravidla pro počítání lhůt jsou ve správním řádu upravena pod marginální rubrikou "Lhůty" v ustanovení §27 odst. 2. Pokud není výslovně stanoveno jinak, počítání procesních lhůt se v rámci správního řádu řídí podle obecných pravidel. Podle nich se do lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (den, kdy došlo k uložení), a připadne-li konec lhůty na "den pracovního klidu" (sobota), je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den (pondělí). Ustanovení §24 odst. 2 správního řádu stanovuje lhůtu tří dnů, po jejímž uplynutí dojde následující den k fikci doručení. Citované ustanovení neobsahuje žádnou speciální úpravu, jak má být úložní lhůta tří dnů počítána. Systematickým výkladem lze dovodit, že se pro její počítání musí použít obecná pravidla vymezená v ustanovení §27 správního řádu. Obecný soud však aplikované ustanovení §24 odst. 2 správního řádu interpretoval a následně aplikoval jako výjimku z obecného pravidla pro počítání lhůt (poslední den ... | |
| IV. ÚS 802/02 | 21. 4. 2004 | Ústavní soud již judikoval, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy za ... | |
| IV. ÚS 367/03 | 21. 4. 2004 | I když je stěžovatel jako organizační složka státu orgánem veřejné moci, v případě pracovněprávních vztahů vystupuje jako subjekt právních vztahů soukromoprávního charakteru, a stává se proto nositelem (subjektem) základních práv a svobod. V dané právní věci je tedy stěžovatel aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, neboť navíc je zcela zřejmé, že v pracovněprávních vztazích nevystupuje v pozici "vrchnostenské", nýbrž v postavení rovném; není od věci zdůraznit, že obecná platnost ústavní zásady rovnosti pro celou oblast pracovního práva je deklarována ve všeobecných ustanoveních zákoníku práce. Pouze porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem je důvodem podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k okamžitému zrušení pracovního poměru. S ohledem na charakter citovaného zákonného ustanovení, které patří k právním normám s neurčitou hypotézou, je vždy úkolem příslušného soudu, aby podle svého uvážení s ohledem na všechny okolnosti případu sám tuto hypotézu vymezil. Je tedy věcí ... | |
| IV. ÚS 36/04 | 20. 4. 2004 | Není-li stát v konkrétním sporu účastníků schopen zabezpečit řádný průběh soudního řízení, dochází v důsledku této jeho neschopnosti k faktickému odepření spravedlnosti. Důsledkem je pak nejen dlouhodobá nejistota stran sporu o tom, na čí straně se právo nachází, ale obecně i podlamování důvěry jednotlivců v to, že justice je schopna náležitě právo nalézat a chránit. Z toho pak vyplývá i ztráta důvěry nejen v právo samotné, ale i v demokratický stát, který, prohlašuje-li se za stát právní, je povinen zejména svým soudnictvím nalézat práva jednotlivých účastníků řízení nejen v co největší shodě s právem objektivním, ale také v přiměřeném časovém horizontu. Je-li délka řízení zcela neadekvátní věci, o níž je řízení vedeno, je již tím samým spravedlnost procesu popřena. | |
| IV. ÚS 606/03 | 19. 4. 2004 | Svoboda projevu tvoří jeden z nejpodstatnějších základů demokratické společnosti, skutečně jednu ze základních podmínek pro její rozvoj a pro seberealizaci jednotlivce. Ustanovení čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podléhající omezení stanovenému v odstavci 2 citovaného článku Úmluvy, je aplikovatelný nejenom na "informace" nebo "ideje", které jsou vnímány příznivě či neutrálně, ale také na ty, které uráží, pohoršují, šokují, rozrušují - stát nebo jakoukoliv část populace. Ti, kteří vytvářejí, vykonávají, rozšiřují nebo vystavují umělecká díla, přispívají k výměně idejí a názorů, což je neodmyslitelné od demokratické společnosti. Umělci a ti, kteří propagují či rozšiřují jejich díla, však nejsou imunní před možností, že jejich právo na svobodu projevu, zakotvené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy, bude omezeno. Kdokoliv vykonává svoji svobodu projevu, bere na sebe, v souladu s jednoznačným zněním druhého odstavce čl. 10 Úmluvy, "povinnosti a odp ... | |
| III. ÚS 231/03 | 15. 4. 2004 | Navrhne-li povinný, aby soud zastavil výkon rozhodnutí ve smyslu §268 občanského soudního řádu s tím, že uzavřel s oprávněným dohodu o tom, že zaplatí-li do určité doby určitou částku, pak dluh povinného, jenž je předmětem výkonu rozhodnutí, zanikne, je příslušný soud povinen se otázkou vzniku a splnění takové dohody zabývat; jiný postup může vést k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 62/04 | 15. 4. 2004 | V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (dále jen "tr. ř."). V projednávané věci obecné soudy tak v souladu s §134 odst. 2 tr. ř. odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Samotná skutečnost, že předseda senátu krajského soudu rozhodoval o odvol ... | |
| IV. ÚS 449/03 | 15. 4. 2004 | Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posouzeném případě nalézací soud stěžovatelem vznesený důkazní návrh zamítl, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. K námitce stěžovatele, že pořízením jeho obrazového záznamu na monitorovacím zařízení na fotbalovém stadionu byla porušena jeho osobnostní práva podle §11 a 12 občanského zákoníku, přičemž ani nebylo zjištěno, kdo monitorování prováděl, uvádí Ústavní soud následující: Záznam z tohoto monitorovacího zařízení nebyl v předmětném trestním řízení vůbec použit jako důkaz, proto v ústavní stížnosti směřující proti závěrům trestního řízení nelze porušení těchto práv namítat. Ústavní soud tedy nemůže v rámci rozhodování o této ústavní stížnosti týkající se trestního řízení zjišťovat, zda došlo pořízením obrazovéh ... | |
| IV. ÚS 190/03 | 15. 4. 2004 | Podle §6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, lze návrh na přezkumné řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Není úkolem Ústavního soudu reparovat následky, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě. Zrušení lhůt by porušilo zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Tvrzení navrhovatele, že neměl důvěru k československým soudům a neměl ani potřebné informace, a proto ve lhůtě stanovené §6 zákona č. 119/1990 Sb. své právo včas neuplatnil, jej nezbavuje povinnosti řídit se platnými právními normami. Obnova řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i ... | |
| IV. ÚS 178/03 | 15. 4. 2004 | Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být, jestliže v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihl ... | |
| II. ÚS 267/03 | 15. 4. 2004 | V případě vydání či odnětí věci podle §78, 79, 79a, 79b a 79c trestního řádu je zasahováno do vlastnického práva majitele věci, neboť obsahem tohoto práva je kromě dalšího oprávnění věc užívat a s věcí disponovat. V daném případě - vzhledem k tomu, že se jedná o zajištění zaknihovaných cenných papírů - byl stěžovatel jako jejich vlastník dočasně omezen v dispozici s nimi; přitom skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce. K danému zásahu pak může dojít za předpokladu, že se tak stane na základě zákona a v souladu s ním (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Ve vztahu k posuzovanému případu to znamená, že předmětný zásah může trvat pouze do doby, než nastanou zákonem předpokládané skutečnosti pro jeho ukončení (§80 odst. 1 věta první trestního řádu), přičemž posouzení této otázky náleží příslušnému orgánu ... | |
| II. ÚS 243/03 | 15. 4. 2004 | Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Účelem trestu ve smyslu ustanovení §23 trestního zákona je skloubení cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních, jež se promítají ve vztahu k osobě pachatele. Trest zahrnuje jak nesporný prvek represe, tak i moment výchovný, resp. preventivní. Smyslem a účelem jak trestu samého, tak i jeho druhu a výměry, je dosáhnout vyváženosti obou cílů, byť prvek represe ve vztahu k zájmům společnosti chránit sebe samu před pachateli trestných činů je i s ohledem na společenskou nebezpečnost těchto trestných činů hlediskem zásadním. Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné, a Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by tato vyváženost v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena. | |
| I. ÚS 43/04 | 13. 4. 2004 | Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako ... | |
| IV. ÚS 244/03 | 8. 4. 2004 | Obecný soud pochybil, pokud určil výši výživného k dětem pouze na základě příjmů, které otec dosahoval v posuzovaném období, aniž by celkově zhodnotil jeho majetkové poměry a životní úroveň. Při hodnocení majetkových poměrů rodiče je ovšem nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života. Výši výživného měl soud určit na základě všech těchto řádně zjištěných skutečností, přičemž lze přisvědčit názoru stěžovatelky, že pokud by takto určené výživné, odpovídající odůvodněným potřebám dětí, nebyl otec schopen ze svých nízkých příjmů platit, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze pro placení výživného použít. | |
| II. ÚS 482/02 | 8. 4. 2004 | Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručuje každému právo vlastnit majetek a přiznává vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Listina však nestanoví, že by vlastnické právo bylo absolutně neomezené. Ustanovení čl. 11 odst. 3 omezení vlastnického práva zjevně připouští. Zákonodárce může vlastnické právo zákonem omezit z důvodů ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmů, zejména lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) přitom nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přiměřené míře. Tato interpretace je v souladu též s ochranou vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle tohoto ustanovení Evropský soud pro lidská práva stručně řečeno posuzuje, zda omezení užívání majetku (vlastnického práva) sleduje legitimní cíl, zda je v souladu s vnitrostátním ... | |
| IV. ÚS 22/03 | 6. 4. 2004 | Pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že směřuje proti státu a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud účastníka poučit podle §43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních prá ... | |
| II. ÚS 504/03 | 6. 4. 2004 | Ústavní soud bere v úvahu, že délka dosavadního řízení byla ovlivněna i častou výměnou soudců, kteří se věcí postupně zabývali, a přetížeností okresního soudu, nicméně sama tato okolnost, zvláště s přihlédnutím k celkové době, po kterou je věc řešena, a ke skutečnosti, že účastníci řízení svým jednáním průtahy řízení nijak nezavinili, není způsobilá nepřiměřenost délky řízení obhájit. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době. | |
| III. ÚS 566/03 | 1. 4. 2004 | Podle §67 písm. a) trestního řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní, je tím jednáním, příp. konkrétní skutečnos ... | |
| IV. ÚS 433/02 | 1. 4. 2004 | Ústavní soud souhlasí se závěrem obecných soudů, že odsouzený vybočil z mezí nutné obrany v excesu intenzivním. Intenzita obrany, má-li být způsobilá odvrátit útok, může být zásadně silnější, než intenzita útoku. Obrana však nesmí být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvracení útoku. V daném případě, s ohledem na charakter použité zbraně, četnost způsobených ran a jejich intenzitu, je zřejmé, že obrana odsouzeného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Ústavní soud zjišťuje, že rozhodnutími obecných soudů v dané věci došlo k porušení ústavních práv stěžovatele proto, že závěr o úmyslném zavinění vraždy je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Nalézacímu soudu se nepodařilo prokázat, že odsouzený byl srozuměn s tím, že způsobí smrt poškozeného. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, zp ... | |
| II. ÚS 797/02 | 1. 4. 2004 | Z tradičních principů oficiality a legality, jimiž je ovládán i český trestní proces, vyplývá zásadně povinnost, aby trestní stíhání bylo zahájeno neprodleně po splnění podmínek §160 odst. 1 trestního řádu. V jistých výjimečných případech by se však tento postup dostal do kolize s jiným úkolem uloženým orgánům činným v trestním řízení v ustanovení §1 odst. 1 trestního řádu, tj. postupovat tak, aby pokud možno všechny trestné činy "byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni". Také zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ukládá policejním orgánům v §2 odst. 1 písm. d) povinnost ex officio odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele. V některých případech závažné trestné činnosti (zejména u organizované a drogové kriminality) by okamžité zahájení trestního stíhání pro jeden skutek znemožnilo odhalit další skutky a další pachatele trestné činnosti, kteří by mohli utéci před odpovědností, ničit důkazy apod. P ... | |
| I. ÚS 669/03 | 31. 3. 2004 | V trestním řádu nově zakotvené ustanovení §306a odst. 2 upravující možnost uprchlého podat návrh na zrušení předchozího pravomocného rozhodnutí, které bylo učiněno v jeho nepřítomnosti, má funkci opravného prostředku sui generis, i když to zákon výslovně neuvádí. Právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a od něj se odvozující právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny náleží nejen obviněnému nebo obžalovanému, ale také odsouzenému. Vzhledem k ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud konstatuje, že ve chvíli, kdy je uprchlý dodán do výkonu trestu odnětí svobody a obdrží spolu s pravomocným odsuzujícím rozsudkem i poučení o možnosti navrhnout podle §306a odst. 2 trestního řádu zrušení tohoto rozsudku, je absence poučení o možnosti právního zastoupení zásahem do práva na právní pomoc zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pře ... | |
| IV. ÚS 528/03 | 26. 3. 2004 | Rozhodování obou obecných soudů o nákladech výkonu rozhodnutí bylo poznamenáno principiálně nepřijatelnou libovůlí. Lze sice porozumět subjektivně determinovanému přístupu vycházejícímu z faktu, že primární příčinou soudního sporu, následného výkonu rozhodnutí a v neposlední řadě řízení před Ústavním soudem bylo zcela jednoznačně protiprávní jednání povinného, zároveň je však třeba mít na paměti, že výkon rozhodnutí není trestem svého druhu a že nesporná práva, která jsou soudy povinny bez rozdílu hájit, má i povinný jako jeden z rovných si účastníků řízení. | |
| III. ÚS 529/03 | 25. 3. 2004 | Postupem státního zástupce, který nevyhověl požadavku stěžovatele na zastavení trestního stíhání, nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Nelze nic vytknout postupu státního zástupce, který nevyhověl stěžovatelovu návrhu na zastavení trestního stíhání pro neúčelnost. Zastavení trestního stíhání z důvodu zakotveného v §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu je toliko fakultativní, tzn., že státní zástupce může (ale nemusí) trestní stíhání zastavit. Jak Ústavní soud ze spisu zjišťuje, je stěžovatel v probíhajícím trestním řízení stíhán pro dalších 26 skutků krádeže, 6 skutků loupeže, 2 skutky vydírání a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování, tedy pro další velmi závažnou trestnou činnost. Byť byl v mezidobí stěžovateli uložen pro jinou trestnou činnost přísný trest deseti let odnětí svobody, nemusí být nový očekávaný trest vedle tohoto již uloženého trestu zcela bez významu. Ve věci došlo k neodůvodněným průtahům v řízení. Přípravné řízení trvá již devět ... | |
| II. ÚS 83/03 | 25. 3. 2004 | Při hodnocení procesní podmínky řízení spočívající v překážce věci rozhodnuté (rei judicatae) je pro určení totožnosti účastníků řízení nezbytné řádně objasnit otázku právního nástupnictví. Nesprávný závěr o právním nástupnictví ze strany obecných soudů vede k porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| I. ÚS 38/02 | 24. 3. 2004 | Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky, ale naopak je nutno používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména citovaný smysl a účel zákona. Závěrům obecných soudů - pokud jde o výše uvedenou stěžejní otázku týkající se nutnosti přesné individualizace či specifikace požadovaných věcí pod sankcí prekluze nároku - by bylo patrně možno přisvědčit, pokud by se nejednalo o movitý majetek velikého rozsahu, ale o několik věcí, kde by bylo zcela a nepochybně zřejmé, že je v silách restituenta předmětný majetek v zákonné lhůtě podrobněji specifikovat. Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Tím je v případě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených totalitním státem v rozhodném období. Jsou- ... | |
| I. ÚS 4/04 | 23. 3. 2004 | Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpokl ... | |
| I. ÚS 573/02 | 23. 3. 2004 | Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Mezi institucionální rysy vyžadované u subjektu přezkoumávajícího oprávněnost zbavení svobody patří nestrannost a nezávislost. Tyto rysy státní zástupce nesplňuje, a to jak z hlediska svého osobního statusu (srov. §18 odst. 2, §12d odst. 2 a §12e odst. 1 a 2 ve spojení s §9 odst. 2 a §10 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a též hlavu třetí Ústavy České republiky - tj. systematické řazení k moci výkonné), tak z hlediska svého procesního postavení v trestním řízení (viz čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky a §2 odst. 5 větu pátou a §68 odst. 1 větu třetí trestního řádu). Rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních ... | |
| III. ÚS 121/04 | 23. 3. 2004 | Za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost. Podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je výčet subjektů oprávněných napadnout u Ústavního soudu zákon (resp. i jiný právní předpis a některá jeho ustanovení) proveden úplným, resp. konečným výčtem, a fyzická osoba tak může učinit pouze spolu s ústavní stížností za podmínky, že uplatněním napadeného ustanovení právního předpisu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Z takto pojaté akcesority návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení právního předpisu vyplývá, že zde musí být (vedle napadeného právního předpisu) nějaká skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (tj. rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci), která nastala uplatněním napadeného právního předpisu, přičemž touto skutečností nemůže být právní předpis sám. Pak by totiž nešlo o akcesorický návrh, nýbrž o přímý návrh na zrušení právního předpi ... | |
| Pl. ÚS 15/04 | 23. 3. 2004 | Přechodné ustanovení §149 zákona o Ústavním soudu bylo koncipováno jako podmínka pro zahájení činnosti historicky prvního Ústavního soudu po přijetí Ústavy České republiky. Poklesem počtu soudců na jedenáct tak nastává právně analogická situace. Takto početně oslabené plénum Ústavního soudu nemůže plně uplatnit své kompetence (§144 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Rovněž jednání a rozhodování Ústavního soudu v plenárních věcech při nedostatečném počtu soudců by ve svém důsledku bylo zajisté zpochybňováno, byť by kvórum pro jednání pléna bylo při projednávání jednotlivých věcí formálně naplněno. Je-li totiž podle ustanovení §13 zákona o Ústavním soudu k přijetí rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a), g) a h) a čl. 87 odst. 2 Ústavy nebo rozhodnutí přijímaného na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, potřeba devíti hlasů přítomných soudců, znamená to, že v situaci, která nastane dnem 30. března 2004, stačí k nepřijetí rozh ... | |
| II. ÚS 593/02 | 18. 3. 2004 | Ze samotné skutečnosti, že po zadržení byl zadržený "vytěžován" policisty kriminální služby, nelze dovozovat nic, co by mělo vést k závěru o porušování procesních nebo dokonce ústavních práv stěžovatele. Patří k běžným metodám policejní práce, že zejména v počátečním stadiu se na objasňování závažných a skupinových trestných činů podílí tým policistů, do něhož jsou zapojeni též pracovníci služby kriminální policie, kteří musí v krátkém časovém období realizovat řadu neodkladných úkonů vyplývajících jak z ustanovení trestního řádu, tak zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů; pokud tento postup nijak negativně neovlivní průběh následného trestního řízení, nelze v něm spatřovat nic závadného, co by narušovalo ústavní práva občanů. Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalos ... |