| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 386/04 | 20. 10. 2004 | Postupem policie bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na právní pomoc v řízení, zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že mu nebylo umožněno, aby jím zvolený advokát byl přítomen jeho výslechu jako svědka. Z ústavněprávního hlediska není žádný důvod, aby svědek na rozdíl od osoby podávající vysvětlení neměl právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom v žádném případě nejde o to, že by orgán činný v trestním řízení měl za povinnost advokáta v každém případě zajistit anebo odkládat provedení svědecké výpovědi proto, že si svědek přeje mít u výslechu svého advokáta, ale pouze o povinnost toto zastoupení umožnit. Je proto věcí svědka, zda se rozhodne přijít k podání svědecké výpovědi v doprovodu svého právního zástupce či sám. | |
| Pl. ÚS 17/02 | 20. 10. 2004 | Na postup obce při vydávání obecně závazných vyhlášek v samostatné působnosti ustanovení čl. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze vztáhnout. Smyslem těchto ústavních ustanovení je zaručení svobody jednání osob soukromého práva a vyjádření autonomie jejich vůle. Naopak na jednání obce jako veřejnoprávní korporace se vztahují v případě jednostranného stanovení příkazů a zákazů čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Toto pravidlo nutno vztáhnout i na autoritativní určování poměrů jednotlivců na území obce cestou obecně závazných vyhlášek. Pro vydání obecně závazné vyhlášky v samostatné působnosti podle čl. 104 odst. 3 Ústavy potřebuje obec zákonné zmocnění, musí dodržet meze své působnosti vymezené zákonem, nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě nebo jsou již upraveny právn ... | |
| I. ÚS 18/04 | 19. 10. 2004 | Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v souzeném případě - lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 95, s. 99) Ústavní soud uvedl, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, takže účastník musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen právnímu zástupci účast ... | |
| I. ÚS 588/03 | 19. 10. 2004 | Rozhodnutí obecného soudu odůvodněné pouze s poukazem na nedostatek pasivní legitimace a bez jakékoliv argumentace týkající se námitek stěžovatele uvedených v jeho odvolání nelze považovat za rozhodnutí respektující ústavněprávní kautely v rámci občanskoprávního řízení. Obecné soudy pochybily, pokud v daném případě nepřihlédly k povaze sporu a k judikatuře Ústavního soudu týkající se poučovací povinnosti. Pokud obecné soudy formalistickým způsobem ukončí řízení, aniž by jednaly o věci samé, a tím znemožní účastníku řízení uplatnit svá práva, odporuje takové rozhodnutí zásadám spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny. | |
| II. ÚS 623/02 | 19. 10. 2004 | Tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bude mít místo zejména tam, kde se správní soud odmítne protiprávně věcí vůbec zabývat (denegatio iustitiae). Toto základní právo v prvém plánu garantuje právo každého na přístup k soudu ve věci přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy a ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje samozřejmě i právo na to, aby soud v takovém případě rozhodnutí orgánu veřejné správy přezkoumal stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny. Smyslem čl. 36 odst. 2 Listiny naopak není, aby se Ústavní soud stal pravidelnou přezkumnou instancí pro rozhodnutí správních soudů. Bylo by popřením smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, pokud by si Ústavní soud pod záminkou povinnosti ověřit, zda správní soud zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkou ... | |
| II. ÚS 540/02 | 19. 10. 2004 | Volební právo garantované čl. 21 Listiny základních práv a svobod je jedním z prostředků zajišťujících aktivní status jednotlivce při konstituování veřejné moci. Jedná se o právo, které garantuje jednotlivci účast na politickém a veřejném životě, jinými slovy, umožňuje aktivní participaci jednotlivce na utváření a existenci veřejné moci. Nejedná se tedy o právo, které jednotlivci garantuje existenci autonomního prostoru, do něhož nepřísluší veřejné moci zasahovat a který je veřejnou mocí naopak chráněn před zásahy ze strany třetích osob (status negativus), nýbrž naopak předpokladem výkonu takového práva je bezpochyby samotná existence veřejné moci a její organizace, v níž je jednotlivci zajištěna participace (status activus). Takové základní právo je posléze institucionalizováno v podobě voleb, volebních a hlasovacích procedur, v jejichž rámci je dán jednotlivci prostor, aby toto základní právo realizoval. Vzhledem k charakteru tohoto práva proto ovšem nelze zcela instituce a instituci ... | |
| III. ÚS 245/04 | 14. 10. 2004 | Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nositelem odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci jsou stát a územní samosprávné celky. Koncepce tohoto zákona (stejně jako před ním zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem) vychází a důsledně respektuje ve svém obsahu znění čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který uvádí, že "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.". Pokud zákon č. 82/1998 Sb. upravuje podmínky odpovědnosti státu a územních samosprávných celků a podrobnosti, za nichž je možné právo na náhradu škody realizovat (čl. 36 odst ... | |
| III. ÚS 104/04 | 13. 10. 2004 | Smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. 12. 1999 bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná; na tom nemění nic skutečnost, že ustanovení §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, bylo zrušeno s účinností od 3. 12. 1999 zákonem č. 302/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s §2 odst. 3 občanského zákoníku je subjektům občanskoprávních vztahů se zřetelem k autonomii vůle umožněno, aby si v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence uspořádaly občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou odchylně od občanského zákoníku. Tento závěr ovšem platí jen potud, pokud tuto volnost zákon výslovně nezakazuje či pokud z povahy použitého zákonného ustanovení nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Podle §35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony v ... | |
| III. ÚS 447/03 | 13. 10. 2004 | Předpokladem určitosti právního úkonu je označení jeho předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od předmětů jiných; u nedostatků označení předmětu právního úkonu je nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže by správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 občanského zákoníku), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn. Nejsou-li jednotlivé části smlouvy o převodu nemovitosti, pokud jde o popis jejího předmětu, totožné, je třeba je posuzovat korelativně, zohledňovat nejen rozdíly, ale i spojitosti, a vycházet přitom ze zásad uvedených v §35 občanského zákoníku; ve spojení s tím je nutno zkoumat, zda u tímto postupem specifikovaných nemovitostí by - z hlediska konkrétních okolností - mohlo doj ... | |
| IV. ÚS 57/04 | 12. 10. 2004 | Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů [§122 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.")] a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou dle §122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura, tak i doktrína pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§115, §214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Důkazní řízení obsahuje provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení ... | |
| I. ÚS 547/03 | 12. 10. 2004 | Nezařazení faxového podání stěžovatelky do spisu je pouze interní záležitostí soudu a nemůže jít k její tíži. Rozhodující je, že faxové podání bylo soudu ve lhůtě doručeno. | |
| IV. ÚS 538/03 | 11. 10. 2004 | Pokud bylo odsouzení stěžovatele zčásti založeno výlučně na výpovědi nezletilé svědkyně, vůči které byla obhajoba stěžovatele výrazně omezena bez jakékoliv kompenzace, byl postup orgánů činných v trestním řízení znemožňující kontradiktorní postup v rozporu se základními zásadami trestního řízení, což na ústavněprávní úrovni představuje rozpor s pravidly spravedlivého procesu. Nález Ústavního soudu nemůže být - ani nepřímo - rozhodnutím o vině či nevině stěžovatele. Obžalobu podanou v trestním řízení nelze považovat za pravomocné rozhodnutí a její podání za jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Proto ve vztahu k stížnostnímu požadavku na její zrušení byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť Ústavní soud není ke zrušení podané obžaloby příslušný. | |
| IV. ÚS 291/04 | 6. 10. 2004 | Soud, který pro řízení před Ústavním soudem ustanovil stěžovateli obhájce, přehlédl, že jeho postup byl vyloučen již proto, že řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení trestního a stěžovatel v něm nemá postavení obviněného (případně obžalovaného či odsouzeného); povinná účast advokáta na straně stěžovatele není obhajobou, nýbrž právním zastoupením osoby, která jako navrhovatel řízení před Ústavním soudem podáním ústavní stížnosti zahajuje. Účelem tohoto povinného zastoupení je mimo jiné náležité předestření ústavněprávní argumentace, neboť právě a jen v mezích případného porušení ústavních kautel přezkoumává Ústavní soud navrhovatelem napadená pravomocná rozhodnutí nebo jiné zásahy orgánů veřejné moci. Kogentními ustanoveními §29, 30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je vázán nejen Ústavní soud, ale přirozeně i soud obecný, jenž v rozporu s nimi nemohl právně relevantním způsobem nedostatek právního zastoupení stěžovatele svým opat ... | |
| III. ÚS 75/04 | 5. 10. 2004 | Ústavní soud kromě výroku dle §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zařadil do výroku nálezu i autoritativní konstatování o průtazích v řízení. Učinil tak jednak proto, že jeho výlučným posláním je adekvátním způsobem vyjadřovat porušení ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jakož i z důvodů podávajících se z důsledků plynoucích z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003 a rozsudek ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003), maje na zřeteli i mezinárodněprávní odpovědnost České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky). Stran zjištěného porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů přitom nejde o kognici s čistě akademickými důsledky, neboť se jedná o zásah relevantní z toho pohledu, kdy se dané konstatování jako způsobilý právní titul může projevit v právní sféře stěžovatele v souvislosti s uplatněním nároku ve smyslu zákona č. 82/ ... | |
| III. ÚS 126/04 | 5. 10. 2004 | 1. Se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva [§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy. 2. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud ji lze opodstatněně ... | |
| III. ÚS 188/04 | 29. 9. 2004 | Správní orgán je ze zákona povinen chránit práva a zájmy občanů (§3 odst. 1 správního řádu) a občanům poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (§3 odst. 2 správního řádu). Pokud procesní právní úkony občanů jako účastníků správního řízení obsahují zjevnou nesprávnost a tento nedostatek je možno odstranit, a to poskytnutím poučení či pomoci ze strany správního orgánu, jsou správní orgány povinny dát účastníkům řízení příležitost tuto nesprávnost odstranit. Jestliže se této pomoci občanům jako účastníkům řízení nedostane, a tedy ani ochrana jejich zájmů není zajištěna, potom činnost správního orgánu vykazuje zjevné nedostatky a je v rozporu s principy právního státu založeného na úctě k právům občanů (čl. l Ústavy České republiky). Pokud správní orgány ve správním řízení pouze důsledně vyžadují plnění povinností ze strany občanů a nedbají přitom o ochranu jejich zájmů, je výrazem tohoto postupu přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofist ... | |
| II. ÚS 335/04 | 23. 9. 2004 | Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k této věci (např. nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 , viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 140), podle které je věcí státu organizovat své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině základních práv a svobod byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži těch, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v "přiměřené lhůtě". V daném případě bylo prokázáno, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou nejedná o právech stěžovatelky v přiměřených časových dimenzích a svou nečinností zasahuje do jejích ústavně chráněných práv zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| II. ÚS 133/04 | 23. 9. 2004 | Rozhodnutí soudu, který nedisponuje zákonem stanovenou věcnou příslušností v důsledku nedodržení obecných zákonných podmínek vymezujících příslušnost soudů, je porušením základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 524/03 | 23. 9. 2004 | České nájemní právo bytů je postaveno na výrazné ochraně nájemníků. Tato zvýšená ochrana je motivována zejména sociálními důvody, protože bydlení slouží k uspokojování jedné z nejzákladnějších lidských potřeb, a jako taková má mnohaletou tradici. Nicméně, jak již Ústavní soud několikrát konstatoval ve svých rozhodnutích, není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemníci) na skupinou druhou (pronajimatelé). Vzhledem ke stávající situaci na trhu s byty pronajimatel nemá možnost získat legální cestou jako bytovou náhradu byt s regulovaným nájemným. Výše nájemného sice má význam při posuzování adekvátnosti bytové náhrady, avšak jen v tom smyslu, že musí odpovídat obvyklé ceně nájmu v daném místě a čase. Nelze proto za srovnatelnou považovat takovou výši nájemného, která přežívá z doby, kdy platila protiústavní úprava regulace nájemného. Okolnost, že dosud nebyla přijata zákonná úprava nájemného, která by vedla k jeho deregulaci, nemůže jít k tíži pronajimatelů. Deformace ... | |
| II. ÚS 302/03 | 23. 9. 2004 | Absence vypořádání se s některým z uplatněných dovolacích důvodů sama o sobě zakládá zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť toto pochybení existenciálně ovlivňuje výsledek dovolacího řízení. To platí obzvláště za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje nedostatky, které se týkají skutkových závěrů neplynoucích z provedeného dokazování a jež rovněž podmiňují právní hodnocení posuzovaného skutku. | |
| II. ÚS 350/04 | 23. 9. 2004 | V průběhu řízení nebylo stěžovatelem tvrzeno a prokazováno, že by předmětná listina měla být někdy adresována státním nebo samosprávným orgánům, tedy že by jejím prostřednictvím mělo být uplatňováno některé z politických práv stěžovatele či kohokoliv jiného. Takovou listinu nelze považovat za petici, a činnost stěžovatele tak nelze považovat za výkon petičního práva. Jen státní a samosprávné orgány jsou těmi orgány politické správy, vůči nimž bylo vždy vymezováno petiční právo. Z listiny samé vyplývá, že byla adresována pouze vedlejšímu účastníkovi řízení, který není ani státním ani samosprávným orgánem, nýbrž obchodní společností, tedy podnikatelem provozujícím samostatnou výdělečnou činnost za účelem dosažení zisku. Obchodní společnost ze své podstaty proto není oprávněna či povinna jednat a rozhodovat ve věcech veřejného či jiného společného zájmu, a tudíž nemůže být povinnou při uplatňování petičního práva. | |
| I. ÚS 429/01 | 22. 9. 2004 | Stěžovatel v ústavní stížnosti především dovozoval, že ručení vzniklé na základě smlouvy uzavřené podle čl. 6 Celní úmluvy o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetů TIR (Úmluva TIR) - mezi ním a Ministerstvem Financí - Generálním ředitelstvím cel je ručením vzniklým na základě smlouvy soukromoprávní a nikoli ručením podle zákona. Zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, upravuje obecně i zajištění dluhu (ustanovení §254 a násl.). Z dosahu působnosti celních orgánů nelze tedy tento institut zásadně vyloučit. Podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) citovaného zákona může být zajištění celního dluhu provedeno ručením. Zákon ukládá ministerstvu, aby vyhláškou stanovilo podmínky, za nichž může být celní dluh zajištěn zárukou, a formu, obsah a náležitosti záručních listin a záručních dokladů. Pojem záruční smlouvy výslovně nezmiňuje. Podle ustanovení §318 zákona č. 13/1993 Sb. však platí ustanovení mezinárodní smlouvy, obsahuje-li ustanovení odchylná od tohoto z ... | |
| Pl. ÚS 50/03 | 21. 9. 2004 | Zákonné zmocnění k tomu, aby obec závaznou vyhláškou zakázala činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, obsažené v §10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, je limitováno tím, že takový zákaz se musí vztahovat "na některá veřejná prostranství v obci". Imperativ určitosti právního příkazu či zákazu vyžaduje, aby takové prostranství bylo v obecně závazné vyhlášce určeno co možná nejpřesněji, tj. tak, aby jeho lokalizace byla dostatečně konkrétní a nevyvolávala žádné interpretační pochybnosti. Tento požadavek určitosti nebyl v napadené vyhlášce splněn. Zákazy obsažené v čl. 3 odst. 1 napadené vyhlášky jsou vztaženy na veřejně přístupná místa, přičemž tento termín je odlišný od termínu veřejná prostranství použitý v §10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vymezení pojmu veřejně přístupné místo v napadené vyhlášce je nepřesné ... | |
| III. ÚS 288/04 | 16. 9. 2004 | 1. Ústavní soud připomíná, že v rámci výkladových metod směřujících k nalezení významu a smyslu zákona lze mimo jiné jako relevantní konstatovat i jeden z v dané věci použitých a rozhodujících interpretačních přístupů, totiž to, že "k porozumění zákonu je třeba porozumět ,chorobě společnosti`, kterou má zákon léčit" (Fuller, Lon L.: Morálka práva, OIKOYMENH, Praha, 1998, str. 81). Pokud se zákonodárný sbor rozhodl zastavit či krátit výplatu výsluhového příspěvku právě těm, kteří svojí morálně politickou spolehlivostí přispívali k potlačování lidských práv a demokratického systému, jde o osoby, stran jejichž působení se jedná o náplň činnosti, která je dostatečně zřetelná a jednoznačná, když bezpochyby ukazuje ve všech směrech rysy činnosti, která je po právu odsouzena demokratickou společností jako činnost výrazně podporující předchozí nedemokratický režim. Bylo by proto nemorální, aby z veřejných prostředků, na které přispívají všichni občané (i v minulosti persekuovaní), byly honorov ... | |
| II. ÚS 451/03 | 16. 9. 2004 | Za ústavně konformní nelze považovat takovou interpretaci ustanovení §46 odst. 4 a 5 občanského soudního řádu, která by považovala za neakceptovatelné důležité subjektivní důvody na straně účastníka řízení, pro než je nezastižitelný v místě doručení. Právní fikce v ustanovení §46 odst. 4 občanského soudního řádu je nástrojem výjimečným; aby mohla splnit svůj účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Není přitom přípustné, aby obecný soud zkoumal relevantnost důvodů, pro něž se účastník v místě doručování nezdržoval. | |
| I. ÚS 350/04 | 15. 9. 2004 | Presumpce správnosti aktů státu včetně soudních rozhodnutí zahrnuje také předpoklad, že rozhodnutí je vykonatelné. Vykonatelnost rozhodnutí je jednou z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněným zájmům jednotlivce tak, jak je tato ochrana garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud soud jednotlivci sice poskytne právní ochranu, nicméně taková ochrana není v konečném důsledku státněmocensky vynutitelná, jde o situaci obdobnou tomu, jakoby stát takovou ochranu vůbec neposkytl. Pokud soud stěžovatelům uložil rozhodnutím povinnost k peněžitému plnění z jejich majetku, zasáhl tak do vlastnického práva stěžovatelů garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účas ... | |
| I. ÚS 220/04 | 15. 9. 2004 | Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat - ve smyslu ustálené judikatury - za rozhodnutí "překvapivé", jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož právní posouzení otázky náhrady nákladů řízení bylo zcela odlišné od právního posouzení, jež učinil odvolací soud. Dospěl-li odvolací soud k zcela jinému právnímu názoru, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. To však neučinil a rozhodl sám bez ústního jednání, čímž zbavil stěžovatele možnosti, aby se v tomto směru bránil. | |
| I. ÚS 210/04 | 14. 9. 2004 | Je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod byly respektovány. Nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době. | |
| IV. ÚS 628/03 | 14. 9. 2004 | Právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") musí být aplikováno bezvýjimečně, stojí nad zákony, a pakliže Ústavní soud zjistil, a to bez jakýchkoliv pochybností, že ve věci stěžovatelů bylo řízení v jeho celku nutno považovat za proces nespravedlivý a rozporný s články Listiny a Úmluvy dále citovanými, bylo by popřením úlohy Ústavního soudu toto zjištění zamlčet. Co do petitu ústavní stížnosti musela být tato stížnost zamítnuta. Nelze jí však upřít opodstatněnost co do výtek namítajících neodůvodněné průtahy v řízení před obecnými soudy, a i když tyto výtky nejsou schopny založit důvod pro zrušení stěžovaných rozhodnutí, vyslovuje Ústavní soud, že Okresní soud v Hradci Králové a Krajský soud v Hradci Králové porušily v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové základní práva stěžovatelů ústavně zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. | |
| III. ÚS 435/04 | 14. 9. 2004 | Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného v trestním řízení z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat podle přesvědčení Ústavního soudu do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad [čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že dovozené závěry o naplnění podmínek uvedených v §47 odst. 1 a 2 trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. | |
| I. ÚS 534/03 | 13. 9. 2004 | Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i za situace, pokud zjistí, že interpretace předpisů obecnými soudu je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tak je tomu i v případě, interpretují-li obecné soudy určité zákonné ustanovení natolik extenzivně, že tím založí povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona, čímž dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spočívá-li porušení čl. 4 odst. 1 Listiny v užití extenzivního výkladu orgánem veřejné moci, přičemž je zároveň jednotlivci díky takové interpretaci vybočující z mezí ústavnosti stanoveno peněžité plnění z jeho majetku, jde o zásah do vlastnického práva chráněného ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny. | |
| III. ÚS 95/04 | 9. 9. 2004 | Pro účely posuzování průtahů v řízení je klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (orgánů činných v trestním řízení) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba přihlédnout také ke složitosti trestní věci po stránce skutkové a důkazní. Ústavní soud v dané věci konstatuje, že podstatný podíl na průtazích, ke kterým v tomto řízení docházelo, má samotný stěžovatel, resp. jeho obhájce. Ústavní soud nemohl přehlédnout ani fakt, že písemné soudní zásilky doručované stěžovateli v průběhu trestního řízení se často nepodařilo doručit, protože se stěžovatel nezdržoval na jím udaných adresách; i tím docházelo k průtahům řízení. Současná právní úprava obsažená v ustanoveních §233 odst. 1 a §64 trestního řádu umožňuje, aby obžalovaný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž se nevylučuje možnost uložení zásilky. Za dodržení t ... | |
| Pl. ÚS 10/04 | 7. 9. 2004 | Nepřijetí zákona určitého obsahu není možné, až na zcela výjimečné případy, posuzovat jako tzv. jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jiný zásah orgánů veřejné moci lze spatřovat v nečinnosti orgánů veřejné moci tam, kde z dikce zákona vyplývá jejich povinnost činit, co jim zákon ukládá. V posuzovaném případě však z ústavního pořádku nevyplývá povinnost zákonodárných orgánů ani orgánů výkonné moci přijmout, respektive navrhnout určitý zákon, resp. přijmout právě takovou zákonnou úpravu poskytování sociálních služeb, kterou navrhovatelka považuje za nezbytnou k nastolení ústavní rovnosti při poskytování sociálních služeb dětem se zdravotním postižením, jež jsou buď v péči domácí nebo v péči ústavní. Ústavní soud v žádném případě a priori argumentaci navrhovatelky neodmítá, ba shledává ji závažnou a i z hlediska ústavního za nikoliv bagatelizovatelnou; není však oprávněn vykročit z pravomocí svěřených mu ústavodárcem, neboť by takovým vykročením p ... | |
| II. ÚS 317/04 | 31. 8. 2004 | Důvod vazby podle §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu nelze vztahovat na případy zahájení trestního stíhání proti obviněnému, který byl v minulosti odsouzen pro stejnou trestnou činnost. Česká republika je právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Státní moc, tedy i moc soudní jako její součást, má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Rozhodnutím soudu nesmí být nikdo vzat do vazby či jinak omezen na osobní svobodě, leč z důvodů stanovených zákonem. Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vždy vykládat restriktivně. Pouze zákonem, a nikoliv jeho výkladem, lze rozšířit důvody pro omezení osobní svobody. To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu (sp. zn. II. ÚS 138/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 44) a dále tím, že omezení osobní svobody vazbou v trestním řízen ... | |
| II. ÚS 284/04 | 31. 8. 2004 | Pro posouzení přiměřenosti délky konkrétního řízení, judikoval Ústavní soud opakovaně (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 278/03, sp. zn. IV. ÚS 475/03, sp. zn. I. ÚS 543/03, sp. zn. I. ÚS 600/03, sp. zn. I. ÚS 660/03, sp. zn. II. ÚS 408/03, sp. zn. IV. ÚS 36/04 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nálezy č. 20, č. 7, č. 13, č. 6, č. 24 a č. 18; svazek 33, nález č. 56). Na stabilní judikaturu lze v této věci odkázat. Průtahy vysvětluje obecný soud jednak nadměrným zatížením příslušné předsedkyně senátu a dále hlediskem hospodárnosti řízení s ohledem na další souběžně probíhající případy, které jsou skutkově shodné. Argument nadměrným zatížením soudu nemůže obstát. Již v minulosti Ústavní soud dovodil, že námitky přetíženosti soudů je sice možné připustit jako konstatování obecného stavu, těžko však ve věci samé. Pokud se týče hospodárnosti řízení, je zajisté vhodné, aby skutkově shodné věci, byly rozhodovány v úzké souvislosti. Opačný přístup by byl kontraproduktivní, jak vz ... | |
| I. ÚS 371/04 | 31. 8. 2004 | Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mí ... | |
| IV. ÚS 289/03 | 31. 8. 2004 | Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, usn. č. 28). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto ... | |
| II. ÚS 69/03 | 31. 8. 2004 | Zákon nestanoví, nakolik podrobné a konkrétní musí být vymezení činnosti, kterou má mandatář vykonávat, a tuto nedefinovanou množinu nelze omezovat bez zákonné opory. Je-li obchodní záležitost definována určitě, může její realizace spočívat v zařízení jednotlivé konkrétní záležitosti (zpracování daňového přiznání za určitý rok, zastupování ve věci žaloby, sepsání smlouvy apod.), a stejně tak i v zajištění opakující se činnosti či dohodnutí trvalé a opakované skupiny záležitostí (vyřizování veškeré právní agendy, vedení účetnictví, poskytování ekonomického poradenství apod.). Moderní ekonomika je založena na vytěsňování činností, které nejsou předmětem činnosti příslušného podnikatele formou tzv. outsourcingu. Tímto způsobem je možno zaměřit činnost společnosti cíleně na hlavní náplň, bez plýtvání energií na činnosti přímo nesouvisející s předmětem podnikání. Všechny takto vytěsněné činnosti, které jsou však z hlediska širšího pohledu pro činnost potřebné, jsou pak vykonávány ve vztahu ... | |
| I. ÚS 647/02 | 27. 8. 2004 | K dojití příslušných soudních písemností žalované straně došlo vždy, když zásilka nesla označení "Okresní úřad" s místním označením Přerov. Tak byl doručen i předmětný rozsudek. Závěr o nedostatku formální právní moci předmětného rozsudku je vadný, neboť je nepochybné, že písemné vyhotovení rozsudku došlo do sféry státu zastoupeného okresním úřadem. Zjevně účelový přístup, jímž patrně měla být otevřena cesta k nerespektování dřívějšího rozhodnutí, které bylo výsledkem podrobného dokazování a které bylo i soudem samotným a všemi účastníky považováno za pravomocné, vykazuje znaky libovůle, ba svévole. Vydání konečného a závazného rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v minulosti nalezl povinnost zákonodárce respektovat pravomocné rozsudky soudů a svobodně a platně uzavře ... | |
| III. ÚS 405/04 | 25. 8. 2004 | Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98 (nepublikovaná usnesení)]. | |
| I. ÚS 7/03 | 25. 8. 2004 | Krajský soud v Brně svým postupem, kdy zastavil řízení, aniž spolehlivě prověřil tvrzení stěžovatele o zaplacení soudního poplatku, zabránil tomu, aby se stěžovatel stanoveným postupem mohl domoci svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tj. aby jeho opravný prostředek byl řádně projednán. | |
| III. ÚS 511/03 | 20. 8. 2004 | Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu postrádalo odůvodnění, je třeba takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, a tedy stojící v rozporu s principy právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), principem rovnosti (čl. 1 Listiny základních práv a svobod) a právem stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Ostatně skutkově i právně zcela shodná problematika byla již Ústavním soudem za účasti téhož účastníka řízení (Nejvyššího soudu) řešena nálezem ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/02 ze dne 1. 3. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 30), v níž se Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko. | |
| III. ÚS 459/03 | 20. 8. 2004 | Odmítají-li rodiče léčbu nezletilého dítěte, jež je v bezprostředním ohrožení života, nepředstavuje vydání předběžného opatření podle §76a občanského soudního řádu, kterým se dítě svěří do péče příslušného léčebného zařízení, porušení jejich práv zakotvených v čl. 32 odst. 4 či čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k nutnosti okamžitého zásahu není zpravidla možno v řízení o vydání takového předběžného opatření řešit případný spor rodičů s léčebným zařízením o vhodnosti té které léčby. Týká-li se věc dítěte ve věku okolo šesti let, není porušením čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, pokud toto dítě nebylo v daném řízení soudem vyslechnuto. Výslech rodičů musí soud provést pouze v případě, že by to pro rozhodnutí bylo nezbytné a z hlediska zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí možné. | |
| III. ÚS 224/04 | 19. 8. 2004 | Z popsané důkazní situace vyplývá, že na jedné straně stojí výpověď poškozeného, která je částečně podporována výpovědí svědka, tyto důkazy jsou však v přímém rozporu s výpovědí obžalovaného a dalšího svědka, jinými slovy jedná se o situaci "tvrzení proti tvrzení". Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy či skupinami důkazů není neobvyklá, přičemž v této situaci je soud povinen důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí. Ve smyslu §125 odst. 1 trestního řádu je soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady "in dubio pro reo" zvolit variantu pro obž ... | |
| I. ÚS 621/02 | 19. 8. 2004 | Při ukládání a vymáhání daní jsou orgány veřejné správy povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), což znamená, že i za situace, kdy platná právní úprava umožňuje zdanit jeden a tentýž příjem u dvou daňových subjektů, je třeba respektovat princip zákazu dvojího zdanění. | |
| Pl. ÚS 7/03 | 18. 8. 2004 | 2 | 1. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatoval, že novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 6, nález č. 98; vyhlášen pod č. 286/1996 Sb., usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 19, usn. č. 27), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 28; vyhlášen pod č. 145/2002 Sb.)], a jako taková je posuzována i její ústavnost. Jsou-li v řízení o kontrole norem derogačními důvody absence normotvorné kompetence, resp. porušení ústavně předepsaného způsobu přijetí právního předpisu, je pak posuzována ústavnost samotné novely (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 117; vyhlášen pod č. 476/2002 Sb.). 2. Ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavnímu soudu ukládá kromě přez ... |
| I. ÚS 55/04 | 18. 8. 2004 | Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv [čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v §265b trestního řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trest ... | |
| IV. ÚS 180/04 | 17. 8. 2004 | Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že zákonodárce reagoval na deficit účinné ochrany účastníků řízení před nečinností soudů a od 1. 7. 2004 zakotvil do právního řádu České republiky zcela novou úpravu stížnosti na průtahy řízení, na niž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu [§174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění]. Existence tohoto nového procesního prostředku přináší s sebou kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy řízení, pročež do budoucna postup stěžovatelů podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích bude nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V posuzované věci však byla ústavní stížnost podána ještě před nabytím účinnosti citovaného ustanovení zákona o soudech a ... | |
| II. ÚS 656/02 | 10. 8. 2004 | Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obdobně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod konstruuje základní právo na soudní ochranu skutečných, nikoli hypotetických práv, resp. garantuje každému soudní ochranu před skutečným, nikoli jen teoretickým porušením jeho práv. Pokud ve skutečnosti není mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky existující spor, nemohlo dojít k zásahu do práva stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost není běžným prostředkem nápravy formálních pochybení soudů, která do sféry práv a povinností účastníků prakticky nedopadají. | |
| II. ÚS 73/03 | 5. 8. 2004 | Nesprávné označení účastníka řízení jako "úřad městského obvodu" namísto "městský obvod" není nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Soud by měl předtím, než řízení zastaví, dát účastníku šanci věc napravit. Průchod formálnímu přístupu obecných soudů nelze dát tam, kde by byla ohrožena samotná podstata práva na soudní ochranu. |