Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2004

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 540/03 5. 8. 2004 Odmítnutí dovolání soudem v důsledku nesprávného posouzení lhůty stanovené v §57 občanského soudního řádu znamená zabránění v uplatňování práva a porušení principů spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 77/03 5. 8. 2004 Podstatou případu byla zejména otázka, zda je ústavně konformní takový právní závěr obecných soudů, podle něhož je překážkou stěžovatelčina restitučního nároku skutečnost, že předmětné nemovitosti byly v době po publikaci nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., leč před jeho vykonatelností převedeny kupní smlouvou z povinné osoby na třetí subjekt. Pokud by povinná osoba - v případě, že by byla věděla, že k nemovitostem byl uplatňován restituční nárok - uzavřela s třetím subjektem úplatný právní úkon, byť před tím, než nabyl vykonatelnosti citovaný nález Ústavního soudu, znemožnila by tak stěžovatelce řádné uplatnění tohoto nároku v době, kdy již musela vědět, že protiústavní podmínka trvalého pobytu byla z právního řádu odstraněna. Takové jednání by nebylo možné považovat za souladné s dobrými mravy; to je třeba v daném kontextu interpretovat v souvislosti s obsahem základního práva stěžovatelky spočívajícího v legitimním očekávání uspokojení jejího nároku tak, jak již bylo vymezeno v ...
I. ÚS 296/04 4. 8. 2004 Pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Podle Ústavního soudu je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto není rozhodující, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Ústavní soud nemohl vyhovět náv ...
IV. ÚS 67/04 4. 8. 2004 Pochybnosti o nepodjatosti soudce nevyplývají ze skutečnosti, že soudci, kteří pracují na tomtéž soudu a úseku jako soudce, jehož podjatost je posuzována, jsou v postavení poškozených v trestní věci, v níž je stěžovatel podezřelým ze spáchání trestných činů vůči nim. Vztah mezi soudci na jednom pracovišti vyplývající z jejich vzájemného pracovního styku nemůže být důvodem pro vyloučení soudců určitého soudu ani v případě, že by již byla podána obžaloba, dle níž by poškozeným byl soudce tohoto soudu, neboť pouhá kolegialita vyplývající ze společného výkonu soudcovské funkce u určitého soudu sama o sobě není takovou skutečností, která by ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu vedla k pochybnostem, že žádný soudce tohoto soudu nemůže ve věci nestranně rozhodovat. Obžaloba v trestní věci stěžovatele, v níž by mohli být soudci poškozenými, nebyla v době rozhodování o námitce podjatosti však ani podána. Podjatost soudce v projednávané věci nelze dovodit ani z faktu, že podal na stěž ...
I. ÚS 332/04 3. 8. 2004 Důležitým hlediskem při posuzování průtahů v řízení je skutečnost, zda jsou průtahy způsobeny pouze státní mocí (soudem) nebo jsou zapříčiněny i samotným jednáním účastníků řízení či stěžovatele. Takové hledisko je respektováno i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, neboť v jeho rozhodnutích jsou rozlišovány důvody zapříčiněné postupem státu na jedné straně a postupem účastníků řízení na straně druhé.
I. ÚS 57/04 3. 8. 2004 V předmětné věci je situace specifická. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/03 ze dne 23. 6. 2004 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 33, nález č. 82] bylo ústavní stížností napadeno pouze neodůvodněné rozhodnutí Nejvyššího soudu a předchozí rozhodnutí obecných soudu napadena nebyla. Ve druhém nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 599/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 105) byla sice kromě usnesení Nejvyššího soudu napadena i předchozí rozhodnutí obecných soudů, porušení chráněného základního práva bylo však konstatováno nejen v rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale i v rozhodnutích soudu prvního stupně i soudu odvolacího. V nyní posuzované věci stěžovatel sice kromě usnesení Nejvyššího soudu napadl i rozsudek odvolacího soudu, leč Ústavní soud dovodil, že vůči němu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť výklad běžného práva odvolacím soudem nevybočil z mezí ústavnosti. Za této situace by bylo zrušení napadeného usnesení N ...
I. ÚS 599/03 28. 7. 2004 Podle čl. 1 Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Uvedený článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky. Lze z něho - byť nejen z něho - dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se "starým právem" je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. Ústava České republiky proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem" (komunistickým) a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 1, str. 1 a násl.; vyhlášen pod č. 14/1994 Sb.). I z právního stavu platného v době zřízení stavby z ustanovení občanského zákoníku (§489 občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1982) vyplývalo, že i tzv. soukromé vlastnictví bylo chráněno proti ...
I. ÚS 566/03 28. 7. 2004 Ústavní soud je si vědom toho, že v zásadě je na úvaze a rozhodnutí obecných soudů, zda provedou navrhované důkazy či nikoliv, a že mu do procesu hodnocení důkazů zpravidla nepřísluší zasahovat. Podle konstantní judikatury však Ústavní soud může do procesu dokazování a hodnocení důkazů zasáhnout, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principu spravedlivého soudního řízení. V rámci procesu hodnocení důkazů je pak obecný soud povinen hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech; v případě zamítnutí návrhu na provedení důkazu je pak nezbytné, aby obecný soud svoje rozhodnutí ve všech souvislostech rovněž řádně odůvodnil.
II. ÚS 583/03 21. 7. 2004 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které se nevypořádá s námitkou ohledně neplatnosti rozhodnutí vydaného v daňovém řízení směřující proti neúplnému výroku rozhodnutí, jehož obsah je stanoven v §32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je nepřezkoumatelné a porušuje principy zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 639/03 21. 7. 2004 Mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak). Soud by porušil zásadu presumpce neviny, pokud by, veden změněným právním posouzením, "doplňoval" dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz zformovaný v průběhu procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož povahy, takto procesně zformované, by i přes změnu právního posouzení plynulo, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované právní posouzení. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje žádné úvahy o tom, že i když celý dosavadní směr dokazování směřoval k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, je takto zjištěný skutkový stav v každém směru postačující pro závěr, že došlo ke spáchání trestného činu zpronevěry, kterýžto závěr by nezbytně vyžadoval poněkud jiný směr dokazování. Nejvyšší soud neuvedl, proč takový závěr lze ...
I. ÚS 238/02 21. 7. 2004 Ve věci sp. zn. IV. ÚS 179/01 rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 31. 8. 2001 tak, že "při volbě pomůcek je správce daně vázán také ustanovením §46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Stanoví-li tedy správce daně podle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. daňovou povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale i přiměřené výdaje, a s ohledem na uvedený §46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. musí přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, a to i když jím nebyly uplatněny. ... Jinak řečeno, v případech, kdy daň je stanovena podle pomůcek, musí se odvolací správní orgán vyrovnat i s otázkou, zda správce daně splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající z §46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. Každý jiný postup staví účastníka daňového řízení do nedůvodně nerovného postavení, a je tedy rozporný s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").". Přestože tehdy stěžovatel porušení §46 odst. 3 zákona č. 337/19 ...
II. ÚS 7/03 15. 7. 2004 Pokračující průtahy v řízení jsou porušením práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod .
II. ÚS 594/02 15. 7. 2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu, z jehož odůvodnění se nelze dovědět, proč otázku předloženou mu v dovolání nepovažoval za otázku zásadního právního významu (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal Nejvyšší soud důvod), je třeba považovat za nepřezkoumatelné, a tudíž stojící v rozporu s principy právního státu.
II. ÚS 273/02 15. 7. 2004 Je v zájmu zachování rovnosti ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, aby řízení, jež bylo vedeno a před obecnými soudy skončeno před účinností nálezu č. 101/2003 Sb., sdílelo osud řízení vedených podle zrušeného ustanovení §24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a před účinností nálezu č. 101/2003 Sb. neskončených.
I. ÚS 185/04 14. 7. 2004 Funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy České republiky), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy České republiky). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním. Legitimní očekávání jako základní právo nepůsobí horizontálně, tedy například mezi účastníky pracovněprávního vztahu, nýbrž ve vztahu ke státu - tj. soudu ...
IV. ÚS 199/03 14. 7. 2004 Oprávněná osoba se nemůže dostat v důsledku změn zákonů do výrazně horší pozice, než v jaké byla v okamžiku účinnosti restitučního zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Opačný výklad by byl v rozporu s legitimním očekáváním oprávněné osoby, která v okamžiku, kdy nárok na vydání věci uplatňovala, nemohla předvídat, že dojde k takovým zákonným úpravám, které zásadním způsobem ovlivní právní režim vydávané věci v tom smyslu, že v užívání věci po jejím převzetí bude významným způsobem omezena, a to na poměrně dlouhou dobu.
IV. ÚS 176/03 14. 7. 2004 Institut překážek ve vydání nemovitosti podle §11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, kte ...
II. ÚS 30/03 14. 7. 2004 Tím, že soud prvního stupně nevěnoval pozornost návrhu žalobce na postup v dokazování a neumožnil mu řádné uplatnění svého nároku, zatížil řízení vadou, která ve svém důsledku představuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci) nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů inter ...
I. ÚS 272/01 14. 7. 2004 Obecné soudy při posuzování platnosti darovací smlouvy vybočily z mezí zásad spravedlivého procesu stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním. Příliš restriktivním výkladem §37 občanského zákoníku a nadměrně extenzivním výkladem §20 téhož zákona (ve znění do 31. 12. 1991) došlo ze strany obecných soudů k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 482/03 13. 7. 2004 Ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby (přesahující lhůtu založenou předchozím rozhodnutím), se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován ve výrokové části rozhodnutí. Je-li rozhodnuto jedním rozhodnutím o žádosti o propuštění z vazby a současně o prodloužení vazby bez tohoto výroku, je nezanedbatelným způsobem narušen Ústavou České republiky garantovaný princip právní jistoty. Bez něj není vůbec zřejmé, s ohledem na přísné vymezení lhůt, v nichž je rozhodováno o ponechání obviněného ve vazbě, od kterého okamžiku počíná běh lhůty, od níž se odvíjí konečný časový moment, do kterého je nutno právně relevantně rozhodnout o propuštění obviněného z vazby na svobodu nebo o jeho ponechání ve vazbě.
I. ÚS 146/04 12. 7. 2004 Ze skutečností, které Ústavní soud zjistil, lze dovodit, že základním problémem je v daném případě to, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s otázkou vztahu mezi fakticitou užívání bytové jednotky, resp. užíváním, které vyplývá z nájemního vztahu ("sjednaným" režimem užívání podle občanskoprávních předpisů), a právním režimem užívání, resp. režimem vyplývajícím ze stavebních předpisů. Na jedné straně totiž stojí skutečnost, že stěžovatelce byl v roce 1974 přidělen byt označený jako 1 + 1 sestávající z pokoje a kuchyně, a z důkazního řízení je rovněž nepochybné, že takto byl byt stěžovatelkou a její rodinou užíván. Na druhé straně stojí stavebněprávní regulace a stavebněprávní určení užívání bytu a jeho jednotlivých místností. V daném případě je podle Ústavního soudu nepominutelnou skutečností to, že mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky nevznikl nájemní vztah smluvně, tedy shodným projevem vůle obou těchto stran, nýbrž stěžovatelce byl předmět současného nájemního vz ...
III. ÚS 300/04 1. 7. 2004 Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny advokáta, obhájce ustanoveného ex offo, a stěžovatelem je mimo jiné tvrzeno i porušení práva zaručovaného článkem 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté v jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471) , v němž se zabýval mj. i povahou advokátní odměny. Na odůvodnění tohoto stanoviska možno odkázat (přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu upravujícího odměny advokátů - vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.). Ústavní soud v něm dal mj. jiné najevo, že čl. 28 Listiny upravuje jedno z práv tvořících obsah pracovněprávních vztahů, a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů, zatímco ustanovení §151 odst. 2 - 4 trestního řádu týkající se odměny a náhrady hotových výdajů obhájce určuje jedno z ...
Pl. ÚS 23/02 30. 6. 2004 2 Ustanovení §5 odst. 1 poslední věty, §8 odst. 4 a §41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, zavádí do českého právního řádu pojem "smluvní rodina", který však blíže nevymezuje, a jeho ustanovení jsou v tomto směru neurčitá. Intenzita této neurčitosti je tak vysoká, že vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daných ustanovení pomocí obvyklých interpretačních postupů. Tím odporuje principu právní jistoty a principům právního řádu. Dochází tak k rozporu těchto ustanovení zákona s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který stanoví, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana. Umísťování dítěte do smluvní rodiny na základě smlouvy mezi diagnostickým ústavem a smluvní rodinou bez dostatečné a úplné zákonné úpravy, včetně soudní kontroly, považuje Ústavní soud za zásah do základních pr ...
IV. ÚS 570/03 30. 6. 2004 Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [sp. zn. III. ÚS 150 ...
III. ÚS 321/03 30. 6. 2004 Z pohledu práva jednoduchého, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Okresní soud Plzeň-jih ustanovení §7 občanského soudního řádu, jelikož rozhodl ve věci náhrady nákladů správního řízení, jež svojí právní povahou je věcí správněprávní, nikoli ale občanskoprávní, pracovní, rodinnou anebo obchodní. Interpretace §7 občanského soudního řádu obsažená implicite v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih ocitá se v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů, pročež předmětné rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím jako porušení základního práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 132/04 29. 6. 2004 Ústavní soud při interpretaci základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zahrnul do jeho rámce i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (viz zejména rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. IV. ÚS 222/96, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98, sp. zn. III. ÚS 293/98, sp. zn. III. ÚS 182/99, sp. zn. I. ÚS 144/2000, sp. zn. III. ÚS 29/01, sp. zn. II. ÚS 544/02, sp. zn. III. ÚS 561/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 15; svazek 6, nález č. 97; svazek 8, nález č. 65; svazek 12, nález č. 155; svazek 13, nález č. 11; svazek 18; nález č. 77; svazek 24, nálezy č. 172 a č. 153; svazek 28, usn. č. 33; svazek 29, nález č. 9). Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek stanovení příslušnosti soudu pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku roz ...
III. ÚS 569/03 29. 6. 2004 1. Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního a procesním nástupcem je ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, jež tvoří předmět řízení. Jelikož v předmětné věci plyne vedlejší účastenství obchodní společnosti L., a. s., z podmínek zakotvených v ustanoveních §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s §107 občanského soudního řádu a jelikož v této souvislosti nevznikly žádné pochybnosti, Ústavní soud podle §28 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. a contrario jednal v daném řízení s obchodní společností L., a. s., jako s vedlejším účastníkem, aniž by k této otázce vydal zvláštní usnesení. 2. Ústavní soud v řadě svých nálezů [sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další] podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a ...
IV. ÚS 19/03 24. 6. 2004 Jakkoli je žádoucí, aby všechny subjekty účastnící se trestního řízení používaly ve svých podáních pokud možno přesné terminologie, což nejlépe zabrání chybám při interpretaci obsahu sdělení, přesto je třeba diferencovat stupeň přísnosti tohoto požadavku vůči orgánům činným v trestním řízení na jedné straně a vůči ostatním subjektům na straně druhé. Zatímco na orgánech činných v trestním řízení lze právem požadovat, aby používaly naprosto přesné a jednoznačné termíny, u jiných subjektů není tak přísný požadavek namístě. V trestním řízení jsou ve hře příliš citlivé a mimořádně významné společenské zájmy, jejichž ochrana musí získat přednost před formálním požadavkem přesnosti vyjadřování. Podstatné je, aby slovní označení (denotace) použité v daném kontextu umožňovalo za využití logických pravidel interpretace dospět k poznání skutečného obsahu (denotátu) sdělení. Analogickou úvahou, upřednostňující obsah sdělení před jeho jazykovou formou, se řídil též zákonodárce, když v ustanovení §5 ...
II. ÚS 644/02 23. 6. 2004 2 Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pro oblast daní a poplatků je toto ústavní pravidlo konkretizováno čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Význam tohoto ustanovení spočívá zejména v deklaraci toho, že ukládání daní a poplatků je v principu v souladu s ústavním pořádkem, a není tedy neústavním zásahem do jiných základních práv včetně práva vlastnického (pokud tím ovšem není popřena jejich podstata či smysl; čl. 4 odst. 4 Listiny). Aby však zdanění bylo ústavně konformní, musí se především opírat o zákon. Jiné hmotněprávní podmínky ústavní právo nepředepisuje. Tím je také relativně úzce vymezen rozsah, v jakém Ústavní soud může přezkoumávat ukládání konkrétních daní a poplatků. Plnohodnotný soudní přezkum rozhodnutí daňových orgánů z hlediska jejich souladu se zákony je ve smyslu čl. 36 odst. 2 ...
I. ÚS 647/03 23. 6. 2004 Ústavní soud, vědom si subsidiarity ústavní stížnosti coby krajního prostředku k ochraně práva a z ní plynoucího principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, nemohl abstrahovat od toho, že námitka průtahů v řízení je projednávána za stavu, kdy řízení před soudem prvního stupně již bylo skončeno, takže v tomto směru již průtahy ustaly a uvedená námitka není aktuální. Proto podle běžné judikatury již Ústavní soud nemůže ve výroku podle §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyslovit, "že se Okresnímu soudu v Chrudimi ukládá, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 4 C 93/97 a aby neprodleně v této věci jednal.". Jednaly-li soudy v prokazatelně nepřiměřených časových dimenzích, pak zasáhly svou nečinností do Listinou základních práv a svobod garantovaného práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně do čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a zá ...
I. ÚS 555/03 23. 6. 2004 Obecné soudy v podmínkách právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nemohou při aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zcela přehlížet jeho účel tak, že bez dalšího odkážou na hodnotovou orientaci tehdejších orgánů, jež ve věci nabývání předmětných nemovitostí rozhodovaly, aniž by se zabývaly skutečností, do jaké míry tato orientace na straně jedné a tehdejší společenské postavení a postoje žadatele na straně druhé bezprostředně ovlivnily výsledek výběrového řízení. Obecné soudy podle Ústavního soudu dostatečně neodůvodnily při posuzování férovosti tehdejšího výběrového řízení, jakou roli měla skutečnost, že nabyvatel nemovitostí byl prominentním funkcionářem ve státním podniku a v ÚV KSČ, na celý průběh (dvojí výběrové řízení, dodatečné zařazení přihlášky) a výsledek výběrového řízení ve vztahu ke všem ostatním účastníkům tohoto řízení, kteří v takovém postavení zřejmě nebyli. Konstatování, že tyto skutečnosti byly jední ...
I. ÚS 492/03 23. 6. 2004 Nelze klást k tíži stěžovatelů, pokud soud ve věci rozhodující při aplikaci platného zákonného ustanovení nerozpozná v dané chvíli neústavnost aplikovaného ustanovení a nepředloží podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky věc Ústavnímu soudu. Pokud soud své rozhodnutí neodůvodnil alespoň v rozsahu, který by byl v konkrétní věci dostačující z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci civilního řízení, znamená takové rozhodnutí porušení principu spravedlivého procesu a takové rozhodnutí je de facto nepřezkoumatelné a odporující ústavnímu pořádku České republiky.
III. ÚS 219/04 23. 6. 2004 Ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice (čl. 4 Ústavy České republiky). V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy. Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (resp. §17 a násl. soudního řádu správního), přičemž při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. I. ÚS 315/99, sp. zn. II. ÚS 369/01 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 12, nález č. 106; svazek 13, nález č. 10; svazek 16, nález č. 157; svazek 28, ...
III. ÚS 209/04 23. 6. 2004 Fakt, že stěžovatel zvolil k ochraně svých osobních práv, k jejichž údajnému porušení mělo dojít v průběhu trestního řízení, cestu občanskoprávního řízení, hodnotí Ústavní soud jako vadný a neefektivní postup, zakládající vznik budoucích komplikací a průtahů. Trestní řízení, upravené zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je samostatným druhem procesního řízení. Trestní řád obsahuje dostatek právních nástrojů, jimiž se osoba, která se cítí být dotčena postupem orgánů činných v trestním řízení, může domáhat ochrany svých práv. Jako příklad takových institutů lze uvést opravné prostředky proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení (např. stížnost - §141 a násl. trestního řádu), žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce (§157a trestního řádu). Právní úprava těchto institutů v českém trestním řádu odpovídá, co do úrovně poskytované právní ochrany, standardu obvyklému v jiných vyspělých demokratických ...
III. ÚS 239/04 17. 6. 2004 Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, or ...
IV. ÚS 37/03 17. 6. 2004 Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl ...
I. ÚS 642/03 17. 6. 2004 Nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 38; vyhlášen pod č. 164/1994 Sb.) došlo ke zrušení částí ustanovení §3 odst. 1 a odst. 4 a §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/ 1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, které vylučovaly z okruhu oprávněných osob ty osoby, které sice byly státními občany České, resp. Československé republiky, nicméně nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České republiky, resp. ČSFR. Ústavní soud obvykle odloží vykonatelnost svého nálezu s ohledem na to, aby mezi jeho publikací a účinností byla dostatečná časová prodleva, v níž je dán prostor pro zákonodárce, aby zrušovanou právní úpravu uvedl do souladu s ústavním pořádkem. V daném případě byla vykonatelnost nálezu odložena až ke dni 1. 11. 1994. Mimo jiné tak Ústavní soud vytvořil dostatečný časový prostor, aby se právní subjekty s novou právní úpravou seznámily před tím, než nález nabude účinn ...
IV. ÚS 516/03 9. 6. 2004 V případě rozhodování podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (roz. daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Za rozhodnutí podle §65 odst. 1 soudního řádu správního lze považovat jen takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti. Rozhodnutí procesní povahy jsou ze soudního přezkoumání vyloučena. V důsledku absence žalobní legitimace stěžovatele tak nebyla správní žaloba způsobilá meritorního projednání, pročež došlo k jejímu odmítnutí.
I. ÚS 315/03 8. 6. 2004 Vznesení námitky podjatosti nepochybně oddaluje možnost soudu rozhodovat ve věci samé. Dysfunkční návrhy, jakkoli mohou být samy o osobě z hlediska litery zákona i deklarovaného účelu oprávněné, mohou naplnění sledovaného cíle bránit. Např. jsou-li podávány bez ohledu na celkovou procesní situaci a jsou-li podávány na základě interpretace provedené v izolovaném kontextu jednoho ustanovení. Funkce žádného systému není imunní vůči rizikům plynoucím ze vstupních podnětů, které nerespektují jeho celkovou konstrukci. Tento závěr platí i pro občanský soudní řád, jehož účelem je chránit práva subjektů civilního řízení.
II. ÚS 102/03 3. 6. 2004 Obecně nelze omluvu z jednání spojenou s žádostí o odročení jednání podanou telefonicky 35 minut před zahájením jednání považovat za podanou včas. Na druhou stranu je nutné vždy přistupovat k závěrům o té které skutečnosti s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).
II. ÚS 168/03 3. 6. 2004 Došlo-li ke změně kogentního ustanovení zákona, podle kterého rozhodoval státní orgán, jehož rozhodnutí podléhalo soudnímu přezkumu, tak, že v době, kdy o přezkumu rozhodoval soud, platilo již jiné zákonné ustanovení, které zásadním způsobem změnilo předchozí úpravu, podle níž bylo napadené rozhodnutí vydáno, musí se soud, pro který je rozhodující stav v době vydání rozsudku, s novým zněním zákona vypořádat. Pokud tuto změnu ani nezaznamená a rozhoduje tak, jako by ji ani nevzal na vědomí, jde z jeho strany o projev libovůle, který zakládá porušení Ústavou České republiky zaručených práv účastníka řízení. Takovým postupem je porušen čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
III. ÚS 50/04 3. 6. 2004 Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.
II. ÚS 93/04 27. 5. 2004 Soud při rozhodování o vzetí obviněného do vazby není oprávněn jakkoli upravovat popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán. V takovém případě musí soud vycházet z popisu skutku, jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání. Jiný postup by byl v rozporu se základními zásadami trestního řízení, vyjádřenými v §1 odst. 1 větě druhé a §2 odst. 4 trestního řádu, tedy že orgány činné v trestním řízení musí projednávat trestní věci s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, tak aby trestní řízení přispívalo k upevňování zákonnosti a k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Státní zástupce jako orgán veřejné žaloby v trestním řízení je přitom povinen přispívat k důvodnosti trestního stíhání, a tedy vést policejní orgán k nápravě nesprávných či neúplných usne ...
IV. ÚS 307/03 27. 5. 2004 Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce.
I. ÚS 290/04 26. 5. 2004 Rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, je to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Neexistuje-li subjektivní právo v rovině jednoduchého práva a nelze-li takové právo dovodit ze základního práva, tím méně se lze v takovém případě domáhat ochrany procesního základního práva (čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny). Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Jestli ...
I. ÚS 161/04 25. 5. 2004 S přihlédnutím k principu presumpce neviny, resp. s přihlédnutím k neobvyklé délce řízení o odvolání státního zástupce proti rozsudku, jímž byl stěžovatel obžaloby, byť nepravomocně zproštěn, nelze uvedené skutečnosti chápat bez dalšího tak, že samy o sobě odůvodňují předstižnou vazbu [§67 písm. c) trestního řádu]. Důvody vazby jako institutu omezujícího osobní svobodu musí být prokazatelně závažné, neboť v opačném případě by šlo o opatření neproporcionální vzhledem ke sledovanému účelu. V daném případě, vzhledem ke zprošťujícímu, byť nepravomocnému (avšak již téměř před třemi léty vydanému) rozsudku, takovou závažnost nalézt nelze. Vzhledem k odůvodnění napadených rozhodnutí nelze v dané situaci dospět k závěru, že omezení osobní svobody je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti, z jejíhož páchání je stěžovatel podezříván.
II. ÚS 198/04 20. 5. 2004 Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vždy vykládat restriktivně. Pouze zákonem, a nikoliv jeho výkladem, lze rozšířit důvody pro omezení osobní svobody. To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu, a dále tím, že omezení osobní svobody vazbou v trestním řízení má vždy povahu předběžného opatření k umožnění provedení řádného a spravedlivého trestního řízení, a nikoliv převážně povahu preventivní a vůbec povahu satisfakční či represivní. Vzhledem k tomu, že ze zákonného ustanovení [§68 odst. 3 písm. e) trestního řádu] vyplývá nutnost brát v úvahu při rozhodování o vazbě jen takové pokračování trestné činnosti, které následuje po zahájení trestního stíhání, není z hlediska shora uvedených ústavněprávních zásad možné tyto hranice překračovat.
II. ÚS 728/02 20. 5. 2004 Jestliže za riskantních okolností převedl stěžovatel nebezpečnou věc (technickou zábavnou atrakci - centrifugu, trpící mnoha technickými vadami) do svého vlastnictví a navíc ji provozoval a obsluhoval v době havárie, dopustil se lehkomyslného jednání a přinejmenším nevědomé nedbalosti. Tím na sebe převzal riziko z toho vyplývající a dopadá na něj trestní odpovědnost za škodlivé následky tím způsobené. Neobstojí stěžovatelova námitka, že neexistuje žádný konkrétní právní titul (právní norma, smlouva, jeho předchozí nebezpečné jednání), které by ho v dané situaci zavazovaly k určitému jednání. I když pro provozování takových nebezpečných a riskantních činností často existují speciální právní nebo technické normy, nemusí tomu tak být vždy; z pouhé absence speciální právní (nebo podobné) úpravy nelze dovozovat, že ten, kdo takovou nebezpečnou a riskantní činnost podniká, nenese za ni žádnou odpovědnost. Právní teorie i ustálená judikatura uznávají i generální (právem speciálně neupravené) ...
IV. ÚS 396/03 13. 5. 2004 Při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 trestního zákona, tj. zda recidivou došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, je třeba kromě délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebez ...
I. ÚS 167/04 12. 5. 2004 Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako ...

Za rok 2004 bylo zveřejněno 253 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 3 z celkem 6 stran,
v čase 0,000138 sekundy z toho 0,000030 sekundy NoSQL databáze.