Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2004

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 372/03 22. 12. 2004 Jestliže pro policejní orgán a státního zástupce znamená v přípravném řízení úřední povinnost vyhledávat z vlastní iniciativy a provádět důkazy, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a i bez návrhu stran v tomto řízení objasnit všechny relevantní skutečnosti bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného, tím spíše lze říci, že soud je touto zásadou oficiality rovněž vázán, neboť není možné pominout jeho právo provádět důkazy i bez návrhu stran vlastní aktivní činností, a to zejména v případě, že se ve vlastním skutkovém stavu objeví důvodné pochybnosti, založené např. na důkazech, které je možné hodnotit (jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech) odlišně, z jiného úhlu pohledu, neboť v konečném důsledku je to vždy soud, který má odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu věci. Soudy obou stupňů podle přesvědčení Ústavního soudu pochybily, pokud zaměřily své dokazování výhradně k prokázání viny stěžovatele, aniž vzaly v úvahu, zd ...
II. ÚS 67/04 21. 12. 2004 Provedeným důkazům je nutno ze strany soudů věnovat náležitou pozornost, odpovídajícím způsobem je vyhodnotit, skutkové závěry uvést do souladu se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, a vyvodit z nich opodstatněné právní závěry. Postup soudů nenaplňující uvedené postuláty je zásahem do ústavně zaručených práv účastníků řízení.
II. ÚS 199/04 21. 12. 2004 V řízení, kterým je nařizován výkon rozhodnutí pro nezaplacený soudní poplatek, je nutné dodržet základní zásady exekučního řízení, vyplývající z ustanovení občanského soudního řádu a zákona o správě daní a poplatků, mezi něž nesporně patří, že výkon rozhodnutí lze na základě exekučního titulu nařídit jen proti tomu, kdo má povinnost plnění. Správce konkursní podstaty nelze automaticky ztotožňovat s fyzickou osobou tuto funkci vykonávající a dovozovat, že se po zproštění této funkce stává v případě exekučního řízení právním nástupcem správce konkursní podstaty. Pro záměnu či právní nástupnictví povinné osoby v právním postavení veřejnoprávního orgánu s fyzickou osobou, která má v době vedení exekuce jiné právní postavení, není v zákoně opora.
III. ÚS 449/04 16. 12. 2004 Integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). V projednávané věci jde o posouzení nestrannosti soudce v situaci, kdy tentýž soudce rozhoduje v konkursním řízení a současně s tím projednává a rozhoduje spor vyvolaný stejným konkursním řízením (incidenční řízení). Incidenční řízení je řízením sporným, kde proti sobě stojí účastníci, přičemž jedním z nich je správce podstaty. Vztah mezi soudcem a správcem konkursní podstaty má specifickou povahu a není zcela neutrální. Podle Ústavního soudu je třeba právě tuto okolnos ...
III. ÚS 107/04 16. 12. 2004 Z hlediska procesního pokládá Ústavní soud za základní nedostatek řízení v této věci, že obecné soudy si neopatřily pro svá rozhodnutí dostatek věrohodných a relevantních skutkových podkladů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom toho, že sporné občanské soudní řízení je převážně ovládáno zásadou projednací, v němž tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je věcí účastníků řízení a na nich též zásadně leží iniciativa při shromažďování důkazů. Přesto je všeobecně uznáváno, že česká právní úprava občanského soudního řízení ani ve sporném řízení neopouští zásadu materiální pravdy, jejíž dodržování je předpokladem pro dosažení účelu soudního řízení, totiž zajistit spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení [§1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že "Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.". Soud je povinen v konkrétních souvislostech poučit účastníky při jednání o neúplnosti jejich tvrzení a ne ...
I. ÚS 344/04 15. 12. 2004 Za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Za této situace je na obecných soudech, aby při aplikaci příslušných ustanovení trestního řádu přijaly výklad respektující ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy tak, jak to vyžaduje čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud obecné soudy přijaly výklad, který je ve svém důsledku výkladem retroaktivním, a to dokonce ve formě retroaktivity pravé, čímž stěžovatele zkrátily na jeho nároku vůči státu, porušily čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a současně nešetřily principů právní jistoty a důvěry občan ...
I. ÚS 416/04 13. 12. 2004 Pokuty stejně jako daně a poplatky představují v zásadě přípustný zásah do vlastnického práva jednotlivce, což ovšem platí za předpokladu, jsou-li respektovány principy právního státu [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a v daném kontextu především čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Avšak v případě omezení, které je v zásadní disproporci s původním omezením, a tudíž i neproporcionální ke konkrétnímu veřejnému zájmu, který je v případě obou omezení základních práv totožný, se již nejedná o legitimní omezení základního práva, nýbrž o jeho porušení. V projednávané věci lze navíc tuto proporci jednoznačně určit, neboť omezení obou základních práv jsou vyjádřena v peněžní hodnotě. Povinnost stanovená v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je povinností, která co do své povahy představuje omezení soukromé sféry ...
II. ÚS 228/04 9. 12. 2004 Poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Stěžovatelova obrana v podobě vzájemného návrhu a následné rozhodnutí o nákladech řízení mělo být posouzeno podle §143 občanského soudního řádu, protože stěžovatel svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby na vyklizení.
III. ÚS 514/03 8. 12. 2004 Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že naznačené porušení ústavního pořádku nastává rovněž při svévolné aplikaci práva, jíž povětšinou chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění (sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 671/02, sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. II. ÚS 644/02, sp. zn. IV. ÚS 239/03 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nálezy č. 127 a č. 126; svazek 29, nález č. 10; svazek 32, nález č. 26; svazek 33, nález č. 85; svazek 31, nález č. 129 - a další). V kontextu stěžovatelkou uplatněných námitek odvolac ...
I. ÚS 553/03 8. 12. 2004 Pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu (dále jen "OSŘ") blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení (srov. Občanský soudní řád - komentář, 6. vydání Praha C. H. Beck, 2003, str. 307). Smyslem tohoto institutu je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil. Při posuzování ústavní stížnosti je třeba vyjít z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republi ...
I. ÚS 330/04 7. 12. 2004 Stát nese odpovědnost za organizaci a chod obecného soudnictví a případné nedostatky v této oblasti nemohou jít k tíži jednotlivce, který právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době.
I. ÚS 157/04 7. 12. 2004 Ústavní soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud týž dovozuje, že soudní exekutorka při stanovení ceny nemovitostí nesprávně - na základě znaleckého posudku - využila cenu obecnou. Soudní znalec, který byl ustanoven soudní exekutorkou k určení ceny předmětných nemovitostí, postupoval při posouzení těchto nemovitostí podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, a příslušné vyhlášky Ministerstva financí č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud sice správně dovodil, že pro oceňování staveb nebo jejich částí se podle §4 odst. 1 citovaného zákona použije nákladový, výnosový, porovnávací způsob nebo jejich kombinace, avšak blíže se již nezabýval zkoumáním, podle kterého způsobu budou nemovitosti oceněny a jak je příslušný způsob uvedený ...
I. ÚS 91/03 7. 12. 2004 I za situace, kdy se na průtazích v řízení podílejí jeho účastníci, musí soud, s využitím prostředků, které mu poskytují příslušné procesní předpisy, dostát svým povinnostem vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
I. ÚS 670/02 7. 12. 2004 Autonomie vůle, specificky ztělesněná autonomií smluvní, tj. ve volnosti uzavírání smluv, nemůže znamenat pouze volnost výběru typů smluv, výběru smluvního partnera, utváření obsahu smluv, volnosti formy, ale znamená i možnost svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu a na případných následcích dohody o zrušení smlouvy.
II. ÚS 320/04 2. 12. 2004 Bylo prokázáno, že okresní soud nejedná o právech stěžovatele v přiměřených časových dimenzích a svou nečinností zasahuje do jeho ústavně chráněných práv zaručených v čl. 38 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navíc nelze přehlédnout, že předmětem sporu je pracovněprávní věc, konkrétně neplatnost výpovědi, která má závažný sociální dopad na postavení stěžovatele. Při citlivém zvážení všech okolností by takové věci měl soud řešit přednostně a rychle v zájmu sociální jistoty stěžovatele na straně jedné, a právní jistoty strany žalované na straně druhé. Odvolávání se na vyřizování starších věcí v takovém případě nemůže jako argument obstát.
II. ÚS 252/04 2. 12. 2004 Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 358/98, viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 140), podle které je věcí státu organizovat své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině základních práv a svobod byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži těch, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v "přiměřené lhůtě". V daném případě bylo prokázáno, že okresní soud nejedná o právech stěžovatele v přiměřených časových dimenzích a svou nečinností zasahuje do jeho ústavně chráněného práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pl. ÚS 15/04 30. 11. 2004 Pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání. Jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům. Jsou tudíž zpravidla rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stávající znění §146 odst. 2 trestního řádu z hlediska existence účinných procesních záruk či prostředků nápravy trpí ústavním deficitem, jehož podstata spočívá v absenci takové právní úpravy, jež by splňovala požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve vztahu k osobám, kterým byla pořádková pokuta podle §66 trestního řádu uložena v přípravném řízení policejním orgánem nebo státním zástupcem. Zvlášť výrazně se přitom protiústavnost dosavadního ustanovení §146 odst. 2 trestního řádu projevuje v případech, v nichž je pořádková pokuta ukládána sice j ...
IV. ÚS 394/04 30. 11. 2004 Ústavní stížnost byla podána několik dní předtím, než nastal čas pro tzv. periodický přezkum důvodnosti a oprávněnosti vazby (§71 odst. 4 trestního řádu). Tento fakt, vzhledem k důležitosti základního práva na osobní svobodu, nemůže založit možnost odmítnutí ústavní stížnosti pro nevyčerpání prostředků k ochraně práva [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], nicméně Ústavní soud vzhledem k principu sebeomezení nemůže přehlížet existenci tohoto institutu ochrany práv stěžovatele, jejichž dotčení tvrdí v ústavní stížnosti. Ústavní soud ovšem rovněž nemůže zcela odhlížet od existence dalších prostředků, kterými jsou na podústavní úrovni provedeny ústavní garance osobní svobody stěžovatele (např. stížnost dle §72 odst. 3 trestního řádu či postup dle §71 odst. 5 trestního řádu nebo dle §72 odst. 1 a 2 trestního řádu). Pokud by se útěková vazba měla opírat výhradně o skutečnost, že stěžovatel je občanem Slovenské ...
IV. ÚS 503/03 25. 11. 2004 Ústavní soud zdůrazňuje, že v rámci rozhodování k žádosti o propuštění obviněného z vazby na svobodu soud "pouze" zkoumá, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, zda u obviněného nacházejícího se ve vazbě vazební důvody stále trvají. Kritéria uvedená v §71 odst. 4 trestního řádu však vyžadují k rozhodování stran ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru, který odůvodňuje další držení vazebně stíhané osoby. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek pro možnost podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (to jest nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí učiněného ve smyslu §71 odst. 5 trestního řádu) skončit, a druhou pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Transparentní a předvídateln ...
III. ÚS 351/04 24. 11. 2004 V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. V rozhodované věci je svévole v postupu a rozhodování obecného soudu založena kromě nerespektování kogentních norem (§12 odst. 3, §49 odst. 1 občanského soudního řádu) i takovou mírou extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními (plynoucími z obsahu soudního spisu), jež zavdává příčinu ke snížení důvěry v soudnictví ve smyslu §80 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedí ...
III. ÚS 620/02 24. 11. 2004 Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zejména skutečnost, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Tím se soud dopouští libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Otázka protiprávního zvýhodnění pokrývá nejen samotný úkon převodu nemovitostí, nýbrž celý komplex úkonů a vztahů mezi fyzickými osobami jako nabyvateli a státem, který samotnému aktu převodu předcházel. Neférovost výběru nabyvatelů tak bývá typicky dána uplatněnými kritérii výběru osoby nabyvatele mezi skupinou uchazečů, tak i celkovým způsobem přístupu nabyvatele k převodu nemovitosti.
II. ÚS 546/02 24. 11. 2004 Účelem ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, není ochrana zájmů dlužníka, resp. obžalovaného, nýbrž toliko koncentrace všech sporů vzniklých z pohledávek vůči dlužníkovi (obžalovanému) a jejich "přechod" do zvláštního režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Rozhodnutí soudu, které výše zmíněnou procesní překážku nerespektuje, sice porušuje obecný princip právní jistoty, když konkursní věřitelé i konkursní dlužník oprávněně očekávají, že veškeré relevantní spory budou řešeny v rámci zákona o konkursu a vyrovnání, nicméně Ústavní soud má za to, že negativní dopad tohoto pochybení na právní sféru stěžovatele je minimální. K tomuto závěru Ústavní soud vedla zejména skutečnost, že účinky prohlášení konkursu, mezi něž patří i nemožnost napadený výrok o náhradě škody vykonat [§14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání], stále trvají, neexistuje tedy zásadní rozdíl mezi stavem existujícím a stavem, který by nastal v ...
II. ÚS 599/02 23. 11. 2004 Lhůta k podání ústavní stížnosti proti trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá. Základní právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") patří do skupiny těch základních práv, jichž se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Také čl. 26 odst. 2 Listiny výslovně umožňuje, aby zákon stanovil podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že stanovení "daňové bezdlužnosti" vůči státu [§6 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona] jako zákonné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti prima facie představuje legitimní cíl sledovaný zákonnou úpravou, a není zřejmě omezením základního práva, které by se dotýkalo samé jeho podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny). Přesné označení adresáta je klíčovou náležitostí rozhodnutí orgánu veřejné moci vyplývající z požadavku určitosti správního ...
I. ÚS 287/04 22. 11. 2004 Není vůbec zřejmé, proč má mlčení přechodných ustanovení zákona vést k závěru o zániku nároku, když může stejně dobře vést k závěru, že nově stanovená prekluze se případu netýká. Druhá alternativa pak lépe vystihuje požadavek poslední věty čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Postup, kdy okresní soud považoval za potřebné zaslat opis stížnosti stěžovateli [§146 odst. 2 písm. c) in fine trestního řádu], avšak krajský soud rozhodoval bez znalosti vyjádření, které na stížnost reagovalo, kromě porušení kontradiktornosti popírá i atributy rozumného výkladu práva, neboť i když byl stěžovatel se stížností seznámen, nemohl se k ní účinně vyjádřit, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a zásada rovného postavení účastníků řízení.
III. ÚS 332/04 18. 11. 2004 Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že otázka, zda povinnost obecných soudů poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnuje i povinnost odvolacího soudu poskytnout účastníkovi řízení poučení o možnosti podat proti svému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek, jakým je dovolání, byla před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. v soudní praxi řešena rozdílně. Přesto však takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 20, str. 153, též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/98, tamtéž, svazek 16, nález č. 139, str. 45). Jestliže se účastníci občanského soudního řízení řídili vadným poučením odvolacího soudu o lhůtě pro podání dovolání a jestliže poté dovolací s ...
III. ÚS 177/04 18. 11. 2004 Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj., soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [sp. zn. III. ÚS 15 ...
III. ÚS 605/04 18. 11. 2004 Rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Konkrétní skutečnosti odůvodňující vzetí vazby musí být sice dány v době rozhodování o tomto zabezpečovacím prostředku, ovšem toto pravidlo nelze vykládat tím způsobem, že lze vycházet pouze z jednání obviněného v právě přítomné chvíli. Existenci těchto skutečností lze dovozovat i z chování obviněného v minulosti, zejména nedávné, přičemž chování stěžovatele před přibližně jedním rokem mohou soudy při rozhodování o vazbě nepochybně brát v potaz.
I. ÚS 31/04 16. 11. 2004 Jakkoli je obecně úkolem Nejvyššího soudu stanovení toho, co je otázkou zásadního právního významu, nemůže Ústavní soud tolerovat praxi obecných soudů spojenou s ignorováním ústavněprávních principů a jejich promítání do jednoduchého práva a jeho interpretace, neboť v takovém případě jde o flagrantní porušování principu zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž je způsoben zásah do základního práva jednotlivce na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako "sjednotitele judikatury" je těžko tolerovatelné, že by právě Nejvyšší soud svojí nekonzistentní judikaturou přispíval k nepředvídatelnosti rozhodování. K tomu dále Ústavní soud dodává, že nejde o pouhý obsah procesních předpisů stanovených zákonodárcem, ale i o soudní interpretaci zákonných ustanovení, která má být jednotná a tak zajišťovat rovný přístup k soudům. Obsahovalo-li rozhodnutí odvolacího soudu odkazy na u ...
I. ÚS 515/04 16. 11. 2004 Krajský soud nerozhodoval se zajištěním slyšení obviněného, při němž by se mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům své vazby. Stěžovatel však dokonce ani v ústavní stížnosti neuplatnil konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující útěkovou vazbu, a proto nemůže mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování, k takovému postupu vrchního soudu výhrady. Tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41, str. 397), protože v tehdy projednávané věci bylo nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný, a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil.
I. ÚS 547/02 10. 11. 2004 K tomu, aby právnická či fyzická osoba měla postavení účastníka správního řízení, je dostačující pouhý předpoklad existence jejích práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, o nichž má být ve věci jednáno.
I. ÚS 163/02 9. 11. 2004 Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci, tj. v postavení vrchnostensky nadřazeného subjektu, autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce sankcionoval za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné a jednání jednotlivce protizákonné. Takový postup je z ústavněprávních hledisek tím méně přijatelný, pokud takový závěr směřuje k tíži jednotlivce v podobě nastoupené sankce za protiprávní stav. Tento postup svědčí o libovůli rozhodujícího orgánu veřejné moci a dostává se tak za meze stanovené čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny totiž není toliko příkazem pro výkon státní moci v hranicích vymezených kompetencí, nýbrž dopadá i na způsob jejich výkonu. Je-li formou sankce stanovení pokuty, tedy poskytnutí finan ...
III. ÚS 587/04 9. 11. 2004 Jakkoliv je poškozený coby strana trestního řízení vybaven celou řadou procesních práv, upravených v §43 a násl. trestního řádu (dále jen "tr. ř."), je třeba výkon těchto práv sladit s účelem trestního řízení (náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat, srov. §1 odst. 1 tr. ř.). V posuzované věci je navíc postavení stěžovatele specifické v tom směru, že v trestním řízení vystupuje nejen v pozici poškozeného, ale i svědka, tedy nositele důkazu, přičemž vzhledem k účelu trestního řízení a požadavku zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.) převažuje v trestním řízení zájem na stěžovatelově nezkreslené svědecké výpovědi. Pokud v této věci postupoval předseda senátu podle ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. a neumožnil stěžovateli být přítomen při výslechu obžalovaného v hlavním líčení z obavy, že by jeho budoucí svědecká výpověď mohla být výslechem obžalovaného ovlivněna, nedošlo tím k porušení ústavně garantovaných práv st ...
IV. ÚS 182/04 4. 11. 2004 Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit. Právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu. Upřít dobrodiní zákazu reformace in peius v případě, kdy ke zrušení rozhodnutí obecných soudů dochází ve prospěch stěžovatelů nikoli pro jejich "pouhou" nezákonnost, ale dokonce pro protiústavnost, bylo by popřením a nikoli naplněním základního práva na spravedlivý proces.
II. ÚS 351/04 4. 11. 2004 Funkce opatrovníka ustanoveného účastníku, jehož pobyt není znám, nebyla zákonem stanovena k tomu, aby usnadňovala činnost soudu v tom, že by měl kam odesílat a doručovat písemnosti. Šetření, jež má předcházet ustanovení opatrovníka účastníkovi podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu, jehož pobyt není znám, musí být dostatečně aktuální, aby mohlo být oporou pro závěr, že důvody pro ustanovení opatrovníka jsou dány ke dni vydání usnesení o tomto opatření.
I. ÚS 464/04 3. 11. 2004 Chybným posouzením důkazu, který si soud sám opatřil, se skutková zjištění vrchního soudu dostala do evidentního rozporu se stěžovatelem tvrzeným a prokazovaným skutkovým stavem a vedla k právnímu závěru, jenž byl bez dalšího odůvodnění neudržitelný. Tím došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 268/03 3. 11. 2004 Účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i "fair" proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. Způsob opatřování důkazů proto nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel, jakožto i jiného přípustného prostředku k získání důkazů. Úřední záznam sepsaný před sdělením obvinění stěžovateli nelze jako důkaz před soudem použít, neboť tomu výslovně brání znění ustanovení §158 odst. 3 a 4 trestního řádu. Z ústavněprávního hlediska je neakceptovatelný názor, že výpovědi policistů, kteří sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 3 trestního řádu, lze rozdělit na dvě jasně oddělitelné části: na část, u níž vnímali svými smysly spontánní obšírné vyprávění stěžovatele poté, co se sám dostavil na služebnu Policie České republiky, přičemž tato část je procesně využitelných důkazem, a na část, v ní ...
II. ÚS 210/03 3. 11. 2004 Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit. Účastník tedy musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen jeho právnímu zástupci, ale i přímo tomuto účastníkovi. K ústnímu jednání musí být účastník řízení soudem samostatně obeslán. Právního zástupce účastníka řízení nelze považovat za doručovatele předvolání k jednání soudu. Účast účastníka u jednání (zejména pokud jde o jednání jediné) má povahu uplatňování jeho základního práva, a nikoliv plnění některé z procesních povinností, jak je to uvedeno v §49 odst. 1 větě druhé občanského soudního řádu. Proto úvaha o zastupitelnosti účastníka řízení při ústním jednání jeho právním zástupcem není namístě.
IV. ÚS 502/02 3. 11. 2004 Ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost, nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí. Např. uložení ochranného léčení v ústavní formě je namístě zejména v těch případech, kdy nepříčetná osoba spáchá čin jinak trestný, za který ...
IV. ÚS 630/03 2. 11. 2004 Ústavní soud nehodlá (a ani nemůže) jakkoliv předjímat další postup Městského soudu v Brně a především nemíní svým právním názorem limitovat či zavazovat tento soud stran interpretace vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů; Ústavní soud uznává, že zmíněná vyhláška v ustanovení §7 není formulována šťastně, a že proto nutně vyžaduje soudcovský výklad; ten přísluší obecnému soudu, neboť není posláním Ústavního soudu, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) vykládal podzákonné právní předpisy. Avšak při tomto výkladu, jak již shora naznačeno, bude úkolem Městského soudu v Brně provedený výklad přesvědčivě odůvodnit, a to zvláště pro případ, že by jím chtěl Městský soud v Brně doslovné znění §7 vyhlášky č. 330/2001 Sb. dotvořit či se od něho odchýlit.
I. ÚS 370/04 27. 10. 2004 Integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i ...
IV. ÚS 142/03 27. 10. 2004 Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zastává neměnný právní názor, že obecné soudy mají bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provedou, a které nikoli, toto právo je však nezbavuje povinnosti pečlivě odůvodnit, co je vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považují provedení takového důkazu za nadbytečné. Pokud tuto povinnost obecné soudy nesplní, zatíží své rozhodování porušením §157 občanského soudního řádu, které v konečném důsledku znamená porušení ústavnosti. Tak je tomu i v daném případě, kdy došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatele, jak mu to ukládá zmiňované ustanovení §157 občanského soudního řádu. Ustanovení §7 zákoníku práce sice obsahuje obecné výkladové pravidlo pro chování účastníků pracovněprávních vztahů při uplatňování jejich práv a povinností, tímto ustanovením však nejsou dotčeny ...
II. ÚS 565/03 27. 10. 2004 I nepřítomnému účastníku musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Předčasným a zcela formálním úkonem, jenž měl toliko urychlit soudní řízení, je ustanovení opatrovníka dle §29 odst. 3 občanského soudního řádu, jestliže se soud předtím nepokusil zjistit pobyt stěžovatele (v úvahu přicházel např. dotaz na poštovní doručovatelku, které mohlo být z doručovací praxe v obvodě známo, zda se stěžovatel v místě svého bydliště trvale zdržuje, či nikoliv, popř. i na toho, kdo v domě bydlí a mohl by soudu podat podrobnější informaci).
III. ÚS 383/04 27. 10. 2004 Jak vyplývá z podané ústavní stížnosti, k ní přiložených materiálů i vyjádření účastníků řízení, došlo postupem Vrchního soudu v Praze k porušení trestního řádu (dále též "tr. ř."), konkrétně ustanovení §143 odst. 1 a §146 odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť soud druhého stupně rozhodoval o stížnosti dřív, než stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle názoru Ústavního soudu však toto porušení jednoduchého práva svou intenzitou nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele. V této souvislosti je totiž rozhodující, že stěžovatel stížnost prostřednictvím svého obhájce podal a stížnostní soud ji z hledisek uvedených v §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a rozhodl o ní. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by neměl prostor konzultovat se svým obhájcem obsah stížnosti, či že by byla dokonce podána bez jeho vědomí. Stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně stížnost a tohoto práva využil. Shora konstatované porušení trestního řád ...
III. ÚS 159/04 26. 10. 2004 Ústavní soud pravidelně ve svých nálezech zdůrazňuje, že hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98, a další), přičemž prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V případě, v němž je nosným důvodem zásahu orgánu veřejné moci norma jednoduchého práva, kterou pro její rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud již zrušil, jakkoli nejde o navrhovatele dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., nelze dosáhnout ochrany základních práv a svobod jiným způsobem než rozhodnutím dle §82 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
IV. ÚS 575/03 26. 10. 2004 Výkon soudní moci musí směřovat k uplatnění ideálů spravedlnosti, samozřejmě při dodržování procesních pravidel a rozumného výkladu hmotného práva. Podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, byl nárok na restituci řádně uplatněn, byla-li podána výzva u pozemkového úřadu. Nebyly v něm stanoveny žádné formální ani obsahové náležitosti takové výzvy, a to na rozdíl např. od výzvy podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která musela být písemná a z hlediska obsahu musel v ní být uveden způsob převzetí věci státem. Protože se touto výzvou zahajovalo správní řízení, platí pro její formální a obsahové náležitosti obecné ustanovení zákona o správním řízení o náležitostech podání. Výzvu proto bylo možné učinit písemně nebo ústně do protokolu. Co se podáním sleduje, pak bylo nutné ve smyslu §19 odst. 2 správního řádu posuzovat podle obsahu, a nikoliv podle označení. Z obsahu žádosti ...
I. ÚS 668/04 25. 10. 2004 Lhůtu pro podání návrhu k přezkumu rozhodnutí podle zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavně konformně interpretovat tak, že okamžik fiktivního doručení (třetí den od vyvěšení rozhodnutí na úřední desce) je důležitý pro výpočet konce objektivní lhůty pro podání návrhu, nikoliv pro její počátek.
II. ÚS 686/02 21. 10. 2004 Tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bude mít místo zejména tam, kde se správní soud odmítne protiprávně věcí vůbec zabývat (denegatio iustitiae). Toto základní právo v prvém plánu garantuje právo každého na přístup k soudu ve věci přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy a ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje samozřejmě i právo na to, aby soud v takovém případě rozhodnutí orgánu veřejné správy přezkoumal stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny. Meritorní přezkum rozhodnutí správního soudu je namístě zpravidla jen tehdy, když je vedle porušení čl. 36 Listiny tvrzeno i porušení jiného základního práva zaručeného ústavním pořádkem. Aby zdanění bylo ústavně konformní, musí se opírat o zákon. Jiné hmotněprávní podmínky ústavní právo nepředepisuje. ...
Pl. ÚS 52/03 20. 10. 2004 2 Zákon o Ústavním soudu je z hlediska vymezení účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení postaven na zásadě legality, tj. příslušné subjekty získávají takové postavení přímo ze zákona. Ústavní soud proto nemohl do řízení přibrat příslušný odborový svaz jako vedlejšího účastníka řízení. Takovému procesnímu postavení odborové organizace jako zájmového sdružení, v němž se institucionalizují hospodářské a sociální zájmy určité skupiny zaměstnanců, ostatně brání samotná podstata řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů. Je nepochybné, že odborové organizace stejně jako organizace sdružující zaměstnavatele ve specifických oborech hospodářství mají v moderním státě svou nezanedbatelnou roli z hlediska reprezentace a agregace různých zájmů a požadavků, které ne vždy nacházejí platformu v jiných institucích typických pro parlamentní demokracii. Na druhou stranu je však třeba respektovat, že okruh subjektů, které mají ze zákona postavení účastníků či vedlejších účastníků řízení, by ...
Pl. ÚS 33/03 20. 10. 2004 2 V §4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb., jsou pro vznik nároku stanoveny dvě podmínky. První podmínkou je skutečný výkon funkce představitele ve smyslu §1 písm. a) až f) téhož zákona, a to alespoň po dobu 90 kalendářních dnů v kalendářním pololetí. Druhou podmínkou, která je formulována negativně, je požadavek, aby představiteli neskončil výkon funkce přede dnem 31. května, popř. přede dnem 30. listopadu. Zákon tak nepožaduje odpracování celého pololetí, nýbrž jeho převážné části. Kalendářní pololetí vymezuje pouze časové rozpětí, ve kterém je třeba splnit zákonné podmínky pro vznik nároku. Jeho uplynutí má význam právní skutečnosti, se kterou je spojena možnost tyto podmínky splnit, není však podmínkou pro vznik takového nároku. Tyto podmínky může obecně splnit i ten představitel, který stanovenou dobu 90 dnů skutečného výkonu funkce d ...
III. ÚS 389/04 20. 10. 2004 Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Za rok 2004 bylo zveřejněno 253 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 6 stran,
v čase 0,000097 sekundy z toho 0,000028 sekundy NoSQL databáze.