| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 38/05 | 29. 9. 2005 | Vlastnické právo jako právo základní, které je třeba mít při posuzování daného problému na mysli, je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho odstavce 1 věty prvé a druhé má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z uvedené ústavní normy žádnou interpretací nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, kterého v daňových věcech reprezentuje správce daně. Výklad zastávaný správními soudy v posuzované věci však ve svých důsledcích stát, resp. správce daně oproti jiným vlastníkům - v případech vyhlášených konkursů v úvahu přicházejících jako konkursní věřitelé - zvýhodňuje a de facto mu přiznává privilegované postavení [ač to již nyní - jak na to poukazuje odlišné stanovisko (pozn. red.: odlišné stanovisko disentujích soudců ke stanovisku pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004 č. j. Sst 2/2003-225 k výkladu vztahu §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších ... | |
| III. ÚS 350/03 | 29. 9. 2005 | Moderním ústavním nepsaným pravidlem, které podle dnes již konstantní judikatury Ústavní soud rovněž aplikuje, je princip proporcionality, který náleží mezi obecné zásady právní, jež sice nejsou v právních předpisech výslovně obsaženy, avšak v evropské právní kultuře se bezezbytku uplatňují (k tomu srov. např. nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.). Ústavní soud se tak přihlásil k evropské právní kultuře i k jejím ústavním tradicím. Ve světle těchto obecných zásad právních také interpretuje ústavní předpisy, především Listinu základních práv a svobod. Taková interpretace se pak promítá i do výkladu jednotlivých právních předpisů, v tomto případě těch, které upravují výši přiznané náhrady za způsobenou škodu na zdraví (náhrady za ztížení společenského uplatnění). Porušením pravidla proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ... | |
| III. ÚS 292/05 | 29. 9. 2005 | Usnesení, kterými krajský soud podle ustanovení §127 občanského soudního řádu ustanovil znalce a podle ustanovení §139 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodl o znalečném, jsou rozhodnutími nemeritorní povahy. Samotným vydáním těchto usnesení stěžovatel nemohl být a ani nebyl na svých ústavně zaručených právech dotčen. Mohlo by se tak stát až teprve v případě, že by stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud zpravidla v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. Teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by mohlo být na újmu práv stěžovatele. | |
| II. ÚS 460/04 | 27. 9. 2005 | Jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. | |
| I. ÚS 394/04 | 27. 9. 2005 | Svobodný tisk závisí na svobodném toku informací od sdělovacích prostředků ke čtenářům a od čtenářů ke sdělovacím prostředkům. Novináři v celém světě, ať již pracují pro místní nebo národní noviny, nebo pro národní nebo mezinárodní televizní společnosti, běžně závisí na ne-novinářích kvůli přísunu informací o otázkách veřejného zájmu. Někteří jednotlivci (dále zmiňovaní jako zdroje) poskytují tajné nebo citlivé informace, spoléhajíce se na žurnalisty, že je poskytnou národnímu nebo mezinárodnímu publiku, aby dosáhli publicity a podnítili veřejnou diskusi. V mnoha případech je anonymita zdroje předběžnou podmínkou, na základě níž je informace poskytována od zdroje k novináři; to může být motivováno např. strachem z prozrazení, který by mohl nepříznivě ovlivnit fyzickou bezpečnost nebo jistotu pracovního místa informátora. Se zřetelem k tomu novináři nezřídka argumentují, že mají právo odmítnout prozradit jak jméno svého zdroje, tak i povahu informace, která je jim důvěrně předána; tato ... | |
| I. ÚS 93/99 | 27. 9. 2005 | Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Shodně s Listinou základních práv a svobod zakotvuje právo na zákonného soudce i §7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 200/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 155, str. 423 a násl.) interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v širším kontextu, neboť se jedná o zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která je soudům ústavně svěřena. Tento ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních prav ... | |
| IV. ÚS 430/05 | 26. 9. 2005 | Pokud soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele a bez jeho slyšení, upřel stěžovateli jeho základní právo být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž byla přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, které vyplývá z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod; jeho nerespektováním porušil též čl. 10 Ústavy České republiky. Za situace, kdy Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatele spočívající primárně v procesním pochybení obecného soudu, nezabýval se tím, zda orgány činné v trestním řízení ústavně konformně hodnotily důvody ponechání stěžovatele ve vazbě, tedy vlastním hodnocením skutečností, které k tomuto závěru vedly. Takové ochrany, bude-li jí třeba, se stěžovatel může domáhat až poté, co jeho stížnostní námitky budou po jeho slyšení projednány a vyhodnoceny v řádně proběhnuvším soudním řízení. Je v jurisdikci soudu, aby sám po vyslechnutí stěžovatele u ... | |
| IV. ÚS 391/05 | 26. 9. 2005 | Ocitne-li se hodnocení důkazů v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry, dostane se meritorní rozhodnutí obecných soudů do rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 310/05 | 26. 9. 2005 | K porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (principu rovnosti zbraní) dojde tím, že odvolací soud nepošle odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně, a nedá jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy. Pokud určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení. Návrh na zrušení dotčených ustanovení občanského soudního řádu proto bude odmítnut jako zjevně neopodstatněný, jestliže v každém občanskoprávním procesu mohou být napadená ustanovení interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu. | |
| IV. ÚS 215/05 | 23. 9. 2005 | V projednávaném případě založily obecné soudy aplikaci §14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, na takovém výkladu slovního spojení "místo, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta", podle kterého je tímto místem vždy toliko jiná obec než ta, v níž je umístěno sídlo či bydliště advokáta. Obecné soudy však přitom nevážily další výkladové alternativy včetně otázky použití různých výkladových metod. Pokud by totiž obecné soudy uplatnily také výklad teleologický, musely by se nutně zabývat účelem, který je právní normou obsaženou v §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu sledován. Účelem tohoto ustanovení je tedy poskytnutí určité míry kompenzace za to, že advokát z objektivního důvodu nemůže poskytovat právní službu, neboť v daném čase se přemisťuje z místa svého sídla či bydliště do místa poskytování právní služby. Pro takové "vyřazení" advokáta z jeho běžné čin ... | |
| III. ÚS 359/05 | 23. 9. 2005 | Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [sp. zn. III. ÚS 150/ ... | |
| III. ÚS 304/05 | 15. 9. 2005 | Ustanovení §306a odst. 2 trestního řádu je třeba aplikovat ve všech případech, v nichž důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, pominuly po datu nabytí účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., tj. po 31. 12. 2001. Není přitom rozhodné, kdy odsuzující rozsudek vynesený v řízení proti uprchlému nabyl právní moci. Stanovisko vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 672/2002 (zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2004), podle něhož ustanovení §306a odst. 2 trestního řádu je použitelné jen v těch případech, kdy odsuzující rozsudek nabyl právní moci až po dni 31. 12. 2001, není ústavně konformní. Tím, že soud nerespektuje právní názor vyslovený v dřívějším nálezu Ústavního soudu, poruší čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Jestliže soud tento právní názor Ústavního soudu v době svého rozhodování znal, byl povinen se jím řídit bez ohledu na skutečnost, zda nález Ústavního soudu byl či nebyl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústa ... | |
| III. ÚS 606/04 | 15. 9. 2005 | Rozpor s dobrými mravy jako důvod nepřiznání výživného dle §96 odst. 2 zákona o rodině je spjat s jednáním osoby, která se přiznání výživného domáhá, a nikoli s jednáním osob jiných, ať již povinných, tj. těch, vůči kterým směřuje nárok na plnění vyživovací povinnosti, anebo osob třetích. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ určité normy jednoduchého práva. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížn ... | |
| III. ÚS 424/05 | 15. 9. 2005 | V samotném faktu, že okresní soud v odůvodnění usnesení o vzetí do koluzní vazby zmínil, že obviněný odmítl vypovídat, nelze spatřovat žádné pochybení soudu; jde o pouhé konstatování skutečně existujícího stavu dokazování a přihlédnutí k němu může být relevantní pro zhodnocení celkové konstelace vazebních důvodů. Okresní soud zároveň zmiňuje i další relevantní důvody, z nichž důvody koluzní vazby mohou vyplývat, totiž skutečnost, že jde o závažnou skupinovou trestnou činnost, při jejímž vyšetřování bude třeba vyslechnout další spolupachatele, kteří prozatím rovněž odmítli vypovídat, a že bude zapotřebí vyslechnout i další svědky. Tuto argumentaci dále konkretizuje usnesení krajského soudu, když uvádí, že půjde o výslechy svědků, kteří se nacházeli na místě činu a na odjezdové trase pachatelů z místa činu. Ústavní soud přisvědčuje též argumentaci krajského soudu, vycházející z předchozího judikátu Ústavního soudu - usnesení sp. zn. III. ÚS 546/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního s ... | |
| III. ÚS 289/04 | 14. 9. 2005 | Pokud rozhodnutí Nejvyššího soudu postrádá (byť stručné) odůvodnění, proč tento soud nepovažoval otázku předloženou mu v dovolání za otázku zásadního právního významu, je třeba takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, a tudíž stojící v rozporu s principy právního státu. | |
| III. ÚS 183/03 | 14. 9. 2005 | Jestliže obžalovaný v řízení před obecnými soudy namítá nezákonné provedení domovní prohlídky a nepoužitelnost (neúčinnost) provedených důkazů, které byly v souvislosti s touto prohlídkou opatřeny, přičemž poukazuje na konkrétní skutečnosti, které tuto nezákonnost mají dokládat, je povinností soudu se s argumentací obžalovaného vypořádat způsobem odpovídajícím značné závažnosti dané námitky, jež plyne z toho, že nezákonná domovní prohlídka představuje podstatnou vadu trestního řízení; obecné konstatování soudu, že v daném ohledu neshledal žádnou nezákonnost, nelze pokládat za dostatečné. Pokud soud dospěje k závěru, že předmětný úkon byl proveden v rozporu se zákonem, musí se taktéž řádně vypořádat s otázkou použitelnosti důkazů z tohoto úkonu vzešlých. | |
| II. ÚS 481/04 | 14. 9. 2005 | Nedostatek výslovné právní úpravy na úrovni jednoduchého práva nemůže při existenci norem vyšší právní síly (Listiny základních práv a svobod a Ústavy České republiky) obstát jako důvod pro porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 98/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 42, str. 359 a násl.). Pokud bylo o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby rozhodnuto soudem s ohledem na chybějící právní úpravu jednoduchého práva bez jeho slyšení, došlo tím k porušení základních práv podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 501/03 | 12. 9. 2005 | Za stavu, kdy odvolací soud nad rámec tvrzení v odvolání dospěl k názoru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat uzavření kupní smlouvy a okamžik prodlení žalovaného se zaplacením kupní ceny, ač toto nebylo předmětem řízení před nalézacím soudem a účastníci uvedené nezpochybňovali, měl - pokud neshledal důvod k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně - při dodržení zásad spravedlivého procesu věc zrušit a vrátit ji soudu prvního stupně k dalšímu řízení a dát tak stěžovatelce možnost reagovat na změněný právní náhled. | |
| IV. ÚS 113/05 | 7. 9. 2005 | Nelze připustit výklad, podle kterého až do okamžiku přijetí rozhodnutí exekučního soudu o provedení výkonu rozhodnutí dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem §712a občanského zákoníku, tj. že do tohoto okamžiku je bývalý nájemce povinen pronajímateli platit nájemné stanovené vyhláškou č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, tedy tzv. regulované nájemné. Takový extenzivní výklad již ani nesleduje ochranu práva na bydlení, nýbrž chrání bydlení "za vlastníkem dotovanou cenu", což je úvaha silně vykračující z rozumného výkladu práva na bydlení. Takový výklad podle Ústavního soudu nešetří podstatu a smysl ochrany vlastnického práva a ve svém důsledku představuje zcela neproporcionální omezení, ba dokonce vyvrácení vlastnického práva, které je nepřípustně omezováno už za trvání nájemního vztahu samotnou povahou a formou regulace výše nájemného, jak Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval. Nelze dovozovat, že přiměřená bytová náh ... | |
| I. ÚS 643/04 | 6. 9. 2005 | Obecné soudy jsou podle §132 občanského soudního řádu povinny vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71)]. Tímto postupem se respektuje základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které zahrnuje provedení důkazů, jejich hodnocení a ústí v řádné zjištění skutkového stavu. Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodp ... | |
| I. ÚS 336/05 | 6. 9. 2005 | Vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Policie České republiky, příslušníky Bezpečnostní informační služby a příslušníky Úřadu pro zahraniční styky a informace koná podle §161 odst. 3 trestního řádu státní zástupce a pouze tento státní zástupce je příslušný i ohledně prověřování případných dalších osob podezřelých ze spáchání těchto trestných činů. Jakkoli tedy trestní řád neobsahuje ustanovení týkající se litispendence, je zřejmé, že ve věci vyšetřování jednoho skutku nemohou současně konat nezávisle na sobě dva či více státních zástupců; taková situace by způsobila chaos ve vyšetřování trestných činů a ve svém důsledku by vedla k maření účelu trestního řízení. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že kárný soud ve smyslu zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, je orgánem, který splňuje požadavky vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy ve své pod ... | |
| II. ÚS 336/05 | 31. 8. 2005 | Již v samotném příkazu k úhradě nákladů exekuce musí být jednotlivé položky nákladů popsány a jejich názvy by měly pokud možno kopírovat položky uvedené demonstrativním výčtem v §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "exekuční tarif"). Vyúčtované hotové výdaje přitom nesmí obsahovat ty náklady, které jsou kryty odměnou (§1 odst. 3 exekučního tarifu). Veškeré hotové výdaje přitom musí být ve spise soudního exekutora doloženy fakturami a stvrzenkami či jinými doklady, a pokud to není možné, úředními záznamy. Pokud soud napadeným usnesením přiznal exekutorovi náhradu hotových výdajů, aniž tyto byly doloženy, porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, tak jak je definováno v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| II. ÚS 288/05 | 31. 8. 2005 | Dnem uskutečnění zdanitelného plnění u služeb poskytovaných advokáty je den, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost tyto služby poskytovat skončila. Ve světle zákona č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření a mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 479/2003 Sb., a zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, z toho také vyplývá, že ustanovení obhájci, kteří jsou povinni platit daň z přidané hodnoty, tak mají povinnost činit po 1. 5. 2004 vždy v režimu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a nikoli podle předchozích právních předpisů. Je také třeba zdůraznit, že současnou právní úpravu je nutno chápat jako narovnání postavení advokátů (a dalších osob poskytujících své služby podle zvláštních zákonů) se soudními exekutory, kterým předchozí právní úprava nárok na zaplacení částky odpovídající této dani již přiznával ... | |
| II. ÚS 248/04 | 31. 8. 2005 | Při posuzování protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze směrnici Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům publikovanou v č. 5/1964 Věstníku Ministerstva financí interpretovat jinak než s ohledem na ustanovení čl. 20 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, a nikoliv s přihlédnutím k čl. 4 téže Ústavy, podle něhož Komunistická strana Československa byla prohlášena za vedoucí sílu ve společnosti i ve státě. Je zásahem do ústavně chráněného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud poskytne ochranu odlišnému zacházení státu s různými občany, resp. zvýhodnění jednotlivce, ke kterému docházelo v souvislosti s jeho angažovaností uvnitř a ve prospěch totalitní komunistické strany, jež nesměřovala a nesměřuje k prosazování demokratických hodnot [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (Sbírka nále ... | |
| I. ÚS 147/03 | 31. 8. 2005 | Z nedohledání příslušného spisu správního orgánu nelze automaticky dovozovat, že argumentace napadených správních rozhodnutí je úplná a správná. Nedohledání příslušného rozhodnutí, resp. celého spisu nemůže svědčit ve prospěch žádné ze stran. Současně však jde k tíži státu, resp. státních orgánů, že neexistuje doklad o výsledku správního řízení o žádosti o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, který by mohl mít význam pro rozhodnutí v řízení o vystavení potvrzení o zachování kontinuity československého státního občanství. Pokud státní orgány tuto skutečnost ignorují, zasáhnou do stěžovatelova práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť v řízení rozhodují na základě podkladů neúplných. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 114/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 114) zahrnuje do práva na řádný a spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nejen právo na spravedlivý způsob veden ... | |
| I. ÚS 689/04 | 30. 8. 2005 | Pokud soud rozhodl o žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu po jeho osobním slyšení k tvrzeným vazebním důvodům a následujícího dne se při řízení o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě opět zabýval důvodností vazby stěžovatele, byť v neveřejném zasedání, není v kontextu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s ohledem na krátký časový úsek mezi jednotlivými zasedáními soudu důvodu považovat skutečnost předchozího osobního slyšení stěžovatele za zcela irelevantní pro pozdější z obou zasedání téhož soudu (soudce). | |
| IV. ÚS 144/05 | 29. 8. 2005 | 2 | Prevenci i represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Je zcela nepřípustné a v rozporu s principy právního státu, aby orgány Policie České republiky, mezi jejichž primární úkoly patří ochrana společnosti před pachateli trestných činů, nebyly schopny v průběhu jedenácti let dodat odsouzeného k výkonu trestu, pokud se tento vyskytuje na území České republiky. Elementární povinností policie (jako součásti výkonné složky státní moci) je konat takovým způsobem a v takové intenzitě, aby její činnost byla efektivní. Pouze efektivní ochranou občanů je možné docílit jejich důvěry v právní stát a další demokratické právní instituce. V opačném případě je ochrana občanů pouze formální, čímž dochází k oslabování autority státu jako takového. |
| IV. ÚS 281/04 | 25. 8. 2005 | Ústavní soud připomíná, že je především na obecných soudech, aby interpretovaly zákonná hmotněprávní či procesněprávní ustanovení. Úloha Ústavního soudu při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se omezuje na ověření, zda důsledky takové interpretace jsou slučitelné s Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či jinou součástí ústavního pořádku zaručující základní právo nebo svobodu. Je tomu tak obzvláště tehdy, jedná-li se o soudní výklad procesních pravidel a v jejich rámci zejména pak ustanovení o podmínkách řízení včetně podmínek týkajících se návrhu, způsobilosti být účastníkem řízení, procesní způsobilosti a dalších. Je jisté, že právo na soud, jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní, a může podléhat implicitně připuštěným omezením. Účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání žaloby, je zajistit řádný chod sp ... | |
| I. ÚS 152/05 | 25. 8. 2005 | Ústavní soud zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, kterýžto princip respektoval i v souvislosti s posouzením odmítnutých důkazních návrhů stěžovatele. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatele s těmito závěry plně ztotožnil. Soud prvního stupně se zabýval i důkazními návrhy stěžovatele, a pokud tyto ve velmi úzkém rozsahu neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl a tento postup odůvodnil. Pokud se jedná o soud odvolací, nelze dospět ... | |
| I. ÚS 586/04 | 25. 8. 2005 | Pokud je soudem rozhodnuto o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě v neveřejném zasedání, bez jeho přítomnosti a bez jeho předchozího slyšení, dojde tím k porušení základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento obecný závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. března 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60; vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.). | |
| IV. ÚS 63/05 | 23. 8. 2005 | Rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou omluvitelné. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. Ústavní soud má za to, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z ... | |
| II. ÚS 459/04 | 18. 8. 2005 | 2 | Je obcházením zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, zejména jeho ustanovení upravujícího zákaz ohlášeného shromáždění, je-li rozhodnutím správního orgánu vydaným podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, uloženo správci národní kulturní památky bránit veřejnosti ve vstupu na veřejné prostranství bez toho, že by tento vstup byl veřejnosti zakázán. Za ústavně konformní nelze považovat takový postup, který by vedl k tomu, že by ohlašovatel shromáždění nebyl pokládán za účastníka řízení ve smyslu §14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), jedná-li se ve správním řízení právě o uložení povinnosti zabránit veřejnosti ve vstupu do areálu národní kulturní památky podle zákona o státní památkové péči. |
| IV. ÚS 389/05 | 18. 8. 2005 | V nálezu sp. zn. IV. ÚS 226/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 126) bylo konstatováno, že nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 48, str. 3) v žádném případě (a plyne to zcela jasně z jeho odůvodnění) nelze interpretovat tak, že by samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného trestem odnětí svobody kolem osmi let dovoloval rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem doprovázejícím každý posuzovaný případ. Ve vazebním rozhodování musí být přesvědčivě vyloženy důvody opodstatňující omezení osobní svobody vazbou. Pokud usnesení soudu obsahuje jen povšechné odůvodnění, je nepřezkoumatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03: v tehdy posuzovaném případě obecné soudy poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně na okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňovaly obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude ... | |
| I. ÚS 403/03 | 17. 8. 2005 | Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil. | |
| IV. ÚS 314/05 | 15. 8. 2005 | Právním zástupcem v procesu je ten, kdo činí navenek jménem zastupovaného procesní úkony. Úkony právního zástupce zavazují bezprostředně zastupovaného; samotného zástupce naopak nezavazují. Pro pojem jednání v zastoupení je podstatné to, že je jednáno v cizí věci. Procesní právní zástupce není jen oprávněn činit všechny procesní úkony, nýbrž za účelem vedení procesu smí činit veškeré úkony, které by mohl činit sám zastoupený, ač nejde o procesní úkony v úzkém smyslu (např. nechat vyhotovit znalecký posudek). V důsledku toho může právní zástupce činit i úkony mající hmotněprávní reflexi, jako je započtení, odstoupení, výpověď atd.; to vše za podmínky, že tyto úkony slouží ke zdůvodnění nebo ke zpochybnění žaloby. Pojem "bez zbytečného odkladu" užitý v ustanovení §529 odst. 2 občanského zákoníku je pojmem vágním a je třeba jej vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V každém konkrétním případě je však vždy třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti p ... | |
| IV. ÚS 394/05 | 10. 8. 2005 | Okresní soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby v neveřejném zasedání, čímž upřel stěžovateli jeho právo být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž byla přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Okresní soud tak učinil i přesto, že v době jeho rozhodování byl nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60) publikován ve Sbírce zákonů (pod č. 239/2005 Sb.) a ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky byl závazným pro všechny orgány a osoby. Tím porušil právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v důsledku toho i právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které omezil způsobem, jenž nebyl v souladu s právním řádem, resp. ústavním pořádkem České republiky, konkrétně čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jestliže okresní soud nedal v daném případě přednost ... | |
| IV. ÚS 247/05 | 10. 8. 2005 | Soudce obecného soudu je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán nejen zákonem (trestním řádem), ale i přímo aplikovatelnou mezinárodní smlouvou, již zde představuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod; v případě kolize těchto pramenů práva musí soudce uplatnit pravidlo aplikační přednosti mezinárodní smlouvy zakotvené v čl. 10 Ústavy České republiky a do doby přijetí nové právní úpravy dotvořit zákon tak, aby konvenoval mezinárodním závazkům České republiky. | |
| II. ÚS 186/05 | 8. 8. 2005 | 2 | Podle §18 odst. 2 občanského soudního řádu, který je podle §64 soudního řádu správního nutné přiměřeně použít, účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Tam, kde existuje pochybnost o tom, zda je účastník řízení s ohledem na své jazykové znalosti schopen adekvátně reagovat na výzvu soudu ke splnění procesních povinností nebo uplatnění procesních práv v českém jazyce (nebo na ni v důsledku téhož nereaguje vůbec), je třeba úkon soudu provést rovněž v jazyce, kterému účastník řízení rozumí, anebo mu ustanovit tlumočníka. V opačném případě není zajištěna ústavním pořádkem i zákonem definovaná rovnost účastníků řízení. Pokud má ještě před vydáním usnesení k odstranění vad žaloby soud k dispozici spis správního orgánu, ze kterého zcela jasně vyplývá, že účastník řízení nezná český jazyk, a správní řízení bylo z tohoto důvodu vedeno v jiném jazyce a byl ustanoven tlumočník, musí na to soud reagovat, jinak poru ... |
| II. ÚS 707/04 | 8. 8. 2005 | Vrchní soud v Praze tím, že ignoroval návrh stěžovatele na zpětvzetí žaloby, zatížil řízení vadou, která ve svém důsledku znamená porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 497/04 | 8. 8. 2005 | Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek, přičemž toto právo má v případě všech vlastníků stejný obsah a ochranu. Odstavec 4 téhož článku pak připouští omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Pokud obecné soudy neposkytly stěžovatelům ochranu před jednáním obce, která bez souhlasu, dokonce proti vůli stěžovatelů a bez jakékoliv kompenzace umístila na jejich pozemek kanalizační sběrač, pak zasáhly nepřípustně do práva na nedotknutelnost vlastnictví. Přitom postup nalézacího soudu, který obsah listiny, jež je v řízení důkazem klíčovým, vyložil ve zřejmém rozporu se záměrem jejího pořizovatele, je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 298/05 | 8. 8. 2005 | Ústavní soud i svými nálezy podpořil judikaturu Nejvyššího soudu stojící na stanovisku, že existence speciálních restitučních zákonů (např. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) brání těm osobám, které v důsledku neuplatnění nebo neúspěšného uplatnění restitučních nároků podle těchto předpisů se svého vlastnické práva nedomohly, domáhat se jej podle obecných ustanovení občanského zákoníku, tedy např. i cestou určovací žaloby. V žádném ze svých nálezů či stanovisek však Ústavní soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, byl speciálním restitučním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se určení svého vlastnického práva použitím předpisů obecných. To, že žádný zákonodárce po přijetí citovaného zákona, novelizovaného ... | |
| II. ÚS 372/04 | 8. 8. 2005 | Vzhledem k premise, že náklady exekutora musí být nahrazeny, tedy musí mu být zajištěna "úplata", jak zaručuje §3 exekučního řádu, není možné náhradu nákladů exekutora odmítnout s odkazem na subsidiární užití občanského soudního řádu pro nedostatek "procesního zavinění". Pro tento případ exekuční řád zjevně "stanoví jinak" a subsidiární použití občanského soudního řádu, na nějž odkazuje §52 exekučního řádu, je vyloučeno. Náklady exekuce tedy musí hradit buď povinný, a není-li to možné, tedy jestliže soud dospěje k závěru, že jsou důvody pro to, aby neuložil povinnost k náhradě nákladů řízení povinnému, musí být rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému. Oprávněný tak musí při podání návrhu na provedení exekuce toto riziko s ohledem na možnosti povinného zvážit. Každé takové rozhodnutí soudu musí být pochopitelně řádně odůvodněno. Jestliže soud při svém rozhodování o náhradě nákladů exekutorovi zcela pominul kogentní ustanovení §3 exekučního řádu a nárok na úplatu exek ... | |
| IV. ÚS 272/05 | 3. 8. 2005 | Právní vztah u dobrovolného zastoupení vzniká mezi zastoupeným a zástupcem na základě smlouvy (často nepřesně označované jako dohoda o plné moci) a k jeho obsahu patří právo zástupce zastupovat zastoupeného v dohodnutém rozsahu. Zákon však nestanoví obligatorní formu uzavření tohoto právního úkonu, může být učiněn ústně a právní úkon směřující k uzavření této dohody může mít i konkludentní formu, např. tak, že obhájce, který byl ústně k zastupování obviněného zmocněn, začne jako obhájce v řízení vystupovat. Naproti tomu plná moc je jednostranný právní úkon zastoupeného, jenž je adresován třetím osobám, kterým se dává na vědomí, že zástupce je oprávněn zastoupeného zastupovat a v jakém rozsahu (plná moc je pouhým osvědčením existence práva určité osoby zastupovat jinou osobu). Na rozdíl od občanského soudního řízení pak zmocnění obhájce - advokáta lze v trestním řízení omezit pouze na některé úkony nebo na část řízení, pravidlem praxe je zmocnění obhájce neomezené, pro řízení jako celek ... | |
| IV. ÚS 423/04 | 3. 8. 2005 | Pokud orgány činné v trestním řízení nereflektovaly ústavněprávní výklad dané problematiky vyložené v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu, porušily tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného ústavního soudnictví majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování rozhodovací praxe v oblasti ústavně zaručených kautel, maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů. | |
| IV. ÚS 276/04 | 3. 8. 2005 | Obecný účel novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., spočívající ve zjednodušení a zrychlení trestního řízení, lze považovat za ústavně konformní, ba naplňující regulativní ideu vyjádřenou v základních právech garantujících fair proces, neboť součástí fair procesu je i rychlost řízení. Otázkou však je, zda ustanovení §249 odst. 1, §251 odst. 1, §253 odst. 3 a §254 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu v interpretaci provedené obecnými soudy v této věci nevykročila z obecně vymezeného účelu tak, že neproporcionálně popřela účel, resp. cíl samotného odvolání v trestních věcech, který je rovněž ústavně chráněn. Za účel odvolání je třeba považovat posílení či zvýšení jistoty o tom, že skutek obviněného byl soudem první instance posouzen řádně, a to jak z hlediska dokazování skutkových okolností, tak z hlediska právního posouzení. Odvolání je třeba považovat za právní institut jistící důsledné uplatnění a prosazení principu presumpce neviny, který chrání svobodu jednotlivce a do kte ... | |
| II. ÚS 189/02 | 3. 8. 2005 | Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. To tím spíše, když se jedná o esenciální otázky jeho existence. Ústavní soud považuje navíc za logické, spravedlivé a odpovídající našemu ústavnímu pořádku i mezinárodním smlouvám, když v obdobných případech hájí práva dotyčného subjektu ten, kdo má na jeho existenci reálný zájem. To však nemusí být vždy jen ten, kdo je k jeho zastupování zmocněn de iure (např. stanovami subjektu) - tento formální zástupce (např. likvidátor) totiž nejen že nemusí mít de facto žádný zájem na další existenci subjektu, ale dokonce může mít i blíže k zájmům toho, kdo rozhodl o zrušení subjektu. V takovém případě se jeví jako respektující principy spravedlnosti, když je umožněno hájit zájmy subjektu i tomu, kdo má na něm skutečný zájem, třebaže k tomu není výslovně zmocněn (např. poslední legitimní dozorčí rada subjektu). | |
| IV. ÚS 31/05 | 1. 8. 2005 | Výši pořádkové pokuty je vždy nutno určovat s ohledem na princip proporcionality, neboť při jejím ukládání dochází ke kolizi ústavně chráněné hodnoty, již představuje zajištění řádného průběhu trestního řízení, s právem pokojného užívání majetku. Aby zásah do práva vlastnit majetek ze strany veřejné moci neporušoval požadavek šetření podstaty a smyslu ústavně garantovaných lidských práv a svobod, je třeba vzít v úvahu mj. význam plynulosti a naplnění účelu trestního řízení, intenzitu jeho ohrožení nevyhověním předvolání orgánu činného v trestním řízení, jakož i závažnost jednání, pro něž se trestní řízení vede. Je-li poměřována sankce za závadné jednání, pro které se vede trestní či přestupkové řízení, a sankce za porušení procesní povinnosti při vyšetřování takového jednání, tedy přečin mnohem menší závažnosti, je zřejmé, že uložení několikanásobně vyšší pokuty za méně významný prohřešek procesního charakteru nemůže v testu proporcionality obstát. | |
| I. ÚS 301/02 | 1. 8. 2005 | Ústavní soud sice ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů prováděných obecnými soudy, leč toliko potud, pokud se obecné soudy pohybují v hranicích daných zásadami občanského soudního řízení, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů, jak je formulována v ustanovení §132 občanského soudního řádu. Lze-li však dovozovat pochybení v procesu dokazování, zejména nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, pak Ústavní soud do tohoto procesu zasáhnout může a musí. Ze zásady volného hodnocení důkazů sice vyplývá i právo obecného soudu neprovést všechny navrhované důkazy, pokud podle jeho názoru nemohou přispět k objasnění věci, leč takové rozhodnutí musí soud řádně a přesvědčivě odůvodnit. Z ustanovení §132 občanského soudního řádu plyne, že obecné soudy jsou povinny pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uved ... | |
| III. ÚS 648/04 | 28. 7. 2005 | Právní pojem započtení je pojmem práva soukromého i práva veřejného. Ústavní soud se k možnému započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 229/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 138): "V daném případě nemohlo dojít k započtení pohledávek, neboť pohledávka stěžovatele vůči obci P. měla charakter soukromoprávní a vyměřené místní poplatky byly založeny na předpisech práva veřejného.". Obdobně konstatoval i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 226/98 (uveřejněno tamtéž, svazek 13, usnesení č. 23): "Ústavní soud zastává názor, že je nepřípustné započtení pohledávek, z nichž jednu má obchodní společnost proti obci podle smlouvy o dílo, tedy soukromoprávního vztahu, a druhou obec vůči obchodní společnosti z důvodu místního poplatku, tedy na základě veřejnoprávního vztahu.". Z uvedených rozhodnutí Ústavního soudu nelze ale vyvodit zobecnění ohledně vyloučení možnosti vzájemného započtení soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. ... | |
| I. ÚS 54/05 | 26. 7. 2005 | Ustanovení §65 trestního řádu upravující právo obviněného nahlížet do spisu blíže nespecifikuje, do jakých "spisů" má obviněný a jeho obhájce právo nahlížet. Při konkretizaci těchto "spisů" je třeba vycházet ze smyslu ustanovení §65 trestního řádu, kterým je zajistit, aby obviněnému a jeho obhájci byly poskytnuty informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k přípravě jeho obhajoby. To v praxi znamená, že obviněnému a taktéž jeho obhájci musí být umožněno nahlédnutí do všech částí písemných materiálů (trestní spis včetně dokladů, listin, doličných věcí apod. obsažených v jeho přílohách), které se stanou součástí spisu, který po skončení vyšetřování bude obviněný mít možnost prostudovat (§166 odst. 1 trestního řádu) a který bude podkladem k vypracování obžaloby a s obžalobou předložen soudu, případně bude sloužit k jinému meritornímu rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení. Naopak dané právo se nevztahuje na nahlížení do materiálů, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a ... |