Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2005

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 35/05 20. 12. 2005 2 Obecné soudy, které v rozporu s kogentní normou [§14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání] zvýhodnily jednoho z věřitelů - stát, reprezentovaný správcem daně, nerespektovaly účel tohoto zákona vyjádřený v ustanovení §2 odst. 3, tj. poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Tímto postupem došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
I. ÚS 257/05 20. 12. 2005 2 Hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení, je zásada úspěchu ve věci. Ústavní soud již k této otázce judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. V rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 8) Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. V předmětné věci - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - měla stěžovatelka plný úspěch, protože její nárok na odškodnění za utrpěnou nemoc z povolání ve formě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jednoznačně existoval a byl dostatečně prokázán. Ústavní soud při zhodnocení všech uvedených souvislostí dos ...
I. ÚS 593/04 20. 12. 2005 2 Ústavní právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71). Respektuje se tak základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které obsahuje provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Uvedené závěry se uplatní typicky v řízení sporném ...
III. ÚS 651/05 19. 12. 2005 2 Ústavní soud v daném případě vyšel ze své dosavadní judikatury, podle níž Ústavní soud považuje stát a od něj odvozené subjekty za osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti tehdy, zaujímají-li v určitém případě postavení obdobné jednotlivci, tedy jsou-li jakožto právnické osoby stranou soukromoprávního sporu. V takových případech lze stát a od něj odvozené subjekty považovat za nositele toliko procesních základních práv s možností podat ústavní stížnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 85/95, publikovaný pod č. 14, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, a nález sp. zn. III. ÚS 80/96, publikovaný pod č. 62, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5). Ústavní stížnost státu a od něj odvozených subjektů, které nejsou nadány svobodnou vůlí, ale při svém jednání musejí činit to, co jim ukládá zákon, v situaci, kdy vykonávají určité atributy veřejné moci, je však ze své podstaty jakožto prostředku ochrany základních práv jednotlivce ve vztahu ke státu, vyloučena.
I. ÚS 98/05 15. 12. 2005 2 Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vždy vykládat restriktivně. Pouze zákonem, a nikoliv jeho výkladem, lze rozšířit důvody pro omezení osobní svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/04 ze dne 31. 8. 2004, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 124). To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu, jednak tím, že omezení osobní svobody vazbou v trestním řízení má vždy povahu předběžného opatření k umožnění provedení řádného a spravedlivého trestního řízení; nemá tedy převážně povahu preventivní a vůbec ne povahu satisfakční či represivní. Při aplikaci ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu je výklad pojmu "pokračovat" zajišťován prostřednictvím interpretace. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá pro všechny orgány státní moci, tj. i pro orgány činné v trestním řízení, povinnost respektovat ústavně konformní výklad. T ...
Pl. ÚS 6/05 13. 12. 2005 1 I. Lhůta prima facie bez dalšího nevykazuje a ani nemůže vykazovat znaky protiústavnosti, tyto pak mohou být dány teprve "konkrétními okolnostmi" posuzované věci, jinými slovy, posouzení ústavnosti lhůty je posouzením kontextuálním. Těmito "konkrétními okolnostmi", čili hledisky kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty dle dosavadní judikatury Ústavního soudu jsou: 1. nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva. Z uvedeného pohledu Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/03 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 30, nález č. 109; vyhlášen pod č. 211/2003 Sb.] zrušil ustanovení §3 a §6 zákona č. 290/2002 Sb., jež představovala nepřiměřené omezení vlastnického práva, porušení čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (za ústavně konformní soud považoval v rozhodova ...
III. ÚS 404/05 13. 12. 2005 2 Mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody patří i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby.
I. ÚS 781/04 13. 12. 2005 Obecně lze konstatovat, že čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod vytváří ústavní prostor pro nezbytné zákonné omezení osobní svobody v souvislosti s rozhodováním o vazbě v trestním řízení, a to z hlediska úpravy vazebních důvodů a vazebních lhůt. Nutno jej však přitom interpretovat s ohledem na ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i na čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. restriktivně. Podle přesvědčení Ústavního soudu vyjádřeného např. v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.) obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného, resp. obžalovaného, s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tudíž představuje nezbytné omezení osobní svobody, u kterého platí presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům činným v tr ...
IV. ÚS 689/05 12. 12. 2005 Každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo (v projednávaném případě osobní svoboda) omezováno, přičemž účel omezení Listina základních práv a svobod buď u některých základních práv výslovně vymezuje (např. udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví, mravnosti nebo veřejné bezpečnosti), anebo předvídá, že účel omezení vymezí zákonodárce v zákonu, na jehož vydání odkazuje. Přitom ponechává prima facie diskreci při výběru účelů zákonodárci. To je také případ ustanovení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, které předvídají úpravu účelu omezení osobní svobody vazbou stanovenou trestním řádem. V daném případě jde o ustanovení §67 a §71 odst. 6 trestního řádu, které vymezují účel legitimního omezení osobní svobody. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v tomto případě je třeba trvat na tom, že jednak musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu při omezování ...
I. ÚS 729/2000 8. 12. 2005 2 Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyslovil, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (ve zkoumaném případě občanským soudním řádem) musí být dána účastníku řízení možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale souč ...
IV. ÚS 412/04 7. 12. 2005 2 Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (např. práva na život, zaručení právní subjektivity). V souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mimo jiné vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy České republiky, která deklaruje lidskou důstojnost jako nedotknutelnou hodnotu, stojí ...
I. ÚS 565/03 6. 12. 2005 2 Pokud Česká správa sociálního zabezpečení a Nejvyšší správní soud při svém rozhodování připustily, že stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele měla pro něj horší následky, než kdyby podána nebyla, porušily tím právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je-li podána ve prospěch občana, pak výsledkem musí být nejen odstranění nezákonnosti v soudním řízení, ale též zlepšení jeho právního postavení, a nikoli zhoršení, jak k tomu došlo při výkladu podmínek satisfakce podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.
II. ÚS 94/05 1. 12. 2005 2 Z hlediska zachování proporcionality práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu není možné, aby fakt, že určitá tvrzení jsou již odvetou za tvrzení předchozí, ospravedlňoval a převážil to, že jde o tvrzení urážející a dehonestující jinou osobu. Právo vyjádřit názor k tvrzením, která jsou považována za nepravdivá, nemůže být vykonáno způsobem zjevně překračujícím meze slušnosti.
II. ÚS 290/05 1. 12. 2005 2 Postupem Nejvyššího soudu, který v případě rozhodování o stížnosti pro porušení zákona ponechal rozhodnutí, jež bylo prohlášeno za nezákonné a současně za porušující základní lidská práva a svobody, nadále v platnosti s obecným odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí, bylo zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedený princip lze vztáhnout toliko na ta rozhodnutí, jež byla učiněna v podmínkách materiálního právního státu, tj. na rozhodnutí učiněná až po roce 1989 na základě demokraticky přijatých a ústavně konformně vyložených a aplikovaných právních předpisů.
II. ÚS 715/04 1. 12. 2005 2 Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno odmítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, pokud obecné soudy řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily.
IV. ÚS 392/05 30. 11. 2005 2 Pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Z těchto hledisek proto není podstatné, zda k průtahům přispěl příslušný soudce svým subjektivním jednáním v posuzované věci nebo jsou průtahy vyvolávány objektivně s ohledem na jiné skutečnosti nezávisející bezprostředně na konkrétním jednání soudce v projednávané věci. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné post ...
I. ÚS 722/04 29. 11. 2005 2 K porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde především tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Toto právo zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobo ...
I. ÚS 175/04 29. 11. 2005 2 Pokud Nejvyšší soud rozhodl, že se ve věci aplikuje původní jednoměsíční lhůta pro podání dovolání, učinil tak plně v rámci své pravomoci nejvyšší soudní instance interpretující podústavní právo a Ústavní soud v zásadě nemá pravomoc jeho právní závěr přehodnocovat. Ústavní soud je však povinen dbát na to, aby při používání procesních norem byly dodržovány základní principy demokratického právního státu. K těmto principům však Nejvyšší soud nepřihlédl dostatečně, pokud odmítl vztáhnout poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání též na řízení, na něž se aplikuje stará procesní úprava, resp. pokud absenci takového poučení nevzal v úvahu a nevyložil ji ve prospěch stěžovatelů. Byť stará procesní úprava vskutku o poučovací povinnosti o možnosti podat dovolání výslovně nehovoří, je analogická aplikace poučovací povinnosti, která nabyla účinnosti 1. 1. 2001, nezbytná pro dosažení potřebné míry právní jistoty účastníků občanského soudního řízení jako základní hodnoty vyplýv ...
IV. ÚS 216/04 28. 11. 2005 2 Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, které poskytují i možnost napadnout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Tento důvod, podřazený pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je však Nejvyšším soudem velmi restriktivně interpretován, jak Ústavní soud ukázal v řadě svých nálezů. V důsledku této praxe pak nelze v řízení o dovolání uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Tím nastává právní stav, kdy nelze napravit žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění. Dosavadní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží tomuto soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékol ...
II. ÚS 161/04 25. 11. 2005 2 Dovolací soud tím, že za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tedy po dni 1. 1. 2001, aplikoval §240 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, aniž by přihlédl k tomu, že stěžovatel nebyl o možnosti podat dovolání odvolacím soudem řádně poučen, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud byl s ohledem na kautely spravedlivého procesu za této situace povinen analogicky aplikovat ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001.
III. ÚS 361/05 24. 11. 2005 2 Usnesením Zastupitelstva obce K. ze dne 27. 4. 2005 zanikl stěžovatelův mandát člena Zastupitelstva obce K. z důvodu neslučitelnosti této funkce s jeho funkcí vedoucího organizační složky obce s názvem "O.". Stalo se tak na základě tehdy platného ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, které bylo do tohoto zákona vloženo zákonem č. 96/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a o neslučitelnosti některých funkcí (zákon o střetu zájmů), ve znění pozdějších předpisů, účinným od 1. 3. 2005. Stěžovatel získal mandát člena zastupitelstva obce ve volbách v roce 2002, tedy dříve, než byl zákon č. 96/2005 Sb. přijat. Stěžovatelův návrh na zrušení tohoto usnesení zastupitelstva obce byl zamítnut usnesením Krajského soudu v Plzni. Proti těmto rozhodnutím zastupitelstva obce a krajského soudu byla podána ústavní stížnost. Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a ...
I. ÚS 455/05 24. 11. 2005 2 Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada volného hodnocení důkazů, vyslovená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývající hranice této zásady, podle níž jsou obecné soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní. Ústavní soud při posuzování procesu dokazování a hodnocení důkazů vyjádřil s ...
III. ÚS 24/05 24. 11. 2005 Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci obecné soudy - Krajský soud v Ostravě, resp. Nejvyšší správní soud, který v souzené věci vyslovil pro krajský soud závazný právní názor, postupovaly v rozporu s kogentní normou [ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání], a nerespektovaly tak cíl tohoto zákona stanovený v jeho ustanovení §2 odst. 3, tj. poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Obecné soudy tak neodůvodněně zvýhodnily jednoho z věřitelů, tj. stát, zastoupený finančními orgány. Tím porušily čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který upravuje, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, jakož i čl. 11 odst. l větu druhou Listiny základních práv a svobod, podle které vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Svou interpretací obecného práva obecné soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 ...
II. ÚS 168/05 24. 11. 2005 Ústavní soud ve své judikatuře týkající se průtahů v řízení posuzuje přiměřenost délky řízení ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím složitosti případu, chování stěžovatelů i státních orgánů, jakož i k tomu, co bylo pro stěžovatele při sporu v sázce. Přiměřenost projednací lhůty je sice pojem subjektivní a může se dle povahy jednotlivého případu lišit, v daném případě však od podání žaloby uplynulo 25 let, což je doba, která se rámci přiměřenosti vymyká zcela nepochybně. Ani právně či skutkově sebenáročnější spor nesmí trvat v právním státě takovou dobu, neboť důvěryhodnost justice tak trpí zásadním způsobem.
I. ÚS 453/03 11. 11. 2005 2 Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce, že jde o kritiku ústavně konformní. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace členů občanské společnosti na věcech veřejných. Přitom presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám. Dalším obecným pravidlem, které lze dovodit z evropské judikatury, je, že chce-li kdokoliv zveřejnit o jiné osobě i ...
IV. ÚS 445/04 9. 11. 2005 Pokud odvolací soud rozhodl o odvolání v rozporu se skutečným stavem věci z důvodu předložení neúplného soudního spisu, resp. odvolací soud neměl při rozhodování k dispozici úplný spis tak, aby mohl spravedlivě rozhodnout na základě jeho obsahu, došlo pochybením soudu prvního stupně v řízení postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod k zásahu do základního práva účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 261/03 9. 11. 2005 Smyslem právní úpravy dědického řízení je snaha, aby v něm byli vypořádáni všichni v úvahu přicházející dědicové a všechen zůstavitelův majetek tak, aby přechod na dědice byl úplný, konečný a zamezilo se pozdějším žalobám zpochybňujícím závěry dědického řízení. Z tohoto důvodu osoby, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, jsou pak účastníky po celou dobu řízení (i když nedědí), a tím jim zůstává zachováno i právo k podání řádných a mimořádných opravných prostředků.
I. ÚS 402/05 8. 11. 2005 2 Povinnost k vydání věci ve smyslu §78 trestního řádu zavazuje každého, avšak pokud jde o osobu, u které trestní řízení nepochybně směřuje k jejímu obvinění, případně jde přímo o osobu obviněnou, nelze vynucovat splnění této povinnosti ukládáním pokut podle §66 odst. 1 trestního řádu. Jednalo by se totiž o donucování k poskytnutí důkazů proti sobě samotnému, jehož zákaz vyplývá z ustanovení čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a rovněž je, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, obsažen v pojmu spravedlivého řízení uvedeného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K získávání důkazů orgány činnými v trestním řízení je v tomto případě možno využít zajišťovací úkon odnětí věci dle §79 trestního řádu, který je pouze snášen, na rozdíl od ukládání pořádkových pokut, kterými se vyžaduje volní aktivní činnost, a proto přípustné není. Zákaz donucován ...
Pl. ÚS 28/04 8. 11. 2005 2 Jak ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak čl. 17 odst. 1 nezakládají neomezená práva na veřejné projednání věci, resp. na informace. V obou případech je ponecháno na zákonodárci, do jaké míry právo na veřejné projednávání věci či právo na informace zákonem omezí. Vzhledem k tomu, že řada ustanovení Listiny spolu souvisí, je třeba je vykládat společně, systémově i vzájemně subordinačně, čímž je "svoboda zákonodárce Listinou přesně a přísně regulována". Při posuzování toho, zda zákon omezující základní práva a svobody je ústavně konformní či nikoli, je pak obvykle třeba vzít v úvahu aspekty právněfilosofické, právněhistorické a komparatistické. V českých zemích byla tradičně jako ústavně konformní vnímána taková právní úprava, která vycházela z premis, že účast veřejnosti je koncipována jako záruka veřejné kontroly justice a zároveň že při omezení účasti veřejnosti v řízení proti mladistvému je kladen zvláštní důraz na zájmy a prospěch mladi ...
Pl. ÚS-st. 21/05 1. 11. 2005 1 I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
Pl. ÚS-st. 22/05 1. 11. 2005 1 Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství. Pojem restituční zákonodárství označuje skupinu zákonů, kterými došlo ke zmírnění některých majetkových křivd z období totality podle rozhodnutí demokratického zákonodárce. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona. Kazuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné.
Pl. ÚS 27/04 1. 11. 2005 2 Lpění na povinnosti obce předkládat každou zamýšlenou změnu v závazné části územně plánovací dokumentace, tj. každou změnu obecně závazné vyhlášky obce, nadřízenému orgánu územního plánování je v rozporu s rozumným výkladem těchto ustanovení. Jinými slovy, šlo by o formalismus, tj. lpění na dodržení procesních postupů bez toho, že by byl sledován vlastní účel těchto postupů. Argumentem ad absurdum, každá změna, byť pouze v názvu článku vyhlášky, provedená přijetím nové vyhlášky, by vyžadovala předchozí souhlas nadřízeného orgánu územního plánování. Není tedy a priori potřeba souhlasu k provedení změny závazných částí územně plánovací dokumentace, pokud obec respektuje účel územního řízení (srov. §25 stavebního zákona) a svým postupem nezasáhne do oblasti spadající pouze do výkonu přenesené působnosti (celková změna územně plánovací dokumentace). Krajskému úřadu v přenesené působnosti, resp. Ministerstvu vnitra a posléze i Ústavnímu soudu přináleží posoudit zákonnost vyhlášené obecně zá ...
Pl. ÚS-st. 20/05 25. 10. 2005 1 Základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.
Pl. ÚS 20/04 25. 10. 2005 2 Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny nároky správce podniku, není protiústavní. Tuto skutečnost je třeba vidět i ve světle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení správce podniku, v jehož případě riziko neuspokojení zákonných nároků, jež je ovšem zcela nepatrné, má protihodnotu v podstatě v jeho monopolním postavení na provádění činnosti správce. Ústavní soud dospěl k závěru, že není důvod pro vyhovění návrhu a není třeba rušit §338zo odst. 4 občanského soudního řádu, protože uspokojení zákonných nároků správce podniku může být v drtivé většině případů dosaž ...
I. ÚS 39/05 24. 10. 2005 Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
III. ÚS 254/05 20. 10. 2005 Jestliže procesní předpis v §96 odst. 4 občanského soudního řádu nepočítá u zpětvzetí či částečného zpětvzetí žaloby, k němuž dojde dříve, než začalo jednání, se zjišťováním stanoviska protistrany k tomuto zpětvzetí a s přiznáním účinnosti takovému zpětvzetí jeho akceptací soudem, a tudíž nepředpokládá jakoukoli posuzovací činnost soudu, je třeba trvat na tom, že v takové situaci je nutno o zastavení řízení rozhodnout neprodleně, bezprostředně po provedeném dispozitivním úkonu účastníka řízení, a to ještě před tím, než je zahájeno jednání a přistoupeno k projednání věci. V takovém případě, kdy žalobce svým procesním úkonem učiněným ještě před zahájením jednání dává najevo svoji vůli, že na projednání svého návrhu, byť i jen v jeho části, netrvá, v podstatě odpadá základní podmínka jeho projednání. Pouze uvedený postup je možno považovat za postup zákonem stanovený ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. takový, který ze strany soudu nepřipouští jakoukoliv nahodil ...
III. ÚS 139/05 20. 10. 2005 Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 občanského soudního řádu (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem (občanským soudním řádem) v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávn ...
IV. ÚS 221/04 13. 10. 2005 2 Rozhodnutí, kterým se stěžovateli přikazuje uhradit náklady státu, jejichž vynaložení svým jednáním nevyvolal, přičemž navíc stěžovatel měl v řízení plný úspěch, se jeví jako neústavní zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zároveň i jako neústavní zásah do vlastnického práva stěžovatele (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Je vyloučeno, aby soud zavázal zcela úspěšného účastníka sporu zaplatit státu, byť i jen zčásti, náklady řízení státem vynaložené. Pakliže měl odvolací soud za to, že by nebylo spravedlivé zavázat podlehnuvšího žalobce k úplné náhradě státem zálohovaných nákladů řízení, nic mu nebránilo, aby státu tyto náklady nepřiznal při aplikaci §150 občanského soudního řádu.
II. ÚS 322/03 12. 10. 2005 2 Odvolací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat. Odepřel tak stěžovateli možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, čímž mu znemožnil reálně a efektivně hájit před soudem svá práva.
IV. ÚS 414/05 11. 10. 2005 Okresní soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce okresního státního zastupitelství o ponechání ve vazbě v neveřejném zasedání za přítomnosti předsedy senátu, přísedících a zapisovatelky, ale bez přítomnosti stěžovatele a jeho slyšení. Tímto postupem okresní soud upřel stěžovateli právo být slyšen, jež ve svých rozhodnutích zařadil Evropský soud pro lidská práva mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody. Okresní soud tak učinil i přesto, že v době vydání napadeného rozhodnutí byl již nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, který takový postup v souvislosti s rozhodováním o dalším trvání vazby označil za porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, vyhlášen ve Sbírce zákonů.
II. ÚS 83/04 6. 10. 2005 2 Neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem. Takovým projednáním není případ, v němž ve výroku o vině skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu.
II. ÚS 298/05 6. 10. 2005 Z mezí ústavnosti vybočuje postup Policie České republiky, při němž ve fázi před zahájením trestního stíhání, kdy ještě není jasně vymezen skutek ani stanoven okruh osob podezřelých, provedla úkon upravený v hlavě čtvrté trestního řádu - prohlídku jiných prostor - jako každý úkon, aniž by přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, proč provedení úkonu nebylo možné odložit na pozdější stadium trestního řízení. Výzva "zejména" použitá v zákonném ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu znamená, že výčet úkonů, k nimž je dle citovaného ustanovení policejní orgán oprávněn, je demonstrativní. Provedení prohlídky jiných prostor, tedy úkon, jehož provedení je upraveno v ustanovení §83a trestního řádu v rámci hlavy čtvrté, označené marginální rubrikou "zajištění osob a věcí", nelze v této časové fázi trestního řízení provést jinak než jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon.
II. ÚS 333/05 5. 10. 2005 Omezení práva na osobní svobodu je zásadně možné, avšak jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Pokud bylo s ohledem na legitimní veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení (jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, předcházení a zamezování trestné činnosti a výchova občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití - §1 odst. 1 trestního řádu) nezbytné nařídit pozorování stěžovatele ve zdravotnickém ústavu podle §116 odst. 2 trestního řádu, jde o legitimní zásah do základních práv podle čl. 7 a 8 Listiny základních práv a svobod. Ústavně zaručená práva nejsou bezbřehá a ničím neomezitelná. Je na ně třeba nahlížet v kontextu s jinými ústavně zaručenými právy, ústavně chráněnými hodnotami a s přihlédnutím k okolnostem zapříčiněným osobou, jež se realizace tohoto subjektivního veřejného práva v konkrétním případě domáhá.
I. ÚS 117/05 5. 10. 2005 Vzhledem ke skutečnosti, že ustanovení §46 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") nedává jednoznačný výklad, jak na lhůtu jednoho měsíce pohlížet, je třeba při interpretaci tohoto ustanovení postupovat v souladu se zásadou širšího uplatnění základních práv a přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na přístup k soudu. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (viz nález sp. zn. I. ÚS 344/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 191). Je proto třeba při interpretaci ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. a §82 odst. 3 občanského soudního řádu postupovat tak, aby byl zachován smysl těchto ustanovení, jejichž účelem je zabránit tomu, aby byl žalob ...
III. ÚS 687/04 5. 10. 2005 Z celkového pojetí úpravy a povahy řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví a na provedení jeho vypořádání některým ze způsobů uvedených v §142 občanského zákoníku plyne, že předmětem takového řízení musí být vždy celá věc a že předmět řízení, jímž je jak zrušení, tak i vypořádání podílového spoluvlastnictví, nemůže být v nalézacím ani v odvolacím řízení dělitelný, a to ani v tom smyslu, že by byla oddělitelná část výroku vyslovujícího zrušení podílového spoluvlastnictví od části vyslovující, který ze zákonem stanovených způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví soud zvolil a jak vypořádání upravil. Celý výrok ve věci samé je vždy jedním ze způsobů zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a rozhodnutí ve věci, byť se skládalo z několika částí, není rozhodnutím o několika právech se samostatným skutkovým základem. Jednotlivé části výroku nelze v těchto případech oddělovat, soud musí mít možnost posoudit celou věc komplexně tak, aby soudní rozhodnutí odpovídalo ...
II. ÚS 691/04 5. 10. 2005 Při interpretaci a aplikaci konkrétních ustanovení jednoduchého práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky jako objektivní ústavní princip, jsou orgány státní moci povinny postupovat tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle. Pokud obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení §89a občanského soudního řádu natolik formalistickým a restriktivním způsobem, že zcela vyloučily možnost naplnění dohody smluvních stran o prorogaci, zasáhly do práva garantovaného čl. 2 odst. 3 Listiny a v důsledku toho i do práva podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 405/05 5. 10. 2005 Pokud stěžovatelka nebyla soudem slyšena předtím, než bylo rozhodnuto o její stížnosti proti rozhodnutí o prodloužení vazby, bylo porušeno její základní právo definované v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 7/04 4. 10. 2005 2 Ústavní limity pro vydávání obecně závazných vyhlášek obcí v jejich samostatné působnosti jsou určeny v čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky. Zastupitelstvo obce může vydávat obecně závazné vyhlášky v rozsahu a v mezích zákonem stanovené samostatné působnosti, která je obsažena v ustanovení §35 a následujících zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §10 zákona o obcích může obec obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti pouze v tam uvedených taxativně vymezených oblastech anebo stanoví-li tak zvláštní zákon. Obec nemůže obecně závaznou vyhláškou při stanovení systému nakládání s komunálním odpadem zavazovat fyzické osoby k uzavírání smluv o umístění sběrné nádoby na veřejném prostranství ve vlastnictví obce podle ustanovení §51 občanského zákoníku, neboť v tomto smyslu je fyzickým osobám ukládána povinnost jdoucí nad rámec zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. O ...
II. ÚS 369/05 4. 10. 2005 2 S ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku, jakého se domáhá stěžovatel. Formulace skutku, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být popsaným jednáním zasažen, je proto dostatečná. Skutek je ve výroku usnesení policejního orgánu popsán tak, že vyjadřuje skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu, včetně vyčerpávajícího zdůvodnění, že látka, se kterou bylo obchodováno, je "prekursorem" ve smyslu ustanovení §187 trestního zákona, což je tedy dle přesvědčení Ústavního soudu dostačující. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve výroku usnesení podle §160 odst. 1 trestního řádu, a z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň a rozsah další části předmětného rozhodnutí, tj ...
I. ÚS 793/04 3. 10. 2005 Z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny vyplývá právo účastníka řízení, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zastává názor, že k přirozeným právům každého člověka a občana patří právo, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu alespoň jednou bylo umožněno předstoupit před nezávislý soud či jiný nezávislý tribunál se svojí věcí, tedy aby byl slyšen. Právo na "hearing" patří i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva mezi zásadní základní práva, na jejichž respektování je třeba bezvýhradně trvat.

Za rok 2005 bylo zveřejněno 260 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 6 stran,
v čase 0.000785 sekundy z toho 0.000714 sekundy NoSQL databáze - scan 13697 záznamů.