Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2006

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 544/05 17. 10. 2006 2 Soudy nemohou provést takový výklad vyjádření účastníka řízení, který z něho jednoznačně nevyplývá. Pokud o obsahu vyjádření existují pochybnosti, je úkolem soudu, aby je odstranil, ať doplňujícím dotazem nebo jiným vhodným opatřením.
I. ÚS 69/06 12. 10. 2006 2 Pokud má ustanovení §18 autorského zákona sloužit jako podklad pro apriorní trestněprávní postih a vyplnit dispozici blanketní normy §152 trestního zákona, musí být natolik přesné a ve svých důsledcích předvídatelné, aby bylo dostatečným vodítkem pro chování svých adresátů. Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě.
II. ÚS 280/04 12. 10. 2006 2 Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanovil postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 117/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 7). Obecné soudy tím, že formalisticky posuzovaly uplatněný nárok samostatně ohledně každé z nemovitostí, jakož i tím, jak přistoupily k hodnocení rozhodnutí Ministerstva zemědělství dle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v řízení vedeném podle zákona č. 87/1991 Sb., zatížily řízení vadou, která ve svém důsledku představuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky).
I. ÚS 189/05 11. 10. 2006 2 Konstantní judikatura Ústavního soudu považuje rozhodnutí obecného soudu za protiústavní, pokud jeho právní závěry jsou výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, interpretace a aplikace, jež vybočují z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Pokud Ústavní soud v posuzované věci shledal, že obecné soudy se určitých pochybení dopustily např. v přesném hodnocení posloupnosti vzniku zajišťované pohledávky a zástavního práva, v nekorektní citaci dřívějšího rozhodnutí, nepřesných představ o údajné odpovědnosti dědiců za dluhy, nemusí jít jednotlivě ani v jejich souhrnu o pochybení tak závažná, že by nutně musela způsobit porušení základních práv stěžovatelů.
IV. ÚS 428/05 11. 10. 2006 2 Každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Obecně jistě platí, že takové omezení je legitimováno veřejným zájmem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti. Přesto však lze odlišit situace, kdy se již nebude jednat o legitimní omezení, nýbrž o zásah a porušení práv garantovaných v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Aniž by chtěl Ústavní soud abstraktně vymezovat všechny případy, v nichž o legitimní omezení osobnostních práv již nepůjde, lze s jistotou konstatovat, že doba, po kterou běží trestní stíhání, resp. doba, po kterou působí posléze zrušené odsuzující rozhodnutí, je oním nelegitimizujícím faktorem, který je třeba zkoumat. V takových případech je třeba příslušné omezení osobnostních práv podrobit testu proporcionality, tedy zkoumání, zda omezení základního práva (zde práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí) je ještě ...
IV. ÚS 581/06 11. 10. 2006 Odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí je výjimečným opatřením, neboť odkladný účinek ústavní stížnosti je obecně vyloučen (§79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Účelem tohoto procesního institutu je vytvoření časového prostoru pro posouzení ústavní stížnosti tak, aby před rozhodnutím Ústavného soudu nedošlo k nevratným krokům, po nichž by se rozhodování Ústavního soudu stalo jen akademickým cvičením a ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod by byla toliko iluzorní. Jde-li o opatření výjimečné, je třeba splnění podmínek pro odklad vykonatelnosti posuzovat restriktivně. Má-li tento procesní institut splnit svůj účel, je třeba o návrhu na odklad vykonatelnosti, jeví-li se důvodným, rozhodnout s maximálním urychlením po zahájení řízení. V návrhu na zahájení řízení musí podle §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu navrhovatel onačit důkazy, jichž se dovolává na podporu svých návrhů. Navrhuje-li odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutích, ...
Pl. ÚS 24/06 10. 10. 2006 1 Vydala-li obec vyhlášku o místním poplatku ze vstupného, nelze její postup považovat za jednání ultra vires, neboť obec v daném případě byla zákonem zmocněna upravit danou věcnou oblast obecně závaznou vyhláškou vydanou v samostatné působnosti [§35 odst. 3 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, §10 písm. d) tohoto zákona]. Úkolem obecního zastupitelstva dle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je, aby sazby poplatků konkrétně stanovilo v obecně závazné vyhlášce. Pod výrazem "obec" užitého ve větě druhé daného ustanovení je tak třeba rozumět obecní zastupitelstvo, ne tedy obecní (městský) úřad. Ústavní soud usuzuje, že pokud město Ostrov pod předmětný pojem "obec" podřadilo ve vyhlášce správce poplatku (obecní úřad), dostalo se do rozporu s ustanovením §6 odst. 3 věty druhé ve spojení s ustanovením §14 a 15 zákona o místních poplatcích. Ústavní soud tak přisvědčil tvrzení navrhovatele - byť na zák ...
Pl. ÚS 61/04 5. 10. 2006 1 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") právo na stávku v obecné poloze uznává a garantuje. Toto právo přísluší v zásadě všem osobám bez rozdílu (s výjimkou soudců, prokurátorů a příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů) a ve stejném rozsahu. Zákon je může omezit jen vůči osobám v profesích a při činnostech vyjmenovaných v čl. 44 Listiny. Stanovení konkrétních podmínek výkonu tohoto práva, resp. jeho mezí pak Listina svěřuje zákonodárci, jenž přitom požívá poměrně široký prostor pro uvážení. Zákonodárce však nesmí postupovat svévolně, což znamená, že zákonodárce musí, s výše uvedenou výjimkou, respektovat princip rovnosti a stanovit meze práva na stávku stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny). Zákonodárce nesmí postupovat ani nerozumně. Vzhledem k čl. 41 odst. 1 Listiny nemusí být zákonná úprava práva na stávku v přísném vztahu proporcionality k cíli, který je regulací sledován, tj. nemusí jít o opatření v demokratick ...
II. ÚS 171/06 5. 10. 2006 2 Důvody pro ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení z toho důvodu, že jeho pobyt není znám, nejsou dány, pokud soud nevyčerpal všechny možnosti zjištění jeho pobytu. Nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Pokud jsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka, je třeba vhodnou osobu hledat v okruhu osob blízkých zastoupeného, případně těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat jeho zájmy.
I. ÚS 72/06 4. 10. 2006 2 Ústavní soud má za to, že účast úpadce, kterým je fyzická osoba, je na přezkumném jednání významná z hlediska úkonů, které úpadce může na tomto jednání realizovat s důsledky vyplývajícími z ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Pokud soud i přes řádnou omluvu stěžovatele, který soudu sdělil, že trvá na své osobní účasti na jednání, neumožnil stěžovateli účast na přezkumném jednání tím, že k žádosti stěžovatele přezkumné jednání neodročil, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť takovým postupem bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, současně bylo porušeno právo stěžovatele, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod .
III. ÚS 269/05 4. 10. 2006 2 Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky za středníkem nese následující smysl: Soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu" opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes, a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného právního předpisu", rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti "jiného právního předpisu" není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 Ústavy České republiky tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 věty za středníkem Ústavy České republiky znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě ...
I. ÚS 177/06 4. 10. 2006 Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
I. ÚS 74/06 3. 10. 2006 2 Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti posuzuje toliko otázku, zda uplatněná námitka měla vztah k projednávané věci; přitom již zpravidla neposuzuje případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť je to právě obecný soud, který se potom obsahem této námitky musí zabývat. Jedná se tak v podstatě o věc principu - v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností a tím v rovině potencility libovůli umožňují. Takové jednání obecného soudu je pak třeba hodnotit jako rozporné s právem účastníka řízení na spravedlivý proces.
I. ÚS 212/06 3. 10. 2006 2 Ustanovení §118a občanského soudního řádu vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Zákon předpokládá, že poučení bude protokolováno. Protokolace nesmí vzbuzovat pochybnosti, že se účastníkovi takového poučení dostalo, a přesto zůstal stran svých tvrzení nebo stran svých důkazních návrhů nečinný (blíže viz Bureš, J., a kol., Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání 2003, I. díl, s. 432 a násl.).
I. ÚS 173/06 3. 10. 2006 2 Ústavní soud poukazuje především na skutečnost, že stěžovatel je osobou omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, a při jednání, kde se jednalo o pro něho zásadní otázku, nebyl účasten nikdo, kdo by mohl jeho práva chránit. K tomu došlo v situaci, kdy odvolací soud posoudil po právní stránce věc zcela odlišně, než byl původní právní názor prvoinstančního soudu. Je sice pravda, že opatrovník stěžovatele o odročení jednání nepožádal, leč podle dosavadního průběhu jednání mohl stěží předpokládat, že dojde ke změně právního hodnocení předmětné věci odvolacím soudem. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že jej ani soud prvního stupně ani soud odvolací nepoučily o možném jiném právním posouzení věci než podle jeho právního názoru (§118a odst. 2 občanského soudního řádu). Toto ustanovení zakotvuje princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Krajský soud proti tomu namítl, že uvedený předpis dopadá jen na případy, kdy je příslušný účastník u jednání soudu přítomen. Tomu gramatický výklad ...
I. ÚS 725/05 3. 10. 2006 2 Dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 12/2002 nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 22. 1. 2002 [§140 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Podle ustanovení části třetí čl. III bodu 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 432/2002 Sb., kterou se mění vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, paušální částka nákladů trestního řízení a její zvýšení za podání znaleckého posudku se ve věcech pravomocně skončených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (tj. před 1. lednem 2003) stanoví podle dosavadních předpisů. Aplikace ustanovení §3a vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, na věci pravomocně skončené před 1. lednem 2003 možná není. Při určování nákladů řízení měl tedy obvodní soud postupovat podle vyhlášky č. 312/1995 Sb. ve znění do 31. 12. 2002, kdy předmětná vyhlá ...
I. ÚS 481/04 3. 10. 2006 2 Ústavní soud v souvislosti s posuzovaným případem poukazuje na svůj nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.), podle kterého smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti; tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho právo na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti účastníků. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ú ...
Pl. ÚS 51/06 27. 9. 2006 1 Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním státem. Ústavní soud již dříve uvedl, že Česká republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu. Jak uvedeno shora, jedním ze základních předpokladů fungování právního státu je i existence vnitřního souladu jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné následky. Ústavní soud zdůrazňuje, že je si vědom toho, že práva na život a zdraví, tak jak jsou upravena v čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, jsou absolutními základními právy a hodnotami a že právě ve vztahu k těmto absolutním hodnotám je třeba poměřovat právo na samosprávu a právo vlastnické. Ústavní soud ...
I. ÚS 474/06 27. 9. 2006 2 Pokud zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb. , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátu jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu.
II. ÚS 494/05 20. 9. 2006 2 Pokud se obecné soudy nezabývaly námitkami ohledně posouzení platnosti kupní smlouvy a nevypořádaly se s otázkou střetu vlastnického práva nabytého na základě rozsudku a vlastnického práva nabytého kupní smlouvou, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž na základě takového hodnocení dospěly. Postupem obecných soudů tak došlo k porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 202/06 20. 9. 2006 2 Obecné soudy z ústavního pohledu rozhodovaly střet dvou zcela rovnocenných vlastnických práv, která mají garantován stejný rozsah ochrany (čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu právo dodavatelky nebýt majetkově poškozena (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a na straně druhé právo stěžovatele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý.
II. ÚS 566/05 20. 9. 2006 2 Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec, veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, existuje-li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, tedy dostatečně legitimní důvod pro změnu interpretace právní normy, a byly-li orgánem měnícím interpretaci splněny procedurální postupy za tím účelem stanovené. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. V případě takových, zpravidla nejvyšších soudních orgánů, je stanoven pro změnu judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní interpretace práva, i zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okru ...
I. ÚS 553/05 20. 9. 2006 2 Každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem, reprezentovaným pravomocí státní moci označit za zakázaná škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Z hlediska materiálněprávního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala, nebo se na jeho páchání podílela. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Jinak řečeno, v průběhu trestního řízení musí být mimo jako ...
I. ÚS 373/06 20. 9. 2006 Institut odkladu výkonu trestu chápe Ústavní soud jako institut, který má především zabránit tomu, aby se ve výkonu trestu odnětí svobody nacházely osoby trpící vážnými chorobami, které není možno léčit ve výkonu trestu. Smyslem těchto ustanovení je odklad výkonu trestu v případech, že zdravotní stav odsouzenému neumožňuje aktuálně, aby se vůbec podrobil režimu výkonu trestu. Pouhá hypotetická možnost, že by v průběhu výkonu trestu mohlo – vzhledem k podmínkám výkonu trestu odnětí svobody a z důvodu zhoršení zdravotního stavu odsouzeného – dojít k situaci, kterou by bylo možno kvalifikovat jako nelidské či ponižující zacházení či trestání, nemůže představovat aktuální zásah do práva podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Takovou situaci nelze za daných okolností predikovat; soud při rozhodování o žádosti o odklad výkonu trestu posuzuje toliko aktuální situaci odsouzeného před nástupem výkonu trestu odnětí svobody a ta v daném případě o bezprostředním ohrožení života a zd ...
Pl. ÚS 25/06 19. 9. 2006 1 Je-li navrhovatelem derogační důvod spatřován v nepřípustné transpozici zákonné úpravy [§5 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů], lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, dle níž převzetí dikce právního předpisu do právního předpisu jiného bez dalšího protiústavnost nezakládá (sp. zn. Pl. ÚS 6/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 146; vyhlášen pod č. 4/2003 Sb.). Takovéto převzetí na straně jedné činí nejasný důvod platnosti daného ustanovení a v tomto kontextu může být intenzitou dané nejasnosti založen derogační důvod, na straně druhé může být odůvodněno potřebou systematické úpravy, příp. navázáním dalších ustanovení, jež převzatá ustanovení konkretizují. O druhý z uvedených případů jde i v rozhodované věci.
Pl. ÚS 26/06 19. 9. 2006 2 Rozsah samostatné působnosti obce je dán ustanovením §35 odst. 1 a §84 odst. 2 písm. i) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení do samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon. Obec se přitom při výkonu samostatné působnosti dle ustanovení §35 odst. 3 písm. a) zákona o obcích řídí při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem. Obec je tedy limitována mezemi své působnosti vymezené zákonem, nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého. Účelem a funkcí vydávání obecně závazných vyhlášek je správa vlastních záležitostí s ...
Pl. ÚS 38/05 19. 9. 2006 Pro posouzení konformity vyhlášky s ústavními zákony a zákony Ústavní soud zpravidla volí test čtyř kroků (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 63/04 ze dne 22. 3. 2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 61; vyhlášen pod č. 210/2005 Sb.), kdy zkoumá pravomoc obce k vydání obecně závazné vyhlášky (1.), posuzuje, zda obec při jejím vydání nejednala ultra vires (2.), zda nezneužila svoji působnost (3.), a poměřuje obsah vyhlášky kritériem nerozumnosti (míněn je tím - nejen v posuzované věci - nerozumný postup obce při jí vykonávané normotvorbě) (4.). Přezkum pravomoci obce vydávat obecně závazné vyhlášky (krok 1. testu) přirozeně nemůže spočívat v prosté konstataci Ústavního soudu, že dle čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky mohou zastupitelstva obcí v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky, čili že tuto pravomoc k originární normotvorbě mají ústavně zaručenou. V rámci přezkumu Ústavní soud zkoumá nejen existenci této pravomoci, a to, zda byla vykonána f ...
IV. ÚS 550/05 14. 9. 2006 2 Finanční úřad nemůže užít daňový přeplatek k úhradě nedoplatku jiné daně podle obecných právních předpisů, pokud by takový postup neodpovídal speciální právní úpravě.
Pl. ÚS 57/05 13. 9. 2006 1 Ústavní soud uvádí, že aplikace principu "nerozumnosti" ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní. Za zjevnou absurdnost lze přitom považovat jen případ, kdy soudem provedený přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak obcí nerozpoznán. Nerozumnost nesmí být použita jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí proto, že Ústavní soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí zákonem. Posouzení nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností.
I. ÚS 191/06 13. 9. 2006 2 Podle §150 občanského soudního řádu soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 75). Ustanovení §150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhn ...
I. ÚS 191/05 13. 9. 2006 2 Ústavní soud se odvolává na nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 11), v němž byla vyslovena obecná teze, že "soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie o základových stanicích zajišťujících hovor. Tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány". V posuzovaném případě se o takový zájem na ochraně demokratické společnosti před ...
Pl. ÚS-st. 23/06 12. 9. 2006 1 Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
II. ÚS 53/06 12. 9. 2006 1 Článek 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod se nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého článku 21, se nevyčerpává pouhým získáním funkce, nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny základních práv a svobod sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu, která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce. Zánik veřejné funkce na základě aplikace protiústavního ustanovení zákona je zásahem do ústavně zaručeného práva chráněného čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 299/06 12. 9. 2006 2 Ústavní soud již judikoval (viz nález sp. zn. III. ÚS 511/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 61), že podle ustanovení §85 odst. 2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Při posouzení majetkových poměrů rodičů je přitom vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Při rozhodování soudu podle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině je soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu, odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodn ...
I. ÚS 437/06 12. 9. 2006 2 Pokud je účelem předběžného šetření - obecně řečeno - stanovenými postupy zjistit a procesně zadokumentovat faktické a právní podmínky vydání osoby do ciziny, včetně případných důvodů, pro které by bylo vydání nepřípustné nebo pro které by mělo být povoleno, a řízení o vydávání do ciziny se nachází stále ve fázi předběžného řízení (jak tomu je i v dané věci), pak není v rámci rozhodování o předběžné vazbě ani (v podstatě) prakticky možné, aby se rozhodující soud zabýval řádně a právně relevantně úvahami o skutečnostech, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti vydání (tj. rovněž úvahou, zda se jedná o trestný čin podléhající vydávání); rozhodující soudce totiž nemá v této fázi ještě všechny potřebné podklady pro takové úvahy, neboť předběžné šetření ještě neskončilo a státní zástupce veškeré nezbytné materiály, spolu s návrhem na rozhodnutí o přípustnosti vydání, nebo na vrácení žádosti o vydání státu, který o vydání požádal, dosud nepředložil. V ...
II. ÚS 535/03 6. 9. 2006 2 Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva pokládá za zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje.
II. ÚS 669/05 5. 9. 2006 2 I. Výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží Nejvyššímu soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, resp. zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. II. Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup Nejvyššího soudu, stavící jed ...
I. ÚS 305/06 31. 8. 2006 2 Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v návaznosti na §125 trestního řádu). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 17). Kritéria uvedená v §71 odst. 4 větě druhé trestního řádu vyžadují k rozhodování o ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky k vyvození závěru, který odůvodňuje další držení stíhané osoby ve vazbě. Jedná se o další obligatorní podmínky, které musí ...
I. ÚS 398/04 29. 8. 2006 2 Základním předpokladem fungování demokratického právního státu a zajištění právní jistoty občanů a jejich důvěry ve státní akty je, aby pravomocná rozhodnutí státních orgánů, na jejichž základě jednotlivec nabývá vlastnictví, byla nezpochybnitelnou skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby opírající svoje domnělé vlastnictví o jinou (dřívější) právní skutečnost. Z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán, ve zcela jiném řízení téže osobě totéž právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné.
I. ÚS 636/05 21. 8. 2006 2 Postupem podle §66 odst. 1 trestního řádu, tedy uložením pořádkové pokuty, nelze vynucovat na osobě podezřelé či obviněné součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, a tedy nutit ji k sebeobviňování v trestním řízení.
I. ÚS 138/06 10. 8. 2006 2 Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že tak závažné procesní oprávnění, jakým je možnost stěžovatele rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody, nelze činit závislou na právně nejisté a nepředvídatelné skutečnosti, zda soud vyzve stěžovatele k doplnění náležitostí kasační stížnosti ve smyslu §106 odst. 3 soudního řádu správního či nikoli. To nic nemění na skutečnosti, že pokud je stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti postupem dle §106 odst. 3 soudního řádu správního, může rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen ve lhůtě jednoho měsíce v tomto ustanovení zakotvené, pokud nebyla na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů soudem prodloužena.
IV. ÚS 383/05 8. 8. 2006 2 Institut propadné zástavy nelze z hlediska ústavního považovat za přijatelné omezení vlastnického práva. To už proto, že umožňuje zánik vlastnictví původního vlastníka věci k zastavené věci bez ohledu na výši zůstatku nesplaceného dluhu v době, kdy se propadná zástava realizuje.
I. ÚS 139/04 8. 8. 2006 2 Pokud stěžovatelé namítají, že nižší obecné soudy nerespektovaly hmotněprávní závěry dovolacího soudu, je nutno si uvědomit, že ani dovolací soud nemůže předjímat, jak vyzní skutkové okolnosti získané provedením stanovených důkazů, se zřetelem k nimž soud prvního stupně rozhodne.
I. ÚS 684/05 4. 8. 2006 2 Není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně i soud odvolací návrh stěžovatelů na ustanovení zástupce řádně přezkoumaly a neshledaly jej důvodný, neboť dospěly k závěru, že to nebylo třeba k ochraně jejich zájmů. Nelze proto pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), na jehož základě je výlučně založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, obecným soudům ničeho vytknout, zvláště když sami stěžovatelé neuvádějí relevantní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že bylo třeba k ochraně jejich zájmů ustanovit jim zástupce.
II. ÚS 349/03 1. 8. 2006 2 Ústavní soud se zabýval námitkou stěžovatelky, dle níž kupní smlouvu na předmětnou nemovitost uzavřela v dobré víře, spoléhajíc na správnost údajů obsažených v katastru nemovitostí. Stěžovatelka tak konfrontovala absolutní povahu vlastnického práva a právní zásadu "nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet" (nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má) s ústavním principem právní jistoty, obsaženým v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ochrana, již poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem. Katastr nemovitostí České republiky není založen na takových zásadách, které by umožňovaly jednat s plnou důvěrou v jeho obsah, a není tak naplněna jedna z jeho základních funkcí, jež od něj občané právem očekávají. Informace ze zápisu v katastru nemovitostí může ve společenských ...
Pl. ÚS 16/06 1. 8. 2006 2 Ústavní limity pro vydávání nařízení obce v její přenesené působnosti jsou určeny v čl. 105 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jenž stanoví, že výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. Obec může v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, ovšem při vydávání nařízení musí respektovat meze zákonného zmocnění. Tyto zákonné meze nutno v daném případě dovodit ze stavebního zákona a dalších zvláštních právních předpisů relevantních pro předmětnou problematiku. Rozhodnutí či nařízení o stavební uzávěře musí podrobně a přesně stanovit rozsah omezení nebo zákaz stavební činnosti; tento závěr plyne ze skutečnosti, že nařízení obce o stavební uzávěře je zvláštním druhem územního rozhodnutí předpokládaného stavebněprávními předpisy, a z toho vyplývá také to, že požadavky na obsahové náležitosti nařízení je třeba dovodit nejen z ustanovení právních předpisů upravujících rozhodnutí o stavební uzávěře, nýbrž i z cel ...
IV. ÚS 402/05 31. 7. 2006 2 V posuzovaném případě je při řešení vzájemného vztahu ustanovení §40 odst. 11 a §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, třeba mít na zřeteli především ústavní úpravu základních práv tak, jak to odpovídá požadavku úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu. Při posuzování konkrétního případu je třeba vyjít z toho, že vlastnické právo jako právo základní je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z jeho odstavce 1 vyplývá, že každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků je nadáno stejným zákonným obsahem a ochranou. Z citované právní normy nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, jehož v daňových věcech reprezentuje právě správce daně.
IV. ÚS 227/05 31. 7. 2006 2 Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vytváří prostor a zároveň stanoví hranice omezení osobní svobody, která je zaručena čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Každé takové omezení však představuje zásah do základních práv jednotlivce a je nutné jej proto odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který bylo základní právo omezeno. Přípustné omezení základního práva však musí dále obstát ve světle principu proporcionality (čl. 1 Ústavy České republiky), z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře zcela nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy.
IV. ÚS 408/05 31. 7. 2006 V posuzovaném případě je při řešení vzájemného vztahu ustanovení §40 odst. 11 a §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, třeba mít na zřeteli především ústavní úpravu základních práv tak, jak to odpovídá požadavku úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu. Při posuzování konkrétního případu je třeba vyjít z toho, že vlastnické právo jako právo základní je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z jeho odstavce 1 vyplývá, že každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků je nadáno stejným zákonným obsahem a ochranou. Z citované právní normy nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, jehož v daňových věcech reprezentuje právě správce daně.
II. ÚS 300/06 26. 7. 2006 2 Rozhodovací postup obecných soudů dle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu je přezkumem rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého nelze z pravomoci soudu vyloučit přezkum rozhodnutí (orgánů veřejné správy) týkajících se základních práv. Závažnost následků prekluze práva podle ustáleného výkladu Ústavního soudu vyžaduje, aby sankce zániku práva byla v příslušné právní normě výslovně vyjádřena. Platí-li tato zásada pro normy obsažené v hmotněprávních předpisech, tím spíše musí platit pro právní normy obsažené v předpisech procesněprávních. Tyto závěry plně dopadají i na nyní projednávanou věc.

Za rok 2006 bylo zveřejněno 255 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 2 z celkem 6 stran,
v čase 0,000109 sekundy z toho 0,000032 sekundy NoSQL databáze.