Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2006

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 243/05 8. 3. 2006 2 Smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je náprava, resp. zmírnění křivd páchaných v době nesvobody, a to formou právní a morální rehabilitace těch osob, které v období totalitního režimu pro své postoje k němu trpěly, byly pronásledovány a perzekuovány. Smyslem ustanovení §22a odst. 1 písm. a) tohoto zákona je tak dát co největší možnost pro odstranění křivd způsobených komunistickým režimem a vyloučit pouze, aby nedocházelo k rehabilitaci ohledně těch skutků, které evidentně nesouvisely s podstatou a charakterem jednání, na které se citovaný zákon vztahuje. Otázku, zda je v konkrétním případě dána "přímá souvislost", tzn. otázku, zda je obsah tohoto pojmu naplněn v konkrétní projednávané věci, je třeba zvažovat s ohledem na specifické okolnosti případu z hlediska charakteru vztahu posuzovaných skutků v tom smyslu, zda i činy neuvedené v §2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, za které byl uložen trest, ve spojení s činy, na které se rehabilitace podle tohoto ustanoven ...
II. ÚS 118/05 8. 3. 2006 2 Odvolací soud zásadně nemůže vybočit z mezí daných odvoláním (vyjma případů, kdy tímto rozsahem není vázán), které dále vypočítává ustanovení §212 občanského soudního řádu (kvantitativní stránka). Kvalitativní stránka odvolání, tj. návrh na způsob rozhodnutí odvolacího soudu (potvrzení, změna či zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně), nemá většího významu. Neúplný výrok usnesení odvolacího soudu, který se nevypořádal s odvoláním ve vztahu ke všem účastníkům řízení, mající důsledek, že v dalším řízení obecné soudy přestaly jednat se všemi žalovanými účastníky řízení jako s účastníky, má ve vztahu k žalobci důsledky spočívající v porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
II. ÚS 642/04 8. 3. 2006 2 Odmítnutí akceptace odepření podání vysvětlení za situace, kdy vyslýchaný odkázal na písemné vyjádření, v němž uvedl, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá, které policejní orgán přijal do trestního spisu, a uložení pořádkové pokuty namísto výzvy, aby vyslýchaný upřesnil důvody odmítnutí podání vysvětlení, se jeví jako ničím nepodložené a tudíž předčasné. Jestliže orgány policie a státního zastupitelství za popsaného skutkového stavu aplikovaly oprávnění zakotvená v §66 odst. 1 trestního řádu pro nevyhovění výzvě k podání vysvětlení dle §158 odst. 7, který částečně odkazuje na §100 odst. 2 trestního řádu, pak nepostupovaly způsobem ústavně konformním a ocitly se v rozporu s důsledky, jež pro ně vyplývají z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
II. ÚS 473/05 7. 3. 2006 2 Neobsahuje-li včas podané dovolání obligatorní obsahové náležitosti stanovené v §265f odst. 1 trestního řádu, který nerozlišuje podstatné a jiné náležitosti, je nutno postupovat podle §265h odst. 1 trestního řádu a odstranění nedostatků dovolání akceptovat v zákonem stanovené dvoutýdenní lhůtě i v případě, že tato lhůta přesáhne zákonnou dvouměsíční lhůtu pro podání dovolání podle §265e odst. 1 trestního řádu. Odmítnutí dovolání podle §265 odst. 1 písm. d) trestního řádu je v takovém případě zásahem do právní jistoty dovolatele a do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 237/05 2. 3. 2006 2 Ustanovení §150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o svévolný postup, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí zejména za situace, kdy účastník řízení musí čekat na konečné přiznání svého práva v právně a skutkově nikoliv obtížné věci téměř sedm let.
III. ÚS 173/06 2. 3. 2006 Zastavení trestního stíhání se týká zásadně skutku a nikoliv jeho možného právního posouzení podle zvláštní části trestního zákona. Orgány činné v trestním řízení při řešení otázky, zda se na obviněného vztahuje aboliční ustanovení amnestie prezidenta republiky, postupovaly v souladu se zákonem, jestliže nezastavily trestní stíhání za situace, kdy stíhaný skutek, právně kvalifikovaný původně jako trestný čin, na nějž se amnestie vztahuje, byl v dalším průběhu trestního stíhání právně posouzen jako jiný trestný čin, na nějž se amnestie nevztahuje. Není přitom rozhodné, zda důvodem změny právní kvalifikace bylo původně chybné právní posouzení skutku nebo změna důkazní situace. Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení tímto postupem neporušily základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem ani nezasáhly do pravomoci prezidenta republiky udílet amnestii, stanovené v čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy České republiky.
II. ÚS 718/05 2. 3. 2006 Ústavní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že napadeným rozhodnutím byla zasažena jeho základní práva, jak jejich porušení vylíčil v ústavní stížnosti. Okolnost, že nebyl vyslechnut v řízení vyvolaném jeho žádostí o propuštění z vazby, totiž sama o sobě takový zásah nepředstavuje, byl-li stěžovatel krátce před vydáním napadeného rozhodnutí slyšen s ohledem na zákonný přezkum trvání vazby. Smyslem plenárního nálezu vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.) bylo zajištění práva obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, právě v určitých časových intervalech. Ústavní soud přitom musel vyjít ze stávající (nikoli vyčerpávající) právní úpravy a spojil povinnost slyšení obviněného se zákonným přezkumem vazebních důvodů ve smyslu §71 odst. 3 až 7 trestního řádu. Touto cestou založil Ústavní soud povinnost soudu slyšet obviněného, je-li ponechán ve vazbě ...
Pl. ÚS 20/05 28. 2. 2006 1 Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy (§696 odst. 1 občanského zákoníku), je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud opětovně upozorňuje na závěry své rozhodovací praxe ve věcech regulace nájemného, v nichž zdůraznil, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé), a dodává, že není ani přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů, v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci, či nikoliv. Důsledky nečinnosti zákonodárce vedou Ústavní soud, který si je vědom svého postavení jako orgánu ochrany ústavnosti, ...
III. ÚS 575/05 28. 2. 2006 Navracení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vedené snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit křivdy způsobené totalitním režimem představuje legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti. Jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nýbrž o zvláštní soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění v podmínkách totalitního režimu popírajícího základní lidská práva a svobody, v této souvislosti zejména právo vlastnické. Přitom je však třeba restituční předpisy vykládat tak, aby při orientaci na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech nevznikaly nové, nepřiměřené křivdy.
I. ÚS 290/05 23. 2. 2006 1 Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že ačkoli je vázán petitem návrhu a nemůže jej měnit, neplatí to pro odůvodnění ústavní stížnosti. Není tedy v rozporu s jeho posláním, jestliže je napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 172, nález sp. zn. I. ÚS 129/99, uveřejněn tamtéž, svazek 18, nález č. 87). Vzhledem k tomu, že stěžovatel svým podáním zpochybňoval též postup soudu při aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, zabýval se Ústavní soud také tím, zda v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ačkoliv porušení tohoto práva stěžovatel výslovně netvrdil. Ústavní soud totiž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by byly právní závěry výsle ...
III. ÚS 208/05 23. 2. 2006 2 Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je situace, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace norem jednoduchého práva. V takovém případě je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem ?nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 4/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 14, nález č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nále ...
III. ÚS 405/03 23. 2. 2006 2 Pokud odvolací soud postupuje ve smyslu ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle "dosavadních právních předpisů" nedůvodně, nemůže jít takové pochybení k tíži účastníka řízení; v případě, že tento účastník podá dovolání ve lhůtě stanovené občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. 1. 2001, dovolací soud není oprávněn jeho dovolání s odkazem na ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. odmítnout jako opožděné podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
II. ÚS 471/05 22. 2. 2006 2 Odvolací soud svoje rozhodnutí postavil na závěru, že mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem byla uzavřena konkludentní smlouva, z níž má vyplývat, že stěžovatelé nebudou požadovat po vedlejším účastníkovi žádné plnění za to, že vedlejší účastník užívá nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického podílu. Takový závěr ze skutkových zjištění nevyplývá. Svým rozhodnutím porušil právo stěžovatelů na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces, které je zaručeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud nesdílí názor odvolacího soudu, že plnění za užívání předmětu podílového spoluvlastnictví podílovým spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu na společné věci je plněním bez právního důvodu, a tedy bezdůvodným obohacením. Bezdůvodné obohacení má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Pokud se podílový spoluvlastník domáhá náhrady vůči druhém ...
II. ÚS 651/04 22. 2. 2006 2 Okolnost, že obecné soudy pominuly zásadní námitku stěžovatelky, uplatněnou v písemném podání, doručeném nalézacímu soudu před poučením ve smyslu §119a občanského soudního řádu, je ve svých důsledcích zásahem do ústavně zaručeného práva účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 671/05 22. 2. 2006 Ústavní soud dal za pravdu námitce stěžovatele v tom směru, že nemůže být prostřednictvím pokuty nucen k tomu, aby opatřil, resp. svou součinností umožnil opatření důkazu, který by mohl být použit proti němu v trestním řízení; uvedeným postupem by totiž byl nucen k jednání, které je již nutno považovat za sebeobviňování. Ústavní soud ve své judikatuře poukázal na existenci ústavně zaručeného práva nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 32, vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.), sp. zn. II. ÚS 118/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 13), sp. zn. III. ÚS 561/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 54), sp. zn. II. ÚS 552/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 40, nález č. 12) a další]. V tomto směru se lze dovolat zejména citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 29/2000, podle něhož ústavní garance výše uvedeného práva občana spo ...
I. ÚS 661/05 21. 2. 2006 2 I státní zástupce, který koná vyšetřování o trestných činech policistů, zůstává státním zástupcem, vykonává však činnost konanou jinak policejními orgány a je povinen postupovat "přiměřeně" dle ustanovení týkajících se těchto orgánů. Určení příslušnosti k rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce řeší obecně ustanovení §146 odst. 2 písm. b) trestního řádu, jehož aplikace je však namístě pouze u rozhodnutí, která činí státní zástupce v procesním postavení státního zástupce. Koná-li státní zástupce vyšetřování, vykonává působnost policejního orgánu a dozor nad zachováváním zákonnosti při jeho postupu vykonává státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství, v jehož rámci je tento státní zástupce oprávněn usměrňovat činnost vyšetřujícího státního zástupce kromě jiných prostředků i závazným pokynem ke konkrétnímu rozhodnutí v příslušné trestní věci. Dá-li dozorový státní zástupce pokyn k zahájení trestního stíhání, vyjadřuje tak jednoznačně svůj právní názor na po ...
III. ÚS 607/04 16. 2. 2006 Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
II. ÚS 648/05 15. 2. 2006 2 Podle čl. 40 odst. 3 věty první Listiny základních práv a svobod má obviněný právo, aby se mohl hájit sám. Krajský soud v Ostravě o konání veřejného zasedání o odvolání stěžovatele sice řádně vyrozuměl, ovšem následně mu odepřel možnost se tohoto veřejného zasedání účastnit, navrhovat důkazy a vyjádřit se k jeho průběhu. Za situace, kdy se stěžovatel pro nemoc z veřejného zasedání omluvil, řádně důvod své nepřítomnosti doložil a požádal o jeho odročení, měl odvolací soud jeho žádosti vyhovět. Namítá-li stěžovatel neúplné dokazování a konkretizuje-li onu neúplnost, nelze dovodit, že nenavrhuje provedení důkazů, aniž by si soud tuto skutečnost ověřil výslovným dotazem na stěžovatele či alespoň jeho obhájce.
IV. ÚS 164/04 15. 2. 2006 Z odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.) zřetelně vyplývá, že osoba, které - stejně jako v případě stěžovatele - byla v souladu se zákonem uložena pokuta, musí mít k dispozici účinné prostředky umožňující praktickou realizaci ústavních procesních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že dosavadní znění §146 odst. 2 trestního řádu z hlediska existence účinných procesních záruk trpí ústavním deficitem, jehož podstata spočívá v absenci právní úpravy, jež by splňovala požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k osobám, kterým byla pořádková pokuta podle §66 trestního řádu uložena v přípravném řízení policejním orgánem nebo státním zástupcem. Osobám takto postiženým tudíž ustanovení §146 odst. 2 trestního řádu nezaručovalo možnost uplatit ústavní procesní právo na soudní ochranu zakotvené ...
I. ÚS 263/05 9. 2. 2006 2 Co se týče osoby nabízející převzetí záruky dle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu v postavení obhájce obviněného v trestním řízení, je namístě poukázat na specifický vztah k obviněnému, daný poskytováním právní pomoci. Povinností obhájce je kromě jiného poskytnout obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně. Z tohoto vztahu vyplývá jistá nesvoboda a závislost obhájce na postavení a pokynech jeho klienta-obviněného, která by mohla v konkrétních situacích bránit obhájci v tom, aby příznivě ovlivňoval chování obviněného. Důvěryhodná osoba schopná příznivě ovlivňovat chování obviněného ve smyslu §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu musí být nadána jistou nezávislostí, autoritou a zároveň též určitým bližším vztahem k obviněnému, aby mohla jeho chování kontrolovat a v případě potřeby pozitivně ovlivňovat, přičemž by k tomu měla mít potřebné prostředky a vliv. Obhájce obviněného v konkrétní věci by se pot ...
III. ÚS 499/04 9. 2. 2006 2 K odsouzení obžalovaného nemůže dojít výlučně a ani v převážné míře na základě výpovědí tzv. utajených svědků (§55 odst. 2 trestního řádu).
IV. ÚS 611/05 8. 2. 2006 2 Omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná základní práva, především jen zákonem, který, pokud jde o stanovení výše nájemného, chybí, neboť normativní úprava regulace nájemného byla opakovaně zrušena Ústavním soudem. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další), je na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním řádu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu. Přitom budou muset vzít soudy v úvahu předchozí judikaturu Ústavního soudu a respektovat její účel a cíl, resp. smysl. Nelze však připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy [srov. ...
IV. ÚS 125/05 7. 2. 2006 2 V řízení před odvolacím soudem bylo objektivně prokázáno, že soud prvního stupně vycházel z důkazního materiálu nepravdivého obsahu. Jinak řečeno, Krajský soud v Praze opustil ústavní meze posuzované věci, pokud s odvoláním na zásadu neúplné apelace považoval za prokázané skutečnosti svědčící pro zvýšenou potřebu výživného pro stěžovatelovu dceru, plynoucí z jejího údajného studia na soukromé škole. K nově zjištěným okolnostem odvolací soud nepřihlédl v takovém rozsahu, jak mu občanský soudní řád ukládal. Svou nedbalostí - vadnou interpretací a aplikací ustanovení občanského soudního řádu o rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem - tak porušil procesní předpisy kogentní povahy, a to k tíži stěžovatele. Rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje extrémní nesoulad s obecnou představou o spravedlivém soudním rozhodování a k popsanému porušení právních předpisů došlo v takové míře a intenzitě, že v postupu odvolacího soudu Ústavní soud shledal porušení nejen "jednoduchého" práva, ...
II. ÚS 346/03 2. 2. 2006 2 Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Pokud obecné soudy postupovaly tak, že přisvědčily takovému postupu, zasáhly ústavně garantovaná práva - právo na spravedlivý proces a vlastnické právo (čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod).
II. ÚS 89/04 2. 2. 2006 K tomu, aby úvaha o uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovala principu ochrany lidských práv a svobod, musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu. Odmítnutí akceptace odepření svědecké výpovědi za situace, že vyslýchaný svědek byl nesprávně poučen v tom smyslu, že se na něj nevztahuje ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu a "že je povinen vypovídat", se jeví jako předčasné a ničím nepodložené. Pokud orgány policie a státního zastupitelství za daného stavu aplikovaly oprávnění zakotvené v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu pro porušení povinnosti svědčit dle §97 trestního řádu v důsledku absence naplnění podmínek odmítnutí svědecké výpovědi dle §100 odst. 2 trestního řádu, pak nepostupovaly způsobem ústavně konformním.
I. ÚS 84/05 1. 2. 2006 2 I když tzv. Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky) byla ve své době jedním ze základních kroků k nastolení nové hospodářské a tím i vlastnické soustavy, je nepochybné, že byla jakýmsi mezičlánkem mezi dosavadní právní úpravou, založenou na respektu k vlastnictví soukromému bez ohledu na jeho charakter (tj. zda šlo o vlastnictví k "výrobním prostředkům" či nikoliv); jeho úprava tedy ještě neznamenala později uplatněný přímý přechod všech výrobních prostředků do rukou státu a zánik právní způsobilosti nestátních hospodářských celků. Byla v mnoha svých ohledech rámcem pro další zákonné změny a postupně prosazovanou restrukturalizaci hospodářskou i právní, aniž by mezi nimi bylo nějak blíže rozlišováno. Sama o sobě však nemohla způsobit žádný zásah do existujících právních vztahů k majetku ani změnu vlastnické struktury. Výklad opačný by totiž k datu jeho účinnosti znamenal zánik nejen komunálních podniků zřízených podle zákona č. 199/1948 Sb., o ...
I. ÚS 210/05 1. 2. 2006 2 Ústavní soud shledal porušení základního práva zaručeného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť soud rozhodující o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě rozhodl v neveřejném zasedání bez předchozího slyšení stěžovatele.
I. ÚS 390/05 31. 1. 2006 2 O rozšíření kasační stížnosti na výroky dosud nenapadené a rozšíření důvodů kasační stížnosti se hovoří pouze v ustanovení §106 odst. 3 soudního řádu správního, a to v souvislosti s výzvou soudu k doplnění náležitostí kasační stížnosti v jednoměsíční lhůtě. Tato jednoměsíční lhůta má zákonem jednoznačně stanovený počátek, a to okamžikem doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Pokud taková výzva nebyla vůči stěžovateli soudem učiněna, nelze na danou věc ustanovení §106 odst. 3 soudního řádu správního věty druhé, podle kterého může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen v této lhůtě, aplikovat. Ústavní soud má tedy za to, že soudní řád správní zakotvuje koncentraci řízení o kasační stížnosti pouze pro případ, kdy je stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti postupem dle §106 odst. 3 soudního řádu správního. Pochybení Nejvyššího správního soudu tedy spočívá v tom, že k obsahu podání stěžovatele učiněného p ...
II. ÚS 146/04 31. 1. 2006 2 Dovolací soud tím, že své rozhodnutí, pokud jde o výrok II., založil na skutečnosti, jež nejenže nemá oporu ve spisovém materiálu, nýbrž je s ním dokonce v příkrém rozporu, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jí svým postupem svévolně odepřel kompenzaci nákladů, na niž má za splnění podmínek uvedených v §142 odst. 1 občanského soudního řádu zákonný nárok. Tímto postupem Nejvyšší soud současně neoprávněně zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť v důsledku jeho rozhodnutí byl majetek stěžovatelky zmenšen o náklady vzniklé v průběhu dovolacího řízení, jejichž náhrada by jí jinak náležela.
IV. ÚS 257/05 26. 1. 2006 2 Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod garantuje rodičům právo pečovat o děti a vychovávat je a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jen jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Péče a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních (citových, psychosociálních, kulturních etc.) podmínek pro to, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte. Jinak řečeno, je právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu. Pok ...
I. ÚS 66/05 26. 1. 2006 Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
I. ÚS 461/05 25. 1. 2006 2 Stěžovatelka brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, který vyslovil, že náklady řízení nelze uplatňovat jako samostatný nárok, že vycházejí z procesního práva a musí být o nich rozhodnuto konstitutivním výrokem soudu. Ústavní soud obecně tento právní závěr odvolacího soudu nezpochybňuje, neboť vyjadřuje přesnou charakteristiku institutu nákladů řízení a způsobu rozhodování o nich. Podle názoru Ústavního soudu však v předmětné věci odvolací soud dostatečně nezhodnotil, že žalobou stěžovatelky nebyl uplatňován nárok na zaplacení nákladů řízení, ale plnění závazku, který vznikl ze smlouvy o narovnání, uzavřené mezi ní a žalovanou obchodní společností T. K., s. r. o., a původně žalovanou obchodní společností K., a. s. V dohodě o narovnání byl sice u předmětného solidárního závazku uveden důvod jeho vzniku (závazek kauzální), z hlediska jeho uplatnění však tento důvod nemá rozhodující povahu. Odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby, aniž se blíže zabýval posouzením dohody o narovnání ...
I. ÚS 356/05 25. 1. 2006 2 V obecné rovině je nutno poukázat na skutečnost, že při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že bude dokonán trestný čin, o nějž se pokusil. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v §67 písm. c) trestního řádu, což je v souzené věci daný vazební důvod. Výklad "jednání" obviněného nebo "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí svědomitě posoudit, zda vzetí do vazby (či ponechání ve vazbě) je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad těchto znaků nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, takže je zapotřebí je vždy vyvodit z povahy a okolností jednotlivého ...
III. ÚS 631/04 25. 1. 2006 2 Zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání státním zástupcem z důvodu opožděnosti, aniž by však pro tento postup byly splněny zákonné předpoklady, představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 253/04 25. 1. 2006 2 Tržní řád, vydaný obcí na základě ustanovení §18 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, jímž obec reguluje stánkový prodej na vymezených místech i co do sortimentu zboží, jsou-li pro to věcné důvody, nelze považovat za rozporný s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Peněžitá pokuta, uložená za porušení zákazu prodeje erotického a pornografického tisku v centrálních částech města, nepředstavuje porušení uvedeného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody dotčeného subjektu, stejně tak jako porušení čl. 17 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 14/04 25. 1. 2006 2 Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Vůle státu k vrácení majetku prostřednictvím restitučních předpisů byla limitována; tam, kde zákonodárce k takovému vracení majetku nepřistoupil, naopak se k vracení takového majetku vyjádřil negativně, ji nelze nahrazovat jiným postupem ani obcházet. Ústavní soud považuje za nezpochybnitelné právo státu, aby rozhodl, zda k navrácením vlastnického práva přistoupí, jakož i určení osob, jimž bude maj ...
III. ÚS 41/05 18. 1. 2006 2 Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je situace, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace norem jednoduchého práva. V takovém případě je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 4/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 14, nález č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález ...
I. ÚS 713/05 18. 1. 2006 2 Obecný soud neodůvodněně zvýhodnil jednoho z věřitelů. Tím porušil čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a svým rozhodnutím vytvořil nerovné postavení účastníků v konkursním řízení. Obecný soud postupoval v rozporu s kogentní normou [§14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání] a neodůvodněně tak zvýhodnil jednoho z věřitelů, tj. stát, zastoupený finančními orgány. Tím porušil čl. 11 odst. 1 větu druhou Listiny základních práv a svobod, podle které vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
III. ÚS 658/04 18. 1. 2006 2 Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je situace, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace norem jednoduchého práva. V takovém případě je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 4/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 14, nález č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález ...
I. ÚS 478/04 18. 1. 2006 2 Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Výrok soudu o náhradě nákladů řízení učiněný při zastavení řízení má oporu v ustanovení §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Citované ustanovení je totiž třeba vidět v souvislosti s ustanovením §151 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého o povinnosti k náhradě nákladů rozhoduje soud bez návrhu (z úřední povinnosti), a to v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, bez ohledu na způsob skončení. Podle názoru Ústavního soudu, pokud tedy obecný soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení, pak jeho postup porušuje principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (denegatio iustitiae). Je evidentní, že pokud je řízení zastaveno v důsledku chybného postupu žalobce, nemohou se nepříznivé majetkové důsledky vyvolané tímto sporem dotknout toho účastníka řízení, který svým procesním úkonem spor nevyvolal. Z citovaného ustanovení §151 odst. 1 občanského sou ...
I. ÚS 238/05 17. 1. 2006 2 Snaha otce o co možná nejširší styk s nezletilým synem nemůže být použita proti němu. Je a stále zůstává rodičem se všemi právy a povinnostmi z tohoto vztahu vyplývajícími.
I. ÚS 122/05 17. 1. 2006 2 Ústavní soud dovozuje, že Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně - aniž by byl před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem (odlišným od právního názoru Obvodního soudu pro Prahu 5), a neumožnil jim se k němu vyjádřit - v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 218/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 160, str. 381). Ústavní soud již vícekrát zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení procesních prostředků z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem. Z tohoto hlediska je třeba vykládat i ustanovení §221 odst. 1 občanského sou ...
I. ÚS 463/03 17. 1. 2006 2 Dokázat zaslání telefaxového podání lze nikoliv jen potvrzením, které fax vytiskne po každém odeslání jednotlivé faxové zprávy.
II. ÚS 552/05 12. 1. 2006 2 V judikatuře představované dřívějšími nálezy Ústavního soudu je dostatečně vyinterpretován zákaz sebeobviňování, vyplývající z čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a výslovně zakotvený v čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z této judikatury vyplývá, že podle tohoto nezbytného komponentu základního práva na obhajobu nikdo nesmí být nucen k tomu, aby orgánům veřejné moci dodával důkazy proti sobě či jakákoliv sebeusvědčující prohlášení. Je to naopak veřejná žaloba, kdo má povinnost tvrdit a prokazovat obviněnému jeho vinu bez ohledu na jeho aktivitu a postoj. Je tedy ústavně nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení po někom požadovaly pod jakoukoliv sankcí předložení důkazu, jehož může být použito proti němu samému k usvědčení ze spáchání trestného činu.
I. ÚS 437/03 12. 1. 2006 2 Ústavní soud již dříve mnohokrát judikoval, že ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly veškeré relevantní okolnosti konkrétního případu, tedy aby vycházely z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Účelem restitučního zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnění a odčinění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující základní lidská práva. Případné nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu státních orgánů nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale vždy (ve vztahu ke konkrétní věci) s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického prá ...
I. ÚS 41/03 12. 1. 2006 2 Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 této Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele postupuje Evropský soud pro lidská práva tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v p ...
IV. ÚS 403/03 10. 1. 2006 2 Z odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.) zřetelně vyplývá, že osoba, které - stejně jako v případě stěžovatele - byla v souladu se zákonem uložena pokuta, musí mít k dispozici účinné prostředky umožňující praktickou realizaci ústavních procesních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že dosavadní znění §146 odst. 2 trestního řádu z hlediska existence účinných procesních záruk trpí ústavním deficitem, jehož podstata spočívá v absenci právní úpravy, jež by splňovala požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve vztahu k osobám, kterým byla pořádková pokuta podle §66 trestního řádu uložena v přípravném řízení policejním orgánem nebo státním zástupcem. Osobám takto postiženým tudíž ustanovení §146 odst. 2 trestního řádu nezaručovalo možnost uplatnit ústavní procesní právo na ...
IV. ÚS 716/02 10. 1. 2006 2 Z odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.) zřetelně vyplývá, že osoba, které - stejně jako v případě stěžovatele - byla v souladu se zákonem uložena pokuta, musí mít k dispozici účinné prostředky umožňující praktickou realizaci ústavních procesních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že dosavadní znění §146 odst. 2 trestního řádu z hlediska existence účinných procesních záruk trpí ústavním deficitem, jehož podstata spočívá v absenci právní úpravy, jež by splňovala požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve vztahu k osobám, kterým byla pořádková pokuta podle §66 trestního řádu uložena v přípravném řízení policejním orgánem nebo státním zástupcem. Osobám takto postiženým tudíž ustanovení §146 odst. 2 trestního řádu nezaručovalo možnost uplatnit ústavní procesní právo na ...
I. ÚS 471/05 10. 1. 2006 2 Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
I. ÚS 207/05 10. 1. 2006 2 Pokud soud poskytl účastníkům lhůtu k přípravě na jednání v souladu s §115 odst. 2 občanského soudního řádu a posléze odročil jednání na následující den, o čemž byl účastník vyrozuměn dva dny před uplynutím takové lhůty, nejedná se o zkrácení lhůty na přípravu k jednání. Je věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, že se na jednání soudu, o němž byli vyrozuměni, nedostavili, či nesdělili soudu, že nejsou schopni se odročeného jednání zúčastnit. Proto Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že případné poučení soudu ve smyslu §119a občanského soudního řádu, učiněné v jeho nepřítomnosti, vůči němu nemohlo mít právní účinky.

Za rok 2006 bylo zveřejněno 255 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 5 z celkem 6 stran,
v čase 0.000199 sekundy z toho 0.000064 sekundy NoSQL databáze.