| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 439/06 | 8. 11. 2007 | Rozhodování o náhradě nákladů řízení nesmí být jen mechanickým prosazováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Je zásahem do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pokud se odvolací soud nikterak nezabýval stěžovatelovou argumentací, k jejímuž doložení stěžovatel navrhoval provedení důkazů. | |
| II. ÚS 3/06 | 6. 11. 2007 | Respekt a ochranu autonomie vůle považoval Ústavní soud ve své předchozí judikatuře za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní "matrici" vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu "konstanty" vytčené před závorkou, v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivněprávně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit. Tímto druhým principem je zásadní ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpo ... | |
| IV. ÚS 1320/07 | 5. 11. 2007 | 2 | Ústavní soud opakovaně konstatoval, že právo na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví spočívá v záměru poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obraně (obhajobě). Právo na právní pomoc pak zaručuje, že procesní postup orgánů činných v trestním řízení bude v intencích zákona a za šetření ústavních mezí. Tyto podmínky platí tím spíše, jestliže procesní úkony orgánů veřejné moci směřují vůči někomu, kdo je zbaven osobní svobody a kdy jeho rozhodovací schopnosti jsou v důsledku toho sníženy či omezeny. Porušením takového přístupu je situace, kdy je obviněnému předložena volba vazebního stíhání nebo vzdání se práva na odpor proti trestnímu příkazu, tím spíš, jedná-li se o cizince, pro kterého nemusí být terminologie jednotlivých možností srozumitelná. |
| IV. ÚS 44/06 | 5. 11. 2007 | Nerespektováním právního závěru Ústavního soudu, který byl Nejvyššímu správnímu soudu v době jeho rozhodování znám, došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nereflektování právních názorů Ústavního soudu není možné hodnotit jako ústavněprávně ospravedlnitelné ve smyslu doktríny naznačené v nálezu III. ÚS 252/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16), neboť v projednávané věci Nejvyšší správní soud nepředložil citovanému nálezu konkurující úvahy, jež by bylo možné hodnotit jako dostatečně odůvodněnou argumentaci schopnou iniciovat změnu judikatury Ústavního soudu upínající se k projednávané problematice. | |
| II. ÚS 2339/07 | 5. 11. 2007 | Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. Přitom z hlediska sjednocování judikatury není rozhodující, zda řešená otázka, která nebyla judikaturou dovolacího soudu řešena nebo je odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena rozdílně, je svou povahou hmotněprávní či procesněprávní. Z uvedeného plyne, že přípustnost dovolání je třeba spojovat i s otázkou případných vad řízení, resp. s otázkou výkladu procesních předpisů, který mohl ve výsledku ovlivnit samotné rozhodnutí o hmotných subjektivních právech dovolatelů. | |
| I. ÚS 312/05 | 1. 11. 2007 | 2 | V rozhodnutích týkajících se náhrady škody jsou obecné soudy kromě jiného povinny řádně odůvodnit existenci či absenci příčinné souvislosti mezi jednáním potenciálního škůdce a vzniklou škodou. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ. Řešení této otázky přináší jednak teorie ochranného účelu a jednak teorie adekvátnosti kausálního nexu. Teorie ochranného účelu je založena na tom, že dlužník neodpovídá za všechny následky porušení smlouvy, nýbrž jen za porušení těch zájmů, jejichž ochrana byla účelem příslušné smlouvy, přičemž ohledně ochranného účelu není rozhodné výslovné vyjádření smluvních stran, nýbrž to, zda tyto zájmy leží věcně ve směru a v rámci smlouvou převzatých povinností. Pokud je v případě smlouvy o dílo objednatelem projevený účel víceznačný, má zhotovitel povinnost dotazem u objednate ... |
| IV. ÚS 1770/07 | 1. 11. 2007 | 2 | Judikatura Ústavního soudu je při interpretaci a aplikaci ustanovení §68 odst. 3 písm. e) ve vazbě na ustanovení §68 odst. 2 trestního řádu vedena prioritou teleologického výkladu jednoduchého práva, zásadou restriktivního výkladu trestněprocesních norem omezujících základní práva a svobody a dále principem proporcionality. Pojem "pokračoval" užitý zákonodárcem v ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu dopadá proto pouze na situace, kdy obviněný pokračoval v trestné činnosti po zahájení trestního stíhání, a nikoliv před zahájením trestního stíhání, ledaže vazba uvalená podle uvedeného zákonného ustanovení na obviněného za skutek bezprostředně navazující na předchozí, zvláště pak poněkolikáté opakovanou trestnou činnost, obstojí v testu proporcionality, neboť sleduje legitimní cíl a není dán jiný přiměřeně šetrný prostředek, kterým bylo možno tohoto cíle dosáhnout. |
| I. ÚS 1153/07 | 1. 11. 2007 | Ústavní soud dovozuje, že exekutor neurčil dodatečně navýšené náklady exekuce v souladu s ustanovením §88 odst. 1 exekučního řádu. Ten jednoznačně požaduje pro určení nákladů exekuce a nákladů oprávněného formu "příkazu k úhradě nákladů exekuce". Ústavní soud připomíná ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavnímu soudu proto v souzené věci nezbývá než konstatovat, že exekutor měl dostát (a to především z hlediska právní jistoty) zákonem předvídané formě vyměřovacího aktu a fázi řízení, ve které je takto oprávněn (a povinen) postupovat. Zákonem stanovená a pro určitou fázi řízení předpokládaná forma - a v případě nevyhovění námitkám v plném rozsahu jediný možný postup exekutora (tj. postoupení námitek bez zbytečného odkladu soudu) - jsou kogentně upraveny v ustanovení §88 odst. 3 exekučního řádu. Tato zákonná úprava proto nemůže svědčit postup ... | |
| II. ÚS 359/07 | 1. 11. 2007 | Ústavně konformním výsledkem interpretace zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem. | |
| III. ÚS 677/07 | 1. 11. 2007 | V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností interpretoval Ústavní soud pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06 a IV. ÚS 369/ ... | |
| I. ÚS 752/04 | 31. 10. 2007 | 2 | V posuzované věci byla aplikována protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., posléze zrušená Ústavním soudem, a proto považuje Ústavní soud za nutné zrušit i ta rozhodnutí, která byla na jejich základě vydána. Zrušení těchto rozhodnutí v konkrétní věci je založeno na shodných argumentech, jimiž bylo odůvodněno zrušení obecných pravidel chování. Ústavní soud je přesvědčen, že obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora, proto připomíná princip vycházející z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Další ústavní princip, relevantní v této věci, je zakotven v čl. 4 odst. 1 ... |
| III. ÚS 1378/07 | 31. 10. 2007 | Pokud odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu vyjádřit, porušil tak právo na spravedlivý proces. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Ostatně k takovému postupu ... | |
| Pl. ÚS 2/06 | 30. 10. 2007 | 1 | Oproti svobodě svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny, usnesení ze dne 8. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 171/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, usn. č. 57, str. 457 a násl.). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 146, vyhlášen pod č. 4/2003 Sb.) dává Ústavní soud též najevo, že (ve vztahu k čl. 16 odst. 4 Listiny) zaručení minima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních vztahů je legitimním cílem úpravy; ústavní hodnotou, s níž je tedy princip autonomie církví a náboženských společností (čl. 16 odst. 2 Listiny) nutno poměřovat, je princip právní jistoty a ochrany práv třetích osob (čl. 1 odst. ... |
| III. ÚS 495/05 | 30. 10. 2007 | 2 | Nároky vzniklé podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, mají prioritu, což vyplývá jak z ratia legis citovaného zákona a dikce jeho ustanovení §11 odst. 2 (srov. slovo "převede"), tak z §19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Účel zákona č. 229/1991 Sb. nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb. Platné znění §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. (podle kterého tento zákon upravuje postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby) je patrně nutno interpretovat s přihlédnutím k principům ochrany hmotného zájmu (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základníc ... |
| IV. ÚS 546/05 | 29. 10. 2007 | Za situace, kdy usvědčující výpověď spoluobžalovaného byla u několika dalších dílčích skutků vyvrácena, je neprovedení výslechu svědka, který může dosvědčit tvrzení stěžovatele, zásahem do jeho práva na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud odkazuje na svoje stanovisko k otázce opomenutých důkazů (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97, III. ÚS 87/99, III. ÚS 464/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 76, svazek 15, nález č. 100, svazek 19, nález č. 109), ve kterém konstatoval, že zásadu spravedlivého procesu je nutno vykládat tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, povinnost vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, jako je ... | |
| I. ÚS 2366/07 | 26. 10. 2007 | 2 | V případě aplikace rehabilitačních předpisů platí, že teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem. Použití analogie nemělo "jakékoliv pohnutky", nýbrž směřovalo k nalezení materiální spravedlnosti, což je v podmínkách materiálního právního státu základní funkcí justice, na rozdíl od formalistní "subsumpční" aplikace právních norem. Naopak projevem právního formalismu, ba až cynismu - zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem - je to, pokud je jednotlivec sice fakticky uznán za politického vězně, avšak vzápětí je mu toto postavení odňato, neboť nesplňuje podmínky legislativní zkratky "politický vězeň" podle příslušného zákona Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správ ... |
| I. ÚS 761/06 | 24. 10. 2007 | 2 | Ústavní soud si je vědom toho, že proces dokazování a hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, které v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů realizují tento proces samostatně. Ústavní soud pak - v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí - do tohoto procesu nezasahuje tehdy, jestliže se obecné soudy v tomto procesu pohybují v hranicích vymezených uvedenou zásadou. Na druhé straně však - jak již Ústavní soud také opakovaně judikoval - je namístě do procesu dokazování a hodnocení důkazů zasáhnout, lze-li v činnosti obecných soudů konstatovat překročení hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, zejména v situaci, kdy vyvozené právní závěry nelze o zjištěný skutkový stav jednoznačně opřít, eventuálně lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. |
| I. ÚS 371/07 | 24. 10. 2007 | 2 | Je pravda, že §306a trestního řádu hovoří o zrušení "rozsudku". Pokud však část řízení neprobíhá v režimu proti uprchlému, a obviněný tedy tímto způsobem není ze strany orgánů činných v trestním řízení omezen na svém právu na obhajobu, není ani žádného důvodu, proč by tato část řízení měla být bez dalšího opakována. |
| III. ÚS 594/07 | 23. 10. 2007 | Pokud obecné soudy ve svých rozhodnutích nijak nereagovaly na námitku rozporu výkonu práv s dobrými mravy, stěžovatelem výslovně a opakovaně v řízení před nimi uplatňovanou, a nijak se s ní ve svých rozhodnutích nevypořádaly, jde o postup vykazující prvky libovůle, který nutno hodnotit jako zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 819/07 | 22. 10. 2007 | 2 | Pokud účastník, který původně - výslovně či mlčky - netrval na jednání (§51 odst. 1 soudního řádu správního), až do doby rozhodnutí o žalobě soudu sdělí, že žádá o nařízení jednání, je povinností soudu jednání nařídit, ledaže jde o některou ze zákonných výjimek předvídaných v §51 odst. 2 soudního řádu správního. Jestliže soud za této situace rozhodne bez jednání, poruší tím principy práva na spravedlivý proces a autonomii vůle jednotlivce, vyplývající z čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 4 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výklad §256 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, v původním znění, podle něhož v případě globálního zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací, jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky až do výše částky uvedené v záruce, porušuje právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listin ... |
| II. ÚS 1542/07 | 18. 10. 2007 | Obecný soud porušil čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když v důsledku svého postupu omezil stěžovatele na osobní svobodě. Ústavní soud zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny základních práv a svobod). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Odůvodnění rozhodnutí, které staví obavu z útěku stěžovatele toliko na faktu, že se svým pobytem mimo území Ruské federace vyhýbá tam vedenému trestnímu stíhání, nelze považovat za dostatečné. Obavy z útěku z uvedeného důvodu oslabuje přinejmenším fakt, že mezinárodní zatýkací rozkaz byl vydán dne 6. 9. 2005, přičemž stěžovatel i po tomto datu na území republiky setrval. Pokud by totiž Ústavní soud takové odůvodnění akceptoval, musel by - ad absurdum - dospět k obecnému právnímu názoru, že dův ... | |
| I. ÚS 1236/07 | 17. 10. 2007 | 2 | Ústavní soud již dříve judikoval, že otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení (viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 74). Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soud ... |
| IV. ÚS 434/07 | 17. 10. 2007 | 2 | Nerespektování ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu spočívající v absenci jakéhokoliv údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku. Opačný postup soudu nerespektující čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Týž závěr upíná se k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu vyplývající z nedostatečného odůvodnění; navíc je nepřijatelné, aby soud závěr o vině trestnými činy zanedbání povinné výživy opřel v podstatě výlučně o rozsudky vydané v občanskoprávním řízení ve věci výživného. |
| Pl. ÚS 53/04 | 16. 10. 2007 | 2 | Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda napadené ustanovení §32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, není v rozporu s ustanovením čl. 52 Ústavy České republiky. Vycházel z úvahy, že Sbírce zákonů je v odborné literatuře přiznávána funkce informační, spočívající v tom, že Sbírka zákonů slouží jako oficiální zdroj poznání právních předpisů (srov. K. Klíma a kol., Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2005, str. 281). Přestože byl zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, za dobu své účinnosti patnáctkrát novelizován a od r. 1995 nebyl vyhlášen ve Sbírce zákonů po žádné novele v úplném znění, shledal Ústavní soud ustanovení §32 zákona o důchodovém pojištění novelizované toliko zákonem č. 425/2003 Sb. za dosud natolik snadno přístupně seznatelné pro obecnou povědomost o právu jako pravidlu, které usměrňuje chování těch, kterým je určeno. Rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodně ... |
| Pl. ÚS 78/06 | 16. 10. 2007 | 2 | Odstoupením od smlouvy podle §48 odst. 2 občanského zákoníku se - není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a nezaniká. |
| IV. ÚS 607/07 | 16. 10. 2007 | Městský soud v Praze svým rozhodnutím o vyloučení jednotlivých věcí k samostatnému projednání vzbudil ve stěžovateli přesvědčení, že o každém rozhodnutí Celního ředitelství Praha bude soud rozhodovat, i s ohledem na reálné odlišnosti, přísně individuálně. Tím spíš, že právě stěžovatel navrhl, aby Městský soud v Praze projednal všechny případy společně. Rozhodnutí soudu vedla ke specifikování odlišností všech napadených rozhodnutí bez ohledu na společné rysy. Takové jednání soudu vedlo k samostatnému posouzení a tedy i k samostatným výlohám u každé jednotlivé správní žaloby. Závěry Městského soudu v Praze byly založeny na předpokladu, že stěžovateli nevznikla popsaným postupem žádná reálně vyčíslitelná škoda. Pokud Městský soud v Praze tuto individualizaci každé správní žaloby, kterou sám vyvolal, nezohlednil v rozhodnutí o nákladech řízení, které navíc nemá oporu v žádném ustanovení soudního řádu správního, jednal v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud M ... | |
| Pl. ÚS 50/05 | 16. 10. 2007 | V posuzované věci bylo v obecné rovině aplikováno ustanovení §444 odst. 2 občanského zákoníku, z jehož znění vyplývá, že jde o typické zmocňovací ustanovení, které není samo o sobě protiústavním [viz též nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), v němž Ústavní soud uvedl, že "Samotná dikce §696 odst. 1 občanského zákoníku, která pouze předjímá přijetí nové úpravy, není protiústavní, protiústavní je dlouhodobá nečinnost zákonodárce, jež má za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost a v konečném důsledku porušení ústavních principů."]. Byť jsou oba případy rozdílné (neboť na základě §444 odst. 2 občanského zákoníku byla prováděcí úprava přijata, zatímco úprava předvídaná ustanovením §696 odst. 1 v dané chvíli absentovala), povaha zmocňovacího ustanovení zůstává shodná. Předmětem konkrétní aplikace bylo ustanovení §7 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatně ... | |
| III. ÚS 528/06 | 11. 10. 2007 | 2 | Z hlediska zásady "nemo tenetur se ipsum accusare" ("nikdo není povinen sám sebe obviňovat") lze rozlišovat dva okruhy trestněprocesních úkonů, z nichž jedny jsou charakterizovány aktivitou obviněného, k nimž obviněný nesmí být pod hrozbou sankce donucován, zatímco druhý okruh zahrnuje úkony, jichž je obviněný toliko pasivním objektem a k jejichž strpění jej lze zákonnými prostředky přinucovat. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi musí vycházet z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy chráněnými ústavním pořádkem. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud konstatuje, že pravidlo "nemo tenetur se ipsum accusare" není, i přes svůj zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, bezbřehé. Pokud by konání rekognice záviselo zcela na vůli obviněných, došlo by k nepoměrnému ztížení vyšetřování trestných činů a v důsledku toho k ochromení orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objektivní pravdy (§2 odst. 5 věta druhá trestního řádu). Rekognice je úkonem, př ... |
| I. ÚS 420/05 | 11. 10. 2007 | 2 | Porušením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a současně porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásahem do práva stěžovatele chráněného v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je postup obecných soudů, které nezajistily stěžovateli výkon jemu přiznaného práva na styk s nezletilým dítětem. Okolnost, že stěžovatel má svůj podíl na délce trvání sporů, např. vznášením nejrůznějších procesních návrhů (zejména podjatosti soudců), či zbytečnou medializací případu, nezbavuje obecné soudy povinnosti, aby věc projednaly v přiměřené lhůtě a přiznanému právu poskytly adekvátní ochranu. |
| I. ÚS 639/04 | 10. 10. 2007 | 2 | V posuzované věci byla aplikována protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., posléze zrušená Ústavním soudem (viz nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.). Z tohoto důvodu je nutné zrušit i ta rozhodnutí, která byla na základě takových ustanovení vydána. Zrušení těchto rozhodnutí v konkrétní věci je založeno na shodných argumentech, jimiž byla odůvodněna kasace obecných pravidel chování. Ústavní soud je přesvědčen, že obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutorky, a proto připomíná princip vycházející z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mez ... |
| I. ÚS 383/05 | 10. 10. 2007 | 2 | Z dikce ustanovení §457 občanského zákoníku jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Ty mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, s. 820). Z toho je zřejmé, že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní, nebo pasivní legitimaci) z plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách. |
| II. ÚS 838/07 | 10. 10. 2007 | Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Za takové lze považovat vystavení dětí násilí nebo špatnému zacházení, pohlavnímu zneužívání či "alespoň" nedostatek citového zázemí, znepokojivý zdravotní stav nebo psychickou nerovnováhu u rodičů, případně nevyhovující životní podmínky nebo materiální nedostatek ve spojení s dalšími okolnostmi. Těmto požadavkům odpovídá zákonná úprava provedená ustanovením §46 odst. 1 zákona o rodině, podle kterého může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům; takový zásah ... | |
| I. ÚS 677/03 | 9. 10. 2007 | 2 | Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelova námitka, že soud prvního stupně použil jako listinné důkazy jeho vysvětlení podané před finančním úřadem, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože obcházel pravidla stanovená pro výpověď obžalovaného. Ze soudního spisu pak vyplývá, že stěžovatel, stejně jako svědek - další odsouzený, odmítl v trestním řízení vypovídat. Ústavní soud této námitce přisvědčil. V předmětné věci je relevantní ustanovení čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, v němž je stanoveno, že "obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven". Podobně též ustanovení čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje právo každého "odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké". Toto pravidlo, umožňující obviněnému neusvědčovat svou výpovědí sám sebe, bylo do českého ústavního pořádku, podobně jako do ústavních předpisů mnoha vyspělých demokratických států, zavedeno po vzo ... |
| I. ÚS 586/05 | 9. 10. 2007 | Ve způsobu, jakým o nárocích stěžovatele na svědečné rozhodl, se zračí značná míra libovůle ze strany soudu jako orgánu veřejné moci. Došlo tak k situaci, kdy ve vztahu k ochraně práv fyzické osoby jako svědka byla státní moc uplatněna nejen v rozporu se zákonem, ale i s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Nezávislost rozhodování obecných soudů se totiž uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit (§157 odst. 1 občanského soudního řádu) způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 obč ... | |
| I. ÚS 792/06 | 2. 10. 2007 | 2 | Usnesení o soudní rehabilitaci je nutno posoudit jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové peněžní částky i tehdy, pokud bylo vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. |
| II. ÚS 789/06 | 27. 9. 2007 | 2 | Soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie o základových stanicích zajišťujících hovor. Jestliže ústavní pořádek připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný v uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování. Tyto záruky představuje především soudní kontrola. V té souvislosti je nutno připomenout, že v trestním řízení je úkolem soudů též poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům zaručeným ústavním pořádkem. Soudní kontrola ... |
| II. ÚS 474/07 | 27. 9. 2007 | Z mezí ústavnosti vybočuje postup policie, při němž ve fázi před zahájením trestního stíhání, kdy ještě není jasně vymezen skutek ani stanoven okruh osob podezřelých, provedla úkon upravený v hlavě čtvrté trestního řádu - prohlídku jiných prostor - jako každý úkon, aniž by přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, proč provedení úkonu nebylo možné odložit na pozdější stadium trestního řízení. Výraz "zejména" použitý v zákonném ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu znamená, že výčet úkonů, k nimž je dle citovaného ustanovení policejní orgán oprávněn, je demonstrativní. Provedení prohlídky jiných prostor, tedy úkon, jehož provedení je upraveno v ustanovení §83a trestního řádu v rámci hlavy čtvrté, označené marginální rubrikou "zajištění osob a věcí", nelze v této časové fázi trestního řízení provést jinak než jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Příkaz k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků postrádá jakoukoliv úvahu o tom, že by se mělo jednat o úkon neodkladný nebo neopakovatel ... | |
| I. ÚS 43/07 | 26. 9. 2007 | 2 | Pokud napadeným usnesením Městský soud v Praze na základě interpretace příslušných ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyměřil stěžovateli soudní poplatek 2 000 Kč za každé jednotlivé, správní žalobou napadené správní rozhodnutí, byť se všechna tato rozhodnutí týkala jednoho jediného případu (odvolání proti platebnímu výměru na penále), řešila stejnou právní otázku, týkala se pouze stěžovatele, byla vydána ve stejný den jedním a týmž správním orgánem a obsahovala totožnou právní argumentaci, měl takový postup dle Ústavního soudu charakter podstatného omezení stěžovatele v přístupu k soudu, resp. ve světle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod omezil právo stěžovatele na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy. |
| Pl. ÚS 5/04 | 25. 9. 2007 | 1 | 1. Spor o rozsah kompetencí jako ústavní pojem zahrnuje nejen otázku šíře věcného či jiného vymezení okruhu působnosti otázek, o kterých může orgán veřejné moci rozhodovat, jak by tomu mohl nasvědčovat Ústavou České republiky použitý obrat "rozsah". Zahrnuje i samotnou existenci okruhu věcí, k jejichž autoritativnímu rozhodování je takový orgán příslušný, i když se nejedná o rozhodnutí (popř. opatření) vydané postupem podle určitého právního řádu (soudní řád správní, občanský soudní řád, trestní řád, správní řád a další procesní předpisy) a mající vlastnosti právního aktu (psaná forma, právní moc, vykonatelnost atd.). Tento pojem proto nelze zužovat na tradiční pojetí kompetenčního sporu, jak se vyvinulo v duchu správněprávních koncepcí, kde je výchozím pojmem "správní akt". Ústavní soud rozhoduje v rámci celého mocenského mechanismu, proto pojmy "rozhodnutí a opatření" nutno vykládat šířeji než ve správním právu. 2. Řešení kompetenčních konfliktů mezi územními korporacemi veřejného pr ... |
| Pl. ÚS 85/06 | 25. 9. 2007 | 2 | Věřitel je úpravou podle §477 odst. 3 obchodního zákoníku vyloučen ze standardní pozice subjektu, jenž výlučně rozhoduje, kdo je (má být) jeho dlužníkem (srov. §531 odst. 1 občanského zákoníku), a proto nelze považovat výklad, kdy nejsou dotčena zajištění jeho pohledávky i třetími osobami (a contrario §532 občanského zákoníku), za nevyvážený, resp. za výklad, jenž způsobuje nedostatek proporcionality mezi jeho právním postavením a postavením těchto osob. Eventualita větší či menší míry důvěry zástavního dlužníka v toho či onoho dlužníka obligačního zjevně nemůže mít váhu rozhodující, jestliže oproti občanskoprávní úpravě i věřitel se zde dostává do horšího postavení. Původní ("důvěryhodný") obligační dlužník i po prodeji podniku zůstává ze zajištěného dluhu povinným (z ručení), a má tak možnost realizaci zástavního práva zabránit jak před prodejem podniku (vkladem), tak i poté. Poukaz na možnost věřitele odporovat převodu závazku podle §478 odst. 1 obchodního zákoníku významně oslabuje ... |
| II. ÚS 456/07 | 20. 9. 2007 | Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze sedmnácti původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (jde jak o kancelářské a poštovní výlohy, tak o práci věnovanou studiu a zpracování dokumentů a o vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státn ... | |
| IV. ÚS 1007/07 | 17. 9. 2007 | 2 | Majetek, který je předmětem řízení o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nelze zpeněžit bez řádně dokázaného naplnění podmínky hrozící škody na tomto majetku. Splnění této podmínky nemůže být nahrazeno souhlasem osob zúčastněných na řízení. Proto je vyloučeno, aby soud dal souhlas k prodeji tohoto majetku z volné ruky, aniž by jakýmkoliv způsobem provedl dokazování k existenci hrozící škody. Nerespektováním zákonné kogentní úpravy těchto aspektů konkursního řízení soud porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž odepřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. |
| I. ÚS 273/06 | 14. 9. 2007 | 2 | Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelce reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů. |
| I. ÚS 643/06 | 13. 9. 2007 | 2 | Clo je formou daně, a to daně spotřební, nepřímé. Právo státu vybrat daň pak není právem věcným, nýbrž právem obligačním personálním. Jde o právo na berní pohledávku, která se od soukromé pohledávky liší co do právního důvodu, jímž je sám zákon. Ručení bank (dříve úvěrních ústavů) za celní dluh je tradičním veřejnoprávním institutem, který podléhal různým, poměrně přísným regulacím. Spolupracuje-li osoba s orgánem veřejné moci při tvorbě správního aktu, nelze od ní očekávat vyšší stupeň obezřetnosti než od orgánu veřejné moci samotné. Pochybí-li soukromá osoba při této činnosti neúmyslně anebo není-li prokázáno zanedbání její pečlivosti, má být věc posouzena tak, jako by chybil orgán veřejné moci sám V právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li k ... |
| II. ÚS 16/07 | 13. 9. 2007 | S ohledem na dikci usnesení, jímž byl stěžovateli ustanoven zástupce "k ochraně zájmů žalobce v této věci", nelze dovozovat, že by v usnesení určený advokát byl zavázán k zastupování žalobce (stěžovatele) po právní moci rozhodnutí, jímž se dané řízení končí. Ústavní soud v této konkrétní věci nemohl přehlédnout k informaci zástupce účastníka, že ustanovení zástupce je nyní řešeno rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jinak. | |
| II. ÚS 303/05 | 13. 9. 2007 | Pokud byla soudem ustanovena jako opatrovnice soudní úřednice, která je zaměstnána u téhož soudu, pak tento postup správným shledat nelze. Jak bylo v dřívějších rozhodnutích Ústavním soudem dovozeno, bylo především namístě zjistit, zda stěžovatele nemůže zastupovat osoba jemu příbuzná. Opatrovník je osobou, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Při ustanovení opatrovníka je proto třeba přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze očekávat, že podřízený pracovník soudu jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem bude brojit proti postupu a rozhodnutí soudu, a to i kdyby byl evidentně vadný. Podle ustanovení §187 odst. 2 občanského soudního řádu lze upustit od výslechu vyšetřovaného, pokud jej nelze provést vůbec či bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného. Podle ustanovení §189 odst. 2 občanského soudního řádu soud může rozhodnout, že upustí od doručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jest ... | |
| Pl. ÚS 87/06 | 12. 9. 2007 | 1 | Prezident republiky je podle čl. 62 písm. f) Ústavy České republiky státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu; tato jmenovací pravomoc prezidenta republiky se vztahuje nikoliv k okruhu soudců přidělených k jakémukoliv soudu, ale pouze k okruhu soudců přidělených k Nejvyššímu soudu platným rozhodnutím ministra spravedlnosti, vydaným po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu. Pokud prezident republiky nejmenuje místopředsedu Nejvyššího soudu ze soudců Nejvyššího soudu, je rozhodnutí prezidenta republiky v rozporu s čl. 62 písm. f) Ústavy České republiky, jakož i s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. |
| IV. ÚS 537/06 | 12. 9. 2007 | 2 | Odvolací soud rozhodnutí napadené odvoláním potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje, je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. |
| IV. ÚS 1778/07 | 12. 9. 2007 | Stěžovatel označil za pravomocné rozhodnutí soudu i výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody; jedině pokud by tato výzva skutečně byla rozhodnutím, mohl by ji Ústavní soud (byla-li by zjištěna její protiústavnost) zrušit. Je nepochybné, že uvedený akt je aktem veřejné moci, neboť jej učinil soud. Pro závěr, je-li nějaký akt rozhodnutím, není přitom relevantní jeho označení; aby však takový akt mohl být považován za pravomocné rozhodnutí [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí jím být autoritativně zasaženo do právní sféry. Je evidentní, že výzvou k nástupu výkonu trestu odnětí svobody žádné dosud neexistující povinnosti nejsou zakládány, měněny nebo rušeny; tato výzva též nezakládá, nemění ani neruší žádné oprávnění. Stěžovatelovo mínění, že již touto výzvou bylo porušeno jeho základní lidské právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto Ústavní soud nesdílí. Jed ... | |
| I. ÚS 2030/07 | 11. 9. 2007 | 2 | Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. Přitom z hlediska sjednocování judikatury není rozhodující, zda řešená otázka, která nebyla judikaturou dovolacího soudu řešena nebo je odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena rozdílně, je svou povahou hmotněprávní či procesněprávní. Výklad přijatý dovolacím soudem, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu vede podle Ústavního soudu k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, když z takového výkladu vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex ... |